Zkušenosti ukázaly, že spravedlivě mohl posoudit míru viny jenom ten, kdo žil v obdobných poměrech, za nichž došlo ke spáchání zažalovaného trestného činu.

Správně proto upozorňovali několikráte zástupci Svazu osvobozených politických vězňů, že trestné činy, ze kterých byli obviněni někteří vězňové v koncentračních táborech, nelze vždycky hodnotit jako vědomé zločinné činy vůči spoluvězňům, neboť se jich někdy musili dopustit právě v jejich vlastním zájmu anebo v zájmu spolutrpících.

Rovněž tak osoby stojící v popředí veřejného života byly častěji vydány nebezpečí učinit ku prospěchu okupantů nějaká opatření nebo projevy než osoba, která žila v soukromí a nenesla žádnou odpovědnost za druhé.

Svědomití a rozvážliví soudcové z lidu přirozeně při hodnocení viny po subjektivní stránce přihlíželi k těmto okolnostem a došli proto mnohdy k jedině možnému závěru o nedostatku zločinného úmyslu žalovaného, s čímž ovšem někdy veřejnost, ne plně informovaná, se nemohla ztotožnit.

Specifickým deliktem také v době okupace bylo udavačství, které bylo jedním z nejhnusnějších zločinů a bylo proto přísně souzeno a trestáno. Obtíž činilo jenom posouzení, pokud takovéto udání bylo vynuceno, což se při výsleších na gestapu velmi často stávalo. Neuvěřil-li soud v takovémto pochybném případě svědku gestapáku, který případně sám násilný výslech prováděl, myslím, že to nelze lidovému soudnictví vytýkat jako nedostatek. Často se též postrádalo, že nebylo u udavačství rozlišováno mezi udavačstvím politickým a udavačstvím rázu hospodářského, neboť nelze popřít, že předpisy o zásobování obyvatelstva byly vydávány, třeba i nechtěně, i ve prospěch řádného zásobování českého lidu, na čemž měli zájem zejména lidé nejpotřebnější.

Jednou z nesporných příčin některých nesrovnalostí v rozsudcích je také okolnost, že řízení u mimořádných soudů mělo býti ve své podstatě řízením stanným. Očista i proti vedoucím činitelům protektorátu měla být urychleně provedena. Nedošlo-li prakticky k tomu a konala-li se podrobná průvodní řízení, nelze podle mého přesvědčení toto nedodržení původních úmyslů a plánů označit za pochybení, nýbrž naopak za klad a za důkaz opravdovosti a vážnosti, se kterou určení soudci z lidu i z povolání převzali nevděčný úkol výkonu spravedlnosti. Svědčí to jen o vysoké kultuře našeho národa, o jeho značném stupni civilisace, a je to též důkazem, že v tomto národě se výkon spravedlnosti a práva nikdy nestane služkou vládní moci, (Potlesk.) nýbrž vždy zůstane nejbezpečnější zárukou nabytých práv občanů státu.

Některou ne právě opodstatněnou nespokojenost s výroky lidových soudů - lituji, že to musím konstatovat - vyvolalo, bohužel, referování o retribučních procesech v našem tisku. Jednou příčinou toho je nedostatečný rozsah našeho denního tisku a pak veliká řada procesů, které probíhaly současně, takže redakce listů o nich mohly referovat jen co nejstručněji a tím neúplně, skresleně. Některý denní tisk přetřásal však činnost jednotlivých obviněných, pro kterou měli být souzeni, ještě před zahájením procesu, a to tendenčně. Toto předčasné hodnocení viny muselo míti vliv na smýšlení veřejnosti a tím i na pozdější rozhodování přísedících, i když ovšem tento vliv někdy působil právě opačně, než zamýšleli ti, kteří jej uplatňovali.

Referování v tisku za procesů o jejich průběhu nebylo v důsledku toho vždy objektivní a nestranné, nýbrž často kusé a skreslené. Nebylo řídkým úkazem, že referáty v jednotlivých časopisech o témže skutku a v témže procesu vyzněly zcela protichůdně.

Považuji po těchto dosavadních zkušenostech pro budoucnost za nezbytné, aby články VII a VIII zákona č. 8/1863 ř. z. byly naprosto přísně dodržovány. Jejich ustanovení totiž zakazují uveřejňovat obžalovací spis tiskem dříve, než byla obžaloba přednesena v hlavním přelíčení, a zakazují rozbírati moc průvodů a pronášeti domněnky o tom, jak řízení dopadne, před vynesením rozsudku. Jedině za tohoto předpokladu totiž budou naše soudy s to, aby soudily nezávisle. Nezávislost je pak první podmínkou spravedlivého, nestranného soudcovského výroku.

Politického významu byly ovšem zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem. Proto je pochopitelné, že tyto případy soustředily na sebe nejvíce pozornosti a že kolem nich vznikalo ve veřejnosti nejvíce protichůdných polemik. Z téhož důvodu soudím, že slavnou sněmovnu bude zajímat, podám-li jí poněkud podrobnější přehled činnosti Národního soudu.

Především pokládám za nezbytné připomenout, kdo podle znění dekretu o Národním soudu měl být pohnán před tento mimořádný tribunál. V tomto směru prohlašuje dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17 Sb. o Národním soudu, že "budou souzeny Národním soudem, dopustí-li se činů trestných podle retribučního dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, tyto osoby:

státní president t. zv. protektorátu, členové t. zv. protektorátní vlády, členové ústředního vedení vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, a vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem."

Šlo tedy zákonodárci zřejmě o to, aby v osobách nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu byla zachycena politická i mravní zhoubnost a nebezpečnost t. zv. aktivismu naší politiky bezprostředně předválečné, a to nejen v představitelích t. zv. protektorátní vlády, nýbrž i ve všech institucích, orgánech i organisacích, jež si tento protektorátní aktivismus vytvořil i ve všech vrstvách našeho obyvatelstva. Šlo též, a to v neposlední řadě, o stíhání prodejných novinářů, kteří byli zvlášť výraznými a horlivými propagátory nacismu a fašismu i spolupráce s Němci a jejichž činnost s hlediska politické a občanské morálky národa byla zvlášť zavrženíhodná.

Vyplývá z povahy věci, že za nejrepresentativnější politické postavy t. zv. protektorátu musili být pokládáni již ze svých funkcí t. zv. státní president a členové t. zv. protektorátních vlád. A jestliže byly vyslovovány kritiky negativní o tom, jak byl splněn vládní program v tomto bodě též z toho důvodu, že žádný z těchto činitelů nebyl Národním soudem odsouzen k nejtěžšímu možnému trestu, t. j. trestu smrti, a jestliže v tomto smyslu byly srovnávány rozsudky Národního soudu s rozsudky analogickými v některých jiných zemích nebo též s některými rozsudky Národného súdu v Bratislavě, pak bych chtěl upozornit členy ústavodárného Národního shromáždění, že u Národního soudu v Praze vůbec nedošlo k projednávání analogických případů, které by mohly být se zmíněnými rozsudky srovnávány.

Nejrepresentativnější osobností t. zv. protektorátu byl přece nesporně t. zv. státní president tohoto protektorátu dr Emil Hácha, ale ten zemřel dříve, než mohlo být vůbec na jeho trestní stíhání pomýšleno. Vedle osoby státního presidenta byl pak nesporně ústavně i politicky nejodpovědnějším činitelem za tragické události z 15. března 1939 zahraniční ministr vlády Beranovy, dr František Chvalkovský. Ani ten nemohl být postaven před Národní soud, protože zahynul na sklonku války při spojeneckém náletu na Berlín. A konečně nejaktivističtějším a shodně míněním celého národa nejvíce odsuzovaným ministrem protektorátní vlády byl Emanuel Moravec. Ani ten nestanul před naším Národním soudem, protože sám spáchal sebevraždu v okamžiku, kdy se hroutila nacistická moc. Proto zejména při srovnávání našich rozsudků proti protektorátním činitelům s rozsudky v jiných státech se nesmí přehlížet, že československá národní a válečná justice nemohla být provedena proti třem bezesporu prvním a nejvýraznějším představitelům defaitismu, proněmeckého politického aktivismu, zrady i kolaboracionismu.

Naproti tomu třeba uvážit toto: Všechny protektorátní vlády měly i se svými předsedy celkem 16 členů, z nichž jeden byl popraven Němci a byl natolik v očích československé veřejnosti rehabilitován jako příkladný vlastenec, že byl dokonce in memoriam vyznamenán nejvyšším válečným vyznamenáním. Konstatuji, že se tak stalo bez dotazování ministra spravedlnosti a bez posudku národní prokuratury, a konstatuji, ze tato skutečnost nemohla zůstat bez vlivu ani na hodnocení činnosti některých jiných protektorátních ministrů, kteří nesporně měli plnou důvěru generála inž. Aloise Eliáše a jež je nutno pokládat za jeho blízké spolupracovníky. Z toho důvodu se mně jevilo být podle obsahu spisů, jak byly zjištěny vyšetřujícími orgány ministerstva vnitra, přímo absurdní, aby někteří z těchto členů protektorátních vlád byli vůbec obžalováni. Jeden člen protektorátní vlády skončil, jak jsem již uvedl, sebevraždou. Před Národním soudem jich bylo přesto zažalováno ještě devět, což odpovídá téměř dvěma třetinám všech protektorátních ministrů.

Z protektorátních ministrů byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu Adolf Hrubý, který byl potrestán doživotním těžkým žalářem, pak dr Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, dr Jindřich Kamenický k těžkému žaláři na 5 let, Richard Bienert na 3 roky. Dr Josef Kalfus a Josef Ježek byli sice odsouzeni, avšak bylo u nich upuštěno od potrestání. Dr Jiří Havelka, dr Jan Kapras a Dominik Čipera byli osvobozeni.

V protektorátě vykonávali ještě krátkou dobu po 15. březnu, a to do 27. dubna 1939, ministerskou funkci, i když ji nelze považovati za funkci protektorátních ministrů, Rudolf Beran, Jan Syrový a dr Otakar Fischer. Beran a Syrový byli odsouzeni, každý z nich k těžkému žaláři na 20 let. Dr Otakar Fischer byl osvobozen.

Z představitelů národního souručenství byli obžalováni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr Tomáš Krejčí; tito poslední dva zároveň i jako přední činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci. Josef Nebeský byl osvobozen, Jan Fousek a dr Tomáš Krejčí uznáni vinnými podle retribučního dekretu, bylo však u nich upuštěno od potrestání.

Z členů ústředního vedení vlajky byli obžalováni: Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, inž. Jindřich Streibl, dr Václav Cyphelly, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Jindřich Thun-Hohenstein byl potrestán těžkým žalářem na doživotí, dr Václav Cyphelly těžkým žalářem na 20 let, inž. Jindřich Streibl na 8 let.

Z význačných činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli žalováni: dr František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, dr Josef Viktorin, Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. Z těch byli odsouzeni k trestu smrti: dr František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. K doživotnímu těžkému žaláři byl odsouzen dr Josef Viktorin. Karel Žalud byl potrestán těžkým žalářem na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let, Václav Krigar na 4 roky.

Z činovníků České ligy proti bolševismu byl žalován dr Josef Drachovský, Ant. Liška a Karel Rählich. Antonín Liška byl potrestán těžkým žalářem na 10 roků, dr Josef Drachovský na 8 měsíců, Karel Rählich na 7 měsíců.

Ze Svazu zemědělství a lesnictví byli žalováni Adolf Hrubý a František Zmeškal. Adolf Hrubý byl odsouzen - jak již zmíněno - k doživotnímu žaláři. František Zmeškal byl osvobozen.

Z Národní odborové ústředny zaměstnanců byli žalováni: předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František Kolář. Všichni tři byli osvobozeni.

Z předních fašistů byli žalováni: Rudolf Gajda, dr Rudolf Dominik a dr Frant. Novotný. Tento byl potrestán žalářem na 20 let a první dva obžalovaní každý těžkým žalářem na 2 roky.

Z poradců státního presidenta dr Emila Háchy byl žalován dr Jos. Kliment a dr Aug. Popelka. Dr Kliment byl odsouzen k těžkému žaláři na doživotí a dr Aug. Popelka k těžkému žaláři na 5 roků.

Z čs. důstojníků byli žalováni: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc, František Bartoš, Václav Kuneš, Gustav Mohapl, Jan Obručník, Libor Vítěz, Vladimír Klecanda a Jaroslav Emminger. První tři: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc a František Bartoš byli odsouzeni k trestu smrti, Václav Kuneš a Jan Obručník k doživotnímu těžkému žaláři, Gustav Mohapl na 25 let, Libor Vítěz k těžkému žaláři na 4 roky, Vladimír Klecanda a Jaroslav Emminger byli osvobozeni. A sem ovšem též patří i odsouzení Jana Syrového.

Z ostatních politicky a hospodářsky význačných osobností, jež byly postaveny před Národní soud, uvádím Jana Malypetra, dr Josefa Černého, Františka Machnika, dr Karla Domina, inž. Ferdinanda Klinderu, J. A. Baťu, inž. Adolfa vamberského, dr Kruliše-Randu, dr Huberta Masaříka a konečně čs. vyslance dr Ferdinanda Veverku.

J. A. Baťa byl odsouzen k těžkému žaláři na 15 let, inž. A. Vamberský k těžkému žaláři na 3 roky, dr Ferdinand Veverka byl uznán vinným pro provinění podle § 4 dekretu č. 17/ 1945 Sb., t. j. před Národním soudem jako soudem čestným. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.

Před Národní soud bylo postaveno celkem 21 novinářů. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Rudolf Novák, Antonín Jar. Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, dr Jaroslav Křemen, Karel Werner, dr Emanuel Vajtauer. K doživotnímu těžkému žaláři byli odsouzeni dr Václav Crha a Jiří Stříbrný; Gustav Dörfl byl potrestán těžkým žalářem na 20 roků, Čeněk Ježek a Emil Šourek každý na 15 let, Karel Chalupa na 12 let, Vladimír Ryba na 10 let, František Josef Prokop na 4 roky, Jaroslav Pelíšek a inž. Jan Vrba na 3 roky, Leopold Zeman na 2 a půl roku, Jan Scheinost na 22 měsíců, Jan Hloužek a Rudolf Halík každý na 18 měsíců.

Úhrnem podala národní prokuratura 36 obžalob před Národním soudem, a to jako před soudem trestním proti 80 osobám a 3 žaloby před Národním soudem jako před soudem čestným proti třem osobám. Byly tedy obžalovány celkem 83 osoby, vesměs muži. Z tohoto počtu odsoudil Národní soud jako soud trestní 64 osoby pro trestné činy podle retribučního dekretu, jednu osobu pro provinění podle § 4 dekretu. Patnáct osob bylo osvobozeno. Obžaloby před Národním soudem jako před soudem čestným skončily vesměs osvobozujícími rozsudky.

K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 18 osob. Tři osoby dostaly milost, a to dr Jaroslav Křemen, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. V nepřítomnosti bylo odsouzeno 5 osob, a to J. A. Baťa, Otakar Polívka, dr Emanuel Vajtauer, Karel Mihalíček a dr František Teuner, ale v jeho případě stalo se tak v okamžiku, kdy již byl dopaden a americkými okupačními úřady povoleno Československu jeho vydání.

Sedm osob bylo odsouzeno na doživotí.

Úhrnná výměra ostatních trestů na svobodě dosahuje doby 334 a půl roku těžkého žaláře. Čtyři obžalovaní byli uznáni vinnými podle retribučního dekretu, avšak Národní soud u nich upustil ve smyslu § 16, odst. 2, od potrestání.

Dekret o Národním soudu byl sice ve Sbírce vyhlášen již dne 9. července 1945, avšak Národní soud byl konstituován teprve dnem 12. prosince 1945, a to vzetím přísedících do slibu. Uvedené doby si vyžádalo řízení o jmenování přísedících senátů Národního soudu podle seznamů pořízených Zemským národním výborem v Praze a v Brně.

Vyšetřování závadné činnosti politických činitelů z doby okupace bylo pak svěřeno ministerstvu vnitra. Téměř vesměs na materiál a důkazy tímto ministerstvem předložené byla odkázána národní prokuratura.

Je nepochybné, že sbírání důkazního materiálu v tak obsáhlých věcech bylo velmi pracné a zdlouhavé. Tím především lze vysvětlit, že první elaborát ve formě trestního oznámení s výsledky šetření zaslalo ministerstvo vnitra justiční správě teprve 13. prosince 1945 a že k systematickému zpracování jednotlivých případů patřících do působnosti Národního soudu došlo v ministerstvu vnitra za účasti zástupců národní prokuratury teprve začátkem roku 1946 a teprve ve druhé polovině toho roku a v lednu 1947 došla justiční správě ve větším počtu trestní oznámení ministerstva vnitra s výsledky šetření. Žaloby byly vypracovány - až na některé výjimky - během asi tří týdnů po dojití oznámení. Bylo tedy podání žalob zdrženo tím, že ministerstvo vnitra dodávalo opožděně oznámení a ze tato oznámení byla často doplňována i během hlavního přelíčení. Neupozorňoval bych na uvedená data, kdyby nebylo v tisku mému ministerstvu tak často a ostře vytýkáno, že záměrně zdržuje provedení národní očisty a že protahuje řízení proto, aby krylo kolaboranty.

První hlavní přelíčení se konalo před Národním soudem dne 15. ledna 1946. Je známo, že se Národní soud při zjišťování viny souzených osob setkával po praktické stránce s četnými nesnázemi. Materiál, který měl Národní soud k disposici, nebyl zpravidla úplný. Obsahoval sice výsledky šetření, svědčící proti obžalovaným, avšak zásada audiatur et altera pars byla při vyšetřování administrativním pominuta. Tato skutečnost způsobila, že k úplnému objasnění povahy a tíže viny bylo teprve během hlavních přelíčení nutno konat četná procesní opatření.