Aber aus das historische Moment, welches ich vielleicht vielzuweit ausgesponnen habe, kommt es Ihnen gar nicht so sehr an. Sie wünschen einfach einen böhmischen Staat mit slavischer Majorisirung der deutschen Minoritäten. (Oho! im Centrum. ) Sie müssen es so wünschen, denn Sie haben ja schon im Jahre 1890 Ihr Programm als ein Kampfprogramm declarirt. Gegen wen sollen Sie kämpfen, wenn nicht gegen uns ? Aber ich glaube, wenn Sie damals den Kampf in Ihr Programm ausgenommen haben, und wenn Sieseitdem gegen die Friedensverabredungen, gegen Die Abgrenzung eines deutschen Sprach gebietes sich so vehement verwahrten, so mußte dies doch einen ganz bestimmten Grund haben.
Es konnten seinerzeit nicht genug čechische Gymnasien geschaffen werden, die Hörsäle der čechischen Universität konnten sich nicht rasch genug füllen. Was war die Folge davon? Dass diese Hörsäle eine ganze Anzahl von Stellenwerbern ergaben, die Sie heute nicht befriedigen können, und dazu sotten Ihnen die Stellen dienen, welche heute noch die Deutschen für sich in Anspruch zu nehmen wagen. (Widerspruch im Centrum. )
Vielleicht Werden Sie auch in Ihrem politischen Verhalten vorwärtsgedrängt durch die Elemente, welche Sie in dieser Weise selbst großgezogen haben. Ihre Betonung des böhmischen Staatsrechtes, Ihre Gegnerschaft gegen den Frieden, hat ihre Wirkung geübt. Jahr für Jahr steigt die Flut und sie wird Ihnen selbst unange- nehm genug Werden. Schon umdrängt Sie eine Schaar junger Politiker, welche materielle Noth oder unbefriedigte Hoffnung von dem Staate und von der Gesellschaft entfernen, die nicht genug Brot für sie haben. Das sind bedenkliche Dinge, deren Sie sich schwer werden erwehren können. (Heiterkeit in Centrum. )
Uebrigens das find Ihre eigenen Angelegenheiten und ich bitte um Entschuldigung, Wenn ich davon spreche.
Ich will nur noch, ehe ich von dem Staatsrechte definitiv scheide, einen Druckfehler in der Brochüre des Herrn Dr. Kramář berichtigen, welcher auf Seite 41 sagt: "Niemand zweifelt in Böhmen an der rechtlichen Unanfechtbarkeit des böhmischen Staatsrechtes. " Hier ist offenbar eine Zeile ausgelassen, es müsste da stehen: "mit Ausnahme von 2 1/4 Mill. deutscher Bewohner. " (Sehr gut! Links)
Die Adresse, welche heute den Gegenstand meiner Betrachtungen bildet, stützt sich aber nicht bloß aus das Staatsrecht, sondern auch auf Anderes. Da heißt es: "Nicht ohne Neid
sieht der Landtag des Königreiches Böhmen, wie andere Länder blühen und erstarken, denen das nöthige Maß von Freiheit gewahrt wurde zur Entfaltung aller der Kräfte, welche ihnen die Natur gegeben hat.
Und daran knüpft sich in dem Kommentare des Dr. Kramář ein Plaidoyer für den Föderalismus. In der Studie des verehrten Herrn Abgeordneten wird auf Frankreich hingewiesen, welches zu sehr zentralisirt ist und nicht prosperiren kann; es wird aus England hingewiesen mit seiner irländischen Frage, auf die Trennung Norwegens von Schweden, und darauf. Wie Deutschland, weil es föderalistisch organisirt ist, prosperirt, wobei er vergißt, dass früher, wo Deutschland noch mehr föderalistisch organisirt war als heute, es keineswegs zu prosperiren im Stande gewesen war.
Ich hatte nur gewünscht, H. Dr. Kramář wäre in seiner geographischen Revue noch weiter nach Osten gegangen. Warum empfiehlt er das föderalistische System nicht auch für Rußland ? Rußland hätte dazu Anlage genug; da gibt es die deutschen Ostseeprovinzen, denen man eine freiere Sonderstellung geben konnte, Polen, Lithauen, und wenn man sich Mühe gäbe, könnte man auch den donischen Kosaken ein Staatsrecht vindiciren. Das hat Dr. Kramář aber nicht gethan, und doch weiß er und er ist gewiss genau unterrichtet - bei jeder Gelegenheit die russischen Verhältnisse und ihre rasche Kulturentwicklung zu rühmen. Dagegen empfiehlt er für Oesterreich den Föderalismus auf's Wärmste. Nun, es hat gestern Herr Dr. Schlesinger schon auf einen Brief Palacký's hingewiesen; heute ist ihm Dr. Kramář entgegengetreten, und hat gesagt, es sei durchaus nicht richtig, dass dieser atomistische Zustand eintreten würde, im Gegentheile, der böhm. Staat würde eher ein Bollwerk gegen die Reichsfeinde werden. Ich muss diesen genauen Kenner russischer Verhältnisse daran erinnern, dass einmal der erbittertste Feind Oesterreichs - und das war General Ignattew immer - eine Denkschrift an den Zaren Alexander II. gerichtet hat, worin es heißt:,, Es liegt im Interesse Russlands, dass die einzelnen Elemente, aus denen Oesterreich zusammengesetzt ist, in einem Aggregatzustande erhalten werden, der für Russland jede Beunruhigung ausschließt. " Dass damit nicht der Centralismus gemeint sein kann, das brauche ich wohl nicht zu beweisen.
Hier in der Adresse ist nun ganz besonders auf Ungarn hingewiesen. Ja ist denn die andere Reichshälfte nicht centralistisch regiert ? Oder glauben Sie denn, dann Ungarn, welches so außerordentlich, prosperirt, noch mehr prosperiren würde, wenn z. B. dort das dreieinige Königreiche Kroatieu-Slavonien-Dalmatien eingerichtet wurde, wie es Ihre slavischen Brüder verlangen? Das kann ich mir unmöglich denken. Ungarn prosperirt außerordentlich. (Ruf: Aus unseren Taschen!) Aber warum? (Abg. Dr. Pacák: "Weil wir sie zahlen. ") weil wie im nationalen Hader untereinander uns befinden (Sehr richtig!) Unser Unfriede ist mit ein Moment, welches die Prosperität Ungarns wesentlich gefördert hat.
Darüber glaube ich, werden wir Beide nicht im Zweifel sein.
Wir stehen jetzt gerade vor den Verhandlungen über den ungarischen Ausgleich. Vor Kurzem hat der Landtag einen solennen Beschluss in dieser Richtung gefaßt, der gleichsam der Wiener Regierung den Wunsch eines großen und mächtigen Landes der Monarchie ausdruckt; und in demselben Augenblicke, wo die Verhandlungen stattfinden sollen, versuchen Sie es, die Grundlage der Verfassung zu unterwühlen, auf deren Boden doch die Unterhandlungen zu führen find. Wem nützen Sie damit? Doch nur dem anderen Kontrahenten, indem Sie unseren politischen Kredit decimiren! Nein, meine Herren, das war nicht der Augenblick, wo man die Verfassung angreift. Wir Deutsche haben hier mannigfache materielle Interessen zu vertreten, und ich möchte mir die Bemerkung erlauben, dass es diese Interessen tangirt und aufs Spiel setzt, wenn solche staatsrechtliche Manöver ohne Grund und Boden eine wichtige Staatsaktion, wie sie jetzt eben unternommen werden soll, vielleicht in ihrer Wirksamkeit und in ihren Erfolgen in Frage stellen.
Freie Bewegung fordern Sie, damit die materiellen Kräfte sich entfalten können. Bedarf es denu dazu des Umsturzes der Verfassung? Ist diese freie Bewegung nicht auch auf einem anderen Wege zu erreichen? Lassen wir doch diesen nationalen Unfrieden sein, der uns zwingt in der einen Hand die Kelle, in der anderen das Schwert zu halten. Seit 30 Jahren dauert dieser Hader fort! Wir haben ja noch gar keine Erfahrung, was dieses Land leisten kann im Zustande nationalen Friedens! Lassen Sie es doch einmal auf einen Versuch ankommen! Sie fordern unmögliche Dinge, während Sie die nächstliegenden einfach beiseite lassen. (Sehr gut!) Und wenn Sie
schon keinen Frieden machen wollen - oder können - ich will in Ihre internen Verhältnisse nicht weiter eingreifen, (Heiterkeit. ) wenn Sie schon den Frieden nicht machen wollen, dann versuchen Sie es doch mit einem Waffenstillstande. Wenn hier in diesem Hause, selbst in dieser bewegten Session, wirtschaftliche Themata berührt wurden, da gab es wenig Unterschiede und kaum einen Hader, da fanden sich die gegnerischen Parteien ziemlich rasch zusammen. Versuchen wir es also mit einer Treug Dei auf wirthschaftlichen Grundlagen. Das Wohl dieses Landes ist eines derartigen Versuches werth, und erst, wenn er gescheitert ist, können Sie sagen: "Nein, es geht so nicht. " (Rufe: "Der Kurienantrag, der ist von ihrer Seite ausgegangen. Der ist ausgezeichnet! Heiterkeit!)
Ich glaube, in diesem Kriege, den wir durch Jahrzehnte führen, sind Millionen an Kriegssteuern von beiden Völkern gezahlt und der produktiven Arbeit entzogen worden. Wenn wir diesen Krieg lassen, wenn wir diese Kräste der materiellen Produktion erhalten, kann das von Schaden sein? Und wenn Sie eine freie Bewegung wollen, nun dann lassen Sie doch das Schwert fallen! Wir thun es auch, und wenn wir Beide beide Hände frei haben werden, dann sollte es mit dem Bösen zugehen, wenn wir nichts Rechtes schaffen könnten.
Aber auch das wird ein frommer Wunsch bleiben wie mancher andere. Unsere Ersahrungen in diesem Landtage lassen nur wenig Hoffnung auf Erfüllung übrig. Nun, dann werden wir eben den Vertheidigungskampf für unser Volksthum weiter führen, mit Energie, loyal und zähe, bis beffere Zeiten kommen! (Bravo! Händeklatschen. Redner wird beglückwünscht. )
Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní k reči pan generální řečník proti návrhu komise.
Dávám slovo panu poslanci dru Heroldovi.
Posl. dr. Herold: Slavný sněme! Já se přiznávám, že situace v této slavné sněmovně nejenom čistě momentání, poněvadž již je po 8. hodině, kdy vlastně každý je poněkud již naložen klidněji a mírněji, pojednávati o pozemských věcech, ale i situace v této sněmovně, která se vyvinula během této generální debaty,vlastně by ani nebyla velikou příčinou důležitou zaujmouti nějaké stanovisko a pronésti o uěm několik slov a mám také za to, že jen konám povinnosť, která nám vyplývá z toho, abychom zejména po řeči poslední přece vyložili své stanovisko.
Neboť, velectění pánové, jest to charakteristická známka celé politické situace v zemi i v této říši, - že bez jakékoli výtky veleváženým pánům řečníkům, neboť oni všichni za to nemohou jako já za to nebudu moci, pakli v mé řeči se ani neshledá, co jsem neshledal v ostatních řečech - celá tato situace přináší sama sebou, že se nalezáme nyní v poměru jakémsi kvasivém že záležitosti státní a politické v této říši a v této zemi, vzdor tomu, že máme ministerstvo tak zvané vedoucí, nikým nejsou vedeny, že tyto záležitosti odbývají se den ode dne porůznu, jak toho příležitost a daný okamžik žádá. Avšak nicméně pokusím se podle způsobu ostatních pánů řečníků, kteří z různých stran mluvili, přece praecisovati stanovisko naše, jak já aspoň naň pohlížím vůči nynějším politickým událostem. A tu bych především rád, abych na to nezapomněl, odpověděl na poslední appell pana prof. Fourniera, ačkoli on tento appell již sám zodpověděl, a já bych vlastně tuto konnivenci již více zachovávati nemusil. On s celým citovým apparátem, který má, obrátil se k nám a řekl: "Ale, pánové, odložme jednou zbraň, zkusme to po nějaký čas zachrániti mír národní v této zemi, věnujme se hospodářským otázkám, hospodářskému povznesení, a když budeme viděti, že to ani tímto způsobem nejde, můžeme začíti zase znova. Pánové, já mohu přiznati, že já se své strany bych každému appellu, ať vychází z té neb z oné strany sněmu, který by se toho dovolával, aby ostrosť válečná mezi námi v této zemi i v této říši stala se menší, aby zjednán byl základ na mírné spolubytí a mírné projednávání o nejvitálnějších otázkách politických a hospodářských -já bych se věru takovému appellu nevyhýbal a mohu, myslím, v souhlasu se svými kolegy prohlásiti, že nikdo více jak český národ si nepřeje, aby v této zemi zavládl skutečně mír, abychom vedle sebe žili jako přátelé a dobří bratři! (Výborně!) Já, pánové, nejednou v této sněmovně položil jsem na to váhu, že my jsme praví a skuteční čeští vlastenci, a že, poněvadž milujeme tuto vlast, nemůžeme milovati války.
Není pravda, že my jsme to, kteří vyhledávají boj. Musím tuto výtku co nejrozhodněji odmítnouti. Avšak, pánové, tak tomu nemůže se rozuměti, když po staletí vede se válka o nejvitálnější zájmy celého národa, abychom my v daném okamžiku, když pohodlí aneb různé záležitosti tu neb onu stranu k tomu nutí, přímo bez ohledu na to, zdali upřímně smýšlí, odložili zbraň, a abychom to zkusili, ztrativše několik let s tímto mírem, poněvadž máme, pánové, bohužel zkušenost v dějinách této země a našeho národa, že velmi často pokoušeli se poslanci českého národa, tento boj za svůj program a své požadavky zastaviti jenom za naději smíru a že to neznamenalo nic jiného než seslabení naší národní a politické moci. (Tak jest!)
Velectění pánové, v politice citové momenty konečně nerozhodují, avšak ja bych proti této proposici měl proposici jinou, proposici, která jest zajisté objektivní na všecky strany.
Neslibujme si mír a neslibujme si, že ustanem od zápasu za své politické názory. Taková koketerie se zapíráním svého vlastního přesvědčení politi ckého se i v soukromém životě nevyplácí, leda kdyby chtěl při tom člověk dosáhnouti, čeho by přímostí nedosáhl.
Ale ona se i v zápasu národů nikdy nevyplácí. Hleďme skutečné tyto společné otázky, o kterých mluveno, řešiti tak, jak tu jsou. Přihlížejme k nim, jak se jeví v daných poměrech, buďme upřímní, nezakrývejme, co chceme, pod všelijakou rouškou jiných nazírání a jistých politických spravedlností, jak se to děje v celé řadě otázek, ve kterých se rozcházíme s našimi krajany německými.
U nás, pánové, tato politická tartufferie - já nechci činiti žádnou výčitku našim panům poslancům strany německé - která se vede od politického tisku strany německé, byla odjakživa tím největším neštěstím pro celý rozvoj událostí politických v celé říš, v této vlasti.
A my takovýto důkaz této politické tartufferie opětně dnes jsme musili čísti v jednom orgánu, který rozhoduje a dává tón veřejnému mínění německému.
Já z těchto míst musím prohlásiti, že národ český a poslancové českého národa jsou nejméně ochotni přijímati poučení, jak se v parlamentárních sborech mají chovati, přijímati poučení o loyalnosti, o věrnosti, o dynastické náklonnosti k panujícímu rodu od jakéhokoliv žurnálu strany, která v dějinách svého tisku může vykázati také sloupce, které obsahovaly platnou a skutečnou velezrádu. (Výborně!) Pánové, věru s apellem na sněm, aby se slušně zde jednalo, s tímto apellem měli se páni obrátit jinam, kde jim to je mnohem bližší. Poslanci českého národa věru bez závažné a důležité příčiny, která někdy se stane, jistě z mezí té největší parlamentární slušnosti a ochotnosti na veškeré strany nevystoupí. (Tak jest!)
To je to, že z ojedinělého zjevu, který jinde se opakuje stokrát denně, kterému se nevěnuje žádná pozornost, konstruuje se od německého tisku vždycky hotová denunciace proti českému národu na využitkování posice politické ve prospěch jistého směru, určitých národních a politických stran německých.
Tedy, pánové, nebudeme-li upřímni, nebudeme moci pojednati o těchto otázkách jen tak klidně a věcně, abychom konečně dospěli k rozřešení jejich.
My jsme zde slyšeli různé politické programy. Těší mne, že mohu říci, že všechny strany v této sněmovně v řečích svých řečníků vyložili jisté své politické zásady. Jen jednu stranu musím v té příčině vylinouti, a to je právě strana, k níž náleží pan prof. Fournier. Já, pánové, náležím k těm, kteří dovedou klidně vyslechnouti každý politický program a vmysliti ve stanovisko onoho řečníka, když hájí třeba něco, co po mém soudu nezdá se býti správným.
My jsme slyšeli stanovisko kurie velkostatkářů, prohlášené ústy prince Schwarzenberga, my jsme slyšeli řeč, kterou pronesl zástupce strany německých nacionálů.
Ohledně této musím říci jen jedno,- ač snad ve muohém bych nesouhlasil - že řeč ta byla upřímnou, že alespoň - já nebudu mluviti o celé řadě otázek hospodářských, které jsou zajisté nám velice sympatické, o otázkách svobody byla to řeč upřímná, pokud se týká národních otázek vůbec, poněvadž pan řečník s této strany pravil: My nejsme přátelé žádné theorie, my potřeby a
svoje politické konání ve příčině národní řídíme dle těch potřeb svého německého lidu v daných okamžicích a okolnostech, ve kterých se nalézáme.
Není velkého rozdílu mezi německými nacionály po této stránce a mezi německými liberály, jen že strana německo-liberální vždy vystavuje velké theorie, v celém světě má se zdáti, jakoby byla strana, jejíž cílem nikdy nic jiného nebylo, než ústavnost, svoboda, spravedlnost, rovnoprávnost, rovnocennost, samospráva.
Právě jsme, pánové, zase zrovna včera od pana poslance Schlesingra slyšeli, že strana tato holduje zásadám, které prý jsou nám blízky.
Má to býti: "Freiheit, Fortschritt, Selbstverwaltung, " ano, panové, to jsou zajisté programové částky, se kterými, máte-li jich jen skutečně v programu, byli bychom Vám velmi blízci.
Ale, pánové, jest to pravda, ruku na srdce - není zde sice mnoho těch pánů s této strany - jest to pravda, že jste pro svobodu, že jste pro pokrok, jest to pravda, že jste pro samosprávu, pro rozšíření samosprávy a samostatnosti? Kdybych chtěl sáhnouti k rekriminacím, celou řadu skutků, hlasování, vystoupení bych Vám mohl vykázati, kde jste se prohřešili na zásadě svobody takovou měrou, že to věčně věkův lpíti bude na štítu Vaší liberálnosti. Ano, celou řadou událostí mohl bych Vám dokázati, zejména vůči našemu národu, kde jste se stavěli pokroku na odpor, kde jste tento pokrok zamezovali a hleděli jej zameziti. Co se týče samosprávy, Vy, velectění pánové, jste v jednotlivých komisích této slavné sněmovny, jakmile přijde k otázce nepatrné, kde jde o to, jen snad trošku větší míru moci dáti některému samosprávnému orgánu, a snésti ji se zeměpanského úřadu, první, kteří hlásají všemohoucnost bureaukratismu!
Vidíte, velectění pánové, to jsou jisté body, na kterých bychom se mohli sblížiti, dejte se jen upřímně s kuráží do toho, kdybyste skutečně byli o tom přesvědčeni, a ne, velectění pánové, tyto theorie hlásat před celým světem a zdát se stranou skutečně svobodomyslnou a nebýti jí v praxi.
Velectění pánové, já neprorokuji a nepřeji žádnému nic zlého.
Vy velmi dobře o tom víte, že tento ohromný rozpor mezi theoretickým Vaším programem a skutečným Vaším jednáním jest sekerou, která odtíná Vás od zdravého kvetoucího života Vašeho lidu a která Vás odsekne; neboť, velectění pánové, touto neupřímností mezi tím, co se zdáte a co jste, nevydržíte také u německého lidu, jakmile pronikne přesvědčení, že Vy tyto zásady nehájíte, tento německý lid musí říci: "Pánové, já Vám děkuji, já více zastoupen Vámi býti nechci. "
Velectění pánové, my v těchto řečích, které zde byly pronášeny, jsme byli předmětem různých útoků, různých výtek a různých kritisování.
Já mám za to, že nemáme žádné příčiny stěžovati si na to, poněvadž stanovisko naší strany uznáváli nadále stejně všechen politický program, se kterým vstoupili jsme v politický zápas v tomto království, a Vy všichni znáte zásadní, základní myšlénky, na kterých náš politický program je zbudován a zrovna tak jako Jeho Jasnost kníže princ Schwarzenberg svůj politický program několika slovy naznačil, zrovna tak dovolte mně, abych já několiká slovy c našem politickém programu se vyjádřil, co si přejeme a čemu zůstáváme věrni.
P. dr Fournier mi k tomu dal příčinu tvrdě, že stojíme na stanovisku státoprávním, na stanovisku státního práva zemí koruny české. My stojíme na stanovisku rovného práva, skutečného, opravdového, rovného práva obou národností a přejeme si, aby toto rovné právo bylo provedeno.
Pánové, já hned o této věci promluvím, neb to jest otázka, ve které bych myslil, že by bylo možno nalézti dohodnutí v tom okamžiku, kdybychom si o tomto rovném právu řekli tolik, to co já sobě přeju pro sebe a o čem já mám za to, že nezbytně k mé národní existenci to náleží, také popřeji druhému národu; kdybychom cenili oba národy stejným způsobem jako rovnoprávné faktory v této zemi.
Třetí základní čásť našeho programu jest pokrok, jest otázka politických svobod, rozvoje a rozšíření politických práv a zjednání politických práv i těm, kteří je postrádají. To jsou zásady, velectění pánové, které nejsou na první pohled žádného světoborného rázu, o nichž musím říci jen tolik, že v těchto otázkách politické svobody, rozhojňování politických práv na
všechny, kteří politických práv postrádají, když je hájíme zcela upřímně a s celou vřelostí se této myšlénky ujímáme, není zapotřebí, aby k vůli nim bylo válčeno, poněvadž otázky ty jsou takové, které svojí vlastní silou domáhají se svéplatnosti a my nesmíme, pánové, zejména zapomenouti, i byť bychom byli názoru nejumírněnějšího a nejkonservativnějšího ve smyslu politickém, že žijeme v době, kdy veškeré ty zcela nové myšlénky pronikají ve veškerenstvo celé společnosti lidské, a jest i povinností politika i státníka rozhodujícího v této říši, aby neuzavíral sluchu a zraků svých k tomu, co se kolem něho vyvinuje, nýbrž aby praménky, které by se mohly svého času státi proudem a celou krajinu zaplaviti, sbíral řádně upravený břeh, kterým by utíkaly a staly se užitečnými celému národu a společnosti lidské!
Pánové, toto progressivní stanovisko není stanovisko nemožné, to není stanovisko podvratné, nýbrž stanovisko skutečné úcty k společnosti a k jednomu každému, to je stanovisko pravé myšlénky svobody a rovnosti.
Pánové, požadavky, které činíme pro socialní povznešení veškerých vrstev v našem národě, jsou tak důležité a spravedlivé a budou musiti býti řešeny, ať k nim přikročíme dříve nebo později, poněvadž ony vlastní existencí i svým trváním a neuspokojivým řešením staly by se nebezpečnými společnosti lidské a celému státu.
Velectění pánové, vidíte, že tyto otázky všechny, které jsou předmětem našeho politického programu, nejsou takové, aby nebyly mohly býti brány v úvahu. Dovolte, abych vytkl jen ty dvě první myšlenky politické, se kterými se obyčejně setkáváme v rozporu s našimi krajanami německými a začnu s tím, kde konečně nestojí názory naše již tak daleko od sebe, začnu s rovným právem.
Věřte mně, že se mně tak často zdá, když se zde mluví o rovnoprávnosti jazykové, když se zde mluví o rovnoprávnosti národní, že jsme již anachronisté, že jest to věc, o která bychom my zástupcové lidu tak osvíceného a tak pokročilého a my oba národové se tím chlubíme, že v oboru osvětového pokroku zaujímáme přední místo mezi ostatními národy tohoto soustátí - že my zástupcové obou těch osvícených národů ještě o tyto otázky se přeme a hádáme, poněvadž jest to skutečným anachronismem na sklonku XIX. století, poněvadž věda i myšlénkový rozvoj osvětový svědčí tomu, že otázka jazyková jest zrovna takovou otázkou, která by dávno vyřízena býti měla, že jenom brutální nadvláda by to mohla býti, která by ještě mohla upírati jak individuu, tak celému národu jeho práva jazyková, a, velectění pánové, my se ještě o to přeme!
A proč se o to přeme?
Velectěný p. posl. prof. Fournier snad nechtěl, ale učinil nám tak malou jenom sice sotisu, směl-li bych to tak nazvati prosím za odpuštění, je to trochu neparlamentární výraz - když pravil, že prý celý náš boj pochází z toho, že jsme naplnili mnoho středních škol, že jsme naplnili mnoho universitních síní posluchači, a že teď tito posluchači chtějí zaopatření.
Velectění pánové, já myslím, že pan prof. Fournier vlastně se na chvilku zapomněl.
Tohle jsme slyšeli se strany německé dříve velmi často, ale nikdy jim nenapadlo říci, že v našem národě otázka zaopatření několika existencí politických byla motivem pro jisté politické skutky.
Velectění pánové, když ten veliký, slavný, vítězný jazykový boj pro ty lapalie, jaké obsaženy byly v tak zv. nařízení Stremayrově, byl Němci zahájen v parlamentě i na tomto sněmu, tu se stále na to poukazovalo: " Ano, to jest otázka zaopatření naší mládeže, která česky neumí, která ale musí v úřadech býti zaopatřena. " (Výborně!)
Na tomto nízkém stanovisku národ český nikdy nestál (Výborně!), a já, veIectění pánové, nečiním ani národu německému výčitky, že by na tomto stanovisku stál. Já mám za to, že všichni, kteří věnují se kulturnímu povznesení a vzdělání na školách středních a universitách, a vůbec školách vyšších - alespoň musíme to u každého předpokládati - vycházejí z nejšlechetnější ideí, totiž že chtějí nabýti vysokého vzdělání, že chtějí vssáti zásady a výsledky vědy, aby se staly jich majetkem.
Musím při té příležitosti jménem české mládeže studentské poukázati na to, že český student, který se věnoval studiu, nikdy skorem to nedělával z potřeby, aby se zaopatřil, nýbrž právě u vědomí, že přináší oběť národu, aby jej mohl vésti a státi se jeho zástupcem. (Výborně.)
Ale, velectění pánové, tak ta otázka nestojí.
My víme a nebojíme se toho, že bychom od naší mládeže studentské, byť i pronikly mezi ní idee jakékoliv, byli tlačeni, svíráni a nemohli se hnouti, já aspoň pro svou osobu to musím říci a myslím, že v té věci souhlasí všichni kolegové se mnou. Je to Sturm- und Drangperiode naší mládeže a mně věru nepřekáží a politicky dospělému člověku vůbec překážeti nemůže.
My máme své určité, konkretní politické cíle, my je sledujeme poctivě, loyalně a otevřeně, a jako od nikoho nedáme si vyčísti, že bychom v té příčině nekonali své povinnosti, a nepřijímáme rady, abychom svou povinnosť konali, tak neobáváme se, že k této povinnosti budeme nuceni. Až dospěje nová generace, bude přirozeným úkolem jejím, aby ji vedly idee a zásady, pro které náš národ bojuje. Na Vás jest a na veškerých státnících této říše, aby se zjednaly přirozené podmínky rozvoje, aby budoucí generace vychována byla taktéž v těch zásadách a ideách, pro které my bojujeme, neboť kdyby se dostala tato generace na bezcestí, pak toho nejsme vinni my, pak toho jsou vinni ti, kteří špatný přiklad této generaci dávají a na bezcestí ji svádějí.
Avšak, velectění pánové, poslední článek našeho programu, který byl rozebral pan posl. dr. Fournier, dal by mi tolik příležitosti, že kdybych o něm mluvil, stal bych se možná také tak nepříjemným nebo málo zajímavým svému posluchačstvu jako ctěný pan řečník přede mnou bez vlastní své viny. Neboť, pánové, parlamenty nejsou obyčejně k tomu naloženy poslouchati hisorické výklady a citáty, a zejména nejsou k tomu naloženy v pozdní hodině večerní.
Avšak, velectění pánové, já přece pokládám tuto otázku za tak důležitou, že musím k ní odpověděti několika slovy.
Bylo nám především vyčítáno, že prý jsme podáním našeho návrhu adresního zahájili znovu boj, který nepřipouští, aby na jiných polích a základech bylo mezi námi srovnání. Ale já myslím takto. My jsme podáním svého adresního návrhu zahájili, ale nezahájili jen, nýbrž vlastně pokračovali v diskusi o našem státním