ství chudého lidu na jednu hlavu připadá 25 zl. daně a všelijakých přirážek, jest to tíha, která poplatnou sílu národa daleko převyšuje, a jest s podivením, že při tak velikém přetížení ten český lid ještě má nějaké snažení idealní a škola skutečně náleží k těm věcem, na které sluší pohlížeti okem idealním, poněvadž praktické ovoce její jeví se poněkud jinak než u závodu průmyslového neb obchodního.

Již to mohlo by vésti člověka k jakési stísněné úvaze, již to by mohlo klásti na jazyk otázku, co se stane se školami, jest li ten lid český začne na ně pohlížeti podobným způsobem jako na jiné věci, ze kterých mu vycházejí jeho těžká břemena, jest-li na ně zanevře, jest-li se od nich odvrátí.

Avšak, toho se méně obávám. Lid jest až příliš dobře přesvědčen o důležitosti školy ale co mne v úvaze mé tísní, jest to, nastane-li kdy doba, abychom se mohli skutečně ze své školy úplně těšiti.

Naše školní budovy jsou nyní ovšem o mnoho krásnější, o mnoho vzhlednější, než bývaly někdejší školy, které se spíše podobaly pastouškám anebo opuštěným nějakým pazdernám, a prostředků vyučovacích jest v nich tolik, že by snad sám arciotec Komenský moha je spatřiti, blaženě se usmál a řekl: "Ano tak jsem to chtěl".

Učitelstvu našemu nedá se také upříti ani píle, ani dovednost, ani snaha po dalším vzdělání, to všechno jest v pořádku a to všecko znamená utěšený pokrok. A přece ze školy své nemůžeme se plnou měrou těšiti; něco ji, velectění pánové, tíží. Nejsou to ty chybičky a chyby, které vykazuje zpráva o stavu škol v království Českém a které, ač jsou-li skutečně kde,, nejsou" jistě všeobecné a dají se při dobré vůli velmi snadno napraviti. Jsou to mnohem větší a závažnější věci a jest smutné, jest-li že správa českého školství buď o nich neví, smutnější, jest-li že vědouc o nich, projeviti je nechce. Vzhledem ke školám, potkáváme se s dvojím, docela různým názorem.

Jinak soudíme o škole, hledíme-li k vychování samému, k jeho směru a cíli. Hledíme-li k nákladu na školu, tu se obyčejně za to má, že je to věc rodičů, kteří mají děti. Čí je dítě, ten také ať se o ně stará, poněvadž prý má největší z něho užitek.

Kdyby se jednalo o ten užitek, který zejména chudý otec ze svého dítěte má, tu by si starost o jeho vychování nemusi tak příliš připouštěti; neboť pohlédněme na chudého otce, jaký může míti ze svého dítěte užitek V.

Do 6. roku vychovává je doma a tu nikdo neřekne, že by měl z dítěte užitek; od G. až do 14. roku posílá je do školy. Co prospívá tu dítě doma? Nanejvýše, že dojde otci pro tabák, nebo matce pro petrolej; jinak užitku nepřináší.

Od 14. -18. roku jde na učení; ani tu otci prospívati nemůže. Sotva se vyučí, nastane mu vojenská povinnost. Že by z té otci jeho vznikl nějaký zisk, to snad nikdo neřekne. Když přijde z vojny domů, tu aby se učil řemeslu znova. Jest-li že si něco vydělá, je to tak skrovné, že se při tom sotva uživí. Tak to trvá do 25. až 30. roku. Okolo 30. roku obyčejně si zařídí svou vlastní domácnost, a poněvadž u nás, kdo je z chudé rodiny, zůstává pravidelně chudým, a jen s malou výjimkou někdy také zbohatne, tak tenkráte vyhlídka, že by otec z vychování syna svého měl nějaký užitek, ač jestliže toho věku se dočká, je velmi pochybná. Tedy, kdyby šlo o takovou spekulaci, vychovávati děti pro svůj užitek, tu by byla spekulace ta trochu klamná.

Na štěstí rodiče vychovávají děti z jiné příčiny, jednak z vrozené jim k dětem lásky, jednak také z vynucené na nich k dětem útrpnosti; neboť ať ponechají své dítě opuštěné, kdo se ho ujme ? Víme, že ten, kdo své vlastní dítě třeba do bavlnky zabaluje, vidí-li cizí dítě na ulici roztrhané, bosé, útrpností sotva do té míry bývá hnut, aby sáhl do kapsy a podal mu krejcar; dále útrpnost jeho nejde. A tak, velectění pánové, by to dítě skutečně musilo zahynouti, kdyby se ho rodiče neujali, oni pak to udělati musí, třebas jim to bylo sebe krušnější. Jestliže se starají o vychování dětí, tu mnohem více než sobě prospívají té společnosti, do které dobře vychované dítě jednou vstoupí. Jestliže tedy k vychování dítek, má přispívati ten, kdo z nich má užitek, tu společnost, do níž vychované dítě vstoupí, nesmí se z té povinnosti vymykati.

Společnost naše by měla chudým rodičům vychování usnadňovati. A není to nic zvláštního, jestliže se řekne, že jest potřeba, aby zrušen byl školní plat, (Výborně !) ba není to nic zvláštního, když se řekne, že jest potřeba, aby chudé děti dostávaly od obce školní, co k vyučování potřebují.

To všecko jsou věci, které již v jiných pokročilých státech se nalézají, a vyplývají toliko z toho, že společnost počíná uznávati svou povinnost k vychování dětí.

Ale docela jinak jeví se ten náhled vzhledem k vychováni samému.

Tu nehledí se na to, co si rodiče přejí, ba nebéře se ani ohled na přání té společnosti, ve které jednou děti mají býti živy, u nás nebéře se ohled na přání národa Českého.

Zcela jiní činitelé dobývají si ve školách vlivu a právě z různých vlivů těch činitelů a ze zanedbávání oprávněných nároků národa českého vzniká ten stav, který upřímného přítele národa českého nemůže naplniti žádným potěšením.

Maje mluviti v této věci, nemohu se nedotknouti politiky.

Obyčejně říká se, že politika do školy nepatří, že škola chce míti od politiky pokoj.

Škola již tím, že se nalézá ve státu a že stát v ní určuje směr a cíl, jest institucí svrchovaně politickou, a jestliže u nás se praví, že politika do školy nepatří, to by znamenalo jen tolik, že vládajiné politiky než své vlastní do školy nepřipustí a proti tomu, pánové, musí se ozvat každý, kdo není stoupencem čirého absolutismu, poněvadž absolutistické řízení tak důležité instituce, jako je škola, jest s ústavním státem naprosto neslučitelné

Ještě však více se proti tomu musí ozývati každý, kdo to s národem českým dobře smýšlí, poněvadž na tom, jakým směrem se školství nese a v nejbližší budoucnosti ponese, závisí také rozhodně budoucnost českého národa. (Výborně!)

Známo Vám, velectění pánové, že národ český z počátku proti nové Škole byl v opposici a jestliže od té opposice sám časem odstoupil, neznamenalo to nikterak, že vzdal se veškeré nedůvěry k té škole, nýbrž znamenalo to, že nabylo v něm vrchu přesvědčení, že mládež bez školy býti nemůže a nemůže-li tedy míti školu takovou, jak by si národ opravdově přál, že prozatím vezme tu, která se mu vnucuje; já pravím, prozatím alespoň myslím, že tehdáž ty kruhy, které narod vedly, tolik na mysli měly. A to "prozatím" znamená ohražení proti jistým důsledkům, které by jinak školu národní našim cílům odvrátiti mohly navždy. Jenže to vědomí nebylo u nás tehdáž dosti jasné, a nechopilo se náležitých prostředků k odvrácení těch důsledků, které jistotně potom se dostavily.

Když jsme novou školu z Vídně přijímali, tu jsme měli hojnost učitelstva, nejen národně uvědomělého, ale, abych řekl, také politicky okoukaného. Od učitelstva toho mohlo se právem žádati, že jednak z vlastního popudu, jednak pod nátlakem veřejného mínění bude konati svou vlasteneckou povinnost.

A v tom veřejné mínění se neklamalo. Učitelstvo skutečně vštěpovalo národního ducha nejen do škol samých, alébrž ono šířilo jej do nejširších vrstev národa, a - to musím výslovně podotknouti, - nezanedbávajíc při tom nikterak svoje povinnosti úřední, nezadávajíc při tom nikterak vážnosti svého stavu, ano mohu říci, že právě tenkráte důležitost učitelského stavu nejvíce vystoupila a vážnost jého nejvíce cestu k srdci českého lidu si proklestila, když vidělo se, jak učitelstvo české tak horlivě a téměř všeobecně chápe se práce národní.

Ale tehdejší kruhy nepoložily si otázku bude-li to tak moci býti vždy, jestliže to, co jest známkou pokolení jednoho, zůstane také známkou všech pokolení příštích. Nemá-li vláda v rukou vychování příštích generací učitelských, nemůže-li užiti svého vlivu, aby v nich národní vědomí utlumila, nemá-li ve svých rukou vydávání čítanek a učebnic, nemá-li ve svých rukou zakládání pedagogií, nemá-li ve svých rukou dosazování dozorců učitelských?

To všecko jsou velmi důležité věci a o tom, velectění pánové, se tehdaž dosti neuvažovalo.

Snad si mysleli, tenkráte naše vedoucí kruhy, že stará škola také byla prosáklá duchem vídenským a že národ při tom přece nezahynul.

Ze tedy Český duch přes to přece do školy bude moci býti vnesen, abych tak řekl, vpašován, bude-li jen učitelstvo konati svou povinnost. Tehdejší poměry také poněkud tomu nasvědčovaly. Jest potřeba, abych poměry ty poněkud naznačil.

Stará škola rozhodně stála za novou.

O    tom není ani té nejmenší pochybnosti.

Ale stará škola na svém sklonku, když dodělávala, měla jisté výhody, kterých nová škola nemá a míti nemůže, leda až snad opět bude dokonávat. Vyjma krátkou dobu r. 1848, kde bylo všeobecné vzrušení, které vniklo i do školy, znamenala stará škola vídenská rozhodně ne-li strnulost, tedy aspoň úplnou těžkopádnost v zavádění oprav a novot.

Zejména v letech 50tých, když za každým druhým člověkem kráčel četník a vcházela tato bdělá rakouská stráž i do škol, pátrajíc tam nejspíše, jestli pod některou rozlámanou lavicí neskrývá se vypovězená z Rakouska svoboda.

Ale když nastal rok 60tý, tu opět jakoby v český národ vešel nový duch a duch ten jevil se potěšitelným způsobem i  ve škole.

Tu nastalo mnohem svobodnější hnutí ve škole, než bylo kdy před tím a než bylo kdy potom, a škole to žádným způsobem na škodu nebylo.

Nastalo mezi učiteli ušlechtilé závodění, zaváděly se nové předměty a můžeme říci, že zejména v zeměpise vlasteneckém a dějepise národním docházelo se tenkráte krásných výsledků. A mohu říci, že byli i mezi vikáři někteří mužové, kteří tomuto snažení učitelů nejen nepřekáželi, nýbrž kteří k němu i podnět dávali.

Mohli bychom tento čas nazvati jakousi anarchií, ale byla to anarchie netoliko dovolaná, nýbrž veřejným míněním vyvolená.

Vidělo se, že ve staré škole je mnoho zastaralého a proto nikdo nepřekážel, aby staré to haraburdí vyházeno a něco lepšího na místo toho do školy zavedeno bylo.

Zároveň byla tenkráte doba pokusů. Nemohlo býti v nových předmětech ještě ani náležité methody a náležitého výběru ani náležité míry.

Této neustálenosti ovšem nový školní řád snažil se učiniti přítrž, což jest samozřejmo a pochopitelno.

Ale on zároveň začal také ze škol vymítati onoho českého ducha, který právě na konci té doby, do českých škol vnikal a tak užitečně tam působil.

A začal zaváděti ducha novovídeňského, ústavou ovšem zmodernisovaného ale přes to ze své pravé podstaty nevycházejícího a duchu českému právě tak úporného, jako byl starý duch absolutistický.

Nepotřebuji snad, pánové, široce mezi námi vykládati jaký jest rozdíl mezi duchem českým, a mezi duchem vídeňským čili rakouským.

Duchem českým rozumím to, jak my na svou národnosť na své národní povinnosti a potřeby, na svou minulost, přítomnost i budoucnost na své poměry k říši na svá práva historická i přirozená pohlížíme a pohlížeti máme, duchem vídeňským jak na totéž pohlíží se ve Vídni, a v tom, pánové, veliký rozdíl jest, rozdíl tak zásadní, že by bylo lehkomyslností kdybychom si ho nevšímali,

My, chcemeli zůstati národem, musíme to míti na péči, aby pochopení a vědomí toho, co nás národem činí, co nám budoucí rozvoj zabezpečuje, touž, ano stále větší mírou, do pokolení budoucích přecházelo aby se to z pokolení na pokolení dědilo, tříbilo a mohutnělo.

Ve Vídni naproti tomu jest snaha aby se to vše utlumilo, umrtvilo, aby to vše vzalo za své. A na to v čas se nepomýšlelo.

Proti tomu prostředků a náležitých sil se neužilo.

Vláda naproti tomu byla si svých cílů vědoma a užila také všech prostředků k tomu, aby svých cílů dosáhla. Již dne 11. července 1869 vyšlo ministerské nařízení o zemských inspektorech a pravilo se v tom nařízení, že jest jejich povinností dbáti o to, aby nemohlo býti užito Škol k rejdům náboženským, národním a politickým. Je to ovšem nařízení na pohled zcela nezávadné, oprávněné, odůvodněné; jen že velice na to přijde, co který inspektor míní rejdy národními a politickými.

Mnohdy zcela nepatrná věc, povzbuzení, aby se mládež hlásila k národnosti své, již může býti vyložena za rejdy národní aneb politické.

Roku 1875 byl upraven řád učitelstva, ale na základě tajné kvalifikace, takovým způsobem, že k učitelstvu mohlo se přistupovati tresty disciplinárními velmi příkrými aniž učitelstva bylo možno náležitě proti tomu se brániti.

Nastala doba vydávání nových čítanek. Čítanky byly sepsány ve Vídni po německu a do jazyků ostatních této říše měly se prostě přeložiti. Česká komise k tomu konci sestavená podala ovšem proti tomu námitky a dokázala toho, že české čítanky nejsou překladem čítanek německých, že jsou to čítanky samostatné; ale nemohla toho dokázati, aby byly tak české, jak by toho opravdu bylo potřebí, poněvadž nad českou komisi čítankovou ve Vídni stála komise německá, která každý článek bedlivě zkoumala a, který se jí jen dosti málo podezřelým býti zdál, naprosto zavrhla. Toho osudu doznaly se zvláště články z dějepisu a částečně také ze zeměpisu.

Tudíž se stalo, že v našich čítankách nemáme nic z těch nejdůležitějších dob národních dějin, nemáme tam nic z doby husitské, nic z doby pobělohorské, což ovšem v národním vychování značí velkou mezeru. Ano, stalo se, že, arciť po kradmo, se tam vloudil do jednoho dílu čítanek článek o Husovi, ne pod názvem Hus, nýbrž pod názvem Václav IV. a bratr jeho Zikmund, aby ten nápis tak moc nedráždil. Avšak, jak jsem se dověděl, i tento článek, ač byl zcela nevinňoučký a tak psán, že nikdo proti němu nemohl nic namítati, přece jenom opět jest vypuštěn.

Ovšem se mohlo říci: Co pak čítanky, to nejsou učebnice a, jestliže učitel chce, tu nepotřebuje se vázati tím, co je v čítankách, ten může vypravovati dětem z dějepisu vlasteneckého, co sám chce a jak nejlépe dovede.

Tak se to z počátku ovšem také myslilo, ale opět přišel nový důsledek nové školy, že se tomu učinila přítrž. Vydaly se podrobné osnovy pro každý předmět, čítanky se vyhlásily skutečně za učebnice, jiných učebnic do školy obecné nebylo připuštěno. A předměty se rozdělily na dny, hodiny, týdny, měsice; a dozorce když vstoupil do školy, žádal tu z určitého předmětu, co právě na tu hodinu vypadalo, a učitel byl skutečně vázán jenom přísně se říditi tím, co v osnovách stálo.

Takové rozosnování předmětů ovšem od některých paedagogů velice se chválí. Říká se, že to tak všechno má býti uspořádáno. Ale to jenom tenkráte, kde jest úplná volnost učiva, kde národ si na své učivo má právo dohlížeti a kde již ty předměty jsou náležitě uspořádány; jinak ovšem vadí to vynalézavosti, zavádí to k šablonovitosti a u nás to mělo za následek, že se hledělo obmezovati snažení upřímně národních učitelů.

Zbyly ještě školní knihovny, aby mládež, co jí učitel sám říci nemůže, anebo co si jí říci netroufá, sama si vyčetla.

Avšak kdesi, ve kterémsi německém městě Rakouské říše - nebylo to v Čechách - našli prý v knihovně nějaký spis, který se nesrovnával s jednotou říše; z toho stal se povyk, a netoliko německé knihovny školní, nýbrž všecky knihovny vůbec byly přísně prohlíženy a učitelům nařízeno, aby každou knihu bedlivě přečetli, na každé knize se podepsali a svým podpisem za to stáli, že v ní není nic politicky závadného.

Kdyby tak se bylo žádalo, že v školních knihách nemá býti nic hloupého, nic blbého, to by s tím mohl každý učitel a rozumný člověk souhlasiti, ale kladl-li se zvláště důraz na politiku anebo na národní věc, tu to opět melo za následek, že zase ubylo prostředků, kterými by se národní vědomí mohlo v mládeži buditi.

Roku 1894 vydala zemská školní rada vzorce kompetečních tabulek, totiž co má býti o každém učiteli napsáno, jaká kvalifikace, když žádá o některé místo, a v té příčině byla tam mi co jiné rubriky také rubrika o chování politickém.

Tímto způsobem bylo dáno učitelstvo pod policejní dohlídku. Na venkově na ně dozírali žandarmové, v Praze naše slavná policie, tak že skutečně jako osoby státu nebezpečné octli se pod policejním dozorem.

Potom přišly výnosy J. Excelence p. místodržitele království Českého. Kdybych o těch výnosech měl mluviti, zdrželo by mne to dlouho a jenom dokládám to, že na konec směřovaly k tomu, aby ze škol udělány byly policejní agentury.

Až dosud mělo se za to, že má býti škola zástupcem rodiny a učitel zástupcem otce, a tu odvolávám se ku všem otcům, kteří dítky mají, jestli by se chovali tak, jak se v těch výnosech žádá. Jestliže otec některý pozná, že jeho dítě pochybí a třeba že se dopustí nějakého politického provinění, tu mu dá napomenutí, po případě, je potrestá mezi ním a sebou samým, ale na venek to neudává žádnému soudu a žádné policii to neohlašuje.

Já myslím, že to má býti i ve škole. Tam se snadno může donésti něco, co má nějaký ráz politický, co u člověka dospělého vypadá jako politické provinění, což však u dítěte je snadno omluvitelno.

Tu také škola má si to vyjednati mezi sebou a dítětem, má dítě napomenouti, po případě potrestati, ale nemá to udávati na žádnou veřejnost.

Kdyby se něco podobného žádalo od rodičů, aby své děti udávali, tu by každý řekl, to je něco nemravného, to se příčí lidské přirozenosti. - Právě tak je to nemravné a povaze lidské se příčí, jestliže se to žádá od učitele. Konečně ještě přišlo jedno pouto, a to nařízení Kielmanseggovo a tím netoliko, že učiteli se brání, aby si volbu konal ve svém vlastním smyslu, nýbrž již i ta petice se mu brání, ku které přece každý občan až posud má ústavou zaručené právo, ano i bydlení se mu vykazuje. Učitel je takřka internován na jedno místo, a jestliže by si chtěl udělat nějaký výlet, musí to oznámiti. Jest-li by měl na nějaký čas odcestovat, třebas to bylo v prázdninách, musí to oznámiti úřadům a musí říci, kam jde a co tam bude dělat. (Hlas: "Český Krumlov". ) To jsou, velectění pánové, věci, které směřují k tomu, aby úplně přivedly do školy ducha otrockého, a aby ducha národního úplně utlumily.

Nač jsem chtěl ve své řeči poukázat, je to, že ovšem škola nynější je mnohem lepší než škola bývalá, že máme právo škole přáti, ale že přec ještě nemůžeme se z ní těšiti plně, pokud ji nemáme ve svých vlastních rukou. (Tak jest!) Toho se musíme, velectění pánové, domáhati, neboť na škole závisí netoliko spása národu, ale po případě zkáza, podle toho právě, jaká je, a nemá každý ohrožený národ takovou Školu, jakou skutečně potřebuje.

Takovou školu, jakou skutečně potřebuje, má jen ten národ, který se jí usilovně domáhá a abychom my ji měli, musíme se jí také usilovně domáhati. Domluvil jsem ! (Výborně ! Potlesk. )

Oberstlandmarschall: Es gelangt nunmehr zum Worte H. Abg. Posselt. Ich ertheile ihm das Wort.

Abg. Posselt: Hoher Landtag! Es ist ganz selbstverständlich, dass ich, dies in Uebereinstimmung mit meinen Parteicollegen ja selbst-

verständlich ist, mich "für" das Budget habe eintragen lassen, weil wir von der deutschen Seite di ses Hauses selbstverständlich die höchste Entwickelung des Lehrerstandes und der Schule wünschen, und weil wir deshalb zu Allem beitragen wollen und werden, was die Hebung der Schule und des Lehrerstandes bewerkstelligen kann.

Was mich aber nun speziell veranlasst hat, das Wort zu ergreifen, das ist eine Angelegenheit, die ich bereits im vorigen Jahre als Mitglied der Schulkommission innerhalb der selben angeregt habe, bezüglich welcher sämmtliche Mitglieder der Schulkommission schon damals meiner Ueberzeugung waren, die ich später noch entwickeln werde; deshalb habe ich geglaubt, nachdem auf andere Weise hier im Landtage diese Angelegenheit nicht mehr zur Sprache zu bringen ist, auf diesen Wege der Spezialdebatte über den vorliegenden Punkt sprechen, und eine Resolution dazu beantragen zu sollen.

Wie bekannt, existirt für die Pauschalierung des Schulgeldes das Gesetz vom 6. Dezember 1882, welches nur hinsichtlich der Höhe der zu gewährenden Nachlassperzente, sowie der Ersatzleistung sremder Gemeinden durch das Gesetz vom 2. März 1888 geändert worden ist.

Auf Grund dieses Gesetzes nun wird den Outsschulräthen des Schulortes abgesprochen, erstens, dass sie Kinder, welche nicht im bezüglichen Schulorte, aber im Schulbezirke, zu welchem dieser Schulort gehört, wohnen, vom Schulgelde besreien; zweitens, dass sie das Schulgeld von solchen Kindern einheben und festsetzen, dass in beiden Fällen der Ortsschulrath des Wohnortes competent ist.

In erster Hinsicht will ich bemerken, dass § 2 des erstgenannten Gesetzes ausdrücklich erklärt, dass der Ortsschulrath - von einer ausnehmenden Bezeichnung des Ortsschulrathes ist gar nicht die Rede - berechtigt ist die Kinder unbemittelter Eltern ohne Rücksicht auf ihren Fortgang und ihre Heimatszuständigkeit ganz oder theilweise von der Schulgeldentrichtung zu befreten. Außerdem enthält dieser § die Bestimmung über Rekurse dagegen, so dass der Gemeinde, welche sich beschwert fühlt, ober im anderen Falle der Partei das Recht des Einflußes im Instanzenzuge zusteht.

Ich glaube, man kann schon daraus ersehen, dass der Ortsschulrath des Schulortes unter allen Umständen das Recht hat, Kinder unter entsprechenden Verhältnissen vom Schulgelde zu befreien.

Ich möchte aber noch betonen, dass selbst nach Analogie des § 22 des Schulgesetzes von 24. Feber 1873 die Auffassung der absprechenden Schulbehörden, welche diesem § entschieden entgegen ist, tatsächlich eine unrichtige ist.

Es kommt deshalb sogar vor, dass Kinder, welche in einem anderen Orte als im Schulorte wohnen, vom Ortsschulrathe des letzteren vom Schulgelde armutshalber befreit werden und dass die Ortsvertretung des Wohnortes von diesen Kindern dann dos Schulgeld sogar zwangsweise eintreibt, weil die ungesetzliche Auslegung sie dazu führt. Es sind das also Mißverhältnisse, welche entschieden beseitigt werden müssen.

Was nun die Bemessung des SchulgeldsPauschales anbelangt, also die Art der Zahlung, so ist ausdrücklich im § 3 des bez. Ges. v. I. 1882 die betreffende zweifellose Vorschrift enthalten.

Ich will hiezu bemerken, dass die bestrittenen Entscheidungen der Behörden sich darauf stellen, dass mir die Kinder in das Verzeichnis für Schulgeld-Pauschalierung eingetrageu werden sollen, welche zur Zeit der Neubemessung zum Schulbesuche verpflichtet sind. Es heist in diesem Gesetze keinesfalls, dass die Kinder, welche in dem Orte zur Schule verpflichtet sind, ausschließlich in diesem Orte das Schulgeld, solange sie schulpflichtig sind, zu leisten haben, es ist diese Beschränkung der Schulgeldpflicht durchaus nicht vorhanden.

Wie könnte es sonst kommen und das Gesetz läßt dies ja zu, dass für die Schulkinder, welche in einem benachbarten auch noch so nahen Schulbezirke die Schule besuchen, dort das Schulgeld gezahlt werden muss und nicht im Wohnorte der Eltern der Kinder, für welche also, solange sie schulpflichtig sind, auch kein Schulgeld an den Wohnorte der Eltern entrichtet wird.

Es ist ja auch selbst verständlich, dass wenn innerhalb dieser drei Pauschalierungsjahre die Familie vom Wohnorte fortzieht, die Kinder also ebenfalls nicht mehr anwefend sind und für sie das Schulgeld im Wohnorte nicht gezahlt wird, wenn sie auch im ersten Verzeichnisse standen. Das gleiche gilt für Kinder, welche innerhalb dieses Zeitraumes sterben.

Von einer Forderung, dass für die Zahl der schulpflichtigen Kinder, welche einmal im Orte gewohnt haben und deren Zahl ja als Basis der Pauschalierung gilt, immer dort das Schulgeld gezahlt werden muss, kann nicht die Rede sein, und deshalb auch nicht davon, dass der Wohnort für die Leistung des Schulgeldes

maßgeblich bleibt, kann daher die den betreffenden Entscheidungen der Schulbehörden unterliegende Auffassung unmöglich richtig sein und wir müssen uns daher dagegen sträuben, dass derartige Auffassungen für solche Entscheidungen gelten.

Es ist doch, wie im ganzen Leben auch hier, die Gegenüberstellung von Leistung und von Entgeld zunächst liegend und es ist deshalb auch klar, dass das Schulgeld dort gezahlt werden muss, wo das Lind die Schule besucht.

Man wird allerdings sagen: Ihr könnet solche Kinder, welche sich aus anderen Orten melden, zurückweisen. Das wird nun so lange und so weit als möglich gethan. Wenn auch nicht ausschließlich aus dem Grunde der Schulgeldzahlung.

Aber selbst für den Fall wahrt sich die vorgesetzte Schulbehörde gegen die Entscheidung des Ortsschulrathes den Einspruch, wenn die Eltern zurückgewiesener Kinder sich beschweren. Wir erleiden sowohl in Hinsicht der Schulgeldbefreiung als auch in Hinsicht der Ausnahme der Kinder, endlich hinsichtlich der Schulgeldforderung, also in dreifacher Beziehung eine nicht begründete Einschränkung unseres offenbaren Rechtes der Entscheidung in eigener Sache.

Man sagt, das Schulgeld fließt in die Schulbezirkkassa.

Das ist allerdings seinerzeit richtig gewesen, aber heute ist der Grundsatz nicht mehr richtig, dass das Schuldeld nicht eine Einnahme der Gemeinde bildet.

Seit Einführung des Pauschalirungssystems ist das Schulgeld thatsächlich eine Einnahme der Gemeinde.

Das Schulgeld nimmt die Gemeinde und diesem gegenüber steht die unmittelbare Leistung eines bestimmten Betrages an die Schulbezirks-

Dass die Anzahl der eine Schule thatsächlich besuchenden Kinder für die Schullaft und für die Belastung einer Gemeinde maßgebend ist, das ist wohl klar; denn aus der Anzahl der Kinder entsteht das Bedürfnis an Schulbauten, der Schulerweiterung, Beschaffung sachlicher Bedürfnisse u. s. w.

Die Ortsschulräthe sind allerdings sehr oft genöthigt, dem Wunsche der Eltern entgegen, fremde Kinder, welche zur Aufnahme beantragt werden und die nicht zum Schulorte gehören, zurückzuweisen, und es ist mitunter sogar schmerzlich, solche Kinder zurückzuweisen, aber es kann nicht anders sein, weil die Auffassung