s finančními prostředky a kasovními přebytky stojí; avšak pan nynější ministr financí mluvil o kasovních přebytcích, ale ne, aby udal jejich sumu, kde se nachází a pod jaké úroky jsou položeny, nýbrž to všecko pominul, obmezil se pouze na polemiku proti jednomu časopisu, že není kasovních přebytků 291 mill. zl.

Tak jsme se od finančního ministra nynějšího také nedozvěděli ničeho o tom, co jest nejdůležitějším pro poplatnictvo říše, aby se vědělo, jak to s těmi kasovními přebytky ve skutečnosti vypadá.

Každý poplatník má nepopiratelné právo věděti, když z těch od něho vybraných poplatků ve státní pokladně zůstane zbytek, který není pro potřeby státní nutným, jak se s ním nakládá; - zvláště k tomu má poplatnictvo české největší právo, poněvadž jest zřejmo, a nikdo to nepopírá, že kasovní přebytky nynější, které nikdy takové výše nedosáhly, pocházejí poměrně většinou z království českého.

Avšak ve Vídni, místo aby se pravda sdělila veřejnosti a poplatnictvu, dělá se s věcí náramná tajnosť, jako by to byl nějaký tajný poklad, a mluví se o tom veřejně, že se chystá pro záležitosti válečné, pro všechny možné případy, a že by se neřády napřed již z něho kladly účty.

Pánové, to jest největší pokleslosť našeho hospodářství státního, že tak ohromné sumy leží bez úroků, nebo že se ani neví, kde Ježí. Ve Vídni jsou hotovi poukázati bez úroků státní poklad, v Čechach ale, pánové, zemské finance jsou v nejstísněnějším položení. Vláda nemá pro království České, pro zemské finance, žádné pomoci

Bylo by zajímavo, velectění pánové, kdyby zastupitelstvo tohoto království nebo výbor zemský u vlády centrální ve Vídni, ukazuje na nynější stísněné poměry finanční, se zeptal, jestli jest vláda ochotna něco z těch přebytků kasovních, které leží bez úroků, poskytnouti na nějakou dobu českému království, které, jak známo, každého roku nuceno jest dělati dluhy a platiti z nich vysoká procenta.

A poněvadž bych na takový ústavní dotaz neobdržel dle dnešního jednacího řádu od Jeho Jasnosti p. nejv. maršálka odpovědi, dovolím si učiniti takový písemný dotaz v budoucím zasedání,

Tedy, pánové, kdežto jest ve Vídni nevídaný dříve přebytek kasovní, nečiní se pro zubožené poplatnictvo, když do neštěstí upadlo, ničeho.

Horší nebyl ani absolutismus; když tenkráte byl deficit v pokladně státní, učinila se alespoň výpůjčka a dala se podpora snad větší než nyní; neboť nyní nejsou podpory ničím jiným nežli krejcarovou almužnou z pokladny státní.

A zvláště, jak jsem pravil, jest toto počínání si nynější vlády, která chce býti vládou spravedlivou, skutečnou záhadou.                                                  

Mám za to, že při takovéto spravedlnosti nebudou dnové jejího trvání dlouhé.

Ve Vídni český poplatník, jak vidíte, pánové, pochodí vždycky špatně.

Miliony škod utrpí poplatnictvo v Čechách, avšak stát přijde mu s krejcarovou almužnou.

V Haliči, pánové, když byla nouze v r. 1893, tu se nečekalo na rozhodnutí sněmovny, nýbrž dáno bylo ihned císařským nařízením ze dne 23. srpna 1893 pro obyvatelstvo nouzí postižené k rozdání 240. 000 zl. a to bylo jen jediné město v Haliči.

Když, pánové, před málo lety byla nevelká povodeň v Karlových Varech, bylo najednou městské obci Karlovarské poskytnuto ze státní pokladny l 1/2mill. k rozdělení mezi poškozené.

A slyšeli jsme, že úplná škoda byla nahrazena i zámožným měšťanům, že zbytek byl veliký a že se nevědělo, co se zbytkem tím počíti.

Z toho viděti, jak nerovná jest péče vídeňské vlády, ta otcovská péče, když se jedná o poplatníky české, a když se jedná o poplatníky německé, aneb o poplatníky v Haliči.

Dobře jsme si toho, ctění pánové, vědomi, že za našich stísněných finančních poměrů v tomto království jest obtížno slavnému sněmu přispěti nešťastným povodní postiženým.

Avšak, ctění pánové, obracíme se přece na sněm zemský a na tuto zemi, že nám jsou bližší nežli vláda vídeňská, a končím prosbu svou, aby tedy slavný sněm, aspoň, pokud možno, těm nejhroznějším nedostatkem trpícím, kteří ani obydlí své opraviti nemohou, poskytnula dle možnosti z pokladny zemské podpory a aby návrh náš přikázán byl rozpočtové komisi, aby o něm co nejdříve podala zprávu. (Výborně! Výborně! Potlesk. )

Nejv. maršálek zemský: Žádá někdo za slovo?

Verlangt Jemand das Wort?

Jest navrženo ve formálním ohledu, by návrh byl přikázán komisi rozpočtové.

Es ist in formaler Beziehung beantragt, den Antrag der Budgetkommision zuzuweisen.

Žádám pány, kteří souhlasí s tímto formální návrhem, by vyzdvihli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche dem formalen Antrage zustimmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest přijat.

Der Antrag ist a n g e n o m m e n.

Příštím předmětem denního pořádku jest první čtení návrhu posl. dra Jana Vašatého a soudruhů na zrušení nařízení ministra spravedlnosti ze dne 3. února 1890 č. 1874.

Nächster Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Autrages des Abg. Dt. Johann Vašatý und Genossen betreffend die Aushebung der Ministerialverordnung vom 3. Feber 1890 Z. 1874.

Dávám slovo panu navrhovateli, by svůj návrh odůvodnil.

Posl. dr. Vašatý: Slavný sněme! Návrh na zrušení nařízení ministra spravedlnosti ze dne 3. února 1890 není nový na tomto slavném sněmu. Podán byl již 14. září 1892, aniž by však podavatelé byli docílili příznivého výsledku, aby uvedené nařízení, vydané proti celé řadě zákonů platných a na poškození zájmu národa českého, bylo odvoláno.

Proto zvláště nyní za nového sněmu a za nové vlády opětujeme svůj návrh, aby nařízení to bylo zrušeno.

Víte, pánové, že vydáno bylo na základě oněch zlověstných úmluv vídeňských ze dne 26. ledna 1890 a že tímto nařízením provedena byla nejnebezpečnější část vyrovnání toho pouhým nařízením ministra.

Dovolte, abych dříve sdělil, co jest obsah tohoto nařízení. Nařízením tím se ustanovuje předem, že při obsazování 26 radů zemsk. soudu na dále má se vyžadovati znalost dvou jazyků zemských, kdežto u skupiny druhé - 15 radů - od požadavku prokázati znalost jazyka českého má býti nadále upuštěno (Slyšte!) a podle toho že se má také zaříditi obsazování, pokud se týče, předcházející vyřizování konkursu. Zároveň byl nařízením tím rozdělen pojednou vrchní soud ve 2 skupiny a sice v skupinu 26 a 15 radů a přikázána jim zároveň agenda, nebo-li ustanoven zároveň obor jich působnosti. Přikazujíť se 26 radům osobní a disciplinární záležitosti soudů první stolice v krajinách převahou českých, v druhé skupině 15 radům v krajinách převážně Němci obydlených. Tímto zřejmým rozdělením království českého protržena jest přímo nedílnost tohoto království, kteráž, jakož opakovati nebudu, zabezpečena jest základním zákonem zemským z r. 1627, přísahami královskými, jež i veškeré nástupce na trůně vážou, ano, která zabezpečena jest konečně i diplomem říjnovým z r. 160

Vládní nařízení to jest však přímo v odporu se známým uznáním práv království tohoto, kteréžto uznání také slavnostním slibem bylo stvrzeno, že potvrzeno bude přísahou korunovační. Pánové! Důkazů dalších netřeba zde šířiti, kde tak jasně přiděluje se agenda kde se ustanovuje obvod působnosti podle krajů, podle territorií, pánové, kde se děje přímo rozdělení territorialní. Já jen podotýkám, že o tom i před léty, kdy jsme o neblahých punktacích jednali, nebylo žádné pochybnosti, že i zástupce vládní tehda opětovně přiznal, že se jedná o dělení territorialní, o dělení podle území. Pánové, zkušenosť učí, že vypisováním konkursů se ukázalo, že nastalo hned utlačování jazyka českého po vyhlášení uvedeného nařízení, a to nejen v území německém, nýbrž i v samém smíšeném území v tomto království.

Správa spravedlnosti, pánové, i po stížnostech utlačování jazyka našeho a jeho vytlačování trpěla a trpí, ba ona vypisováním konkursů je i chválí, pánové!

A tak, pánové, jednala nejen v německém území, nýbrž i v území smíšeném, kde silná jest menšina obyvatelstva českého. Již proto jest, pánové, uvedené nařízení také na odpor veškerým zákonům o rovnosti obou jazyků zemských a porušena tím jest rovnost našeho jazyka.

Pánové, porušení této rovnosti jazyka českého děje se v nařízení tom i slovně, ono jest vytknuto v tomto nařízení, když se nařizuje, že 15 radů jedině má býti osvobozeno od znalosti jazyka českého, jazyka to většiny obyvatelstva v tomto království.

I kdyby tu nebylo zjevného porušení nedílnosti království Českého, tak slavnostními zákony, jak jsem uvedl, základními zákony zemskými, přísahami králů, diplomem říjnovým, ba i slavnostními sliby utvrzené, jest porušení rovnosti jazykové úplně zřejmě na snadě a zároveň vedle tohoto porušení rovnosti jazykové ohrožují se i zájmy materielní i právní českého obyvatelstva.

Pánové, i za dob absolutismu byla vždycky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zachovávána zásada, že úředník má prokázati znalost obou jazyků zemských.

Zásady této nejen bylo přísně šetřeno, nýbrž zachováváno i v tom, že se úředníkům, když mnohdy od této zásady za dob absolutismu bylo se uchýleno, nepřidělovalo se vyřizování českých záležitostí, tak že materielní a právní zájmy českého poplatníka alespoň nebyly ohroženy.

Zásada tato, že nemají nedostatkem znalosti jazyka právní zájmy toho, kdo právo materielní hledá, býti ohroženy, i za dob absolutních u nejvyššího soudu ve Vídni byla zachovávána.

Ukazuji na přímá nařízení c. k. patentů z r. 1850., dle kterých se předpisuje, že soudcové a senáty vyřizujíce podáni v jazyku jednacím mají býti jazyka toho mocni.

Pánové, jest ještě známo, že nejen za absolutismu, nýbrž i do posledních let a sice ještě blízko až do slavnostního vyjednání vídeňského, bylo u nejvyššího soudu ve Vídni zvykem, že tam byly sestavovány senáty pro záležitosti české z radů jazyka českého znalých, t. zv. české senáty a že jen v těchto senátech se záležitosti české vyřizovaly.

V novější době, pánové, i u nejvyššího soudu zrušeno toto zřizování českých senátů a sestavují se senáty smíšené, kde i v záležitostech českých jsou přítomni a rozhodují votanti jazyka českého naprosto neznalí. (Slyšte!)

Toť jest, pánové, proti zásadám zdravé logiky, proti zákonům přírody, to jest proti rovnosti jazyků obnoveným zřízením a základními zákony zemskými ustanovené a do soudní instrukce z r. 1644 pro soud apellační na hradě pražském pojaté.

To jest rušení rovnoprávnosti netknuté soudním řádem z r. 1781. a netknuté ani císařskými, patenty z r. 1850 a 1853., ba ani řádem trestním, kterýž datuje, jak známo, z poslední doby ústavní.

Pánové, to odporuje i článku 19., kterýmžto ad superfluum v zemích koruny české rovnost jazyků, kdyby vůbec o ní nějaké pochybnosti bylo bývalo, byla tak slavnostně stvrzena.

Tak jest pošlapáno právo jazyka českého, rovnosť jazyka českého tím zřejměji, poněvadž není ani nejmenší pochyby, že dle stavu zákonodárství by jazyku německému v zemích koruny české příslušela i sebe menší přednost před jazykem českým.

Nařízením ministeria spravedlnosti, o kteréž se jedná, je nejen jazyková zákonná rovnost porušena; tu je zjevně, přímo necitelně a hrubě uražena a protržena rovnosť národnosti české. Menšina representantů úřednictva obyvatelstva německého, 15 radů, nemusí vykazovati znalosť jazyka většiny obyvatelstva a to znamená, poněvadž těch 15 radů vypisuje se pro t. zv. německé území konkursy a osazuje místa, že všechny pod tímto německým oddělením v německém území jsoucí soudy a úřednictvo soudní má býti osvobozeno od znalosti jazyka českého národa, kdežto naopak, od zástupců českého národa v úřadech, od 25 radů u vrchního zemského soudu a ode všech soudních úředníků vůbec v celém území českém, žádá se průkaz znalosti obou jazyků zemských.

Žádá se to nejen od úředníků vrchního soudu, nýbrž i ode všech soudů v království českému krajských i okresních.

Většího pokoření, větší urážky národnosti (Tak jest) české se skutečně nemohlo státi, neboť to je skutečně degradování většiny české v její vlasti zděděné na národ druhého a třetího stupně.

I materielní a právní poškození hrozí i děje se již právoplatnosti české tím, že těm 15 radům vrchního soudu zemského, kteří nemusí vykazovati a prokazovati znalost jazyka českého, kteří nemusí česky uměti, - obyvatelstvo a zástupcové lidu německého si toho ani nepřáli, v senátu německém přidělují se i české záležitosti, (Slyšte!) záležitosti českého poplatniotva. A proč, velectění pánové?

Poněvadž počet těch 15 radů je příliš vysoký, tak že nemají zaměstnání z tak zv. německého území a musí jim býti české záležitosti přidělovány.

To jest, velectění pánové, libovůle a zvláštnosť, které není pod sluncem, jen v tomto království a vůbec v této bezejmenné polovině říše rakousko-uherské. Další materielní nebezpečí z tohoto porušení zákonů a národní rovnosti spočívá v tom, že radové vrchního soudu německého oddělení, neznajíce a nemajíce ani znáti jazyka českého, stejně povyšováni jsou za dvorní rady k nejvyššímu soudu, a, velectění pánové, tam přidělováni jsou do všech senátů bez rozdílu, i kde se jedná o záležitosti jazykem českým vedené. (Slyšte!)

To, velectění pánové, jest proti citovanému patentu z r. 1850, proti patentu z r. 1853, proti zákonům přírody, že lidé jazyka neznalí rozhodují o věcech jim neznámých, jako slepí o barvách. To jest následek punktací, a to jest zrcadlo nespravedlnosti, které má v tomto soustáti národ Český k očekávání.

Mohlo by se arci říci a ukazovali na to také němečtí krajané, že již v onom zřízení z r. 1627 byly ustanoveny senáty, český a německý, že se v českém senátě jednalo o českých věcech, a v německém o německých. V tom však jest ohromný rozdíl. Tenkráte byl český senát, avšak Členové českého senátu neměli nařízeno, že musí vykázati znalosť jazyka německého; oni jednali jen o českých věcech, ale nejen z českého území, nýbrž o českých věcech ze všech zemí koruny České, tedy z celého českého království. Nepřihlíželo se k tomu, jestli Česká věc pochází z českého území či z německého. To nebylo žádné dělení; tenkráte byla větší svoboda v politických kruzích a ve všech kruzích, že to, co bylo v obnoveném zřízení zemském, ty přísahy královské, štítili se porušiti. Avšak, pánové, němečtí radové u vrchního soudu zemského podle obnoveného zřízení ovšem také nemusili znáti jazyk Český; jednali jenom v jazyku německém; ale tomuto německému senátu dle obnoveného zřízení přikázány byly veškeré německé záležitosti z celého království Českého, nejen z tak zvaného "uzavřeného území". To nebylo tedy žádné dělení království, to bylo vyžadováno jedině povahou věcí a sice proto, poněvadž v tehdejších poměrech v království českém nebylo vůbec úředníků soudcovských v dostatečném počtu, kteří by byli znalí obou jazyků zemských. Proto se stalo rozdělení z důvodů věcných, že byly senáty rozděleny na český a německý, a že český senát jednal jen o věcech českých a německý jen o věcech německých. Ale toto rozdělení podle obnoveného zřízení zemského v době, kde se úřednictvo učilo oběma jazykům, kde k tomu bylo zavázáno, samo sebou časem odpadlo, tak že již v absolutismu dvojí senát u vrchního soudu a u soudu první stolice, u zemského soudu v Praze, naprosto zmizel.

To jest, pánové, ohromný rozdíl a nikdo, kdo věc zná, nemůže se na to odvolávati, aby ospravedlňovati poněkud nebo porovnávati chtěl nařízení ministra spravedlnosti nebo dotýčný odstavec punktací s obnoveným zřízením zemským. Pánové, i za absolutismu, jak jsem již pravil, musela býti vykázána u úředníků znalosť obou jazyků zemských.

A co, pánové, v době nynější medle bylo jedině příčinou celých punktací a celého nařízení ministra spravedlnosti ze dne 3. února, proti kterému mluvím? To, pánové, nebylo nic jiného, nežli politickými vůdci našich krajanů německých, a slabostí vídeňské vlády zaviněné hejčkání německých úředníků, příslušníků německého obyvatelstva, aby se nemuseli učit česky, je to vyhejčkaný anachronismus v naší době, je to nesmyslné proti všem zákonům, a je to - pánové, i nemožné, jak jsem pravil. Jestli ti pánové nechtí se učiti česky a jestli to schvalují naši krajané němečtí, pak pánové, nedá se to srovnati se zařízením, které je u nejvyššího soudu ve Vídni.

V Praze dělí se soud na český a německý, odtud pak, jak jsem ukázal, žene se všecko z obou senátů, českého i německého, do Vídně, a tam nejen že se nesestavuje český a německý senát podle národnosti, nýbrž tam se veškeří radové, ať čeští neb němečtí míchají do senátů z dvorních radů rozličných království a zemí této poloviny říše sestavených.

Co v Praze je hýčkání a anachronismus naší doby, rozdělení totiž v národnostní senáty jako národnostní kurie, to ve Vídni se nezachovává, tam přímo zúmyslně míchají se senáty i referenti čeští do německých senátů, jen aby jazyk neněmecký i z nejvyššího místa, kam patří, byl vymýtěn, jen aby nenáviděný jazyk český všude, kde mají zákony meze, byl vylučován a ponižován. (Slyšte!)

A za takových okolností, kde se stále porušují tak zřejmě zákony, o kterých jsem se již zmínil, každý, kdo je přítelem ústavnosti, by očekával, že se té vládě a ministru spravedlnosti, který totiž zákon porušil, zákonné odplaty dostane, že dán bude v obžalobu. Ale, pánové, žádný rakouský ministr nebyl dán v obžalobu, co naše ústavnost existuje; ten když Slovanům ublíží (Výborně !), tu může udělati co chce a nemá se žaloby co obávati.

S žalem jen vzpomínám toho, že to byl krajan náš, ministr Schönborn, kterému nejen že se obžaloby nedostalo, nýbrž kterému za jeho skutek ani nebylo popřáno, aby se dožil alespoň ve sněmovně návrhu na obžalobu.                                

Tento náš pěkný krajan odsloužil se za to národu českému, neboť, jak víte, po letech - a takovýto člověk zůstal ministrem spravedlnosti po celá léta - vydal zase z další nepřízně a nenávisti k národu českému nové nařízení, aby naše řeči, které ve Vídni dovolujeme si, majíce k tomu plné právo, přednášeti po česku, byly konfiskovány, když je časopisy uveřejní.

Tak se chová rakouský ministr, když se mu nedostane ani zasloužené odplaty. Toto jednání - a nebudu o tom dále mluviti, poněvadž to nepatří přesně k věci bylo takové, že i jeho kollegové němečtí i nástupce v jeho úřadě spravedlnosti čin jeho stran konfiskování řečí českých naznačili jako násilí.,

Mohl bych naznačiti celou řadu zákonů, které jsou platné a které byly porušeny ministrem spravedlnosti, myslím však, že ta porušení zákonů, která se stala jako obnovení zřízení zemského patentu, z r. 1850. a 1853. a přísah královských dostačí, aby se vidělo, jak se národu českému vládne z Vídně, když se mají zákony zachovávati, že se nezachovávají, nýbrž směle a násilně ruší.

Nařízení to, a to ze všech slov mých vychází, jest podle samé ústavnosti neplatné a ničím neodůvodněné a musí býti konečně zrušeno, jestli tento stát má dále míti jméno státu právního. Bylo by povinností všech, zvláště těch, kteří je podepsali, nemajíce k tomu práva, aby se o to přičinili, aby tato skvrna jejich bývalé působnosti proti lidu českému byla konečně odčiněna. Naši předchůdcové staročeští nomohuu již v tom ohledu, podle mého přesvědčení, ničeho učiniti, poněvadž hněv lidu je setřásl.

Zbývají jen zástupci velkostatkářů, kteří se na tomto bezpráví na národě českém účastnili. A tu myslím, že jejich svědomí politické má je upamatovávati bez ustání na jejich povinnost vším svým vlivem zasaditi se o to, aby tento nešvar, tato skvrna, v našem zákonodárství ze dne 3. února 1890., kteráž na punktacích se zakládá, byla odčiněna. (Tak jest!)

Velectění pánové, naši velkostatkáři po tříletém podporování punktací a tohoto nařízení, které jest jejich výkvětem, po tři léta ve všem všudy podporovali jen provádění tohoto neblahého vídeňského ujednání.

Teprv po 3 letech přece si rozmyslili ve svém svědomí, že proti vůli českého národa přece jest neradno je prováděti.

Ale nápravu od našich kolegů velkostatkářských marně očekáváme. Oniť ve všem, jakmile naší krajané němečtí se chopí lecjakého ustanovení punktací, aby je prováděli - vide návrh na zavedení národních kurií - ihned je s velkou ochotou podporují.

To jest to vytahování a podporování staré křivdy a její obnovování a zvláště za nynějších okolností.

Nesmí se zapomenouti, že narovnáním vídeňským jazyk německý stal se a měl se státi v celém království, nejen v území německém, jazykem státním, v území německém však jazykem jediným.

Jazyk český naproti tomu, jazyk většiny obyvatelstva tohoto království, měl zůstati vyloučen z území německého a v území českém, ve své vlastní domovině, měl ostati jazykem podružným, se kterým by se z nouze jen s tím venkovským lidem mluvilo.

Horší urážky nemohlo se státi a pakli kurie velkostatkářská cokolivěk podniká, kde by staré bezpráví zase bylo obnoveno, myslím, že nečiní politicky a že velice nepoliticky ten anachronismus, který si vymyslili Němci, aby se nemusili učiti češtině, jen zbytečně podporují.

Že tím, pánové, smíření obyvatelstva českého s německým se nepřiblížilo, jest všeobecně známo; já o tom nebudu, pánové, šířiti slov, avšak jen uvádím, že toto roztrpčení, ten nepokoj, v lidu českém ani výminečným stavem nebyly vyhlazeny.

Z projevů nynější vlády ve sněmovně vídeňské, že chce vládnouti konstitučně, po základních zákonech státních, že chce řešiti otázku českou, že chce býti k národu českému spravedlivou, a z prohlášení této vlády, že má každý úředník státní znáti jazyk lidu, vycházela by, pánové, nejprvnější a nejpřednější povinnost, aby tuto nestvůru, toto nařízení ministra spravedlnosti ze dne 3. února 1890. pojednou zrušila a pojednou odvolala, a zároveň způsobila, aby uvedené ode mne zákony podle základních zákonů a zákonů říšských - článku 19. byly zachovávány. (Tak jest!) To by byla, pánové, její povinnost.

Neboť - krátce jen opakuji, že zákony ode mne citované a tímto nařízením porušené zachovávány v království českém a zemích koruny české a vůbec, kde jest slovanská národnosť, nejsou.

Přísahají sice soudcové a úředníci zachovávati všecky zákony i základní zákony státní a vláda taktéž takovou úřední přísahu vykonává, ale tyto zákony, které jsou platné, - což každý přiznati musí přece zachovávány nejsou.

První tedy povinností vlády jest vymoci ihned zachovávání těchto zákonů. To se státi může, pánové, jednoduchým poukazem, prosím, úředním upozorněním na povinnost přísahy úřední, a jsem, pánové, toho jist, že ani jediný nejzarytější nepřítel, dvorní rada u nejvyššího soudu ve Vídni, proti takovému úřednímu upozornění na přísahu úřední neopovážil by se položiti své veto.

Vláda tu tedy, pánové, máli jen dobrou vůli, má úlohu zcela snadnou: ona může pojednou prostým úředním poukazem veliké balvany na cestě k přiblížení se národa českého k vládnímu systemu odstraniti. Neboť, pánové, kdyby zákony ode mne citované, zákony to platné ale nezachovávané, byly zachovávány podle pouhého úředního pokynu, pak pánové, pojednou byla by provedena rovnosť jazyka českého v zemích koruny české, nejen v království českém.

Pánové, tím zároveň byl by zaveden vnitřní jazyk český co úřední. (Tak jest. )

To by bylo na soudech. Úřadům, pánové, jedním rázem by se obdobně dal pouhý úřední pokyn a zajisté všechny by se řídily svou úřední přísahou.

Tímto upozorněním, pánové, byl by odstraněn ten velký balvan nedorozumění mezi oběma národnostmi, českou a německou, v tomto království.

Pánové, tím by byl národ český uspokojen, že by měl svůj úřední jazyk vnitřní, a Němcům by nebylo ani jediného stébla ubráno, poněvadž ve věcech německých jednalo by se uvnitř úřadů a soudů stejně po německu, jako až dosud.

Já mám, pánové, za to, že, ačkoli se ukázala německá svobodomyslnost německých vůdců vůči našim spravedlivým národním požadavkům vždycky jen illusorní, v případu, kdyby vláda takové úřední upozornění učinila, že by se nenašel zajisté jediný muž německý, že by mu to nedovolovala t. zv. německá česť, německá věrnosť a německá spravedlnosť, aby se proti takovému skutku vlády mohl rozumně ohraditi. (Veselost. )

Pánové, tímto způsobem by podporoval nemravnosť a porušoval by ethiku správní a to, myslím, že ani německá spravedlnosť dovoliti nemůže.

Pánové, z uvedeného jde, že vláda tato vykonati má proti národu českému jedině svou přísežní a úřední povinnosť.

Velectění pánové, poněvadž jest to tak snadné a hned by se to státi mohlo, nemá tato vláda žádné omluvy a všecky ty omluvy odkládací jsou nicotny, jsou to jen lichotivá slova, aniž by tu byla dobrá vůle.

Pánové, dovolte, abych při této příležitosti zároveň vysvětlil veřejně rozšířené pověsti, jakoby vláda při nesnadnosti svého úkolu nyní neměla času konati svou povinnost, jako by stojíc pod tlakem situace, volební opravy a uherského vyrovnání před skončením těchto pro národ český neměla ani několik minut, kdež by své úřední nařízení, svůj poukaz vydati mohla.

To jest, pánové, nepravdou, že vymožení platnosti zachovávání zákonů uvedených bylo by nějakou koncessí pro nás.

Pánové, kde má vláda své přísežné povinnosti, tam se o nějaké koncessi nemůže mluviti. (Tak jest!)

Pánové, tam nemohla by ani žádná strana, třebas to byla německá, pokud chce se nazývati spravedlivou a státní