snažení a cítění s ideou, o které jest přesvědčen, že vede k prospěchu národa že slouží k jeho lepší šťastnější budoucnosti, každý národ, který politicky myslí, musí míti nějaký politický úkol.

A právě národové menší, velectění pánové, kteří svojí mocí a svým snad ode všech uznaným významem nemohou vykonávati tak velký a rozhodný vliv a svým přirozeným tlakem na vývoj veškerých událostí světových, právě ti národové musí míti jistou existenční myšlénku, která jim dává oprávněnost jejich národního trvání, která jim dává možnost a silu zůstávati při těch statcích děděných po svých otcích, při tom svém významu národním, který jest dosti silnýma mohutným, aby tento národ snadno nekolísal ve svém postavení, by neuvěřil, že lépe by bylo jemu jako národu menšímu přimknouti se k nějakému většímu tělesu národnímu; on musí míti myšlenky idey ke kterým musí připoutati veškeré své snažení a cítění, ku kterým připoutati musí veškeré úsilí a veškerou svou politickou a kulturní práci. (Výborně!)

Bez takovýchto ideji a myšlenek malý národ nemá zabezpečenu svou existenci a našli by se brzy ti, kteří by řekli, že ztratil každý důvod pro nějakou národní existenci.

A takovouto myšlénkou ideou, která pronikla u nás do těch nejnižších a nejširších vrstev národa, která srostla s veškerým naším národním vychováním, cítěním, která jest částí, duchem, hlavou a srdcem našeho národního organismu takovou myšlénkou jest idea státního práva zemí koruny České.

Takovou snahou jest naše snaha po dosažení těch práv a postavení tohoto království, které dle vývoje historického jemu náleží, takovouto ideou jest myšlénka a zářící hvězda, za kterou se snažíme, že konečně jednou bude nám popřáno, abychom v tomto staroslavném království Českém žili život vlastní, život svérázný, život skutečně český, odpovídající této myšlénce a idee. (Výborně!)

A to jest ten důvod, velectění pánové, pro který my nemůžeme, nesmíme, - a já pravím, - že také za žádnou cenu nechceme upustiti od státního práva království Českého.

Velectění pánové, tato naše idea, tato naše myšlénka, tyto naše cíle, ony jsou v přirozeném poměru, v přirozeném souhlasu s praktickými potřebami této země a obyvatel obou národností. (Výborně! Tak jest!) Není to tedy anachronismus, není to pouhá idea a theorie. Tato idea vychází oprávněna a posilněna praktickými potřebami nás samých a my všichni cítíme zde na tomto slavném sněmu, jak toto prý druhdy a snad nyní ještě tak bohaté království české ochromeno a spoutáno jest na všech stranách ve svém materialním vývoji, jak tento slavný sněm království českého rok od roku pracuje s velkým deficitem zemským, jak děláme dluh na dluh, aniž bychom měli možnosť volného rozpjetí svých materielních sil, volného podporování svých duševních potřeb, aniž bychom mohli volně rozšířiti činnost na povznešení tohoto našeho království, této perly v koruně rakouské.

(Výborně!)

Pánové! Tyto praktické potřeby v naší praktické době jsou, abych tak řekl, průvodčím, který nutí a železnou nutností musí udržovati i národ při tomto jeho ideálním snažení a které jsou tak mocné a tak silné, že doufám a očekávám od nich, že i ti, kteří dnes ještě se vzpírají tomuto rozšíření, abych tak řekl - samosprávy naší, tomuto sesamostatnění země, logikou událostí, nutností svých potřeb hospodářských, společným a stejným prospěchem, který spočívá pro veškeré obyvatelstvo této země v materielním i finančním sesílení jeho - budou přivedeni k tomu, aby společně s námi stáli za jedno a domáhali se těchže cílů a úkolů.

Velectění pánové, dále jest tato idea státního práva prý v odporu se strukturou říše, ku které náležíme, s celým historickým vývojem rakousko-uherské monarchie, nejjasnější dynastie habsbursko-lotrinské. - Kdyby, velectění pánové, tato idea byla v odporu s tímto historickým vývojem, kdyby tato idea byla něco, co by stálo osamoceno jako nějaká oasa v poušti, co by nemělo přirozené expansivnosti samo v sobě, co by neplynulo z historického vývoje tohoto státního složení, kterému dnes náleží - snad náš požadavek by se mohl vykládati jako nemístný, marný, jako taký, jemuž nelze zjednati průchodu.

Ale, velectění pánové, a úmyslně přihlížím právě k těm věcem, rozhlédněme se kolem sebe, na rozvoj jednotlivých států nám nejbližších, než přijdeme k rozvoji státu rakouského, jaký zde vidíme úkaz?

Konečně první počátek každého státního ústroje jako vůbec vývoj státního organismu v Evropě byl ten, že se tvořila menší sdružení, která ještě neměla tehdáž rázu toho státu, kterým nyní stát jest, že se tvořila území, která měla jisté zákonodárství, jistou správní moc a jistou samostatnost.

A přece, jak různě se vyvinuly veškeré události a veškeré ústroje státní!

Velectění pánové, i ve Španělsku na příklad byla samostatná království, ještě dnes víme, že jednotlivé obvody zemské ve Španělsku jsou královstvími, ale pánové, Španělsko stalo se přece jen jakýmsi státem, jakýmsi centralisovaným, jednotným státem, který nikdy na pohled naproti ostatním státům nebyl jiný.

Popatřte na Italii.

Zde byla mocí událostí tato země rozkouskována na různé samostatné státy, a to ještě v nejnovější době.

Avšak první vánek národní myšlénky, abych tak řekl, který pronikl italský národ, smetl veškeré tyto státy a Italie stala se centralisovanou, jak byla dříve.

Ale popatřte naproti tomu do Německa. Německo od jakživa nebylo ničím jiným, ať jakékoliv fase prodělalo, než federativním spolkem různých samostatných států; tyto státy někdy zdánlivě, někdy skutečně prakticky pojily se dohromady v jeden federativní spolek římského německého císařství.

Ony byly státním celkem do jisté míry samostatným, a i když Napoleon v té věci provedl jisté změny, spojily se zase státy německé do zvláštního buntu.

Po válce v r. 1866 nedospěl vítěz k tomu, aby okamžitě zrušil všechny státní celky severního Německa; utvořil tedy zvláštní severoněmecký spolek. Když pak v roku 1871 vložil císař Vilém korunu císařskou na hlavu svou, federativní povaha Německa zůstala, zůstaly samostatné státy se samostatnými dynastiemi, ačkoliv naproti celku jevila se velká německá říše. Proč to, velectění pánové, jest, a proč se nikomu nepodařilo mezi německými národy způsobiti scentralisovaný stát jednonárodní, jako na příklad je Francie nebo dnes Italie? Poněvadž přirozeně povaha německého lidu, celý historický vývoj německého státního utváření příčil se a příčí centralisaci.

Příčí se tomu, co se nazývá v nynějším smyslu centralistické utváření jediného státu se setřením veškerého historického rázu a veškeré samostatností jednotlivých národů.

Pánové, byla takové idea v Německu, zrovna idea hlásaná od prvních mužů Německa. A proč nikdy nedospěla k výsledku ? Poněvadž praktické důvody tu byly a celý vývoj to dokazoval, že kulturní vyspění Německa právě zakládalo se na jeho federativním zřízení. To, co jiný národ, na příklad francouzský, sloučiti musel jenom v Paříži, v Německu utvořilo se tolik kulturních center, tolik středisek vzdělávacího a kulturního života, která vesměs k tomu pracovala, aby vzdělanost všeobecná pronikla do nejširších vrstev celého německého národa.

Zrovna takovýmto historickým vývojem odůvodněna jest vůbec federativní zřízení Rakousko Uherska. Tato monarchie nepovstala jinak, než na základě vzájemné shody různých státních celků.

Činily se pokusy od věků na provedení jisté centralisace, a vidíte, každý takový pokus - v těch zemích více, v oněch méně - setkal se s odporem, vždy oslaboval říši a celek, vedl vždy více k dekomposici, nežli k souhrnu a centralisaci.

Velectění pánové! Ovšem v této polovici říše, jak se nazývá, stal se takovýto pokus, který dnes jest ještě živoucím, ústavou prosincovou z r. 1867. a snad již dříve, tak zvanou únorovskou. Ale, velectění pánové, co jest to všecko platno, život lidský jest silnější než veškeré papírové ústavy; život lidský jest mocnější, a vývoj jednotlivých národů mocnější, nežli veškeré násilné zákonodárství.

Vy to v Rakousku při vší péči a vůli nedokážete, abyste setřeli rozdíly jednotlivých, druhdy samostatných celků v této říši. (Tak jest!)

Vy proto také nemůžete, velectění pánové, vyvinouti v tom národním a státním smyslu tak zvaný patriotismus rakouský, poněvadž zde vždycky celý historický vývoj vede k tomu, že každé území cítí se, byť i prakticky to provedeno nebylo, zvláštním celkem, který se s druhým spojil ku společné obraně a ku společným právům. Tento historický vývoj byl také vždycky překážkou, proč v dobách největšího rozkvětu centralisace Rakouska, r. 1867, když dělala se nynější ústava, neopovážil se zákonodárce sáhnouti na to, co tak nápadně mluvilo pro individualitu jednotlivých národů, proč se neopovážil sáhnouti k tomu, aby učinil z toho skutečně nějaký státní celek rozvržený na dapartementy nebo obvody, proč musil zachovati pojmenování této státní polovice a její jméno "království a země na říšské radě zastoupené", proč toto království a země zůstaly přece jen viditelným znamením pro nejjasnější dynastii, proč zůstávají na dále v titulu našeho nejjasnějšího krále. Velectění pánové, to jsou věci, které musí každého, kdo bedlivě to pozoruje, přesvědčiti o tom, že vývoj Rakouska na základě centralistickém může sice po nějaký čas trvati, ale že nemůže míti konečných praktických výsledků, že ty životní síly, které v historických tradicích a potřebách jednotlivých království a zemí, hlavně ale v přesvědčení, a abych tak řekl, v tom zemském vlastenectví každého jednotlivce spočívají, se nedají žádnou ústavou zdržeti, že budou víc a více prupukávati, že budou víc a více raziti si cestu a že konečně přece jen dospěje se k tomu, až o nemožnosti udržení nynějšího centralistického státu bude všeobecné přesvědčení a Rakousko opětně utvoří se na těch přirozených základech, na kterých bylo stvořeno, a na kterých po našem náhledu jediné může prosperovati a jedině může se státi mocným a na kterémžto základě také národové tuto říši obývající jedině se mohou státi spokojenými. (Výborně!) A tento názor již začíná zaujímati zajisté celou řadu německých myslitelů a státníků, a, třebas dneska se mluví jen ještě tak, že nejsou po státní právo, ale pro federativní zřízení Rakouska, a že by bylo dobré uznati, že by měly tvořiti tak zvané sudetské země jisté samostatné postavení v Rakousku, poněvadž mají nejen svou historii a svou geografickou polohu, ale poněvadž jejich sociální a hospodářské poměry pro to mluví, to se mně zdá býti již jen hádkou o slovo.

Já myslím, že nejpravověrnější Němec, když by jednou k tomu došlo, aby země koruny České jako země sudetské tvořily celek, přece raději se bude jmenovati příslušníkem království českého, než nějakého imaginárního, geografického pojmu sudetských zemí. (Výborně! Souhlas. )

Tedy, velectění pánové, to jest jen pouhý spor, který vede člověk o slovo, aby zapřel, že přišel k lepšímu přesvědčení, a toto lepší přesvědčení proniká a pronikati bude vždy víc a více v hlavách a myslích německého obyvatelstva, a my nenáležíme k těm, jak řekl posledně p. poslanec Lippert, kteří bychom podezřívali německé obyvatelstvo domorodé a zde usedlé, které bychom rádi chránili od cizích štváčů a namlouvačů; to pravé německé obyvatelstvo jest věrno této zemi, ono zrovna tak radovati se bude a míti podíl a mohlo by míti podíl na větším lesku a slávě a větším hospodářském povznesení jako národ český, poněvadž, je-li to pravda - a já mám za to, že jest pravda, - že Němci milují tu hroudu, na které byli zrozeni, není možno aby nepřáli zemi, ve které byli zrozeni a kterou milují, aby nedosáhla svého lesku, svého postavení, svého vzkříšení a kulturního i hospodářského povznesení. (Výborně! Souhlas)

A proč, velectění pánové, posud veškery snahy v této přičíně setkaly a setkávají se s velikým odporem?

To je postaveni našich německých krajanů, jednak i přirozený odpor centralistických vlád i rozhodujících veškerých kruhů ve Vídni. Avšak máme za to, že krajané naši němečtí přirozenou měrou jako právě národ - jak řekl pan poslanec Lippert - který historicky myslí a jako národ, který podle své národní povahy je pro federaci stvořen, v tom okamžiku, když se přesvědčí, že jim centralisovaná říše nemůže poskytnouti té ochrany, kterou od ní vždy neprávem žádali, totiž ochrany, aby oni měli vliv a jediný neomezený vliv, jedinou a neomezenou vládu v celé říši; až se přesvědčí, že to není více možno a že síla a význam slovanských národů i v té centralisované říši jest konečně taková, že té nadvládě více také nebudou chtíti, a že se octnou se zrovna tak v menšině na radě říšské, jako jsou zde na sněmu českém a až nastane to přesvědčení, že tu politickou moc, kterou pomoci centralismu vykonávaly nad ostatními národy, více udržeti nemohou, pak jsem, velectění pánové, také přesvědčen, že se rádi vrátí do toho teplého hnízdečka našeho království a že rádi budou přičiňovati se také o to, aby zde společně s námi na základě svorného práva a na základě svorného postavení obou národů pracovali k vlastnímu povznesení její.

Dnes jest to ideálem, zvláště kdybych chtěl přihlížeti k přítomné volbě, bylo by to, abych tak řekl, blasfemií něco podobného očekávati. Avšak, velectění pánové, tento veškerý odpor nemůže býti dosti silný, nemůže býti dosti mocný, abychom my, národ český, většina obyvatelstva tohoto království od svého požadavku na konečné rozřešení otázky české ve smyslu státoprávním ustoupili.

My, velectění pánové, po zralém uvážení veškerých okolností, po zralém uvážení postavení našeho království, po zralém uvážení celého postavení říše, jejího ústrojí, jejího prospěchu a jejího významu jsme toho nezvratného přesvědčení, že jedině šťastným rozřešením státoprávní otázky české položen bude uspokojivý základ k celému vývoji událostí říšských a že jedině na šťastném rozřešení státoprávní otázky spočívá také uspokojení našeho národa, spočívá ale také síla, význam a moc celé monarchie. - (Výborně !)

Pánové, my zajisté, kdykoliv se o to jednalo v dobách minulých, aby království České ze svého práva odstoupilo tolik, kolik bylo zapotřebí, aby udržena byla říše pohromadě, vždy ve všech adresách zde se strany sněmu království Českého projevili jsme nejširší, abych tak řekl, nejkrajnější možnou ochotu.

Této ochoty, velectění pánové, sněmu království českého a národu českému nikdy nescházelo.

A, pánové, byla to chyba v jisté době, kde tato ochota šla příliš daleko, snad dále, než vůbec srovnávalo se s požadavky českého národa a požadavky českého stát-

ního práva. Zdá se mi, velectění pánové, že ochota tato v budoucnosti v takové míře, v takových rozměrech nebude ani možná a nebylo by dobře, aby se to podceňovalo, poněvadž tato ochota nebyla ochotou snad k říši nebo dynastii, to byla ochota naproti ostatním zemím a královstvím v této říši zastoupeným.

Pánové, k těmto zemím a královstvím nemáme my žádných jiných povinností, než povinnosti, které plynou ze společné dynastie a ze společného svazku touto dynastií zřízeného, tato ochota, pánové, jest zajisté taková, že ostatní země a království měly by plným právem tuto ochotu uznávati.

Proto, pánové, letos přistupujeme k Vám s návrhem, aby adresní výbor jednal a podal zprávu o podání adresy k Jeho Milosti královské ve příčině státoprávních poměrů v zemích koruny české,

Jestliže, velectění pánové, bylo kdy k tomu důvodu, zdá se mi, že tento důvod v daném okamžiku jest daleko větší a daleko důvodnější, nežli jindy.

Velectění pánové, když v roce 1867 jednalo se o vyrovnání s královstvím uherským, bylo slíbeno před tím královstvím a zemím ostatním, že budou vyslechnuty ve příčině tohoto vyrovnání, aby projevily - jak výslovně stálo v císařském reskriptu - stejně závažný svůj hlas, bohužel, že slova tato splněna nebyla.

Království Českému nebyla poskytnuta možnosť, aby tento stejně závažný svůj hlas projevilo.

Právě doba nynější, kde se jedná o částečné ovšem obnovení, ne státoprávního nýbrž hospodářského vyrovnám s královstvím Uherským, právě tato doba nám připomíná, že když se jednalo o celé státoprávní postaveni říše, tento závažný hlas království českého slyšán nebyl a že tudíž nebude na škodu, byť i již na postavení království uherského měniti se ničeho nesmělo, aby toto stanovisko ještě nesplněné, tento stejně závažný hlas království Českého, byl opětně slyšán, aby bylo opětně slyšáno, že my v tomto krállovství ani na okamžik od svých požadavků státoprávních neustoupíme, Že my opíráme tyto požadavky nejen o právo historické, o právo psané, o právo legální a právní, nýbrž o positivní a přirozenou potřebu tohoto království, a že my s veškerým úsilím, jsouce odhodláni bojovati za tuto ideu s námi tak srostlou, stále a stále a neúnavně, až jí zjednáme průchodu a vítězství, že my, jsouce k tomu odhodláni budeme stále a stále opakovati svou prosbu a volání k Nejmilostivějšímu císaři a králi, aby konečně jemu bylo možno splniti sliby tomuto sněmu království českého dané. (Výborně! Potlesk. )

Velectění pánové, dovolte, abych na okamžik tak si utvořil nějaký líbezný sen, abych přihlédnul ku dnešní skutečnosti, kde vidíme, že poměrynaše politické jsou neuspokojivé že i vídeňský centralismus nedovedl utvořiti nějaké pevné poměry politické, že rozrývá celý život parlamentární, celé řady stran, celé řady frakcí, různých cílů, že politický život i v jednotlivých zemích rozerván jest na mnoho různých stran, že již staví se proti sobě stav proti stavu, třída proti třídě a že v tomto vzájemném kvašení, v tomto chaosu, zatemnění veřejných myšlének politických není žádné jasné hvězdy, žádného vedoucího momentu, který by byl schopen, aby konečně z toho utvořil něco pevného, určitého, ale že naproti tomu pří všem tom finančním sesílení našeho státu obyvatelstvo naše hospodářsky chudne, hospodářsky slábne, význam a finanční váha naší země klesá, že nastává obecná nespokojenosť na všech stranách a že všichni a všude volají po nápravě, nevědouce ani, jak by si ji zjednali, že Ale cítí se dobře, že v tomto stadiu veřejných záležitostí to nejde, že pevnou rukou musí býti zjednána náprava, která by vedla k uspokojení.

A vedle této trudné skutečnosti představte si nyní sen, že moudrostí vlády Jeho Veličenstva a tohoto sl. sněmu podařilo se zjednati státoprávní vyrovnání s královstvím českým, státoprávní vyrovnání na základě plného uspokojení obou národů a garantování jejich národních práv, a že zavzněla zpráva, že Jeho Veličenstvo zavítá do Prahy, aby si vložiti dal korunu Svatováclavskou na hlavu. (Výborně!) Podívejte se, jaký jásot by povstal po celé vlasti, jak v zářícím oku každého jevila by se radost, jak by každý zapomněl na útrapy a trýzeň denního života, jak všechno by se pojilo v jediném radostném okamžiku, že konečně nastal den, den toužebně očekávaný celým národem, den, ve kterém se splniti mají nejkrásnější tužby, nejvřelejší přání, den, kterým se začíná a počíná nová zlatá doba v této zemi Karlově. (Živá pochvala a potlesk. )

Zdaž tento sen není dosti lákavý pro všechny věrné syny tohoto království, bychom s veškerým úsilím a s veškerou snahou hleděli zjednati na příslušných místech porozumění pro toto naše snažení, abychom plným hrdlem co oddaní synové dynastie a této vlasti volali:

"Králi, potvrď nám naše práva, dej se v Praze korunovati, a celý národ nejtěsnější a nejušlechtilejší páskou spojen bude s Tebou v jeden celek, jak to vždycky bývalo a jak to bohdá bude i na příště!" (Výborně! Hlučný potlesk. )

V ohledu formálním dovolím si navrhnouti, aby návrh můj byl přikázán komisi adresní a navrhuji, aby loňská komise adresní byla reaktivována. (Výborně! Hlučný potlesk. Řečníku se blahopřeje. )

Oberstlandmarschall: Ich erlaube mir mitzutheilen, dass der Herr Antragsteller seinen formalen Antrag dahin vervollständigt hat, dass er den Antrag gestellt hat, dass die im vorigen Jahre in Thätigkeit gewesene Adreßkommission wieder durch den Befchluss des hohen Hauses in's Leben gerufen werde.

Es hat sich in formaler Beziehung der Herr Abg. Freiherr von Scharschmid zum Worte gemeldet.

Ich ertheile ihm dasselbe.

Abgeordneter Freih. von Scharschmid:

Es ist mir der ehrenvolle Auftrag zu Theil geworden, im Namen aller deutschen Abgeordneten (Bravo! Bravo!) von dieser Seite des hohen Hauses den Standpunkt zu kennzeichnen, welchen wir dem Adressantrage, der soeben von dem H. Abgeordneten Dr. Herold vertreten wurde, gegenüber einnehmen.

Wir verharren auf dem Standpunkte, den wir im vorigen Jahre eingenommen haben und den ich damals zu vertreten die Ehre hatte, welcher ein im vorhinein ablehnender ist und welcher es uns unmöglich macht selbst für die Einsetzung einer Commission für diesen Antrag zu stimmen. (Bravo!)

Ich will die Gründe nicht wiederholen, welche ich schon im vorigen Jahre angeführt habe; sie ergeben sich wohl aus dem bekannten Standpunkte unserer Partei und des deutschen Volkes in Böhmen von selbst. Ich werde mich nur aus einige erläuternde Bemerkungen beschränken, um unsere Haltung kurz zu begründen. Wir betrachten die regelmäßig wiederkehrenden Bestrebungen, die auf eine Aenderung des staatsrechtlichen Verhältnisses des Königreiches Böhmen zum Gesammtreiche gerichtet sind, als durchaus vergeblich und als dem Gesammtwohle schädlich (Bravo! Bravo!). Als eine vergebliche Sache, - wofür die Erfahrung spricht - betrachten wir sie deshalb, weil sie gerichtet sind gegen das Verhältnis einer mehrere Jahrhunderte umfassenden historischen Entwickelung.

Die gegenwärtige Construction der österreichischen Monarchie ist kein Product von Zufällen, kein Product, welches durch Regentenlaune in's Leben gerufen wurde, es ist das Ergebnis eines historischen Prozesses, durch welchen eine in der Zusammensetzung und eine in der europäischen Stellung des Reiches gegründete unerbittliche Nothwendigkeit Ausdruck und Geltung gesunden hat.

Das immerwährende Ankämpfen gegen das Ergebnis einer solchen Entwickelung, gegen einen solchen historischen Process wird und muss sich immer als vergeblich erweisen. Wir betrachten diese fortgesetzten Bestrebungen als nachtheilig und schädlich, insbesondere deshalb, weil dadurch immer wieder die Leidenschaften der Völker gegen einander aufgeregt werden, auch deshalb, weil dadurch der Vertreter der Völker von der Erfüllung ihrer eigentlichen und wichtigen Aufgaben, die Sorge für die geistigen und materiellen Interressen der durch sie vertretenen Völker abgelenkt und in dieser Arbeit gestört werden. Wie sehr dies der Fall ist, dafür liefert die letzte Reichsrathssession den Beweis a contrario.

In der letzten Reichsrathssession, beziehungsweise, in dem Zeitraume seit 1890, haben derartige staatsrechtlichen und nationalen Debatten, von einzelnen Episoden abgesehen, in weit geringerem Maße stattgefunden als früher, und daher kam es, dass gerade diese Session mehr legislative Werke geschaffen hat, als in früheren Sessionen zusammengenommen und dass legislative Werke fertiggestellt wurden, für welche man sich früher Dezennien vergeblich abgemüht hat.

Ich fühle mich verpflichtet, bei dieser Gelegenheit zu konstatieren, dass viele derjenigen Herren, von welchen gegenwärtig der Adressenantrag ausgeht, sich in hervorragender Weise an diesen Arbeiten betheiligt haben.

Der hohe Werth der Mitwirkung dieser Herren an legislativen Arbeiten, ist von uns voll und ganz anerkannt worden und wir können es nur bedauern, und je mehr, je höher wir diesen Werth stellen, um so mehr müssen wir bedauern, dass der Gegensatz Ihrer staatsrechtlichen Anschauung zu den Grundlagen der Reichsgesetzgebung, die volle Geltendmachung ihres wirklichen Berufes nicht immer hat zur vollen Geltung gelangen lassen.

Der Herr Antragsteller hat die Wiederherstellung des oder eines böhmischen Staatsrechtes als die Lieblingsidee der čechischen Nation erklärt, von deren Verwirklichung sie nicht ablassen will und welche ihr politisches Denken ganz erfüllt.

Ich kann ihm gegenüber nur an der Ueberzeugung festhalten, dass nach dem Zeugnisse der Geschichte gerade die čechische Nation in allererster Linie die Bürgschaft ihres Bestandes, die Bürgschaft der Erhaltung ihres Volksthums eben in ihrem Zusammenhange mit der österreichischen Monarchie und in der Macht und Kraft dieses Gesammtreiches findet. (Unruhe. )

Ich glaube, dass die Geschichte es beweist, und bitte, die nationale Entwickelung und Stellung der Čechen in Oesterreich mit dem Schicksale der Elbeslaven zu vergleichen. (Unruhe. )

Darum bin ich der Meinung, dass gerade eine solche Tendenz, welche daraus abzielt, diesen Zusammenhang zu erschüttern, und welche geeignet ist, den Bestand des Gesammtreiches zu gefährden und seine Kräfte zu schwächen, am allermeisten gegen das Interesse des čechischen Volkes gerichtet ist. (Sehr richtig. Unruhe im Centrum. )