stav financí zemských býti žádnou překážkou. Neboť do jisté míry, pánové, jest pravda: Spořivost a hospodárnost jest na místě, ale tam, kde se jedná o otázky cti a důstojnosti národa, tam nemůžeme počítati s nějakou úzkostlivě odměřenou cifrou, tam musíme státi na tom, aby nynější výše, na které jsme se octli v ohledu národním a kulturním, nalezla svého výrazu také v nákladu na úkoly representanční našeho království. Jak jsem pravil, součástí takového úkolu jest též pomník sv. Václava.

Já mám za svou povinnost, abych, poněvadž jsem členem rozpočtové komise, vyznačil naše stanovisko v rozpočtové komisi. Pan zpravodaj již tak učinil. On pravil, že stáli jsme před hotovou věcí. Zemský výbor jako výkonný organ, který měl povolený potřebný náklad sněmem, jednal formálně správně, když uzavřel smlouvu definitivní s mistrem Myslbekem ačkoli věcně snad o tom názory mohou býti různé, jestli by nebyl jaksi kázal dobrý takt, aby se v dalším jednání postupem jiným bral. V tom do jisté míry také musíme přisvědčiti, že jsou vývody kol. p. Materny správné.

My jsme v rozpočtové komisi rozhodně akcentovali, jak p. zpravodaj tak i já, že veřejnost česká s velké části vřele sympatisovala s modelem mistra Šmircha a že právě v něm viděla zosobnění toho, co jest názorem lidu, co jest poesií lidovou o představě svat. Václava. My vzhledem k té smlouvě definitivně již uzavřené a vzhledem ku změnám, které se staly na pomníku, jsme se odhodlali hlasovati pro schválení i dodatního nákladu a to proto, poněvadž jde jen o tento dodatečný náklad na 4 světce, kteří byli umístěni na podstavci pomníku.

To jest nepopiratelné a já myslím, má-li se o tom mluviti ačkoli to nám komisi rozpočtové, nepříslušelo, býti nějakým tribunálem uměleckým, rozhodujícím o hodnotě uměleckých děl - byli povolaní znalci v té věci slyšeni - že lze totiž říc se stanoviska estetického, že nynějším přetvořením modelu mistra Myslbeka věc stala se takovou, že bylo lze spíše pro ni se rozhodnouti, poněvadž především postava sv. Václava nabyla více mužné síly, a poněvadž rozčlánkováním podstavce a umístěním čtyř světců na něm celý pomník ušlechtilého vzletu nabyl a tak umělecký dojem celku rozhodně tím získal.

Tedy v této věci mám za to, že můžeme hlasovati pro návrh zemského výboru a rozpočtové komise. Ale, velectění pánové, jsou jisté věci, o kterých jeat třeba se zmíniti.

Z toho, co jsem pravil, vyplývá po našem zdání, že stala se chyba, že zemský výbor, když již byla uznána rovnocennost obou dotyčných modelů, se neobrátil také na mistra Šnircha, aby provedl také on změny na svém modelu, poněvadž věc taková stává se odiosní a dostává pak osobní ostří.

V tom panu kolegovi Maternoví přisvědčuji, že mohl míti vliv rozhodný štědrý dar onoho známého neznámého dárce, který se osvědčil v tolika případech jako opravdový vlastenec a mecenáš a který přinesl velké oběti našim zájmům národním a uměleckým; ale nelze si mysliti, že by byl jednal za jinou tendencí nežli ryze uměleckou.

Možná, že v tom byla jakási, abych tak řekl, umíněnost uměleckého rázu. Přiznávám, že tendence jakéhokoliv spůsobu není umění prospěšná. Nejlépe, když rozhoduje tvůrčí bezprostřednostť sama. Ta může vytvořiti dílo takové, které není vedeno umělým tokem, ale které jako bystřina vytryskne z duše umělce, dostane pravý vzlet a křídla, jak toho umění potřebuje.

Při této věci, která vyvolala rozruch v uměleckých kruzích a nabyla odiosního rázu, mám za to, že je na místě projeviti, jak se na stranu svodomyslnou sluší, že musíme přáti nejvolnější soutěži umělců a sice takové, aby nehledělo se k nějakému jednostrannému ochranářství uměleckému a to proto, poněvadž každé ochranářství přes jisté meze vedené jest vývoji umění na škodu.

My potřebujeme co možná nejširšího vývoje uměleckých talentů, aby zejména našim mladším umělcům bylo popřáno toho, by při takových podnicích zemských, zejména tam, kde se jedná o velké úkoly, o monumentální věci, které jinak nikdy nenaskytnou se umělcům našim k uměleckému řešení, mohli co nejvolnější soutěže se súčastniti, aby mohli právě tu ukázati a změřiti sílu svého nadání a mohli přikročiti ku práci ve velkém slohu.

Jiná příležitosť se k pracím takovým jim nenaskytá.

Není to jen ohled hmotný, jen ohled existence našich umělců, který se za to přimlouvá, jest to ohled k jejich uměleckému vzrůstu, který nas k tomu vede, aby se jim takové úkoly poskytovaly.

Jest ovšem pravda, že se řeklo, my mladší umělci, kteří nejsme nejpřednější, my jsme ztraceni v takovém konkursu, nam se první ceny dostati nemůže.

A tu myslím, že jest nejlépe, aby v takovýchto případech, když opětně zemský výbor bude míti úkol podobný, rozhodně se mimo první cenu vypisovalo více druhých cen, aby se tímto vypsáním více druhých cen právě poskytla možnosť a jistá výslednosť takovéto nejširší a nejvolnější soutěže.

Pánové, my jsme nabyli podobné zkušenosti při umělecké výzdobě pantheonu. Při malířské figurální výzdobě pantheonu opět se vyskytl takový obmezený konkurs tří umělců, kteří, ovšem všichni umělci prvého řádu a znamenité umělecké hodnoty, přímo si vymínili, že súčastní se soutěže jen tenkráte, když jim společně tato práce bude zadána, a mezi ně se rozdělí. To jest zajisté, pánové, abych tak řekl, kartel umělecký, něco obdobného, jako při kartelech národohospodářských. Jest ovšem těžko v takovýchto případech vnutiti těm nejlepším, předním umělcům, aby se súčastnili konkursu, když je neobmezený a také jiní se ho súčastní.

Vyvinuje se jakási tím umělecká aristokracie. V našich poměrech národních, v poměrech malého národa, musíme si přáti, aby udržovala se v těchto věcech jaksi umělecká demokracie.

Jest to vlastenectví, které jinde nemá takového významu jako u nás, které může vésti ku součinnosti a ku solidárnosti všech našich uměleckých sil.

Právě v té věci musíme přímo apelovati na umělecký a národní, na vlastenecký jemnocit našich předních umělců, aby poskytli svým druhům možnost společné volné soutěže.

A tu končím tím, když pravím, že zajisté pro nás, pro náš malý národ, a pro naše malé poměry v každém oboru umění budou vždy nejvýmluvnějšími a nejrázovitěíšími výtvory umělců našich ty, kde se vlastenecký vznět pojí s uměleckým vznětem a kde vlastenecký vznět postupuje s uměleckou myšlénkou a společně s ní tvoří a vytvořuje tak svérázná díla, která národu slouží a povznášejí jeho jméno a slávu. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní k slovu pan posl. Hlávka.

Posl. Hlávka. Slavný sněme! Dovolím si upozorniti jen k několika málo omylům, které se cítím povinným opraviti.

Především bych si dovolil opraviti p. posl. Heinzla, který se k tomu odvolával, že se při zřízení pomníku sv. Václava jedná jenom částečně o dekoraci a o výzdobu města, že by tedy hlavně město pražské bylo povoláno, aby tento pomník zřídilo a nikoliv země.

Proti tomu náhledu, že slavný sněm království Českého by neměl míti skutečně docela žádné povinnosti ujmouti se umění domácího, si dovolím několik slov pronésti.

Velectění pánové ! Praha nám zachovala velkolepé památky skoro ze všech velikých dob umění a dnešního dne se jimi honosí a celé království pohlíží hrdým pohledem na Prahu, na její pomníky, a vidíme na všech cizincích, kteří náhodou či úmyslně přijdou do Prahy, že na ně zrovna ty veliké výtvory umění, které do dneška tak krásně jsou zachovány, dělají nejlepší dojem.

Z té příčiny jsem zastával se vždy zachovávání starožitností a slavný sněm této otázce věnoval také velikou pozornost a nedá se říci, že také městská rada a zastupitelstvo městské této otázce by nebylo věnovalo velkou pozornosť.

Věc, která v naší době dosud byla takřka úplně zanedbána, jest podpora umění výtvarného na útraty zemské.

My nacházíme v budgetu dosud jenom položku pro zachování starožitností, nikoliv ale pro fedrování umění výtvarného.

Bylo toho snad příčinou, že posud poskrovnu se ukazovali umělci takového velikého významu, aby byli přímo vyžadovali, aby celé království bralo podíl na jejich činnosti.

Ted takové umělce máme. " Pánové! Naši umělci docílili uznání nejenom doma a snad méně doma jak v celém světě. (Tak jest!)

My se z toho nadmíru těšíme a chlubíme a nazýváme se šťastnými, když naši umělci docílí v cizině úspěchu; doma však žádný nemá za svou povinnosť, aby k tomu přispíval, aby naši umělci také v domácí tvorbě zanechali památky, jako zanechali naši předkové.

Z té příčiny se rozhodně proti tomu stanovisku, že postavení sochy sv. Václava není záležitostí zemskou, ohrazuji a jsem toho náhledu, že není to snad přímo úloha, která by byla vyvolána jako úloha zemská; ta úloha dala a vyvinula se ne náhodou, nýbrž z potřeby musejní budovy.

Při prvním projektu musejní budovy byla již projektována a ne od jednoho, nýbrž takřka ode všech projektantů jezdecká socha sv. Václava před musejní budovou.

Z toho povstala další konsekvence, že o té otázce postavení jízdecké sochy sv. Václava se rokovalo a jednalo po delší dobu let, až konečně záležitosť ta dozrála ke stanovisku, že by se mělo k jejímu provedení přikročiti.

Chci opomenouti celé to jednání, poněvadž by to bylo tuze obšírné a neni to také záležitosť, která by zajímala slavný sněm; ale zdá se mně, že právě za tou příčinou se dala slavnému sněmu příležitosť, aby se mohl jednou ujmouti, a to skvělým způsobem, zbudování velkých uměleckých pomníků v královském hlavním městě Praze.

Přiznávám se upřímně, že nám zde pomníky scházejí.

Kromě pomníku císaře Františka, kromě pomníku Jungmannova, Radeckého a Karla IV. nemáme ničeho.

Jest tedy v naší době nejdůležitější věcí, abychom se o to přičinili, aby podobný podnik byl postaven.

Nyní jest otázka umělecká.

Pan poslanec Materna postavil dva umělce proti sobě, ač ohražoval se pořád proti tomu, že nemá úmysl a nižádným způsobem nechce z této otázky udělati otázku osobní.

Já bych se také toho všemožně vyvaroval, jsem také toho náhledu, že skutečně a nejméně ve sněmu jest možno přivésti otázku osobní s uměním v porovnání.

Bylo mluveno o té jury, která rozhodovala o těch věcech.

Jest známo, že jsem v té jury zasedal, a považuji za svou povinnost, abych usnesení jury proti snad docela neporozuměným námitkám chránil.

Jury nevyslovila se v tom smyslu, jak to pan poslanec Materna řekl, jury uznala, že ze všech projektů není přímo žádný tak, jak byl podán, k vyvedení schopným. Ale, když se jednalo o to, komu se má dáti první a komu se má dáti druhá cena, tu se o této věci jury rozmluvila a byly pak náhledy tak různé, že se všichni s radostí k tomu přidali, když jsem navrhl, aby se tyto dvě ceny spojily, a aby se rozdělily mezi ty dva umělce. Ten návrh vycházel ode mne, ale byl jednohlasně přijat.

Tím nebylo řečeno, že ty dvě práce jsou úplně stejný, nýbrž bylo v jury docela určitě o tom mluveno, jaký význam každý jednotlivý model má. Jury to vzala velmi do opravdy, prozkoumala veškery projekty, jak za sebou šly.

Resultát toho byl, že zástupcové zemského výboru, kteří v té jury zasedali, přišli k tomu přesvědčení, že není další konkurence potřebí a že bude mnohem způsobilejší a správnější, přidati se k názoru jury, když se dá přímo zakázka panu řediteli Myslbekovi. Při tom je mně nutno vysloviti se o té otázce, která byla stran konkurence namítnuta.

Jak pan posl. Materna, tak pan dr. Pippich jsou toho náhledu, že by byla měla zavedena býti další konkurence mezi těmi dvěma umělci, kteří byli jaksi postaveni do první řady.

V tomto ohledu, prosil bych, aby mi také bylo dovoleno promluviti několik slov.

Otázka konkurence ve výtvarném umění je otázka tak sporná, že se nechají všechny důvody pro i contra se stejnou správnosti uvésti.

Já nejsem již tak mlád, prodělal jsem mnoho konkurencí, byl jsem mnohokráte jurorem, a mohu dosvědčiti, že ani jediná konkurence nevedla ke kýženému výsledku. Vždy bylo zapotřebí přistoupiti k dalšímu jednání, částečně zrušiti celou konkurenci a vypsati novou, aneb přistoupiti k direktnímu vyjednávání.

Jest to také věc úplně přirozená. Umělci, kteří stojí na výši svého umění, kteří si vydobyli pernou prací a dlouhým namáháním jistého postavení, kteří dosáhli uznání širšího, neuznávají za potřebné, aby při každé příležitosti vstoupili do soutěže, riskovali dobrou pověsť, kterou již mají, a vedli jakýsi marný boj.

Z této příčiny ukázalo se nezbytným, že při všech konkurencích, aby bylo možno docíliti přednějších účasti umělců, bylo nutno přední síly přímo vyzvati a zabezpečiti jim, že budou jich práce přese všechnu konkurenci honorovány jen k tomu konci, aby konkurovali a aby byla možnosť jejich sílu a práci posouditi

To již není, pánové, konkurence v tom smyslu, jak Vy si ji představujete, to není konkurence demokratická, o které mluvil p. Dr. Pippich. To není jinak možno, kdo něco umí, ten má také nárok - to je ve všem tak - aby byl uznán a toho nelze dostati ke každé práci. Kdo chce míti umělce prvního řádu, musí k němu jíti.

Když nyní zemský výbor uznal, že dvě práce jsou si tak blízky, že je lépe nedělati velikého rozdílu stran udělení ceny, tím nebylo řečeno, že by bylo dobře ty dvě síly ještě jedinou vyzvati k soutěži. Pánové - odpusťte mi toto porovnání vždyť umělci nejsou kohouti, kteří by pořád byli proti sobě štváni, by proti sobě bojovali. Já jsem přesvědčen, kdyby to zemský výbor učinil a oba umělce vyzval k nové konkurenci, že by zajisté aspoň jeden nebyl konkuroval, o tom druhém to nevím. Byl by jeden z nich jistě řekl, já nejsem kohout, abych se pořád pral; nemělo by to také praktického výsledku žádného, musila by býti zas zvolena jury.

Dle mého přesvědčení jednal zemský výbor úplně dle náhledu jury a jednal se stanoviska v umění úplně správného.

Já jsem se dříve o tom vyslovil, že považuji za povinnosť země, by brala podílu na postavení pomníku, o kterém je tu řeč.

Já bych poukázal na to, co jiné malé země činí pro umění, na př. v Kodani; ten malý národ obětoval ohromné sumy na Thorwaldsenovo museum, aby umělec, kterého byli tak šťastni míti, zaměstnán byl a zachovala se po něm památka.

To, myslím, že také jest naší úlohou, jestli se nám podá příležitosť a možnosť, abychom zaměstnávali oba umělce a kdybychom měli tři, abychom zaměstnávali všechny tři, abychom si zachovali památku těch geniů a sil, které nám prozřetelnost božská darovala. (Výborně !)

Dovolil bych si upozorniti konečně ještě na malý omyl, ve kterém se p. poslanec Materna nachází.

Dělala se zemskému výboru předhůzka, ze podléhá vlivu nějakého ustanovení a bylo ohražováno, že by zemský výbor, který stojí v postavení tak vysokém nad všemi stranami, který má hájiti výhradně vždy jen věc, neměl podléhati docela žádnému vlivu.

Ta věc se vztahovala, jak také zřejmě řečeno bylo, k jistému věnování k účelu zřízení sochy sv. Václava.

Prosím za odpuštění a činím tak jako úplně o věci zpravený; to větování bylo podáno české akademii, aby česká akademie si to vzala za úlohu, poněvadž tenkrát nebylo jiné možnosti, aby se nějaká velká umělecká díla v Praze provedla a takové umělecké dílo postavilo.

Česká akademie ucházela se u městské rady i u sněmu, aby dostala podporu dostatečnou ku provedení věci. Sl. sněm se na tom usnesl, že nedá podpory, nýbrž že vezme pořízení sochy do ruky. To bylo nejsprávnější, v tom neměla ani akademie, ani toto věnování žádného podílu. Věnování leží do dnešního dne u akademie a ze všeho jednání vyplývá, že akademie si vyhražuje rozhodnutí o vydání tohoto věnování zemskému výboru, až bude věděti, jakým způsobem má býti socha sv. Václava pořízena.

Akademie do dneška čeká na rozhodnutí, jakým způsobem bude provedena, aby se o tom rozhodla podati své poslední ustanovení sl. zemskému výboru. Posledního dne došlo toto rozhodnutí zemského výboru a akademie právě o tom rokuje, a jest přirozeno, že akademie bude se vším srozuměna, jak slav. zemský výbor ustanoví a že částka přiměřená bude slav. zemskému výboru vydána.

To jest skutečný stav věci a já se cítím nucena se k tomu přiznati, abych zabránil všem omylným výkladům, které o té věci jsou (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Dávám nyní slovo panu poslanci hraběti Vojtěchu Schönbornovi.

Přísedící zemského výboru hr. Vojtěch Schönborn: Slavný sněme! Chci se jen několika slovy ještě zmíniti o otázce, kterou se slav. sněm již po delší dobu zabývá.

Musím předně vysloviti své potěšení nad tím, že skutečně se všech stran a se všech úst, které o tomto předmětu mluvily, vyslovena byla ochota, působiti k tomu, aby úkol, který každému Čechu, myslím, k srdci přirostl, úkol totiž pořízení důstojného pomníku sv. Václava, byl slav sněmem též skutečně vykonán. í ten řečník, který činil námitky proti tomu, aby jakási částka byla k tomu účelu věnována, způsobem, který se mne dotekl velmi sympaticky, podotknul, že i příslušníci jeho národnosti, jeho soukmenovci chovají úctu k sv. Václavu jakožto patronu země České.

Myslím, že jest tím vysloveno, že, praví-li se, že národ český jest národem Svatováclavským, se to pojímá v širším smyslu, že pod názvem "národ Svatováclavský" pojmouti se mohou také soukmenovci němečtí.

Ovšem důvody, které pan poslanec Heinzel dále uvedl proti tomu, že by částka větší slav. sněmem mela býti na tento úkol věnována, myslím, že nejsou správné. Mohu jenom tvrditi, že dle mého zdání pořízení velkého uměleckého díla rázu tak ideálního jest v první řadě úkolem, který přináleží sněmu král. českého. Jen proto jsem se vlastně přihlásil k slovu, abych krátce jen několika slovy odpověděl na výtky, které byly činěny proti způsobu jednání zemského výboru v této věci. Já nechci býti nikterak osobním a uznávám velmi rád, že ode všech pánů, kteří mluvili v této věci, velice šetrným, abych tak řekl, delikátním způsobem záležitost byla projednána. Oč se jednalo zemskému výboru? Zemskému výboru muselo se jednati o to, aby byl zjednán krásný model pro sochu sv. Václava a aby pokud možná k tomu působil, by uskutečnění pomníku se v brzku provedlo. K tomu čelilo veškeré jednání, které zemský výbor v této věci provedl, k tomu čelilo též vypsání konkursu a veškeré další jednání s umělci, na které bylo v debatě poukázáno.

Nechci se též dotknouti záležitosti, zdali má ten neb onen model, který byl pořízen a vystavěn, větší uměleckou cenu. Nejsem sám umělcem ani znalcem. Já mohu však se svého stanoviska říci zcela upřímně, že model, který byl též vyznamenán, model pana mistra Schnircha, mne velmi sympaticky se dotknul, a v mnohých směrech a kusech zdál se mi model tento dosti příhodný a krásný.

Ovšem ty výtky - když jsem již u modelu - které byly činěny prvním panem řečníkem s české strany proti nynějšímu modelu ředitele Myslbeka, že neodpovídá snad národnímu pojmutí postavy sv. Václava, vůbec nemohu sdíleti, již proto ne, protože, když prochází se celou vlastí, všude ve statisicích exemplářích socha sv. Václava, jak ve vesnicích tak i v městečkách je postavena - může se říci, že myšlenka, kterou jest prodchnut model ředitele Myslbeka, nachází se v těchto menších pomnících po celé naši vlasti vyjádřena.

Myslím, že dle mého osobního náhledu tento ideál národní právě v tomto novém modelu jest velmi dobře znázorněn.

Zemskému výboru jednalo se o to, aby zjednal důstojný model. Zemský výbor nebyl nikterak vázán, aby jednou nebo druhou cestou se bral; ani z usnešení slavného sněmu, který, jak známo, učinil několik usnešení v tomto směru, ani ze zpráv, které byly podány zemským výborem a schváleny sněmem aneb které byly podány rozpočtovou komisí - naschvál jsem zprávy ty dnes ještě jednou prozkoumal - nevychází, že by sněm nebo komise rozpočtová vyslovily mínění, že zemský výbor si má jinak počínati v této věci.

Ovšem byla dána možnost, buďto ihned po ukončení konkursu jednati s oběma umělci, kteří byli poctěni první a druhou cenou, anebo byla dána možnost jednati ihned s umělcem jedním.

I jury sama, a tu mohu se odvolati na to, co právě pan vrchní stavební rada Hlávka pravil, nepraví tím, že postavila oba modely na stejný stupeň, že s oběma umělci má býti jednáno.

Zemský výbor měl za to, že jest úplně oprávněn tak jednati, jak jednal. Zemský výbor měl za to, že takovým jednáním nejlépe vyhovuje úkolu, o který se jedná.

Modely byly rovnocenné a pravil jsem, že dle mého náhledu má model Schnirchův mnohé krásy; avšak, když se jedná o to, aby pomník byl zřízen nákladem zemským, tu přece dle mého náhledu musil zemský výbor také k tomu hleděti, že jeden z těchto umělců, o které se jedná, má pověsť světovou a když se jedná o pořízení tak významného podniku, že v první řadě a vlastně jedině rozhodovati musí ta úvaha, jakým způsobem se dá docíliti, aby model a pak pomník v plné kráse byl proveden. A zemský výbor byl toho náhledu, a já náhled ten doposud chovám, že tohoto úkolu jedině mohlo býti dosaženo jednáním právě takovým, jak bylo provedeno, že tímto jednáním též jedině mohlo býti docíleno, aby věc v brzku byla uvedena ku svému konci, a proto také zemský výbor takovým způsobem, jak mu bylo úplně volno, jednal.

Myslím, že když slav, sněm přijme návrhy, které budžetní výbor v souhlase se zemským výborem předložil, tím sám vykoná veliké dílo, že tím dá výrazu oněm vznešeným ideálům, které v srdci každého příslušníka národa českého, národa Svatováclavského, nezvratně spočívají. (Výborně! Výborně!)

Oberstlandmarschall: Es hat sich noch der Herr Abg. P. Opitz zum Worte gemeldet. Ich ertheile ihm dasselbe.

Abg. P. Opitz: Hoher Landtag! Es sei mir gestattet, dass ich mit einigen wenigen Worten zur Sache, die in Behandlung steht, Stellung nehme.

Es handelt sich um die Ausstellung eines monumentalen Denkmals des hl. Königs Wenzel und. der Landespatrone Böhmens, beziehungsweise um die dafür nöthige und geforderte Summe, Gewiss sind die Landesfinangen derzeit übel bestellt; aus diesem Grunde würde man bezüglich der in Rede stehenden Post mit einem "Nein" stimmen müssen. Allein diese Angelegenheit ist ja bereits budgetär eingeleitet worden mit der Bewilligung einer hohen Summe im Vorjahre. Sodann glaube ich, dass em Stimmen gegen diesen Posten an der Sache gar nichts mehr ändern wird.

Ich fasse die ganze Angelegenheit von folgenden (Standpunkte auf. Es handelt sich hier, glaube ich, vor Allem um eine Dankes schuld,, welche in diesem Lande Böhmen für hervorragende Begründer des Christenthums und der christlichen Cultur abzutragen ist (Bravo!)

 Der hl. König Wenzel hat sich große Verdienste um das Land Böhmen eiworben und er war dabei auch ein Freund der Deutschen.

Das ist uns Allen genügend bekannt.

Ich betrachte diese Sache gar nicht als nationale Angelegenheit. Jedes Volk, jedes Land und jeder Staat trägt eine Dankesschuld ab gegen seine großen Männer, ob es nun Feldherren sind oder Fürsten, oder Dichter, oder Künstler oder sonstige Volksmänner, wenn er ihre Errinnerung für die Nachkommen verewigt.

Man errichtet deshalb überall auf Landeskosten oder Reichskosten Monumente und Denkmäler, die an solche Männer erinnern und bringt dafür gemeinsam Opfer.

Das geschieht in allen Ländern und, wenn es auch in Böhmen gewünscht wird, so finde ich das begreiflich.

Natürlich muss man ein derartiges monumentales Denkmal an einem Centralpunkte des Landes aufftellen. Dabei, meine ich, dass es gar nicht schaden wird, wenn ein christliches Monument dieser Art vor dem Landesmuseum Böhmens errichtet wird, wenn eine christliche Idee dort in Erz unb Stein verewigt wird für die Dauer.

Ich erinnere weiter nur, dass im Landesbudget Böhmens noch für ganz andere Zwecke, die hauptsächlich der Stadt Prag zu Gute kommen, alle Jahre sehr hohe Summen bewilligt werden.

Eine sehr bebeutende Post dieser Art ist z. B. der Betrag von circa 170. 000 fl. der alle Jahre für das deutsche und das čechoslavische Nationaltheater in Prag aus Landesmitteln bewilligt wird.

Hier bei diesem Landesmonumente handelt es sich dagegen nur um eine einmalige Ausgabe, die eine Dankesschuld abträgt und die dauernd die Geister erinnein wird an eine hohe christliche Idee.

Deswegen werde ich - ich bedauere, dass ich darin abweichen werde von meinen deutschen Landsleuten - für diese Post stimmen.

Nejvyšší maršálek zemský: Přihlásil se ke slovu p. posl. Materna. Dávám jemu slovo.

Ich ertheile das Wort dem Herrn Abg. Materna.

Posl. Materna: Dovolím si, slavný sněme, pouze čtyři krátké poznámky, a sice první naproti velczasloužilému a