Wir haben aber in dem Maße, in dem wir das Eigenrecht wahrten, auch das Recht der übrigen Länder anerkannt. Der bekannte Grundsatz: "Regnum regno non praescribat leges" ist in diesen Fundamentalsätzen enthalten und zum Ausdruck gebracht. ES ist nur der allgemeine Rahmen hingestellt, in welchem die Vereinbarung erfolgen kann und soll, innerhalb dessen ist Raum genug für jede Entfaltung, für die Entfaltung der Rechte der Gesammtheit, der Rechte der Länder, für jedes Volk, für jedes ehrliche Streben, für jede Entfaltung auf geistigen und materiellen Gebieten. (Výborně!) Man hat gesagt: wir wollen einen losen Föderalismus, der das Reich zerfetze. Meine Herren! ich glaube, wir haben in diesen Grundzügen und Fundamentalartikeln eine deutliche, ehrliche und vernehmliche Antwort gegeben, und wem es um die Wahrheit zu thun ist, der kann ehrlich ein solches Streben nach Zerfetzung des Reiches uns nicht zur Last legen.

Man hat gesagt, daß wir die deutschen Brüder unterdrücken wollen! Meine Herren! ES ist in diesen Fundamentalartikeln jedem Volke die freie Entfaltung gegeben, daß es selbstständig, mit gleichen Rechten, mit gleichen Kräften in den gleichen Kampf eingehe; aber nicht im Wege des Kampfes, sondern im Wege der Verständigung, im Wege brüderlichen Vertrageus suchen wir das Ziel, Man hat gesagt, "wir wollen das Rad der Zeit zurückdrehen und irgend welche vergangene Institutionen wieder beleben". Meine Herren! Ich glaube, wir haben den Forderungen der Zeit Genüge geleistet, wir haben den Potenzen der Gegenwart Entwicklung gewährt, wir haben aber, glaube ich, den Rechten der Gegenwart und den Ansprüchen der Zukunft gewiß nichts vergeben, indem wir getrachtet, sie auf die feste Basis der Vergangenheit zu stellen.

Man hat gesagt, wir wollen die anderen Länder ausbeuten, wir wollen die anderen Länder beherrschen. Wir haben, meine Herren, wie ich bereits angedeutet habe, jedem das gleiche Recht zuerkannt, auch in den vitalsten Fragen, namentlich in Fragen von durchgreifend materieller Bedeutung, in finanziellen Fragen haben wir jedem gewährt mit gleichem Rechte und mit gleicher Stimme einzutreten, mit entscheidender Stimme an dem künftigen Schicksale des Landes mitzuwirken. Ich glaube, hier kamt von einer Beherrschung, von einem "zur Tagesordnung übergehen" über andere Länder nicht die Rede sein.

Endlich hat man, namentlich in der letzten Zeit vielfach gesagt und ausposaunt, wir wollen einen Separatausgleich und kümmern uns nicht um die andern Länder, nicht um das Reich. Meine Herren, ich glaube, unsere Fundamentalartikel sind ein Beweis, daß wir auf das große Ganze, auf die Erhaltung des großen Ganzen unsern Sinn gerichtet haben und daß wir ihm zu Liebe manches Schwere Opfer zu bringen bereit sind. (Výborně!) Wohl ist das Werk nicht vollkommen und wird es nicht sein, es ist aber entwicklungsfähig genug, um durch allseitiges Zusammenwirken den Bedürfnissen und Wünschen, den Ansprüchen und Rechten zu entsprechen und Genüge zn leisten. Allerdings kann dies, ich habe es wiederholt gesagt, nur im Wege friedlicher Entwicklung geschehen, wir aber wollen die Hoffnung auf endliche Herstellung des Friedens nicht aufgeben. Mit Bedauern sehen wir, daß ein Theil der zu diesem Werke berufenen Vertreter sich fern hält von unsere Berathungen, sich fern hält vom ersten Tage an, noch ehe wir au die Arbeit gehen konnten.

Nicht unsere Schuld ist es, daß wir uns der Mitwirkung ihres Rathes nicht erfreuen konnten bei diesem Werke. Aber ich kann im Namen der Kommission mit gutem Gewissen die Versicherung aussprechen, daß wir um so gewissenhafter und sorgfältiger bemüht waren, in jeder Beziehung ihnen gleiches Recht zuzuerkennen, in jeder Beziehung den Rechten und Interessen des Volkes, dessennächste Vertreter nicht in unserer Mitte waren, keinen Abbruch zu thun, sie vielmehr mit allen Garantien und allem Schutze zu umgeben. (Výborně!)

Der Generalredner hat es betont, daß wir ein Werk des Friedens wollen. Allerdings wollen wir nicht einen faulen Frieden, noch einen Scheinbaren Frieden. Nicht dadurch, daß man sich Illusionen macht, daß man sich vor Gegensätzen verschließt, nicht, daß man sich die Schwierigkeiten verschleiert, wird Frieden geschlossen.

Es müssen die Gegensätze anerkannt und zum Austrag gebracht werden. Wir wollen aber auch den Frieden nicht auf dem Wege der Vergewaltigung, wir verzweifeln nicht, daß endlich denn doch die Vereinbarung stattfinden wird. Wir haben auf dem Boden des Rechtes, auf dem Wege der Vereinbarung und mit dem Ziele des Friedens diese Fundamentalartikel entworfen.

Wir haben im Bewußtsein den Grenzen unseres Mandates, der Stellung, in der wir uns besinden, sie nur als Anträge vorgelegt; wenn Sie aber vom vollberechtigten Krönungslandtage des Königreiches Böhmen - Gott gere es - unter Mitwirkung beider Stämme des Reiches beschlossen und unter den Schutz des Krönungseides des Königes gestellt Sein werden, dann werden, dann mögen Sie ein dauerhaftes Fundament abgeben einer künftigen gedeihlichen Ordnung der Diuge in unserem Vaterlande und im ganzen weiten Oesterreich.

(Bravo! Výborně!)

Nejv. maršálek zemský: Žádám p. dra. Riegra, aby přednesl zprávu stran zákonu o národnostech.

Dr. L. Rieger (čte):

Zpráva komise k předběžné poradě o návrhu zákona, jenž se týče ochrany rovného práva národnosti české i německé v království Českém.

Komise vznešeného sněmu vzala předlohu vysoké vlády, jenž se týče zákonu k ochraně rovnoprávnosti národní v království českém, v důkladnou úvahu a shodla se na usnesení doporučiti vysokému shromáždění, aby ráčilo schváliti předlohu vlády s některými změnami nevelmi rozsáhlými.

Nebyloť komise tajno, že v zemi obývané kmeny různého jazyka, národní práva každého z nich i příslušníkův jeho, při mnohonásobném jich se stýkání v nejrozmanitějších poměrech života, ochrany veždy a všady dostatečné proti všelikému možnému porušení nemohou nabýti jinak, leč když sobě všichni synové vlasti vespolek bratrsky přejí a práv svých na vzájem neustále a vždy pilně šetřiti se snaží, kterážto vzájemná bratrská šetrnost ovšem zase jen ze stejné lásky k společné vlasti prýštiti se může.

Pouhá ustanovení zákona o věcech těchto nedovedou ovšem sama o sobě pojistiti mezi kmeny téže země stav zúplna uspokojený, rovněž jako nelze pouhým zákonem o právě rodinném spůsobiti rodinné poměry ušlechtilé a blažené.

Nicméně ukazuje se v nynější době, kdežto za obecného rozčilení citův národních porušení práv národních nezřídka se stává a kde ještě častěji mnozí se ho obávají, netoliko rádno alebrž i nutno, vydati zákon takový k tomu konci, aby předně ukonejšil ty, jenž se obávají, že by se národnosti jich ukřivditi mohlo, dále aby sloužil k vydatné obraně, kdekoli by za nynějšího vysokého vlnobití národních vášní toho potřeba se ukázala a konečně aby těm, kteříž by nedostatku takového zákona k tomu užívati chtěli, aby bez příčiny trousili nedůvěru a nepokoj mezi syny téže vlasti, prostředek k tomu odňal.

Pro ty a takové, kteří nevyhledávají rovnoprávnosti, alebrž panování nebo privilegování jedné národnosti a k jichžto cílům konečným se to hodí, aby nesvár ve vlasti naší se ustálil, nebude vůbec možno vydati zákon o rovnoprávnosti národní, jenž by jich uspokojil. Ti zas naopak, kteří co věrní synové vlasti upřímně si toho žádají, aby se v ní rozhostil mír a dorozumění se mezi dětmi jejími nehledě k jazyku jich, budou posuzovati zákon tento nestranně a uznají, zvláště budouli toho pamětlivi, že každé jeho ustanovení na dvojí stranu obráceno býti může, že je spravedlivý a že postačí k stejné a vydatné obraně národních práv a zájmů všech Čechův bez rozdílu jazyka.

Byť by se i některé jeho nařízení v jistých okolnostech mohlo zdáti tvrdým, nelze zase pustiti z paměti, že při zákoně o rovnoprávnosti, ač máli takový poctivě proveden býti, zásady oboustrannosti svědomitě šetřiti se musí.

Uzná-li se toto co pravda nepopiratelná, pak nebude těžko vyložiti a sobě jasně představiti, jaké následky mohou míti nařízení navržená, a jaké by ovšem musely míti pro příslušníky i jedné i druhé národnosti nařízení opačná, kdyby v skutku měla přivésti se k platnosti.

Jelikož časopisectvo o tomto návrhu zákona již mnohostranně se vyslovilo a jej ostré kritice podrobilo, bylo komisi možné i jeho úvahy na přetřes vzíti.

Nejvážnější námitky činěny kromě komise samé proti §§. 9. a 11.

Co se týče nařízení §. 9., že na příští nemá při úřadech a soudech zeměpanských v Čechách nikdo ustanoven býti za úřadníka konceptního, kdož by nebyl mocen obou jazyků zemských, není toto nařízení žádným novotářstvím, ježto počínajíc s nařízením obnoveného zřízení zemského z r. 1627 C. II. až na naše dni vydána jest celá řáda zákonův a nařízení, kteráž na veřejných úřadnících, zvláště na těch, jimž jest jednati s lidem, jako úřadníkům politickým i soudcům, požadují znalost obou jazyků zemských, tak že se o těch, kteří se bez znalosti té dostali k místu takovému, za to míti musí, že k němu přišli porušením zákona.

Jakkoli tímto nedbalým zachováváním zákona dosti mnozí úřadníci ustanovení došli, kteří neznali jednoho jazyka zemského buď naprosto, aneb ho znali pouze v mluvě a to nedostatečně; bylo předce posud na venku jen ne mnoho úřadův takových, při nichž by tuzemec některý za příčinou tohoto nedostatku byl nemohl hledati a nalézti potřebnou ochranu práva svého.

Kdyby se však nyní při zákonném upravení této otázky nařídil opak navrženého §. 9., to jest kdyby se ustanovilo, že úřadníci při úřadech veřejných v českých krajinách německy a v německých česky ani znáti ani úřadovati nemusí, bylo by právě toto u porovnání s tím, co nyní po zákonu platí, novotou pro veškeré obyvatelstvo země mnohonásobně obtížnou; neboť od té chvíle, co by se úřadník dle zákona více znalostí druhého jazyka zemského vykázati nemusel, stalo by se, zvláště zůstanouli nařízení o přísné jednojazyčnosti škol středních v platnosti, že by se nalézalo postupně vždy víc a více úřadníkův takových, kteří by potřebné znalosti druhého jazyka zemského postrádali a tudiž také stranám druhé národnosti zemské povinných služeb úřadních prokazovati neuměli, přičemž ani toho připomínati nechceme, že by to mohli odepříti naschvál nebo pro pohodlí své. Že by takový stav věcí byl pravou nehodou pro obchod, zvláště mezi sousedními okresy rozdílného jazyku, ano že by se rovnal v jisté míře odepření neb aspoň skrácení práva, bude zajisté každému patrno, kdo zná poněkud poměry obchodu u nás. Škoda plynoucí z takového stížení práva byla by zvláště citelná v Čechách, kdež jsou tržba a obchody všeliké tak živé a mnohotvárné, kde často velké zástupy dělníkův obojího jazyka u téhož podniknutí zaměstnány bývají, kde se služba soudcova a úřadníkova za časté vyhledává ne méně ex delicto jako ex contractu; byl by tudíž takový poměr právě u nás desetkrát obtížnější než v jiné zemi, kde je obyvatelstvo méně přičinlivé a méně pohyblivé. Bylť by zvláště obtížným pro obchodníky a průmyslníky, jižto nakupování hmot a rozprodej zboží svého v okresech druhého jazyka obstarávají a nezřídka do sporů právních se dostavše pomoc úřadův vyhledávati musí. Takové pomoci nemohli by se tito dodělati bez značné ztráty času a nákladů na zástupce, tak že by zajisté často raději bezpráví trpělivě snesli, než by si s mnohým namáháním a vydáním k právu svému pomáhali.

Jest to zajisté nešlechetné i právem neodůvodněné, mluviti o utlačení národnosti a znásilení jazyka, jediné za tou příčinou, že se o to jedná, aby bylo zachováno nařízení tak starodávné, tak samorostlé a nezbytné, nařízení, které nežádá nic jiného, než aby úřadník veřejný si opatřil známost řeči občanův a poplatníkův, jimž v postavení svém úřadní služby konati bude povinnen.

Žádá-li se to, je to zajisté tak málo vynucování řeči, jako když se žádá od kandidáta klasické filologie, aby uměl latinsky; vždyť je předce úřadník k tomu, aby konal svou službu občanům a je tudiž také povinnen, opatřiti si všecky vědomosti, jež služba jeho vymáhá.

Neníť zajisté nikdo nucen, státi se úřadníkem veřejným, ale zdá-li se komu spravedlivé, bráti služné ze spojených daní občanů obojí národnosti v zemi, nech ať to nepokládá za nespravedlivé, opatřiti si schopnosti potřebné, zvláště záleží-li mu na tom, aby mohl býti přeložen do jiných krajin a povýšen do služeb vyšších, kde se bez této známosti krom toho nebude moci obejíti.

Bylo by to zajisté podivné, kdyby se bral ohled na pohodlí malého počtu úřadníkův, kteří se štítí namáhání, opatřiti si schopnost jazykovou pro službu potřebnou, za níž se dají platit a kdyby se jim udělila dispense, při tom však aby se zapomínalo na miliony občanův v zemi a to jednou Němcův, jednou Čechův, na které by se takto uvalilo nejen pouhé nepohodlí, alébrž podle okolností i skutečná škoda, stížením úplné ochrany práva, na niž mají právo v celé zemi.

Je-li kde na svém místě ono slovo nespravedlivé obžaloby, že se jedná o to, snížiti Čechoněmce za občana druhé třídy, bylo by to, kdyby se přijetím opaku toho, co nařizuje §. 9., ustanovilo, že ve dvou třetinách země nesmí právo své vyhledávati svým jazykem a ne jinak leč s pomocí tlumočníkův a právních zástupcův.

Krom toho má ustanovení §. 9. platiti jen pro budoucnost.

Co se týče úřadníkův, kteří již nyní ve službě jsouce, druhého jazyka zemského mocni nejsou, vzal na ně vládní návrh zákona slušný ohled, kterou šetrnost komise rozšířeným zněním ještě zvýšila.

Ustanovení, dle něhož se mají utvořiti kurie národní, byla co do zásady obecně schválena; vyslovovala se však zvláště v časopisectvu německém obava, že by mohl účel kurií býti zmařen vřaděním velkostatkářův do nich.

Držitelstvo velkých statků nabylo ve vlasti naší rozvojem dějin zvláštního postavení k otázce národní, vedle veliké váhy národohospodářské; v těchto okolnostech poskytuje otázka o jeho vřadění do kurií a o spůsobu, jak by se to státi mělo, nemalé obtíže, kteréž překonati i vláda i komise poctivě se snažily.

Zástupce velkostatkářů z kurií naprosto vyloučiti bylo by již z té příčiny očividnou křivdou, poněvadž usnešení kurií mohou míti následky, kteréž se jeho placení daně velmi důlklivě dotýkají.

Krom toho bylo by to již samo sebou neoprávněno ba urážlivo, kdyby so vyloučením velkostatkářů vysloviti mělo, že jsou beze vší národnosti, že nemají pro zájmy národnosti a zvláště národní vzdělanosti ani jednoho ani druhého kmene zemského smyslu ani horlivosti, ješto je předce známo, že skutečně těmto zájmům četných obětí přinášejí a že jedna i druhá národnost mezi nimi čítá i spisovatele i přední zástupce národních zájmů svých, jichžto se zastati i v kurii by jim bylo oním vyloučením zabráněno.

Rovněž urážlivé bylo by to pro osobní důstojnost zástupcův velkostatkářů, kdyby měli býti odsouzeni k tomu, o přijetí své do některé kurie kandidovati, a kdyby snad pouze z odporu proti politickým zásadám svým mohli vyloučeni býti z kurie národní, k nížto snad dle rodu, jazyka a národních sympalhií svých náležejí a na jejímž jednání jim také co poplatníkům záleží.

Vřadění velkostatkářů mocí samého zákona, podlé položení statkův jejich - jak je navrženo ve předloze vládní, přináší s sebou tu nepřístojnost, že může velkostatkáře snadno přivésti do sporu s vlastním přesvědčením.

Nejsvobodomyslnější a nejdůstojnější bylo by zajisté nařízení, kteréž by velkostatkářům nechalo zcela na vůli, aby si zvolili kurii dle náklonnosti a osobního přesvědčení; a však právě takové ustanovení bylo by udržovalo na mnohých místech obavu, že by se tím národní ráz jedné nebo druhé kurie porušil - pročež by se bylo právě takové ustanovení potkalo s odporem ještě prudším než vřadění jich mocí zákona, jakéž předloha vládní navrhuje.

Komise snažila se o to, zachovati ve věci té pokud možná princip liberální, kterýž žádá, aby se zástupcům velkostatkářů a velkoprůmyslníků vyhradilo právo sebeurčení, kteréž míní jen tak dalece obmeziti, pokud je potřebí, aby se dosáhlo upokojení, že sám účel tvoření kurií tím nebude mýlen.

Dále měla komise na mysli, že někteří z poslanců těchto skupení volebních rozpakujíce se urazili v čemkoli choulostivého citu národního onoho obyvatelstva, mezi nímž velkostatky neb závody jejich leží, raději k žádné kurii nepřistoupí.

S druhé strany nebylo by hledíc k tomu, že otázka ta nabývá nařízením §. 12 povahu silně finanční, nikterak slušné vyloučiti velkostatkáře od jednání kurií, které rozhodují též o jeho dani nehledíc k tomu, k jaké národnosti on pro svou osobu náleží.

Komise usnesla se na tom, aby se nařídilo, že zástupce velkostatkářů, kterýž je sám velkostatkářem, se nesmí dáti zapsali do jiné kurie než do té, v jejímž obvodu jazykovém má sám statek, tak že tu má proč se zastati osobního prospěchu.

Tímto ustanovením je vyloučen naprosto strach, že by snad velkostatkáři přestupovali do té neb oné kurie jen k tomu cíli, aby mohli podporovati časové směry politické nebo národní a tak ráz kurií rušiti.

Kdožkoli zná skutečné poměry co do držení velkostatků v Čechách, toho nebude tajno, že nad míru málo velkostatkářů české národnosti má statky v krajinách jazyka německého; výminku činí tu nanejvýš jen několik nečetných, velikých rodů, jichž statky se prostírají přes krajiny obojí národnosti, jichž údové bezpochyby ač nevolili setrvati vzhledem kurii v úplné neulrálnosti, by vstoupili do oné kurie, do níž padá hlavní část jich daně. Krom toho je to již z důvodů společenských velice nepodobno, že by se velkostatkář té třídy chtěl vtírati do kurie, kam nepatří, a kde by se musel obávati, že bude nerad viděn.

Z toho je patrno, že statkáři, jimž §. od komise navržený vstoupení do německé kurie národní dovoluje, dle jazyka a též dle národního smýšlení svého jsou praví Němci, jichž sídla a jichž jmění vede jich k tomu, aby opatrovali a zastupovali zvláště zájmy národnosti německé.

Nelze zajisté připustiti, že by jeden nebo druhý z takových směl býti zbaven vlastní národnosti své jen proto, že snad ústavní zákony skutkem zavedené nepokládá za vrch dokonalosti, rovněž jako nelze vyhlasovali Tyrolany neb Hornorakušany z národnosti německé proto, že nechtějí býti bez vyznání náboženského.

Nyní pak, když mimo to - a to zasluhuje především býti uváženo - komise snažíc se vyhověli dle možnosti žádostem několika německých spolků politických, navrhuje, aby se návrh vlády změnil v ten spůsob, aby mohla každá kurie národní veto své vyslovili ne pouze dvěma třetinami hlasů - nýbrž aby k tomu stačila naprostá většina veškerosti údův jejích, tak že i v případě, kterýž se za poměrův, jež se tu předpokládají, naprosto mysliti nedá, že by všickni velkostatkáři do jedné kurie vstoupili a proti ní hlasovali, by jí přece vyslovení veta překaziti nemohli, musil by věru pravdě bíti do očí, kdo by se nyní ještě tvrditi neostýchal, že německé kurii přistoupením velkostatkářů českých vykonání veta jejího může býti zabráněno.

Pokud by tento zákon platil, mohla by mnohem spíše kurie česká v národní povaze své porušení vzíti přistoupením velkostatkářů z českých krajin, z nichž jsou mnozí smýšlení rozhodně německého; ale i tato nemusí se odtud obávati platné závady pro své veto, pokud k tomu stačuje pouhá naprostá většina, kdežto by bylo, jakž již řečeno, nespravedlivo nepřipustiti držitele rozsáhlých velkostatků k poradám a usnesením, ježto jim mohou uložili velká břemena.

Když se komise odhodlala, vys. sněmu předložený návrh o sestavení kurií navrhnouti, byla upřímně přesvědčena, že tím rovněž tak svobodnou a spravedlivou instituci tuto, která se snad osvědčí a i jinde následování se dočká, k účelu jejímu v nezlomné síle zachová, jakož i právo sebeurčení pro jednotlivce, pokud náleží, ohradí.

Dalšího odůvodnění návrhů svých komise za potřebné nepokládá.

Možná že ten onen v zákoně tomto potřebného nařízení pro jisté případy nenalezne. Vzhledem toho postačí poukázati k tomu, že do zákona, kterýž má co do možné opravy své opatřen býti ohradami, jež se dávají zákonům základním, a postaven pod ochranu korunovační přísahy nejmilostivějšího krále našeho, nehodilo se přijmouti ustanovení podrobná, ježto by se ve zkušenosti snadno mohla ukázati nepraktickými; pro taková nařízení je vyhražena cesta dalšího zákonného usnešení v §. 13, při čemž je každé národnosti dána záruka, že takové zákony bez přivolení její kurie vydati se nemohou.

Ano, ze stanoviska právě dotčeného bylo by snad bývalo radno, i některé nařízení do zákona tohoto přijaté, budoucnosti zůstaviti, kdyby byla komise - předpokládajíc takový úmysl u vys. vlády - neuznala za dobré, taková nařízení pro upokojení obav jednou probuzených již nyní ustanoviti.

Dalšího dovozování zákon ten nepotřebuje u těch, kteří si upřímně přejí, aby rovnoprávnost národní přestala býti neplodnou zásadou, alebrž do samého života vstoupila.

Sledujíc v tom známé šlechetné a otcovské úmysly Jeho Veličenstva našeho nejmilostivějšího císaře a krále předložila vys. vláda tento návrh zákona v tom úmyslu, by spory národní ve vlasti naší konečně se uklidily a práva národní obou národních kmenů ve vlasti naší byla již jednou postavena pod ochranu zákonů jasných a určitých i zřízení zemského.

V tomtéž duchu všestranné spravedlnosti a svornosti také i komise zákon ten pojala, uvažovala a opravovala. Pakli že se i nyní ješte někteří hlasové předpojatého mínění proti němu vysloví, ustoupí zajisté za králko strannictví spravedlivějšímu posuzování a lze doufati, že. zákon ten na sněmě nejblíže příštím přijat bude od zástupcův obou národností země ve srozumění, a že tím nabude povahy slavnostní úmluvy mezi oběma národy, jejíž význam se zvýší přísahou korunovační a kteráž napotom již neotřesená v podstatě své bude napořád působiti k blahu vlasti.

Bericht der Kommission für Vorberathung des Gesetzentwurfes zum Schutze des gleichen Rechtes der böhmischen und deutschen Nationalität im Königreiche Böhmen.

Die Kommission des hohen Hanfes hat die ihr zugewiesene Vorlage der hohen Regierung über ein Gesetz zum Schutze der nationalen Gleichberechtigung im Königreiche Böhmen in reifliche Erwägung gezogen, und ist zu dem Beschluße gelangt, dem hohen Hause die Gutheißung dieser Regierungsvorlage mit einer nur wenig umfangreichen Abänderung zu empfehlen.

Die Kommission konnte es sich nicht verhehlen, baß in einem von verschiedensprachigen Stämmen bewohnten Laube die nationalen Rechte eines jeden derselben und ihrer beiderseitigen Angehörigen, bei den zahllosen Berührungen derselben in den verschiedenartigsten Verhältnissen des Lebens, einen allezeit und allerseits ausreichenden Schutz gegen jegleiche denkbare Verletzung nur in wahrhaft brüderlichem Wohlwollen der Lanbessöhne unter einander und in wechselseitiger, stets lebendiger Rechtsachtung finden können, und daß eine solche wechselseitige brüderliche Rücksichtnahme In der gleichen Liebe für das gemeinsame Vaterland wurzeln muß.

Offenbar können diesfällige gesetzliche Bestimmungen allein ebensowenig einen vollkommen befriedigenben Zustand unter den Volksstämmen eines Landes zu Stande bringen, als etwa die bloßen Gesetze über Familienrecht edle und glückliche Familienverhältnisse zu begründen vermöchten.

Nichtsdestoweniger erscheint es im gegenwärtigen Augenblicke einer allgemeinen lebhaften Erregung des Nationalgefühles, wo Verletzungen nationaler Rechte nicht selten vorkommen und noch häusiger befürchtet werben, nicht nur rathsam, sondern geradezu nothwendig, ein solches Gesetz zu erlassen, vorerst zur Beruhigung der einmal angeregten nationalen Empfindlichkeit, serner zu wirksamer gesetzlicher Abwehr in Fällen, wo eine Solche bei der zeitweilig hochgehenden Fluth nationaler Leidenschaft uothwendig erscheinen sollte, endlich wohl auch um jenen, die sich des Abgangs eines solchen Gesetzes bedienen könnten, um ohne Grund Mißtrauen und Unfrieden unter den Söhnen eines Landes zu säen, den Anlaß hiezu zu benehmen.

Wenn es auf welcher Seite immer Elemente geben sollte, die nicht die Gleichberechtigung, sondern nur die Herrschaft oder Privilegirung einer Nationalität anstreben, oder deren Endzielen es entsprechen mag, den Unfrieden in unserem Vaterlande stationär zu machen, für solche wirb es überhaupt unmöglich fein, ein besriedigendes Gesetz über nationale Gleichberechtigung zu bieten. Jene aber, die als treue Söhne unseres schönen Vaterlandes feine Befriedigung, die Verständigung unter feinen Söhnen ohne Unterschied der Sprache ernstlich herbei wünschen, werden das Gesetz objektiv beurtheilen und es, zumal wenn sie sich gegenwärtig halten, daß jede Bestimmung desselben nach beiden Seiten Anwendung finden kann, eben so gerecht als zu gleichem und ausgiebigen Schutz der nationalen Rechte und Interessen aller Böhmen ohne Unterschied der Sprache ausreichend erkennen.

Sollte auch irgend eine Bestimmung desselben dennoch nach Umständen drückend erscheinen, so möge nicht außer Acht gelassen werden, daß wenn das Gesetz die Gleichberechtigung ehrlich zur Durchführung bringen soll, das Prinzip ber Gegenseitigkeit darin gewiffcnhaft beobachtet werden muß.

Wenn dieß als unbestreitbar anerkannt wirb, so ist es sehr leicht es sich klar zu machen und lebhaft vorzustellen, welche Folgen die vorgeschlagenen Bestimmungen, und welche etwa die entgegengesetzten für die Angehörigen ber einen, und für jene der andern Nationalität mit sich führen müßten, wenn sie zur Anwendung gelangen sollten.

Nachdem die Presse diesen Gesetz=Entwurf bereits vielseitig besprochen und einer scharfen. Kritif unterzogen hatte, so war die Kommission in der Lage, auch deren Bemerkungen in den Kreis ihrer Erwägungen zu ziehen.

Die wichtigsten Einwendungen wurden außerhalb der Kommission gegen die §§. 9 und 11 erhoben.

Was die Bestimmung des §. 9 betrifft, baß bei landesfürstlichen Behörden und Gerichten in Böhmen künftig Niemand als Konzeptsbeamte angestellt werden könne, der nicht beider Landessprachen mächtig ist, so ist diese Bestimmung in Böhmen keineswegs eine Neuerung, da anfangend mit der Bestimmung der verneuerten Landesordnung vom J. 1627 C. II. bis auf die neueste Zeit, eine lange Reihe von Gesetzen und Verordnungen von den öffentlichen Beamten zumal von jenen, die mit dem Volke zu verkehren haben, wie eben politische Beamte und Richter, die Kenntniß beider Landessprachen fordert, so daß von jenen, die ohne diese Kenntniß zu einer solchen Stellung gelangt sind, angenommen werden kann, baß sie selbe mit Außerachtlassung des Gesetzes erlangt haben.

Wenn gleich durch diese lare Beobachtung des Gesetzes manche Beamte bei öffentlichen Behörden zur Anstellung gelangt sind, welche einer ber beiden Landessprachen gar nicht ober doch nur im Wort und das nothdürftig mächtig waren, so gab es doch gewiß selbst bisher im Lande nur wenige Behörden, bei denen ein Landesangehöriger zufolge dieses Mangels den nöthigen Rechtsschutz nicht hätte suchen und erlangen können. Würbe nunmehr bei der gesetzlichen Ordnung dieser Frage, im Gegeusatze zu dem vorgeschlagenen §. 9, die Bestimmung angenommen, daß die Beamten öffentlicher Behörden in böhmischen Gegenden nicht dentsch und in deutschen Bezirken nicht böhmisch zu können und zu amtiren verpflichtet sind, so wäre gerade dies, im Vergleiche zu dem bisherigen gesetzlichen Zustande, eine für die Landesvölkerung vielfach brückende Neuerung. Denn ist einmal die Kenntniß der zweiten Landessprache für den Beamten kein gesetzliches Erforderniß mehr, so werden sich, zumal wenn die gegenwartigen Bestimmungen über die strenge Einsprachigkeit der Mittelschulen aufrecht bleiben, sukzessiv immer mehr Beamte finden, die der nöthigen Kenntniß der andern Landessprache ermangeln werden und die somit nicht in der Lage sein werden, Parteien der andern Nationalität des Landes in ihrer Sprache den pflichtmäßigen Dienst zu leisten, wenn auch nicht angenommen werben will, daß sie dies aus Eigensinn oder Bequemlichkeit verweigern werden. Daß ein solches Zustand der Dinge für den Verkehr, zumal zwischen nachbarlichen Bezirken verschiedener Zunge, eine \vahre Kalamität wäre, gewissermaßen einer Rechtsverweigerung und Rechtsverkümmerung gleich käme, ist für jeden, der einen Einblick in's Verkehrsleben gewonnen hat, einleuchtend. Der Nachtheil einer solchen Rechtsbehinderung wäre gerade in Böhmen, wo Handel und Verkehr so vielseitig und lebhaft sind, wo Arbeiter beider Zungen oft massenhaft bei derselben Unternehmung beschäftigt werden, und wo zufolge dessen die Dienstleistung des Richters und Beamten häufig eben sowohl ex contractu als ex deliclo in Anspruch genommen werden muß, zehnmal lästiger als anderswo, wo die Bevölkerung weniger richtig und beweglich ist. Ein solcher Zustand wäre insbesondere sehr lästig für Handels- und Gewerbsleute, die den Einkauf von Rohmaterial und den Vertrieb ihrer Waare in Bezirken anderer Zunge besorgen, die ja so häuftg in Rechtskonflikte gerathen und die Hilfe der Behörden in Anspruch zu nehmen bemüssigt sind. Diese wäre dann für sie mit so viel Zeitverlust und Vertretungskosten verbunden, daß sie es oft vorziehen würden, ein Unrecht in Geduld hinzunehmen, als sich mit so viel Mühe und Kosten ihr Recht zu schaffen.

Es ist offenbar illoyal und unberechtigt, aus Anlaß einer so althergebrachten, naturwüchsigen und unentbehrlichen Bestimmung, die von einem öffentlichen Beamten verlangt, daß er sich die Kenntniß der Sprache jenes Bürgers und Steuerzahlers verschaffe, welchem er in seiner Stellung amtliche Dienste zu leisten verpflichtet sein wird, von nationalem Druck und Sprachenzwang zu sprechen. Es ist dies eben so wenig ein Sprachenzwang, als wenn man von einem Kandidaten der klastischen Philologie den Ausweis verlangt, daß er Latein könne; ist ja doch der Beamte des öffentlichen Dienstes wegen, des Bürgers wegen da und somit auch verpflichtet, sich jene Qualifikation zu erwerben, die fein Dienst erfordert.

Gewiß gibt es für Niemand einen Zwang, öffentlicher Beamte zu werden, aber wenn er es angemessen sindet seinen Gehalt aus den vereinigten Zahlungen der Landesbürger beider Nationalitäten zu beziehen, so möge er es auch billig finden sich zum Dienste für beide die Eignung zu erwerben, zumal wenn er in verschiedensprachige Gegenden oder in höhere Dienstescategorien befördert werden will, wo er dieser Kenntniß ja doch nicht entbehren kann.

Es wäre jedenfalls sonderbar, wenn man aus Rücksicht für die Bequemlichkeit einer geringen Zahl von Beamten, welche die Mühe scheuen, sich die zu dem Dienste, für den sie bezahlt werden, nöthige sprachliche Eignung zu verschaffen, diese hievon dispensiren wollte und dabei vergäße, daß man hiedurch vielleicht Millionen von Landesbürgern einmal der deutschen ein andermal der böhmischen Zunge nicht etwa blos eine Unbequemlichkeit zufüge, sondern nach Umständen einen effektiven Schaden, durch Erschwerung des vollen Rechtsschutzes, auf den ste überall im Lande einen gerechten Auspruch haben, verursache.

Wenn jenes Wort ungerechter Beschuldigung, daß man den Deutschböhmen in seinem Vaterlande zu einem Bürger zweiter Klasse degradiren wolle, irgend wo am Platze wäre, so wäre es in dem Falle, wenn man durch die Annahme des Gegentheils von §. 9 gesetzlich bestimmen wollte, daß er in zwei Dritttheilen des Landes die Hilfe der Behörden nicht in feiner Sprache und nicht anders als mit Hilfe von Dolmetschern und Vertretern suchen dürfe.

Die Bestimmung des Paragrafen ist zudem nur für die Zukunft festgestellt.

Betreffend jene bereits im Dienste stehenden Beamten, welche dermal der anderen Landessprache noch nicht mächtig sind, hat der Gesetzvorschlag der h. Regierung auf sie billige Rücksicht genommen, welchem von der Commission noch eine ansdehnende Fassung gegeben wurde.

Die Bestimmung der Bildung von NationalKurien hat im Princip allgemein Billigung gefunden; es wurde jedoch namentlich in der deutschen Presse vielfach die Besorgniß ausgesprochen, daß der Zweck der Eurien durch die Einreihung des Großgrundbesitzes vereitelt werden könnte.

Bei der zufolge der gerichtlichen Entwickelung unseres Vaterlandes ganz eigenthümlichen Stellung unseres Großgrundbesitzes zu der nationalen Frage und bei der großen volkswirthschaftlichen Bedeutung desselben bietet die Behandlung desselben in Bezug auf feine Einreihung in die Nationalcurien große Schwierigkeiten, welche eben sowohl die Regierung als auch die Commission redlich zu lösen bemüht war.

Die Vertreter des Großgrundbesitzes aus den Kurien ganzauszuschließen wäre offenbar schon aus dem Grunde ein schreiendes Unrecht, weil ja die Beschlüsse der Eurien mit Consequenzen verbunden sind, die auf seine Steuerleistung gewaltig Einfluß nehmen können. Zudem ist es wohl an sich schon unstatthaft, wo nicht geradezu beleidigend, durch eine solche Ausschließung zu erklären, daß der Großgrundbesitz Böhmens völlig nationalitätslos sei und für die nationalen, insbesondere die Culturinteressen keines der beiden Volksstämme des Landes ernstlich Sinn und Eifer habe, da es ja Thatsache ist, daß er für dieselben nahmhafte Opfer bringt und die eine wie die andere Nationalität unter ihren Schriftstellern, ja unter den Vorkämpfern ihrer nationalen Interessen Großgrundbesitzer zählt, die hiemit ausgeschlossen würben, für ihre nationalen Parteiinteressen in die Curie einzutreten.

Gleichfalls verletzend wäre es für die persönliche Würbe der Abgeordneten des Großgrundbesitzes, wenn sie veruitheilt würben, erst um ihre Aufnahme in eine Nationalcurie zu candibiren und wenn sie etwa blos aus Opposition gegen ihre politische Uiberzeugung von einer nationalen Curie ausgeschlossen werden könnten, in welche ste nach ihrer Abstammung, Sprache und nationalen Sympathie gehören und bei ber ste durch ihre Steucrleistung betheiligt sind.

Eine durch das Gesetz angeordnete Einreihung der Großgrundbesitzer blos nach ihrem Besitz wie sie die Regierungsvorlage vorschlägt - hat den Uibelstand, daß ste mit der Uiberzeugung der Betreffenden leicht in Conflikt kommen kann.

Die liberalste und würdigste Bestimmung in der Frage wäre offenbar die gewesen, den Vertretern des Großgrundbesitzes die Wahl der Curie nach ihrer Neigung und persönlichen Uiberzeugung vollkommen frei zu stellen; aber gerade diese Bestimmung hätte vielfach die Besorgniß wach gehalten, daß hiedurch der nationale Charakter einer ober der andern Curie alterirt werden könnte und es wäre demnach eine solche gesetzliche Bestimmung heftiger angegriffen worden, als selbst die von der Regierungsvorlage beantragte Einreihung nach dem Besitz.

Die Commission war bestrebt, das hier einzig liberale Princip der Wahrung freier Selbstbestimmung für die Vertreter des Großgrundbesitzes und der Großindustrie so weit als thunlich aufrecht zu halten und es nur so weit zu beschränken, als es nöthig ist, um die Beruhigung zu geben, daß fortan der Zweck der Curienbildung nicht beirrt werden kann. Sie hielt sich hiebei gegenwärtig, daß manche unter den Abgeordneten dieser Wählergruppen, bei der zarten Rücksicht, die sie für die nationale Empsindlichkeit der Bevölkerungen, unter denen ihre Besitzungen und Unternehmungen liegen, zu nehmen veranlaßt sind, es vorziehen werden, gar keiner Kurie beizutreten.

Anderseits kann mit Rücksicht auf die im §. 12 begründete finanzielle Seite der Frage ein Großgrundbesitzer billigerweise nicht von den Verhandlungen einer Kurie ausgeschlossen werden, die mit über feine Steuerleistung entscheidet, ohne Rücksicht, welcher Nationalität er für feine Person angehört. Die Kommission hat sich sonach für die Bestimmung entschieden, daß ein Vertreter des Großgrundbesitzes, der selbst Großgrundbesitzer ist, nur in jene Kurie einzutreten berechtigt sein soll, in deren Sprachgebiete er selbst begütert ist und somit auch ein persönliches Interesse zu vertreten hat.

Durch diese Bestimmung ist die Besorgniß zur Gänze ausgeschlossen, daß etwa die Großgrundbesitzer blos zum Zwecke der Förderung momentaner politischer und nationaler Strömungen in die eine oder andere nationale Kurie übertreten und so den Charakter derselben alteriren könnten.

Wer die thatsächlichen Verhältnisse des böhmischen Großgrundbesitzes kennt, dem kann es nicht entgangen fein, daß äußerst wenig Groß« grundbesitzer böhmischer Nationalität im deutschen Sprachgebiete Böhmeus begütert sind; eine Ausnahme hievon bilden höchstens einige wenige große Geschlechter, deren Besitzungen sich über beide Sprachgebiete erstrecken und deren Glieder muthmaßlich, wenn sie es nicht etwa vorziehen, bezüglich der Kurien ganz neutral zu bleiben, in jene Kurie eintreten dürften, in welche das Schwergewicht ihrer Steuerleistung fällt Zudem ist es schon aus socialen Gründen höchst unwahrscheinlich, daß sich Gutsbesitzer dieser Klasse einer Kurie aufdrängen sollten, wo sie nicht hingehören und wo sie besorgen müßten, scheel angesehen zu werden. Sonach sind diejenigen Besitzer, welchen der durch die Kommission vorgeschlagene §. den Eintritt in die deutsche Nationalkurie offen läßt, nach Sprache und wohl auch nach ihrer nationalen Gesinnung fast ausnahmslos echte Deutsche und find auch durch ihren Besitz und Wohnsitz an die Pflege und Vertretung der deutschnationalen Interessen angewiesen.

Einzelne unter ihnen dieser ihrer Nationalität etwa blos deshalb verlustig erklären zu wollen, weil sie die faktisch bestehenden Verfassungsgesetze nicht für ein Ideal von Vollkommenheit erkennen, geht offenbar eben so wenig an, als man die Tyroler oder Oberösterreicher aus der deutschen Nationalität hinaus voliren kann, weil ste nicht konfessionslos fein wollen.

Nachdem nun außerdem - und dieser Umstand ist besonders hervorzuheben - die Kommission den von mehreren deutschen politischen Vereinen ausgesprochenen Wünschen möglichste Beachtung widmend, den Regierungsantrag dahin abzuändern, vorgeschlagen hat, daß zur Abgabe des Veto einer Nationalkurie nicht mehr eine Zweidrittelmajorität nöthig sein möge, sondern die absolute Majorität der Gesammtzahl der Glieder genügen solle, so könnte sie selbst in dem unter den gegebenen Voraussetzungen absolut undenkbaren Falle, daß alle Großgrunddesitzer in eine Curie eintreten und entgegenstimmen, nicht an der Abgabe des Veto gehindert werden; es hieße sonach der Wahrheit geradezu in´s Gesicht schlagen, wenn man noch behaupten wollte, daß die deutsche Curie durch den Eintritt von Großgrundbesitzern böhmischer Nationalität an der Ausübung ihres Veto gehindert werden kann.

Allerdings könnte bei Geltung der vorgeschlagenen Bestimmung weit mehr der nationale Charakter der böhmischen Nationalcurie durch den Eintritt der vielen, mitunter ausgesprochen deutsch=gestunten Gutsbesitzer aus böhmischen Gegenden alterirt werden; aber auch hier ist bei Festsetzung der absoluten Majorität eine wirksame Behinderung der böhmischen Nationalcirie in der Abgabe ihres Veto nicht zu besorgen und jedenfalls bliebe es wie gesagt unbillig, die Besitzer großer Gütercomplere von Berathungen und Beschlußfassungen auszuschließen, die ihnen große Lasten auflegen können.

Indem sich die Commission entschloß, dem h. Hause die vorliegende Bestimmung bezüglich der Curienbildung zu beantragen, war sie der ehrlichen Uiberzeugung, diese gewiß freisinnige und gerechte Institution, die sich vielleicht auch anderwärts als bahnbrechend bewähren wird, eben sowohl für ihren Zweck ungebrochen zu erhalten, als auch das Recht der Selbstbestimmung der Einzelnen nach Gebühr zu wahren.

Einer weiteren Begründung ihrer Anträge glaubt die Kommission entraihen zu können.

Möglicher Weise dürfte Mancher in diesem Gesetze die nöthige Bestimmung für gewisse Fälle vermissen. Diesfalls möge es genügen darauf hinzuweisen, daß ein Gesetz, welches bezüglich seiner Reform mit den Cautelen eines Landesgrudgesetzes ausgestaltet und unter den Schutz des Krönungseides unseres allergnädigsten Königs gestellt werten soll, unmöglich Detailbestimmungen aufnehmen darf, die sich später liecht unpraktisch erweisen könnten; für derlei Bestimmungen ist eben der Weg weiterer gesetzlicher Ordnung im §. 13 offen gelassen, wobei jeder Nationalität die Gewähr geboten ist, daß derlei Gesetze nicht ohne Zustimmung ihrer Curie erlassen werden können.