Čára mezi Rakouskem a Uherskem byla zrušena.

Než ale co se stalo ? R 1848 na prešpurském sněmu vypracovali si Uhřinovu ústavu se samostatným ministerstvem uherským Prvním dílem ministerstva toho bylo utužiti samostatnost v ohledu celním. Známo arci dále, že uvedené samostatné uherské ministerstvo z roku 1848 nemělo dlouhého trvání. Absolutismus smetl všechno obratem ruky. A prvním dílem absolutismu, prvním dílem sledování těch snah, které za Metternicha v zemích rakouských zapustily kořeny, bylo, že celní čára mezi Rakouskem a Uhrami zrušena. Stalo se to koncem r. 1848 dne 20 pros. tím, že zrušeny nejprve t. zv. třicátkové uherské úřady pohraniční a agendy jejich svěřeny celním úřadům uherským. Roku 1830 zrušena i cla a celní čára ponechána jen pro kontroluberni. R. 1851 pak i tato celní čára odstraněna, takže dnem 1. červce. 1851 poslední zbytky staleté celní čáry rakousko-uherské vzaly za své.

Z historické této exkurse vysvítá, že celní spojenství není nikrerak podmínkou, že není nikterak integrující částí politického útvaru dualistického. Dovodím to, pánové, ještě dále. Když celní čára r. 1851 byla zrušena, vypracoval ministr Bruck celý plán pro spojení rakouských zemí se zeměmi německými v ohledu celním. Historie učí, že se plán ten nezdařil; proč, víme všichni: následkem obratnosti státníků pruských. Však Rakousko ještě v le těch 1860 pokusilo se poznovu o získání zemí německých pro myšlénku společné celní unie. Opětně vypracován do podrobna příslušný plán, leč opět bez úspěchu. Spory o primat v Německu dospěly konečne k válce r. 1866 a u Králové Hradce všecky fantastické plány vysoké politiky rakouské na spojení Rakouska se zeměmi německými v ohledu celním byly na dobro a bohudík navždy pohřbeny.

Z vývodů těchto plyne následující:

1.   Že není, jak jsem již uvedl, celní spojenství naprosto žádnou podmínkou dualismu;

2.   že ke zrušení celní čáry do r. 1851 trvavší nebyly pohnutkou žádné ohledy národohospodářské, nýbrž jedině ohledy na cíle a plány vysoké politiky.

Ještě k jedné věci, dovolte, abych poukázal. Když došlo k vyrovnaní z roku 1867., Uhři sami postavili se na půdu staré tradice a řekli: "V ohledu celním neznáme žádného nuceného spojenství se, zeměmi rakouskými; vyhražujeme si plné právo v té příčině, ale jsme ochotni čas od času s druhou polovicí říše v příčině případného zřízení společného celního obvodu se smluviti. " Tato myšlénka vtělenu též ve vyrovnávací zákony z roku 1867. Račte tudíž míti na zřeteli, že ani vývoj historický, ani dnešní konkrétní stav, jak založen jest na platných zákonech, nezná nutnosti, z níž by se dalo vyvozovati, že celní spojenství je integrující časti, nezbytným důsledkem, politického vyrovnání z roku 1867.

Mimoděk vnucuje se otázka, v jakém světle dnešní stav věcí jeví se se stanoviska theoretické kritiky? Neváhám doznati, že po mém soudu jest dnešní stav naprosto nepřirozený, jest to útvar nelogický, útvar organicky nezdravý.

Proč? Leží na jevu, že jednotnosť celního obvodu, tedy jednotnosť území hospodářského předpokládá nezbytně jednotnosť výrobních podmínek, čili jinými slovy, jednotnosť hospodářské politiky a jednotnost orgánů na tuto politiku působících, tedy orgánů, které světlo a stín veřejné správy ve věcech hospodářských spravedlivě a stejnoměrně rozděluji.

To jest nepominutelná podmínka celního spojení a, jestliže se podívate na konstrukci oněch planů, jež za Metternicha a Brucka, později pak v letech šedesátých a v nejnovejší době od různých spisovatelů, vypracovany byly na zavedení středoevropské celní unie, shledáte, že vždy pamatováno na to, aby ve společném celním obvodu zřízen byl orgán, který by jednotným způsobem v tomto obvodu celním konal hospodářskou politiku. Však i prakse mluví slovy jasnými. Vizte na př. Německo. Tento spolkový stát, který zálezí z individualit jejichž autonomie sahá až k suverenitě, tento spolkový stát tvoří sic též celní území, však zároveň má jednotnou správu těch věcí, které jednotnosť celní a obchodní politiky předpokládají. Má spolkovou radu, říšský sněm, říšského kancléře, jednotnosť železniční správy, zvláštní finančnictví říšské, atd. atd.; krátce, Německo má nepominutelnou podmínku, které jednotnosť celního území nezbytně vyžaduje.

Tytéž poměry panuji - nechci podrobnostmi slavný sněm obtěžovati - v kantonech švýcarských, neméně pak ve Spojených Státech severoamerických. Pouze Rakousko tvoří výminku. Pouze Rakousko-Uhersko, při jednotném území má dvojí vládu, z nichž každá provozuje vnitřní hospodářskou politiku o své újmě. A jaký musí býti toho následek ? Z cela přirozeně ten, že vzniknouti musí řada rozporů a kolisí. Nastati musí hospodářský zápas mezi oběma polovinami, zápas, v němž vítězí ten, kdo jest silnější a bezohlednější. Konec konců jest vyssávání a vykořisťování hospodářské jednoho kompaciscenta se strany druhé. (Tak jest! ve středu. )

To jest logický důsledek theoretické kritiky. Že praktický vývoj věcí verifikuje tento názor, který jsem deduktivně konstruoval, netřeba, abych ciframi dokládal

V poslední době se o vývoji státu uherského napsalo tolik, že není snad vhodné, abych dotyčné cifry opětoval. Stačí, konstatují-li následující:

Uherský stát jak v ohledu průmyslovém, tak zejména v ohledu vývoje zemědělství a konečně i ve směrech státního hosp. finančního v průběhu posledních 25 let učinil pokrok přímo báječný, pokrok fenomenální, jakýž dějiny státní, vyjímaje bleskorychlý rozkvět některých amerických měst, vůbec nevykazují.

Mám přesvědčení, že ve valné míře spolupůsobily při pokroku tom přirozené podmínky výrobní: Neobyčejná plodnosť půdy, výhodné podnebí atd. Vedle těchto přirozených podmínek, o to není sporu, spolupůsobila však také okolnosť, že Uhersko od více než 25 roků těší se vládě, která se vším úsilím a s pravým pochopením věci vzorně snaží se pracovati o hospodářské povznesení své vlasti. (Výborně!) Upozorňuji jen, co děje se v Uhrách od 15 roků v ohledu výroby průmyslové, jestliže kdo z Vás probírá se dějinami industrie, zná zajisté slavné jméno francouzského ministra Colberta, Státník tento položil před 200 lety základ nynější veliké výši, kterou Francie v ohledu průmyslové výroby zaujímá. Uhersko intensivním způsobem dnes činnost Colberta nápodobí.

Nejen v ohledu berním, ale i kommunikačním, živnostensko-právním pracuje k tomu, aby si průmysl svůj, takřka ze země vydupalo. Co pak se děje v ohledu zemědělském, netřeba ani uvádět.

Meliorace, školství, péče o úvěr atd., ve všech těchto směrech pracuje státní správa co nejusilovněji. Všechno to od 25 roků co nejintensivněji působí na vývoj uherského zemědělství a tím, pánové, si můžete vysvětliti, že tatáž země, která před 25 roky sotva stačila ku krytí schodku naší polovice říše, o 100 a více procent v produkci zemědělské postoupila ku předu. Příklad pouze jediný: Před nedlouhými lety obnášela výroba pšenice 23 miliony hektolitrů, nyní přesahuje již 50 millionů. (Slyšte!) O tom tedy není sporu. Vedle přirozených podmínek hlavně ta okolnost, že Uhersko jest svéprávné, že si může dle své vůle rozhodovati o svých potřebách nejvalnější měrou, přispěla k tomuto fenomenálnímu rozvoji hospodářských poměrů Uherska. Ejhle pánové, na příkladu Uherska nejlépe vidíme, jak politické potence vtěliti se mohou do cifer prospěchů hospodářských!

Ejhle, pánové, jak důvodnou je naše snaha po dosažení svéprávnosti tohoto království!

Pánové, Vy všichni, kteří těmto našim snahám bráníte, neb Vy, kteří se k nim vlažně chováte, Vy všichni musíte rovněž jako my platiti za to krutou válečnou kontribuci, neboť, pánové, Vy ochuzujete tím nejen zemi, nejen nás, ale také sami sebe! (Výborně!)

Nuž ale, pánové, my bychom tohoto rozvoje Uhrám z plna srdce zajisté přáli, kdyby se rozvoj tento, bohužel, nedal toliko na útraty naše. (Tak jest!)

Náš průmysl, který měl před lety takřka výhradní domainu pro svůj odbyt v Uhrách, dnes tento odbyt buď již úplně neb z valné části ztratil, neb jej co nevidět ztratí. Náš cukrovarský průmysl, který svého času vyvážel značná kvanta rafinovaného zboží do Uher, jest dnes, vyjímaje malý obchod severouherský, z odbytu uherského vytlačen, ba rafinerie uherské dovážejí výrobky své do alpských zemí rakouských. Cukrovary uherské odňaly našim cukrovarům trh na surovinu v Italii, rafinerie jejich konkurují s našimi cukrovary v Levantě. A co platí o cukrovarnictví, platí také o lihovarnictví a za nedlouho bude platiti také o pivovarství.

Průmyslová odvětví ostatní, pánové, dodělala se zkušeností v jednotlivých případech ještě smutnějších.

Vizte ku příkladu u nás vysoce vyvinuté strojnictví. Trh uherský byl ještě před nedávném až na jisté speciality úplně domáinou strojíren po výtce českomoravských, dnes však Vám, pánové, spolek strojíren těchto v dobrozdání svém dává výrazu přesvědčení, že vývoz strojů našich a nejen našich, nýbrž i rakouských vůbec do Uher jest nadále nemožným, ba jednotlivé závody uherské začínají se tlačiti na trhy zdejší.

Totéž, pánové, platí o průmyslu lučebním. Mohl bych Vám celou řadu velice zajímavých případů v té příčině sděliti. Nejen že jest naprostou nemožností, aby naše závody lučebné s jednotlivými druhy svých výrobků konkurovali v Uhersku, nýbrž i u nás v samotných Cechách začíná být konkurence lučebních továren nad jiné citlivou. (Slyšte!) Věc by však vedla daleko, takže dotýčné podrobnosti ponechávám si pro jednání v komisi. (Posl. Heřman Janda: I myši jsme musili z Uher otravovati! Posl. prof. Čelakovský: Snad uherskou moukou! Veselosť. )

Pánové, jedině průmysl textilní podržuje do dnes značný export do Uherska. Uhersko se ovšem i v tomto oboru snaží pracovati všemi silami, aby si zřídilo podniky průmyslu toho vlastní, ale nic méně před tím faktem nesmíme zavírati oči, že dnešní vývoz průmyslu textilního do Uherska od nás činí dle statistiky uherské já kladu váhu na slovo "uherské" statistiky - obnos asi 157 milionů ročně.

Pravil jsem, pánové, statistiky uherské ! Samostatní redaktoři dotyčných výkazů statistických nemohou se ubrániti obavě, že cifry dotyčné nejsou ve všem všudy správné, sami to nepokrytě doznávají; z toho plyne, pánové, že statistika uherská nesmí býti brána přesně na váhu. Možnost není vyloučena, že v této cifře 157 millionů, která bude hráti při vyrovnání, zajisté velikou roli, jest značná čásť zboží, které vlastně na účet výroby tuzemské nikterak nepřipadá; jest to zboží, které vlastně pochází z ciziny, a jenom jako naturalisované zboží z rakouské jde do Uherska.

Jesti to opravdu, - když již o statistice mluvím - žalostným zjevem, že my pro posuzování hospodářských styků a pro vzájemné uvažování interessů musíme pro statistické cifry jíti do Uherska.

V tom se jeví tá celá bída (Tak jest!) dosavadní nesamostatnosti naší vůči uherské praeponderanci, že jsme se dosud ani neodvážili zjistiti ciframi, v jakém poměra se vlastně proti uherské polovici nalézáme.

Leč, pánové, nemá-li průmysl naděje, že by na další dobu odbyt v Uhrách mu byl vyhrazen, tím hrozně ji, neváhám to říci, tím hrozněji působí vliv spojenství s Uherskem na naše zemědělství. (Tak jest!)

Pánové, dovolte, abych v té příčině poukázal k některým jen momentům. Leží na jevu, že nynější neobyčejně prudká krise v lůně zemědělstva našeho se pramení vedle jiných okolností hlavně z toho, že od let 1870 následkem obrovské konkurence zámořské a ruské začly ceny obilním způsobem nebývalým klesati; toto klesání trvá již 25 roků a, pánové, kdo ví, kdy vezme svého konce.

Známo, že všecky státy, kterým na tom záleží, aby rolník utržil za své plodiny aspoň tolik, by za ceny tržní mohl aspoň nejnutnější náklad výrobní uhrazovati, zahájily ochrannou akci ve prospěch rolnictva prostředkem cel agrárních.

Známo, že koncem let sedmdesátých a počátkem let osmdesátých tato akce ve všech státech středoevropských se provedla; bylo to ve Francii, bylo to v Italii, bylo to ve Švýcarsku, bylo to v Německu. Také Rakousko si zavedlo v roce 1882 agrání cla s tím výslovným důvodem, že je potřebí, aby ceny obilin aspoň do jisté míry před tlakem soutěže zámořské byly chráněny. Ptám se Vás, pánové, osvědčila tato cla v Rakousku svůj účinek na ceny? Je vůbec za dnešních poměrů v Rakousku panujících možno, by agrární cla svůj cenotvorný vliv na cenu obilí jevila ? Proč to není možné? Není to možné, poněvadž jsme ve společenstvu celním se státem, který produkuje více než spotřebuje, který odkázán je na vývoz. Tím, že Rakousko myslím Čislajtanii, není s to užiti nejvydatnějšího prostředku, který státní politika má k disposici na prospěch zemědělství tím, že Rakousko nemůže vůbec žádnou agrární politiku konati na ochranu svého zemědělství, přináší Uhersku oběf, která sahá ročně do velikých milionů.

Račte uvážiti, jaký vliv konají ohromná cla ve tvoření cen v cizozemsku.

Vezměte ku př. Německo, Francii, Italii a Švýcarsko. Všude vidíte, že obnos cla, byt ne v celé své výši a v celém territoriu, tož aspoň z valné části a ve větším území, vtělí se do místních cen tržních. Nechci se šířiti o sporné otázce zda zvýšení toto platí producent či konsument, konstatuji pouze, že ochranná cla cenotvorné své účinky nepopiratelně jeví.

Mám v té příčině celou řadu interessantních cifer. Srovnal jsem současné záznamy pšenice a žita, záznamy to táhnoucí se na prosinec minulého roku a týkající se Ruska, Německa, RakouskoUherska, Francie, Anglie, New-Yorku a konečně také zemí pobalkánských.

A, pánové, z těchto cifer plyne, že ve Vídni na př. obnášela 11. prosince m. r. cena usanční pšenice, tedy pšenice nikoli nejhorší, 7 zl. 32 kr.; současná cena peštská obnášela asi 6 zl. 90 kr.

V  Berlíně a ten není influencován co do cen z Pešti, nýbrž z Londýna, po případě ze zemí porýnských, pokud se týče ovšem zboží nevycleného - tam se, na př. v Mannheimu, obchoduje se zbožím nevycleným v t. zv. volných skladištích a cenami tohoto zboží jest konán vliv na ceny berlínské - obnášela cena 8 zl. 84 kr., Připomínám, že ceny tyto uvedeny jsou na naši měnu za metr. ct. V Paříži, která jest taktéž bezprostředně pod vlivem záznamů mezinárodních, obnášela současná cena dokonce 9 zl. 42 kr. (Slyšte!)

V  Londýně činila 7 zl., v New-Yorku 6 zl. 24 kr, v Oděsse, odkud se dopravuje po moři do Francie, 5 zl. 62 kr.; v Thurn-Severinu 5 zl. 44 kr. atd.

Podobné difference vykazují záznamy týkající se žita. Z těchto záznamů plyne, že ve Francii, v Německu a vůbec ve všech zemích majících passivní výrobu cerealní, ochranné clo se fakticky téměř plným obnosem vtěluje do vnitrozemských cen obilních.

U nás to není možné; my této ochrany nepožíváme, a proto jest u nás cena tak neobyčejně nízká, že při ní rolník nijakým způsobem na svůj náklad výrobní přijíti nemůže.

To je první obět, kterou přinášíme celnímu spojenství s Uhry. K vůli spojenství s Uherskem jsou agrarní cla u nás bez účinku. Kdybyste tu oběť chtěli ciferně vyjádřiti, musili byste počítati následovně: V předlitavských zemích rodí se v průměru ročně 12 až 14 mill. metr. centů pšenice a 27-28 mill. metr. centů žita. Dnešní clo na zevních společných hranicích celních na žito a pšenici obnáší 1 zl. 50 kr. ve zlatě, čili 1 zl. 80 kr. v našich penězích.

Kdybychom jen polovičku tohoto cla počítali jakožto účinek případného postavení celní čáry mezi Rakouskem a Uherskem, to jest, kdybychom počítali polovičku těchto 1 zl. 80 kr., totiž 90 kr. jakožto záchranu té oběti, kterou přinášíme celnímu spojenství našemu, tento dnes kleslý příjem rolníka rozhojnil by se o 40 až 45 milionů zlatých ročně. (Slyšte!)

To jest, pánové, první cena, ten první velký tribut, který zemědělství naše přináší dosavadnímu spojenství celnímu Ale tím není věc vyčerpana. Uherská agresivní politika nespokojuje se tím, že máme společné celní území, a že tedy ruce naše jsou vázány a že nemůžeme užíti ochrany, která spočívá v clech agrárních. Uherská a hospodářská politika jde dál a postupuje zejména v tom směru, že způsobem neobyčejně intensivním podporuje vývoz svých výrobků prostředkem laciných sazeb železničních. Železniční politika státu uherského je k tomu namířena, aby co nejvydatnějším způsobem podporován byl export. Je to pochopitelno; leč ptejme se dále, jaké to má na nás účinky? Prosím za laskavé shovění, abych jenom několika slovy se zmínil o tom, jakým způsobem se u nas v Rakousku na obilných trzích tvoří ceny.

Ve státech, které jako RakouskoUhersko jsou v jednotlivých dílech svého území odkázány, aby přebytky své exportovaly do ciziny, tvoří se ovšem ceny pod bezprostředním vlivem tak zvaných cen mezinárodních. Jak vyvíjí se mezinárodní cena vzhledem k elementům tvořícím na jedné straně nabídku, na druhé poptávku, jest každému snad známo.

Cena mezinárodní v onom sehematu, jejž jsem nedávno uvedl, obnáší v Londýně 7 zl., po případě v New-Yorku 6 zl. 25 kr. Mezinárodní cena tato má tedy bezprostřední vliv na tvoření se cen v Rakousku, to jest, poněvadž Rakousko-Uhersko, jakožto celek, nuceno jest vyvážeti, tedy musí cena u nás tvořiti se tak, aby byl vývoz možný.

Cena vnitrozemská nesmí tudy přestoupiti onu hranici, kterou tvoří obnos záležející ze záznamu ceny mezinárodní s odečtením, dopravného z dotyčného místa exportu až do místa importu. Toť zřejmé. Avšak dlužno, že toto pravidlo neplatí snad pro celé území státní vůbec, nýbrž jen pro jednotlivé body, pro taková tržiště, kde se právě onen přebytek k exportu nutkající soustřeďuje; takovýmto bodem je, jak známo, Budapešť. Z toho plyne, že Budapeššská cena, pokud se týče obilí, jež k exportu tíhne, nemohouc za žádných okolností býti u nás spotřebováno - obilí jest zboží, které se nedá ukládati a musí za všech okolností buď doma býti spotřebováno neb vyvezeno za hranice - nemůže být vyšší než cena mezinárodní s odečtením dovozného.

Výška ceny budapeštské bude tedy kolem parity zahraniční stále kolísati, jednou víc, podruhé méně, však trvale se nad ni pokud exp. je nutný, nikdy nevyšine.

Co z toho plyne? Že u nás v zemích západních, z kterých nevyvážíme, nýbrž naopak, v kterých jsme odkázáni, abychom případné schodky kryli přebytkem uherským, Budou se ceny na trzích tvořiti tím způsobem, že základem bude záznam budapeštský plus dopravného z Budapešti na dotyčný trh; z toho jest viděti, že želeničný tarif jest velice důležitým komponentem ve tvoření naší vnitrozemské ceny. A z toho plyne dále, že čím menší jest tento komponent, tím nižší musí býti cena na našich trzích. Každý šesták, který se sleví ze želeničního tarifu, ihned srazí o šesták v průměru záznam na našich trzích. Kdybyste to počítali vzhledem k celkové produkci, uviděli byste, že každý šesták slevy tarifní v relaci z Budapešti neb z Vídně k nám representuje v celkové výrobě tuzemské ne jeden, nýbrž skoro 4 milliony zlatých. Jest to pochopitelno.

40-50 milllionů produkce, deset krejcaru dolů, a máte 4 až 5 millionů zlatých. Nyní račte si všimnouti jakým způsobem se od let vlivem vlády uherské u nás a relaci budapeštské v západních zemích tarify vyvinovaly.

Uvedu na příklad jenom tarify vídeňské.

Do Vídně, jak známo, velká většina uherského zboží přijde po lodích, a tarif vídeňský nám jest tudy rovněž směrodatný pro tvoření cen.

Ještě podle tarifu ze dne 1. října 1876 na tehdejší dráze Františka-Josefa obnášelo dopravné z 1 q. obilí z Vídně do Prahy 1 zl. 18 kr.; to jest záznam uherský resp. záznam vídeňský plus 1 zl. 18 kr. tvořil zaklad pro tvoření se ceny pražské. V dodatku 3. z roku 1879 snížena tato sazba na 1 zl. 9 kr., roku 1883 na 1 zl. 3 kr. Tu dovolil bych si uvésti ještě malou historickou vzpomínku: Roku 1882 obratností tehdejšího uherského ministra obchodu podařilo se přes hlavu vídeňského ředitelství Rakousko-uherské státní dráhy rozpoltiti tuto železnici ve dvě sítě: uherskou a rakouskou. Nejdůležitější bod dotyčného ujednání záležel v tom, že si uherská vláda vymínila úplné - abych tak řekl - rozhodování nad tarifnictvím této dráhy od Mostu resp. od Marcheggu až do Podmokel. Stalo se to článkem 8. dotčeného ujednání, ve kterém se dále praví, že rakousko-uherská společnost pro své sítě rakouské jest povinna přiraziti sazbu pro rakouské sítě na tu sazbu, kterou vláda uherská až do Mostu n. L. stanoví podle své libosti, a že celková sazba pak se kilometricky rozdělí na súčastněné trati; to jest, na veškeré té slevě, kterou poskytuje vláda uherská pro svou trať, participuje sít rakouská až do Podmokel. To se stalo roku 1882.

Takým způsobem uherská vláda v ohledu tarifní politiky pracovala. Leč jdeme dál. Pravil jsem již, že tarif z roku 1878. pro relaci Praha-Vídeň činil 1 zl. 18 kr. Všimněme si, jak věci se vyvinuly při sestátňovací akci v Rakousku.

Prvním krokem bylo snížení sazeb k dopravě obilí v relacích z Pešti a Vídně na západ a sever. Tak příkladně tarif ze dne 1. července 1891 - to jest tak zvaný tarif Czedikův - snížil sazbu za obilí z Vídně do Prahy na 75 kr. Difference proti tarifu z předu uvedenému činí tudíž 43 krejcarů!

Tedy 43 kr. musili zaplatiti zemědělci klesnutím ceny obilí! Leč nejenom to, rolnictvo musilo platiti prostředkem dani i ten schodek, který dráhy sestátněné následkem dotčené slevy tarifů měly v zápětí. (Výborně!)

Tolik, pánové, o tarifnictví. Dovolil bych si ještě na jednu věc poukázati. Nejen tarifnictvím, ještě jiným způsobem jsou ceny, beztoho již dosti nízké, uměle stlačovány; jest to tak zvaná celní restituce, neboli řízení mlecí. Mohl bych předmět dopodrobna rozebrati, však bojím se, že bych trpělivosti slavného sněmu nadužíval, neboť vidím, že interes pozvolna ochabuje.

(Oho!) Obmezím se tedy na načrtnutí hlavních rysů v této otázce. Pravil jsem, že v letech osmdesátých zavedena byla agrární cla v Rakousku, a že do dneška nemá zemědělství rakouské žádného z nich prospěchu. K vůli komu cla tato byla zavedena ? (Slyšte!) To se ukázalo později. Byla zavedena hlavně ve prospěch uherských velkomlýnů. Tyto velkozávody dodovedly si zjednati prostřednictvím uherské vlády a sice nařízením ministerstva z roku 1882. tu výhodu, že jim dle principu zušlechťovacího řízení dána byla možnost, bráti s obejitím celních šraňků, tedy beze cla, levné zboží podunajské za tím domnělým účelem, aby mouka z něho vyvážena byla za hranice. Věc se vyvinula tak, že hromadně beze cla bylo dopravováno zboží podunajské do Uher, kde nebylo semíláno za účelem exportu, nýbrž export jako dříve Šel dále svou cestou, naproti tomu však laciné, nevyclené suroviny po balkánské používáno k semílání na produkty, jež ve velkých massách jakožto levné konkurenční zboží vrhány jsou do Cislajtanie.

To jest v krátkých rysech podstata tajemství neobyčejné konkurenční způsobilosti uherských velkomlýnů. (Tak jest!) Nemusím výslovně podotýkati, že toto opatření jest v ohledu národohospodářském učiněnou absurditou. Když se uzná za nutno, zavésti agrární cla, pak jest zhola nemístné, aby několik málo privilegovaných velkozávodů s obejitím cla nevycleným zbožím zásobovalo kousum tuzemský na škodu tisícerých závodů ostatních, které výhody té nepoužívají, ještě něco více. Celé toto řízení jest vedle toho zcela illegální, nezákonné. Pánové, jest to k neuvěření, jak něco takového v právním státě může vůbec trvati. Zákon celní z r. 1882 výslovně stanoví, že se zušlechťovací řízení může dovoliti jedině tam, kde je tak zvaný průkaz identity, to jest průkaz o tom, že zboží nevyclené, které bylo přivezeno za účelem spracování, skutečně ve způsobu hotového výrobku se vyváží za hranice a není uváděno do konsumu tuzemského.

Přes toto jasné znění zákona vydáno bylo v Cis- i Trans- ministerské nařízení, v němž se tohoto předpisu přímo contra legem nešetří. Máme sic v Rakousku celý komplex různých illegalit, však tato obzvláště křičící illegalita jest přímou pohanou veřejné správy rakouské. Víte, pánové, že se strany interessentů v posledních letech, když se na věc přišlo - upozorňuji, že po celých 8 roků neměl nikdo o celé této manipulaci tušení a teprv na základě bedlivého studování dotyčných poměrů byla čistá tato manipulace objevena - se strany dotyčných interessentů energické kroky byly zahájeny, a nejen čeští, nýbrž i němečtí interessenti, nejen z Čech, nýbrž z celého Rakouska byli s našimi interessenty za jedno, pak teprv se ukázalo, že opravdu spravedlnost proráží nebesa a že ona rozpínavost uherská tam, kde se energicky stojí na právu, musí konečně přec ustoupiti.

Jak známo, vydáno bylo dne 6. t. m. ministerské nařízení, které může býti vším právem považováno za výsledek energických kroků se strany dotyčných interessentů podnikaných. Však neklamme se, nařízení to má starorakouské signum: ut aliquid fecisse videatur!

Kořen zla se jím neodstraní; do jisté míry se uherským kapitalistickým velkomlýnům znesnadnilo vykořisťování našich trhů a vypočítalo se, že to znesnadnění činí 15-20 kr. při 1 q. Ale to není všechno; v jádru svém bude dosavadní manipulace možnou tak dlouho, dokud se nestane jedno ze dvojího: buďto zavedení toho co žádá zákon, průkazu identity, anebo úplné odstranění celého řízení mlecího. Arciť, pánové, ještě jedna cesta jest možnou. Cesta tato byla ventilována z kruhů interessentů a musím říci, že by se mi zamlouvala. Řeklo se totiž, když již Uhersko - o té věci mluvím proto, že myslím, že předmět dotyčný bude jeden z bodů příštího jednání a jest tudíž potřebí, aby bylo jasno v té věci - když již Uhersko staví se na stanovisko, že export Uherských mlýnů, který dnes obnáši sotva celý 1 mil. q, do ciziny, kdežto do Cislajtanie činí 4 1/2 mil. q, když Uhersko stojí na tom, že za všech okolností potřebuje umělých prostředků k podporování a u lržování tohoto exportu mouky, když se ukazuje na to, že tento export má důležitý význam zejména pro obchodní bilanci, tož, pánové, s pánem bohem, zrušte toto restituční řízení a umožněte vývoz uherských mlýnů způsobem jiným. Tím docílíte, že poškozování zemědělství a průmyslu mlynářského v našich zemích se seslabí. Co pak se prostředků