Středa 20. října 1926

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Jílek. Uděluji mu slovo.

Posl. Jílek: Paní a pánové! Sledujeme-li vývojovou linii v Československé republice, vidíme, že postupuje od iluse o nejdemokratičtější republice na světě přes bachovský policejní režim k nové imperialistické válce, namířené v zájmu kapitalistů proti prvnímu státu dělníků a pracujících rolníků.

Označíme-li tuto linii jmény, dá to definici: buřič a převratník Masaryk, dále fašistický generál Gajda, později nejvěrnější spojenec Hindenburg. Z republiky, budované co stát pracující, stává se vasal carských monarchistů se všemi toho důsledky: policejním režimem a reakční politikou.

Úvodní formule do ústavních zákonů republiky Československé praví: "My, národ československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení, neboť chceme se přičleniti do Společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový." Ale zatím vzrůstá u nás reakce ve všech směrech: v politice vnitřní a zahraniční, v politice sociální a kulturní.

Vnitřní politika místo demokratického vývoje předpovídaného reformisty spěje v používání všech možných prostředků reakčních k vyvrcholení zjevné buržoasní diktatury. Správní aparát státní je reakčnější než za Bacha v Rakousku. Pro policii stává se bezpečnostní služba něčím vedlejším. Hlavním oborem působnosti československé policie, značně rozmnožené proti počtu za Rakouska, je služba politická, neznající ústavou zaručené osobní svobody. Neexistuje pro ni také neporušitelné právo domovní. Listovní tajemství je luxus trpěný jen některým občanům. Policie je v Československé republice všemohoucí. Má černé kabinety, čte i soukromé dopisy, špehuje, koho se jí namane, udává a připravuje procesy na každého, kdo je vládnoucímu režimu nepohodlný. (Souhlas komunistických poslanců.) Při tom jsou její pracovní metody velice často hrubé, ba až provokativní. Špionážních kanceláří je v Československé republice celá spousta, čímž jedině vysvětlí se vzájemná jejich konkurence a zprávy psané po vzoru romantického líčení detektivek Cliftonových. Ministerstvo zahraničí spolu s ministerstvem vnitra mají ve špehování nepohodlných primát a jejich zpravodajská oddělení jsou řízena výtečníky v oboru detektivním a la Hájek a Hajšman. (Výkřiky posl. Muny.) A kam dovedou takoví výtečníci zaběhnouti, ukázal nejlépe plán vypočtený na zničení naší komunistické strany s připravovanými procesy pro atentát na presidenta Masaryka a špionáž pro Sovětské Rusko. Menších "bot" takového druhu má zdejší republikánská policie plné sklady. Kriminální policie s jejím způsobem chytání t. zv. nebezpečných lidí a vynucování jejich přiznání, je kapitola sama pro sebe, jež se liší od středověkého práva útrpného jenom svou rafinovaností a surovostí. (Tak jest!)

Do policejního režimu "dobře se hodí" četnictvo rozložené prvním ministrem vnitra posl. Švehlou v husté síti po celé republice s dvojí výhodou pro agrárníky: předně vyvdali za ně dobře svoje bohaté dcery, za druhé zajistili si v četnictvu zvláště agrárníci věrné obhájce soukromého vlastnictví a výsad z něho plynoucích. Nesčetné použití četnictva proti demonstrujícím a za větší skývu chleba stávkujícím dělníkům je toho nejlepším důkazem. Ústava sice v §u 114 "zaručuje právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů", ale četníci mohou beztrestně do stávkujících stříleti. (Tak jest!) Rovněž tak pro politické úřady republiky jakoby neexistoval § 106 ústavního zákona, kde se praví: "Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství."

Samospráva je nesmírně sešněrována finančními komisemi, jejichž většinu z vůle dohlédacích úřadů tvoří majetní lidé, aby nemohlo býti v obcích hospodařeno proti jejich zájmu. Správní komise okresů a zemí vhodně se druží k tomu faktu, že ač přes šest let máme ústavní zákon o župním zřízení, dodnes župy neexistují přes jejich rozdělení s hlediska bohatých proti dělnictvu a národnostním menšinám. Nyní se jde ještě dále proti samosprávě, vláda přichází se snižováním rozpočtové základny, rozšiřuje právo dohlédacích úřadů na právo upravovati rozpočet. Jakým způsobem, to si po dosavadních zkušenostech a po vysvětlení drem Englišem snadno domyslíme.

V soudnictví není dosti na tom, že máme na všechno se hodící zákon na ochranu republiky, pomocí něhož je možno se zbaviti politického protivníka sprostým způsobem, v Československé republice neexistuje neodvislost soudcovská. Přímo obrovský vliv státního zastupitelství na vyšetřující soudce a radní komory je toho dokladem. Ba známe řadu případů zasahování ministra spravedlnosti do procesního řízení. Proces náš, obstruujících poslanců, není jistě poslední případ. Soud pomáhá dnešním vládcům proti znění ústavy od nepohodlné oposice, v případě, že jsou odkryty nějaké korupční aféry třeba špiritusové, najde se aféra jiná třeba benzinová, v níž soud spolu s hlavní vládní stranou, stranou agrární, přikryje její hanbu. A není-li nic jiného, vypomůže i - ubohá Hilda Haniková. Pomocí soudu tvoří se veřejné mínění. Trestnice, z větší části mučírny, strava vězňům podávaná, vycházky a zacházení s vězni v tomto státu nikterak nesvědčí o jeho pokrokovosti. Ve starém Rakousku byli jsme ve mnohém na tom lépe. (Tak jest!) Doby, kdy mohli političtí vězňové ve vězení žíti aspoň trochu jako lidé, zmizely s Rakouskem. V "demokratické" republice Československé je člověk odsouzený z politických důvodů vězněn jako sprostý zločinec a podle toho je s ním ve vězení nakládáno.

Nedopustím se jistě urážky, přejdu-li od reakce v kriminalistice k reakci ve zdejším zákonodárství. Obě se vzájemně doplňují. Obstruující oposice pro usnadnění zákonodárne práce vsadí se do vězení. Sešněrovaný jednací řád, vytvořený proti jakékoliv oposici, rovna se jednacímu řádu ruské dumy. Znemožňuje zákonodárnou práci v pravém slova smyslu. Obsáhlé a důležité předlohy, když směřují proti pracujícím, jsou promrskávány v nejkratších lhůtách, jsou prosazovány terorem a pod ochranou policejní. "Lid je" - podle ústavy - "jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé", ale odvolání se k lidu v důležitých otázkách existenčních československé vlády neznají. Nových voleb se všichni bojí. Rádo se předstírá "demokratické" vládnutí. Ve skutečnosti ho není. Pracující lid je sice dobrým objektem vykořisťovacím, ale o právech ať nemluví. Na vládnutí jsou zde zástupci třídy lenochů. A jak se provádí pozemková reforma? K zajištění středních statků pro agrárnickou šlechtu. Ústavně zaručená ochrana menšin prováděna je podle strategických důvodů rozloženou českou správou, hustou sítí četnických posádek, postátněnou a rozmnoženou policií, kolonisováním českých agrárníků do německých a slovenských obvodů. Zamýšlená lesní reforma v neprospěch obcí a okresů má utlačovací řetěz proti menšinám důstojně doplniti. (Tak jest!)

Hospodářská krise řeší se na účet pracujícího lidu. Jak jsme zde v posledních dnech slyšeli, chce se šetřiti na sociálně politických výdajích. Páter Šrámek má docíliti, čeho dosud docíleno nebylo. Třeba v otázce nezaměstnaných. Tito se mají uskrovniti, ačkoliv jim stát dnes dává pouze setinu toho, co dával nezaměstnaným ještě r. 1923. Pro 200.000 nezaměstnaných s příslušníky jejich rodin, tedy pro  1/2 milionu lidí zařazuje ministr financí do rozpočtu 10 milionů Kč v domnění, že postačí na jejich výživu. Také zákon o sociálním pojištění je dokladem reakce. Jsou z něho předně vyňaty osoby přestárlé, což svědčí o podivné sociální péči. Nemocenské pojištění je tímto zákonem zhoršeno. Nedosti na tom, že dávky pojištění nemocenského nebyly zlepšeny, byla zejména léčebná péče nemocenského pojištění pro budoucnost velmi ohrožena a omezena snížením premií z dosavadních 6 2/3% na 5%. Toto snížení činí asi 225 milionů ročně a bude tím citelnější, že zvýší se o náklady režijní v důsledku roztříštění organisace nemocenského pojištění v obnosu asi 60 milionů Kč ročně. Podmínky pro nabytí důchodů z pojištění invalidního jsou ohromně těžké. Tak zvaná doba čekací 150 týdnů je sama o sobě nepoměrně velkou a pro dnešní poměry nepřijatelnou. Kolik je dnes těch šťastných dělníků, zaměstnaných nepřetržitě po 3 roky? A což důchod starobní, který je vázán vedle doby čekací dosažením věku 65 let! Kolik dělníků se dožije tak vysokého věku? Maximální důchod starobní činí 5.400 Kč, který pojištěnec dosáhne, byl-li nepřetržitě pojištěn po dobu 50 let v nejvyšší mzdové třídě, s podmínkou, že více nepokračuje v nějakém zaměstnání. Pomoc vdovám a sirotkům je ještě horší. Přes to si kapitalisté s drem Englišem stěžují na mrtvou sílu ve výrobním procesu, na sociálně-pojišťovací výdaje. Podle nich se pro tyto výdaje výroba nevyplácí, ač celkový náklad na sociální pojištění je odhadnut na 557 milionů Kč. Odečteme-li od této cifry obnos snížených nemocenských příspěvků 225 milionů Kč, dojdeme teprve ke skutečnému nákladu na sociální pojištění vůbec, jež činí 352 miliony Kč ročně. To je celkové zatížení výroby. Z toho na zaměstnavatele připadá pouze  1/2, to je kolem 175 milionů Kč ročně. Podnikatelská režie zvýší se tak o necelé 0.4%, čili stoupne při 100 Kč přibližně o 36 až 37 haléřů. Výroba sociálním pojištěním ohrožena není! Je-li však i přes to proti němu útočeno, je to jen důkazem vzrůstající reakce i v sociálně-politickém směru!

Váleční poškozenci, vdovy a sirotci jsou nejhůře postaveni v Československu, jak konstatoval poslední jejich sjezd, konaný v Ženevě. Vláda i přes to chce na nich šetřiti. Horničtí provisionisté nedostávají státní drahotní přídavek k pensím. Dělníci jsou persekvováni praxí §u 82 živn. řádu. Funkce a práva členů závodních výborů dělnických ani zdaleka neodpovídají původním domněnkám o kontrolování výrobního procesu dělníky. A na tato skromná práva je také útočeno. Ochrana zdraví dělnických žen a dětí je řešena ve smyslu kapitalistickém. Státním zaměstnancům platí ministr "podle zásluh" bez ohledu na jejich potřeby a drahotu. Na nich chce ušetřiti, co vyhazuje na pensionované generály, armádu a vysokou byrokracii. Činovné platí podle počtu obyvatel, ale ne podle drahoty, jak by měl.

V kulturním směru dělá "pokrok" jen strana klerikální. Za Rakouska byla nejvěrnější oporou monarchie, v Československu dovedla obratně využíti každé situace, aby dosáhla svých cílů, aby zachovala hospodářskou a politickou moc církvi, církevním a šlechtickým velkostatkářům, aby zachovala jejich ohromné majetky a aby zajistila kněžím dobrý a spokojený život na útraty státní. Klerikálové ukázali v koaličních vládách, jak umějí svého panství využíti. Soudy i censura pracují v jejich duchu, jedná-li se o časopisy, knihy, divadelní hry a filmy. Rozluka církve od státu provedena není. Řím přes to, že by měl býti souzen, měšťáky souzen nebude a zákony, jež z tohoto stavu vyplývají, jsou ve prospěch černého zpátečnictví. Ústava v §u 119 slibuje, že "veřejné vyučování bude zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého badání". Přes to je ve škole klerikální vliv více než znatelný. Neobmezený vliv klerikálů je patrný všude: Ve škole, v úřadech, jeptišky v nemocnici a kněží ve věznicích jsou neobmezenými pány. Tak daleko jsme dospěli za 8 let samostatnosti "husitského národa českého."

O reakci v zahraniční politice stačí, necháme-li mluvit spisovatele Karla Horkého, který praví: "Metody jeho režimu" - to jest Benešova, to jest buržoasního režimu - "nejsou morální, jsou to metody záludné, pletichářské, rozkladné, násilnické, ba úkladné. Pravda je, že ve službách své široce rozvětvené agendy zaměstnává nejraději buď všehoschopné kreatury nebo lidi úplně bezvýznamné, lehce přizpůsobitelné otrocké závislosti a ovládání... Což toto množství exvyslanců, hraničící již s operetou, což tento výkvět naši politické síly a inteligence minovaný špehy a ubíjený štvanicemi Hájkových psovodů, což všechny tyto oběti, ne snad jen pouhé nesnášenlivosti zahraničního ministra, ale přímo jeho chorobné ctižádosti a žárlivosti... Kam bychom však došli, obnažujíce všechno to živé maso, které se nahromadilo v našich politických sférách za podkopnického režimu Benešova? Nešťastný, sám v sobě nešťastný démon!"

Karel Horký není komunista a takto soudí o ministru zahraničních záležitostí a jeho činnosti. Přičiníme-li k tomu všechnu jeho tajnou diplomacii, v zásadě odporující washingtonské deklaraci, podepsané dr Benešem, připomeneme-li při tom politiku proti Sovětskému Svazu a uvedeme-li konečně všechny vojenské závazky pro případ války, učiněné dr Benešem naším jménem bez našeho vědomí s Francií, Malou Dohodou atd., máme obraz zahraniční reakce úplný.

K ilustraci, co se věnuje v Československu na militarismus, uvedu jen několik číslic. Na armádu vydáno v létech 1919 až 1926 přes 18 miliard Kč, zatím co na školství a soc. péči věnována dohromady sotva polovina tohoto obnosu. Německo s koloniemi a mořem vydávalo před válkou cca 15 až 18% svého rozpočtu na vojsko, v Československu připadá na výdaje vojenské 19% rozpočtu. Při tom u pověstného militaristického Německa byla v letech 1905 až 1911 v rozpočtu na výdaje vojenské tendence klesající, kdežto v Československé republice při těch 19% je tendence stoupající. Československo vydává na militarismus o 4% více nežli Anglie a téměř o 10% více než Německo. Ani militaristická a krajně imperialistická Francie nevydává poměrně na vojsko tolik co Československo. V příštích 11 letech má býti vraženo militarismu do chřtánu kolem 20 miliard Kč. Co by se dalo za tyto peníze poříditi dobrého pro všechno obyvatelstvo tohoto státu! Dr Engliš zde možnosti šetření nevidí. To není mrtvá síla ve výrobním procesu? Frase, že se nemůžeme vzdáti své bezpečnosti, je více než směšná, víme-li, že mohou nepřátelé proti desítkám divisí československých postaviti sta divisí svých. Zde nepomůže hráti si na velmoc! Zde je nutno nechati všeho hloupého naparování se a dáti se úplně jinou cestou!

V době, kdy lid trpí pod účinky krise hospodářské, kdy se šetří na podporách nezaměstnaných, na podporách invalidů, vdov a sirotků, kdy útočí se na soc. pojištění, kdy není peněz na stavbu nemocnic, chudinských ústavů a škol, je každá snaha státní správy vyhazovati závratné sumy na zakoupení nových vražedných zbraní trestuhodným zločinem! Podle rozpočtů ministra dr Engliše má se vydat na militarismus během jednoho desetiletí cca 20 miliard Kč. Připočteme-li k tomu dosavadní vydání vojenská, dosáhne za necelá dvě desetiletí obnosu cca 38 miliard Kč. Tak nepřátelskou politiku dělají státníci kapitalistického státu, Československé republiky.

Jestli jsou pro vás, pánové, důležitou věcí nové kanony, pak pro nás a pro všechen pracující lid měst i venkova je daleko důležitější věcí snížení služební doby vojáků, dále důkladná náprava ve vojenském soudnictví, které smrdí středověkem. (Tak jest!) Představy o nové armádě úplně zklamaly. Život v kasárnách dnes neliší se od toho, jaký jsme prožívali za Rakouska, voják není člověk, výcvik, strava, snížený žold, výchova a namnoze ubytování vhodně se druží k připravovaným zákonům o zbavení vojáků práva volebního a o prodloužení vojenské služby. Voják není v Československé republice plnoprávným občanem a ještě má býti degradován na poslušný automat stále stíhaný a špehovaný. Zatím co smí fašistický jenerál vydávati denní časopis politický, nesmí voják čísti noviny proletářské strany, jejímž je příslušníkem. (Slyšte! Slyšte!)

V kapitalistickém státě a v celém kapitalistickém světě se stmívá, reakce je na postupu. Nám nejsou tajny příčiny, proč se tak děje. Buržoasie hájí tak výsady, jichž neprávem užívá a domnívá se, že je takto uhájí. Jest však na omylu. Pracující lidé i tohoto státu ztrácejí iluse o demokracii a pokrokovosti vlády československé a je-li jim postavena otázka, v čí prospěch má se zde vládnouti a kdo tvoří většinu obyvatelstva, odpovídají: Chceme vládu pracujících. To bude vláda v pravdě demokratická. Pracujících je více. Vláda pracujícího lidu odstraní všechen útisk a bezpráví, odstraní vzrůstající reakci. Pracující lid tvoří za tím účelem jednotnou frontu bojovnou. Nenechá se více zneužívati bohatými tohoto státu. Bude se brániti i proti zneužití do války se sovětským Svazem, kterou kapitalisté připravují. Nechť se panstvo nemýlí při svých rozpočtech. Pracující lid to se svými pravými nepřáteli, t. j. buržoasií, důkladně zúčtuje! (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr J. Novák. Uděluji mu slovo.

Posl. dr J. Novák: Slavná sněmovno! Po velmi bouřlivém zakončení jarního zasedání Národního shromáždění sešla se posl. sněmovna a celé Národní shromáždění nyní na podzim opět ke schůzi. Sešlo se za docela jiné konstelace a za docela jiných poměrů, než jak bylo ukončeno Národní shromáždění v letním období. Vidíme, že seskupení politických stran, které vládly v tomto státě již od r. 1920, t. zv. národní souručenství bylo rozbito na jaře a že rozchod jeho byl dokonán v kampani prázdninové na schůzích i v politickém tisku, takže na podzim již bylo naprosto nemožno porculán, který byl na jaře rozbit, opět stmeliti v nádobu, v níž by se mělo nésti víno Československé republiky.

Sledujeme-li řeči v debatě pronesené, můžeme si odnésti dojem, že všecky strany, které byly súčastněny v bývalé národní koalici, táží se, zda bylo potřebí starou konstrukci vládní rozbíti a zda bylo nutno sahati u nás už teď k nové konstrukci, v níž jsou zastoupeni i občané německé národnosti.

Abychom posoudili správně tyto okolnosti a mohli pronésti soud, musíme si vzpomenouti na události, které předcházely rozbití všenárodní koalice. Ty strany československé, které dnes tvoří jádro nové koalice, nenesou žádné viny, že u nás v republice došlo k nové změně vládního systému. Vzpomeňte si, jak tomu bylo v oněch jarních dnech. Už konečně byla jmenována úřednická vláda, třebaže většina parlamentu neměla účasti při jejím tvoření. Byla jmenována, a tu odpovědní politikové všenárodní koalice těch stran, kterým záleželo na udržení jejím, usilovně se namáhaly, aby zachovaly aspoň torso vlády, aspoň takové, které jsme viděli r. 1920, kdy také nebyla parlamentní vláda, kdy také byla vláda úřednická, ale kdy byla tato vláda nesena již všenárodní koalicí stmelenou z československých stran. Vidíme, že strany československé, které jsou dnes také v koalici nové, nenesou pražádné viny na osudu věcí, jak se staly. V těch posledních schůzích politické dvanáctky byl to, můžeme říci, justament jedné strany socialistické, která je dnes v oposici, která odmítala každý nabízený kompromis a která zamítala i každou možnost pokračování v politice, jak byla tehdy jmenováním úřednické vlády přerušena. Já si vzpomínám, že jedna socialistická strana odmítala dokonce zúčastniti se i nevinných, k ničemu nezavazujících schůzek, týkajících se požitkového zákona a prohlašovala jasně, že do konstrukce všenárodního souručenství nevstoupí a že kdyby měla býti nová nějaká konstrukce obnovena, musila by býti obnovena na docela jiných principech, než na jakých byla vybudována všenárodní koalice. Můžeme říci s dobrým svědomím, že strany, které dnes tvoří součást a jádro nové koalice, nemají žádné viny na nových poměrech.

Ovšem, velevážení, dnes dostavuje se jistá lítost. My to cítíme v psaní novin, slyšíme to na schůzích i zde. Slyšeli jsme, že socialistické strany, a hlavně to bylo prohlašováno se strany národně socialistické, nebyly tak zlé, že chtěly odhlasovati rozpočet a že by se bylo s nimi dalo mluviti, kdyby se jednalo o obnovení všenárodní koalice.

Musíme prohlásiti, že nynější stanovisko strany národně-socialistické není stanoviskem tehdejším z března a z té chvíle, kdy proti ujednání a čestnému závazku tato strana zvedla obstrukční boj, nad který jsme horší neviděli v tomto Národním shromáždění. Jestliže dnes mluví jinak, je to lítost, že se nepodařilo tažení, které tehdy podnikly.

V konstrukci nynější vlády jsou zúčastněni Němci. A snad právě to, že socialisté si mysleli, že Němce nebude tak snadno získati pro práci ve státě, bylo hlavní příčinou jejich urputnosti na jaře. Kdyby oni byli pochopili, že v našem státě již se hodně poměry změnily v poměru národů navzájem a kdyby si byli uvědomili, že postavení Němců v Československé republice není obdobné postavení Čechů v Rakousku, že ta desideria a stížnosti, které u nás tvořily hlavní bolest za dob Rakouska, nejsou totožná se stížnostmi Němců, pokud je mají v republice Československé, pak jsem přesvědčen, že by k tomu rozchodu nedošlo.

Ale když si dnes uvědomíme, že ústava Československé republiky neublížila žádným národnostem a také Němcům v ničem, že nezná rozdílu mezi Čechem, Slovákem, Němcem, že volební právo - což vždycky bylo zkušebním kamenem stanoviska státu proti národu nebo národnostem ve státě - dává Němcům táž práva, totéž postavení jako Čechům, že si nemohou stěžovati, jako by byli okradeni i o jediného poslance, pak vidíme, že mohli Němci snadněji přistoupiti ke změně svého stanoviska a jejich desideria nebyla povahy tak fundamentální, jako byla desideria českého národa proti starému státu.

Velevážení, dnes se jedná o prvním prohlášení nové vlády, opřené o novou koalici. Slyšeli jsme dnes již mnoho poklon, které dostala tato koalice: byla nazvána reakcionářskou, kapitalistickou. Žádných epithet, která obyčejně čteme v listech stran levice, nebyla tato vláda ušetřena. My bychom ji charakterisovali jinak: tato koalice a tato vláda bude vládou klidu ve státě, vládou politického klidu, vládou hospodářského zabezpečení a vládou sociální spravedlnosti. Lid v Československé republice si nežádá nových zvláštních bouřlivých změn, ať politických, ať hospodářských. Vy jste si toho mohli všimnouti v celé letní kampani, která byla velmi prudká. Vy jste viděli, že po všem tom psaní novin, po všech těch schůzích, kterých byla konána sta a sta, lid zůstával klidný, ulice se nebouřila, venkov se nezvedl. Dal tedy lid sám napomenutí politikům a jich stranám, aby nepředstírali horečku, která není v lidu. Lid, ten si přeje, aby mohl v klidu žíti, aby se mohl klidně věnovati své práci v chaloupkách nebo dílnách a nebyl znepokojován každým okamžikem nějakou politickou neshodou, nějakým převratem, nějakým pučem nebo nějakými rozbroji, které vnáší těžké ochromení do hospodářského stavu našeho státu. Lid sám už tu ukázal, že je daleko konservativnější, daleko klidnější, než právě zástupci, kteří se tvářili, jakoby byla veliká horečka a jako by byly poměry v republice před výbuchem.

Tato debata o vládním prohlášení je spojena též s úvahou o hospodářském stavu našeho státu. Je nutno uznati, že debata, která bývá zvykem při počátku každého zasedání Národního shromáždění, tentokráte děje se za poměrů dosti tísnivých a že oposice, pakli nechce býti zcela poctivou, má zde možnost útočiti na koalici, jakoby ta zavinila tísnivý hospodářský stav. Všimneme-li si však poměrů světových, vidíme, že dnes je hospodářský stav bez výjimky ve všech státech zhoršen. Čteme, jak přibývá nezaměstnanosti v Anglii, jak roste nezaměstnanost v Německu a čteme také i z listů sovětských v Rusku, že i tam silně - na př. bylo to před dvěma dny oznámeno v Moskvě - nezaměstnanost stoupá. Tedy žádná dočasná koalice a dočasná vláda svým nastoupením a představením ještě nemůže měniti poměry hospodářské k lepšímu a obzvláště nemůže je hned v zápětí zhoršiti.

Když se ukazuje na nezaměstnanost, je to věc velmi tísnivá, ale musíme přece jen vzpomenouti na doby horší, ve kterých jsme žili v naší republice v době, když jsme měli, jak bylo konstatováno, ne 70.000 nezaměstnaných, nýbrž snad  3/4 milionu, kdy jsme musili dávati celá sta milionů Kč na podporách v nezaměstnanosti. Byly to horší doby, než kterými prochází naše hospodářské podnikání v nynější době. (Hlas: Za Tusarovy vlády!) Ano, bylo to v době, kdy socialisté měli daleko větší podíl na hospodářské moci a vládní moci v této republice než mají nyní.

Velevážení! Tato vláda a tato koalice musí míti na mysli přece jen jinou methodu pracovní. Za stara vlivem socialistických stran hledělo se vždy jen k zabezpečení výživy, třebaže za cenu velikých obětí se strany státu. Tedy dříve se stravoval základní majetek a nyní, velevážení, musí tato vláda, která jest zde povolána, aby hojila mnoho a mnoho hříchů, které byly spáchány již v době let 1919, 1920 a 1921, věnovati plný svůj zájem na povznesení výroby, aby se vynasnažila opatřiti lidu v prvé řadě práci, poněvadž opatří-li práci, opatří mu současně i výživu. I ten kaceřovaný zákon celní, na nějž bylo sneseno tolik hany, i ten sleduje v prvé řadě účel zabezpečiti práci, zabezpečiti výdělky právě těm, za jejichž zástupce se socialistické strany vydávají. Vy jste byli svědky, že Maďarsko nechtělo s námi vůbec mluviti, plná tři léta se konalo jednání s Maďarskem, které bylo započato, jen aby se neřeklo, a již bylo přerušeno na mnoho a mnoho měsíců. Maďarsko nechtělo s námi vůbec mluviti. Hrozilo se, že Maďarsko s námi přeruší všechny možné styky, budou-li zemědělská cla odhlasována, že stornuje všechny objednávky. Viděli jste však, že několik týdnů po uzákonění celního zákona již seděli maďarští vyjednavači s našimi zástupci u zeleného stolu, a že bylo dosaženo ne sice úplně, ale již prvého kroku k zlepšení. Byla alespoň uznána klausule nejvyšších výhod, která již pomohla našim textilníkům, ne sice v plné míře, ale přece už pomohla některým továrnám a mnoha dělníkům, na př. v Kyšperku už dala práci a chleba. A to je začátek směru, který zahájila koalice uzákoněním celního zákona. Budou-li se poměry vyvíjeti klidně, pak jsme přesvědčen, že pod tlakem zemědělských cel budou přinuceny okolní státy, obzvláště Maďarsko, k uzavření obchodních smluv, na kterých jim velmi záleží, ale které také nám pomohou právě v těch oborech, které jsou nezaměstnaností a nedostatkem výdělku nejvíce postiženy.

Velevážení! Celní politika způsobila jisté zlepšení u zemědělců, a můžete sledovati prakticky, jak se to projevuje u stavů ostatních. Po Československu bylo konáno několik krajinských hospodářských výstav. Kdo navštívil ty výstavy, viděl tam, že pod vlivem zlepšených hospodářských poměrů a naděje, že již příliš zhoršeny nebudou, hospodáři investovali již do hospodářských strojů velké obnosy. To se jim nesmí vytýkati, poněvadž každou takovou investicí, každým zakoupením stroje se dá chléb několika dělníkům, kteří by jinak strádali hladem. Zde vidíte to stanovisko, které hájí jakožto programový bod čsl. strana lidová, že solidarita je jedinou možností, vedoucí k zlepšení hospodářských poměrů všech stavů, a že zlepšíme-li hospodářské podmínky jednoho stavu, ten automaticky toto zlepšení předá všem ostatním.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP