právn a jeden, velectění pánové, tyto diskuse o státním právu již měly velký výsledek, že již o našem státním právu se mluví, ano že se na straně německé nalézají poslanci, kteří je studují, aby o něm mluviti mohli.

Každé studium, když je na začátku, je obyčejně jednostranné, poněvadž člověk hledá v tom to, co se mu líbí (Veselost), ale to není žádná škoda. Já jsem přesvědčen, že zahloubají-li se pan professor Fournier a jeho soudruzi do trvalého studia českého státního práva, budou dělat pokroky (Veselosť), a oni. konečně jednoho krásného okamžiku řeknou: "Vidíte, pánové, ono to české státní právo není takové monstrum sežloutlých pergamenů, to je živoucí skutečné právo, to je něco, o čemž lze diskutovati. "

On sice říká nyní: Ne! ale on ještě neumřel a přeji mu dlouhého života (veselosť), tak že konečně jako jeden z našich kolegů Němců, který dnes mluvil o centralismu, dospěje k tomu názoru, že to státní právo není žádným rozbitím říše, žádným nebezpečím pro celou monarchii; že to není žádná slovanská nadvláda, která má utiskovati Němce, nýbrž že jest to konkrétní na, moderních skutečných základech upravený poměr jednotlivých zemí tohoto soustátí, vycházející z právního nároku tohoto království a této země na samostatnosti a svéprávnosti v oboru zákonodárství. (Výborně!)

Věci takové činí skutečně školu. Já s potěšením vítal, co dnes bylo proneseno od prince Bedřicha Schwarzenberga.

Pan princ Bedřich Schwarzenberg pravil, že strana jeho vždy na těchto zásadách stála a já nemám žádné příčiny o tom pochybovat, a nechci nikdy tvrditi, že tomu tak není. Já musím jen to konstatovati, a není, to žádná výčitka pro Vás, pány velkostatkáře, poněvadž i z naší české strany svou dobou v té věci to přesné vyslovení základní povahy českého státního práva se nestalo, já musím konstatovati, že hlavní nazírání na české státní právo, jaké bylo dnes z této pravé strany přednešeno, je velkým pokrokem, který uznáváme a který těmto pánům slouží ku cti, poněvadž je to pokrok, že státní právo je to, co jsme pravili, to jest právo tohoto území na suverenitu a samostatnosť a že státní právo není, co ještě dnes již jen trošku, jak říká Němec "in

verschämter Weise, " bylo uvedeno, dříve se to dělo "in unverschämter Weise, " to jest feudální ústava. (Veselosť. )

Zeptejte se nejzkostnatělejšího konservativce, který by byl v naší sněmovně, aneb zeptejte se pánů na pravé straně sněmovny, jestli některý by byl ještě dnes tak naivní a chtěl, kdyby se zřizovalo v samostatném ústrojí českého státu ústavní zařízení konstituční, zaříditi ještě feudální sněm, a, pánové, myslím, že naši pánové na pravici by všichni to s největší rozhodností odmítli, poněvadž mají také tolik politického intellektu, že na konci XIX. století takovéto zařízení feudálního sněmu absolutně není možné. (Výborně!)

O tom, pánové, nikde nebylo diskutováno než jenom na straně německé; my se ještě nedávno pamatujeme, že liberál takového zrna jako dr. Menger nemohl si nijak představiti, že by český sněm, skutečný sněm, který by representoval český stát, jinak byl složen, než že by tam byli zástupcové pánů a rytířů a několik zástupců duchovenstva a královských měst a pravil o nás, že bychom musili státi přede dveřmi tohoto sněmu. (Veselosť. )

Velectění pánové, takovéto názory když se pronášejí, vycházejí z jedné základní myšlénky. Státní právo ale nemůže podle žádné vědecké theorie a podle skutečnosti býti ničím jiným než ono právo jistého území, na jistou zákonodárnou moc a na jistou moc výkonnou, na jistou souverainitu.

Ústavní právo, pánové, jest pouze právem individuelním v rámci jistých státních ustanovení. To jest ten veliký a podstatný rozdíl, o který se jedná. Vy, pánové. Vaši němečtí učenci státovědečtí to byli, kteří dobře rozeznávají zwischen Staatsrecht und Verfassungsrecht, a kteří vědí, že Staatsrecht ist das Recht des Staates und der Länder gegeneinander, a Verfassungsrecht to že jest právo jednotlivých individuí a jednotlivých společností v rámci jistého státu. Tedy, pánové, o těch věcech ještě dnes debatovati se mi zdá býti zpozdilým a myslím že i pan posl. Fournier učinil dnes ve své řeči viditelný pokrok, který já uznávám, tak že zajisté od tohoto názoru ustoupí, (veselosť) učinil pokrok v tom, že uznával jednotnosť koruny české.

Pánové! Kdybych se měl obírati celým vývojem poměrů Moravy a Slezska k tomuto království, trvalo by to příliš dlouho.

Avšak, pánové, ono toho není zapotřebí.

Jest to věc tak jednoduchá.

Postavme si otázku jednou konkrétně.

Když tedy Morava a Slezsko nebyly, ačkoliv o tom tolik aktů státních svědčí, inkorporovány zemím koruny české, když nestály v žádném jiném svazku nežli ve svazku lenním, což také není pravda ale, velectění pánové, když by to i všecko pravda bylo, jak se tyto země dostaly já nemohu říci k monarchii Habsburské nýbrž k dynastii Habsburské?

Kterým právem, nežli právem českého krále, právem koruny české, (Výborně!) a jakým právem se ještě drží toto území v území, které nazýváme dnes Cislajtánií, nežli opětně tím právem jednotného státu českého, jakým byly země koruny české.

Není o tom třeba příliš mnoho disputovati, jest to tak jasné, že každý, kdo studoval německé právo státní, vidí to u každé skoro země německé, kde byl tento feudální systém do nejmenších detailů proveden, že celé ústrojí státu - jako ku příkl. království Bavorského - sestávalo z malých zemí.

To byl onen systém, který se zejména v Německu vyvinul, tak zvané malostátnictví, a nebude nikdo popírati, že by tyto země k sobě náležely.

Já bych mohl citovati dokumenty, které jsou nepopiratelné ohledně příslušnosti těchto zemí. Na příslušnosti této nezměnila nic dvorská kancelář česká. Ona zůstala, i když byla společná dvorská kancelář. Nesmí se zapomínati, že Marie Teresie nezrušila českou dvorskou kancelář, že ji jenom spojila s rakouskou dvorskou kanceláří a že se nazývala "královská česká nejvyšší a arcivévodská kancelář dvorská. "

Avšak o tom se nechci zmiňovati, že tyto země ještě v posledních momentech a ještě v posledním lenním aktu našeho krále, který se dál ve Slezsku v letech 50tých, od císaře Františka I. jakožto krále českého byl udělen.

Vždyť jsou to, pánové, nepopiratelná fakta, ohledně kterých nemůže býti nijaká pochybnost.

Ovšem kdybychom poměr jednotlivých částí přiznali, přišli bychom k tomu, co pan poslanec Iro, který hájí státní právo

Chebska, tak často uvádí, poněvadž ohledně Chebska v této příčině snad poměry jsou poněkud jiné. Ale já musím - on zde sice není - k veliké jeho lítosti říci, že již chebským dvorským kancléřem nebude. (Hlučná veselosť!)

Toto státní právo chebské vzalo již také skutečně za své. Lenní poměr k německé říši, nehledě k tomu, že nebylo Chebsko nikdy vyplaceno a že německá svatá římská říše pořád ještě království českému za to Chebsko jest dlužná (Veselost), lenní tento poměr nemůže býti rozvázán, poněvadž král český a císař František I. přijal korunu císařskou a rakouskou a o zničení svaté římské říše se přičinil Napoleon I. a od té doby tato svatá římská říše také neexistuje a mohlo by se ještě jinak dokazovati ohledně Chebska, že jeho poměr již přestal, poněvadž poslední souvislosti jeho s ostatními krajinami německými, totiž otázka církevní jeho příslušnosti k řezenskému arcibiskupství dávno byla zrušena.

Uvádím to proto, že myslím, že panu poslanci Irovi, který dosud neměl příležitosti studovati státní právo, naskytne se příležitost, aby se obíral s konkrétním programem antisemitickým a nechal tedy státní právo chebské stranou. (Posl. Scharf: To ne, to bych nerad!)

Pan kollega Scharf s tím nesouhlasí, ale odporučuji mu, aby se v té záležitosti vyrovnal s, panem poslancem Irem sám. (Veselost.)

Avšak, velectění pánové, my jsme v řeči pana poslance Fourniera slyšeli, že Marie Teresie zrušivši českou dvorskou kancelář, nejen učinila něco, k čemu měla právo, ale že to bylo také její povinností.

Já při politickém posuzování otázek minulosti, co by nastalo, kdyby to neb ono se bylo nestalo, jsem náramným skeptikem.

Včera pan poslanec Schlesinger pravil, co by bylo nastalo - nebo jinde se to pravilo - kdyby nebývali stavové čeští poraženi na Bílé Hoře.

Dnes jsme slyšeli, že, kdyby Marie Teresie nebyla spojila ty dvorské kanceláře, byla by vyhrála sedmiletou válku (Veselost); nevím, jestli se to tak myslilo, ale pravilo se dále, že bychom najisto nebyli vice Čechy.

Ale, pánové, my jsme tenkráte od krále pruského při spojení těchto kanceláří byli poraženi (Veselosť); nezdá se mi tedy, že bychom byli tím něčeho získali.

Takové úvahy, co by se bylo stalo a co by se bylo nestalo, nejsou rozhodny; rozhodným pro posuzování nějakého politického programu jest ono vědomí jisté politické individuality, jisté státní jednoty, jistého území, jistých státních nároků na jistá práva.

A, pánové, že tyto historicko-politické individuality tohoto soustátí po celá léta existovaly, že nalezly svůj výraz ještě ve formách zcela určitých, kterých při jiných státech ani nenalézáme, že ještě nenapadlo žádnému panovníku v této monarchii zřeknouti se toho titulu, abych tak řekl, krále českého, aby je pokládal za pouhou provincii, že žádnému ani nenapadlo vůbec něco podobného podniknouti, to jest jisté.

Ale když, velectění pánové, neustále o tom mluvíte, že němečtí krajané pro české státní právo proto nejsou, že by se tím zřídil slovanský stát, ve kterém by byli v menšině a že by to bylo pro ně, jak pověděl pan kolega Dr. Reininger, takřka poškozením národních zájmů, kdyby se takovému novému ústrojí podrobili - já se Vás táži, pánové, proč se vždy divíte, že my jsme proti únorové a prosincové ústavě? (Tak jest!) Vždyť, pánové, jest jisto, že stát z r. 1867. nikdy neexistoval; ten byl teprve r. 1861. takřka utvořen a r. 1867 dostal ústavní formu. On byl utvořen proti naší vůli, proti našim právům, za protestu veliké většiny našeho národa.

On nebyl utvořen vlastně v interesu státu, ale i v interesu tehdá veřejně doznávaném, kterému se dnes říká souvislosť Německa.

Jindy se to jmenovalo pravým jménem na udržení hegemonie Němců.

Tenkráte se nemohlo jednati o jednotu této monarchie, když jste pustili království Uherské ze svazku celistvosti říše, tehdáž se také jednalo o to, aby se zachovala hegemonie, která proti Uhrům zachovávati se nedala, aspoň proti národu Českému. Jestli dnes v jisté části německých politiků vzniká myšlénka, že by oddělena býti měla Halič, Bukovina, Dalmacie, co to jest?

Jest to jednota a mocnost říše?

Jest to uskutečnění státu rakouského aneb udržení národní hegemonie německé naproti národu českému. (Výborně! Potlesk.)

Pánové, vidíte, když se v r. 1867. snad již tu mnozí z těch pánů - a jsou to velicí politikové, kteří ústavu z r. 1867. mají na svědomí - z velké části jsou mimo nás - zřizovala se tato ústava, tu tu si byli tehdejší politikové velmi dobře toho vědomi, že ten historický útvar rakouského mocnářství nedá se setříti s povrchu a že zůstává proto základem formací, třeba byla seslabena práva jednotlivých zemí, zejména pokud se týče výkonné moci a zákonodárství.

Vy jste si, pánové, ani netroufali, já to neustále opakuji, poněvadž jest to karakteristikou celé té politiky - tomu území, které zbylo po odloučení království uherského, dáti nějaké jméno. A podnes žádného jména nemá.

O jakém státu neustále mluvíte? Monarchie habsburská - to není Cislajtanie, to jsou veškeré země spojené pod žezlem našeho císaře a krále.

To není tento stát, který býval a ku kterému Čechové svobodnou volbou povolali krále a se kterým se spojili.

S touto Cislajtanií v nynější formě země koruny České nikdy v žádném státoprávním svazku nestály. Či chcete tvrditi, že jsme stáli někdy ve státoprávním svazku s Haliči a Bukovinou, Dalmacií a Tyrolskem, nebo Istrií, která konečně po pádu Napoleonově zase přišla k Rakousku s Vorarlberskem atd. ?

Pánové, to jsou všecko věci, které teprve v poslední době se vytvořily. Avšak já tu ústavní otázku dále rozebírati nechci, já mám za to, že v obyvatelstvu německém pronikne poznání, že tu nejde o nic jiného, než o restituci poměrů, jaké dle vývoje historického v tomto soustátí se jevily, a že konečně dospěje také k tomu nazírání, že požadavek, který my klademe a pro který bojujeme, není na újmu žádnému požadavku, není na újmu národu a lidu německému v této zemi.

P. posl. Fournier ovšem pravil, že odporučujeme pořád Rakousku foederalisaci, proč pak prý ji neodporučujeme Rusku. (Veselosť.)

Velectění pánové, není nikterak pan posl. Fournierovi bráněno, aby šel k caru ruskému a poradil, aby tam zařídil foederalisaci.

My, velectění pánové, jsme snem království Českého a zde máme jednati jenom o poměrech tohoto království k ostatním zemím.

Velectění pánové, my jsme již jednou tak skromní, že se spokojíme s tím, když Rakousko bude na federativních základech. Jakmile národové rakouští v rakouské říši jednou přijdou k poznání, že by jim federalismus nejlépe slušel, jest jejich věcí, aby si zase upravili poměry jak chtějí.

Velectění pánové, to poukazování pořád k tomu neb onomu státu obyčejně kulhá, zrovna tak jako kulhá poukazování ke království uherskému.

Ne, velectění pánové, p. posl. Fournier pravil, že jest království uherské centralistické a proto že tak rozkvétá.

Ano, samo sobě jest centralistické, totiž jest to jedna země, která má svou samostatnost, ale my poukazujeme ke království uherskému vzhledem k poměrům k celému soustátí, jakého rozkvětu nabylo království toto, co spravuje své záležitosti samo.

A jestli, velectění pánové, k tomu přispěl centralismus v Uhrách, to by nesvědčilo proti našemu stanovisku, to by nesvědčilo právě tomu stanovisku, kterého se Vy domáháte, aby království toto bylo rozděleno na dva díly.

Já mám ale za to, že tyto poměry jsou takové, že není možná v tom o soustátí dospěti k nějakému klidu a míru, než když všechny rozhodující kruhy se usvědčí o tom, že tak jako od prvopočátku dějin koruna česká vtiskla tomuto soustátí zvláštní ten státotvorný a stát representující význam jako koruna uherská, musí ve svém celém zevnějšku opět přivedena býti ve svých právech k platnosti.

Pánové, ony pokusy, které se činí všelijakým ústavním zřízením, musí konečně se stroskotati, poněvadž složení této říše zakládá se na zcela jiných poměrech historických, faktických a ethnografických, poněvadž říše tato, chce-li býti k národům spravedlivou, nemůže býti centralistickou, a nechce-li býti spravedlivou musí býti centralistickou. Poněvadž říše tato jest složena z různých národů, na základě různých práv a reminiscencí, může jen tentokráte dospěti ku klidu, když celá její organisace bude podrobena revisi a když následkem shody mezi všemi interesovanými nároky srovná se celá ústava říše se státním právem zemí koruny české. (Výborně !)

Však, pánové, Vy pravíte sami, že je to požadavek, který tak brzo nebude snad uveden ve skutek, že bychom se mohli obmeziti na jistý druh záležitostí, které nás zde ještě neustále zabavují, že tato nadějná sesse slavného, sněmu naší vinou skončí bez výsledku, zejména že ničím nepřispěla k zmírnění protiv mezi oběma národy a mezi stranou německou a stranou českou. Já přiznávám, tato sesse věru nepřispěla k zmírnění těchto protiv. Já, pánové, toho v interesu věci lituji, ale, pánové, já toho lituji opravdu. Já bych neproléval krokodilové slzy nad stroskotáním toho dorozumění, když bych neměl to přesvědčení, že skutečně tato lítost je odůvodněna. Pánové, vina nespadá na nás. Vy můžete svým tiskem namluviti celé široké veřejnosti, že vina spočívá na nás, ale my dokážeme při každé příležitosti, že vina na nás nespočívá. Vy, pánové, neneustále přicházíte s tím, že jsme žádali zastoupení v komisích větší, a to že prý byla ta válečná pochodeň, kterou vrhli jsme do tohoto sněmu.

Pánové, tento nepatrný Englův návrh na počet v komisích, který úplně odpovídá jeho povaze, aby to poněkud tak nějak bylo a nějak se udělalo, aniž bychom při tom my něco ztratili a Němci nenabyli, tento návrh pochodní mezi nás vrženou nebyl. Tento návrh byl tak spravedlivý, či vlastně tak nespravedlivý, že za jiných normálních poměrů, byste jej byli v plném znění přijali. Já bych řekl do jisté míry, že jste snad měli příčiny, proč jste jej zamítli. Vy jsto jej pánové, zamítli ne proto, že jste neuznávali jeho spravedlnosti a oprávněnosti. Vy jste jej zamítli proto, že ten úkaz se objevil, který p. posl. Fournier litoval, že Němci nečiní zde již jedinou stranu, že máte dvě strany, a že jest přirozené, že mezi těmi novými stranami chcete se vyvarovati všeho, čeho by se mohlo použíti proti Vám, že jste udě-, lali Čechům koncessi, Vy, pánové, když jste včera mluvili o ciferní brutalitě, pánové, já Vás beru za slovo, jest to brutalita ciferní, když v komisi 21 členné 69 poslanců je zastoupeno 7, a 98 osmi? Když to jest ciferní brutalitou, nu, jak skutečně nazváno býti má naše postavení na radě říšské, náš poměr zastoupení v jednotlivých komisích? Pánové, to potom není ani brutalita ciferní, pro to bychom ani výrazu v našem jazyku nenalezli. Ale, pánové, nejen to! Vy jste naše království České vyloučili z delegací, a nedali nám ani jednoho zástupce, kde se jedná o největší počet milionů, který z kapes našich poplatníků jde, kde jedná se o nejvitálnější zájmy, a můžeme říci, že český lid, který také něco přispívá, nebyl vůbec v tomto oboru zastoupen. Chcete-li se, pánové, na toto stanovisko brutality ciferní postaviti, nuže přikročte, pánové, nejprvé k řešení této otázky tam, kde jste ve většině, kde máte rozhodující moc, přikročte nejdříve na říšské radě a zjednejte spravedlivé zastoupení veškerým stranám a veškerým národům, zjednejte spravedlivé zastoupení i ve volebním řádu pro říšskou radu. Nenechte platit tuto brutalitu ciferní v jednotlivých zákonech, potom můžeme se v té příčině dohodnouti. V tom nalézám příčinu přechodní na známý zákon kuriatní, o kterém dále šířiti se nechci.

Velectění pánové! Vy jste navrhli tento zákon a ihned řečník první v sněmovně postavil se na stanovisko rozhodné a pravil: to jsou naše požadavky a nebudou-li tyto požadavky přijaty, my z toho povedeme náležité konsekvence.

Velectění pánové, dejte si dobrý pozor na tyto konsekvence! My z toho povedeme konsekvence - celý veřejný tisk německý pravil - znamená exodus Němců z této sněmovny.

Velectění pánové! Já nenáležím k těm, kteří jakýmkoliv způsobem by si přál, abyste tuto síň opustili. Já vlastně exodus parlamentarní strany neuznávám za správný, já myslím, že velká politická strana z parlamentu nejde k vůli tomu, že nemá o jednoho nebo dva členy zemského výboru více. Tyto konsekvence se dostavily a zvolila se kuriatní komise a zvolil se za předsedu nynější předsedající náměstek předsedajícího maršálka z Vaší strany. Ale Vy jste to tak výtečně v kuriatní komisi vedli, že jste to, co jste měli ve vlastní moci, ani neodhlasovali.

Velectění pánové, které byly ty velké konsekvence toho velkého vyhrožování, které jste učinili vládě? Vy jste dosáhli něco na vládě. Vláda uznala spra-

vedlivosť Vašeho nároku. Vy, velectění pánové, jste velice skromní ve svých politických požadavcích, že Vám stačí toto platonické uznání, o kterém ani nevíte, zdali vláda to upřímně myslila nebo ne, Vám to stačí, že jste tento kuriatní zákon nepřivedli ani k hlasování.

Nepřišel ani k hlasování a naopak jsou-li pravdivé ty pověsti, které kolují v této sněmovně, že hlavně poslanci strany německé to byli, kteří na vládu naléhali, aby tento sněm nebyl odročen, nýbrž uzavřen, tu se mně zdá, že jste si ani nepřáli, aby tento kuriatní zákon se stal skutkem. Pak to byla jen raketa kterou jste pustili tomu svému voličstvu, aby jste dokázali, jak jste stateční, jak jste hrdinní, jak jste tu vládu hraběte Badeniho, který Vás chce vésti, sami vedli až k tomuto prohlášení. V této komisi tedy jste, pánové, vyhráli, odhlasovali jste sice ještě resoluci proti uherskému vyrovnání, ale dočkáme, provedete-li tuto politiku, že Vás hrabě Badeni povede do Peště, abyste uhlasovali vyrovnání tak jak si to budou Maďaři přáti.

Vidíte, velectění pánové, tak se mstí každé papírové hrdinství, nevím jestli je to v tom kuse, mně se zdá "Sen v noci svatojanské", kde vystoupí ten krejčí a má tu lví tvář, ale říká: "Dámičky, nebojte se, já nejsem lev, já jsem Klubíčko".

Vy si vezmete tuto masku lví na sebe, ale v komisi potom říkáte: my nejsme lvi, my jsme pouze "Klubíčka". (Hlučná veselost. ) Velectění pánové, je to ale smutné, že se záležitostmi tak nepatrného rázu, které mají ovšem jisté zásadní otázky za sebou, a jen v dorozumění obou národností mohou býti řešeny na základě spravedlnosti, činí se tak velké věci a že konsekvence jsou ty, že nemůžeme přijíti dále.

Já končím a loučím se vlastně spány na straně německé tím, že my k národnímu smíru vždy jsme ochotni, že my si ovšem tento národní smír nemůžeme představovati, by se napřed udělal zákon paragrafovaný, kterým se mají národové z povinnosti úřední mezi sebou smiřovat. Tento pokus, který se učinil v punktacích, více se nezdaří, takové nucené smíření nejde.

My můžeme míti nucené jatky, nucené pojišťování, ale nucený smír mezi národy nezjednáte ani zákonem, ani ti pánové na straně velkostatku, kteří se o to zbytečně často pokoušeli, poněvadž snadno si při tom mohou prsty připáliti; ale tento národní smír sjedná se porozuměním pro potřeby obou národů, porozuměním pro ideu spravedlnosti, porozuměním pro ideu opravdovou rovného práva.

Dovolte, velectění pánové, abych ještě několika slovy končil a obrátil pozornosť svou k těm, kteří tu jsou nepřítomni, a to je vysoká vláda. Já pana místodržitelského radu vyjímám, ten za to, co se ve Vídni děje, nemůže, s ním já také nepolemisuji. Ale já, velectění pánové, myslím těmi, co zde jsou nepřítomni, ministerstvo vídeňské.

Dovolte, abych také přece několika slovy naznačil náš poměr k ministerstvu hraběte Badeniho a to jen proto, poněvadž tak mnoho se o tom psalo a mluvilo. Mluvilo se o flirtu, nové slovo, které vynalezla novější francouzská literatura, který nastal mezi stranou svobodomyslnou, mladočeskou a mezi hrabětem Badenim.

Já, pánové, velmi často při této tajné koketerii měl jsem býti súčastněn a mohu ovšem v této věci projeviti své mínění.

Já mám za to, že vláda hraběte Badeniho sama, ačkoliv ještě není náležitě informována o poměrech v Cechách, to jedno ví a musí věděti jako každá vláda, že poměr vlády k českému národu a k zástupcům českého národa říditi se může jen podle toho, jaký je systém vládní a nikoliv, které jsou osoby vládní. (Výborně!)

Pánové, my existenci a politická práva našeho národa již více na uhrančivé oči některého ministrpresidenta nevložíme, (Výborně!) jak to učinili staročeši, pokuď se týče hraběte Taaffea. My, pánové, své požadavky zcela konkretní vyslovujeme a říkáme, že jsme naproti dočasnému systému vždy zachovali se tak, jak se tento systém zachoval naproti nám a že politické postavení naše naproti jistému systému se řídí jen podle toho, do které míry jest tento systém ochoten zjednati požadavkům českého národa právní platnosti a uskutečnění.

Pánové, jestliže nastal, abych tak řekl, konciliantní poměr mezi tím aneb oním poslancem a vládou, tu, pánové, jest mi to pochopitelné, že v politickém našem životě se vyvinul takový názor, že člověk nemůže mluviti s ministrem, když s ním není za dobře, nebo když od něho něco nechce, a že se vyvinul na druhé straně takový názor, a to zavinily politické strany tím, že když se ministr na někoho usměje, politická strana za ním běžela a dělala co chtěl. Pánové, Vy se přesvědčíte, že oba tyto názory v příčině naší jsou nepravdivé a nesprávné, my můžeme s ministry býti ve stycích zcela konciliantních a v takových, jaké vyžaduje společenský mrav, ale my zrovna tak jako oni jsme si dobře vědomi, že na parlamentární půdě nezastupujeme věci své, nýbrž věci celého národa, a že tam, kde se jedná o prospěch národa, na žádný milostivý úsměv nic nedáme. (Hlučné výborně!)

Ale já jsem toho mínění, že konečně musíme celému světu dokázati, že vládní vedení politických stran ohledně českého národa nemá místa, že poslancové českého národa jsou s dostatek muži, aby i při nejslušnějším chování a při nejpřátelštějších stycích s různými osobnostmi věděli, co jest program národa a mohli říci: Od toho programu neustoupíme ani o píď, dokud tomu programu systém vládní se nepřiblíží.

Velectění pánové, my máme ale určité požadavky na každou vládu a tedy také na tuto vládu a my tyto určité požadavky při každé příležitosti vládě projevujeme, ať již jest ochotna na ně přistoupiti nebo ne, a my musíme se také přičiniti, abychom zamezili všecko, co jest na újmu našeho národa A v tom jest celé toto tajemství, které tak často rozčeřuje vlny celé veřejnosti, poněvadž to, co se pokládalo za nějaké tajemství, není tajemstvím.

Politický program našeho národa jest jiný než dočasný program pana hraběte Badeniho. Postavení poslanců naproti nynější vládě nemůže býti přirozeně jiné, než oposiční! (Výborně!)

A tím, myslím, že jsem jenom krátkými slovy vyznačil naše postavení naproti vládě a že není potřebí, abych o tom více mluvil.

Včera i dnes zde byl učiněn jistý appell. Mám za to, že v politických našich zápasech každá strana politická zasluhuje úcty, když hájí svých zásad, a že proto, že hájí zásady jiné než jsou zásady naší strany, nemusí býti proti ní válčeno, dokud nesahá na přirozená skutečná práva našeho národa.

O zásady politické můžeme vésti zápas, ale o věcech, které náležejí k samé bytosti a existenci národa našeho, nemo-