německá ztrácí veškerý lesk, že to jest jenom pouhý titul, a když zejména seznal, že Napoleon stává se císařem a že car ruský stává se císařem, přidal si název císaře rakouského, aniž by, jak v pragmatikálním onom dekretu jest vyřčeno, tím práva jednotlivých království byla dotčena. Jest známo, že se jednalo o to, zdali by neměl dostati titul císaře českého, když šlo o to, jaký titul má dostati.

Ale přihlédněme při této příležitosti do tohoto okamžiku v oné literatuře státní vědy právní, ku které právě v těchto dobách, v XIII. století, byl položen základ, kde celá řada učenců teprve ponětí o novém státu, jak my na něj nazíráme, vytvořila, tu si dovolím některé z těch současníků, kteří jinak na to pohlíželi, kteří teprv tvořili novou véda státoprávní, zde citovati.

Hertius, jeden z prvních učitelů státoprávní vědy, v knihách "Elementaa juris naturae et gentium, "praví, že spojení dvou států pod společným králem bez jakéhokoliv jiného spojení, takže každý stát má svou samostatnosť, není vůbec žádným spojením státním.

On tedy takové spojení pod společným panovníkem nepokládá vůbec za žádné spojení státní a praví, že tudíž žádného státního poměru tu není, že jsou tu dva úplně samostatné suveréní státy, které nemají nemají nic společného spolu. Tím se Hertius odohyloval od dalších pozdějších učitelů státního práva a za přiklad takového spojeni dvou států, které mimo panovníka nemají nic společného, r. 1744. ve své knize "Elementa juris naturae et gentium" uvádí království české a království uherské. (Slyšte! Slyšte!)

V roku 1844., v době, kdy zrušena byla česká dvorská kancelář v té době učenci státního práva praví, že vůbec mezi těmi zeměmi není žádného spojení, že jsou to naprosto dva samostatné souverenní státy.

Avšak, velectění pánové, v té věci nezůstal sám. Později v knihách státního práva mluvilo se o reální a personální unii a o různých způsobech unií mezi jednotlivými státy. Vyslovila se theorie, že takové unie mohou býti trojí: buď dva státy úpluě samostatné spolu jsou spojeny pod jedním panovníkem, pak jsou to úplné samostatné státy, aneb jeden stát jest druhému přivtélen, pak jest to unie podřízená, nebo stát některý s jiným státem se sice zcela spojil, pozbyl státní souverenity a utvořil se nový třetí stát. Tedy toto učení v knihách učenců státoprávních dlouho bylo zakládáno a nazývaly se takové státy, které byly samostatné, tedy netvořily nový stát, - nazval je na př. tak Pütter - složeným státem.

Tedy to byl stát, kde byly dva úplně samostatné státy pod jediným panovníkem, aniž by měly něco společného, a Pütter praví ve své knize,, Historisch-politisches Handbuch des deutschen Staates" z roku 1758., že takovým spojením států, tedy takovým spojením v jeho smyslu, kde jsou oba úplně souvereaní státy, jest spojení Čech s Uhry a Velké Britannie s Hanoverakem. To spojeni není tedy tak staré, co bylo přerušeno; víte, že měly jen stejný rod, a Hanoversko bylo odjakživa samostatným státem; Velká Britanie, Hanoverské, Čechy a Uhry byly v stejném poměru spolu spojeny jako dva samostatné suverénní státy v roku 1758., když již česká dvorská kancelář byla zrušena. Jděme dále! Já jsem vzal naschvál německé učence. Klüber z r. 1758. ve své knize "Oeffentliches Recht der deutschen Bundestaaten" praví: "Sind die Staaten nach dem gleichen Rechte vereinigt einander coordinirt, so wird ihre individuelle Souverainität hiedurch ebenso wenig aufgehoben, als im Falle einer blossen persönlichen Vereinigung. " Klůber praví tedy, když jsou státy takto spolu spojeny, třeba na reálním základě, so wird dadurch ihre Souverennität hiedurch ebensowenig aufgehoben, als im Falle einer blossen persönlichen Vereinigung, realis unío aequali iure, zůstává unií. A nyní praví, že takovou unií jest Rakousko dle jednotlivých jeho království a zemí, praví, že Rakousko jest takovou unií, aequali iure reální unií, jednotlivé země mezi sebou že zůstávají souverenními státy. Ale další učenec, ku př. Schmid ve své knize,, Lehrbuch des gemeinen Staatsrechtes" z roku 1821. uvádí za doklad pouhé takové reální unie pod jedním panovníkem, kde jest úplná samostatnost souverenních jednotlivých států. 

Já počkám, já myslím, že pan kollega mohl míti potom čas po mé řečí pana maršálka obtěžovat a ne mezi řeči.

Tedy Schmid ve své knize "Lehrbuch des gemeinen Staatsrechtes" mluvě o reálních uniích, které nemají nic společného než dědičnost rodu panovnického, praví, Že v té věci nemůže býti nic společného, a tu přicházíme k onomu pojmu "Oesterreich" vůči království Českému. On uvádí jakožto takovou reálni unii dvou samostatných souverenních států "Das Verhältniss zwischen Oesterreich, " - totiž to myslí jaksi země vnitrorakouské "und einestheils zwischen Ungarn, Böhmen und Lombard-Venetien, " tedy v r. 1821. po pragmatikálním dekretu z r. 1804, kdy císařská koruna se zaskvěla na hlavě panovníka, ještě učenec tento poukazuje na tento poměr a považuje tyto země za pouhou unii samostatných států koordinovaných.

Což Bluntschli! Ten sám ve svých všeobecných právech státních z roku 1852-63 něco podobného přiznal.

Já bych mohl celou řadu citovati, kde zejména na tento poměr státoprávní se ukazuje.                                        

Je to také zcela přirozené. Do roku 1804. vůbec neměly jsme nic společného než společnou dynastii ovšem, i společnou byrokracii.

Avšak, pánové, tato byrokracie nebyla žádnou výslednicí státoprávního jednání, ona vyšla z absolutistické moci, ona vyšla snad z celé řady společných interessů oné doby, které se v těchto zemích byly vyvinuly, aniž by jakýmkoli způsobem země k tomu byly daly své svolení a na své státní samostatnosti něco ztratily. Víte, velectění pánové, jak se vyvinuly poměr po roce 1815. Boku 1815., když byl uzavřen svazek tak zvaný "Bundesstaatten, ". bylo položeno za podmínku v článku 13. této smlouvy, aby samostatnost a právo stavovské jednotlivých zemi byly úplně zachovány. Vždyť nemohlo císařství rakouské uzavříti ani vůbec tento spolek států německých, tento německý Bund, poněvadž císařství rakouské podle tehdejšího pojmu bylo ona "Gesammtmonarchie" tedy Uhry, Halič, Dalmacie, kdežto císař rakouský nepřistoupil k německému spolku jako král uherský, chorvatský, dalmatský atd., nýbrž prostě jako král český a majitel domácí moci vnitrorakouské, mohl tuto smlouvu uzavříti.

Již jest to stará věc, velectění pánové, Že na příklad pruský král Bedřich, když odtrhl Slezsko od naší monarchie, se nespokojil smlouvou berlínskou, nýbrž že bylo vytknuto, Že toto odtrženi Slezska od koruny české, nikoli od monarchie, musí schváliti také stavové čeští. Tím také jest zběžně dotknuto, se otázky, že poněvadž sněm český rozhodoval o odděleni Slezska, Slezsko muselo býti připojeno k zemím království českého.

Ale, velectění, pánové jak stojí věc dnes?

Celá ta doba od roku 1815 byla dobou absolutismu, až v roce 1848 nastalo jakési nové hnutí. V Uhrách, kde bylo silné parlamentární zřízení, pochopili ovšem stanovisko mnohem jasněji, než mohli pochopiti stavové čeští před rokem 1848., jakým způsobem jest jim hájiti souverenity státu Českého. V Uhrách vydán byl zákon r. 1848., který dosáhl sankce J. V. císaře Ferdinanda V. Naši stavové remonstrovali jenom proti některým pokusům nebyli ani v dobách velikého hnuti z r,1848.   svoláni; ale již lid pražský instinktivně vycítil důležitost státního práva a ve své petici pražské k tomu poukázal.

Byl vydán tak zvaný kabinetní list císaře Ferdinanda, kterým toto státní právo do jisté míry bylo uznáno; avšak potom svolány sněmy do Vidně a do Kroměříže a tu přiznávám se - udělali i naši tehdejší politikové velikou ohybu, že neřídili se v tomto případě vzorem Uherska, že šli na takovýto centrální parlament a tam, abych tak řekl - in einer gewissen Freiheitsduselei - dělali liberální ústavu pro celou říši.

To byla první veliká politická chyba. Ale, velectění pánové, tem Šli jenom zvolení poslanci na základě oktrojovaného volebního řádu, oni tam nešli co zástupcové království českého, nýbrž co zástupci těchto okresů.

Sněm český k této ústavě, která ovšem nikdy nepřišla k platnosti, zrovna jako pozdější oktrojovaná ústava z r. 1849.   byla zrušena, sněm český nebo representace legální tohoto království nedaak této ústavě žádného svolení a byl zase další absolutismus, až roku 1860. Z rozhodnuti nynějšího panovníka dána byla konstituce.

Pánové, u nás o císařském diplomu z roku 1860. bylo posud také míněni příliš, abych tak řekl, naivní, u nás také pořade tento císařský diplom byl dlouhou dobu východištěm státoprávní naší politiky české.

Pánové, císařský diplom mel již v sobě zárodek dnalismu, měl v sobě zárodek centralismu pro tuto polovici říše.

To byla chyba všech mužů, kteří stáli na stanoviska státního práva, že tento diplom stavěli v odpor proti únorové ústavě, která byla ještě horší, než tento diplom, ale zapomněli ze stanoviska svého, že stanovisko státního práva jest jiné, než ústava, a na to, aby se sdělala ústava, pro země spolu sice, nejakouspolečnou konstitucí třeba spojené.

Neboť, pánové, celý pojem státního práva byl ten, že především zde toto království jako království uherské mě o míti svou uznanou samostatnost, a že mělo s s ním co samostatným faktorem býti jednáno ohledně těch věcí, které z dobrovolné vůle vzájemnou shodu přenesly se na centrální parlament aneb na centrální ústřední vláda celé říše.

Pánové, ovšem v tom, přiznejme si to, byla slabost našich poslanců českých, slabosť, která šla tak daleko, že v jedné řeči dosti vynikajícího muže r. 1861 na říšské radě, když se jednalo o to, má-li býti širší neb užší říšská rada, hájen byl únorový patent proti Uhrám a dokazovalo se, že oni přece mají jíti na říšskou radu.

Velect. pánové, nedivme se tomu; v těchto zemích kde byl absolutismus, nebyl tento živý pojem o representativním systému království českého vytvořen:

Stavové Čeští nebyli tak dlouho na stráži státního práva království českého, jako bylí stavové uherští, kteří měli provedenu ústavnost do nejposlednějších jurisdikcí, kdežto veřejná zpráva u nás spočívala v tak zvaných c. k. úřadech.

Ale vzdor těmto všem promn ám doby na státním právu a suverenitě práva českého nikdo vůbec neučinil žádné změny, nejméně nějaké změny se svolením sněmu království českého. (Tak jest!)

Neboť všechny tyto ústavní pokusy byly jenom pokusy, jako byly pokusy o to, aby se zřídil nějaký společný parlament; ale aby jednalo se při tom o jistou centralistickou ústavu, v níž království české jakožto souverenní stát ma zmizeti v nějaké nové formaci státní, které tu nebylo a která se měla z těchto zemí utvořiti, to nebylo vysloveno ani v únorovém patentu a tím méně v prosincovce z r. 1867.

Tato prosincovka vlastně, chtěj nechtěj - možná že z nevědomosti - postavila se na federativní systém, ona vydala zákon, kterým se zřizuje říšská rada pro jisté určité země, ne pro obvod nějakého státního útvaru, nýbrž pro samostatný obvod státní. - Ona vydala další zákon pro království a země na radě říšské zastoupené. Víte, že zákonodárci v r. 1867 zapomněli vůbec tomuto státnímu útvaru dáti jméno. My zajisté nemůžeme za to, že ještě podnes tento státní útvar, který chtěli utvořiti, žádného jména nemá. (Výborně !)

Všichni učenci státního práva, byt by i se stavěli proti tomu jakkoliv z nějakého vlastenectví rakouského, musí říci, Že to, co dnes je Cislajtanie, není Rakousko; neboť, je-li nějaké Rakousko, jest to Rakousko, které zdobí koruna císaře našeho z r. 1804, jest to císařství rakouské, které zahrnuje v sobě veškeré země, tedy i země uherské. Není to ale Rakousko, které zbylo po vyloučení království uherského. Pro tyto země císař František korunu rakouskou nepřijal, on by jí ale také ani tak velice nesnížil; on chtěl míti korunu, která platí pro veškeré země. A když r. 1867 odděleno bylo jakési území od tohoto císařství, anebo dána byla úplná svoboda koruně uherské, zapomněli zákonodárci tehdejší doby dáti tomu jméno. Teprve Jeho Veličenstvo nejvyšším rozhodnutím z 1868 musilo aspoň to ponapraviti tím, že tomuto soustátí, které nyní se utvořilo, dáno bylo jméno rakousko-uherské monarchie. Avšak pro nás ubohé Cislajtance opět nebylo dáno žádné jméno a my chodíme ještě nekřtěni po světě jako dříve (Veselost) a sotva se kdy najde příležitost, aby nám co celku nějaké jméno dáno bylo.

Neboť, velectění pánové, v těchto královstvích a zemích, které v této ústavě prosincové co státní faktory jsou vyjmenovány, zákony se nevydávají pro Cislajtanii, zákony se nevydávají na říšské radě pro Rakousko, nýbrž vydávají se podnes - a my to můžeme na každém zákonníku čísti - pro království a země na říšské radě zastoupené. Pánové to jest také logické a přirozené. U nás scentralisovala se sice ústavnost, parlamentární zastoupení, u nás scentralisovala se zpráva, ale nescentralisovaly se státní články, historické státní individuality. Velectění pánové, když my se hlásíme o státní právo, tu pojednou se řekne, ano, my bojujeme pro věci, které jsou s celou strukturou této říše v odporu. Tak obyčejně zvyklým byl zde a ve Vídni pronášeti se bývalý ministr Plener, který vždycky povídal, že žádný stát toho nemůže snésti, aby nějaká idea zjednala si průchod, která s jeho přirozenou strukturou není v souvislosti, která ji ničí a která proti této struktuře bojuje.

Velectění pánové, já jsem nechtěl dlouho zdržovati a jenom krátkými slovy bych naznačil, že my nebojujeme proti přirozené struktuře tohoto státu. (Výborně. )

Ale, velectění pánové, my státoprávníci jsme vlastně oni nejvěrnější přívrženci tohoto státu, (Výborně! Tak jest!) neboť ten stát má jistou historickou strukturu, na které ani zloba doby, ani války, ani absolutismus, ani libovůle byrokracie, ani nešikovnost zákonodárců, ani centralisační snahy německé ústavověrné strany nemohly ničeho změniti, poněvadž tato státní struktura se Vám objeví v každém daném okamžiku co foederativní zřízení co unio aequali iure různých států, co spolek států se stejným právem a se stejnou spravedlnosti (Výborně!)

To, pánové, se nijak nedotýká toho, do jaké míry tyto státy nebo tyto země mají mezi sebou historií, poměry hospodářskými a kulturními nebo vývinem věci společné zájmy.

To se ještě nijak nedotýká toho, do jaké míry jsou odhodlány tyto společné zájmy, k vůli nimž třeba hledati lepšího dorozumění, společným způsobem vyřizovati. Takto stojí stanovisko mezi námi a ostatními zeměmi. My, kteří stojíme na stanovisku státoprávním, chceme především, aby tento základ ve formě státoprávního aktu byl proveden, a aby pak jednalo se o tom, jak společně budeme žíti; neboť každý, kdo chce míti řádné bydliště, než vystaví budovu, rozhodne se, jak jí užívati hodlá, a podle toho rozdělí jednotlivé místnosti k tomuto užíváni.

Ale, velectění pánové, rozděliti nějakému spolku určitých osob byty a nevystavěti k tomu ničeho, tak aby neměly kde bydleti, to jest politika zvrácená naprosto. Velectění pánové, jestliže my to žádáme, jestliže my stojíme na tomto stanovisku, jest to stanovisko, které jest zákonné, historické, loyalní a které jest nesmírné důležitosti pro koexistenci celé říše a celého státu.

Jestliže my toto stanovisko, velectění pánové, hájíme, tu víme také, že hájíme prospěchy tohoto království a prospěchy obou národností této země. (Tak jest!) Doba ovšem příliš pokročila a při jiné příležitosti bude o tom řeč. Nepotřebuji to zde dokazovati, jak hospodářsky, jak finančně, jak kulturně jinak bychom si stáli, kdybychom sami o svých záležitostech rozhodovali v těch věcech aspoň, které bychom si pro sebe zachovali. Velectění panové, sám nejvyšší pan maršálek v zahajovací své řeči stěžoval si na smutné finance zemské. Ano, a my zde sedíme léta za sebou a stěžujeme si na tyto smutné finance zemské a my následkem tohoto pochybeného útvaru ústavního nemůžeme z místa. Nemůžeme ničeho jiného dělati leč při skrovném hospodářství ještě dělati dluhy. Pozorujte, panové, úpadek našeho zemědělství, našeho živnostenstva; hledají neustále pomoci u sněmu českého a sněm český pomoci nemůže. Podívejme se na naše kulturní ústavy; musíme se dovolávati vždycky cizích sprostředkovatelů, někdy odporučitelů, někdy překazitelů, o každý podnik kulturní, který chceme.

Pánové, je tato země království českého, jsou tyto země české, jak mohu snadno dokázati krátkými slovy (snad se to ve výboru dostane k řeči), tak chudé, nemajetné, aby musel tento stesk býti veden, aby perla v koruně Habsburské musela dělati dluhy, co nedělala nikdy, ve vlastním interesu. (Výborně!)

Proč to, velectění pánové? Proto, to jest, že my svými prostředky přispíváme na ústřední drahou centralistickou vládu. Tím, pánové, ještě nepravím, že by to všechno bylo mnohem lacinější, kdyby na stanovisku federativním a státoprávním byla utvořena ta říše; mohu ale otevřeně říci, pak by snadněji mohlo se přikročiti k dalšímu prováděni správy, totiž k autonomisování veškeré správy.

Já o tom zúmyslně se zmiňuji, poněvadž malicherným způsobem v poslední době o rozdílu mezi pojmem autonomisování správy zemi a mezi státním právem byla učiněna zmínka. To je přirozený důsledek. Že stát pak, naše monarchie, nemůže centralisticky býti jinak spravována a řízena, než když má silnou vojenskou moc a silnou bureaukratii centrální, (Výborně!) poněvadž tento zvláštní centrální moment musí míti jistou politickou sílu, aby veškeré centrifugální elementy držela pevně pohromadě.

Když pánové na přirozených základech tato monarchie by byla založena, tu, pánové, správa veřejná snadno a s důvěrou našemu pokročilému obyvatelstvu českému i německému bez rozdílu může býti svěřena, tu, pánové, provádění veškerých předpisů vládních prostřednictvím občanstva, autonomisování veškeré veřejné správy, mnohem snadněji a levněji povede k cíli, než nynější obtížný způsob centrálního úřadování.

Avšak, velectění pánové, co tomu překáží, aby se nestalo konečně národu českému po právu? Byli bychom slepými a nevěděli bychom, co se kolem nás děje, kdybychom sami nevěděli, že ústavnímu zákonodárství, aspoň nynějšímu parlamentárnímu projednávání této otázky stojí nepřekonatelné překážky v cestě.

Byli bychom slepými, abychom nevěděli, že naší krajané němečtí před státním právem českým se křižují, jako by to bylo, bůh ví co, a jest to pro posouzení citu a ducha nějakého národa zvláštní známkou, že Němci v Čechách, členové německého národa, onoho národa, který po tisíciletí od doby příchodu Germanů ve střední Evropě byl národem federativním kať exochen a který dnes založil velkou říši, tak zvanou nejmocnější říši v Evropě, říši německou, která není přece nic jiného, než spojení více států a nejen pod jedním panovníkem, nýbrž pod různými dynastiemi, tento národ kať exochen föderativní, který svou föderaci, právě zřízením oněch malých států sice po dlouhou dobu neměl politického významu, ale děkuje jí veškerý svůj kulturní vývoj, poněvadž takové sídlo každého malého panovníka bylo sídlem a ohništěm kultury a umění, tento národ, který föderaci děkuje všecko, v tomto království jest takovým její velikým nepřítelem !

Ale není, pánové! Jen tenkrát jest takovým nepřítelem, pokud se jedná o nás; kdyby se jednalo jen o něho a kdyby většina tato v Čechách byla většinou německou, dnešní Němci by byli největšími státoprávniky, poněvadž jest jim to v krvi a v duchu jejich národnosti a také poněvadž jest to jejich vlastní prospěch.

Pánové, řekněte - ne! Jen národní moment jest to, který bránil oddělení od našich ostatních soukmenovců v říši.

Velectění pánové, my tomu dobře rozumíme a to chápeme a dovedeme pro sebe to omluviti; ale proto, jestliže si myslíte, že jste tím něčeho získali nebo že jest v tom nějaký prospěch pro vaši národnost, v tom jste na omylu.

Já mám za to, že upravením státoprávním mezi korunou českou a ostatními zeměmi této monarchie byl by položen také skutečný a opravdový základ k takovému smíru národnostnímu mezi námi, že byste byli daleko lépe zabezpečeni, než když musíte interes svůj v této sněmovně položiti na milosti neb nemilosť na pravé straně sněmu, neb ve Vídni na milosť neb nemilosť vlády.

Pánové, proč nechcete zákonodárství a takovou úpravu věci, kde byste svou vlastní silou a vzájemným dohodnutím mezi Čechy a Němci položili základ k zabezpečení své národnosti - ačkoliv se přiznávám, kdybych já byl Němcem, neřeknu toho, pokládal bych to za největší hanbu, říci že se bojím Čechů a jejich přemožení ?

Vždyť je to komické a musíte se před svými spolukrajany ve velké říši německé zardíti, když neustálo tvrdíte, že každá škola ubohých Slovinců, paralelka v Celji aneb v Budějovicích, již jest nebezpečnou velkému německému národu, který vládne světem a jehož císař a panovník diktuje, co se má díti v jižní Africe (Veselosť). Co pak se nás bojíte, vždyť my tak strašně nevypadáme. Mám za to, že sami chybujete, že na ono přirozené historické stanovisko ve střední Evropě které jest jedině možné nepřistupujete a tyto zápasy národní a politické, které neustále vedeme, a kde, musíme si to říci upřímně, přestřelujeme jedni druhých, sžírají, abych tak řekl, naši hospodařskou sílu, náš význam a naši repressi, kterou bychom měli právě v daném okamžiku míli, neboť jakkoliv uznávám poněvadž stojíme na tomže stanovisku, vyrovnání, které se stalo s královstvím uherským, a veškerá práva politická, která Uhry mají, přece to vyrovnání mohlo jen tenkráte býti blahem a prospěchem pro tyto země, kdyby naproti tomuto samostatnému království uherskému byla položena stejná váha samostatného souverenního království českého. Ta bazejmenná Cislajtanie na Uhrách žádné války nevyhraje (Výborně!), a nemůže vyhráti, poněvadž je nepravdou sama v sobě, poněvadž je rozervána hospodářskými politickými a národními třenicemi, poněvadž nemá té síly, aby se uspořádala co celek sama ani nemá té přirozené fysické a duševní síly, poněvadž jest historická lež. (Souhlas. ) Tak nedovedete také nic pro Vaše zájmy hospodářské a vždy kdykoliv a dokud bude se jednati o obnovu vyrovnání s korunou uherskou, vždycky bude stát zde historický útvar království uherského jakožto jediný celek proti, abych tak řekl, rari nantes in gurgite vasto.

Tyto země, tak jak jsou, nemohou tvořiti tu oporu, dokud nebude rozřešena ta otázka státoprávní. (Výborně!)

Velectění pánové, my víme, že jsou tyto obtíže a my proto navrhujeme slavnému sněmu, aby ve formě adresy obrátil se k Jeho Veličenstvu našemu milovanému králi a vyložil toto své stanovisko státoprávní, aby na příslušných místech bylo známo a dobře vědomo, co vlastně v této věci si žádáme, a že to je věc možná k provedení schopná v interessu země a v interessu obou národů a v interessu říše a dynastie.

A pánové, my chtíce takového státoprávního vyrovnání, zajisté neopomeneme a nikdy nezapomeneme těch poměrů, které celým historickým vývojem a zejména pragmatickou sankci mezi jednotlivými státy nastaly, poněvadž máme přesvědčení, že právě tímto naše monarchie, její nedílnosť a její jednota úplně jest zabezpečena. My ale také zase na druhé straně nechceme a nesmíme zapomenouti, že království české od jakživa v tomto soustátí tvořilo suverénní moc státní a že si nemůžeme přáti, aby toto království České ztratilo se vůbec jakožto neexistující faktor státní. My ale jsouce věrni svým tradicím, věrni svým dějinám, věrni celé své výchově a veškerému nazírání, jaké máme co synové této vlasti na její dějiny a jsouce si toho vědomi, aniž bychom tím jakýmkoliv způsobem ublížili německým našim krajanům, že to byl národ český, který hlavně za prospěch této země tak často krvácel a

který svobodnou vůlí položil základ této monarchii stejně jako ostatní národové a mohl bych říci, daleko více a věrněji než mnozí národové tuto monarchii hájili v dobách nejtěžších, nejkrutějších a pro ni nejnebezpečnějších, že tento národ, který osvědčil během celých svých dějin tolikerousílu státotvornou, který položil v nepamnětných dobách ve střední Evropě základ k státu, který, kdyby byl nalezl muže a státníky v těchto dobách, byl by položil základy ke světové vládě již geografickou polohou svou mezi světem germanským a slovanským a kterému toto jeho postavení i v budoucnosti vytýká veliký úkol a veliký účel, tu mám za to, že jest to povinností nejen každého vlastence, že jest povinností nejen každého syna této vlasti, ale také povinností těch vlád a všech, kteří rozhodují v této říši, aby tento veliký význam tohoto království v budoucnosti a v budoucích dějinách dovedli též dnes náležitě oceniti, aby nelitovali a neštítili se té práce a těch překážek a aby k zdárnému upraveni státoprávních poměrů mezi korunou českou a ostatními zeměmi a k urovnání národnostních poměrů na základě práva a spravedlnosti ve všech zemích koruny České položili základ, aby tu byl útvar, který úzce je spojen vzájemným interessem společné dynastie a dějinami s ostatními zeměmi, které v tomto úzkém spojení interessů vzájemných vidí mnohem bezpečnější základ trváni této říše, než v jakýchkoli psaných ústavách, které dnes neb zítra se mohou změniti. Co v historii nebylo společno, co do jisté míry bylo cizí, co na těchto cizích základech je spojeno, nemůže býti tak snadno pouhým dekretem ústřední vlády a pouhou centralistickou ústavou spojeno.

Spojení takových různých faktorů může jen společností zájmů a, co ještě více, vzájemnou láskou a vzájemnou oddaností a spokojeností vnitřní za daných poměrův býti udrženo, a poněvadž národ český jedině může býti uspokojen, když poměr statoprávní k říši a dynastii na základě práva a spravedlnosti bude upraven, a poněvadž jen tato spokojenosť může dodati říši a dynastii tu sílu, aby v budoucnosti mohla oddolati těm nástrahám, jimž každé velké státní těleso jest vydáno, proto mám za to, že kdyby slavný sněm v duchu míru a spravedlnosti, v du-