dilí, abychom to celému národu německému úplně přičítali jakožto jeho vinu, na ten stav naší české národnosti v území ať uzavřeném nebo uzavíraném, já podle pana poslance Lipperta je tak jmenuji neboť naše řeč - abych mluvil s vicomtem z Létoriěru, jest příliš chudá, - musím tedy říci, v uzavřeném území, poněvadž podle teho, co provádíte, nemůžeme rozuměti, jaký má míti to slovo jiný význam v naší řeči. Vy máte zcela jiné rozeznávání.

Pánové, otázka jazyková jest jednoduchá i dá se právě tato otázka nejsnadněji rozřešiti, ale ne jak Vy pravíte, podle praetensí, nýbrž podle potřeby.

Pánové, kdo chce otázky jazykové v Cechách řešiti podle praetense? My nikoli. My nečiníme v té příčině pražádné praetense. My si přejeme, aby Cech došel svého práva a vyslyšení u úřadů v jazyků českém a aby Němec došel svého práva a vyřízení v jazyka německém. Jest to, velectění pánové, nějaká praetense? To jest potřeba, která existenci a organismu národnímu úplně odpovídá.

Pánové, Vy činíte mezi tím rozdíl a pokládáte naše požadavky za praetense, poněvadž argumentujete takto:

My Němci neumíme česky, my Němci nechceme se učiti česky, nás Němce posud nikdo nenutil se učiti česky, my tedy česky vůbec nechceme rozuměti a my nechceme, aby v těch krajinách, kde jsme ve většině, vůbec české slovo přišlo ve veřejnosti k platnosti. U nás to není tedy žádná potřeba, poněvadž ta většina to neumí a ta menšina k vůli té většině německy se musí naučiti, když s většinou chce býti pohromadě. Ale Vy, Čechové, Vy se všichni učíte německy, Vás k tomu nutí vojsko, úřady, celý aparát státní a centralistický, abyste se učili německy.

Ba ještě více; dvě stě let Vám tu němčinu brutálně vtloukali do hlavy, abyste uměli německy. Vy umíte německy, u Vás není úřadování v jazyku českém potřebí a proto v českých krajinách jest potřebí, aby se úřadovalo německy, když tam přijde Němec, poněvadž ten česky neumí a Vy umíte německy a Vy byste byli negalantní, kdybyste v té příčině jemu nevyhověli. To jes, jako Vy říkáte "das ist das Um und Auf der Sprachenfrage im Böhmen. "

V ničem jiném to nespočívá! Vy se nedovedete vžíti v tu situaci národa, který v tomto království tvoří většinu.

Pan poslanec Lippert pravil, že Němci jsou tak zvaným historicky myslícím národem. Já to věřím ohledně pana poslance Lipperta, poněvadž on jest historik; ale jinde při pozorování veřejnosti u nás v Čechách toho nevidím; ale my jsme nejen hitoricky myslícím národem, my jsme národem, který to může o sobě upřímně říci, který na ňadrech naší historie znovu probudil se k životu. My, pánové, víme, že tomuto království jsme dali organisaci státní, my víme, že předkové naši toto království pomocí své vlastní organisace státní utvořili, že z něho byl velký celek, který ve středu Evropy hrál vynikající úlohu, že tento státní celek svobodnou volbou repraesentace národní spojil se s ostatními zeměmi domu rakouského, že v tomto království přes bitvu bělohorskou, přes 30 tiletou válku, přes germanisaci Josefínskou, přes centra-. lisaci Bachovu, přes úklady Schmerlingovy, tento národ dnes kulturně společensky, sociálně i hospodářsky jest Vám úplně roveň, jest počtem silnější, a že tento národ má právo, aby v této zemi dýchal stejně volně jako Vy Němci po veškerých oblastech a krajích. My nekoutkujeme se tady, ale my přejeme si, aby tato krásná země. krásná vlast byla společným majetkem obou stejně oprávněných, sociálně rovných, stejně vynikajících a o své potřeby kulturní zápasících národů.

My všichni s našeho stanoviska historického to pomíjíme. My nemůžeme se odpuste nám to, pánové, snížiti na to stanovisko, na jaké Vy chcete nás vésti, a vláda vídeňská rozpoutává význam české otázky do několika nepatrných detailů, jednoho nebo druhého úředníka.

My chceme, aby ta česká otázka, má-li jednou opravdově býti rozřešena, na prospěch dynastie a říše, na prospěch obou národů byla řešena jako otázka veliká, jako otázka hluboko zasahající do celého organismu státního, jako otázka neobyčejného významu, jako otázka, kteráž musí býti řešena se stanoviska ideálního a se stanoviska státnického a ne maličkými prostředky denních zápasů mezi jednotlivými malými agendami, které vyskytují se na půdě české.

Tak my pojímáme českou otázku a jinak ji nerozřešíte, než když ji budeme v paměti míti s tohoto stanoviska.

My bychom mohli snad proti mnohému, co jste zde mluvili, leccos namítati. Ale jedno musíme namítati, že, měly-li ty řeči sloužiti k tomu, aby v komisi byla jakási nálada k smíření, řeči ty k tomu nikterak nevedly.

Takovým způsobem se nedělá u národa t. zv. "Stimmung für den Ausgleich, " Vy jste pánové věděli, že tím způsobem to nejde.

Pan poslanec Opitz měl ještě, abych tak řekl, tu nechutnost - já mu to odpouštím, on jest ještě nováček, páni poslanci z německé strany, kteří trochu pamatují události v tomto slavném sněmu, raději o tom již nemluví - měl nechutnost přivésti neblahé punktace a vyhlašovati je jako sedmý neb osmý div světa, jehož vynálezce by zasloužil, aby v pantheonu všech národů byl mu za to postaven pomník.

Věc |ta jest bohudík pohřbena a, co zde zůstalo, jsou již fragmenty a zbytky, o kterých se pan posl. Lippert a i jiní vyslovili jako o dobrých.

Já o tom se nechci zmíniti a mohl bych poukázati, že tomu tak není, a věc tím odbyta není. Kdybych v zemské Školní radě měl příležitost o tom mluviti, možná, že snad na to poukáži.

Avšak, pánové, nechme punktace stranou a přiznejme těmto aspoň jeden význam, jeden význam politický, o kterém bych si přál, aby na všech stranách bylo uvažováno, které se budou obírati českou otázkou, aby dosáhl svého ocenění jak na této straně slavné sněmovny, tak i na straně vlády a mocných faktorů této říše.

Takovým způsobem urovnávati českou otázku, jak se o ní při vídeňských punktacích hledělo docíliti smíření mezi oběma národy, za tu cenu, že národ český přizná a uzná obligatorně zásadu, jako se to stalo v punktacích, že není rovnocenný a rovnoprávný v tomto království, za tu cenu musí každý pokus o smír mezi oběma národy, byť i byl vymalován a vyleštěn co nejkrásněji, býti roztříštěn a ze světa sprovozen. (Výborně!)

Z toho ať každý beře poučení, že tu sílu elementární, kterou vyvodil národ český proti vídeňským punktacím a kterou osvědčiti musil také s bolestným srdcem proti těm, kteří ho zastupovali a ku kterým měl největší důvěru, vyvine národčeský tím snáze a tím lépe proti každému podobnému pokusu, poněvadž žádný podobný pokus vlády nebude míti za kmotry zástupce Českého národu (výborně!). Ale, pánové, to neznamená, že by nemohl býti smír v této krásné zemi, že by nemohl býti smír mezi oběma národy, to neznamená, velectění pánové, že tu formulku matematickou, abych tak řekl, která řešiti smí tento smír, jest tak těžko vynalézti. Není těžká, pánové, poněvadž právě my zde v království českém máme pro vyrovnání národní daleko příznivější poměry, než v jiné vícejazyčné zemi. My zde máme dva národy, které počtem nepříliš různí se od sebe, jeden jest četnější, druhý méně četný, dva národy, kteří svým světovým názorem, svým sociálním vrstvením, kulturním vzděláním svým, celým svým, abych tak řekl, vychováním stojí na stejných zásadách, a sice dva národy, které hospodářsky jsou spolu spjaty a spoutány, které mají stejné zájmy materielní a hospodářské, mezi takovými dvěmi národy, které abych tak řekl, jsou jeden národ, jen že mluví dvěma jazyky; mezi takovými národy jest vyrovnání daleko lehčí než mezi Angličany a Irčany, třebas tito mluví jedním, stejným jazykem. Proto jest u nás vyrovnání lehké, poněvadž nás vlastně dělí v tomto vyrovnání jen otázka jazyková.

A pánové, ruku na srdce, jest to možno, aby dva tak kulturní národové neshodli se v otázce jazykové?

Co jest to otázka jazyková?

Aby oba národové měli stejně dostatečný počet škol a aby ve veřejném životě užívati mohli stejně obou jazykův a aby oběma jazykům mohlo býti stejně měřeno.

To jsou věci, proti kterým již nemluvíte ničeho, aby konečně v úřadech této země oba jazyky měly stejnou půdu. Pánové, nač se scvrká tato jazyková otázka? Na buď nechuť nebo nemožnost několika úředníků, naučiti se jazyku českému.

Pánové, zde máte jasnou cestu. Ad impossibilia nemo tenetur. I kdyby dnes se provedla striktně rovnoprávnost v celé vlasti, vy víte, že my Cechové v této věci máme národní chybu: my se smějeme Čechovi, když špatně mluví německy, ale když Němec jen trošičku umí mluviti česky, jsme mu vdečni. My v této věci takových požadavků nečiníme. Vy dnes mluvíte o tom, že čeští úředníci neumějí německy; ale kdyby tak Pán Bůh jen dal, aby to německé úřednictvo v českých krajinách mluvilo jen tak správně česky, jako náš nejhorší úředník český, který je v německé krajině a mluví podle Vašeho názoru špatně německy!

Tedy, v této věci jest dohodamožná, ale jedině na základě principu, že musíte uznati, že v této zemi oběma národům, každému o sobě, přináleží rovné právo, a že má stejné právo v celé zemi jazyk český, a že jazyku českému zjednati se musí stejná platnosť; a dokud se nepostavíte na toto stanovisko, dokud na tento základní princip každého jednání se nepostavíte, dokud je nemožné nějaké vyrovnání.

Ale dotud není také možné, abyste chtěli od nás nějakých národních koncessí, od nás, kteří těch národních práv máme daleko méně než-li Vy, ačkoliv jste menšinou v této zemi. (Výborné!)

Tak, pánové, stojí tato otázka. Já bych nerad, aby tato debata vzdor tomu, že padla zde příkřejší slova proti naší straně a proti návrhu našemu, vyzněla tak, jako by to nebylo možné. Ale Vy, pánové, vždycky chybujete; neboť, když na jedné straně vláda radí k nějakému umírnění, když vláda se míchá do nějakého smíru v Čechách, a když to není ve Vašem prospěchu, zakazujte si intervenci vlády; když však, pánové, tato vláda neintervenuje, se této intervence dovoláváte.

Mír mezi národy nemůže způsobiti žádná vláda. Smír ten může býti jen mezi zástupci obou národů zjednán. Přejete-1isi smír mezi národy, musíte se nutně v první řadě obrátiti na nás.

My jsme ochotni k podání ruky k smíru, když to bude na základě spravedlivém a na základě principu rovného práva obou národností v tomto království.

To, velectění pánové, není tak těžké a, až vlny volebního hnutí ulehnou a až budete o těchto věcech klidně uvažovati, přijdete k poznání, že ty doby přestaly, že smír v Čechách může zjednati buď hrabě Thun nebo hrabě Coudenhouve. Na to jsou oba ti pánové tuze slabi!

Velectění pánové, smír můžeme zjednati pouze my za souhlasu a vůle obou národů, a aby tento souhlas a vůle obou národů tu byly, musíte, velectění pánové, nejprve Vy postaviti se na stanovisko rovného práva a spravedlnosti a tu také musíte to stanovisko zaujímati, když se jedná o záležitosti české, Vy musíte tímto způsobem nedůvěru, kterou náš národ ve Vás po třicetiletém konstitučním zápase má, kterou ste křivdami Svými vzbudili, když ste byli u vesla, u vlády, odstraniti! Pak nastane kýžená doba, kdy podáme si bratrsky ruku ku blahu a štěstí tohoto království! Já si přeji, aby komise, kterou navrhl p. Dr. Russ - bylo-li to jeho úmyslem, nevím - přičinila se k tomu alespoň částečně ještě v tomto zasedání.

Z toho důvodu budeme hlasovati pro návrh p. poslance Dra Russa. (Výborně! Potlesk!)

Nejvyšší maršálek zemský: Dovoluji sobě ohlásiti, že se ještě přihlásil k slovu pan posl. Dr. Vašatý.

Ich erlaube mir mitzutheilen, dass sich noch der Herr Abg. Dr. Vašaty zum Worte gemeldet hat.

Nunmehr gelangt zum Worte der Herr Abg. Graf Buquoy.

Abg. Graf Buquoy: Hoher Landtag!

Meine Parteigenossen und ich beabsichtigen für den formalen Antrag des Herrn Antragstellers zu stimmen; wir werden daher Gelegenheit haben, in der zu zahlenden Commission unseren Standpunkt der Regierungseklärung gegenüber zu präcisieren, und, da die Debatte soweit hinausgegriffen hat, der heutigen politischen Lage gegenüber in der Commission zum Ausdrucke zu bringen. Ich will mich daher in diesem Augenblicke nur aus einige kurze Erklärungen beschranken.

Ich gestehe ganz offen, dass die Regierungserklärung vom 26. Jänner einen sympathischen Eindruck aus uns gemacht hat, weil wir in derselben das ernste Bestreben der Regierung erblicken zu können geglaubt haben, dass die gegenwärtige Regierung eine der ersten Pflichten, welche jeder österreichischen Regierung zusteht, nämlich den Versuch zu machen, in diesem schönen Lande friedliche und gedeihliche Zustände zu schaffen, in ernste Erwägung zu ziehen geneigt ist. Ich will heute nicht des Weiteren untersuchen, inwieferne einzelne Worte, welche in dieser Erklärung vorkommen, inwieweit einzelne Satzfügungen, inwieweit die räumliche Verschiedenheit der einzelnen hier behandelten Fragen dieser oder jener Partei Anlass zur Befriedigung, oder Anlass zum Misstrauen, oder zur Unzufriedenheit zu geben haben.

Nur das Eine möchte ich bemerken, dass meiner Ansicht nach die Regierung mit vollem Recht den hohen Landtag ersucht hat, unter den gegenwärtigen Verhältnissen in diesem Sessionsabschnitte diese großen und wichtigen Fragen, welche uns Alle seit Jahren und Jahren beschäftigen, einige Monate noch ruhen zu lassen, und nicht eben in diesem Momente in Erwägung zu ziehen und deren Losung zu versuchen.

Meine Herren, wenn es eines Beweises bedürfen würde, dass die Regierung mit dieser ihrer Ansicht Recht hat, zwei Redner von jener Seite, und gerade jene Herren, welche der Regierung die größten Vorwürfe gemacht haben, haben den deutlichsten Beweis für die Richtigkeit der Regierungsauffassung gegeben.

Das ist nicht eine Athmosphäre, unter welcher ein so schwieriges und ein so wichtiges Werk gelingen kann.

Meine hochgeehrten Herren, es ist nicht das erstemal und wird auch nicht das letztemal in diesem hohen Hause sein, dass von der Verständigung, von dem Ausgleiche zwischen den beiden das Königreich Böhmen bewohnenden Volksstämmen die Rede sein wird. Dieser Ausgleich wird kommen, er muss kommen, weil er in jeder Beziehung eine Nothwendigkeit ist.

Es geht uns Allen zwar in wirtschaftlicher Beziehung wohl herzlich schlecht genug, aber es scheint, dass es uns nicht schlecht genug geht, damit wir bereit wären, diese wichtige Frage, welche uns ungemeine materielle Opfer und ungemeine Opfer an besten geistigen Kräften des Landes auferlegt, zu lösen.

Die Regierung spricht sich weiter in ihrer Erklärung dahin aus, dass sie die Voraussetzungen für den Frieden im Lande schaffen will, diesen selbst, nämlich den Frieden, herzustellen, seien die Parteien dieses hohen Landtages berufen.

Meine Herren, es ist vollkommen der richtige Standpunkt, der in dieser Frage einzunehmen ist; aber dass es zu einem Frieden komme, dazu gehören gewisse Voraussetzungen. Ein Ausgleich zwischen zwei Volksstämmen, welche durch eine Reihe von Jahren in einem von Tag zu Tag erbitterteren Kampf und Gegensatz gerathen sind, ist nur dann zu erzielen, wenn auf beiden Seiten der feste und gute Wille dazu vorhanden ist.

Die erste Voraussetzung zur einer gedeihlichen Inangriffnahme eines solchen Werkes ist, dass man gegenseitig abwägt die Empfindungen und die Wünsche des Gegners.

Es geht nicht an, daß man dem Gegner Meinungen und Bestrebungen insinuirt, welche er nicht hat, um auf diese Weise dann gegen das Gespenst und gegen einen Gegner, den man sich selbst geschaffen hat, anzukämpfen.

Es erfordert das die größte Ruhe und Erwägung aller Umstände, unter denen sich der Gegner befindet, es erfordert das vor Allem das größte Wohlwollen und die Fähigkeit, sich vollkommen in die Lage des Anderen zu versetzen. Wenn aber andererseits mit einer solchen Heftigkeit, wie wir es leider heute von zwei Seiten gehört haben, dem Gegner Vorwürfe gemacht werden, dann, meine Herren, ist es nicht die richtige Atmosphäre, unter welcher man ein solches Wer! beginnen kann.

Ich anerkenne gern und spreche es offen aus, daß die Ausführungen des ersten Herrn Redners zwar in mir einen Hoffnungsstrahl erweckt haben; das ist, meine Herren, eine Stimmung, in der wir an die Besprechung einer solchen Frage gehen sollen.

Was dann folgte, will ich weiter nicht kritisiren; ich konstatire nur, daß es von der ersten Rede stark abgestochen hat. Aber, meine Herren, trotz alledem kann ich und darf niemand, dem das Wohl dieses schönen Königreiches am Herzen liegt, die Hoffnung ausgeben, daß denn doch ruhigere und sriedlichere Zeiten kommen werden, wo die gegenseitige Werthschätzung des anderen Compascenten so weit erworben wird, daß wir zu einem gedeihlichen Abschluße eines solchen Friedenswerkes gelangen werden.

Sollte die Commission, welche wir heute einsetzen wollen, und deren Berathungen zu der Einleitung oder Vorbereitung dieses Werkes beitragen, dann, meine Herren, wäre es jedenfalls Das größte Verdienst, welchen sie sich erwerben könnte, und es ist dies der innigste Wunsch, welchen ich den Herren, welche in die Commission eintreten, aus den Weg mitgebe.

Und Sie können überzeugt sein, dass von dem Momente, wo bei den Vertretern beider Volksstämme die feste Absicht zu einem Ausgleiche von Volk zu Volk besteht, dass Sie uns auf diesen Bänken jeder Zeit aus dem Wege finden werden, und Sie können ebenso überzeugt sein, daß wir uns dann der Pflicht, die uns unsere Stellung auferlegt, voll bewusst sein werden.

Damit erkläre ich, dass ich für den Antrag des H. Abg. Dr. Russ respektive, des H. Lippert stimmen werde.

Nejvyšší maršálek zemský: Přihlášen jest ke slovu pan posl. Dr. Vašatý. Dávám nati slovo.

Poslanec Dr. Vašatý: Slavný sněme! Prohlášení, které vláda v prvním sezeni tohoto sl. sněmu učinila, bylo jaksi neobyčejné, a pátráme-li po příčině tohoto prohlášení, jest ji, pánové, těžko najíti.

Vláda praví, že činí nárok, aby jí byla důvěra věnována. Ale vláda, pánové, nepraví, zač by této důvěry zasluhovala a zvláště od národa českého. Musíme ji přec jen podle jejích skutků jej posuzovati. Tak se mně zdá a celé to prohlášení vládní takový činí dojem, že vláda teprve chce slavnému sněmu a lidu českému tu důvěru, kterou k ní máme míti, namluviti, a uvádí jako první důvod toho, že prý tento slavný sněm nebude nyní uzavřen, nýbrž odročen.

Pánové, já pokládám každého, a tedy také politika, za čestného, nemaje ještě od od něho skutků, a slyšeli jsme právě nyní dosti konejšivá slova od řečníka předešlého; ale pohlížíme-li do minulosti, tu pánové, důvěra ve mně nepovstává, že na tomto slavném sněmu v tomto zasedání ještě bude ta tak zvaná adresa státoprávní usnesena a také na nejvyšší místa podána. Pak, když bude také přijata a usnesena s patřičnou váhou, může míti nějakých následků; ale dokud toho není, pak to přislíbené odročení sněmu nemá u mne žádné váhy.

Prohlášení praví, že teprve v pozdější době dojíti má k rozluštění otázek politických a národních. Nu, pánové, to znamená, že to není Žádný slib a žádné vzbuzování důvěry, nýbrž ještě ubírání důvěry, to znamená ten tak zv. uherský měsíc, poněvadž žádná lhůta se neudává. Ukazuje se tu patrně, že vláda nemá nyní k řešení takových politických a národních otázek žádné doby, právě poněvadž má před sebou nejdůležitější lusk k rozluštění, totiž vyrovnání uherské.

A to, co mluví se o rovnocennosti a rovnoprávnosti, to mne, pánové, ponechává naprosto chladným, je to pouhá prázdná fráze, poněvadž my, národ český, máme rovnocennosť a národní rovnost v našem státním právu, které je přísahami králů uznáváno a které je i pro jejich nástupce na trůně závazné, které je nám přislíbeno k obnovení.

My nepotřebujeme žádných nějakých uznávání a ujišťování od vlády. Všecky národy mají tuto rovnocennost a rovnoprávnost vyslovenu - a český národ opětně - v základních zákonech státních.

To nám nemusila vláda uváděti a jestliže pan poslanec Lippert měl to za jakousi důtku pánům z německé strany, myslím, že se zde rozčílil, - ačkoliv to rozčilení bylo náramně mírné - beze všech důvodův.

My to víme, bylo to již z jiné strany řečeno, a nechci rozsévati další nenávist mezi národnostmi, my víme, že proto nemá český národ rovnoprávnost, poněvadž Vaši předkové političtí proti každému pokroku a proti každému malému odklízení bezpráví stavěli se na odpor a již se měli za utiskovány a již i křičeli, že němectví je v nebezpečenství.

Také v tom není výtka, podle mého náhledu, že vláda bude dbáti jednoty v zákonodárství i ve správě.

Já v tom nalézám spíše velikou neupřímnosť se strany vlády, neboť ve skutečnosti v Čechách není rovnoprávnosť zavedena a není jednoty v zákonodárství a ve správě státní.

Podle punktaci víte, že jest vrchní soud zemský rozdělen territorialně, že jsou německému senátu přiděleny okresy německé a českému senátu okresy české. To jest rozdělení territorialni a v těchto dvou territoriích není jednotného zákonodárství, nýbrž v českém territoriu panuje jiné zákonodárství jazykové než v německém: neboť v českém territoriu musí býti soudce mocen obou jazyků zemských, kdežto v německém není potřebí, aby se vykázal znalosti jazyka českého. A to jest proti státnímu právu, t. j. proti § 19. stát. základných zákonů, to jest nerovnost, to je rozdělení skutečné.

Jest-li vláda mluví, pánové, takto pokrytecky o jednotě zákonodárství, pak by bylo její první úlohou, aby nařízení ministra Schönborna ze dne 3. února 1890 zrušila, poněvadž jest neplatné a všem zákonům jest na odpor, a to vláda nechává platiti a Němci se na ně odvolávají.

Viděli jsme to nyní při těch mnohých řečích stran zřízeni krajského soudu v Trutnově.

Zde, jest-li říkáte, že vláda dala důtku, ta důtka oprávněna poněkud by byla zde, neboť to je territorialní rozdělení, a zvláště, když jste se vzpírali proti připojeni jen dvou českých okresů, které tam patří, jak dá zdravý rozum.

Kam je chcete dáti ? Do Hradce, kam je vzdálenost na 40 km., kdežto do Trutnova jen 8 km.

Tato výtka, myslím, že je oprávněna, ale od vlády pokrytecky myšlena, poněvadž by musila dřive ministerialní nařízení ze dne 2. února 1890 zrušiti.

Tvrzení, že punktace byly pochovány, jest klam našeho lidu; já na to poukázal, že to není pravda, dokud vrchní soud jest rozdělen a má dvojí zákonodárství, poněvadž v českém oddělení není o žádné rovnoprávnosti řeči.

A tu se nemůže říci, když je hlavní část punktací provedena, že jsou pochovány; a že pochovány nejsou, toho důkazem jest, že při každé příležitosti němečtí krajané se o jejich provedení hlásí.

Tomu se musí český národ postaviti na odpor, poněvadž by to bylo roztržení českého království a neměli by z toho Němci žádný prospěch, ani my.

Pánové, divil jsem se proto, že naši krajané němečtí jsou tím prohlášením vlády nespokojeni. My jsme to, národ český, kteří musíme býti nespokojeni; nebo, co nám říká tato vláda, že prý nám dá vnitřní úřední jazyk, to nám hlásáno bylo tím mnohomluvným prorokem jež v prosinci r. 1895, že to přijde tu ty dny, zítra, a nepřišlo nic. Zase přišlo, bylo hlásáno, že máji býti dány kurie, od té doby uplynulo 18 měsíců a tato vláda nekoná svou povinnost, aby platný zákon byl zachováván, aby aspoň prohlásila, že chce konati svou úřední přísahu, že chce platné zákony zachovávati a jich plnění zjednati průchod v tomto království.

To se, pánové, neděje, a proto máme všechnu příčinu býti nespokojeni, poněvadž se neříká, kdy toto křiklavé bezpráví zrušeno bude, kdy bude odklizeno, ani se neříká, kdy to tak zvané nařízení, o kterém nechci mluviti - poněvadž to bude nešvar - bude vydáno, a, pánové, nespokojenost, která skutečné by musila z toho povstati a která skutečně panuje, záleží v tom, že vláda ani neslibuje ani se nezmiňuje, kdy chce křiklavá bezpráví odčiniti, kdy chce ten vnitřní úřední jazyk český zavésti. l8 měsíců se nám to říká, ale nedává se ani lhůta, ani se neříká před uherským vyrovnáním ani po něm. (Poslanec Březnoský: To je zlaté prasátko !) To je klamání veřejného mínění, aby se udržela dobrá nálada před uherským vyrovnáním, od kteréhož bytí a nebytí vlády závisí, a ta dobrá nálada má býti vzbuzena u českých i německých poslanců. To je hra vlády, to je ta obyčejnost toho zjevu, že přišla zde vláda hladiti obě národnosti, jednu tak a druhou tak, aby, až do uherského vyrovníní měly trpělivost, nyní že k tomu není času.

Musíme býti opatrní. Nyní se hladí jedna část zástupců národa českého, aby pro vyrovnání hlasovala. "Počkejte, až přijde vyrovnání, já vám to učiním. " Právě tak bylo za hraběte Taaffa, a, kdo zná rakouské poměry, může viděti, že se všechno opakuje. Před uherským vyrovnáním stran uherského práva česká delegace nechtěla ani dotaz podati, aby platné zákony byly zachovávány, až prý po vyrovnání, že prý by to mohlo panu hraběti Taaffovi škoditi, a po vyrovnání se s národem českým nemluvilo, po vyrovnání