Jaksi přes noc má sněm král. Českého uvážiti důležitý takový úkol, ku kterému popřávalo se uherskému sněmu vždy několik měsíců.

Vyplývá to z té obvyklé již zásady, že sněmové, kteří nejsou uherskými, považují se jakožto nivelované, že od doby Šmerlingovy staví se všechni sněmové neuherští na jedno stanovisko, že nepřikládá se měřítko jiné k tak slavnému a četnému shromáždění, jakým jest český sněm, že staví se měřítko rovně takové jako k městské radě Terstské, jako k malému sněmu Vorarlberskému. (Výborně. ) Pánové! právě proto, že vláda, že ministerstvo jaksi chtělo zameziti, aby přímý a bezprostřední hlas z lůna národa a zastupitelstva českého došel k nejjasnějšímu trůnu: právě proto jsem pro formu adresy. Sněm království Českého odpoví svému panovníku přímo, odpoví českému králi po starém zvyku svém; odpoví se vší upřímností a nejlojalnější oddaností. To, pánové, ode dávna byl zvyk českého sněmu a tak i bohdá pro příště se zachová. (Výborně. )

Slavný sněme! Shledali jsme podle sdělení, které nám bylo učiněno vládou, jakož i podle dosavadních skutků vlády, jakým směrem ona hodlá kráčeti, jakým směrem ona hodlá upraviti zviklané státoprávní poměry říše a veškerých zemí rakouských. Než naše povinnost káže nám, abychom my promluvili k nejjasnějšímu panovníku, abychom mu vyslovili svoji pochybnost, že cesta, kterou nynější vláda kráčeti chce, není jenom záhubná, nýbrž dočista i nerakouská. Jaké příběhy udály se, že před našima zrakoma jaksi zmizely slova z 20. září, aniž by nám byl sdělen patent ode dne 20. ledna? Takovým způsobem uvádí se v lehkost a pochybnost u lidu našeho slovo císařské, slovo, jež on s největší důvěrou vyslýchává. Kam se podělo, táži se, právo, které nám zaručeno bylo spůsobem slavným dne 20. září, že vyslechnuty budou stejnovážně hlasy sněmů, legálních zástupců království a zemí?

Nejenom slovo císařské to jest, nýbrž jest to právo naše, kteréž jsme si vydobyli, a kteréž si vyrvati nedáme. (Výborně. ) Na tomto základě i nadále kroky své říditi chceme.

Praví se, že vyjednávání stran vyrovnání s královstvím uherským vyžadovalo jaksi, aby opuštěna byla dráha naznačená manifestem ze dne 20. září 1865 a aby vrátilo se k formám, které opuštěny byly, poněvadž v skutku nikdy provésti se nedaly; k formám rozkotaným, které nám připomínají jenom doby žalu, doby útrap a zmatků. Jaký je rozdíl v situaci nyní s ohledem k době, kde byl vydán patent ze dne 2. ledna? Rozdíl jediný jest ten, že ministerstvo odstouplé řídilo se dle zásady: "il faut avoir le courage de son opinion. " Ministerstvo minulé mělo tu odvahu a zmužilost, že řeklo: Na tak zvané ústavní cestě nikterak věci ku předu vésti nemohu, svolám tedy zastupitelstvo nějaké, kterému právě proto dám jméno "mimořádné"; pan ministr Beust svolává také něco nového, co zde ještě nebylo, jen že nemá odvahy, aby to pověděl, poněvadž by se mu mohlo vytýkati, že nebylo příčiny, proč musil nastoupit na místo pana hraběte Belcrediho. (Výborně. )

- Vyrovnání s královstvím uherským zajisté považoval a považuje i nyní každý politik a státník za nevyhnutelné a nutné; i sněm království českého zajisté na této dráze vyrovnání nikteraké překážky klásti nebude a klásti nechce. Avšak dvojí podmínka jest, aby toto vyrovnání bylo stálé a pevné: 1) totiž aby v obvodu i koruny svatoštěpánské pokračováno bylo podle práva a 2) aby nikterakým způsobem z druhé strany nebylo vyrovnáním a urovnáním takovým praejudikováno právům a nárokům neuherských království a zemí. Jestliže plniti se budou výminky takové, jak jsou přirozené, zajisté zástupcové veškerého království českého přistoupí s radostí k vyrovnání tomuto. Především však, jak jsem pravil, připomínati si musíme práva, kterých šetřiti zapotřebí v obvodu koruny svatoštěpánské, práva onoho bodrého národu, který jest nám spřízněn jak krví tak i k vůli snahám stejným i politickým i národním, národu to Chorvatského v království trojjednom (výborně ve středu). Sněm království Českého s nejvřelejší sympathií a s nejvřelejší tužbou hleděti bude k tomu, aby tomuto království, aby tomuto národu, jenž zachránil skutečně roku 1848 celé mocnářství (výborně ve středu), stalo se podle práva a spravedlnosti (výborně). Druhé, co jakožto podmínka klásti se musí, jest, aby vyrovnání s Uherským královstvím nebylo jednostranné. Já ovšem téměř již obávám se, že reskriptem, jenž posledně vydán byl k sněmu Uherskému, již jaksi čára překročena jest, která překročena býti neměla, avšak stalo se, co se stalo; hleděti se musí, aby nestalo se hůře. Nikterak nesmíme spustiti z očí, že vyrovnání s královstvím uherským není vyrovnání v obvodu celého císařství rakouského; vedle vyrovnání s královstvím uherským že i zapotřebí vyrovnání s ostatními královstvími a zeměmi. To však nikterak nemůže se státi spůsobem, který naznačil již elaborát, jenž vydán byl komissí 67 členů z uherského sněmu, aby totiž podlé sněmu uherské koruny stál jeden sněm neuherských zemí na druhé straně a aby proti uherskému ministerstvu sjednocenému na druhé straně stálo zalitavské ministerstvo. Takovým spůsobem mi ovšem nemůžeme přistoupiti na dráhu, na kterou nás volají. My bychom nepovažovali to vyrovnání za vyrovnání všech částí Rakouska. Jakým právem, táži se, mluví pan ministr Beust ve svém okružníku, který rozeslal místodržilelům a přednostům jednotlivých zemí v kurialním stylu o cisleitanských zemích? (Výborně. ) Toto slovo hrozí se skutečně již uhnízditi; ale jaké podstaty to má? Nesouvisí to ani s historickými ani se statistickými ani s geografickými poměry.

Konstituování státu Rakouského nemůže zajisté nikterak jiným spůsobem se státi, než když státníci Rakouští vrátí se k oněm historickým základům, na kterých právě Rakousko zbudováno bylo. Rakousko však, to každý historik mi dosvědčí, nepovstalo z jedné strany z nějakého království Uherského a z druhé strany z nějakého království Cisleitanského, nýbrž z království Uherského čili koruny Svatoštěpánské, z koruny Sv. Václavské čili ze zemí koruny české, z dědičných zemí rakouských, ku kterým připadla později velká část zemí polských, Halič. Takovým způsobem historickým sestaveno bylo toto mocnářství a každý státník, který by nechtěl zbudovat stát znovu na základě historickém, tak jak povstal, ten zajisté nepotkal by se s výsledkem.

V první řadě pak stojí vedle uherské a svatoštěpánské koruny země koruny české. Já, pánové, nebudu zde mluvit o tom a nebudu opět dovozovat, jak se nám popírají práva zemí koruny české, že se poukazuje k roku 1620, kterým by byla bývala pochována práva ona. Kontumacírování národů nezná než skutečná moc a jestliže uznáno bylo v rakouských státech, že kontumacírování práv koruny sv. Štěpána, které se stalo za ministerstva Bachova, nezakládalo se na právu, nýbrž jen na moci, tož nám musíte připustit, že jestli neplatí kontumacírování pro 20 let, že neplatí také ani pro 50 let ani pro sto let! (Výborně! Výborně!) Vidíme zde vždy, s jakými úsměšky se to potkává, když se mluví o právech a poukazuje se k tomu, jak mladá, bujará a krásná jsou práva, na kterých stojí opačná strana. Avšak my se toho dožili, jak a co nám vyšlo z těchto práv; my to zkusili v dobách, kde s úsměšky a pohrdáním ve Vídni na poslance naše hleděli, a viděli jsme co krásného a svobodomyslného pro nás z toho vyplynulo.

Myslím, pánové, že toho málo uvést můžete a to málo že má také své veliké vady. Pánové, prosím vás, popřejte nám naše stará práva, jestli že národ náš uznává, že se s nimi stotožňuje, že mu vyhovují, že je miluje a že mu jsou nejdražšími upomínkami, a buďte ubezpečeni, že jest-li že přijde ústavodární život do proudu, zajisté si je národ změní takovým spůsobem, jak to právě osud naší doby vyžaduje. Nescházelo by nic, než aby se ještě jednou z druhé strany poukázalo k "červeným frakům", a však bývalí stavové, se již necítili v těchto fracích docela volnými, oni zajisté nebaží po navrácení prostém k starým dobám. Nám zůstalo ze státoprávních poměrů koruny české to, k čemu již dr. Rieger poukázal, že slib svatý, který císař Ferdinand učinil, když na stolec Přemyslovců povolán byl; ba i pozdější panovníci vzdor tomu, že jak se praví roku 1620 prý propadla práva historická, dovolává se proti nárokům německé říše těchto práv, privilejí a svobod. Připomínám pouze císaře Josefa I. a Karla VI., který dovolával se "propadlých" těchto práv tenkráte, když stavové čeští měli přispět k tomu, aby upevněn a ustálen byl rod Habsbursko-Lothrinský. Těchto práv nikterakým spůsobem spustiti se nemůžeme. Kdyby jiného práva nebylo, než že po vymření slavného rodu Habsburského, čehož pán Bůh nedopouštěj, opět koruně české a zastupitelstvu jejímu volná volba ponechána jest, svědčilo by to o zvláštním postavení zemí koruny České. Pánové, vyzývají nás v takovémto položení, abychom my opět, jako jednou již se stalo, vešli v nějaký sbor, který skutečně neznáme. Já popírám, že by se mohlo o tom, co se nám předkládá a navrhuje, říci: že jest to "ústavní".

Zpráva menšiny hlavně odvolává se k tomu, že se má svolat zastupitelstvo do říšské rady na základě §. 16. zřízení zemského. Jak tento §. 16. zem. zříz. zní? On zní následovně:

Sněm zemský jest ustanoven, aby spolu se přičinil k vykonávání moci zákonodárného sboru, jak vyměřeno diplomem císařským od 20. října 1860 a jemu náleží posílati ze sněmovníků do sněmu poslanců rady říšské, jak ustanoveno jest v §. 6. základního zákona o zastupitelstvu říšském.

§. 6. pak zákona o říšském zastupitelstvu zní: Do sněmu poslanců přijde 343 údů. zvolených.

Ta říšská rada. nebo onen sbor, do kterého nás povolali, nemá 343 členů, poněvadž a priori vypuštěno jest z toho zastupitelstvo veškerého království uherského a trojjediného, nýbrž jen 203 členů. Pánové, jestliže mne dokážete, že 203 jest totéž co 343, pak řeknu, že jste volili na ústavní cestě a že jste vykonaly volbu dle ústavy. (Bravo, výborně hlučné v právo a centrum. ) Pánové! vidím, že se tomu na druhé straně někteří diví; mně jest to zase divno, že se tomu divíte, neboť vždyť celý základ ústavy spočívá v tom, že tehdáž teprv, když celá rada říšská tato, celé zastupitelstvo shromážděno jest, o ústavních věcech rozhodovati smí.

Nikde nestojí v ústavě, že užší říšská rada má právo, aby jednala o ústavních záležitostech. Jest to jenom širší říšská rada. To vysvítá z celého ducha i ze slov patentu. Tedy zůstávám při tom, co jsem tvrdil, totiž že jestliže dvě čísla nejsou totožná, není také to, co vy žádáte, totožné s "ústavností. " Na takový však projekt my nikterakým spůsobem přistoupiti nemůžeme. My bychom vydali se opportunitě v šanc a zanechali praejudic pro staroslavné právo naše.

O, pánové, zklamali jsme se již jednou. Podlé mého přesvědčení byla největší chyba strany, ku kteréž náležím, ta, že r. 1861 obeslala říšskou radu, aby se přesvědčila, že Čechovi ve Vídni není možno obstáti, když háji svá práva. (Výborně. )                                                 

Pánové, my takový experiment podstoupiti nemůžeme nikterakým způsobem, a dovoláváme se opět a opět slova císařského, které nám zaručeno bylo nejvyšším manifestem, daným dne 20. září 1865.

Lákají nás do Vídně, poněvadž prý máme majoritu šesti až desíti hlasů. To vám budiž právě upokojením, že my i do takového sboru nechceme jíti, kdež máme i majoritu, abyste nám nemohli vytýkat před soudem Evropy, že jsme vás utlačovali, že jsme vás majorisovali, jakož vy jste činili nám. (Hlučná pochvala, oho, oho! na levici. )

Podlé toho nemohu nikterak jinak, než vysloviti se pro zásady, jaké v adrese většiny položeny jsou. Budu hlasovat podlé ní s plným přesvědčením.

Ministři a vlády přicházejí a odcházejí; pan Schmerling přišel a odešel, pan Beust přišel a půjde. Vedle vlád a vedle ministerstev však zůstanou národové a budou věrně radit králi a panovníku svému proti všemu, cokoliv by proti interesům dynastie a tohoto staroslavného království našeho díti se mohlo. (Výborně, výborně. )

Oberstlandmarschall: Ich werde, bevor ich dem nächsten Redner das Wort gebe, die Liste wieder vorlesen, weil sich unterdessen noch mehrere Redner haben vormerken lassen. Für das Majoritätsvotum sind noch vorgemerkt:

Gras Clam, Dr. Sladkovský Dr. Palachý Johann Fürst Lobkovic Georg, Hr. Schulz, Baron Villani, Dr. Mattuš, Gras Friedrich Thun, Skrejšovský und Dr. Klaudy.

Für das Minoritätsvotum die Herren: Prof. Höfler, Gras Hartig, Kittel, Dr. Wickert, Pros. Schrott, Dr. Weber, Dr. Hanisch, Dr. Uchatzy, David Kuh (Heiterfeit) und Dr. Klier.

Ich ertheile das Wort dem Prof. Höfler, welchem Graf Hartig sein Wort in der Reihenfolge abgetreten hat.

Abg. Höfler: Euer Excellenz, es war ein Grundsatz der Alten, der sich vielfach in der moralischen Welt bewährt hat (Rufe: Na hlas), daß, um die empörten Wogen zu besänftigen, nichts besser sei, als Del aus dieselben zu gießen; vor diesem Satze möchte ich in diesem Momente Gebrauch machen, in welchem ich zum Worte komme. Das Oel aber, das, wie es mir scheint, im gegen-wärtigen Augenblick vor Allem ausgegossen werden durste, die erregte Leidenschaft zu beschwichtigen, ist kein anderes, als dasjenige, daß ich mit den Worten eines hochverehrten Redners und Mitgliedes der hohen Kammer anführe, welches jedoch nicht auf dieser Seite des Hauses seinen Sitz hat. "Das beste. Mittel" so heißt es, - der hohe Landtag wird mir diese paar Worte erlauben - aus der Broschüre der allerunterthänigsten Adresse des böhmischen Landtags vorzulesen, das beste Mittel, einer Agitation, insoweit es überhaupt möglich ist, entgegenzutreten, scheint uns die einfache Darlegung der Thatsachen zu sein, welche es Demjenigen, der darnach redlich strebt, ein unbefangenes, ein selbstständiges Urtheil zu fällen erleichtert. "

Ich kann aber auch in anderer Beziehung den Rednern, die vor mir gesprochen haben, nicht folgen.

Es scheint mir das erste Gesetz in der wissenschaftlichen, wie in der parlamentarischen Polemik zu sein, dem Gegner mindestens dieselben Ehren zuzuerkennen, die man für sich selbst in Anspruch nimmt, ihn nicht für minder zu erachten, als man glaubt, daß man es selbst sei. (Bravo links) Das zweite Geietz ist, niemals mit ungleichen Waffen zu kämpfen.

Ich kann aber auch in einer weitern Beziehung nicht in die Pfade einlenken, in die von Vorrednern eingelenkt worden ist, indem ich mich erinnere, in welcher Art und Weise eine wenn auch noch so geringe Anspielung auf einen abwesenden Minister gerügt wurde; während heute Angriffe auf Angrifft» gegen gewesene und gegen gegenwärtige Minister stattfanden. Ich werde für meine Person nicht das jus talionis ergreifen und nicht, weil von früheren Ministem gesprochen worden war und zwar in nichts weniger als lobender Weise ich mich etwa dadurch berufen fühlen konnte, dasselbe gegen Jemand zu thun, der - gegenwärtig nicht mehr Staatsminister von Destereich ist. (Bravo!) Wohl aber suhle ich mich genöthigt und zwar wider meinen Willen, denn doch auf einige Punkte einzugehen, die berührt worden sind und der hohe Landag wird mich entschuldigen, wenn ich in dieser Beziehung mich nicht ganz so kurz fasse, als ich es eigentlich wünsche und will. Se. Excellenz wird sich vielleicht erinnern, daß als ich in dem hohen Landtage das erstemal das Wort zu ergreifen die Ehre hatte, ich einen Antrag stellte, der unter anderem darauf hinausging, es möge eine historische Kommission niedergesetzt werden, aus daß die Pflege der böhmischen. Geschichte unmittelbar durch diese ermöglicht wurde und der hohe Landtag dazu auch die nöthigen Wittel biete. Nichts dürste, sagte ich, nothwendiger sein, als dieses; nichts dürfte auch zu gleicher Zeit ehrenvoller für dem hohen Landtage sein, als zur Erfüllung einer derartigen wissenschaftlichen Aufgabe die Mittel zu bieten. Die Kommission, welche von dem hohen Landtage gewählt worden ist, darüber Beschluß zu sassen, hat diesen Theil meines Antrages nicht angenommen, aus Gründen, die ich hier nicht zu erörtern brauche und von denen ich einfach sage, daß sie nach meinem Dafürhalten nicht begründet waren. -

Würde diese Kommission in der Art ins Leben gerufen worden sein, wie ich beantragte, meine Herren, ihre erste Ausgabe wäre es gewesen, dasjenige zu thun, was überhaupt die Ausgabe der Geschichte ist, genau Schritt für Schritt voranzugehen, die einzelnen Dokumente, die sich auf die böhmische.

Geschichte und auf die staatsrechtlichen Verhältnisse Böhmens beziehen, zu prüfen, und dadurch an der sicheren Hand der Geschichte einen festen Boden zu gewinnen, um die wichtigen Fragen gänzlich in unleidenschaftlicher Weise sina ira et studio zu erörtern, die uns allen am Herzen liegen (Sehr gut! Bravo! links).

Der hohe Landtag wollte es nicht, ich bedauere es, ich bin für meine Person gerechtfertigt.

Wenn aber somit von der böhmischen Geschichte die Rede war, so gehe ich mir höchst ungern in das ein, was hier zu erwiedern ist, wohl mich erinnernd des alten Spruches: "Incedo per ignes suppositos cineri diloso" und wenn ich nur gezwungen das Eine und das Andere berühre, so geschieht es eben weil ich muß; nicht um nur aufzuregen, sondern um aufzuklären. Es ist Böhmens Verbindung mit Deutschland in longum et latum ausgeführt worden; ich werde nicht weiter darauf eingehen, bitte nur, daß müder h. Landtag erlaube, zu feigen, daß ich jene Urkunden kenne, die darüber maßgebend sind, und zwar sehr genau kenne. Ich habe diejenigen, die im Codex I. c. 24 der kais. Bibliothek in Prag darüber vorhanden sind, Urkunde für Urkunde genau durchgegangen, sie haben mich aber zu einem ganz anderen Resultate geführt, als jenes gewesen ist, welches von einem angesehenen Redner der Gegenseite hervorgehoben worden ist (Rufe links: Hört!) Wollte ich weiter darauf eingehen, so könnte ich z. -B. an den Akt von Königsaal erinnern und namentlich an den Ausspruch, den derselbe gebraucht, als die erste Dynastie in Böhmen ausgestorben war und die zweite auskam. Es heißt da: Devolutum est regnum Bohemia ad Imperium. (Unruhe rechts) Eine Masse anderer Belege könnte man noch gleichfalls anführen, und bin jedenfalls erbötig, wenn meine Herren Gegner mit gleichen Waffen gleich redlich kämpfen würden, auf diese Erörterung einzugehen. (Bravo links. ) Aus dem Wege der Wissenschaft bin ich Jedem jedenfalls zu solgen bereit.

Es ist aber nicht manches Andere erwähnt worden, was ich nicht mit Stillschweigen übergehen kann. Ich gehe auf das erste nicht weiter ein, mag das Verhältniß Böhmens zum deutschen Reiche so oder so gewesen sein. Das, meine Herren, ist eine rein historische Sache; da hat man heute mir mit historischen und Wissenschaftlichen Gründen zu kämpfen und mit nichts Anderem. Der Prager Friede hat in dieser Beziehung bereits eine ungeheure Kluft gemacht, eine Kluft, die Niemand mehr überspringen kann, und ich für meine Person wünsche nur das Eine, daß wir, meine Herren, in Böhmen vor Allem, und überall auch im übrigen Oesterreich zuerst unter einander einig werden möchten (Bravo, Sehr gut, Výborně; Oberstlandmarschall läutet), ehe eine andere Einigkeit stattfinde, von der aus vielleicht seht bald mit ganz andern als wissenschaftlichen Gründen auf einmal gesagt werden wird:

Jetzt werden wir euch sagen, was einst zu Deutschland gehört hat. (Bravo links. ) Denn wir gehören bereits zu einem Reiche, von dem es heißt: (Hört!)

Tunc pastor gregem Recipit Germania regem.

Wir haben in der setzten Session des böhmischen Landtages auch eine Bereicherung in Bezug auf die Ferdinandäische Landesordnung bekommen, die gleichfalls in die Kategorie der bloßen Behauptung hinein geht. Was aber feine bloße Behauptung ist, das ist, das erstens Ferdinand das Recht hatte, so zu verfahren, wie er verfuhr, nach allem Demjenigen, was vorausgegangen war (darüber hat man in nächster Zeit eine Publikation zu erwarten) nachdem er früher aus allen Kräften zur Vermittlung die Hand geboten hatte. Wenn aber gesagt wird, er habe nicht recht gehandelt, von ihm sei das Unrecht ausgegangen, so werde ich eine Thatsache, die sehr wenigen von den Herren bekannt sein dürfte, anführen. So viel ich mich erinnere (ich war nicht vorbereitet, daß diese Dinge schon heute in dem hohen Landtage vorkommen werden), so viel ich mich erinnere, steht unter dem Prolog der Ferdinandäischen Landesordnung D. (Otto) von Nostitz. Das war in der That nicht etwa ein Mann, der blos einen so vorübergehenden Auftrag hatte, da eine Vorrede zu schreiben, sondern nächst diesem Manne aus jenem alten Geschlechte, das ja nach der einen Seite hin bis zu Georg Poděbrad sich erstreckt, neben ihm dem Sprößlinge aus diesem alten Geschlechte war meines Wissens auch Slavata und noch ein dritter böhmischer Kavalier (aus einem der angesehensten noch jetzt blühenden Häusern) an der Abfassung der Ferdinandäischen Landesordnung unmittelbar betheiligt. Es ist keine Zeit hier anzuführen, welches die Absteht dieser Mitarbeiter an der Landes-Ordnung war, und in welcher Art und Weise diese Absicht in Erfüllung gegangen ist. Es genügt auf diese Thätigkeit hinzuweisen. (Ob das, was von Kaiser Ferdinand geschehen ist, gut oder nicht gut gewesen ist, darüber steht Jedermann das Urtheil frei); das aber, was geschehen ist, in Verbindung mit und nach vorhergegangenen Berathungen dreier Personen geschah, die zum höchsten böhmischen Adel gehörten (Rufe: hört!), die jedenfalls wissen mußten quid juris sei. Dieß muß ich bemerken, wenn etwa selbst das bestritten werden sollte, daß damals der Absolutismus herrschend geworden sei, was doch Niemand wohl im Ernste wird bestreiten wollen.

Ich muß noch etwas anführen, was gewöhnlich nicht angeführt wird. Wie war es dem mit den Landesrechten, als Kaiser Ferdinand III. nicht einmal das Normaljahr 1624 für Böhmen angenommen hat, nachdem es doch im Westphälischen Frieden als Grundbedingung gegolten hat und angenommen worden war. Er sagte einfach Nein, das darf nicht sein, ich werde es nimmermehr zugeben.

Es ist ferner von der Kriegserklärung die Rede gewesen, die da von Frankreich aus stattgefunden hat, in Bezug auf die Krone von Böhmen und Ungarn. Nun ja, der Königin von Böhmen und Ungarn Maria Theresia ist auch der Krieg erklärt worden, ehe sie Kaiserin geworden ist.

Wenn man in Sybils Geschichte der französischen Geschichte um eine Seite weiter nachgeschlagen hätte, so hätte man finden können, daß damals Franz H. König von Böhmen aber noch nicht Kaiser von Deutschland war und 2., daß das französische Ministerium die Absicht hatte und durchführen wollte, daß das- deutsche Reich in den Kampf mit Frankreich nicht verwickelt, sondern der Beherrscher der österreichischen Länder im Siege ganz isolirt dastehe. (Ganz recht! Bravo! links. )

Meine Herren, ich bin der letzte unter dieser hohen Versammlung, der dem Könige von Böhmen, dem Könige von Ungarn, dem Kaiser von Oesterreich auch nur im Titelchen von seinem Rechte nehmen will. Aber diese Argumentation führt zu nichts

Ich halte auch diese ganze Art und Weise der Besprechung, ob Böhmen ein Wahlreich sei oder nicht sei, für gänzlich überflüßig und füge nur das Eine hinzu, w i r sehnen uns gewiß nicht nach der Zeit, als Böhmen ein Wahlreich war und ich glaube feiner von uns. (Bravo! links. - Ganz wohl. ) Wenn aber, meine Herren, einmal dieser Gegenstand berührt worden ist, (und ich gehe nur sehr ungern auf dieses Gebiet ein) so ist es nothwendig, noch ein Paar Worte hinzuzufügen. - Vergessen sie nicht, meine Herren, wenn so oft von Centralisation die Rede ist, wer doch vor Allem die Centralisation eingeführt hat? - Wer hat ans den verschiedenen kleinen Theilen von Böhmen du Herzogthum gemacht, wer war, mochte ich fragen, das incorporirte Prinzip der Centralisation, als bereits die erste herzogliche Familie, das erste herzogliche Haus von Böhmen, die Přemysliden ? Wenn aber von Absolutismus gesprochen wird, so gilt dasselbe, was wir über centralisation vom Standpunkte der Geschichte aus sprechen mußten. Es ist auch an diesem nichts deutsches, wenn er auch in neuester Zeit vielfach mit deutschen Beamten in Verbindung gebracht wurde. Er ist im Zuge der Geschichte von Osten nach Westen, nicht aber tu umgekehrter Weise nach Mitteleuropa gekommen. Der Absolutismus ist im 17. Jahrhunderte leider hier geboren worden, er ist hier geboren worden, ich sage es mit Schmerz, während nach den großen und schweren Erfahrungen des 17. Jahrhunderts ein anderes Dokument vor mir liegt, das Sie gleichfalls vorzulesen mir gestatten werden. (Liest).

Seine Majestät - das ist Kaiser Leopold I. - konnte zwar diesem Lande, - ich werde gleich die Ehre haben, zu sagen welchem - welches er theils den Händen, der Europäer, theils den Türken mit so vielem Blut, Kämpfen und Kostenaufwand entrissen und zurückerobert hat, mit vollkommenem Rechte neue Gesetze vorschreiben (wie weiland -Kaiser Ferdinand II. es in -Böhmen gethan). Er könnte sie ferner nach dem Rechte des Krieges als Sieger für sich nach Willkühr behalten und durch angemessene milde Gesetze regieren lassen. Ungeachtet dessen bliebe durch Sr. Majestät Huld und Gnade die alte Verfassung Ungarns unangetastet, ja der Kaiser versprach, die durch Waffengewalt eroberten Theile (partes annexae) wieder aus geeignete Weise dem Lande einverleiben und sie den alten Gesetzen gemäß verwalten lassen. Für uns existirt meines Wissens aus diesen Seiten kein solches Diplom, wohl aber existirt ein Diplom, da auch von der pragmatischen Sanktion Erwähnung geschah - es existirt ein Diplom des Inhaltes,, daß die böhmischen Stände, als sie die pragmatische Sanktion annahmen - (und es ist wohl zum erstenmal, daß dieses Dokument gedruckt wird) erklärten, mit aller willigen Danknehmigkeit sich fügen und "unser allerschuldigsten Akzeß und Submission gehorsamst zu erkennen zu geben" gleichwie heiß es ferner, "von Vns förderist vor diesze allerhöchste besondere Kayszer- und Königliche gnade, und Landes Vätterliche Zuenaigung, dass Ihre Kays, und Kön. Mayest. gedachte dero Sorgfältigst- und Gerechteste Disposition Vns ausz puren Übefflusz Ihro angebohrnen Clemenz eröffnen zulassen, geruhen wollen, die allerunterthänigste Danksagung abgestattet wird. " (Unruhe, Rieger: die weiteren Worte!) Ich enthalte mich, diejenige Stelle aus der Ferdinandäischen Landesordnung anzuführen, wo Seine Majestät der Kaiser Ferdinand sich das jus ferendiae leges allein vorbehielt, oder daß die Steuerbewilligung an keine Bedingung geknüpft werden dürfe. Er werde nicht dulden, daß ein Antrag bei den Ständen geschehe, ausgenommen mit dem Vorwissen Seiner Majestät selbst.

Allein ich gehe nicht aus diesen Fall mehr ein; nur eines erlauben Sie mir zum Übergange zu einem anderen Gegenstande zu erwähnen. Es ist bei der historischen Erörterung eine Sache nicht erwähnt worden. Es finden sich nicht bloß zahlreiche ja zahllose Urkunden der böhmischen Krone, des böhmischen Adels, der geistlichen so gut wie der weltlichen, in denen es heißt: Wir wollen in der Hoffnung diesen oder jenen Landstrich, dieses ober jenes Dorf, diese oder jene Gemeinde zu größerer Ergiebigkeit, zu größerem Rutzen zu bringen, wie es heißt uberiorem facere oder redere terram diesen das jus Teutonicum verleihen. In der That, zahllos sind diese Urkunden und diejenigen, die sich des deutschen Rechtes erfreuten, waren auch eben diejenigen, die auch daran festhielten, daß auch-der Bauer sein Recht, habe und nicht etwa in Hörigkeit gebracht werden dürfe; dadurch sind denn auch die Zeiten der Hörigkeit lange ferngehalten worden, so lange, dis die Vladislav'schcLandesordnung (Unruhe) - - kam.

Aber noch etwas, meine Herren! Wie der Bauer das Recht bekam, bekamen es auch die Städte. Hier in Prag hat, wie Jedermann weiß, das deutsche