soustátí jak na poli politickém tak na poli národním, padne slovo státní právo koruny české, vždy zdá se, že v jisté části politické veřejnosti naši jakoby elektrickou jiskrou cítí se mnozí dotknutí, a již se hned o tom mluví, že jsou to zastaralé, překonané názory, které se živoucím útvarem státním, s oním živoucím vývojem státního života nedají se uvésti v souhlas, že to jest něco buď jen pouze historického neb na druhé straně zase jen pouze ideálního a konečně, že to jest horování pro staré a starožitné pergameny a zápisy i úpisy, které v tom prudkém plynutí denního života již v žádném kontaktu více nejsou. Velectění pánové! Politický život snese celou řadu frásí, které se stanou ponenáhlu majetkem jednotlivců, majetkem celých politických stran, ano začasté i majetkem ředitelů státu, aniž by při tom jakým způsobem v celé záležitosti se přihlíželo ku pravému jádru, a zkoumala se věc, jak jest.

Velectění pánové! Státní právo království českého, co pak to jest. Což pak jest život některého státu vůbec něco ukončeného, něco organicky uzavřeného, něco trvale celého na veškeré věky a veškeru budoucnost? Velectění pánové, život každé státní společnosti jest jako život veškerého organismu, kterýž se nám jeví na zraku, tento život bere a pojímá na sebe formy určité dle poměrů a on se může dvojím způsobem vyvíjeti, jednak způsobem přirozeným, to jest tím způsobem, který ve složeni jistého organismu leží sám, on se ale může také umělým způsobem vyvíjeti, to jest účinky vnějšími, mocí, poměry násilnými, převratnými a tak dále; ale nic méně, ať se již vyvijí způsobem přirozeným aneb umělým, vždycky, kdyby byl stát nejmocnější, podléhá změnám okamžiku, a změnám, krátce a dobře, logiky dějin, změnám, které nikdo nemůže dostihnouti z předu, které nikdo nemůže snad zameziti, ale ohledně kterých jenom státníci mají jistou určitou povinnost.

Neboť, velectění pánové, dějiny každého státu, jeho minulosti, leží před námi jako otevřená kniha, tam můžeme čísti, a čteme-li dějiny zrakem otevřeným, také shledati příčiny jednotlivých úkazů, jednotlivých změn státního zřízení.

My můžeme v těchto dějinách shledati onen základní rys celého rozvoje; ale my můžeme v těchto dějinách, některého státu seznati, jaké také jsou ony přirozené podmínky rozvoje, abychom je mohli správně a rozumně odděliti od oněch nepřirozených, umělých, násilných, vnějších. Ovšem budoucnost zůstává každému člověku zahalena; ale uměni státnické spočívá v tom, aby takovýto vývoj některého státu založen byv na přirozených podmínkách, byl pro tuto budoucnosti připravován, aby z minulosti hledány byly základy pro stavbu do budoucnosti a aby tím alespoň jistá přibližná, pokud lidským rozumem se dá mysliti, možnost byla zjednána, aby organismus byl zdráv, silný a cel. (Výborně!)

Velectění pánové, nemusíme se vždycky diviti, když mužové moudří a učení, kteří sami o sobě praví, že jsou lidé pokroku milovni, lidé, kteří trošku z většího a širšího obzoru posuzují rozvoj událostí státních, mohou klesnouti na to niveau, aby chyták řekl, naivnosti té nejposlednější, aby mohli míti za to, že by na př. jistá ústava, jisté zřízení, které v okamžiku daném, ať způsobem korrektním nebo nekorrektním, některému státu bylo dáno, mohla býti pokládána za jakousi magna charta pro veškeré národy, pro celou budoucnosť, aby byla pokládána za onen veliký mocný štít, kterým se stát udržuje a zabezpečuje.

Kdyby některý stát, ať jest jakýkoliv, měl býti držán a udržen pouhou prací několika jednotlivců na jistém zákonodárném upravení některých poměrů, kdyby onen stát na psaných dokumentech a okamžitém usnesení nahodilé majority některého zastupitelstva spočíval, spočíval by na základech chabých, poněvadž všecky zákony, co jich kdy bylo a co jsou dány od těch nejmocnějších mezi mocnými, podléhaly oné nutné změně okamžiku, zvráceny byly začasto v několika minutách, a celý význam zákonodárství politického klesl tak na pouhou reminiscenci z minulé doby. (Výborně!)

Když dnes někdo praví, že ústava, ústava prosincová - ještě o tom se zmíním - kterou nepokládám za výraz státní povahy této monarchie, že tato ústava prosincová jest také něco, co se prý buď vžilo, neb co zde musí býti, co se nedá přetvořiti a t. d., by měl tak nízké a tak malicherné mínění o existenci, o právním podkladu, o přirozených podmínkách tohoto soustátí, že by věru mohlo se mu směle říci, míní-li upřimně a netvrdí-li to jako nějaké heslo politické strany, že není vlastencem a že pozbyl důvěry vůbec v existenci národa. (Výborně!)

Proto dovolte, velectění pánové, když jsem si předsevzal při této příležitosti snad méně tak politicky jako přirozeně poukázati k významu státoprávního našeho snažení, poukázati k pojmu tohoto našeho státního práva, poukázati k podmínkám jeho i k tomu, čím mu bylo ublíženo, poukázati také k tomu, v jaké souvislosti toto státní právo a provedení jeho se živoucím vývojem tohoto soustátí stojí.

Velectění pánové, já nechci snad příliš široce líčiti celý ten historický vývoj a veškeré ony prositivní události státotvorné, jimiž koruna česká a království české dostaly se do nynějších státních poměrů, v jakých se okamžitě nalézají.

Mně, pánové, stačí, když hned všeobecně poukáži jednak k věcem známým a když svoji pozornosť budu věnovati hlavně oněm událostem a okolnostem, které pokládám v daném případě za nejzávažnější a nejdůležitější; neboť pánové, přítel i nepřítel státního práva českého jedno musí přiznati - a jest to konečně historické factum, se kterým těžko lze polemisovati - že království české od dob nepamětných tvořilo suverenní stát český, (Tak jest!) stát monarchický, který řídil se svými vlastními řády a pravidly.

Bylo ovšem dosti historiků, kteří snažili se - a já se proto o tom zmiňuji, poněvadž to pro jisté okolnosti pokládám za důležité - dokázati, že stát český byl v jisté odvislosti aneb souvislosti s tak zvanou římskou říší. Já, velectění pánové, do této delikátní otázky příliš hluboce nepůjdu; já nechci posuzovati celý tento poměr království českého k říši, jak se v různých dobách různě vyvíjel, jak se vyvíjel za Lucemburků, jak se později vyvíjel za doby Habsburgů a jak snad se ještě vyvinul utvořením t. zv. německého buntu. Já, velectění pánové, jenom chci tolik říci, že to všechno s otázkou suverennity tohoto království nemá praničeho co jednati.

Připusťme, velectění pánové, na okamžik, že království České stálo v jistém podřízeném svazku k císaři římsko-německému; připusťme to, ačkoliv se může zcela dobře opak toho dokázati, dejme tomu, že král český byl v týchž poměrech, jako kurfirstové falčtí a branduburští. Co to dokazuje? Dokazuje to, Že Brandenbursko a Falcko nebyly samostatnými, suverénními státními útvary, že dnešní Brandenbursko jako jádro království Pruského nebylo samostatným státem v dějinách. To jest jedna všeobecná námitka, která se obyčejně činí.

Já hned přikročím k době, kdy jaksi položen byl základ k nynější naši říši, jak se nyní nazývá, Rakousko-uherské monarchii.

Vy víte, že zárodky a základy k utvoření této říše, totiž k utvořeni takového svazku státního, jaký asi territorium rakousko-uherské monarchie dnes repraesentuje, pokládány byly již v dobách minulých.

A ještě krátce před rokem 1526. spojením - a to byl základ této monarchie - koruny české a koruny uherské za Jagelloncův známý poměr těchto obou zemí, byl poměrem pouhé personální unie; ale již tehdáž, při sňatku dcery Vladislava II. Anny, při sňatku této dcery se pomýšlelo na nějaké spojení ještě s oněmi zeměmi, které tvořily vnitrorakouské území domu Habsburského. Nemůže býti o tom pochybnosti, že r. 1526. - abych jen citoval rozhodnutí - a zejména reversem z roku 1545. spojení koruny české s ostatními zeměmi domu habsburského pod prvním panovníkem z domu toho Ferdinandem I., tvořilo pouhou takzvanou personální unii.

Já, pánové, prosím, abyste se tohohle již nelekali, poněvadž o tom, co jest personální a reálni unie, jest ještě mezi učenci státního práva velký rozpor.

Já sám chci se stavěti na to stanovisko - i na to nebezpečí proti běžnému náhledu - že brzy se začalo a brzy se stalo toto spojeni všech zemí v reálni unii a sice v reální unii ovšem jen v tom směru, jak já byl naznačil.

Ale, velectění pánové, jak to spojení jevilo se naproti celku a mezinárodním způsobem?

Zmizelo tímto spojením království české jako suverenní stát?

Zmizela koruna uherská jako suverénní stát?

Byly tyto země a tyto státy inkorporovány nějakému jinému mocnému státu, který pokládá se za přední stát podle 30 učeni státního práva, jemuž tyto ostatní státy byly připojeny?

Anebo bylo to pouhé spojení, kde nemělo ani jedno, ani druhé, ani třetí žádného většího významu, než bylo pouze koordinováno ?

Velectění pánové, Cechy a Morava měly také jistou samostatnost, ale přece bylo království české hlavní zemi a Morava inkorporována. V Uhrách máme tytéž poměry při všech zemích, které se nazývají i v pragmatické sankci všechny štáty připojené ke koruně uherské. To byly připojené země.

Toto spojení zemí tak zvaného Rakouska čili Rakousko-Uherska, které se stalo r. 1526. základem Rakouska, nebylo ani podmanění jedné druhou zemí, ani přívtěleni jedné k druhé zemi, ani podřízení jedné druhé zemi.

Všechy ony náležitosti, které historie a právní věda hledá pro suverénní státy, nezkráceným způsobem tu byly a nikdo na nich nepokusil se ničeho měniti.

A, velectění pánové, když již tak mluvím o pokusech na nich něco měniti, na tom věru tehdejší panovníci, tehdejší králové čeští neměli nejmenšího zájmu. Králům českým, dynastii Habsburků, nemohlo ani jíti o to, aby na suverenitě státu českého něco měnili, aby tento stát splynul se státem uherským a s jejich domácí tak zvanou moci podle tehdejších pojmů státního práva, poněvadž král český vykonával velkou moc jakožto kurfiřt volící v říši německé, a každá dynastie, která byla zaujímala královskou korunu českou, chtěla zároveň, a měla na tom interess politický, - býti císařem německé říše, každá taková dynastie měla na tom veliký interess a velikou politickou váhu, aby království české zůstalo oním suverénním státem, který tak vynikajícím způsobem, vykonávati mohl vliv na volbu německého císaře, na utváření se celého poměru v této tehdejší německé říši.

Velectění pánové! Když studuje člověk dějiny a trošku rozumně to zkoumá, vidí, že Habsburkové od r. 1526. neměli žádného ani toho nejmenšího takového interessu, naopak jsou případy v dějinách, kde hájili tento interess suverenity království českého. Na čem panovníci tehdejší měli zájem, zájem politický, zájem, který souvisel s celým vývojem tehdejších věcí, nebyl zlomení suverennity a státní samostatnosti koruny

české, to bylo podlomení moci stavů, stavů co takových, kteří ovšem tehdáž v zemi české vykonávali neobyčejný veliký vliv. To byl boj mezi monarchií a stavovským zřízením a tento boj, velectění pánové, byl bojován na Bílé Hoře. Na Bíle Hoře nevedla se žádná válka a žádné boj o státní samostatnost zemí koruny české mezi nimi a mezi nějakou ideální říši habsburskou; tam veden byl boj mezi vzbouřenými stavy, kteří chtěli veškerou moc na sebe strhnouti, a mezi panovníkem, který domáhal se silnějšího vývoje absolutní moci a na Bílé Hoře nemohlo tudíž přirozeně a logicky padnouti státní právo, nýbrž padla prevalence stavovské moci. Ovšem, velectění pánové, dějiny nevyvíjejí se tak, jak by učenci jakéhokoliv práva, tedy i státního práva, dle určitých norem předpisovali. Každé opatření státní jest dobou svého věku, a tedy první následek porážky bélohorské byl ten, že vydáním obnoveného zřízení zemského obmezena byla moc stavů. Poněvadž ale stavové dle tehdejšího tak zvaného feudálního zřízeni byli oním representativním orgánem parlamentárním v našem smyslu - ovšem tehdáž ještě nebyly podobné parlamenty, jako dnes jsou - tenkrát musilo se s tímto representativním orgánem, a tím byli stavové, jednati. Zde šlo panovníkovi o dvojí. Chtěl-li trest býti vykonán, jak bylo v úmyslu tehdejší doby.

V  obnoveném zřízení zemském dvojí si král český naproti stavům jaksi vyhradil. On si vyhradil právo abych tak řekl, politické právo, oné exekutivy, kterou my dnes nazýváme exekutivním právem, a které právo nevykonává více panovník, nýbrž vláda svými orgány, -a právo zákonodárné.

Právo exekutivy, poněvadž tehdáž exekutiva vlády ještě nebyla tak silná;, ovšem vykonáváno bylo organy královskými; do hloubky se nemohlo jíti. Právo zákonodárné si však panovník zachoval. Ale nikde v obnoveném zřízení zemském nedotkl se ani král Ferdinand II. státoprávního postavení království českého, (Tak jest!) naopak, on právě toto obnovené zřízení zemské tuto první, abych tak řekl, formální ústavu z absolutní své moci co král český vydal a nikoliv co panovník kterékoliv jiné země.

V  tomto obnoveném zemském zřízení, které konečně po našem pojmu nemůže býti takovou ústavou, poněvadž více méně přece dotýkalo se soudnictví, abych tak řekl, poněvadž se také jednalo tehdejšímu panovníkovi, aby judikaturu vzal vzbouřeným stavům, kteří měli býti potrestáni, - v tomto obnoveném zřízení ničeho podobného není a já se jen při této příležitosti dovolávám reversu se dne 29. května r. 1627, kde, pokud se týče privilegií, to jest, pokud se týče onoho státoprávního postavení koruny české, je výslovně Ferdinand II. uznal, pokud ovšem prý nejsou na újmu obnovenému zřízení zemskému. Na újmu obnovenému zřízení zemskému byla však jen ta privilegia stavů, která byla jim co stavům v oboru zákonodárství dána, nikoliv ale privilegia a práva země jakožto suverenního státu, poněvadž těch obnovené zřízeni zemské ani slovem, velectění pánové, se nedotýká.

Tedy i porážkou bělohorskou a vydáním obnoveného zřízení zemského na suverennitě státu českého nejmenšíbo nebylo dotknuto, nemohlo býti dotknuto; neměl na tom zájmu nikdo, ani panovník tehdejší nad stavy vítězící sám.

Velectění pánové! Vývoj věcí šel dále. Panovníci, králové čeští byli zároveň králi uherskými, byli zároveň arciknížaty rakouskými, krátce panovníky oněch t. zv. dědičných vnitrorakouských zemi.

Král Český, který současně byl císařem německým a panovníkem v rakouských zemích, sídlil až do doby krále Matyáše v Praze.

Velectění pánové! Kdyby nebylo bývalo království uherského a oné potřeby politické, aby panovník byl zemím uherským, tehdáž v době tureckých válek, blíže usazen, byl by snad sídlil v Praze ještě dnes.

A nyní se Vás tážu podle toho pojmu, který nyní se vkládá do státoprávní povahy naší monarchie, zdali by bývala země uherská, kdyby se nebylo stalo narovnání, dále země vnitro rakouské podřízeny království Českému, a zdali by tento stát čili soustátí bylo jen královstvím českým a panovník jen králem českým. Tu by zajisté všichni zástupci vnitrorakouských zemí, kteří dnes tak neradi, pokud náleží k národnosti německé, slyší o státním právu a suverennitě koruny české - se vzepřeli vší silou, aby přináleželi k nějakému státu pro to, že nahodilé sídlo trůnu jest v městě jednoho nebo druhého z těchto států spojených.

Velectění pánové! Již dříve jsem se zmínil o tom, že zejména upravením dědických práv a pak celou řadou orgánů čistě královských a při absolutní moci těchto orgánů královských přirozeně - a to byl ten přirozený vývoj, velectění pánové, o kterém mluvím, a musila nastati celá řada zájmů které byli spoutány oním svazkem společného panovníka, oním vzájemným interesem mezinárodním, že byla zde poznenáhlu řada celá společných zájmů.

Nebo, velectění pánové, království české a stavové češti velmi často povolovali vojsko svému králi k válkám proti Turkům v Uhrách, tedy ne na obranu vlastní země, ne na obranu vlastního státu, nýbrž na obranu cizí.

Tyto společné zájmy se poznenáhlu musily takto vytvořiti; avšak tyto společné zájmy vytvořily se v osobě panovníkově, vytvořily se v onom společném representování mezinárodním, které jest naproti státům jiným, které bylo zejména naproti Německu, při smlouvách a podobně. Ale ve všech těchto poměrech mezinárodních, a jest to také přirozené, od r. 1526. až do r. 1804. nemohl vůbec zastupovati tyto země české v mezinárodních poměrech nikdo jiný než král český, vždyť tu, pánové, nikoho jiného nebylo, vždyť tu nebylo vůbec naproti cizině nic jiného než království české a uherské a domácí moc Habsburků, která ve smyslu státním ani tak nebyla pojímána. Vždyť také nemohly býti ani smlouvy uzavřeny, ani války vypověděny jménem někoho jiného než krále českého a uherského, smlouvy uzavírány, než jménem krále českého a uherského a zrovna za dob Marie Terezie, na kterou se centralisté tak rádi odvolávají a za níž ovšem cestou administrativní nejcitelnější rány, ne státnímu právu, ale vlastni a domácí správě království českého byly učiněny, schází, pánové, k takovému representování i onen titul, který zde byl per nefas při těchto smlouvách, při každém králi českém, aby obdržela jméno císařovny německé; Marie Terezie nebyla císařovnou německou, poněvadž jí vůbec nemohla býti, ale ona byla královnou uherskou a královnou českou.

Ale, velectění pánové, já se dotknu jen všeobecně těchto poměrů, abych přišel k onomu nejdůležitějšíma článku, na kterém spočívá vlastně celá právní existence našeho soustátí, k onomu velkému aktu politickému, ku kterému se odvolávaly Uhry s takovým výsledkem.

To jest pragmatická sankce.

Pánové, když jsme se dovolávali pragmatické sankce, a bylo to tuším v dobách minulých v tomto slavném sněmu, mluvilo se o tom, jako bychom tím dovoláváním se pragmatické sankce se vlastně dovolávali toho práva koruny české voliti krále samostatně, až celý rod HabsburskoLotrinský vymře, jak v pragmatické sankci ustanoveno, a vždycky se v tom hledá jakýsi osten, když o tomto právu mluvíme, ten, že, kdo o tom mluví, čeká na toto vymření. Ne, pánové velectění! Podle pragmatické sankce nikdo by nebyl tak spozdilý, aby čekal, na toto vymření, poněvadž pragmatická sankce sama o sobě má tolik ustanoveni v ohledu posloupnosti dědické v této říši a v těchto zemích, že do nedozírné doby by nebylo lze očekávati, že by takový případ nastal, o kterém jest řeč.

Pánové! Pragmatická sankce nemá ale tento význam! Pragmatické sankce nemají jen práva dovolávati se ony státní útvary, které tu tehdáž byly, jako se jí s výsledkem dovolávaly Uhry, a jak dovoláváme se jí i my. Pragmatické sankce má se právo dovolávati hlavně dynastie; neboť to jest ten pravý právní základ celé Rakousko-Uherské říše. Zde teprv, v pragmatické sankci bylo vysloveno že veškeré země, státy a království, které jsou pod žezlem Habsburku spojeny, při své samostatnosti tvoří jediný, nerozdílný celek. To jest ten právní titul na existenci té formy, kterou nazýváme dnes Rakousko-Uherskou monarchií. "Jediný nerozdílný celek, " to jest ten právní důvod, na který se mohla vždy, říše co taková, co celek odvolávati naproti Uhrům, naproti království Uherskému, poněvadž i Uhry tuto posici, tu nesdílnost a nemožnost rozdělení jednotlivých států od sebe "Unzertrennbarkeit" nemohly popírati, poněvadž to vycházelo přímo z pragmatické sankce.

Pánové! Pragmatickou sankcí položen tedy jest dvojí základ, jednak tím, že vyslovena byla státním aktem, veškerými sněmy a tudíž veškerými tehdejšími representanty státu, řekněme, rakouského, schváleným, nedílnost, nerozdílnost, této monarchie a dědičné právo, jednak ale také tím, že vydáním a schválením této pragmatické sankce parlamentárními sbory bylo pro všechnu budoucnost prohlášeno, že tato dědičná posloupnosť naší nejjasnější dynastie v těchto zemích nemůže žádným aktem, domácím rozhodnutím, nýbrž pouze smlouvou s oněmi faktory, kteří pragmatickou sankci schválily, býti změněna. (Tak jest! Výborně!)

Všichni učenci státního práva dokazují a praví zcela otevřeně, že pragmatická sankce tímto schválením nebyla, jak to původně bylo v úmyslu Karla VI., pouhým rozhodnutím domácího řádu, nýbrž že se stala základem a fundamentálním aktem o existenci celé říše, a že tak k tomuto aktu musí býti přihlíženo.

Ale Karel VI., velectění pánové, šel dále; on nejen že si vymohl svolení všech států, on chtěl i uznání mezinárodní míti pro tuto sankci pragmatickou, poněvadž viděl onu ohromnou důležitosť tohoto aktu, který tedy nebyl pouhým opatřením rodinné důležitosti, nýbrž že tím zabezpečena byla existence a nerozdílnost veškerých zemí tehdáž pod dynastií Habsburskou spojených.

Velectění pánové, mám za to, že to je, abych tak řekl to pravé pojímání myšlénky - nazvete si to pánové, rakouské státní myšlénky,  já bych řekl státní myšlénky Habsbursko-Lotrinské, že je to pravé pojímání této státní myšlénky naší nejjasnější dynastie, když všecka zřízení státní opírají se především o tuto pragmatickou sankci.

Velectění pánové, nemůžeme to podceňovati ani v daném okamžiku; to je zajisté jedna z nejdůležitějších příčin, proč sněm království Českého k tomu musí přihlížeti.

Kdyby nastal okamžik, že by dědičná posloupnosť proti znění pragmatické sankce v této říši měla býti měněna, a vyžadoval toho prospěch říše a dynastie, pak žádný parlament vídeňský nemůže k tomu dáti svolení svého, (Tak jest!) pak tato změna pragmatické sankce způsobem ústavním a státoprávním musí ohledně království českého provedena býti jen zde za souhlasu zástupců království Českého a za souhlasu dynastie. (Výborně!) Pánové, to je důsledek suverenity státní této země, který nedovedli ani ti machři, kteří dělali naši ústavu, změniti. Všechny ústavy od r. 1848 oktroyované, velectění pánové, opíraly se pochopitelným způsobem, poněvadž byly centralistické, o pragmatickou sankci.

Hned v ústavě březnové z 1848. praví se: "Die Krone ist nach dem Grundsatze der pragmatischen Sanction im Hause Habsburg-Lothringen erblich. "

Tak také v Kroměřížském návrhu ústavy uznává se dědičnost na základě pragmatické sankce. Rovněž tak v říjnovém diplomu (ovšem ne v zákoně samotném resp. diplomu, nýbrž v uvozovacím patentu) dovoláváno se jest pragmatické sankce a a taktéž v únorovém patentu jest se dovoláváno pragmatické sankce, aniž by byla též pojata do základních zákonů státních. Avšak ti, kteří dělali ústavu z r. 1867, velectění pánové, při své horlivosti, aby honem stvořili nějakou ústavu centralistickou, avšak, jak již také Vám zde pan kollega Kramář jasně osvětlil, udělali vlastně ústavu na základě ryze federalistickém, ovšem s centralistickou správou, vůbec zapomněli na to nejdůležitější v této ústavě, oni zapomněli říci, jaký státní útvar měl nastati po oddělení království uherského a po vyrovnání s Uhrami; oni zapomněli dáti tomuto státnímu útvaru vůbec nějaké jméno a oni zapomněli také trvalosť a souvislost tohoto státního útvaru se státními zákony základními, pragmatickou sankcí, v tomto zákoně uznati a zpečetiti jakožto státní právo a tím doznali, že ona uměle utvořená Cislajtanie onoho práva státního, které dává pragmatická sankce veškerým tehdejším královstvím a zemím nemá, že parlament vídeňský na této pragmatické sankci nemůže ničeho měniti, že změna této pragmatické sankce v interesu rodu Habsbursko-Lotrinského a nejjasnější dynastie nemůže býti jinak učiněna než na sněmích, zejména na sněmu království Českého. V ústavě již o této pragmatické sankci není žádné řeči a proč o ní není žádné řeči? Poněvadž tato ústava neupravovala státní poměry, nýbrž upravovala umělým způsobem jen poměry parlamentární.

Velectění pánové! Za Marie Terezie učiněna byla, a my to zajisté nepopíráme, z absolutní moci tehdejší panovnice jistá opatření správní, která onu formální zvláštnost zemi koruny české stále a stále podlamovala, zrušena byla česká dvorská kancelář, zaveden byl nový způsob úřadů centrálních atd.

Sněmům nedána vůbec k jednání příležitosť, anebo jen tehdáž, když měl nějaké nové dávky odváděti; avšak vzdor tomu, velectění pánové, na celém státoprávním postavení koruny české ani císařovna Marie Terezie, ani císař Josef II., kteří vzhledem k tehdejšímu pojímání filosofickému chtěli měniti celé státní zřízení, nedovedli ničeho svésti.

Vy víte, že nastala za Leopolda reakce, která Uhrám prospěla tím, že vynutily za ní dva články z r. 1790, kde najednou uznána byla samostatnost království uherského; i čeští stavové tehdáž domáhali se změny zemského zřízení. Ale, velectění pánové, jaké byly poměry a jak se utvořily v tomto soustátí se stanoviska státního práva? A jaký to byl stát až do r. 1804, který byl spravován anebo stál pod vládou dynastie naší? Byl to jeden stát, kterému různé tyto, jak se praví, provincie byly podřízeny? Tu by musil každý mi zodpovídati, který stát to byl, a, kdybych se kohokoli, který staví dneska pomníky císaři Josefu II., poněvadž myslí, že on jest původcem nějaké centralistické myšlénky státní, zeptal, jaký stát byl za císaře Josefa II. v těchto zemích a který to byl stát, tu nedovede odpověděti. Rakouský stát to nebyl, Německý stát to nebyl. Co pak to bylo tehdá v Čechách a pod jakým titulem ten císař tehdejší vládl v těchto zemích, koho representoval mezinárodně naproti cizím státům, koho representoval politicky a státoprávně? Nikoho jiného nemohl, než suverénní stát český, jehož správa ovšem byla v rukou byrokracie centralistické ve Vídni.

Velectění pánové! Panovník i sebe centralističtější tehdáž to necítil, on byl císařem římsko-německým. Císařská koruna římsko-německá dodávala mu jistého zvláštního lesku, tak že snad měl - nemohu se do toho vžíti - jakýsi individualní pocit, že tato císařská koruna, která zároveň byla na hlavě jeho, jest oním něčím vyšším, čemu veškerá království a státy, jak byly nazývány, jsou podřízeny. Nebylo tomu ani státoprávně tak, poněvadž ohledně zemí uherských o nějakém příslušenství k německému spolku nebylo řeči a z českých zemí měli králové čeští právo volební jako kurfiřtové a to jen, pokud měli od německé říše nějaké léno. Ale to jest vedlejší. Proto císař František I., když viděl, že císařská koruna