Také v tomto ohledu vstoupením nynějších konservativních velkostatkářů na tento slavný sněm nestala se změna pražádná. Kdo by byl vstoupením poslanců českých bezvýminečným po odložení poli-

tiky passivní očekával smířlivosť u většiny německo-ústavácké, byl by se velice zmýlil.

Nejen smířlivosť, ani slušnost nebyla k nalezení v tehdejším sněmu. Na příklad uvádím jen, pánové, okolnosť tu, že žádosť zástupců lidu českého, aby do zemského výboru z celého sněmu byl také zvolen jeden člen z poslanců českých, byla přímo a drze zamítnuta. (Hlas: Tak jest!)

Zemský výbor sestával za let ústaváckých ze sedmi členů národnosti německé, která zastupovala jednu třetinu obyvatelstva a z dvou členů národnosti české zastupujících dvě třetiny obyvatelstva této země.

Že se o rovnoprávnost nestarala většina ústavácká jazyka německého, o tom nebudu se šířiti, ale nechci také upírati, že aspoň formálně rovnoprávnost na slavném sněmu byla dodržována, ba že i poslanci němečtí, znající jazyk český, na sněmu přednášeli návrhy po česku, že v komisích docela i referáty některé po česku se podávaly. Tehdejší většina na sněmu českém byla vůbec ve všem všudy spokojena, zastupujíc jednu třetinu obyvatelstva, měla rozhodnou většinu na sněmu a následkem toho bez ohledu veškerého obsazovala místa úřednická všech ústavů, kde se jí to jen dalo dělati. Když ale, páni, vstoupením nynějšího velkostatkářstva na sněm zemský octli se v menšině, tak známo, že zástupcové lidu německého t. j. tytéž osoby se vrátily na tento slavný sněm skutečně s předpojatostí a nesmířilivostí národní. Nyní již žádný z nich nechtěl znáti ani slova českého, každý se vyhýbal jazyku českému ve sněmovně i v komisích jako nějakému skutečnému zlu.

Vedle toho ovšem nynější většina tak zvaná i velkostatkáři, i zástupcové lidu českého chovala se k německé menšině s velikou šetrnosti, rozumí se to samo sebou, o tom nemusím mluviti v ohledu rovnoprávnostním a co se týče výboru zemského tu se nynější většina nedala ani prositi, nébrž sua sponte, bez doprošování zvolila z menšiny německé jednoho člena do výborů zemského, ba což dím, teprv několik dní tomu, ještě mi to tkvi na paměti, ukázali se kolegové z kurie měst, volíce ředitele do hypoteční banky, tak kulantními, tak bezpříkladně dobrácky smířlivými, že rozhodného, jak se říká, pouhého Němce a rozhodného stranníka

odpůrců našich povolali na toto místo ředitelské.

Důvodů, pro kteréž vystoupili poslanci němečtí z této síně sněmovní, dotýkati se nebudu.

Známosť, že důvodů podstatných nebylo tu žádných (Tak jest !) neboť i vážní politikové němečtí nepokládají rozdělení tohoto království zamožné, oni vědí velmi dobře, že jejich vrstevníci na Moravě, kteří jsou také menšinou německou., nežádají rozdělení Moravy dle národnosti a na Moravě jest, jak známo jenom šestina národnosti německé, takže by Morava zajisté, kdyby vůbec nějaké národnostní nebezpečí hrozilo, byla více v právu a měla více příčin žádati rozdělení Moravy dle jazykového obmezení.

Vystoupení stalo se krátce v rozpočtu, ale pochybeném hledíc k situaci zahraničné, kteráž v roce 1886 byla vůbec napjata.

Krajané naši němečtí chtěli kořistiti snad z rozpaků tohoto mocnářství a zvláště na škodu národa českého.

Po vystoupení zástupců lidu německého zavládla dle nynějšího systému vládního k této slavné sněmovně - nenalezám příhodnějšího významu a protož dovoltež mně, pánové, abych užil slova zmalatnělosť jakási.

Již při prvním rozpočtu, který byl v nepřítomnosti Němců vyřízen, zavládlo vídeňské heslo také v této sněmovně, vlastně mimo slavný sněm, abych pravdě ani jediným slovem nekřivdil: "Nemluvit!" poněvadž by to mohlo nepřítomné zástupce lidu německého aneb lid německý drážditi a na to byla položena i sankce, snad aby se nerozpečetila svornosť národní, pod vyloučením z klubu!

Nemístné šetrnosti, řekl bych, poněvadž uznávána nikde není, užito za nepřítomnosti zástupců lidu německého proti těmto zástupcům.

Víte pánové všichni, že zajisté z téhož zřetele nebyl zachován v předešlém i nynějším období zasedacím čl. 14 zák. z 1. prosince 1863 a taktéž ne čl. 19. jedn. ř., do něhož toto ustanovení zákonné jest pojato, nařizujíc, že v případě nedostavení se poslance do sněmu má býti tentýž v určité lhůtě vyzván k nastoupeni, jinak že má býti sněmem prohlášen za vystouplého.

Tato nařízení zachována nebyla.

Já jsem, ve srozumění jsa se svými politickými přátely v této věci sepsal sice dotaz na Jeho Jasnost nejvyššího maršálka, ale s politováním musím přiznati, že dotaz tento nedošel podpory ani u zástupců národa českého, kde se jednalo o zachování zákona, kterýž má býti každému a proti každému svatým.

Že takto nedařívá se žádné straně politické, aby nějaké váhy nabyla buď u odpůrců politických, buď u vlády, o tom myslím, že nemusím šíře mluviti. Ukazují nám to také výsledky doby minulé na tomto slavném sněmu zemském. Neboť sněm tento nemá jednati, poněvadž nejsou tu přítomni zástupcové národu německého, o záležitostech politických, záležitostech kulturních pro národ český tak důležitých, a chce-li jednati o záležitostech hmotných, hospodářských, slavná vláda nemá pro český sněm času prodloužiti jeho lhůtu o několik alespoň dní. Sněm nemá jednati o záležitostech politických a kulturních bez zástupců lidu německého, a tak také isme se nedočkali v posledním zasedání ani zmínky o změně volebního řádu. Po letech šedesátých ještě - vzpomínám si milerád na tyto dni mládí, kdy tento slavný sněm, když zástupcové národa českého byli v patrné menšině, vždy zahajoval své schůze slavnostním spůsobem, usnášel se na adressách k panovníku a taktéž nezanedbával tehdáž nikdy tento sněm a to zástupci českého národa, činiti spravedlivé návrhy na opravu volebního řádu.

Tedy jest to skutečný paskvil na ústavní poměry. Ovšem že návrhy tehdejší většinou německoústaváckou byly vyřízeny přechodem k dennímu pořádku, měla ale tolik šetrnosti, že přikázala návrhy ty aspoň zemskému výboru s příkazem, aby sbíral material, a aby pracoval na předloze o změně volebního řádu.

česká menšina každoročně připomínala, upamatovávala na plnění této povinností sl. výbor pamatovala také na to slavnou vládu, a i nynější vláda ještě v prvním předešlém období zasedacím předložila návrh na částečnou změnu volebního řádu v kurii velkostatkářské, ovšem že tehdejší většina nechtějíc se svého protiústavního privilegia na sněmu vzdáti, přešla k dennímu pořádku, ale dalších slibů a zejména slibů, které byly učiněny jeho Excellenci panem místodržitelem 23. října r.

1882 této slavné sněmovně, že vláda předleží osnovu zákona na opravu volebního řádu, jako jiných čelných slibů této vlády, dodrženo nebylo. (Tak jest !) Nynějším sněmováním, kde máme my tu tak zvanou naši většinu, nestalo se ani pokusu na změnu volebního řádu a to ani se strany zástupců národa českého, ve věci tak důležité nestalo se pranic po vystoupení zástupců lidu německého. Ovšem drženo se tu také náhledu, že u věci tak důležité nemá se bez politických odpůrců ničeho podniknouti. Ba i domnění panuje, a já dovoluji si nepokrytě jemu dáti výrazu, že právě citované ode mne zákonné ustanovení a sice paragraf 19. jednacího řádu ohledně vyloučeni zástupců lidu německého nebyl dodržen v tomto slavném sněmu, aby nebyl změněn počet jeho poslancův, aby nový počet po vyloučení nastavším nemohl o to se zasaditi podle zákonného doslovného znění platný zákon, volební řád nejnespravedlivější, změniti.

Tak otázka volebního řádu zůstala za té naší tak zvané většiny sněmovní naprosto ladem a leží ladem od doby, kdy vydány byly únorové patenty.

V národě českém povstal (skutečný jásot na začátku tohoto období zasedacího, když vyslovena byla zásada, že dítě české patří do české školy. Byl to jásot spravedlivý, poněvadž každý nahlížel, že takovýmto spůsobem těch tisíců obětí našeho chudého lidu, národa malého, o vymanění z poněmčování a popruštování (tak jest !) nebude více zapotřebí.

Avšak i ty lahodné zvuky, i to stkvělé odůvodnění, které v slavném sněmu uvedené zásadě bylo popřáno, zamlkly, a není o nich slechu ! (Výborně!) Lid český a zvláště ty jeho chudší třídy, alespoň částečně hledí napraviti to, co na slavném sněmě nestalo se zákonem. Lid český, jak víte, pánové, sbírá na tu Matici školskou bídné dárky, aby aspoň čásť nepatrnou těch oběti našeho národa, kterým záhuba hrozí, vymanil ze záhuby té.

Všechny petice tak četné, které v tomto ohledu došly k slavnému sněmu, jako i jiné mnohé věci leží v prachu sněmovním; ba se žalem to připomínám, doznali jsme se divného zpátečního pokroku v této záležitosti: přišlo se na zásadu skoro opačnou, na návrh, že i do obecných škol dvoutřídních má býti zaveden druhý jazyk zemský. (Výborně !)

Já se o této věci šířiti nebudu, lid český, který věc chápe, ji dávno odsoudil, ale dávám Vám jen na uváženi chladné, co by tak řekli tomu poslanci němečtí a lid německý, kdyby na tomto slavném sněmě byl učiněn návrh, že v dvoutřídních obecných školách německých má býti zaveden jazyk český ? (Výborně ! To by bylo spravedlivé !)

Zmíniti se musím také o křížové kapitole rovnoprávnosti. Co se týče jejího nezachování a neprovádění na úřadech a soudech, tož roku letošního v lednu bylo mi šířeji popřáno o této věci mluviti v slavně sněmovně.

Se žalem ale připomínám si předně již okolnosti, když vláda upomenuta měla býti na svou povinnosť, aby provedla prakticky rovnoprávnost dle zákonů platných, když sepsal jsem dotaz dotyčný k vládě konstituční to prostředek, aby vláda plnila svoji povinnost - se žalem si toho vzpomínám, že tento dotaz u krajanů vlastni krve nedošel spolupodpisu, ale milerád s vděkem připomínám zase, že titíž páni spolukrajané k tomu přispěli, že návrh můj dotyčný přikázán byl alespoň komisi sněmovní k vyjednávání. A také radostí nás naplnilo zajisté všechny, že zemský výbor alespoň částečně v ohledu rovnoprávnosti snažil se plniti svou povinnost, čině nám předlohu o tom, jak by rovnoprávnosť zachovávati se měla mezi orgány samosprávnými mezi nimi a v jejich jednání s vládou. Rmoutí mne však velice, že tato předloha tak důkladně pracovaná, s důvtipem právnickým a spravedlivě - poněvadž spravedlnosť, kdo ji opravdu chce, může snadno najíti - nebude vyjednávána v tomto zasedání.

Nerad ale připomínám okolnosť, že slavný výbor zemský, ačkoliv návrh můj letošní v lednu přikázán byv komisi pro okresní a obecní záležitosti a nedošed vyřízeni, předložen nebyl v tomto zasedání obnoveném, jakož se to s nevyřízenými zprávami a návrhy obyčejně stává.

Po 2 léta tedy, pánové, musíme si to upřímně přiznati, že na tomto slavném sněmě, kde vládne tak zvaná naše většina, v ohledu rovnoprávnostním připomínáním vládě, aby plnila svou povinnosť, nestalo se také ničeho.

A přece, pánové, žádáme jen, aby vláda vyplnila zákony platné; nebudu to opakovati, že de lege lata oba jazykové zem-

ští jsou úplně rovnoprávní dle zákonů zemských i říšských, ba že článek 19. základ. zákonů rovnosť tuto slavnostně uznává.

Když na tuto povinnosť vlády ve Vídni mělo býti pamatováno poslanci českými, tu ovšem byl volen onen neblahý prostředek - vysýlání deputací prosebných k vládě; reptání odbýváno bývalo chlácholením dobromyslným - to přiznáváme:

Až budeme v Praze, až budeme míti na sněmu většinu, až sněm ústavácký bude rozpuštěn, pak bude rovnoprávnost provedena. Ale zde ve Vídni je to těžko.

Zde máme proti sobě levici, kteráž vládě činí obtíže a která má velkou váhu.

Po 6 let, pánové, kde máme my nyní tu většinu na našem sněmu, ukázala se ta dobromyslná přípověď, to dobromyslné chlácholení reptucích, co pouhý dým a pára.

Nedosti pánové na tom ! Dožili jsme se na konci tohoto šestiletého období zasedajícího také výjevů skutečně žalostných; vždyť víte a nemusím věc rozebírati obšírnž, že uznávána byla výsadní němčiny platnosť, její rozšířenosť, ba že jí přikládána i důležitosť, jakoby byla prostředkem k dorozumění se vzdělanců.

Pak by ovšem pánové nebyl ani Francouz, ani Angličan, ani Rus vzdělancem.

Já věc tuto pánové, kterou mám za poblouzeni, také nechci rozebírati a ukazují na orgány druhého tábora. Pánové jak veliká radost tím byla spůsobena podobnými projevy a doložením, že nyní víme, že se nesmí majorita v říšské radě ani osměliti návrh Scharschmiedův zamítnouti a že čeští poslanci uznávají sami potřebu sprotředkovacího jazyka německého. O poslanci Sturmovi a Plenerovi v této záležitosti, co ti pronesli, o tom mluviti nebudu.

Voličstvo české ale, pokud já znám jeho smýšlení, má docela jiné pojmy o věci této, voličstvo české ví, že jazyk český a německý dle zákonů zemských platných, nezrušených a dle zákonů říšských jsou si rovny oba dva jazykové.

Voličstvo české také ví, že zastupitelstvo říšské, když čeští poslanci byli v passivní opposici, když se nesúčastnili ani sněmováni slavnostně vyhlásilo rov-

nosť článku 19. za naší nepřítomnosti a a voličové čeští tudiž žádají, aby tato rovnosti zákonná, tak slavnostně vyslovená a platná byla chráněna. Voličové čeští ale diví se tomu velice, pakli se uznává přednosť němčiny, její rozšiřování, které jest nad meze zákona a voličové čeští tu žádají, aby toto nezákonné šíření se němčiny na úkor našeho jazyka starobylého bylo odčiněno (Tak jest). Neboť pánové, to si nesmíme zapírat, že takovýmto způsobem si pomáháme připravovati půdu pro návrh Scharschmiedův na vyhlazení slovanských národností směřující.

A také víme, se žalem toho připomínám, že nynější slavná vláda sama velmi bedlivě tuto svou úlohu stopuje (Výborně). Dožili jsme se, pánové, že i návrh povstal a hájen byl, ovšem nejprvé mimo sněmovnu, že němčina má býti také zavedena co povinný předmět do škol středních.

Každý, pánové ví, že základní zákony v článku 19. jasně zakazují, aneb přikazují, že nikdo nemá býti nucen, aby se učil druhému jazyku zemskému a také víme, pánové, že základní zákony v článku 11 o moci vládní a výkonné přímo každému orgánu státnímu, tedy také c. k. professoru na gymnasiu nařizují, že z povinnosti úřadní má základní zákony státní zvláště zachovávati.

Nu pánové, jak pak by měl zachovávati takový professor základní zákony státní, když by se postavil vedle toho zákon nový, zákon, že má učiti němčině, a že ale jediná výmínka nastati má v tom případě, když přijde otec, nebo poručník a prosí, aby čl. 19. byl zachováván, tedy aby jeho syn, či poručenec, nucen nebyl druhému jazyku zemsk. se učiti. Pánové to jest obrácení zákona, který jest naší záštitou, to jest pravý opak čl. 19., poněvadž z pravidla má učiněna býti výminka.

Jestli, pánové, ale jest to ethické, právní, mravní stanovisko jakožto návrh navrhovati, kde přikazovati se má orgánu veřejnému, aby proti své přísaze zákony základní nezachovával, leda by k tomu byl teprvé vyzýván otcem neb poručníkem, to pánové zůstavuji Vašemu a všech soudních posuzovatelů uznání.

Ano toto obejítí čl. 19. chtělo se skrýti za náhled, že prý čl. 19. zákl. zák. jest pouze zásada, tak zvaný princip, ale že, pánové, toto tvrzení, tento náhled jest

naprosto nepravdivý, o tom nebudu sešířiti. Kdyby bylo potřebí provozovacího zákona k tomuto článku, pak by bývala říšská rada ústavácká jej byla dávno učinila, jako ke všem základním zákonům.

Říšský soud ve všech rozhodnutích svých na základě tohoto zákona positivního nařizuje obcím a zejména v Dolním Rakousku, aby zřídili české školy, též v Bukovině a jinde.

Jestliže by ještě bylo potřeba nějaké skvělé autority právnické a zajisté nejvíce nepodjaté se dovolávati, tož bych citoval dvorního radu Lienbachera, poslance na radě říšské, který v prvních letech nejsa naším odpůrcem jako nyní slavnostně pronesl své mínění proti levici na říšské řádě, že čl. 19. základních zákonů státních jest zákon nejpositivnější, nejjasnější a žádné pochybnosti nepodlehající a že menšiny národů rakouských mohou býti velmi tím příjemně dojaty, že se tím mohou honositi, že tento zákon jest jim záštitou a že má býti jejich paladiem. (Výborně!)

Jestli my ale, pánové, v našem národě samém dožijeme se zjevu, kde se radí takřka vládě, aby základní zákon náš národ a jiné menší národnosti hájící, nám záštitou jsoucí se obešel, pak pánové, nechť jste soudci v takovýchto věcech zásadních. Sám musím to jen za pouhé poblouzení doby a pouhou úslužnosť k vládě nynější považovati. (Výborně!)

Z těch několika úkazů, vážení pánové, seznali jste, že systém nynější, nynější zásady vládní nechtějí tomu, aby se na tomto sněmu jednalo o záležitostech politických neb kulturních národa českého.

Přihlédnemež k některým věcem hospodářským, kde slavná vláda zase tomuto sněmu nemůže dopřáti času k jejich vyřízení.

Vzpomenouti tu nejprvé musím mnohoslibných slov trůnní řeči z roku 1879, o jíž říšský sněm byl zahájen a do níž nynější vláda svůj program položila.

Tenkráte slavnostně bylo prohlášeno, že zasedání sborů zákonodárných, delegací, říšské rady a sněmů zemských bude zavedeno tak střídavě, aby i sněmové zemští dosti nabyli času k vyřízení všech záležitostí zemských; ale, pánové, jako jiné sliby nynější vlády nebyly dodrženy, tak zvláště i v tomto ohledu musíme přímo strnouti nad způsobem, jak se tyto slavné sněmy zavírají. Nyní prý pak, aspoň jak

slyším, jen ještě několik dní má tento slavný sněm zasedati. Nu tu, pánové, bych si dovolil Vám jen připomenouti, činí-li tu nynější slavná vláda jakéhosi rozdílu mezi sněmem tohoto slavného království 6 milionů obyvatelů a mezi sněmem kraje vorarlberského, kdež jest podle posledního sčítání do jednoho 200. 679 obyvatelů, tak jako asi ve dvou větších okresích českých; tak pánové skutečně ani vlády ústavácké, ve kterých zástupci lidu českého bývali v oposici proti autonomii zemské a proti hospodářským potřebám této země, se nezachovali;

Připomínám, pánové, jen na příklad, že nynější vláda ani stavební řád nepotvrdila, stavební řád prý proto, jedinou to větší předlohu z nynějšího letošního zasedání minulého, poněvadž to okresní zastupitelstva, ano se o věci zemské a okresní jedná, mají míti dozor nad vykonáváním ustanovení stavebního řádu. Kdo, pánové, má v tom hledati, může v tom hledati jakýs státoprávní aneb zásadní moment, aneb jakousi zásadní příčinu, aby zákon takový nebyl schválen ? Já, pánové, v tom chladně patře na věc vidím skutečně jen rozmarnou choutku a nic jiného, krátce nepřízeň k zemské autonomii. (Tak jest! Tak jest!)

ránové, nezapomeňte a tu parallelu, tu vzpomínku mi dovolte, že zákon o okresních zastupitelstvech z let oněch datuje z roku 1864, i hledal jsem skutečně, pánové, zvědavě, nedůvěřuje paměti své, kdo že tehdáž byl ministerským předsedou vlády vídeňské, a tu jsem shledal, že nikdo jiný nežli nyní zjevný odpůrce a vrah národa českého, sám rytíř Schmerling, který koruně předložil osnovu tohoto zákona ku potvrzení a za jeho vlády že také potvrzení došla. A že okresní zaslupitelstva jsou pro toto království důležitý, toho na příklad budiž důkazem, že sesterská Morava se vším namáháním každý rok naproti ústavácké většině německé žádá za zavedení okresních zastupitelstev, ovšem ale marně.

Tak, pánové, když zástupci lidu českého v oposici byli, schválen byl zákon zásadní o okresních zastupitelstvech od. vlády nám nepříznivé, od vlády, proti kteréž stáli čeští zástupcové v příkré oposici. Nyní, pánové, když jedná se o sankci zákona tak nevinného, řekl bych zrovna, nepatrného, ale ovšem pro okresní zále-

žitosti zásadně důležitého, tu tato naše tak zvaná vláda, kteráž zástupci lidu českého s pravým sebezapřením od mnoha let podporovali, tu tato naše vláda osnovu tohoto zákona nepředloží koruně k schválení.

Obávám se, pánové, a - nerad bych byl prorokem neblahým - že snad stejný osud stihnouti má tu tak toužebně očekávanou banku českou. Pánové, já jsem věc pozoroval delší dobu a tu dávno před zasedáním tímto zejména věnoval jsem pozornosť orgánům officiosním této vlády, na které také zástupcové lidu českého povolují fond disposiční, ale tu tyto orgány velmi nepřátelsky a zásadně psaly proti této bance teprvé co embryu v budoucnosti jsoucí, že vláda bude míti obtíže a že statutu banky té nepotvrdí, kdyby jakékoli risiko banka tato prý měla přijímat.

Ale stejným spůsobem a mnohem přikřeji psaly, pánové, všechny noviny židovskoněmecké ve Vídni; neboť věc jest jasna: banky vídeňské, majíce poplatnictvo české úplně závislé od sebe, nechtějí ani nejmenší emancipace lidu našeho od Vídně, poněvadž by se našemu rolníku a řemeslníku mohlo, snadněji dostati pomoci než z Vídně. Účelem jejich jest, aby národ český se nepovznesl, aby hmotně byl chudým, aby byl nerozhodným faktorem a konečně propadl germanisaci. Pánové, to jest dojem, který na mne celý průběh věci činí. Nechce to levice, oposice vládní, nechtějí toho Žurnály, nechtějí to vídeňské banky a proto systém vládní nynější jest na rozpacích. Ovšem že království české jest povoláno - a jeho poplatnictvo - do Vídně poměrně největší daň krevní, životní i peněžní odváděti, ale jedná-li se, pánové, jako v této věci, o pomoc, kde si ji zastupitelstvo tohoto království samo chce zaříditi bez všelikých obětí, tu Vídeň zůstává k němu odmítavou. Máme do Vídně platiti, ale nemáme ani tolik žádati, aby nám to, na čem se usneseme, potvrdila. Pánové, připadá mi tu ještě podobný úkaz, který na nynější systém vrhá pravé světlo. Jest to pan poslanec tam z toho středu, velmi dobrý můj přítel, který mně sdělil tuto záležitosť. V okresu jejich chtěli si zříditi ústav pro pojišťování proti škodám ohně a živelním a ovšem tu má dáti slavná vláda vídeňská k tomu svou sankci. Ústavy podobné již byly od dřívějších vlád potvrzeny a povoleny, ale můj pan

kollega stěžuje si již po léta, že ve Vídni samou odmítavosť nalézá a že ani povolena nemá býti ta assekurace okresní.

Pánové, jak máme patřiti na takové chování se vlády, kde se jedná o to, aby náš rolník, který neví, jak dlouho bude moci daň platit, který z jednoho dne na druhý jest v úplných nejistotách, nebudeli kridatářem, když se jedná o to, aby byl vyrván z rukou cizích assekurac německých ba i amerických, aby peníze v zemi zůstaly, aby měl pojištění, tu sl. vláda ve Vídni má uzavřenou svou dobrou vůli, to se odkládá, aniž by se mohla uvésti příčina.

Byli jsme pánové v oposici, vlastně starší naši kollegové v r. 1864, jak jsem již uvedl.

Tenkrát se tento slavný sněm, maje většinu jinou, většinu ústaváckou usnesl na statutu hypoteční banky, banky, která jak víte blahodárně působí a čím dále blahodárnější působnost v tomto království vyvinuje, vyrvavši bezčetné rolnictvo rukoum lichvářů.

Pánové, tenkrát velmi rozsáhlý statut vládě byl předložen a byl to zase rytíř Schmerling, kterého tím nechci vychvalovati, každý, kdo jeho působnosť zná, ví, jaké já o něm chovám mínění, byl to on, který statut hypoteční banky koruně předložil ku schválení.

Uvedl jsem, pánové, že nyní na našem venkově v tísni panující jsou poměry naprosto neutěšené, a že každý čekal s touhou jakousi na toto zasedání naděje se, že aspoň jediná důležitá záležitosť, že ta banka zemská, pokud se týče její statut, bude v tomto zasedání vyřízena. Ale jsme při rozpočtu a to znamená podle tradic práh této síně sněmovní a sněm, jak se mi praví, má být již docela prý v úterý uzavřen, aniž by návrh o bance zemské, jsa již ve výboru hotov, mohl přijití k poradě.

Tu dovoluji si připomenouti, že takové uzavírání sněmu jest docela protiústavní, že se docela nedá srovnat s ustanovením zřízení zemského. Zejména s paragrafem devátým, který uvádí, že sněm se uzavírá po skončení záležitostí zemských.

Pánové, podle mého náhledu dostačila by dvě nebo tři sezení, tedy jeden neb dva dni, přihlížíme-li k sezením večerním, aby statut o bance zemské mohl v této sněmovně býti vyjednán. Ale ani to prý

nemá být tomuto sněmu od naší vlády popřáno.

Jest to skutečně nepochopitelno, uváží-lí se, že ve státech konstitučních vláda bývá a jest k většině v poměru tom, že se řídí dle vůle většiny, a že splnitelné její potřeby nikdy nezamítá. Jestli ale po tolika obětech, které zástupcové národa českého této vládě přinesli, ani prodloužení sněmovního zasedání o dva dny nemělo by se docíliti, nemělo by většině nynější vládní na tomto sněmě zemském býti popřáváno, pak bych vůči celé minulosti musel přijíti k domněnce, že tato vláda zříká se této své většiny, která ji tolik let držela, že tato vláda přímo tuto většinu odmítá, že ji neuznává za svou vládni stranu. Mají-li se věci takto, pak by zajisté byl poslední čas k obráceni i nastoupení jiného spůsobu u vyřizování záležitostí veřejných. Mám přesvědčení, že byla doba obrátiti podle přísloví: "Better wand than never. " To jest raději obrátiti na dobrou cestu pozdě, než nikdy, a jestliže takový obrat se stane, který by byl vůči praemissám, které jsem položil, zajisté spravedlivý, pak zajisté najdete nás všechny bez rozdílu pod jedním a tímže samým práporem, co bojovníky národa po boku Vašem. Dokud ale tato vláda, řekl bych, za slepou poslušnost k většině má jenom odmítavosť a zavrhováni jejích potřeb, pak nežádejtež na nás nikterak, abychom přinášejíce oběti a břemena, doléhající na naše voliče, abychom tuto odmítavosť sdíleli také my. Co bude podnikáno ve prospěch tohoto národa a tohoto království, v tom buďtež ujištěni, že ve všem budeme státi vám po boku, neboť cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme rovnou.

Nejvyšší maršálek zemský: Musím ještě oznámiti, že přihlásil se ke slovu a sice pro návrh pan poslanec Dr. Kvíčala.

Der genannte Herr hat sich noch als Redner für die Antrage der Cominission eintragen lassen.

Es gelangt nunmehr zum Worte der erste für die Anträge der Commission eingetragene Redner, der Herr Abg. Graf Franz Thun.

Ich ertheile demselben das Wort.

Abg. Graf Franz Thun !

Meine Herren ! Wenn ich mich zum Worte

gemeldet habe bei der Generaldebatte über das Budget, so geschah es aus der Ueberzeugung, dass es gut ist, dass auch von dieser Seite des hohen Hauses das Wort ergriffen wird bei dem einzigen Anlasse, den wir ohne uns an Einzelnanträge, an Detailanträge anschließen zu müssen, haben, um lediglich vom ganz allgemeinen Gesichtspuncte aus die politische Situation des Landes in's Auge zu fassen.

Ich glaube auch nicht, dass es schädlich ist, über diese Dinge zu sprechen, in der Abwesenheit einer Partei, die leider ihre Argumente und Gründe nicht in diesem hohen Hause mehr zum Ausdrucke bringt, und die sich demgemäß darauf beschränkt und beschränken muss in Wählerversammlungen und bei anderen Gelegenheiten ihre politischen Anschauungen zum Ausdrucke zu bringen.

Ich bitte, meine Herren, meine Worte nicht als Emanation des Klubs der Großgrundbesitzer zu betrachten. Ich rede für meine Person und darf es mir nicht anmassen als Vertreter des Klubs und meiner werthen Klubbgenossen zu sprechen. Sollten meine Anschauungen die Zustimmung meiner werthen Klubbgenossen finden, so werde ich hocherfreut darin einen neuen Beweis, erblicken dass in dem conservativen Großgrundbesitz auf dem Landtage keine Spaltung eingetreten ist, dass wir einig sind in der Hauptrichtung des politischen Strebens.

In der letzten Zeit sind wiederholt in den Zeitungen Nachrichten aufgetaucht, die von Spaltungen in dem Klub, berichten ja die sogar meinen Namen mit diesen Reibungen in Zusammenhang gebracht haben.

Da, meine Herren, kann ich die Ueberzeugung aussprechen, dass alle diese Berichte aus der Lust gegriffen sind, und in das Bereich der Lüge gehören.

Der conservative Großgrundbesitz resp. der Klub des conservativen Großgrundbesitzes in Böhmen steht einig da, er verfolgt nach wie vor dieselben Ziele; er bekämpft die liberalen Prinzipien, wo er ihnen begegnet, weil und insoweit er sie für das Vohl des Staates und des Landes als gefährlich erachtet.

Er tritt ein für die Gleichberechtigung der Völker der Monarchie, weil er dadurch nicht nur den staatsgrundgesetzlichen Prinzipien treu bleibt, sondern weil er auch voll überzeugt ist, dass die Völker dieser Monarchie nur dann glücklich sein können und sich freudig als Theile der Monarchie betrachten können, wenn diese ihnen garantirte Gleichberechtigung eingehalten wird.

Aber ebenso positiv muss der konservative Großgrundbesitz des Königreiches Böhmen allen extremen nationalen Tendenzen entgegentreten.

In den hitzigen Nationalkämpfen ist es Aufgabe des konservativen Großgrundbesitzes mäßigend zu wirken und er wirkt in Bethätigung dieser Mäßigung meiner Ueberzeugung nach innerhalb der Pflicht, die er hat, treu zu sein dem angestammten Herrscher, treu zu sein dem Staate, dem Lande! (Bravo. )

Meine Herren ! Wir feiern heute ein Jubiläumsjahr. Vierzig Jahre sind es, dass unser allergnädigster Kaiser, König und Herr regiert. Sämmtliche Volker der Monarchie jubeln ihren geliebten Herrscher entgegen. Alle Theile der Monarchie durchbraust der Ruf: "Gott erhalte, Gott beschütze unseren Kaiser. "

Da gibt es keinen Unterschied, da gibt es keine Verschiedenheit von Anschauungen, da sind keine Differenzen, da ist das eine Gefühl, das Gefühlder gemeinsamen, der gleichen Liebe zu dem Kaiser und Herrn.

Das sind die Grundprincipien unseres politischen Glaubensbekenntnisses; und auf diesen Grundfesten, die fest und unveränderlich dastehen, kann man die Hoffnung aufbauen, dass die Verschiedenheit, die Spaltung der Anschauungen endlich doch ihre Lösung finden wird, und dass der Spruch zur Wahrheit wird: "Durch der vereinten Kräfte Walten, " denn "in der Einheit liegt die Macht. "

Von diesem patriotischen Standpunkte aus glaube ich, dass unsere nationalen Reibungen, die wir tief beklagen, und die eine Abschwächung, eine Besserung der Zustände erheischen, denn doch nicht von der Bedeutung sind, die man ihnen allgemein zumisst.

Ich glaube, dass sie ihre Lösung finden werden und finden müssen.

Freilich ist die Zeit in welcher die Lösung stattfinden wird, die Zeit, in welcher friedliche Zeiten einkehren werden, gewiss nicht so nahe gelegen.

Wir sehen es ja aus dem Fernebleiben einer ganzen Parthei aus diesem Hause, und wir bedauern und beklagen es tief, dass eine Parthei der parlamentarischen Verhandlung ausweicht, nicht auf dem parlamentarischen Boden die Punkte der Einigung sucht, die ja doch schließlich und endlich nur in parlamentarischen Körperschaften gefunden werden könne.

Eben so lebhaft bedauern wir es, dass die Versuche, welche unser verehrter Herr Oberstlandmarschall gemacht hat auf außerparlamentarischem Wege die Bedingungen fest

zu setzen, um den Wiedereintritt unserer politischen Gegner in dieses Haus zu erzielen, gescheitert sind.

Es ist ihnen erinnerlich der Inhalt des Schreibens, welches im November und Dezember vorigen und im Jänner dieses Jahres zwischen Sr. Durchlaucht den Herrn Oberstlandmarschall und Dr. Schmeykal gewechselt worden sind.

Ebenso erinnerlich ist es, dass die deutschen Vertrauensmanner als Voraussetzung ihres Eintrittes erklärt haben, es müsse vorerst die k. k. Regierung und es müssen die Führer der Majorität die Annahme derjenigen Anträge garantieren, welche im Landtage vom Jahre 1886 Herr Abgeordneter Plener und Genossen eingebracht haben.

Die Antwort Sr. Durchlaucht auf diese Zumuthung war eine treffende; allerdings folgte ihr dann die andere Antwort des Herrn Dr. Schmeykal, dass unter den obwaltenden Umständen die Deutschen sich nicht veranlasst sehen in weitere Verhandlungen einzutreten, und diese Verhandlungen als abgebrochen ansehen müssen.

Nach meiner festen Uiberzeugung trifft die Schuld des Abbruches dieser Verhandlungen nicht diese Seite des hohen Hauses.

Wenn man dies glauben machen will, so vergißt man denn doch, dass es unbillig ist und nicht gut angeht, von den Führern der Majorität auf außerparlamentarischem Boden dieselben Forderungen zu verlangen, denen gegenüber der Landtag des Königreiches Böhmens bereits seine Stellung genommen hat, und die als nicht discutirbar bezeichnet wurden.

Aus diese Verhandlungen und schriftliche Versöhnungsversuche ist der Herr Abg. Edler von Plener in der Rede, die er vor wenigen Tagen in Eger gehalten hat, zurückgekommen.

Er steht auf einem andern Standpunkte wie ich, und wie wir alle.

Er schiebt uns die Schuld zu, und sagt ganz klar und deutlich: "Ja zu Verhandlungen, zu Propositionen, ist ja gar keine Zeit mehr, das ist nicht mehr nöthig. Die Herren von der Gegenseite wissen unsere Forderungen, und als Majorität brauchen sie dieselben nur zu erfüllen, dann sind wir befriedigt. "

Auf diese Weise wird kein Ausgleich zwischen zwei Anschauungen zu Stande gebracht, auf diesem Standpunkte basiert, kann eine Verschärfung der Gegensätze eintreten, niemals eine Versöhnung. -

Der Standpunkt des Herrn Edlen von Plener ist uns nichts neues, und überraschen-

des. Er hat es hier im Landtage und in Ausschußverhandlungen über den Antrag Herbst und, wenn ich mich richtig erinnere, Fáček klar und deutlich ausgesprochen, dass die Gleichberechtigung durchaus nicht so aufzufassen sei, dass von solcher Gleichberechtigung überhaupt gar keine Rede sein kann.

Herr Abg. von Plener stellt eine weitere Behauptung aus, der man doch entgegentreten muß. -

Er erklärt vor seinen Wählern, dass das Gefühl der deutschen Bevölkerung durch die Beschlüße des böhmischen Landtages auch weiterhin noch verletzt wird und dass der böhmische Landtag die Gegensätze durch seine Beschlüße noch verschärft. Er weist hin auf den Entwurf, welchen der Landesausschuß eingebracht hat, betreffend die Anwendung der Sprachen bei autonomen Behörden.

Dieser Vorwurf ist ganz ungerechtfertigt.

Man wird nicht leicht eine parlamentarische Partei finden, die sich eine solche Mäßigung auferlegt hat.

Das ist eine Sache, welche anerkannt werden muss, und welche nicht verdächtigt Werden darf. Die konservativen Elemente des Centrumklubs und der Klub der Großgrund= Besitzer haben diese Mäßigung bethätigt und werden gewiss den Grundsätzen dieser Mäßigung auch ferner für alle Zeiten treu bleiben.

Dass sich das Haus aber einer jeden Thätigkeit auf gesetzgeberischem Weg, wo es glaubt, gewissen traurigen Erscheinungen hiedurch zu begegnen, enthalten soll, weil eine Partei dieses Hauses zu unserem großen Bedauern hier fehlt: das ist eine Forderung, die gerechter Weise nicht gestellt werden kann, deren Erfüllung eine politische Partei überhaupt nicht verlangen kann; (Bravo !) und wenn hie und da in Zukunft in diesem Landtage ein Beschluss gefaßt werden sollte, welcher den Wünschen und Intentionen der Deutschen wirklich nicht entspricht, dann trifft die Verantwortung eben vielleicht jene Herren, welche es vorziehen von draußen Kritik zu üben, als hier auf dem Platze, welcher ihnen verfassungsmäßig zugesichert ist, zu erscheinen, und die Anschauungen zu bekämpfen. Heber solche Fragen entscheiden Majoritäten und solche Majoritäten sind manchmal sehr gering und entscheiden bisweilen wenige Stimmen.

Beschlüße werden gefasst und Gesetze werden bestimmt da, wo wenige Stimmen das Majoritätsverhältnis ändern können. Auf diesem Platze ist es Pflicht und Aufgabe der Vertreter der deutschen Bevölkerung zu käm-

pfen, für ihre Anträge ihre Gründe anzuführen und wenn ihre Gründe richtig sind, so werden unter gemäßigten Elementen des Centrums und des Großgrundbesitzes sich so manche Stimmen für sie erheben.

Ieh glaube aber, dass es überhaupt schwer sein wird, mit dem Edl. von Plener ein Versöhnungsprogramm zu vereinbaren; ich glaube nicht, dass er zu den ruhigen und gemäßigten Politikern gehört, mit welchen leicht eine Uebereinkunst wird getroffen werden können. (Výborně!) Ich glaube, er steht auch dem Lande etwas zu fern (Výborě !), um dies zu beurtheilen.

Um die Verhältnisse des Landes richtig beurtheiltn zu können, ist es nothwendig, dass man dem Lande angehört, dass man voll und ganz die Notwendigkeit empfindet, die in diesem Lande herrscht, die Gegensetze zu mildern (Bravo!) und die verschiedenen Differenzpunkte zu beseitigen (Bravo! Výborě!), dass man dieses Gefühl der Zusammengehörigkeit, welches meiner Ansicht nach ein unbedingtes Postulat, für die gerechte Beantwortung der Frage wäre, weil man sonst zu diktatorischen Bestimmungen kommt, aber nicht blos durch die Wahl der Egerer Handelskammer bekommt, das scheint mir ganz einleuchtend. (Bravo ! Heiterkeit !)

Dm Punkte von den Auseinandersetzungen des Herrn Abg. Plener möchte ich jedoch noch einer kleinen Diskussion unterziehen. Zwei davon stehen ja so wie so im Vordergrunddes ganzen politischen Streites. Der eine betrifft die Abgränzung nach nationalen Gränzen, resp. die Zuweisung der Gemeinden je nach der Nationalität in das eine oder andere Gebiet.

Dieser Wunsch ist ja, wie den Herren bekannt, in Anregung gebracht worden durch den Antrag der Herrn Dr. Herbst und Genossen und der Landtag hat beschlossen, dass, wo dies immer möglich und thunlich, diesem Wunsche Rechnung zu tragen, alle Wünsche in dieser Hinsicht berücksichtig werden sollen.

Nun scheinen mir doch die Deutschen nicht zu allen Zeiten und nicht in allen Fällen diese Anschauung zu theilen, den dann würden wir nicht der Erscheinung begegnet haben und noch alle Augenblicke begegnen, dass es manchmal gerade Deutsche sind, die sich gegen diese nach nationalen Grundsätzen konstruirte Abgränzung aussprechen.

Wir haben neulich bei Gelegenheit des Berichtes der Kommission für Bezirks- und Gemeindeangelegenheiten den Fall von der Ge-

meinde Zetten gehört und ich habe wirklich mit großem Interesse den Ausführungen des Herrn Dr. Mattuš gefolgt. Es ist auch ein zweiter Fall, der zwar im Stadium der Verhandlung und Erhebungen sich befindet, aber noch nicht diesem hohen Hause vorliegt.

Die böhmische Gemeinde Trebnitz hat den Wunsch aus dem deutschen Bezirke Lobositz ausgeschieden zu werden und mit einigen anderen böhmischen Gemeinden einen selbständigen Bezirk zubilden.

Nun ist die merkwürdige Erscheinung zu Tage getreten, dass die deutsche Bezirksvertretung in Lobositz sich einstimmig gegen diesen Beschluss ausgesprochen und sich damit offenbar gegen das von der Gegenseite aufgestellte Axiom arg versündigt hat

Der zweite Punkt betrifft die Frage des Landekulturrathes.

Meine Herren ! Ich bin Mitglied dieser Körperschaft und was die Forderung nach Theilungdie ausgesprochen worden ist, anbelangt, kann ich die Versicherung geben, dass ich dieser Frage allen Ernst und Aufmerksamkeit widme.

Ich war überzeugt, dass, wenn sich dieses Postulat als durchführbar herausstellt, es unbedingt erfüllt Werden müsste.

Der Landeskulturrath ist keute politische Frage und je früher man diesen Landeskulturrath unter den politischen Desiderien beseitigen könnte, desto größer wäre der Vortheil.

Wenigstens hätten wir um einen Streitpunkt wemger. Aber ich kann mir eine Theilung des Landeskulturrathes nach nationalem Gebiete in einem Lande, wo die landwirthschastlichen Verhältnisse nicht verschieden sind, absolut nicht denken.

Die wirthschastlichen Verhältnisse des ganzen Landes sind auch nicht in allen Theilen vollkommen gleich, aber eine Theilung der wirthschastlichen Interessen nach nationalem Gebiete ist absolut unmöglich.

Ein Beweis ist ja, dass eine ganze Reihe von Bezirken, eine Zahl von Vereinen noch immer im regsten Verkehre mit dem Landeskulturrathe steht trotz der größten Agitation.

Es könnte sich daher vielleicht blos um die Theilung der Subveutionssektion in zwei nationale Subventionssektionen handeln, aber es scheint mir auch das nicht gerecht zu sein. Man würde auch den Schlüssel sür die Theilung finden - nach der Steuerleistung eben oder wenn man ganz weitgehen wollte, der Halste nach; - aber ich stelle die Frage: ist das das richtige Vorgehen bei Vertheilung von Subventionen ?