co platí o jednom, to platí o druhém. Skutečně věc ta začíná již dostávati tvářnost jaksi komickou, budeli se o ni takovýmto spůsobem dále jednat (veselost, výborně!). Mám za to pánové, že musí přijmouti nová Austrie to dědictví po staré Austrii bez beneficia inventarii t. j. jak to právníci nazývají.

Pánové! Uhři podobně jako my nemohli dříve zabrániti, aby se státní dluhy nestaly, ač měli sněm; ba ani nevím, jestli by byli v dřívější době kdy proti nim protestovali. My měli také sněm a měli jsme právo povolovati břemena státní a daně říšské, ale o té věci jsme nejednali. V té věci král sobě počínal bez kontroly, v té věci král náš samostatně jednal, a nám, kteříž jsme to měniti neuměli, nezbývá nyní nic jiného než bud udělati bankrot a říci: "my všickni neplatíme", anebo, platiti všickni stejně a poctivě. Pánové, taková věc by se jinak rozumně a spravedlivě vyříditi nemohla a kdybychom měli býti vyzváni, abychom přišli do Vídně jen abychom tu stanovisko Deákovo a uherského sněmu i v této věci jako "fait accompli" uznali, pak by se nám dostalo jen výsměchu. (Výborně. )

Ale povím, pánové, co nás v této věci celé zvláště hněte a abych upřímně řekl uráží, jest ten spůsob, jakým uherské zastupitelstvo chce rozhodovati o záležitostech našich, o záležitostech českých. (Hlučné výborně. ) My, pánové, té doby v historii ještě neznáme, kde by uherský sněm byl dával zákony sněmu českému, kde by uherská koruna byla dávala zákony koruně české. (Výborně. ) Vždy od věku stávaly vedle sebe rovně, časem ovšem v nepřátelství často též v přátelství takovém, že sobě z dobré vůle společného krále volili, ale aby jedna zem druhé byla oktroyovala zákony, toho historie nezná. A pánové, co se nyní děje? My stojíme před oktroyrkou novou, a to ne oktroyrkou od našeho nynějšího legitimního císaře a krále, ale před oktroyrkou p. Deáka! Takové oktroyování my aspoň nepřipustíme. My soudíme, že Uhři, jestli si sami přejí, aby jejich historická práva byla respektována od jiných národů rakouských, že mají respektovat také práva naše. Pánové, když se Uhrům vedlo zle, a když se theorie Schmerlinga o propadnutí práv zkrze revoluci velmi rozhodně prohlašovala, a když se k ní přiznával sněm říšský, my jsme byli jediní a Poláci, naši soukmenovci, kteří jsme se proti této theorii opírali.

Já sám jsem to učinil spůsobem velmi rozhodným a stál jsem na tom, že národové nepropadají práv svých, když se u nich stane revoluce. Tenkráte slova naše byla jim příjemná a velmi líbezně opakovaly to žurnály uherské; nyní ale zdají se hlásiti k těmtýž zásadám a jednají, jako by koruny České nebylo, a přecházejí o nás k dennímu pořádku a házejí nás do Cislejthanie.

Pánové! k tomuto stanovisku my se ovšem přiznati nemůžeme, ano musíme proti tomu rozhodně se ohraditi.

Pánové, jen ještě málo slov chci promluvit o úkolu, kterýž se nám předkládá. My jsme byli vyzváni do říšské rady, abychom tam, a to jsou slova cís. prince, zde opět a opět některým pánem pronešená - my jsme byli vyzváni, abychom přišli do nové říšské rady cislejthanské, "abychom tam činili protiváhu proti Uhrům. "

Pánové, to není náš úmysl! My máme za to, že když Jeho Veličenství císař a král uznal za dobré dáti Uhrům jisté concesse, a jestli uznal, že se to srovnává s prospěchem celé říše, naším úkolem to není, abychom šli do Vídně bráti jim tam co jim dal a rušiti co On byl učinil. (Výborně. )

Pánové, já aspoň bych musel pokládat to za skutečně divnou a ne zcela čistou politiku; buďto se chtělo Uhrům, co se jim dalo, upřímně zachovat, pak není zapotřebí žádné rovnováhy, pak jim toho nemůže nikdo bráti. Jestli ale my máme dělat tu protiváhu, jestli my Čechové máme vzít to odium na sebe, abychom my to s nimi provedli a jim to opět takřka z hrdla již vyrvali, co jim dáno bylo k požití, za tuto úlohu poníženě děkujeme (výborně), o tu čest mi nestojíme, to my nechceme; (výborně, nikoli!) a jak pravím, my respektujeme, co Jeho Veličenství císař pán učinil, my respektujeme také upřímně historické právo Uherské, ale žádáme a očekáváme od nich, aby také oni naše právo respektovali. Však jsme se, pánové, dosti zřetelně o tom vyslovili, jak o té věci soudíme, když byl čas k tomu. Konečně my jsme to pověděli v našich adresách, kdež jsme se zároveň všemožným spůsobem ohradili proti dualismu a napřed jeho zhoubnost vyslovili.

My jsme vyslovili ve své adrese k J. Vel. tehda též ochotu, že chceme přijíti do Vídně, že však chceme přijíti toliko k poradám neprejudikujícím, že chceme podporovati vládu v díle vyrovnání; ale, pánové! naše bons offices nebyly tenkráte přijaty, nýbrž náš ministr p. bar. Beust ukázal se tak velkým státníkem, že jednoduše podepsal to, co Deák udělal. Který z těch dvou jest větším státníkem, o tom, pánové, přenechám vám souditi. (Výborně! veselost. )

Ale, abychom my byli povolni odčiniti a rozbořiti dílo obou, pánové, k tomu zde povoláni nejsme. Pánové! My vidíme ovšem mnohé nebezpečí, které v dualismu leží, a doufáme, že snad tou neb onou cestou konečně to, co v té věci se napraviti dá, se napraví, ba že snad konečně sami Uhři některé chyby poznají, kteréž učinili, že uznají, kterak v některé věci příliš daleko zašli.

Ale, jak pravím, my s nimi boj o to prováděti nebudeme. Ale vidíme též, že kdybychom vstoupili nyní do této instituce, která se nazývá dualismus, spůsobili bychom tolik, že by tím jen poměry národův se zhoršily a že by z opravy její cestou srozumění již nic nezbylo. Čeho především se hrozíme, jest to, že nyní jsme vyzváni, abychom se ve věcech státoprávních odřekli samostatnosti a historické osobnosti naší. Pokud pamatuje historie česká, národ český a sněm český o všech otázkách státoprávních vždy sám byl slyšán, vždy sám se pronesl; vždy jenom sám zastupoval svou individuálnost politickou.

Pánové! Nyní se od nás očekává, abychom se této individuálnosti zřekli, abychom my, sl. království české, šli do Vídně, a abychom tam, smímli tak říci: "Mit dem andern Troß", s těmi ostatními malými zemičkami a krajinkami vespolek, nemajíce již napotom individuality vlastní a odřeknouce se skutkem své samostatnosti a národnosti politické přisvědčili ke změně ústavy zemské a státoprávní existence své vyslovené jinými. Toho se od nás, pánové! nikdy nedočkáte. (Výborně. ) Učiní-li se něco takového proti naší vůli a bez našeho svolení, budeme-li my konečně muset trpět a snášet, sneseme i to; ale vždy v srdci zachováme přesvědčení utrpené to křivdy a jak mile budeme moci, odstraníme a odčiníme to. (Výborně. ) To věčně, věčně za platné neuznáme. (Výborně. )

"On feut subir le droit du plus fortmais on ne le reconnait pas. " (Výborně!)

Pánové! namítalo se nám z některé strany: Vy Čechové chcete mít vždycky pro sebe něco zvláštního a nepovážíte, že kdyby se vám to dalo, muselo by se právě tak dáti také jiným. Nevím, jestli lato konsekvence je pravdivá.

Proč pak se dalo Uhrům něco zvláštního? Vždyť i samy ústavy oktroyované, ačkoliv jsou dosti podlé šablony dělané, přece zachovávají některé odchylky.

Pánové! považte jen, jaké jsou poměry skutečnosti. Historicky jsou práva země české a její zpomínky od oněch jiných zemí rakouských docela rozdílné. Jestli jsme my měli českou kancelář dvorní, kteráž vládla nade všemi zeměmi koruny české: Já o takové ani o Tyrolsku ani Vorarlbergsku ani o jiných zemích nevím. Jestli jsme my měli své sněmy, tedy jest mi positivně známo, že jsou mnohé země, které žádného sněmu neměli, jako na př. Bukovina a Vorarlberg, kterým teprv nyní se dostalo sněmův zemských. (Výborně !) Pánové! konečně celá politická váha a veliká důležitosť tohoto království nečinila by nižádného rozdílu?! My platíme zrovna tolik daně k potřebám říše, jako Uhry! Proč bychom neměli také takovou váhu a platnost ve věcech říše? (Výborně!) Pánové, chtějí-li Vorarlbergští stejná práva jako my v poměru k veškeré říši, nechť platí také 20 milionů! S pánem bohem, - my proti tomu nic nemáme, neb se nám tím naše břemena sníží. (Velmi dobře, výborně!)

Pánové, my jsme mívali od jakživa korunování svého krále; pánové někteří ovšem praví, že jest to pouhá formalita; já však pravím, že naše korunování a přísaha s ním spojená nastoupily na místě někdejších reversů, kteréž dávali volení králové čeští sněmu českému. Protož při korunování přísahali králové na práva, priveleje a majestáty země. (Výborně. ). Pánové, my žádali, aby se náš král dal u nás opět korunovat: A J. Veličenství nám to slavně přislíbil! (Výborně. ) Pánové, to je zase něco zvláštního, co my chceme před jinými mít. (Pravda. )

Pánové, my nechceme nic oktroyovat jiným zemím, jako se od pana Deáka děje nám; avšak my nemáme nic proti tomu, jestli se chce J. Veličenství dáti korunovat ve Vorarlberku neb za purkmistra města Terstu, neboť také Terst jest korunní zemí. My ničeho proti tomu nemáme, aniž předpisujeme jiným, my jen své právo chceme hájiti, a pravíme vždy: Jen tohle je naše, - to nám přísluší. (Výborně!)

Pánové, když již té korunovace připomínám, dovolte mi jen několik slov o této věci: Ze všech stran, myslím, pokládá se za to, že my na tuto korunovaci klademe velikou váhu. Pánové, jest tomu tak, a má to svou příčinu: my spatřujeme v korunovaci krále našeho jen uznání politické a státoprávní osobnosti království našeho a koruny české, a co k tomu patří! (Výborně! Výborně!)

Pánové, o pouhou formalitu nestojíme, a kdyby se nám měla podávat korunovace, která by nebyla uznáním ústavnosti a státoprávní individuality naší, jenž by nebyla nic jiného, než pouhou ceremonií: pak pánové raději ještě počkáme. (Výborně, výborně!)

Pánové, byla by to věru smutná korunovace, při které by národ nemohl zúčastniti se s radostí; neboť pánové podstatná věc při korunování jest to, že král přísahá svému národu a že zemští poslancové a velmožové země přísahají věrnosť svému králi, že jest to svazek obapolný, při kterém lid jásá a přihlašuje se s radostí k závazku tomu. (Výborně, výborně!).

Ale pánové, korunovace, při které by nastalo mlčení lidu a abstinence poslanců, byla by velmi povážlivá.

Pánové, to jsou tak některé věci, které jsem vám chtěl podotknouti, abyste poznali naše stanovisko politické vzhledem na tuto říšskou radu a vzhledem na otázky, které se na ni mají vyjednávat. Vy pánové, kteří půjdete do Vídně dle svého přesvědčení, my vám v tom brániti nemůžeme, ale na to pamatujte, co jsme vám tuto pověděli, pamatujte abyste tam nezadali v ničem historickým právům tohoto království.

Cokoliv byste v té věci zadali, my toho nikdy přiznati nemůžeme (hlasy: nikdy! výborně!)

Pamatujte, jakkoliv máte zde většinu, že representujete předce vždy jen menšinu obyvatelstva tohoto království a my většinu jeho. (Výborně!)

Ještě připomenouti chci o jedné vážné věci:

Já v této instituci říšské rady cislajtanské a korelativní říšské rady uherské vidím jasně úmysl majorisování slovanských národů ve dvou polovicích říše. Na jedné straně mají panovati Maďaři, na druhé Němci.

Pánové, my Slované máme za to, že takové dělení se o práva jiných nemůže míti dlouhého trvání, neboť jen "justicia est regnorum fundamentům. "

Pánové, my toho s bolestí připomínáme, že vláda naše i sama dynastie naše ne dosti umí sobě vážiti národů svých slovanských a jich věrnosti osvědčení v dobách krutých, trudných a nebezpečných, ani osvědčení jich oddanosti J. Vel. císaři pánu. (Výborně!)

Pánové, my všickni dobře vidíme, že tato instituce nová, která se tvořiti má, není nic jiného, nežli mašina k utlačení Slovanů (výborně!), pánové, tak se aspoň my na tuto věc díváme a jinak ji dle svého citu- a rozumu porozuměti nemůžeme. My vždy ještě doufáme, že J. Vel. král náš pozná se v tom a tuto věc opraví; doufáme vždy ještě, že se najde konečně čas, kde i synové národů Slovanských v radě koruny budou slyšáni, rovněž jako synové národů německého a maďarského.

Myslím, že národ, který činí velkou většinu v této říši, na kterém se materielní i morální moc její zakládá, ba celá její budoucnost má k tomu nějaké právo. (Výborně!!!)

Pánové, jestli se tyto věci neopravějí podle spravedlnosti, nevím, kam dále věci se ponesou konečně; my zajistě, co se nás týče, vždy věrně budeme státi o to, abychom zachovali Rakousko, abychom zachovali Rakousko pro sebe.

Avšak my nejsme pánové myslí duchův i citův lidských - my nemůžeme rozkazovati citům jednou uraženým, aniž věděti bezpečně, kterou cestou pak vůle se dá.

Ale předce jest to věc v kruzích, jichž se týče, povážení hodná. Dovolte, abych Vám citoval vzhledem k tomu několik slov francouzského akademika: Saint Réné Taillaudiera, kterýž uvažoval objektivně poměry říše Rakouské a poměry národu našeho v ní zvláště a takto se o nich pronesl:

Quand on songe à la situation de l'Autriche, il est impossible de ne pas s'apercevoir que c'est à elle surtout de se mettre en garde contre la Russie.

Chaque injustice exercée contre le Tchèques, est une arme redoutable donné à la propagande de l'esprit russe. Ce ne serait done pas assez pour l'Autriche de s'allier plus résolument avec les puissances accidentales: il faut que la politique intérieure oblisse aux mêmes inspirations.

Dále pak praví:

Remis en possesion de leur existence nationale et associés à la civilation de l'occeident le Tchèques de Bohême ne seraient plus tenté de se confond re avec les fils de Rurik; au contraire, le jour où tout espoir leur serait enlevé, le jour où la Russie seule leur apparaitrait comme une puissance libératrice, ni l'autorité du gouvernement autrichien, ni les exhortations de Mr. Palacký ne poussaient opposer une dique au courant de l'opinion.

To nejsou slova moje, neb já vždy na tom stojím a pevně doufám, že zachováme říši, ale doufám též, že konečně bude i nám činěno po právu. Pánové, já jsem tato slova uvedl, nejako svá slova, já to opakuji, ale uvedl jsem slova státníka a muže politicky vysoce vzdělaného, který se na věci ty dívá docela nestranně a objektivně, kterýž o tom soudí, jaké z jistých příčin nastati mohou následky; já tedy připomínám a opakuji to, že ti, kteříž nyní řídí osudy Rakouska, měli by toho býti pamětlivi, že instituce nemohou míti trvání, kteréž se zakládají na nespravedlivostí a křivdě k našemu živlu slovanskému, a že chtějí-li Rakousko a sice celé Rakousko zachovati, že musí učiniti především spravedlivost za základ politiky své naproti národu slovanskému (výborně, hlučná pochvala).

Ať nepovíte někdy, že jsme vás nenapomenuli v čas.

Discite justiciam moniti!

(Výborně! výborně! výborně!)

Oberstlandmarschall: Der Berichterstatter der Majorität Prof. Herbst.

Prof. Herbst: Der Gegenstand unserer Berathung hat bereits dreimal eine ausführliche Erörterung in diesem h. Hause veranlaßt. Denn sowohl am 12. Dezember 1865 als auch bei den zwei Adressen, welche in der letzten vorangegangenen Sessionen berathen wurden, war es eigentlich immer der nämliche Gegenstand, um den es sich handelte, wenn gleich zunächst eine andere Veranlassung die Diskussion herbeiführte.

Es ist daher sehr natürlich, daß das, was an juristischen und politischen Momenten in's Gefecht geführt werden konnte, nahezu als erschöpft betrachtet werden darf und ebenso ist es eine Thatsache, daß über diese juristische und eigentlich politische Seite der Frage sich wohl jedes Mitglied dieses Hauses bereits eine feststehende Ansicht gebildet haben wird.

Auch ist seit jenen Berathungen nicht Neues eingetreten, wenn wir nicht einen Umstand in's Auge fassen wollen; daß seither wieder eine Reihe von Wochen - eine in unserer kurzlebigen Zeit höchst wichtige Reihe verstrichen ist und dringend zur Eile mahnt, zum Abschluße dazu, etwas zu thun, was über den Kreis, in dem sich Oesterreich unglücklicher Weise, möchte ich sagen, gebannt fühlt, hinaus führen kann. Nichts anderes, als daß uns immer weniger Zeit zu Gebote steht, um die inneren Angelegenheiten Oesterreichs zu ordnen, ist's um was wir eigentlich vorwärts gekommen sind.

Da nur die Sache, was die rechtliche und politische Seite betrifft, bereits wiederholt so eingehend und erschöpfend behandelt wurde. Scheint es um so bedenklicher, bei schon feststehender, juristischer Ansicht an das Gefühl einzelner zu appellieren, denn nichts ist so sehr geeignet den ruhigen und objektiven Standpunkt der Berathung zu Verlieren, als wo verschiedene Rechts ansichten obwalten, Fragen des Gefühls in's Gefecht zu führen.

Ich werde mir daher erlauben, bei der Auseinandersetzung, die mir obliegt, lediglich den rein verständigen Standpunkt einzuhalten und werde mich eben deshalb bemühen, die abermalige Erörterung der Rechtsfrage, welche besonders in der Diskussion im Februar des laufenden Jahres so eingehend stattgefunden hat, zu vermeiden; denn zuletzt muß das Eingehen und immer wiederkehrende Eingehen auf bestimmte einzelne paragrafe zum Ueberdruß Werden, gegenüber den großen Fragen, die an die Gegenwart und an unser Reich insbesondere herangetreten sind.

Ich werde daher zum Leitfaden meiner Erörterungen zunächst die Erwägungen nehmen, aus welche sich das Minoritätsvotum gründet, weil ja in demselben und in diesen Erwägungen doch wesentlich Alles zusammengefaßt ist, um was es sich handelt und was von dem, dem meinigen entgegengesetzten Standpunkt in dieser Frage gesagt werden kann.

Dabei scheint mir aber weitaus die wesentlichste von jenen drei Erwägungen, auf welche sich der Antrag der Minorität gründet, die letzte zu sein, welche in Kürze den Succus der am 25. Februar 1867 beschlossenen Adresse an Se. Majestät wiedergibt und die Besorgniß ausspricht, daß durch die beantragte Beschickung des Reichsrathes Gefahren herbeigeführt werden könnten, für Güter, deren Wichtigkeit und hohe Bedeutsamkeit erst auseinanderzusetzen überflüssig wäre - für die Einheit und Machtstellung des Reiches, für die Rechte der allh. Dinastie und für die staatsrechtliche und historisch-politische Individualität des Königreiches Böhmen, für dessen freie Selbstbestimmung und Autonomie.

Ich werde mich bemühen, zu begründen, weshalb ich nicht meine, daß die Beschickung des Reichsrathes diese Gefahren vergrößere, ja vielmehr die Besorgniß aussprechen muß, daß diese Gefahren, wenn vorhanden, gerade durch die Nichtbeschickung vergrößert werden würden; ich werde mich bemühen, auseinanderzusetzen, daß dieß der rein verständige und praktische Gesichtspunktist, und ich hoffe, daß diese Erörterungen wenigstens nicht ungünstig werben ausgenommen werden.

Dagegen mochte ich aus die zwei ersten Erwägungen weniger Gewicht legen; daß sind nämlich gerade diejenigen, welche den rein juristischen und exegetischen Charakter der Frage bezeichnen und wo nun einmal die verschiedenen Standpunkte bereits festgestellt sind. Ich bin der Ansicht, daß auch die beiden ersten Erwägungen überhaupt nur angeführt wurden, um die S. 35 und 38 der Landesordnung. als mit in Frage stehend bezeichnen zu können, und ich werde in dieser Beziehung lediglich die Unanwendbarkeit der fraglichen Paragrafe in Kürze darthun, wobei ich mich natürlich auf den Standpunkt des H. Berichterstatters der Minorität, was die Rechtsfrage betrifft, stellen muß, indem ich diese Rechtsfrage selbst weiteren Erörterungen aus früher angeführten Gründen nicht mehr unterziehen will.

Die Erwägungen gehen nämlich dahin, daß der Autrag, um den es sich handelt, der Antrag der Regierung ein nach §. 35 der Geschäftsordnung unzulässiger fei, und daß ferner der Antrag auf Vornahme der Wahlen nach §. 38 L. D. nur mittels zwei Drittel Majorität beschlossen werden könnte, indem mau darin eine Abänderung der Landesordnung findet.

Beide Erwägungen können nur auf der Betrachtung beruhen, daß der Reichsrath, in welchen die Wahl von der Regierung gefordert und von der Majorität beantragt wird nicht jener sei, von welchem §. 16 der Landesordnung spricht und die Pflicht der Beschickung desselben ausspricht. Darüber wurde in der Debatte im Februar ausführlich gesprochen und ich glaube dabei mich nur auf eine kurze Wiedererwähnung beschränken zu müssen, daß ein Gesetz dadurch, daß das Gebiet seiner Gültigkeit beschränkt wird, nicht aufhöre Gesetz zu sein, daß aus Beschränkung des Gütigkeitsgebietes nicht die Aushebung des Gesetzes folge, welche nach allgemeinen juridischen Grundsätzen, auch nicht durch eine theilweise faktische Unmöglichkeit der Durchführung, sondern immer nur im Wege eines Gesetzes herbeigeführt werden kann. Aber ich will, wie schongesagt, diese Frage nicht noch einmal erörtern, ich will mich vielmehr aus den Standpunkt des Berichterstatters der Minorität stellen und untersuchen, ob unter dieser Voraussetzung die Anwendung der §. 35 und 38 der Landesordnung behauptet werben könne.

S. 35 erklärt nämlich in der offenbar gemeinten Stelle: "Anträge über Gegenstände, welche außerhalb des Geschäftskreises des Landtages liegen, sind durch den Oberstlandmarschall von der Berathung auszuschließen. "

Daß nun das kaiserliche Handschreiben, welches uns bei Eröffnung der Session mitgetheilt wurde, nicht unter die Kategorie jener Anträge fallen könne, welche der Schlußsatz des §. 35 meint, scheint mir unter allen Voraussetzungen so evident zu sein, daß, ich unmöglich die Ansicht des Hrn. Berichterstatters der Minorität theilen kann. Daß, wenn über Austrag seiner Majestät von der Regierung diese Eröffnung mitgetheilt wurde, der Landtag das Recht hätte, dieselbe von der Verhandlung auszuschließen, das scheint mir eine juristische - verzeihen Sie mir das Wort - Monstrosität.

Hier sind doch nur die Anträge gemeint, welche von Mitgliedern ausgehen und welche den Wirkungskreis den Geschäftskreis des Landtages überschreiten und die daher der Landmarschall zurückzuweisen hat; aber daß man ein kaiserliches Handschreiben zurückzuweisen berechtigt sei; - (Zeithammer ruft: Regierungsvorlage. ) Ich erlaube mir zu bemerken, daß man von einer Regierungsvorlage nicht sprechen könne, weil eine Regierungsvorlage eine der legislativen Tätigkeit des Landtages zu unterziehende Vorlage ist, von welcher hier keine Rede sein kann. Das mitzutheilte kaiserliche Handschreiben, welches an den Ministerpräsidenten gerichtet wurde, ist keine Gesetzvorlage, ist kein Akt legislativer Thätigkeit des Landtages, Wurde ein solcher nicht von demselben verlangt. (Bravo. )

Wenn seine Majestät der Kaiser an den Ministerpräsidenten oder irgend einen Minister ein Handschreiben richtet, welches Höchstderselbe erlassen hat und in 2 Originalaussertigungen mit eigenhändiger Unterschrift übergeben läßt, daß dies keine Regierungsvorlage in seinem Sinne sei, und daß von einer Zurückweisung durch den Oberstlandmarschall dabei nicht die Rede sein könne, ist evident. (Bravo. )

Aber selbst, trenn dieses der Fall wäre, die Frage über die Zulässigkeit eines Antrages ist Präsidialrecht, und der Landtag hat darüber nicht zu beschließen ob ein Gegenstand als zulässig zu betrachten sei.

Dieser Paragraf ist also nicht, auch vom Standpunkte der Minorität aus, nicht anwendbar, und ebenso wenig kann ich dies bezüglich des §. 38 annehmen.

Man kann nicht sagen, daß die Anwendung des Gesetzes im einzelnen Falle schon eine Abänderung des Gesetzes sei, welche in den legislativen Wirkungskreis des Landtages fällt, involvire, und daß daher bei Ausübung des im §. 16 eingeräumten Rechtes und der darin normirten Pflicht von der Anwendung des §. 35. der Landesordung die Rede fein könne.

Ich halte daher wirklich nicht für nothwendig hievon weiter zu sprechen; weil, wie ich schon die Ehre hatte, zu erklären, dies offenbar der nebensächlichere und untergeordnete Theil der Erwägungen ist, und weil der Haupttheil der Erwägungen in der dritten sich koncentrirt: In den Gefahren, welche angeführt, und wie ich gerne zugeben will, als vorhanden vorausgesetzt werden.

Ich will auch die gefährliche Lage, - und, das will ich ein für allemal gesagt haben, - den bedenklichen Stand der Verfassungsfrage im Reiche mit keinem Worte bestreiten; ich will nur bestreiten, daß der Weg, der angerathen wird, der angemessene sei, der Weg des sich-Zurückhaltens, um nichts zu thun für die Abwendung der Gefahren, welche besorgt werden. Das will ich ein für allemal vorausgeschickt haben, um nicht mißverstanden zu werden.

Die erste Gefahr, welche hervorgehoben wurde, ist die Gefahr, welche aus der Beschickung des Reichsrathes für die Einheit des Reiches hervorgehen würde.

Ich erlaube mir, meine Herren, vor Allem darauf aufmerksam zu machen, wie bedenklich es in allen politischen Dingen ist, nach bloßen Schlagworten große politische Fragen erörtern und entscheiden zu wollen.

Solche Schlagworte, die sich bei uns leider gewissermassen das Bürgerrecht erworben haben, sind die Worte: Centralismus, Dualismus und Föderalismus. Im politischen Leben, in der wirklichen lebendigen Gestaltung der Staaten gibt es überhaupt keine Schablonen, nach denen sich der Staat und sein Organismus konstituiren ließe, (Rufe links: Ganz recht) und wie es im wirklichen Leben nie einen Staat gibt, der rein nach der Theorie des Constitutionalismus von vorn herein angefertigt worden wäre, sonst mußten ja alle Staaten möglicher Weise die eine und dieselbe Musterverfassung haben, und vertragen können - ebenso verhält es sich auch mit diesem Begriffe. Jeder dieser Begriffe hat, und zwar der erste und der dritte auch von einem ganz allgemeinen Standpunkte seine unzweifelhafte Berechtigung; aber in der Wirklichkeit Wird nie einer rein und vollständig durchgeführt werden können, und jeder Staat wird gewissermassen von dem einen oder anderen etwas an sich tragen müssen.

Die Centralisation ist, das wird allgemein anerkannt, auf gewissen Gebieten des staatlichen Lebens, wenn nur überhaupt von einem Staate gesprochen werden soll, unbedingte Notwendigkeit; die einheitliche Behandlung der auswärtigen Angelegenheiten, des Militärwesens des Staates und wie gerade wir in Böhmen in dem in wirthschaftlicher Beziehung vorgeschrittensten Theile der österreichischen Monarchie behaupten können, auch jene gewisser volkswirthschaftlicher Angelegenheiten, ist eine unbedingte Notwendigkeit; (Links: ja wohl) denn sonst kann vom Bestehen des Staates nicht mehr gesprochen werden.

Der Dualismus in einem Staate kann denn von vorn herein würde man ihn doch niemals erfinden oder billigen wollen - der Dualismus kann nur eine historische Thatsache sein, eine Thatsache, die ihrem Wesen nach darin besteht, daß in einem Staate ein Complex von Ländern und Gebieten vorhanden ist, welchem gewisse Einrichtungen gemeinschaftlich sind, die wieder nicht der Gesammtheit des Staates gemeinschaftlich sind. - Das ist das Wesen des Dualismus, eines Begriffes, der eben nur in Oesterreich möglich ist, weil man ein ähnliches Verhältniß nirgends anderswo historisch sich entwickeln sah.

Es wird Niemand in Abrede stellen, daß der Dualismus, ich sage nicht in welchem Umfange, denn auf den Umfang kommt es doch an, wenn man von einer Gefährlichkeit desselben spricht, daß ein solcher Dualismus in dem Gesammtstaate Oesterreich immer bestanden hat, wenigstens seit überhaupt der moderne Standpunkt der Gesetzgebung und staatlichen Entwicklung eintrat. - Wir kennen ja Alle oder doch die Meisten von uns die Ver-