Středa 20. října 1926

Velevážení! Bylo zde mluveno a ještě více bylo psáno o poměrech drahotních. I to vidíme, že drahota je zjev světový. Všechny výtky zemědělským clům dostaly by velkou ránu, kdyby dnes cla byla zrušena. Viděli byste vy i všichni odpůrci cel, že by se nedostavil pokles drahoty o částku celní, nýbrž o částku úžasně menší, na důkaz, že o cenách nerozhodují pouze cla a celní politika, nýbrž řada faktorů mezinárodního obchodu, ať již do něho počítáme poměry zahraniční nebo meziobchodu u nás ve státě. Nemůžeme ovšem sáhnouti za dosavadní situace ke zrušení cel, poněvadž ten efekt, který by se měl dostaviti, nedostavil by se k dobru konsumentů, nýbrž k dobru těch, kteří mají největší podíl na drahotě. Ale při tom všem, když už se mluví o drahotě, tak se ty snahy, které mají vésti k zlevnění životních potřeb, nesmí znevážňovati. Všimněte si, několik návrhů bylo podáno, jak by se mělo uleviti výživě. Byl podán návrh na př. na vyšší vymílání mouky i ze pšenice a je to provedeno vládním nařízením u žita. Když se nyní volá o bídě, když se líčí drahota v těch nejčernějších barvách, když se na scénu přivádějí opět chudí lidé, že nemají do úst co vzíti, pak není seriosní, když při pouhé zmínce o tom, že by měla býti dvojnulka nahrazena stupněm mouky o stupeň černější, zástupci právě těch nejchudších, jak říkají komunisté, volají a bojují proti tomu, jako by se zde jednalo o to, vzíti chléb. Když byla bída, a viděli jste to ve válce, jedla se mouka daleko horší, než která byla dána dnes, a každý byl rád, že ji dostal. Dnes, když se jenom uvažuje ještě se k tomu nepřistoupilo - jak by bylo možno rozřešiti vyživovací problém, pak je nevážným způsobem líčeno a bojováno, mluví se hned o "husovce", ačkoliv koláče z té mouky mohly by býti ozdobou každého stolu, každé rodiny nejen chudší, ale i bohatší. Poněvadž lidová strana byla obviněna, že byla pro zavedení jednomleté mouky žitné, musím zmíniti se i o tomto problému. Lidová strana nemá pražádné účasti na onom vládním nařízení a my musíme prohlásiti, že nepokládáme zavedení jednomleté mouky žitné za nějaký čin, který by přinesl ozdravění v našich vyživovacích poměrech. Musíme si uvědomiti, velevážení, toto: Jsou celé kraje, kde se pšenice nepěstuje, kde pšeničné pečivo se požívá pouze o svátcích. (Tak jest! - Různě výkřiky.) Tyto kraje spotřebují ze zrna žitného všechno a neskrmí to snad dobytkem, jak to tu bylo líčeno. A právě v těchto krajích pokládáme za neproveditelné vládní nařízení, které ukládá i samozásobitelům, aby vymílali žito na jeden typ mouky. Tam se vaří z výražky, tedy z té lepší mouky, a zbytek se užívá na chléb. Bude-li přinucen samozásobitel, který nepoužívá mouky pšeničné, k vymílání jednomletému, pak jsem přesvědčen, že vznikne veliká nespokojenost, poněvadž se tím nic neušetří a vzniknou zbytečné šikany. Domnívám se, že tady se stalo něco opět ze strachu před socialisty. První redakce vládního nařízení zněla tak, že samozásobitelé si mohli zvoliti jakýkoliv způsob vymílání, a ti by si byli zvolili způsob jedině rozumný. Kdo má mouku pšeničnou, zvolil by si jednomletou mouku žitnou, a kdo ne, kdo vaří z mouky žitné, zvolil by si jistě ten způsob, kterého se nyní převážnou měrou užívá, výražku na vaření a chlebovou mouku na pečení chleba. Ve vládním nařízení, kde se všechno stlačuje pod jeden klobouk, vidíme strach úřednické vlády před křikem socialistickým.

Hlavním předmětem debaty o hospodářských otázkách byla politika sociální a tato vládní koalice byla také pasována za reakcionářskou a za nepřítele sociálních vymožeností. Ministr financí dr Engliš v souvislosti při výkladu o otázkách školských poznamenal, že my můžeme býti sice velmi hrdi na to, že věnujeme tak ohromné procento na školství, ale že nesmíme zapomenouti, je-li toto procento úměrné našemu celkovému stavu. Totéž stanovisko také my musíme uznati a vzpomenouti ho, když mluvíme o otázkách sociálních. Co by nám byly platny sebe lepší sociální zákony, které by zatěžovaly stát i výrobu vysokým způsobem, kdyby následkem toho zatížení ať státem, ať přímo ve výrobě podniky přestávaly pracovati a dělnictvo by mělo zákony, ale nemělo by chleba? Velevážení, i zde musí postupovati sociální zákonodárství a sociální vývoj úměrně s hospodářským stavem národa, jak se projevuje v té které době.

Hlavní otázkou sociální, kterou se bude koalice a nová vláda obírati, bude novelisace sociálního pojišťování. Strany, které jsou v oposici, nesmějí se nijak horšiti, že nesocialistická koalice chce se tímto zákonem obírati. Měly by býti rády. Vždyť v "Právu Lidu" o zákoně o sociálním pojišťování, který svého času byl vyhlašován jako dílo světodějného významu, slyšeli jsme po několika málo měsících, že je to zákon nedovařený, nedopečený a tudíž takřka nestravitelný. Jestliže tedy tento zákon je nedovařený a k nestrávení, pak by oposice měla býti vděčnou, že nynější koalice a vláda přistupuje k novelisaci tohoto zákona o sociálním pojištění, aby jej udělala aspoň snesitelným a stravitelným.

Všimněme si celé konstrukce sociálního pojišťování! My musíme v sociálním zákonodárství, jak se děje v naší republice, rozeznávati dvojí ráz. První ráz je sociální, to jest skutečně pomoci lidu, jak se mu jen za daných poměrů pomoci může. Ale my vidíme, že sociální zákony, odhlasované pod silným tlakem socialistických stran, mají více charakter socialistický než sociální: státi se prostředkem k nastolení socialistické nadvlády ve státě. Je to viděti na všech zákonech, ale zvláště v zákoně o sociálním pojištění. Zákon o sociálním pojištění bylo by bývalo možno udělati formou daleko jednodušší. Byla možna forma státní pense, bylo možno i pro vybírání příspěvků voliti jinou formu, než je tam navrhována. Bylo možno udělati spíše orgány státní z těch, kteří provádějí sociální pojištění, než tu formu, kde sociální pojišťovny jsou a nejsou orgány státními. Při zákoně sociálně pojišťovacím nebyly ty hlavní boje o sociální stránky jeho, o vymoženosti dělnické, o potřeby dělnické, nýbrž o socialistické požadavky, aby socialisté měli větší podíl při provádění tohoto zákona. My musíme v zákoně, v té formě, jak byl odhlasován, (Výkřiky posl. Langra.) viděti jeden prostředek k ovládnutí hospodářského života v tomto státě.

Velevážení! My jsme viděli u nemocenských pokladen, že tyto staly se vlastně agenturami a sekretariáty socialistických stran. (Různé výkřiky. - Místopředseda inž. Dostálek zvoní.) Kdyby socialistické strany dostaly do plné moci i celý aparát sociálního pojišťování, pak by byly učinily další krůček k uzákonění té své touhy, provedení socialistického státu. A právě to, že ta forma byla volena vhodně cílům stran socialistických a nikoliv s ohledem na potřeby sociální, je hlavní příčinou, že nyní tento zákon přišel do tak těžké krise.

Hlavní stížnost v sociálním pojišťování byla vznesena v otázce pojišťování pomocnic v domácnosti a ženských osob zaměstnaných v zemědělství a konečně v otázce učňovské. I tu musíme říci, že tady byla sledována myšlenka učiniti všecky podřízenými veliké socialistické konstrukci. Práce pomocnic v domácnosti a žen zaměstnaných v zemědělství jest docela jiného charakteru než práce továrního dělníka. Celý život pomocnic v domácnosti vyvíjí se jiným směrem, než je to u dělníka, pro něhož sociální pojištění bylo děláno. Vidíme, že pomocnice v domácnosti slouží rok, 2 až 5 let a potom 90% z nich se vdá. Slyšeli jsme ze socialistických řad, že ten nárok se jim zachovává dále, když budou platiti podle zákona udržovací příspěvek. Ale všimněte si, jaké zatížení administrativy to bude, a jakým způsobem se mnoho a mnoho těch nároků promlčí a jak mizivé výhody by z toho měla ta pomocnice v domácnosti, když se jednou vdá a bude samostatná. Musíme tedy uznati, že zařazení pomocnic v domácnosti a žen zaměstnaných do tohoto zákona podle všeobecných norem platných, a třeba dobrých pro dělníky, nejeví se účelným. A stejně je tomu tak u učedníků. U učedníků byla provedena msta na malých živnostnících. Malí živnostníci, kteří mají jednoho dělníka a jednoho učedníka, ti by byli vyšli z toho lehčeji. Proto byla provedena také msta i na těchto, aby museli také ti platit. Efekt však se projevuje tím, že nejsou potrestáni živnostníci, poněvadž oni převalují břemena na otce učedníků, kteří chtějí zajistiti svému synovi lepší zaměstnání, možnost státi se kvalifikovaným dělníkem nebo řemeslníkem, a tím se právě těm nejchudším znemožňuje povýšení do vyšší sociální třídy, do kategorie kvalifikovaného dělnictva.

Velevážení! Vláda nynější koalice a celá národní koalice bude státi po provedení rozpočtu před velikým dalším úkolem, aby provedla novelisaci zákona o gentském systému, aby způsobem pro všecky přijatelným provedla zákon o stavebním ruchu. My jsme si plně vědomi toho, že cesty, kterými se nová koalice bude ubírati, budou se lišiti značně od metod, kterými vlivem tlaku socialistického byla často nucena ubírati se i všenárodní koalice. Nové zákonodárství a nový způsob vlády, ten už se nebude moci prováděti ve směru diktátu jedné politické strany v ohledu politickém nebo hospodářském, nýbrž musí se pohybovati ve směru sociálního vyrovnání a sociálních potřeb všech vrstev ve státě. Bude to vláda klidu v otázkách národních i otázkách politických, bude to vláda hospodářské konsolidace, které naše republika nyní tolik a tolik potřebuje. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Strana lidová jakožto strana konstruktivní byla součástkou všenárodní koalice a pokud bylo to v jejich silách, snažila se, aby ten vývoj dál se ve smyslu jedině správných zásad solidarity, na nichž je vybudována. Ona i v této vládě, poněvadž zastupuje živel nejširších vrstev lidových, bude vždycky obhájcem politiky sociální, politiky dobra pro nejširší vrstvy lidové. Domníváme se, že tato vláda, až bude jednou skládati účet ze svého působení, bude míti položku značně na straně aktiv, rozhodně pak větší, nežli měly ty směry, které snažily se vždycky vnésti své zájmy do zákonodárství státního. A poněvadž od této vlády očekáváme, že bude nesena spravedlností ke všem, že bude nesena spravedlností národní, spravedlností hospodářskou a sociální, bude lidová strana tuto vládu podporovati. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany lidově.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Kramář. Dávám mu slovo.

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Myslím, že nebude nikoho mezi námi, kdo by si byl představoval, že prvá debata v této sněmovně nebude se zabývati všemi těmi věcmi, které bouřily naši veřejnost po celou dobu prázdnin, a že bude nutno, abychom se zabývali docela jinými otázkami, hlavně abychom zase jednou alespoň s naší strany si ujasnili všechny problémy, které jdou daleko hlouběji než otázky, kterými se zaměstnávalo, jak pravím, veřejné mínění letošního léta. Nač toho zapírati? My jsme si nepředstavovali, že budeme nuceni mluviti ve sněmovně o tom, jak se máme dívati na velice vážnou věc, přiznávám totiž na to, že zástupcové německého národa jsou již ve vládě a že my budeme nuceni, abychom pro potřeby státní i pro otázky hospodářské za této vlády zachovali stanovisko, které by nebylo přísně oposiční.

Dnes se také mluvilo zde o tom, kdo je tím vinen, kdo je vinen tím, že němečtí zástupci se dostali do vlády dříve, nežli to bylo všeobecným míněním české veřejnosti. Myslím, že je zbytečno, abychom o tom mnoho mluvili. Dojista my s naší strany a specielně já mohu říci, že jsme udělali všechno, abychom zachovali všenárodní koalici. Dovolím si upozorniti jen na to - a odpusťte, že jsem osobní v této věci - že celý volební boj jsem vedl více za všenárodní koalici než za svou vlastní stranu. Tedy my jsme dojista nejméně vinni tím, že se stalo, co se stalo. Ale když se již o tom mluví, když se dokonce říká na př., že já daleko raději vidím ve vládě Němce než socialisty, pak přece jenom musím říci, že je to trochu nespravedlivé a že to ukazuje na povážlivé mravní defekty našeho veřejného života, je-li dovoleno, aby se takovéto věci prostě čtenářům předkládaly. Každý ví, že jsme my a já specielně dělali všechno, abychom urovnali cestu socialistům, kteří docela zbytečně vystoupili ze všenárodní koalice, zase do ní zpět, a že to nejsme my, kterým se může vyčítati, že jsme neudělali všechno možné, abychom vyplnili to, co bylo naším programem a co jsme vždycky považovali za nejdůležitější, abychom totiž my zde v této sněmovně vždycky měli československou většinu.

Já pro svou osobu, řeknu docela otevřené, v této věci se snáším s tím, co zde pravil kol. Stříbrný. Já jsme to vždycky říkal a byl to můj starý program, že přistoupení Němců do vlády se může státi teprve, když bude ve vládě zastoupena československá sněmovní většina, čili jinak všenárodní koalice. To se bohužel nestalo, věci byly jiné a musíme se tedy na ty věci dívati tak, jak se vyvinuly. A tu přirozeně musím se několika slovy zabývati také tím, co řekl pan předseda vlády ve svém úvodním slovu. Nesouhlasil bych, abychom již dnes říkali, že to, co se stalo, má historický význam. Mám trochu zkušenosti v politice - bohužel - a vím, že velmi předčasně se leckdy nazývalo něco historickým, co se potom historickým neukázalo. Mně se tak vždycky zdá, že je lépe ponechati klasifikaci historického až těm, kteří přijdou po nás, až budou psáti objektivní historii. Tedy v tomto ohledu nechci zveličovati, co se stalo, ale dojista řeknu, že je to ve vývoji naší republiky věc neobyčejně vážná, že zástupcové německého národa postavili se na positivní půdu republiky a jsou ochotni spolupracovati s jinými na rozvoji státu a přirozeně ovšem také se zástupci našeho národa ve prospěch těch, které zastupují.

Ale zrovna tak musím říci, poněvadž přece jenom nemůžeme zapomenouti na všechno to, co bylo před tím, že antecedence pro toto rozhodnutí nebyly docela příznivé a že je nutno, abychom se ke všemu, co se stalo, zachovali kriticky, tím více, že problém, o který jde, je problém národnostní, jehož řešení vyrostlo však z problému hospodářského. Z koalice celní se stala tato koalice, kterou nelze už nazývati celní. To je koalice vládní, která se má starati o prospěch a potřeby celého státu a všeho občanstva. Není nejmenší pochybnosti, že jsou hospodářské momenty silné. Bylo by hříchem, abychom je podceňovali, ale přece jen myslím, že jest dovolena otázka, zda jsou hospodářské momenty silnější než momenty národnostní. Na každý způsob však možno říci, že jest to pro demokratickou politiku našeho státu jedním z nejskvělejších vysvědčení, že zástupcové německého národa vstoupili doufám beze všech výhrad - na půdu tohoto státu a že jsou ochotni v tomto státě pracovati nejen pro ty, které zastupují, nýbrž i pro všeobecné nutnosti státní.

Musíme se ovšem také tázati, zda toto rozhodnutí není jen chvilkové, jen náladové a zda jest možno počítati, že bude skutečné historickým a trvalým. Nechci si osobovati úkol předpovídače a hadače, a chci se vůbec dívati na věc střízlivě, bez každého vědomého sebeklamu, jak to jinak často bývá v politice zvykem. A chci se proto vmysliti do stanoviska německého aktivisty. Je to snad neobyčejné smělé, co si zde dovoluji, ale já v politice vycházel vždy z toho, že není uměním mysliti na to, co já chci, nýbrž, když za něco bojuji, především si uvědomiti to, co chce a může můj odpůrce. To jest myslím jedno z nejdůležitějších maxim každého politického boje a největší ochranou před přílišným zklamáním. Musím však arci říci, že jest velmi málo politiků, kteří se staví na toto stanovisko. Prosím tedy, aby mi bylo dovoleno - jak jsem již řekl - trochu analysovati myšlenky německých aktivistů.

Pan ministerský předseda ovšem užil pro vysvětlení této nálady velmi poetických a krásných slov o tisíciletí, které zde spolu žijeme, jak jsme byli na sebe odkázáni atd. Není to snad docela těch tisíc let, jsou to jen staletí, a mezi těmi staletími byla některá velmi ošklivá. Tři sta let jsme byli pod největším útiskem, pak jsme se starali marně o to, abychom se z toho útisku dostali. Byly tytéž poměry hospodářské, tytéž poměry mocenské, žili jsme zde svázáni, jedněmi vnějšími osudy, hospodářsky jsme byli na sebe odkázáni a přece toho půl tisíciletí to vypadalo tak, že skutečně bychom nemohli z toho odvozovati, že máme naději, že bude mezi námi lépe.

Pan kol. Švehla řekl ovšem také, že tím byli vinni lidé cizí, kteří se pletli do našich věcí a vlastně nechtěli, abychom se domluvili. Já bych to nemohl tak říci. Kol. Švehla jistě ne úmyslně asi zapomněl, že to byli také velmi dobří lidé, kteří se o to starali. Mám za svoji povinnost zde říci, že nesmíme při zmínce o těchto pokusech zapomenouti jednoho člověka, který nám jistě nebyl cizím, který miloval naše království jako málo kdo z nás, který znal poměry skutečně do největších podrobností, který měl za nejvyšší cíl svého života, pomoci k vyrovnání mezi Čechy a Němci, a to byl kníže Thun. Jsem přesvědčen, že i ti druzí konečně, třeba jim to nebylo milé, musili to chtíti, poněvadž byl to dojista rakouský problém, ale k tomu smíru nedošlo ne proto, že to dělal ten neb onen, nýbrž proto - a nebudiž mi to vykládáno ve zlé, když to řeknu - že jistá část Němců nechtěla nikdy zapomenouti na to, že měla po století privilegované postavení, a chtěla toto privilegované postavení zachovati. V tom byla hlavní příčina nezdaru všech pokusů o smír. Když vzpomínám na poslední vyrovnání, musím doznati, že jsme se s radikálními Němci téměř smluvili, ale kdo nám to zkazil, to byli zástupci Němců pražských. V tom byla příčina a nikde jinde. Dnes jsou poměry jiné a já arci myslím, že jsou tak silné, že mohly by také změniti nazírání na věci na německých stranách.

My dnes máme svůj stát. Ten stát mírovými smlouvami jest určen jako národní, československý stát. Nám v mírových smlouvách byly nařízeny jenom jisté povinnosti k menšinám a to takové, že já sám řeknu, že bych si nikdy nedovolil německým krajanům předkládat jenom to, co bylo v mírových smlouvách. My se na tyto problémy díváme jinak a proto jsme dávno a dávno německým stranám dali daleko více, než jest nám nařízeno.

Náš stát podle mírových smluv - a nejen podle mírových smluv, ale i podle ústavních zákonů, které jsou - mohu to říci - na dozírnou dobu naprosto nezměnitelny - jest státem národním, státem českým a slovenským. A tu, poněvadž myslím, že němečtí aktivisté jsou lidé positivní a jsou daleci každé fantasie, mám za to, že oni to také docela dobře vědí a jsou si vědomi, že jenom na této basi, ať již dobrovolného anebo nedobrovolného, milého nebo nemilého uznání národního rázu našeho státu, jest možno vůbec stavěti poměr Němců ke státu a k našemu národu.

Doufám, že najdu ne odpor, nýbrž snad tichý, třeba ne veřejný souhlas, řeknu-li, že málokdy se většina starala o nutné předpoklady - řekl bych spokojeného života menšin ve státě tak jako naše. Když jsme dělali náš jazykový zákon a naše ústavní zákony, měl jsem se stanoviska, řekl bych, národně více radikálního, větší a těžší boje, než ve všech vyrovnávacích konferencích s Němci. Němci nemohli míti účinnější zastánce, než je měli zrovna mezi námi v našem Národním shromáždění, když se jednalo o jazykový zákon. Já se nepamatuji, že bych byl měl tak těžké boje.... (Výkřiky posl. Pohla.) Pane kolego, kdybyste tam byl, viděl byste, smím jistě říci, celou tragiku našeho postavení. Prosím, abyste to nepokládali za frási, řeknu-li, že vy byste tam byli sami nedocílili tolik, jako jste docílili tím, že vaše věci hájili naši lidé. My nemohli postaviti jazykové právo pro všechny obyvatele na personální prinicip, jako jsme to hájili v Rakousku, kde vy jste se proti tomu bránili. My jsme musili dělati obrácenou politiku. Vy jste za Rakouska hájili teritoriální a my personální principy. My jsme se dnes postavili na personální princip a dali jsme vám to, co vy jste za Rakouska chtěli - teritoriální - ovšem, pokud to dovolil státní jazyk československý. Vy jste byli vlastně pro princip personální i teritoriální. Pro sebe jste chtěli výhody teritoriální i personální, ale pro práva jazyková Čechů jste stáli na principu teritoriálním, poněvadž jste chtěli, aby Čech neměl v celém českém království právo jazykové, ale pro sebe, pro Němce jste stáli na principu personálním, aby Němec ve svém jazyku našel právo všude.

Ale musím říci, jestliže my jsme stáli na stanovisku personálním pro sebe i pro vás, že to bylo přece jen stanoveno roku 1627 obnoveným řízením zemským, tedy následkem těžké porážky českého národa od Habsburků utrpěné. Myslím, když tenkráte se to stalo, že je přece jen pochopitelné, abychom nyní, když se poměry obrátily, i my si stanovili podmínky takové, jak to odpovídá celému našemu názoru o národním státě. My jsme arci neprovedli personální princip, poněvadž bychom byli musili zase říci, že Čech musí býti dvojjazyčný, ale my jsme udělali něco, k čemu jsme nebyli ničím povinni. My jsme přijali princip aglomerace. Kde je jisté procento jiného obyvatelstva než státního, tam jsme dali každému příslušníku menšiny naprostá jazyková práva a dokonce jsme udělali více. My jsme i teritoriální princip přijali v tom smyslu, že tam, kde je převážná většina takové menšiny, je dovoleno užívati jazyka menšiny i ve vnitřní službě, tedy něco, čeho jsme od vás nikdy nemohli dostati a pro co se Rakousko přímo bořilo.

Tedy, jestli jsem řekl, že jste docílili více tím, co jsme sami dali, než čeho byste bývali docílili, kdybychom byli spolu bojovali, myslím, že se nemýlím. Vím, že je dnes ještě velká oposice obcí, že se brání tomu, co vychází z platných zákonů ústavních a jazykových nařízení, která na základě toho byla vydána, ale bylo by jen spravedlivé, poněvadž se většinou jedná o lidi sociálně slabší, kdyby bylo tolik uznání na německé straně, aby tato oposice brzy přestala. Záleží jen na tom, aby naše úřady přesně se řídily ústavními zákony a nařízeními, a za druhé aby na německé straně konečně se počítalo se skutečností. Proto jsem se nedivil, když jsem četl v jednom z nejrozšířenějších německých listů, tuším v "Reichenberger Zeitung", že učiněna byla výzva, aby se Němci učili česky. Myslím, že je to velmi moudré a zejména, když budou páni ve vládě, že to bude velmi zapotřebí, poněvadž je to přece jednou z podmínek, aby se do vlády dostali. Není pro mne pochybností, že k tomu dojde, a sice proto, poněvadž přece, myslím, nebude nikdo, odpusťte, tak politicky naivní, aby si myslel, že je možno v Československé republice ustanovení ústavního zákona o státním jazyku změniti. To je věc naprosto nemyslitelná, to je a zůstane! Zdá se mně, že jsme tyto věci vyřídili tak, že budeme moci říci, že se nám podařil nejtěžší problém, řekl bych, společného života dvou národností v jednom státě, problém jazykový vyříditi tak, že spravedlivým způsobem nemůže býti proti němu velikých námitek. (Posl. Pohl [německy]: Půjde to, když odstraníte fikci národního státu!) Prosím, já jsem pevně přesvědčen, že když přijdete u vás doma k vašemu soudu nebo úřadu, že ve svém jazyku najdete všude své právo. A dokonce když se bude o vaší věci psáti v německém okresu, tak si budou úřady ty formulky psáti v německém jazyku, což jste nám nikdy a nikde nechtěli dříve dovoliti.

Je to jistým zadostiučiněním, že proti jazykovým nařízením u úřadů není veliké oposice. Oposice, která je, jde jenom z obcí. V té věci se těžko dalo něco dělati, my jsme šli dosti daleko, a můžete býti přesvědčeni, že zejména se socialistické strany byly vaše nároky, a to zejména v otázce obcí velmi ostře hájeny a že my sami dělali proto koncese.

A druhá otázka, která hraje v poměru menšiny k většině tak velikou úlohu, je otázka kulturní. Pánové na německé straně si stěžovali, že se zavírají jejich školy. Konstatuji, že se zavírají také naše. Není pochybnosti, že německých škol bylo vždy relativně více než českých. Je ostatně docela přirozeno, poněvadž počet dětí po válce klesl, že to musilo postihnouti německé školy více než naše. Ale ten proces je už u konce, poněvadž začíná zase větší dětská populace. A tak se mně všecko zdá, že máme zrovna ve školské politice společný interes. Jsme školsky saturováni oba a myslím, že pro budoucnost budeme musiti mysleti na to, abychom nedělali škol více, než je naprosto potřebí a to nejen z ohledů budgetních, které jsou přece velice důležité, ale také proto, poněvadž světovou otázkou začíná býti nyní otázka nadbytku inteligence. (Výkřiky komunistických poslanců.) S tím musíme počítati. Četl jsem neobyčejně zajímavou řeč jednoho z německých profesorů z Heidelbergu na schůzi přírodovědců v Düsseldorfu, jenž mluvil zrovna o této otázce přebytku inteligence a jehož názory pranic se neliší od názorů, které máme my v této věci. Klidně mohu říci, že Němci u nás rozhodně nemají ve školské politice naprosto příčin, aby si naříkali.

Tedy také v této příčině bych myslel, že německý aktivista může si říci, že v kulturních věcech není žádné příčiny, proč by se nemohl positivně zúčastniti práce státní.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP