Návrh jest zamítnut.

Der Antrag ist abgelehnt.

Nyní dám hlasovati o návrhu p. poslance Siegmunda.

Nunmehr werde ich den formalen Antrag des H. Abg. Siegmund zur Abstimmung bringen.

Ich ersuche die Herren, welche denselben annehmen, die Hand zu erheben.

Žádám pány, kteří přijímají návrh ten, by vyzdvihli ruku.

Der Antrag ist angenommen.

Návrh jest přijat.

Příští předmět   denního pořádku jest první čtení   návrhu poslanců Alfonse Šťastného  a Jana Rataje čelícího k zachování  stavu selského.

Nächster Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Antrages der Abgeordneten Alsons Sťastný und Johann Rataj in Angelegenheit der Erhaltung des Bauernstandes.

Dávám slovo panu navrhovateli, by odůvodnil svůj návrh.

Posl. Alfons Šťastný: Slavný sněme! Dříve nežli přikročím k vlastnímu odůvodnění podaného námi návrhu, dovolím si několik poznámek na označení našeho stanoviska.

V každém civilisovaném státu dělí se obyvatelstvo podle jistého zaměstnání na jisté stavy a existence stavů spočívá v hájení zvláštních zájmů stavů těch, ovšem vedle společných zájmů, které mají stavy vůbec spolu, jako jsou na příklad zájmy národní, politické, kulturní a u nás i státoprávní.

Hlavni existenční podmínka jest u stavů hájiti zvláštní zájmy jejích. Myslím, pánové, že to není žádné kastovnictví; neboť na hájení jejich zvláštních zájmů stavovských spočívá vlastně celá existence stavů. Co se týká našich hlavních stavů, z nichž národ a obyvatelstvo státu sestává, jest to stav zemědělský, živnostenský v nejširším slova smyslu a dělnický, tu leží hlavní jádro stavů těch ve střední třídě; neboť právě střední třídy stavů těch nesou přední a největší břemena, ať již peněžitá, ať již, co se týká daně krevní, ale ony jsou také nejhlavnějším obhájcem občanské svobody. Neboť těch vyšších 10 000 hledí vůkol sebe činiti vše více méně odvislým, kdežto ti tak zv. nižší již svým postavením jsou odvislými.

Z toho viděti, že státní společnosť má interes míti hlavně na tom, aby podporovala tuto střední třídu stavů. Žel, že v nynější době právě střední třída stavů těch tak náramně upadá. Podporování střední třídy stavů by mělo se díti jednak ze strany státu, na druhé straně by měli jednotlivci přinášeti oběti k udržení této střední třídy stavů, právě z udaných příčin. V tom vidíme my hlavně ten tak zvaný šlechetný socialismus, který jest naprostou protivou k tak zv. individualismu, který hlavně za novější doby bují.

Tak zvaný nynější moderní liberalismus spočívá v tom, že se hájí svoboda jednotlivce do nejširší míry a ponechává se nahodilým jeho vlastnostem, jeho štěstí, jeho prostředkům peněžitým atd. nejširší míra působnosti, byť i následkem toho celky, k nimž náleží, trpěly. My naopak myslíme, že v tomto moderním liberalismu spočívá pravá záhuba celků těch a proto my se spíše kloníme, jak jsem se zmínil, k šlechetnému socialismu nebo konservatismu, abychom zachovali celky, třeba musili jednotlivci k zachránění celků těch přinášeti nějakých obětí.

My při té věci nemíníme dobývati nijakého zvláštního blahobytu, my se spokojíme co střední stav mírným blahobytem, který byl nedávno obsažen ve Vaterlandu, kde professor Ruhland praví v úvodníku, že slova: "Chléb náš vezdejší dejž nám dnes, " dle výkladu Augustina znamenají: "Nedávej nám bohatství, ale nedávej nám také chudobu. "

Podle toho my chceme, aby se tomu střednímu stavu dostalo tolik, co potřebuje, aniž by snad bažil po nějakém zvláštním bohatství. My, co jsme zvolení, zástupci venkovských obcí, my máme za to, že jest naší úlohou zde na sl. sněmu hájiti v přední řadě zájmy těch, kteří nás sem poslali. My nestojíme na tom stanovisku, že by bylo úlohou každého poslance hájiti zájmy všech stavů, poněvadž to máme vůbec za nemožné.

Všeobecné zájmy, které máme, státoprávní, národní, politické a kulturní, ty ovšem hájíme se všemi společně, ale co se týká zvláštních zájmů, jako jsou zájmy na příklad: zemědělské, živnostenské, dělnické, ty myslím, že náleží hájiti každému poslanci zájmy těch, kteří ho sem poslali. My tedy zde hájíme, poněvadž jsme poslanci vyslaní venkovskými obcemi, hlavně zájmů selských a cítíme se zde hlavně poslanci selskými. Tolik jen jsem chtěl naznačiti k našemu postavení zde v tomto slav. sněmu.

Nyní přikročím k hájení návrhu, který mám dnes odůvodňovati. Má-li nějaká živnosť býti provozována, ať jest druhu jakéhokoliv, náleží k ní 2 věci, a sice předmět živnosti, objekt a za druhé subjekt, osoba, která živnosť provozuje, a to platí i o nynější živnosti rolnické a hlavně selské. Při živnosti selké musí zde býti předně usedlost, statek, a na statku tom musí býti sedlák. Jedno bez druhého nemůžeme si mysliti. Má-li býti živnosť selská provozována s úspěchem, tu jest žádoucno, aby statek selský byl k tomu způsobilý, a na druhé straně, aby byl sedlák na statku tom žijící taktéž způsobilý.

Statek selský pojímáme v tom smyslu, jak jej pojímají naše zákony říšské, které vyšly před několika léty, když uspořádala se dědičná posloupnosť selská, totiž co statek střední velikosti. - Jako statek střední velikosti, ale pojímáme takový, který dostačí k výživě rodiny selské pojímajíc v to i čeleď. Avšak nemá přesahovati zase takovou míru, aby se při vzdělávání jeho musilo upotřebiti síly cizí, najmuté. V těch tedy mezích má u nás býti statek selský. - Statky, které přesahují tato míru, počítáme mezi velkostatky a statky, které nedostačují k výživě rodiny selské, nazýváme statky, usedlosti chalupnické na rozdíl od domku neboli baráku, při nichž není Žádných pozemků. Kdo chce tedy, aby stav selský tu vůbec byl, musí se v první řadě starati, aby byly selské statky - to dává zdravý rozum - a na nich aby byli řádní sedláci; ty 2 věci musí býti, jinak nemůže býti o stavu selském žádné řeči. Pak může býti řeč o zemědělcích rozličných, ale o střední třídě zemědělců.

Míra, které třeba k vyživování jedné rodiny selské, která se dá v jistých pozemcích ustanoviti, a my máme starší zákonodárství, které platilo až do zrušení bývalého omezení dělitelnosti pozemků tedy do roku 1868, do té doby platila míra 40 měr za nejmenší výměru dostačující k výživě jedné rodiny. Jak známo,do té doby nemohlo od usedlosti býti méně odděleno než 40 měr. Když vyšel zákon říšský o dědičné posloupnosti, přišel dotaz, poněvadž k tomu zákonu říšskému musí býti k provedení přidán ještě prováděcí zákon zemský, na zemědělskou radu, aby, poněvadž zákon sám nedefinuje statek střední velikostí, nýbrž ponechává to sněmu, zemědělské radě, jakou výměru by měl míti za nynější doby s atek střední velikosti. Zemědělská rada se usnesla na tom, Že statek střední velikosti má měřiti aspoň 50 měr s katastrálním výnosem 100 zl.; to považovala zemědělská rada tenkrát za takový nejmenší statek selský, který také můžeme jmenovati co minimum. Tuto nejmenší výměru 50 měr s katastrálním výnosem 100 zl., bychom snad za nynější doby také mohli vzíti za minimum kterého je třeba k výživě jedné rodiny selské - ovšem řídí se to podle krajin, bonity půdy a polohy, ale přece dala by se taková jistá míra ustanoviti. Takový statek měřící nejméně tedy 50 měr s katastrálním výnosem 100 zl. bychom mohli považovati za minimum selského statku, a záleží tedy na tom, chceme-li udržeti selský stav, aby pod míru tu nebyly statky dále rozdrobovány, poněvadž to vede k atomisaci půdy a na druhé straně ku proletarisaci stavu selského. Tímto obmezením není řečeno, že by dělení půdy až do toho minima mělo býti omezeno, nýbrž jenom pod tuto poměru ne. A tu myslím, že zbývá ještě dosti půdy pro ty ostatní zemědělce menší, kteří by snad také chtěli míti půdy ve svém majetku. Já v té věci sám jsem v naší dědině působil k tomu, aby každý, kdo vůbec v obci bydlí, každý domkář, měl svůj kousek pozemku, poněvadž jsem se přesvědčil, že lidé, jakmile nabudou kouska půdy ve vesnici, stanou se aspoň podle mých zkušeností mnohem lepšími lidmi.

Oni tím, že nabudou kouska půdy své vlastní, naučí se šetřiti také majetek cizí, a já mám tu zkušenosť, že všeliké polní krádeže, pasení a jiné neplechy polní tím vymizí. V té věci nejsem toho náhledu, že by se zakupování půdy těmi lidmi mělo obmeziti, ač s mnoha stran se tvrdí, že prý potom právě takoví lidé, když dostanou kousek půdy, jak říkáme, na štrych, tím více kradou. Možná, že se to tu a tam stane, ale já bych byl vždy proto, aby každý domkář v každé vesnici měl svůj kousek pozemku, aby se mohl vyživiti, poněvadž si tak může chovati svou kravku, a to jest polovice živobytí, a následkem toho nepadá drahým na obtíž.

Tomu nikterak nepřekáží, aby těm větším v pádu potřeby také a priori pomohl. Stane se jednou, že ten větší pracuje dříve že seče dříve nebo sklízí, někdy zase pár dní může počkati a tak si vzájemně vyhoví.

Abychom si tedy rozuměli, tedy nejsem snad proti dělení půdy vůbec, nýbrž jen potud, abychom zachovali ty selské statky, aby pod uvedené minimum se statky nedělily; ostatní půda, která přesahuje tuto výměru, jest volná a jest ve vůli vlastníka, aby sní nakládal, jak chce, čímž lze vyhověti oběma stranám; lze zachovati selské statky, a mimo to zbude dostatek půdy k volnému dělení. Rozdrobenosť půdy v poslední době nabyla velkého rozsahu. Úřední data nám praví, že kdežto r. 1872 bylo usedlostí menších pod 50 měr v Čechách 470. 840, bylo jich roku 1890.

600. 616. Přibylo tedy usedlostí nedostačujících k výživě do té doby o 129. 776.

Kdyby ta rozdroberiosť a ta atomisace půdy měla takhle pokračovati, skutečně za nedlouho stav náš selský vymizí, obzvláště při panujících poměrech.

Vedle toho bych myslil, že jest k udržení stavu selského třeba, aby majitel statku selského mohl si dáti pojistiti pro své potomky také, že takový statek selský je nedělitelný na dále. To se může státi, jak to mají v Německu v některých krajinách, tím, že se zřídí vedle gruntovních knih zvláštní selské desky, do kterých se dají zanésti nedělitelné statky. Když tedy majitel usedlosti má tu touhu, aby ten statek pro jeho nástupce byl zachován nedělitelný, aby ho nástupce nemohl rozkouskovatí, dá si jej zanésti do desk selských a tam jest pojištěna nedělitelnost. Tím není ještě řečeno, že majitel statku, řekněme, 150 měr musí dáti zanésti všecky pozemky své, nýbrž on může do selských desk dáti zanésti ty pozemky, až do té výměry, kterému se líbí, ovšem nespadající pod minimum, na př. pod 50 měr s čistým kat. výnosem 100 zl.; ostatní může nechati dělitelné. Vždyť dvojí druh pozemků, dělitelné a nedělitelné, jsme měli až do zrušení dřívějšího obmezení.

Ve starých fasovních arších najdeme 2 rubriky. Tam stojí: dělitelná půda a nedělitelná půda.

Již tentokráte tedy byla dvojí půda.

Tak by se mohlo také dnes státi, takže majitel statku by nemusil celý statek prohlásiti za nedělitelný. Ty pozemcích, na kterých mu něco záleží, ty by ky dáti zanésti jako nedělitelnou půdu a ostatní pozemky, na kterých mu méně záleží a bez kterých může se na statku dobře hospodařiti, může nechati volnými.

Tedy i tenkráte, když majitel dá si zanésti svůj statek do desk selských, není vázán, aby dal zapsati celý statek.

To, myslím, není žádné obmezování vlastníka volném nakládáni s jeho jměním, neboť to vlastně jest jeho právo, poněvadž v době, kdy to dělá, jest vlastníkem svého statku, a tu myslím, že má právo, aby s ním nakládal, jak on uzná za dobré.

Další prostředek k zachování stavu selského jest udržeti statek selský, pokud možno, při rodině nynějšího majitele, a to jest jedna věc, kterouž nerolníci těžko pochopují, a sice to nechápou z toho důvodu, poněvadž nechápou dobře, jak nám rolníkům naše půda a statek jsou přirostlé k srdci.

Novější doba považuje statek za zboží, tak jako snad každé zboží movité, které se může rozkouskovati, které se může rozbíti, atd., a říkají: No, konečně, co pak na tom záleží, jest-li má ten statek Petr nebo Pavel. Na tom nám hrozně málo může záležeti.

Pánové, to jest ovšem pro nás velmi osudné, jest li ten stav potrvá, a jestli ta láska k našim statkům konečně z nás vymizí; pak jest po stavu selském. Kdo nereflektuje na to, aby byl zachován stav s lský, no, tomu to může býti jedno, to věřím; jest-li pouze na tom záleží, aby tu byli zemědělci, ale ne na tom, aby bylo zachováno to jádro zemědělců středních, to jádro selské, pak se může tak mluviti, to se samo sebou rozumí; ale nám, kteří máme dosud ještě cit, tak abych řekl, selský, cit ke statku selskému, který se jen nalézá u těch majitelů statku takového, ten na tu věc pohlíží poněkud jinak.

Statek selský jest, jak ho někteří agrárníci nazývají jakýsi organismus, kterým se nemusí jen tak libovolně pokládati libovolně pokládati, jak se komu líbí, jinak selský statek přestane tím býti, čím vlastně býti má, A tu myslím, že by bylo záhodno, kdyby se ponechalo na vůli majitele statku, aby také v tom ohledu mohl učiniti opatření, jaká se mu líbí aby mohl ten statek zachovati při své rodině.

Pánové, na tom záleží mnoho, velmi mnoho, na tom záleží tím více, když tak porovnáme naše ku př. statky, které jsou v nájmu, se statky, které jsou ve vlastní regii, tu teprve vidíme, jestli jest to jedno, jestli na takovém statku hospodaří takový člověk, který ho chce při své rodině zachovati, nebo ne.

Kdo pak by za dnešní doby udržel toho sedláka na tom statku, kdyby on neměl v sobě tu raději, že na tom statku pracuje pro své potomky. Já myslím, že by ho tam dnes jinak ani nemohl udržeti, než kdyby ho tam přikoval.

Nás udržela na statcích selských jedině tato vyhlídka, tato naděje, že tam pracujeme pro své potomstvo. Kdyby se nám ta naděje a ta vyhlídka měla vzíti, stanou se z nás jednoduše větroplaši, kterým na tom nebude záležeti, jestli na tom statku budou jeho potomci nebo ne, a pak, pánové, skutečně musíme si říci že jest náš stav selský zničen; pak se dejme jednoduše do toho tábora, který nás bez toho k sobě láká tím, když nám slibuje: "No, víte, nejlépe uděláte, když se necháte ochuditi zničiti, a po tom zničení my vám slibujeme ráj".

Nám se zdá tato cesta úplným schudnutím do tohoto slibovaného nebe drobet obšírná, a proto budeme se proti takovým plánům po nějaký čas, pokud budeme moci, vzpírati a čím více na nás moderní socialismus bude dorážeti, tím více s druhé strany budeme se přičiňovati, abychom statky zachovali při rodině. Já mohu říci, že se mi to slovo "statek svěřenský" čili "statek fideikomisní" zprotivilo.

Já se přiznávám, já jsem byl nepřítelem veškerých fideikomisů; na druhé straně ale musím říci, že právě tyto snahy socialistické, které veřejně hlásají zničení všeho stavu selského, ty mne právě k tomu přivedly, že jsem začal o věci přemýšleti a přišel jsem k tomu přesvědčení, že konečně zase ten selský fideikomis je největší oporou proti snahám sociálním, které na to dorážejí, aby ten stav selský zničily.

Vy víte, na těch sjezdech, které se konaly v Německu atd., to byl hlavní program naší sociální demokracie, která hlásala: selský stav, to je největší překážka našim ideam a ten musíme zničiti.

To jest také pravda; jakmile zničí jádro jest to malé zemědělstvo v jejich táboru hned; kdyby ono se neopíralo o nás, to by tam již dávno bylo; těm to nevadí, poněvadž jsou to poloviční dělníci a jen z polovice jsou zemědělci.

Oni mají ale interes jeden též v táboru sociální demokracie, a jen jednou nohou jsou mezi námi, a když my ještě bychom přešli k jejich táboru, jsme úplně zničeni.

Já myslím: že my na to asi sotva přikročíme, a že naopak, čím více budou tyto snahy sociální na nás dorážeti, tím více se budeme brániti, a tím více budeme hleděti, aspoň naše potomstvo, pokud možná, zachovati při statcích selských, a to není jinak možno, nežli utvořením selských fideikomisů.

Zde se musí drobet rozlišovati, co jest panský fideikomis a selský fideikomis; to se nemůže ani stotožňovati, poněvadž to jedno není. Zde se jedná o zachování jednotlivých rodin, tam se jedná o zachování majetku, to je dvojí a jedno s druhým ani nesouvisí, leda dle jména a dle zřízení.

Ale viděti v tom, jako se namnoze myslí, nějaké zpátečnictví, není správné; to se může tomu tak říkati, ale jméno dnes, pánové, nesmí nás nic mýliti.

Přijde jiný návrh, který jest nám prospěšný a říká se mu, na příklad, návrhu Thiellovu, na zavedení obilního monopolu: "Dejte nám pokoj, to jest socialistické !tt, a kdybychom přišli s jiným návrhem, uvidíte, jak mu budou říkati zase jinak.

Na jméně nám dnes nesmí záležeti, nám musí záležeti na věci, ať jí říkají, že jest konservativní, ať ji říkají, že jest liberální, ať jest socialistická; na názoru nám nesmí záležeti, poněvadž musíme hleděti k věci.

Když byl ten návrh čten zde ve slav. sněmovně, tak se hned zde ozvalo slovo: to jest reakce. (Hlas: "Dr. Pacák". )

To řekl tady jeden pán z nerolníků.

Tentýž večer se jsme sešli s jedním pánem z téhož tábora politického a také téhož zaměstnání, a tu řekl, když jsme se o věci jen tak zmínili: "To jest vždycky tak; jakmile se na otázku národohospodářskou přiloží měřítko politické, jest to pro ni zabiják. " To řekl kollega prvního pána a to jest také správné.

Na politickou řeč nemůže se vzíti měřítko národohospodářské a na otázky národohospodářské měřítko politické.

Pánové, když se postavíte při otázce národohospodářské na stanovisko politické, ať jest to potom konservativní nebo liberální, myslím, poněvadž to měřítko nepatří na tu věc, obyčejně se stane chyba, a to asi při této otázce také tu a tam se stalo a stane se ještě, poněvadž se nepostaví na stanovisko hospodářské, totiž na účel, kterého se má dosáhnouti; řekne se jednoduše; to je věc stará, přežilá, zrušená atd., tu nemůžeme zaváděti, poněvadž to již tady bylo a je to diskreditováno; má to špatné jméno atd.

To ale přestává dnes. V naší době přestávají takové vedlejší ohledy. Tady se musí hleděti k věci, které se chce dosáhnouti, ať se jmenuje pak tak nebo onak. To, že fideikomis je slovo diskreditované a že se má s jisté strany za něco zpátečnického, nemůže nám vaditi.

Také se vyčítá, že prý je to nesvobodomyslné, že je to obmezení svobody; prosím, tu se nehledí na zůstavitele, nýbrž jen na toho dědice. Ten zůstavitel, myslím, když dělá fideikomis, má přec úplné právo tak učiniti, neboť náš čl. 6. základních zákonů státních praví, že každému občanu ve státu je volno jakéhokoliv majetku nemovitého nabýti a dle vůle s nim naložiti. Prosim, když tedy mohu se svým statkem naložiti, jak chci, a mám ten náhled, že tím nejlépe své rodině a snad i dalším potomkům posloužím, když z něho udělám fideikomis, jaká by to byla svobodomyslnost, aby mně v tom přesvědčení, v té mé touze, mohl někdo překážeti?

To by byl pravý opak, to by bylo tyranství, poněvadž by se mi něco zapovídalo, co mám pro svou rodinu a pro svou potřebu za prospěšné. Zde se nesmíme stavěti na stanovisko, na kterém se nalézá můj dědic; ten dědic dostal statek s tím obmezením a, nelíbi-li se mu, nepotřebuje v něj nastupovati. (Veselost. ) To jest jeho věc, a když v něj nastoupí, ví, že ty podmínky tam má Tím se, prosím, nepoškozuje nic, zvlášť když v tom leží prospěch mnoho rodin.

To by se přece upíralo tomu otci rodiny právo, aby mohla majetkem naložiti dle své vůle, a to by právě potom bylo porážkou svobodomyslnosti.

Ostatně, pánové, věc považme, jak jest. Když by se selský fidelkomis zavedl a přijde doba, že se dokáže, že nestojí za nic, že překáží národnímu hospodářství, co pak překáží, když by se na tom řekněme - slavný sněm usnesl, za deset, za dvacet, za padesát let po nabytých zkušenostech, (Veselosť. ) aby se opět usnesl: "My uznáváme vesměs, že selský fideikomis nestojí za nic, že nám překáži, a máme za to, aby se zase tou cestou, kterou se stal, zrušil?" Nic přece není na věčnost.

Prosím, vždyť táž věc se stala právě s dělitelností pozemků. Dnes ptejte se našich zemědělců, totiž těch, kterým záleží na zachování stavu selského, aby Vám řekli upřímně, jak o svobodě dělitelnosti smýšlí. Myslím, kdyby řekli pravdu, že by museli býti aspoň pro to mírné obmezení, které jsem naznačil, poněvadž vidí asi všichni, že v neobmezené dělitelnosti přece leží zkáza selského stavu.

Bylo to v roku 1868, kdy byla dána úplná volnost dělení pozemků. Zatím jsme nabyli zkušeností; dnes máme 27 1etou zkušenost a já myslím, že dnes máme mnoho zemědělců i mezi nejliberálnějšími živly, kteří konečně řeknou: "Mírné obmezení dělitelnosti selských statků přece bychom měli zase zavésti. " (Hlas: Rozumní lidé ne. )

To dokáží teprve naší voličové; ti o tom budou mluviti. O té věci nebudu se déle zdržovati, poněvadž myslím, že jest to věc, která nikterak není proti svobodě, a nám aspoň, kterým záleží na udržení stavu selského, na tom nejvíce ovšem záleží.

Při tom ovšem, kdyby mělo přijíti snad k zařízení fideikomisu, jednalo by se tu o postupu dědičnosti, ale mimo to nám záleží, i když to nepřijde k věci, na tom, aby konečně dědická posloupnost pro ten případ, když zemře otec, nezanechav poslední vůle, byla uspořádána. Pánové, kdo vidí, co se u nás při projednávání pozůstalosti děje, musí se skutečně zhroziti; procedura při projednávání pozůstalosti, když tu není kšaftu, jest skutečně hrozná.

Naši páni soudcové stojí hlavně na právu římském, kde jest hlavní zásadou, aby, co se týká dědictví, byly všecky děti poděleny stejně. Ta se nehledí k tomu, jaký má statek skutečně výnos, nýbrž vezme se, pokud možná, největší cena tržní; podle toho se statek odhadne, potom se odhadne inventář do poslední motyky, ačkoliv, jak se samo sebou rozumí, inventář patří k statku, a nemá býti zvláště oceňován, odhadne se stavení, vezmou se stavební mistři k odhadování domu, který při provozování živnosti nemá nejmenší ceny tržní, nýbrž je břemenem a patři k statku samému a nemá zvláště býti oceňován.

Následkem toho vyjde skutečně velká suma a suma ta se vezme za základ celé pozůstalosti. Nyní se to rozdělí mezi všechny dítky stejně a na toho dědice se uvalí pak ještě výměnek, výživa rodičů, to má ještě jako nádavkem k lepšímu, a teď se mu statek odevzdá. Ten mladík, jak to obyčejně bývá, aneb nějaké dítě ještě nedorostlé, myslí, kdo ví, co má, poněvadž se jmenuje majitelem statku, a zatím má massu dluhů, massu podílů, výměnek a pak obyčejně zařízení ještě dalšího inventáře - a nejprvnějším, který obyčejně jde ze statku a stane se žebrákem, jest dědic. Ty ostatní dítky mají své podíly pojištěny na statku, těm se obyčejně nestane nic; ale ten, který jest trpícím, jest dědic. Pánové, k tomuto upravení lepších poměrů směřuje ten zákon říšský o dědické posloupnosti. Já, pánové, nepochopuji, proč již dnes nemáme prováděcího zemského zákona k tomuto zákonu. Mně se staly případy, že přišli lidé ke mně a radili se se mnou, mnoho-li asi by mohli pro dítky vyštěpiti podílu. To se rozumí, že to není nějaké umění; vezme se fasovní arch a vypočte se katastrální výnos, spočítají se dluhy, ale nepřipustí se odhad staveni, inventáře atd., který se nemá vůbec díti při odhadech; pak se odrazí stav dluhů a tak vyjde nějaký facit a to jest to nejvyšší, když se nějaké praecipuum nepočítá. Když ale přijdete k notáři s tím, ten to nepřipustí. Mně se stal případ, že jsem vypočítal, že by mohl otec dáti svému dítěti 400 zl.; ale když s tím k notáři přišel, notář řekl: To nemůže býti; zač by statek přišel; to by bylo málo! Tak bylo vyštípeno 1200 zl.; pod 14 let má platiti dítěti úrok vysoký, až 5% ní. Já pochybuji, že bude moci statek buďto tomu synu dochovati, anebo mu podíl onen vyplatiti. To je absolutně nemožno. Tak se projednávají u nás pozůstalosti. To je čirá zkáza. Proč? Protože se stojí na úplně jiném stanovisku; nestojí se na stanovisku selském, nestojí se na právu, které dosud všichni přátelé stavu našeho chtěli hájiti, ať v právu germánském nebo slovanském, poněvadž v té věci jsou asi stejna, nýbrž že stojí se na právu římském, poněvadž naši páni soudcové jsou v něm vychováni a řídí se přísně dle něho, nehledíce k tomu, co se potom se selským statkem stane. Tomu chybnému stanovisku se může pomoci jen tím, když se přistoupí k vyřízení zemského zákona k tomu říšskému zákonu, který tu již máme a který čeká, aby se k němu přišlo.

Ale všecky tyhle prostředky ovšem nejsou platný nic, když se nepřistoupí k vlastnímu jádru celé věci, když se nepřistoupí konečně k nějakému zbavení se dluhů hypotekárních, poněvadž dnes již nejsme s to, bychom to břemeno, které se na nás uvaluje, které vlastně již na nás uvaleno je těmi velikými úroky, ještě dále nesli. Stav hypotekárních dluhů je tak ohromný, že již nestačí náš katastrální výnos v celku ku krytí těch úroků, nýbrž že dnes podle toho trávíme statky samé, tedy podstatu věci. Když porovnáme katastrální výnos veškerých pozemků v Čechách, jest tento již daleko menši, než co obnášejí úroky.

Pánové, my tady podléháme jakémusi omylu. Myslí se, že prý bez dělání dluhů nemůže se hospodařiti. Myslí se, že prý, kdyby statek nemohl býti zadlužen, se na něm nedá hospodařiti.

Já myslím, pánové, že to není pravda. Říká se: Předně potkávají hospodáře nehody; následkem toho musí učiniti dluh. Za druhé musí dáti podíly dětem a proto musí dělati dluh. Za třetí musí nechati vychovat dítky.

Za dnešních poměrů ovšem to připouštím, ačkoliv by to nemusilo tak jíti, jak to jde. Co se týká pohrom živelních, tu ovšem jest zde pojišťování a samo sebou se rozumí, dokud nebudeme míti řádné pojišťování, aneb dokud se hospodář nepojisti proti živelním pohromám atd., jest ovšem vysazen tomu, že musí dělat dluhy v při-