nější vývoj zemských financí bere, jsou na další doby zcela nemožné.

Rozpočtová komise vycházela z přesvědčení, že, potrvá-li vývoj zemských financí na těchto cestách, tož dříve nebo později musí se finančnictví království českého octnouti-jest to pochopitelno na pokraji bankrotu.

Já nepovažuji, velectění pánové, za svou úlohu, abych dnes v krátkém úvodu k rozpočtové debatě dopodrobna vyličoval příčiny, které zbědovanosť zemských financí zavinily. Pouze k jednomu momentu, dovolte, abych krátce poukázal.

Jeden z nejpřednějších soudobých theoretiků finančních právem dí, že platné finance veřejné v tom kterém útvaru jsou vždy korrelátem soudobých poměrů politických. (Tak jest. ) Je-li tomu, velectění pánové tak, a já nemám žádné příčiny, abych o správnosti výroku toho pochyboval, pak tento rozpočet se čtyrmilionovým téměř schodkem, pánové, není jenom ciferním výrazem finanční bídy, ve které se octlo království naše, nýbrž tento rozpočet jest zároveň korunním svědkem o hlubokosti té politické bídy, ve které se toto království a s ním oba dva kmenové národní je obývající octli; (Živý souhlas v středu. ) a jestliže, pánové, jest stav financí zemských, jak se nám jeví, na delší dobu neudržitelný, tož, pánové, musíme rovněž míti za to, že ona politická struktura, která dnes tvoří veřejnoprávní poměry mezi tímto královstvím a ostatními zeměmi v mocnářství habsburském, že tato politická struktura jest právě se zřetelem na finance zemské na delší dobu neudržitelná; (Výborně!) neboť, pánové, jedno podmiňuje druhé a nesmíme zapomínati, že finační tíseň a politická bída nejsou snad různorodé kategorie, nýbrž že jsou to pouze dvě strany jednoho a téhož problému, a dokud tento problém, okolo něhož se točí po celou dobu vnitrorakouská politika, na základě práva a spravedlnosti, rozřešen nebude, do té doby se zemské finance království českého z dosavadní tísně nevybaví a do té doby účinek této tísně tlačiti bude celý oekonomický blahobyt obyvatelstva jak německého, tak českého, (Výborně! Tak jest!)

Já však, pánové, nehodlám rozebívati tyto myšlénky dále, poněvadž jsem přesvědčen, že to s úlohou krátkého úvodu nesouvisí, a poněvadž doufám, že myšlénky jichž jsem se tuto letmo dotkl, stanou se zajisté předmětem bližšího rozboru se strany povolanějších řečníků v průběhu debaty samotné.

Končím svůj krátký stručný úvod, odporučuje návrhy komise rozpočtové Vašemu přijetí a končím ještě k tomu tím přáním, aby právě ona finanční tíseň, ve které trčí království české, probudila v nás všech stejnou lásku k této zemi, aby probudila v nás stejnou péči, stejnou horlivost ve vyhledávání cest, pomocí kterých bychom se dodělali, by království toto nejen stalo se finančně zdravým, nýbrž pomocí kterých bychom docílili i toho, aby toto království zároveň dodělalo se onoho významu, oné moci politické, na kterou vším právem vzhledem k své histori, vzhledem ku své oekonomické síle a kulturní výši obou kmenů ji obývajících, činiti může nárok. (Výborně!)

Pánové, vzpomínám povznášejícího okamžiku, kterého slavný sněm byl svědkem v dnech posledních.

Imposantní jednomyslností osvědčena byla solidarita zájmů všech příslušníků tohoto království ve věcech RakoaskoUherského vyrovnání. Já bych si,. pánové, přál z plna srdce, aby touže jednomyslností, tímže jednotným votem vyzněl hlás tohoto slavného sněmu, když jednati se bude o to, aby s důrazem co nejd tklivějším vytknut byl požadavek, by stát vůči tomuto království, z něhož čerpá největší a nejbohatší subsidie, vůči tomuto království, jež jest stěžejným bodem jeho politické síly, konal svou povinnosť. (Výborně!)

Odporučuji slavnému sněmu návrhy komise.

Nejvyšší maršálek zemský: Zahajuji rokování povšechné.

Ich eröffne die Generaldebatte.

Dovoluji si ohlásiti, že jsou k povšechnému rokování přihlášen řečníci.

Ich erlaube mir mitzutheilen, dass in der Generaldebatte Redner angemeldet sind, und zwar contra: Pan posl. dr. Baxa. Pro: páni poslanci, die Herren Abg: Gras Buguoy, Dr. Schlesinger, Iro, princ Bedřich Schwarzenberg, Dr. Fournier, Stephan Richter, Posselt, Dr. Werunský, Dr. Pergelt, Franz Pfeifer, Dr. Milner, Dr Katzwendel, Dr. Reiniger, Dr. Urban, Dr Russ, P. Opitz.

Přijde první řeči p. poslanec, který je zanesen proti návrhům komise, pan posl. Dr. Baxa.

Dávám jemu slovo.

Posl. Dr. Baxa: Slavný sněme! již první pohled na náš zemský rozpočet nejlépe poučuje nás o naší všeobecné bídě, o bídě finanční zemské i naší bídě politické.

Pánové, měl jsem příležitost teprve krátce, a sice ne celých 6 neděl, seděti v slavném sněmu, ale mohu říci, ta bilance povšechná, ten úsudek, který jsem si o tomto sněmu a o způsobu jeho zasedání utvořil, je skutečně prabídný; nevím, jak páni poslanci, kteří zde býli dříve, za takových poměrů; mohli s dobrým a lehkým svědomím choditi před své voliče.

To zejména platí o německých poslancích, ovšem o velkostatkářských poslancích to platiti nemůže, poněvadž ti žádných voličů nemají, a jestliže mají, ti jsou s nimi spokojeni.

Pánové, proč to pravím? Poněvadž celý způsob jednáni učinil na mne dojem přímo hrozný, poněvadž celé posavadní jednání nebylo ničím jiným než-li hrou, nežli komedií, která je skutečně tak vážného zastupitelstva, jako je sněm český naprosto nedůstojná, (Oho!) neboť, pánové, doposud nemůžeme se vykázati tím nejmenším výsledkem, doposud jsme neučinili toho nejmenšího.

Doposavad jsme se musili obmeziti na poslouchání prvních čtení návrhů, o kterých sami navrhovatelé dobře vědí, že se zákonem nikdy nestanou.

Řekněte mi, jest to správné jednání? Jest to jednání takové, které nás opravňuje, abychom mohli s dobrým a lehkým svědomím před své voliče předstoupiti ? Co jest toho příčina že jednání na tomto sněmu jest skutečně takové ? Že již z předu víme, že velmi málo bude těch návrhů jež mohou býti jako v zákon uskutečněny.

Všichni páni, kteří činí návrhy své, činí tak mnohdy po páté i po šesté a budou i činiti znovu v příštím seděni sněmu s tím vědomím, že opětně jejich návrhy zákonem se nestanou. Hlavní příčina jest toho ovšem náš jednací řád, který jak jsem se dověděl, opětně nemá býti změněn. Opět má to zůstati při starém, opět má býti tento sněm uzavřen.

Opět má začít ta stará komedie, kde při příštím shledání sněmovním začne se s těmi zastaralými věcmi, s těmi návrhy, a opět budeme moci svým spoluobčanům s jistotou říci, že ze všech těch návrhů jim žádný zákon nepřinášíme domů.

Pánové, tento způsob sněmování se může líbiti mnohým pohodlným pánům, kterým je sněmování a politika jen pouhou zábavou, ale tento způsob sněmování se rozhodně nelíbí a nemůže líbiti těm, kteří politiku berou vážně, kteří zájmy lidu zastávati chtí opravdově.

Věřím na příklad, že velkostatkáři, šlechta a němečtí liberálové budou vždy pro to, aby se sněm uzavřel, budou vždy proti změně jednacího řádu a budou vždy hlasovati pro to, aby to zůstalo při starém.

Pro nás, kteří máme na paměti opravdové zájmy lidu, nám to nemůže býti jedno, a proto pravím: to první, co jsme měli učiniti, by mělo býti, aby jednací řád byl změněn v tom smyslu, aby se sněm více neuzavíral, nýbrž, aby se pouze odročoval, abychom konečně měli naději, že ty velice dobré návrhy, které z mnoha stran zde byly podány, dojdou skutečně svého uskutečnění.

Dokud to nebude, pak ovšem začneme roku 1896, někdy 28. prosince, tu komedii znova.

Ale, pánové, nemylte se, jestliže poslanci chtějí dělati komedii, nebude rozuměti komedii té lid.

Vy tímto docílíte jen toho, že parlamentarismus úplně podkopáte; neboť, pánové, parlamentarismus dnes nemá té váhy a síly jako jindy; dnes parlament není více výkvětem sil, není více reformním místem, místem takovým, odkud vycházejí reformy z vlastního popudu parlamentu, dnes vyjde z parlamentu nanejvýše to, co si veřejné mínění vynutilo.

Dnes nutno po desítiletí tlouci na brány parlamentu, aby se tyto nějaké rozumné opravě otevřely.

Nedivím se tomu, jestliže liberální straně německé a straně velkostatku tento stav jest, neříkám, dosti příjemný, ale snesitelný.

Velectění pánové, zájmy jejich, jako třídy, která sociálně je dobře postavena, ovšem toho snad nevyžadují; avšak, velectění pánové, zájmy toho lidu, který zastupovati máme, vyžadují úplně toho, aby skutečně sněmování přineslo kýženého výsledku. Neboť my se dočkáme toho, že ten proud, který dnes je v lidu, - a ten je rozhodujícím - proti parlamentarismu se bude čím dál tím více šířiti; lid musí poznati, že parlamentarismus není tím, čím byl i měl býti, nýbrž, že je dnes zápasištěm politických stran a jich vůdců, kteří v malicherném strannickém zápasu zapomínají vlastního účelu parlamentu. A lid bude naléhati na reformu tohoto parlamentarismu, po případě bude naléhati na to, aby tento neplodný parlamentarismus ve své podobě jako zpuchřelá ruina úplně vzal za své.

Já pak pranic bych se nebál v tomto díle spolupůsobiti, poněvadž, nežli takový parlamentarismus, raději parlamentarismus žádný.

Velectění pánové, hlavní vinu v tomto sněmu těchto nespořádaných poměrů přičítám ovšem, jak již jsem měl jednou příležitost říci, šlechtě.

Není ani jinak možno, neboř šlechta jest skutečně odpovědným a dědičným nepřítelem každé reformy; ona jakožto strana privilegovaná, zajisté má v tom největší zájem, aby tyto zastaralé řády trvaly dále; ona jest zodpovědným nepřítelem veškerých reform, každého pokroku.

Pokládám ji za ruinu středověkou, ze které již kameny padají na cestu, kudy se pokrok má ubírati.

S takovouto stranou ovšem není pro žádnou lidovou stranu sblížení a jestliže se v poslední době mluvilo o tom, že by snad strana mladočeská, strana svobodomyslná, vyhledávala nějakého sblížení se stranou šlechty, nemohu tomu naprosto věřiti; neboť jakmile by se toho odvážila strana mladočeská, podepsala by si tím svůj ortel smrti u českého lidu. Neboť jest jisto, že úsudek o šlechtě, a o šlechtě české zvlášť, jest v našem lidu bezpečným a trvalým.

S touto šlechtou, s tímto stavem privilegovaným dále jíti nemůžeme.

Nedáť se spojiti stagnace a pokrok, nedá se spojiti privilegovanosť a rovnosť občanská. A my všichni jsme pro rovnosť občanskou! Pochopíte tedy snad, že se stavem privilegovaným není vůbec žádné součinnosti a žádné cesty nejen na poli politickém a na poli národním, nýbrž i na poli státoprávním, poněvadž názory šlechty o tom, kterak by ústava v tom samostatném českém státě měla býti uskutečněna, zajisté se kardinálně líší od názorů našich.

Šlechta si představuje příští ústavu českou v tomto samostatném českém státě jako ústavu s privilegovanými stavy, my však si ji představujeme na základě všeobecného práva hlasovacího, na základě všeobecné rovnosti občanské, jako ústavu pokrokovou, ryze pokrokovou. Takovéto protivné náhledy se nedají ani sblížiti ani srovnati.

Druhá strana, která rozhodně velkou vinu na těchto nespořádaných poměrech má, je strana liberální, ta strana, která diskreditovala liberalismus, tak že se dnes člověk styděti musí, je-li nazýván od koho "liberálním".

Tato strana, která sice utvořila ústavu, která však sama ústavní řády ruší, jakmile se jedná o svobody občanské, která hlasuje pro výjimečné stavy, strana, která nezná rovnoprávnosti, nýbrž jenom národní znásilňováni, s touto stranou nemůže býti nejmenšího sblížení, ta strana je nepřítelem všech oprav, ona je nepřítelem všech svobod občanských, a proto na součinnosť její ve směru jakékoli reformy nelze nikterak počítati.

Avšak nelze toho očekávati ani od strany druhé, která po ní přichází, totiž strany německé nacionální.

Jest pravda, na straně německonacionální pozorujeme jakési větší porozumění pro potřeby lidu a víme, že ve mnohých otázkách, zejména v otázkách hospodářských, lze na ni počítati; avšak, pokud se týče otázky národní, tu míním, že všecka naděje naše byla by marná; neboť Němci nesmějí zapomenouti, že, jakmile si budou přáti smíru, budou museti vůbec z programu národního slevovati, z nadpráví, které po staletí jim bylo údělem, zejména v poslední době od vlád vídeňských.

Jestliže němečtí nacionálové praví, že strana liberální jest méně národní, než oni, a že oni musí v ohledu národním přijíti s ostřejší toninou, pak myslím, že přichazejí s takovýmto programem pozdě. Jestliže se jim jedná o sblížení národní, o národnostní smír, pak v této věci musí svůj program zaměniti úplně, pak ovšem nesmějí státi na dosavadním stanovisku surového nacionalismu, nýbrž musí se postaviti na stanovisko národní rovnoprávnosti, a teprv potom by bylo možná s nimi počítati.

Velectění pánové, přicházím ke třetímu činiteli, jejž pokládám za odpůrce, škůdce a nepřítele uspořádanosti našich poměrů, a to jest vídeňská vláda. Velectění pánové, vídeňská vláda jest jedním z nejodpovědnějších nepřátel spořádanosti poměrů v našem království. Ať je to vláda kterákoli, nebyla dosud ničím jiným, než vykonavatelem staletého systemu, který u nás v Rakousku ponenáhlu se vyvíjel, zmohutněl a dosud trvá.

Jest to ten staletý systém centralismu, germanisace, potlačování svobod, jest to systém, který připravil český národ o jeho samostatnost, jest to systém politiky habsburské od té doby, kdy stali se Habsburkové panovníky v této zemi Věru, rod Habsburský se těžce odsloužil Českému národu za to, že jej posadil na trůn český. (Hlučný odpor:. výkřiky "oho!" "fuj!" "hamba!")

Nejvyšší maršálek zemský: Žádám pana řečníka, aby nejvyšší dynastii nezatahoval do rokovávání. (Výborně a potlesk!)

Poslanec dr. Baxa (pokračuje): Velectění pánové, jest přece věc pravdivá, že od roku 1526., co rostla moc, lesk a sláva dynastie, že od té doby chudnul národ, že od té doby byl ožebračován, připraven o svou svobodu, o svou samostatnost. To dějiné factum neupřete přece nikdo.

Velectění pánové. R. 1547 byla zničena Ferdinandem I. politická moc českých měst, po bitvě na Bílé Hoře nebyla trestána pouze ta šlechta, ti stavové, kteří se proti Habsburkům vzbouřili, nýbrž byl trestán celý národ. a sice byl trestán těžce na své kultuře, na své literatuře, na svém jmění, statcích, svobodě atd.

To přece nemůžete upříti nikdo a zůstávám při tom, co jsem řekl, že od té doby, kdy nastoupil rod Habsburský na trůn tohoto království, od té doby skutečně (Velký odpor. Hlasy ve středu: Drzost, skandál!) nastal úpadek v našem národním i státním životě, a od té doby skutečně upadala samostatnosť českého státu. (Bouřlivý nepokoj. )

Nejvyšší maršálek zemský (zvoní): Musím vysloviti, že nemohu připustiti, aby na sněmu království českého takovýmto způsobem bylo mluveno o nejvyšším rodu Habsburském. (Bouřlivé Výborně, Bravo ve středu; bouřlivý potlesk. ) a volám proto

pana řečníka k pořádku. (Bouřlivý potlesk, Výborně, Bravo!)

Posl. Dr. Baxa (pokračuje): Velectění pánové! Já na tu věc hledím docela klidně a hledím na tu věc z čistě historického stanoviska. Dějiny nepřevrátíte, neupřete, na příklad, že to byli čeští stavové, kteří se zasadili, aby na tomto sněmu, českém přijata byla pragmatická sankceVy neupřete dále, že pomocí českých stavů se stalo, že byl udržen aspoň po přeslici rod Habsburský na tomto trůně, Vy neupřete dále, že to byla Marie Terezie, která zejména v r. 1749 zasadila samostatnosti české tu nejtěžší ránu tím, že zrušila českou dvorskou kancelář.

Rovněž neupřete, že od té doby byly vydávány centralistické zákony, které všechnu sílu hospodářskou a finanční vyssávali z Čech do Vídně, že od té doby veškeren život český klesal, že Praha přestala býti dávno hlavním městem, a že se stala bohužel městem provinciálním To všechno upírati nemůžete. Já pak z toho všeho činím závěrek ten, že v sílení a mohutnění centralistického Rakouska a státní myšlenky Rakouské vidím seslabení státní myšlenky české.

Velectění pánové, co z toho dále plyne?

Třeba byste Vy, pánové z velkostatku, aneb Vy se strany Německé, náramně nade mnou se horšili, musím říci tolik, že u nás nějakého rakouského vlastenectví vůbec najíti nemůžete (Bouřlivý odpor. Oho!)

U Vás, pánové, možná, ale u nás rozhodně nikoliv.

Ostatně, pánové, s tím rakouským vlastenectvím později... (Hlas z lavic velkostatkářských: U Vás ano, u nás ne. ) Pánové, nám jest ohled na stát rakouský, na jeho velmocenské postavení a na sílu jeho vedlejší, poněvadě my hledíme nejprve na moc a sílu státu českého, nejprve na prospěch našeho lidu, tedy národa Českého.

Pánové, tolik neupřete, že v této věci seslabení české myšlenky státní, respektive že sesílení Rakouska znamenalo vždy seslabení české myšlenky státní, že centralismus odporuje federalismu a proto, jestliže jsem byl řekl, že my rakouského vlastenectví neznáme, pak nepravím nic, co by snad odporovalo našim dějinám.

Ostatně, co se týče toho rakouského vlastenectví, myslím, že i Vy, kteří se vydáváte ze rakouské vlastence, musili jste již slevovati a že budete slevovati. (Ohe!) Prosím, před r 1867. jste musili míti daleko širší vlastenecké srdce, poněvadž jste musili nositi v něm vedle užší vlasti ještě celé Uhersko, Sedmihradsko atd.

Po roce 1867. již k těmto zemím aspoň tu lásku vlasteneckou chovati nemusíte, a kdo ví, jak to bude za 10, a kdo ví, jak to bude za 20 let.

Dějiny, pánové, nám ukázaly, že žádné takovéto státní útvary, které jsou nepřirozené jako Cislajtanie, netrvají nikdy dlouho. Pánové, já mohu upřímně říci, že jako jeden z nejmladších členů míním, že se toho dočkám, že tento centralistický útvar Cislajtanský také pomine.

Naše parola a naše heslo jest: My nechceme si dáti vládnouti z Vídně, nechceme, aby nám z Vídně dávali zákony, aby dávali nám zákony ponejvíce cizí lidé, kteří našim poměrům ani nerozumí; my chceme to, co jest přirozené, vládnouti sobě sami, poněvadž míníme, že také poměrům těm, ve kterých žijeme, nejlépe rozumíme; a zákonodárce, který poměrům nerozumí, zajisté že nemůže zákony dávati takové, jako zákonodárce, který v zemi žije a poměry ty dobře zná.

Ostatně, pánové, mohu upřímně říci, že v této věci jsme úplně klidni; neboť ten, kdo práva svého užívá, ten nečiní nikomu bezpráví, a jestliže, pánové, my domáháme se svého práva pro český národ, jestliže se domáháme svého státního práva, nečiníme bezpráví nikomu a nemůžeme činiti bezpráví říši rakouské neb cislajtanské říši,, neb vůbec, jak ten útvar chcete nazvati.

Ostatně víme dobře, že veškerý pokrok, který národ český učinil v posledních dobách se stal jenom vlastním naším přičiněním, vlastni silou, nejen bez vůle vlády vídeňské, nýbrž proti vůli její.

Jestli to uvážíme, přijdeme opět k tomu, že nemůžeme od Vídně ničeho čekati a že nemůžeme zejména čekati ničeho od toho cislajtanskeho státu, Cislajtanie, a že musíme všemožně hleděti k tomu, abychom přivodili důsledky toho, čemu říkáme státní právo, tedy pro nás, státní právo české.

Pánové! Se stanoviska, které jsem již shora naznačil, pohlížím také na ústavu z roku 1867.

Ústava z roku 1867. byla dána bez svolení sněmu zemského a zajisté nikdo ani král, nebyl oprávněn odejmouti království českému respective sněmu českému pravomoc jeho k zákonodárství a vznésti ji na nějaký cizí parlamentarní sbor, Jestliže se to přece stalo, stalo se to protiprávně, stalo se to protiústavně, a proti takovému protiústavnímu a protiprávnímu stanovisku zajisté že musíme vždycky protestovati a musíme se vždy domáhati nápravy, třebas to byl učinil panovník.

Neboť, pánové, v takovéto věci nemůžeme činiti rozdílu mezí nikým, každý jest povinen poslouchati zákonů, každý jest zejména povinen zachovávati ústavu a jestliže se to nestane, pak zajisté máme úplné právo, abychom se v tomto ohledu toho domáhali nápravy.

Proto, pánové, vítám každý krok, který se děje za účelem tím, aby český sněm opět se dostal do svých bývalých práv. Proto, pánové, také zajisté každý vítá myšlenku tu, které se uchopili poslanci strany svobodomyslné, jestliže podali na sněmu českém návrh adresy králi.

Ale, pánové, pravím zase otevřeně, že se způsobem, respektive s formou této adresy naprosto souhlasiti nemohu. Neboť, pánové, ten ton ponížený, ten zajisté nepatří zástupcům lidu toho, který se domáhá svých práv. Ten ton ponížený nenáleží těm, kteří jsou si vědomi svého práva. Pánové, může nějaký soukromník prositi o milosť, ale nemůže a nesmí to nikdy činiti zástupcové lidu!

Ti mají mluviti řečí přímou, ti mají mluviti řečí důraznou, řečí důstojnou.

Pánové, není potřebí, abychom mluvili o milostech, nýbrž jest potřebí, abychom mluvili o právech a povinnostech, a jestliže zejména se domáháme českého státního práva, tam prosby a žádosti za milost nejsou naprosto na místě.

Já, pánové, v tomto směru přímo žádám aby řeč naše byla důstojná, nikoliv řeč poddaného k majestátu, nýbrž řeč svobodného občana ke konstitučnímu panovníku.

Toho však postrádám v té adrese. Vítám sice adresu, která byla podána, ale nemohl bych v tomtco směru s navrženým zněním nikterak souhlasiti.

Kdybych měl já navrhnouti znění adresy té, byla by docela krátká:

"Vaše Veličenstvo, Vy dnes nejste korunovaný král český, my Vás nepovažujeme za legitimního krále českého! (Oho!) Vaši předchůdcové, když nastoupili na trůn, přísahali, že budou zachovávati svobod a samostatnosti této země; to se však nestalo; během různých dob byla samostatnosť česká zlomena, byly svobody této země české zkráceny; nuže postarejte se o to, aby byly přísahy Vašich předchůdců vyplněny, aby svobody této země a zejména samostatnosť zemí koruny české opětně vrácena byla, Vy pak, abyste na svobody a samostatnost koruny české nejen přísahal, ale abyste také přísahu dodržel. "To by bylo znění naší adresy (Hlasy Ausgezeichnet; eine hübsche Adresse! Veselosť. Pánové, přikládám navržené znění adresy jakémusi duchu, který v nejnovější době zdá se, jakoby se chtěl vkrádati do srdcí některých našich českých politiků, duchu jakési smířlivosti vůči vládě vídeňské, vůči vládě Badeniho.

Já ovšem, pánové, se svého stanoviska pobližeje na vládu Badeniho, nevidím v ní nic jiného, než pokračování toho germanisačního a centralistického rakouského systému, který byl vždycky proti naším svobodám a naší samostatnosti. A myslím tudíž, že o nějakém smířlivém spolužití s vládou Badeniho a českým národem nemůže býti řeči dokud nejsou vyplněny požadavky naše, čelící k úplné samostatnosti naší a vyznačené stručným požadavkem: Odpovědné ministerstvo v Praze pro země koruny české.

Oposice státoprávní, oposice, která jest proti systému, nemůže se umenšiti, jestliže nastane změna vlády.

I tenkráte, jestliže snad se nevládne nadále takovým surovým tonem i takovým surovým způsobem, jako se vládlo za ministrů, kteří stáli pod hrabětem Thunem, neopravňuje to české poslance, aby ve své oposici ulevili. Naopak, máli oposice naše býti důstojnou a důslednou, nelze, pokud nebude splněno všechno, to co to, co národ český žádá, z oposice vyjíti. Pánové, v tom ohledu má mladočeská strana svobodomyslná zajisté zde veliký úkol. Mladočeská strana dnes representuje do opravdy velikou, ohromnou většinu národa, má dnes vedení národa v rukou a já ovšem ze svého skromného stanoviska nemám nic jiného v té věcí než, abych požádal ji, aby byla opatrnou, aby byla opravdu opatrnější nežli byla Staročeská, strana, aby se jí nestalo to, co se stalo Staročechům; neboť jestliže by to mělo jíti k nějakému smiřování a sbližování, jestliže by se měla oposice zásadně a důsledně pozměniti, ať za ústupky nepatrné neb i patrné, pak by to znamenalo vždycky pro stranu svobodomyslnou politickou smrť; a že takováto politická smrť přichází velmi rychle, tím jste se přesvědčili na pádu strany staročeské.

Zajisté všichni, pánové, víte, že dnes již zde zkvétá. Že zde mohutní nové hnutí, které přichází a vyvijí se jednak ve straně mladočeské, jednak vedle strany mladočeské. Jest to hnutí radikálně-pokrokové. Pánové, toto hnutí nabývá čím dále tím pevnějších kořenů v lidu českém.

Toto hnutí čím dále, tím více mohutní a sice právě následkem toho, poněvadž lid vidí, že naše poměry jsou neudržitelné, že naše poměry jsou tak smutné, že musí přijíti nějaká změna.

Pánové, toto hnutí dále proto mohutní, poněvadž poznává lid náš, že s touto vyčkávací politikou to dále jíti nemůže.

Toto hnutí mohutní přese všechno podezřívání, přese všechny nepravdy, které o něm byly roznášeny, mohutní zejména přes to, že na př. straně radikálně pokrokové bylo vyčítáno, že jest snad beznárodní, že jest snad stranou podvratnou, že si všímá sociálních otázek atd.

Ovšem, pánové, co zde bylo praveno proti nám, nepodařilo se podlomiti vzrůst této strany. Pánové, pokud se týče oné beznárodnosti, která nám byla vytýkána, mohu Vám upřímně prohlásiti, že v té věci se všichni ti, kteří tuto námitku činili, mýlili.

Velectění pánové, my poznáváme právě, jako naši starší vlastenci, že dávno a dávno v národním ohledu nejsme ještě tam, kde bychom měli býti, že dávno a dávno rovnoprávnosť není uskutečněna; my poznáváme a vidíme v životě veřejném a soukromém dosud nadvládu němčiny, ten germanisující systém vídeňských vlád, ať je to v úřadech, ať v armádě, ať ve školství atd. Pánové, my zejména vidíme, kterak daří se českým menšinám. My velmi dobře pozorujeme ten zoufalý, ohromný zápas, který naše české menšiny vedou nejen