dala nám znova povinnost, bychom návrh obnovili.

Byli to zvláště též velectění moji přátelé, pan Radimský a pan dr. Mettal, a byla to celá naše strana, která návrh ten podala, a mohu na to poukázati, že skoro veškeří členové naši strany též návrh spolupodepsali a mohu též na to poukázati, že někteří páni moji přátelé, kteří tenkrát náhodou nebyli přítomni a neměli příležitost návrh podepsati, prohlásili naproti mně, že úplně souhlasí a že by rádi ještě dodatečně, byloby-li možno, podpisem svým svůj souhlas projevili.

Nejdříve myslím, že je mou povinnosti, abych v krátkosti odůvodnil formu, v jaké návrh tento se podává, a abych při tom též omluvil, proč tenkráte odchylujeme se poněkud od zásad návrhu, který je znám pod názvem návrhu zvěčnělého hraběte Jindřicha Clam-Martinice, jenž v roce 1884 na tomto sněmu byl projednán.

Návrh náš letošní je dělán skoro úplně dle příkladu návrhu projednaného na sněmu moravském, který částečně a, pokud se týká zákona tam přijatého, od té doby již nalezl nejvyšší sankce a nalézá se již u provedení.

První část návrhu týká se osnovy zákona o školách reálních, zákona to zemského z r. 1874

Zdálo se nám, že musíme, když jedná se o změnu ustanovení platících o reálních školách, navrhnouti již zcela určitě formulovanou osnovu zákona, protože v době nedávné též na tomto sl. sněmu několik návrhů týkajících se škol reálních v této formě bylo částečně učiněno, částečně projednáno - poukazuji na zákon zemský ohledně vyučováni náboženství na školách reálních z r. 1886 - a protože jest samozřejmo, že ohledně škol reálních zákonodárná kompetence přísluší bez odporu a bez veškeré pochybnosti sl. sněmu. V osnově samé pak pojednává § 12. o povinných předmětech vyučovacích na reálních školách, a jest tu jedině změna naproti nynějšímu znění tohoto paragrafu v odstavci b), kde mluví se o tom, které jazyky tvoří předmět vyučování povinného.

Kdežto při nynějším znění jest to v první řadě jazyk vyučovací "Unterrichtssprache", pak jazyk francouzský a anglický, navrhujeme my, aby na dále mimo jazyk vyučovací v první řadě stál drahý jazyk zemský a pak jazyk francouzský.

Tím ovšem odpadá jazyk anglický jakožto předmět povinný. Konsekvencí tohoto ustanovení jest pak, že v paragrafu 13., kde mluví se o předmětech nepovinných, uveden jest jazyk anglický jakožto nepovinný předmět a že v paragrafu 14. praví se, že vyučování jazyku anglickému nastati má, pokud vůbec nastane, jenom ve vyšších třídách. Naskytla se otázka, zda není snad třeba, aby též § 22. zákona byl změněn; § ten mluví totiž o počtu sil vyučovacích a ustanovuje jistý počet, v kterém ovšem dle nynějšího způsobu provedení této otázky učitelé jazyka druhého zemského nemají místa.

Avšak ježto druhý odstavec tohoto § dává možnost, aby i při nynějším znění zákona zvětšení počtu sil vyučovacích nastalo, měli jsme za to, že není třeba v tomto směru zvláštní změny navrhnouti.

Článek 2. pak, prováděcí, jak jej navrhujeme, jest opsán z návrhu, nebo vlastně ze zákona moravského a má ustanoviti, že zákon, pokud by byl přijat slavným sněmem, a pokud by dosáhl nejvyšší sankce, má vstoupiti v život počátkem nejblíže příštího školního roku.

Já ovšem uznávám, že snad bylo by to obtížné, aby zákon, který přece dosti ostře zasahuje do veškerých poměrů škol reálných, počátkem hned příštího roku školního byl v život uveden.

Ale mohu na to poukázati, že na Moravě zákon podobný již nyní platí, že byl skutečně během asi 7 měsíců proveden, a s druhé strany myslím též, že konečně, kdyby komise, které, jak doufám, návrh náš bude přikázán, to uznala za vhodné v tomto směru snad učiniti změnu, a navrhnouti, aby zákon teprve počátkem - ne nejblíže příštího - nýbrž až počátkem budoucího školního roku nabyl platnosti, by v tom dle mého náhledu neležela žádná závada.

Článek 3. jest samozřejmý obsahuje jenom klausuli prováděcí.

Druhá část návrhu obsahuje resoluci ohledně gymnasií.

Volili jsme tuto formu předně proto že na Moravě též tato forma došla souhlasu, a též proto, poněvadž kompetenční předpisy o gymnasiích nejsou úplně jasné, ačkoliv mohu říci, že dle mého náhledu nikterak není vyloučena možnosť, že by snad zemský zákon takové ustanovení ohledně gymnasií provedl; přece poukazuji na to, že dle § 11. státního zákona základního ze dne 21. prosince 1867 čís. 141 o kompetenci platí známá zásada, že, pokud se týká škol obecných a gymnasií, přísluší říšské radě "Feststellung der Grundsätze des Unterrichtswesens".

Ovšem, zdali ustanovení, které se týká vlastně jenom učebné osnovy, přináleží mezi "Grundsätze, " mezi zásady, o tom může býti spor; avšak právě doslovným zněním našeho návrhu, který jenom vyzývá vládu, by činila opatření v tom směru, není o této kompetenční otázce dle mého náhledu nijak praejudikováno. Mohlo by ovšem též nastati to, co, pokud vím, nastalo na Moravě, že tato otázka upravena bude totiž cestou nařízení. -

Na moravském sněmu resoluce ta přijata ve formě, která též poukazuje na nutnost jakéhosi odlehčení pro žáky, kteří příště učiti se mají též druhému jazyku zemskému, a jest při tom též poukázáno, že toto odlehčení mělo by se státi hlavně při vyučování řečtiny.

K této zásadě však nemohli jsme přistoupiti. Poukazuji k tomu, že toto usnesení stalo se na moravském sněmu nepatrnou většinou, myslím 3 hlasů, a pak mi bylo sděleno, že i tam toto ustanovení se neprovádí, nýbrž že hledá se odlehčení, které by ovšem musilo nastati tím, že domácí úlohy hledí se poněkud zmírniti, což, myslím, jest velmi rozumné.

Pokud se týká toho, že jsme výjimky, které ležely v návrhu zvěčnělého hraběte Clama nepřijali do svého návrhu, výjimky totiž ty, že druhý jazyk zemský má býti jen předmětem t. zvaným relativně-povinným, totiž že má býti jen povinným pro ty žáky, jichž rodiče sobě přejí, aby učili se tomuto předmětu, a druhá výjimka, že zásada nemá platiti pro reálné školy soukromé a pro školy obcemi vydržované tu myslili jsme, že za nynějších poměrů bude snad lépe, upravíme-li zákon tak, jak námi byl předložen, předně, protože dle našeho náhledu potřeba tohoto upravení této otázky nyní mnohem více se pociťuje, nežli tehdáž, před 12 léty, a za druhé, protože lákal zde případ moravský a že jsme proto myslili, že i zde zákon v té formě, jako na Moravě byl přijat, bude spíše přijatelným.

Přicházím nyní ku krátkému vylíčení vlastních důvodů, které dle našeho náhledu pro návrh náš mluví. Jsou to v přední řadě důvody praktické.

Při poměrech, jaké převládají v tomto království, při úzkém styku, v kterém oba kmeny národní v celém království mezi sebou žijí, myslíme, že jest vlastně nevyhnutelná potřeba, aby aspoň každý, který hledá jakési místo, jehož dosíci lze jenom na základě akademického vzdělání, skutečně mocen byl obou jazyků zemských.

Já ovšem myslím, že pro každého vzdělance jest nanejvýše výhodno v tomto království, aby mocen byl obou jazyků zemských, že ale nutná potřeba nastane teprve pro toho, který, jak pravím, právě na základě akademického vzdělání hledí dosíci nějakého místa. Může se mi ovšem namítati, že tato zásada platí v první řadě a více pro příslušníky národnosti české a to do jisté míry též uznávám. Jest pravda, že snad - pravím snad, neboť nechci tuto otázku zcela autorativně rozluštiti - příslušník národnosti české potřebuje proto více znalosti druhého jazyka, poněvadž u něho též ta potřeba nastává, že, opustí-li tuto zemi a obrátí-li se do jiných zemí, tam jest pro něho tím více potřebí, aby byl znalý druhého jazyka zemského. Avšak dle mého náhledu tato potřeba jest tu i pro Němce a mohu dokládati, že též z německé strany, jak později snad ještě budu míti příležitost na to ukázati, tato potřeba se pociťuje. Výkazy, které jsem si opatřil ohledně toho, jak nyní toto vyučování jazyků zemských jakožto nepovinných předmětů na školách reálních v tomto království se děje, dotvrzují toto tvrzení, které jsem si zprvu byl dovolil učiniti. Letos nebylo mi možno takových výkazů si opatřiti. Loni na reálních školách českých, kde, mimochodem řečeno, platí poněkud divná zásada, že jazyku anglickému, ačkoliv v zákoně zcela zřejmě je uveden jakožto předmět povinný, přece se nevyučuje, ale že místo jazyka anglického vyučuje se druhému jazyku zemskému - na těchto reálních školách českých bylo v minulém roce žáků 4004; mezi těmi 3999 učilo se druhému jazyku zemskému, tedy ze 4000 jen 5 druhému jazyku se neučilo. Na německých školách reálních jest ovšem poměr dle mého náhledu mnohem nepříznivější. Tam počet žáků nemám zaznamenán, avšak vím, že jenom asi 2/5 celého počtu žáků učilo se druhému jazyku zemskému.

Mám odůvodněné příčiny k náhledu, že tento poměr, dle mého náhledu nepříznivý, se lepší, že zlepšil se již během posledních roků a že zlepšil se i, porovnáme-li rok minulý s rokem letošním.

Může se mné ovšem namítati - a tato námitka se mně učiní zvláště se strany protější - Že následkem pozůstávání t. zv. uzavřeného území tato zásada, že na školách středních má se vyučovati druhému jazyku, neplatí. Nechci zde šířiti slov, není k tomu snad vhodná příležitost - do jaké míry a zdali vůbec takové uzavřené území v tomto smyslu může a má se uznávati.

Avšak na to přece musím poukázati, že dle mého náhledu tato námitka, kde mluví se o školách středních, dokonce neplatí.

Předně, škola střední nebéře žáky své uikterak jenom z toho místa, ke právě jest, ani ne z nejbližšího okrsku, nýbrž následkem toho, že snad hlavní zdroj žákovstva na těchto školách tvoří synové úředníků, důstojníků atd., kteří bývají přeloženi, a též následkem jiných poměrů čerpají tyto školy žákovstvo své z okrsků mnohem širších, ano v mnohém případu i z celého království.

Přihlížíme-li pak k tomu, kam žáci, kteří absolvovali střední školy, zase přicházejí, tím více musíme na to poukázati, že tato námitka, která se opírá o pozůstáváni t. zv. uzavřeného území, zde neplatí, poněvadž samozřejmě také žáci, kteří absolvují střední školu, nezůstanou na místě samém, nýbrž přicházejí v první řadě do hlavního města, kde studují universitu neb techniku, neb roztrousí se vůbec po celé šíré vlasti, tak že nemůže se říci, že jenom na tomto místě, kde snad - o tom, jak jsem pravil, nechci šířiti slov - toto území uzavřené pozůstává, Žáci oni zůstávají.

Též z toho důvodu neplatí námitka, která byla učiněna v jedné publikaci, pokud se vím pamatovati, že zde v tomto království není týž poměr smýšení obou národností jako na Moravě.

Hlavní důvod ovšem, který dle našeho náhledu mimo důvod praktický, který jsem byl uvedl, mluví pro náš návrh, jest ten, že dle mého soudu provedení rovnoprávnosti v tomto království - a jest známo, že naše strara vždy houževnatě a s konsekvencí na tom trvala, že rovnoprávnosť v tomto království má a musí v celém království býti provedena -  že tedy provedení rovnoprávnosti bude, ne-li jedině umožněno, přece značně ulehčeno provedením tohoto zákona. (Výborně !)

Ještě připomenouti chci jedno argumentům ad hominem, které platí pro stranu, jež sedí ve středu této slavné sněmovny, činí se se strany té a se strany, která dříve na těchto lavicích seděla, nárok na zavedení t. zv. vnitřního jazyka úředního.

Zdali tento návrh jest oprávněn nebo ne, o tom nebudu též šířiti slov.

Já sám neváhám ovšem říci, že do jisté míry tomuto návrhu mnohé váhy přikládám; avšak, činí-li se tento nárok, myslím, že nevyhnutelně potřebí jest, aby znalost obou jazyků zemských při všech úřednících byla žádána, a myslím, že této znalosti jinak dosíci se nedá než provedením tohoto zákona. (Výborné!)

Přicházím nyní k některým námitkám, které od toho času, kdy návrh náš minulého roku poprvé ocitnul se na denním pořádku tohoto slavného sněmu, byly proti němu činěny a sice předem se strany české.

Vysoce vážený pan posl. Dr. Engel hned, když jednalo se poprvé o tomto návrhu, když dovolil jsem si při rozpočtové debatě minulého roku tento návrh odůvodniti, ráčil na to poukázati, že (čte): "otázka v návrhu onom obsažená, jest jednou z těch, která - po jeho úsudku -  nemůže býti vytržena z celé řady otázek jiných (Tak jest!) - u poslanců jeho straně náležejících - které tvoří soubor, jediný soubor věcí, týkajících se onoho tak často jmenovaného vyrovnání v Čechách. (Výborně!) - u poslanců jeho straně náležejících. Tím, velectění pánové, jsem skončil. (Výborně!) - u jeho stoupenců. "

Předně mohu na to poukázati, že námitka z tohoto stauoviska učiněná není správná.

Před několika dny byl učiněn vysoce váženým panem poslancem Dr. Jaromírem Čelakovským a soudruhy návrh ohledně škol menšin, na druhém místě hned nalézáme podpis též vysoce váženého pana Dra Engla.

Myslím, že nemůže býti o tom pochybnosti, že tento návrh jistě patří do onoho souboru otázek jmenovaných otázkami vyrovnacími, a dnes slyšeli jsme právě, že vážený pan poslanec Dr. Pacák podal návrh, který v první řadě tvoří část tohoto velkého souboru. Avšak nehledě k tomu, co jsem právě byl uvedl, myslím, že, i kdyby tomu bylo tak - chci pak dokázati, že tomu tak není - tato otázka by patřila k onomu souboru otázek vyrovnávacích, by neškodilo tuto otázku samu z tohoto souboru vytrhnouti, a samu jedinou ji vyříditi, a to proto, poněvadž při této otázce jest samozřejmo, že zásada vyslovená v našem návrhu nebo konsekvense této zásady ukládají stejná břemena a přiváděj i stejné výhody oběma kmenům národním.

Ovšem já pravím, že otázka ta do souboru oněch často jmenovaných otázek vyrovnávacích ani nepatří, a to proto ne, že při celém vyrovnávacím řízení, ani v punktačních protokolech, ani při dalším jednáni na tomto slavném sněmu, o této otázce nikde nebylo mluveno, a myslím, že při této otázce ono hlavní kriterium schází, které z pravidla těmto otázkám vyrovnacím přísluší, totiž, že jest to záležitost, která může považována býti za koncesi jedné strany a která zároveň výhradně neb skoro výhradně druhé straně přináší výhody.

Přicházím nyní k některým námitkám, které lze čísti ve velezajímavé brožurce, již před nedávným časem vydal jiný vysoce vážený pan kol., totiž pan posl. Dr. Pacák. Ovšem musím se přiznati, že mi nebylo bohužel možno této brožurce věnovati té pozornosti, jak by zasluhovala a jak bych si byl sám přál; avšak s jakousi dychtivostí jsem si přečetl ty statě, které jednají o otázce, kterou dnes se zabýváme. Pan Dr. Pacák dospívá ve třetím, tuším, odstavci své brožurky k tomuto závěrku: Jen žádné nuceni učení se jazyku druhému, protože nucení budí odpor, protože je to citlivosť národních kmenů atd. Dříve však, kde "mluví o provádění rovnoprávnosti u soudů a úřadů vůbec, žádá, aby bylo prokázáno, že každý úřadník jest znalý obou jazyků zemských. Ale jak to má býti prokázáno?

Pan Dr. Pacák žádá předně, aby při soudcovské zkoušce přísněji než nyní bylo k této znalosti hleděno a on stanoví pak za druhé zásadu, že definitivní ustanoveni

úředníka má se státi jen, je-li řádně dokázána znalost obou jazyků; tedy tážu se jak má, neračte mi to zazlívati, když užiji tohoto prostého výrazu - jak má nešťastný ten člověk naučiti se druhému jazyku, když neměl k tomu příležitosti na gymnasium, když neměl k tomu příležitosti za nynějších poměrů na universitě?

Dle mého náhledu - bylť jsem též úředníkem a sloužil jsem první léta v soudcovské kariéře - nemůže při známém, dosti silném - nesnad přetížení, ale při známé povinnosti vykonávati dosti četné a namahavé, práce v těchto prvních rocích k tomu nalézti času, by tak si osvojil druhý jazyk, jak třeba pro člověka, který tento jazyk dříve dokonce snad ještě neznal, který pak při zkoušce má dokázati, že toho jazyka úplně je mocen. Pan dr. Pacák, myslím, že tím padl do tétéž chyby, do které padá teď státní správa tím, že státní zkoušky na české universitě musí se vesměs díti v jazyce německém. Já dokonce nechci nikterak říci, že bych chtěl, aby toto opatření bylo prostě odvoláno; avšak myslím, žádá-li toho státní správa, aby státní zkoušky byly konány jen v jazyce německém, měla by též dopřáti skutečné možnosti, aby tito lidé, kteří tuto státní zkoušku mají skládati v jazyce německém, tomuto jazyku v příhodné době se naučili.

Auch einige Einwendungen von der geehrten deutschen Seite wurden im Verlaufe dieses Jahres gegen unseren Antrag gemacht, resp., es wurde von einigen Seiten zu diesem Antrage Stellung genommen.

Zuerst war es mein sehr verehrter Herr College, der gegenwärtige Obmann des Clubs der deutschen Abgeordneten, welcher in der Sitzung vom 15. Feber v. 3. zu diesem Antrage Stellung genommen hat, in einer Art und Weise, die - ich kann es nicht leugnen einen gewissen Hoffnungsstrahl in uns erweckt hat. Der geehrte Herr Abgeordnete hat damals gesagt, und zwar mit dem ausdrücklichen Zusatze, dass dies eine formulierte Erklärung, also offenbar eine Art Clubbeschuss sei:,, Wir sind nicht abgeneigt, seinerzeit in eine Erörterung der in der Resolution angeregten wichtigen Frage einzutreten, wir halten jedoch den gegenwärtigen Zeitaugenblick in der letzten Stunde der letzten Landtagssession nicht für angemessen, eine so schwierige, die weitesten Kreise berührende, Angelegenheit in Verathung zu nehmen, welche schon im ersten Stadium der Verhanlung der reiflichsten und gründlichsten Erwägung unterzogen werden muss" (Bravo! Bravo!) - bei seinen Parteigenossen - aber doch immerhin nicht abgeneigt.

Ein weiteres günstiges Urtheil über den in diesem Antrage sestgestellten Grundsatz fanden wir etwa 6 Wochen später, wo ein sehr verehrtes und sehr einflussretches gewesenes Mitglied der geehrten deutschen Partei, das in diesem hohen Hause oft eine höchst wichtige Rolle gespielt hat, seine Excellenz der damalige Herr Finanzminister Edler von Plener, am 29. März 1895 in einer Rede im Abgeordneten hause folgenden Satz ausgesprochen hat. Er lobt gewisse Verhältnisse, welche seiner Ansicht nach mit der damaligen Koalition zusammengehangen sind, und kommt schließlich dazu, dass in Folge der Entwickelung der inneren Verhältmsse seit einem oder anderthalb Jahren gerade der Vortheil eingetreten ist, dass in gemischtsprachigen Landern zum erstenmale feit einer Reihe von Decennien der Gedanke der Erlernung der andern Landessprache aus der Iniciative der Parteien von selbst hervorgieng "Das ist ein Gedanke, dessen Nützlichkeit immer feststand, dessen Formulierung aber und namentlich dessen formale Anerkennung in den Zeiten des Kampfes, wie er früher geführt Wurde, nicht möglich war. Wenn jetzt überhaupt solche Ideen versuchsweise ausgesprochen werden, in einzelnen Landtagen sogar eine greifbare Form und eine gesetzliche Anerkennung finden, so ist das für jeden österreichischen Patrioten eine erfreuliche Erscheinung. Dieser Gedanke muss gewiss mit einer Sorgfalt gepflegt werden. "

Meine Herren! Ich muss gestehen, dass mich das Durchlesen dieses Passus' mit einer gewissen Freude erfüllte, und es wird die geehrten Herren nicht wundem, dass ich nicht ermangelt habe, diesen Absatz aus der betreffenden Zeitung auszuschneiden, aufzukleben und für den heutigen Gebrauch aufzuheben.

Alleidings Wurde ich 2 Monate später um so mehr enttäuscht, als bei einer Versammlung eines im hiesigen politischen Leben nichtigen Vereines, des deutschen Vereines in Prag, mein verehrtester Collega, der jetzige Oberstlandmarschallstelloertreter, Herr Julius Lippert in einer Rede, die er dort gehalten hat, die Grundlage dieses Antrages einer, wenigstens am Schlüsse, ziemlich abträglichen Kritik unterzogen hat. Zuerst mochte ich nur darauf hinweisen, dass ich allerdings mit einem Satze, den der geehrte Herr Abg. in der Mitte seiner Ausführungen ausgesprochen hat, bis zu einem gewissen Grade übereinstimme. Er hat darauf hingewiesen, dass das Maß der Kenntnis der deutschen Sprache, wie es gegenwärtig gefordert wird, nicht immer genüge; das unterschreibe ich, das ist wahr; es hängt dies mit den Verhältnissen zusammen, die ich mir erlaubt habe in dem früheren Theile meiner Ausführungen zu schildern. Gerade, weil eben die Gelegenheit zum Erlernen der deutschen Sprache nicht vorhanden ist und weil trotzdem bei den Staatsprüfungen die Kenntnis der deutschen Sprache gefoidert wird, geschieht es wohl oft, dass die Professoren bei dieser Staatsprüfung ein menschliches Rühren fühlen und dass sie vielleicht nicht jenen Maßstab anlegen, den sie - ich sage nicht - anlegen sollten, aber den sie anlegen könnten.

In den weiteren Ausführungen sagte der geehrte Herr Abgeordnete, er gestehe ausdrücklich zu, dass auf seiner Geite unliebsam empfunden Werden die Folgen der Erscheinung, dass "allzuvielen unserer Landsleute, insoferne sie sich öffentlicher Thätigkeit widmen, die Kenntnis der anderen Landessprache abgehe.

Das ist ein Satz, den ich begrüßen würde. Er kommt aber weiter darauf dazu zu sagen, dass jenes Empfinden im noch stärkerem Maße auf der anderen Seite bald werde gefühlt werden, und schließt diesen Gedankengang mit einem Ausspruche, welcher schließen lässt er wolle etwas, was dem Einen wehe thut nicht beseitigen, weil es dem Andern noch mehr wehe thut, nämlich, man solle jetzt dem Experimente nicht die Spitze abbrechen.

Ich muss sagen, dass ich den Herrn Abgeordneten, der dieses Wort gesagt hat, viel zu aufrichtig verehre, um nicht zu glauben, das er vielleicht nicht die Absicht gehabt hat, Worte zu spiechen, die eine derartige Auslegung zulassen; durch die Worte selbst jedoch, wenigstens so, wie sie in den Zeitungen zu lesen waren, wird diese Auslegung hervorgerufen.

Zum Schlusse dann weist der Abgeordnete darauf hin, dass ein Ersatz für die Durchführung dieses Grundsatzes, der in unserem Antrage gelegen ist, vielleicht in dem sogenannten Kindertausche an den Sprachgrenzen zu finden ware.

Wenn ich nun diesem Kindertausche unter gewissen Cautelen, dass setze ich ausdrücklich hinzu, eine gewisse Wichtigkeit und Nutzlichkeit nicht absprechen kann, so glaube ich doch, dass seine guten und vielleicht auch schlechten Folgen auf einem ganz anderem Gebiete liegen als auf dem Gebiete, welches uns heute beschäftigt, und dais daher die Verbindung dieser beiden Principien kaum zuläßig erscheint.

Zum Schsusse wurde auf Grund der Rede des Abg. Lippert vom Ausschusse des deutschen Vereins folgende Resolution beschlossen:

,, Der Ausschuss des deutschen Vereines erklärt sich mit aller Entschiedenheit gegen die Wiedereinführung der zweiten Landessprache als obligaten Lehrgegenstandes au den Mittelschulen und spricht die Zuversicht aus, dass die deutschen Abgeordneten aus Böhmen gegen jeden Versuch der Einführung eines staatsgrundsätzlich nicht zulässigen und praktisch nicht bewährten Sprachenzwanges Stellung nehmen werden. "

Dieser Schlußsatz jener Resolution bringt mich nun zu einem Gebiete, welches ich - ich kann es nicht leugnen - mit einem gewissen Zagen betrete.

Es ist das die Auslegung des bekannten Artikels 19. des Staatsgrundgesetzes.

Nun möchte ich darauf hinweisen, dass bei dem Bestande dieses Artikels 19 zuerft im Jahre 1869 in Tirol ein Landesgesetz zu Stande gekommen ist (vom 30. April, Nr. 24), welches in seinem § 8 die obligaten Lehrgegenstände an den Realschulen aufzahlt und zwar ausdrücke lich:

a)  Religion;

b)  die deutsche, die italienische und die französische Sprache usw.

Es sind also diese Sprachen zwar nicht als Landessprachen bezeichnet, andererseits ist dieses Landesgesetzblatt selbst auf der einen Seite deutsch und aus der anderen Seite italienisch,; also ein Beweis, dass diese beiden Sprachen bort Landessprachen sind.

Vom Jahre 1873 besteht ein Landesgesetz für Dalmatien vom 27. Marz Nr. 34; § 10 desselben bestimmt:

Lehrgegenstände: Die Unterrichtsgegenstände für Realschulen sind:

a)  Religionslehre;

b)  Sprachen, und zwar beide Landessprachen, ferner die deutsche Sprache.

Es ist zwar hier, das gestehe ich auch zu, im Kopfe des Paragraphen nicht gesagt: "Obligate Lehrgegenstände" nachdem aber die obligaten Lehrgegenftände auf einer anderen Stelle überhaupt nicht aufgezählt sind, ist es ganz selbstverständlich, dass dieser Paragraf eben von obligaten Lehrgegenftänden handelt.

Es wird wohl nicht notwendig sein vielleicht noch hinzuweisen aus das bekannte mährische Gesetz, welches im vorigen Jahre zu Stande gekommen und auch der Allerhöhsten Sankzion unterzogen worden ist.

Nun frage ich, meine Herren, welche Mi nisterien waren es denn, welche diese Gesetze der Allerhöhsten Smction unterbreitet haben?

Das Landesgesetz für Tirol vom 30. April 1869 tragt die Eontrasignatur des Ministers Haasner; Sie werden doch nicht glauben, dass Minister Haasner im Jahre 1869 ein Gesetz zur Sanction vorgelegt haben Würde, welches seiner Ansicht nach dem Artikel 19 widersprach.

Und das Gesetz für Dalmatien ist gegengezeichnet von Stremaner, ebensalls einem Minister, dessen Verfassungstreue wohl kaum bezweifelt werden wird.

Das Gesetz vom vorigen Jahre in Mahren, ich habe es nicht hier und ich weiss nicht, wessen Unterschrist es trägt - wahrscheinlich dürste es die Unterschrist des damaligen Leiters des Ministeriums, Dr. Rittner sein.

Nun drängt sich die Frage unwillkürlich aus, wie es möglich ist, dass bei dem Wortlaute des Artikels 19 derartige Gesetze zu Stande gekommen sind? Die Antwort liegt meiner Ansicht nach ziemlich nahe. Ich glaube nämlich, es ist nicht richtig, wenn man die Auffassung hegt, dass der Artikel 19 besonders das al. 3 die obligate Erlernung einer zweiten Landessprache verbietet.

Ich glaube vielmehr, dass diejenige Aus legung, die immer von Zeit zu Zeit versucht, zu mancher Zeit auch anerkannt worden ist, die richtige ist, welche besagt, dass das 3. Alinea des Art. 19 nur den Sinn hat, dass Jemand aus die Art nicht gezwungen werden kann zur Erlernung der zweiten Landessprache, indem er eine Mittelschule besuchen muss, wenn er überhaupt eine Mittelschule besuchen will, in welcher eine für ihn fremde Sprache, wenn auch eine Landessprache seines Heimatlandes, die Unterrichtssprache ist.

Auch die ganze historische Genesis des Staatgrundgesetzes deutet daraus hin, dass diese Auslegung richtig ist, und ebenso muss ich bemerken, trotzdem eine gegenteilige Auffassung in der Brochüre des Herrn Abg. Dr. Pacák zu lesen ist, dass auch die Debatte im Abgeordnetenhause über diesen Artikel darauf hin deutet, dass diese Auffassung bei der Veschließung dieses Artikels faktisch auch die vorwaltende war.

Ich glaube, es ist auch gar nicht anders möglich; man kann nicht annehmen, dass haasner, Stremayer, dass das Ministerium des vorigen Jahres einen Verfassungsbruech begangen hat, und dass die Parteien, welche dieses Gesetz im mährischen Landtage, in Tirol, in Dalmatien beschlossen haben, - die sogenanten Verfassungstreuen maren ja mit darunter, - dass alle diese Männer, die damals dem zugestimmt