O této proposici královské radil se v sobotu 5. února stav panský, v pondělí 7. února stav rytířský. [Podle zprávy nunciovy z 7. února (č. 22).] Oba stavové se shodli na tom, že má býti zamítnuta žádost císařova, aby stavové sami najímali a platili vojsko, naopak že má býti povolena jako v minulých letech kontribuce, z jejíhož výnosu císař sám má vydržovat vojsko. Kontribuce ta měla býti stejná jako roku loňského, s tím toliko rozdílem, že místo 70 grošů, jež loňského roku stavové uvolili se platiti za každého poddaného z vlastního měšce, mělo se tentokráte svoliti toliko po 30 groších. Žádosti, aby stavové vy
pravili sto vozů formanských, aby svolili 10.000 na uherské pevnosti a převzali dluh Norimberský, měly býti zamítnuty. Stran defense a hotovosti mělo se státi stejné usnesení jako roku předešlého kdy císaři, nejv. úředníkům i osobám sněmem zvoleným dána moc naříditi hotovost v případě náhlé potřeby. Ještě v pondělí byly se zprávou o tomto ujednání obou vyšších stavů odeslány čtyři osoby ze stavu panského a čtyři ze stavu rytířského k stavu městskému, který dne 8. února, jsa shromážděn na radnici Staroměstské, přistoupil ke všem těmto usnesením. Dne 9. února dodána společná odpověď stavů císaři. [Srov. zde č. 22, 25 a 26.]
V pátek 11. února povolán byl výbor ze všech tří stavů k audienci u císaře, který, domlouvaje jim k povolnosti, sám jim odevzdal repliku na jich odpověď. [Podle zprávy bav. agenta Bodenia z 12. února (č. 30).] V replice [č. 29] znova se upozorňuje na nebezpečí hrozící z Uher, znova vykládá se výhodnost stálého vojska a znova se žádá, aby stavové na svůj náklad po celý rok vydržovali 2000 koní a dva pluky pěší po 3000. Kdyby však stavové k tomu naprosto nechtěli přivoliti, žádá se, aby stejným způsobem svolili k vydržování 1500 jezdců a jednoho pluku o 4000 mužů. S odpovědí stran defense a hotovosti projevil císař spokojenost, žádal toliko, aby náklad na hotovost, kdyby k ní došlo, nebyl strhován s domovní berně určené na udržování pomezních zámků uherských. S důrazem opakuje se posléze žádost, aby stavové vypravili sto vozů formanských. O požadavku stran dluhu Norimberského není v replice zmínky.
Rozhodné odmítnutí tohoto požadavku bylo asi příčinou, že stavům vůbec nebyl předložen požadavek jiný, navržený dodatečně dvorskou komorou. Císaři nabídl totiž v těch dnech Petr Joannini, jinak Giannini, ve Florencii půjčku 2 milionů zlatých na 9 procent tak, aby po 25 let každého půl roku bylo mu placeno z milionu 45.000 zlatých a po vypršení té lhůty císař ničím nebyl mu povinen. Dvorská komora, chtějíc umožniti uzavření této půjčky, přála si, aby splácení potřebných úroků vzali na sebe stavové císařových zemí dědičných. Již na sněmu hornorakouském, jenž zasedal krátce před sněmem českým, mělo býti o to jednáno, ale nevíme, zda k tomu skutečně došlo a s jakým výsledkem. Den po odevzdání repliky na sněmě českém, dne 12. února 1605, dvorská komora rozhodla se vyzvati tajnou radu, aby stejný pokus stal se také na sněmě českém. K přípisu, jímž to oznamovala tajné radě [č. 31], připojila návrh žádosti, jež měla býti přednesena stavům na sněmě. Podle toho mělo se žádati, aby se stavové čeští uvolili, že spláceti budou ročně nejméně 40.000 zlatých; mělo jim však býti slíbeno, že se císař přičiní, aby co nejdříve mohli býti zbaveni této povinnosti. Ale zdá se, že připiš dvorské komory s tímto návrhem ani z komory nebyl vypraven; tím méně ovšem mohl býti předložen stavům.
Jak málo bylo u stavův ochoty k svolování nových pomocí císaři, nejlépe ukazuje jejich odpověď na císařskou repliku, daná císaři 17. února [č. 35], Od první odpovědi stavů se liší jen tím, že stavové projevují ochotu svoliti císaři o něco větší válečnou kontribuci; místo třiceti grošů, jež původně chtěli platiti z vlastního měšce za každého poddaného, nabízeli nyní grošů čtyřicet. Ostatní žádosti císařovy obsažené v replice zamítli naprosto.
Protože všechny domluvy nic nepomáhaly, nezbylo císaři, než spokojiti se tím, co stavové nabízeli. Tak byl již 19. února sněm ukončen a prohlášeno usnesení sněmovní. Po tom, co víme, nikterak nepřekvapuje, že usnesení to, pokud se týká svolených pomocí válečných, shoduje se úplně ve věci i formě s usnesením sněmu z r. 1604, s tím toliko rozdílem, že místo 70 grošů, jež předešlého roku stavové uvolili se platiti z vlastního měšce za každého poddaného, svoluje se tentokráte 40 grošů a že také příspěvek měst, jejž platívala místo této dávky, snížen je se 43.750 kop míš. na 25.000 kop. Všechno úsilí pohnouti stavy k tomu, aby sami najímali a platili vojsko, aby vypravili sto vozů k potřebě dělostřelectva, aby svolili mimořádnou pomoc peněžitou na udržování pohraničních pevností v Uhřích, aby vzali na sebe dluh Norimberský aneb aby se aspoň vzdali nároku na náhradu škod způsobených mustrováním a tažením vojska, objevily se marnými. Naopak válečná kontribuce proti letům předešlým značně se zmenšila tím, že stavové z vlastního měšce měli platiti jen něco málo více než polovinu dávky svolované v předešlých letech.
Částečnou náhradou toho bylo zvýšení obvyklé sbírky z vína, která byla od r. 1598 součástí válečné kontribuce svolované českým sněmem a teprve r. 1604 byla s 5 gr. z každého vyšenkovaného vědra vína zvýšena na 6 grošů. K tomuto novému zvýšení sbírky z vína došlo způsobem pro snahy obou vyšších stavů a jich poměr k stavu městskému nadmíru charakteristickým. V proposici dal císař předložiti stavům také žádost, aby svolili mu novou pomoc na potřeby jeho dvora. K tomu účelu byla již po mnohá léta od stavů svolována zvláštní dávka z vyšenkovaného piva zvaná posudné, která, byvši r. 1583 zvýšena sněmem s 5 grošů z každého vědra vyšenkovaného piva dotud svolovaných na 6 grošů, udržovala se od té doby na stejné výši. Kdežto však v l. 1584 až 1587 toliko polovice jejího výnosu obracela se na vychování královského dvora a druhé polovice mělo se užívati k placení úroků domácím věřitelům císařovým, bylo poprvé r. 1588 stanoveno že na vychování dvora královského mají připadnouti dvě třetiny a na placení úroků toliko třetina. V té způsobe bylo odtud posudné pravidelně svolováno, a to vždy najednou na dvě nebo na tři léta. [(r. 1590 na 3 roky); (1593 na 3 roky); (1596 na 3 roky); (1599 na 2 roky); (1601 na 3 roky); (1604 na 3 roky).] Ale již po několik let se ozývaly stížnosti, že posudné vynáší příliš málo. Dvorská komora již r. 1601 upozorňovala, že posudné za posledních let, kdy se svolovalo po 6 gr. z každého vědra, vynáší méně než v dřívějších dobách, kdy bývaly svolovány toliko 2 nebo 3 groše a kdy bylo v zemi méně pivovarů. Navrhovala proto, aby se přehlídkou pivovarů zjišťovalo, kolik se piva uvaří a vystaví. Ale stavové čeští návrh ten, když jim byl předložen na sněmu, prostě zamítli. Také na sněmích r. 1602, 1603 a 1604 císař dal stavům přednésti stížnost, že posudné velmi špatně se schází. R. 1603 dal k tomu připojiti žádost, aby posudné zvýšili o 2 groše, r. 1604 pak žádal, aby celé dosavadní posudné bylo věnováno jemu na vychování dvora, které pro všeobecnou drahotu stává prý se stále nákladnějším, za to však aby mu na placení úroků povolili buď další dva groše z každého vědra piva nebo aby zavedena byla nová sbírka z vína. Podle návrhu dvorské komory měla tato sbírka záležeti v tom, aby pinta vína, jichž se dosud počítalo 32 na vědro, o něco se zmenšila tak, aby do vědra vešlo 36 neb aspoň 35 pinet; protože by se pinta vína šenkovala za stejnou cenu, utržilo by se při vědru více o to, co stojí tři nebo čtyři pinty, a tento přírůstek který podle zprávy z r. 1605 odhadoval se na více než 100.000 zl., odváděl by se císaři na placení úroků. Tuto sbírku platili by toliko ti, kdo kupují víno po pintách, čehož by ani nepocítili. [Dobrozdání dv. komory z 19 ledna 1604. O tom, že výnos této sbírky z vína odhadoval se na více než 100.000 zl. viz zprávu nunciovu ze 7. února 1605 (č. 22).] Stavové však na sněmu r. 1604 zamítli tento návrh, udávajíce za důvod, že víno dosavadní přirážkou již nemálo se zdražilo.
V dobrozdání o artikulích, jež by se měly předložiti sněmu hromničnému r. 1605 [č. 11], dvorská komora znova opakuje svůj loňský návrh. Nechť stavové svolí k takovému zmenšení pinty, aby místo 32 pinet vešlo jich do vědra 35, a to, oč se za vědro v drobném prodeji více utrží, ať dostane císař na vychování svého dvora vedle dvou třetin posudného. Stran posudného navrhuje, protože prý od stavů nelze dosáhnouti svolení k přehlídce pivovarů, aby se aspoň nařídilo, že nesprávnosti, které by se shledaly v přiznáních k posudnému, mají býti přísně trestány. Do královské proposice [č. 21] tento návrh dvorské komory pojat byl jen z části. Jako loňského roku žádá se, aby stavové bud zvýšili posudné se 6 grošů na 8, aneb aby povolili sbírku z vína způsobem navrženým dvorskou komorou. O sčítání pivovarů a větší přísnosti při vymáhání posudného není v proposici zmínky. Žádost o svolení nové sbírky z vína byla tentokráte oběma vyššími stavy přijata příznivě jistě proto, že sbírka ta jich se ani nedotýkala. [Srov. zprávu vyslaného Slánského z 9. února [č. 26] a zprávu nunciovu ze 7. února (č. 22).] Stav městský nechtěl však k svolení obou vyšších stavů přistoupiti a v poradě na radnici Staroměstské [č. 25] usnesl se žádati, aby se k dosavadní dávce 6 gr. z vědra vína přirazilo při vínech přespolních po 2 nebo i po 4 gr. na vědře při vínech domácích aby se však platilo i budoucně toliko po 6 gr. z vědra. Ale posléze byla města nucena povoliti. Tak mohlo se v odpovědi na proposici oznámiti, že sněm jest ochoten vyhověti žádosti císařově, pokud šlo o svolení navržené sbírky z vína, ale výnosu této sbírky nemělo se užíti, jak bylo žádáno, na vychování dvora, nýbrž výhradně na vydržování válečného lidu.
Svolení stavů císař vděčně přijal, ale žádal v replice na jich odpověď [č. 29], aby sbírka z vína směla býti podle původního návrhu obrácena na vychování jeho dvora. Stavové však zamítli tuto žádost a znova rozhodně vyslovili přání, aby výnosu této sbírky z vína bylo užito jen na lid válečný. Tím byl císař nucen se spokojiti a tak se stalo, že v artikulích sněmovních ustanovení o této sbírce z vína vsunuto do výčtu obvyklých sbírek, jež celkem byly označovány názvem válečné kontribuce nebo sbírky na lid válečný. Kdežto zmenšení válečné kontribuce nastalé tím, že stavové tohoto roku měli platiti za každého poddaného z vlastního měšce jen o málo více než polovici toho, co platívali v letech minulých, přineslo užitek jen oběma stavům vyšším, pocítil zvýšení sbírky z vína, jež v náhradu za to bylo svoleno, toliko stav městský. Stavům vyšším podařilo se tak svaliti velmi obratně část svých povinností na stav městský, jehož zástupcové prostě donuceni podrobiti se rozhodnutí obou stavů vyšších. [Jiná změna v ustanoveních o válečné kontribuci navrhovaná král. proposici byla zamítnuta. V dobrozdání české komory [č. 6] se uvádí, že hraniční clo z dobytka vyváženého ze země, jež předešlými sněmy bylo svoleno jako část válečné kontribuce, se neosvědčilo, protože velmi málo vynášelo, a naopak škodilo obchodu; proto si přála česká komora, aby clo to buď se nahradilo jinou dávkou neb aspoň se zmenšilo. K tomu návrhu se přidala dv. komora a žádost ta pojata do proposice. Ale v usnesení sněmovním nacházíme ustanovení o hraničním cle z dobytka nezměněno.]
V usneseních sněmu hromničného setkáváme se také s článkem o nařízení veřejné hotovosti v případě náhlé potřeby. Po příkladu několika předešlých sněmů dána i tímto sněmem moc císaři nejv. úředníkům a soudcům zemským i osobám od sněmu k tomu zvoleným, aby mohli, kdyby taková náhlá potřeba nastala, sami bez sněmu naříditi hotovost podle zásad stanovených sněmem r. 1595. Kdežto však sněm z r. 1595 předpisoval, že hotovost takto nařízená nesmí se obrátiti jinam než na pomezí moravsko-uherské a slezsko-uherské, svolil sněm r. 1605, že může jí býti užito také k záchraně Ostřihoma. Potřeba veřejné hotovosti se dostavila skutečně dosti záhy. Již 1. dubna svolával císař nejv. úředníky a soudce zemské i osoby zmocněné sněmem k poradě o nařízení hotovosti do Prahy ke dni 27. dubna [č. 47].
Povstání v Uhřích nabylo zatím rozměrů velmi povážlivých. Obavy, které se ozývaly již počátkem ledna, že by uherští povstalci mohli vpadnouti do Moravy a Moravou nastoupiti pochod ke dvoru královskému v Praze, do té doby sice ještě se nesplnily, ale povstání rozmáhalo se podle slov moravské sněmovní proposice z 1. března "jako nějaký prudký a velice roznícený oheň". [Kameníček, Prameny str. 4.] Odpor proti rostoucímu povstání se strany císařské byl velmi nedostatečný. Stavové uherští, pokud císaři zachovali věrnost, nejevili mnoho obětavosti. Sněm svolaný do Prešpurka poč. ledna musil býti odložen pro nedostatečné účastenství. S nařízením veřejné hotovosti v stolicích dosud od povstalců nenapadených se otálelo ze strachu, aby se poddaní, když by byli ozbrojeni, nevzbouřili proti pánům, a když konečně počátkem druhé polovice února hotovost v některých stolicích byla nařízena, nebylo z toho valně užitku, protože skoro všechny komitáty žádaly pomoc pro sebe, ale žádný nebyl ochoten poskytnouti ji druhému.
U dvora císařského v Praze arcikníže Matyáš, Rudolfův místodržící, marně se domáhal rady a pomoci. Císařský vojevůdce Basta, nedostávaje ani vojenských posil, ani peněz a zásob, byl nucen tráviti nečinně v Prešově a stěží zdržoval své neveliké vojsko, jež nedostávalo platu, od zrady. Na konci ledna vytáhl na pomoc Tokaji obléhanému od Hajduků a svedl tu s nimi vítěznou bitvu, ale vrátiv se do Prešova, ocitl se brzy v tísni ještě větší. Vojsko jeho, nemohouc dosáhnouti zaplacení stále slibovaného a odkládaného, rozhodlo se na velký pátek (8. dubna) vydati se do Prahy pro žold. Basta, povoluje nátlaku svého vojska, jal se s ním ustupovati podle vlastních slov spíše jako náčelník vzbouřenců než vrchní velitel. [Těchto podrobností dovídáme se z relace pap. nuncia Ferrera z 25. dubna 1605. Nuncius píše, že vzbouření vojáci přinutili Bastu, aby s nimi táhl "onde egli per non venire prigione, si contentò di venir loro capo, ancorché mi scriva, che se ne viene più tosto con forma d'eletto, ch'e il nome de conduttori de ammutinati, che di capitano generale."] Ustupoval však pomalu, doufaje stále, že dostane se mu ještě v čas posily. Ale z Prahy místo posily přicházely jen rozkazy, aby se spojil s druhým vojskem císařským, jež pod Sifridem Koloničem stálo na Slovensku blíže Ostřihoma, a společně aby se snažili vojsko Bočkajovo buď zpět zatlačiti, nebo aspoň tak dlouho zdržeti, pokud by nepřišly pomoci vyslané od císaře a jeho zemí. [Viz dobrozdání válečné rady z 23. dubna (č. 49).]
Bylo ovšem velmi pochybno, podaří-li se vojevůdcům císařským provésti to, co se jim z Prahy nařizovalo, a nebezpečí, že povstání se nezastaví při hranicích uherských, nýbrž se převalí i do sousedních zemí císařských, vystupovalo stále hrozivěji. V Rakousích již asi v únoru nařídil arcikníže Matyáš hotovost třicátého muže ze dvou zemských čtvrtí, aby se bránilo vpádům nepřátelským. [Srv. Tomek v Čas. čes. mus. 1855 str. 262.] Na Moravě také činěny některé přípravy. Nevíme, jaký účinek měl list císaře Rudolfa z 9. ledna, jímž vyzýval zem. hejtmana Karla z Lichtenštejna, aby svolal kard. Dietrichštejna, nejv. komorníka Ladislava Berku z Dubé, p. Ladislava z Lobkovic i jiné přední osoby ze stavů k poradě o obranu země proti nepřátelům a zejména aby je pohnul k okamžitému vypravení 5 - 600 dobrých střelců německých knechtů na pomoc ohrožené pevnosti Ujváru, [List je zapsán v registrech král. kanceláře v arch. místodrž. v Praze sv. 114 fol. 3.] a vůbec v prvních dvou měsících r. 1605 nic tu neslyšíme o přípravách válečných. Sněm moravský, který se sešel teprve měsíc po sněmu českém ve Vyškově ve dnech 1. - 7. března, zamítl stejně jako sněni český žádost císařovu, aby stavové sami najali a v poli chovali jistý počet lidu jízdného i pěšího, a povolil toliko obvyklou válečnou kontribuci. Jako v předešlých letech svoleno také, aby v případě potřeby mohla býti nařízena veřejná hotovost, a opatření toho dáno v moc zemskému hejtmanu, nejv. úředníkům a soudcům zemským i krajským hejtmanům. [Akta sněmu Vyškovského vyd. Kameníček Prameny str. 1 - 32.]
Již počátkem dubna byl zemský hejtman nucen užíti této moci. Když se povstalci zmocnili slováckých míst Privice a Německého Pravnova v okolí Trenčína, tedy již nedaleko Moravy, rozeslal zem. hejtman patenty o vyzdvižení lidu jízdného a pěšího na obranu hranic zemských. Dávaje o tom 14. dubna zprávu císaři, žádal zároveň, aby císař zjednal Moravě také pomoc stavů českých. Císař listem z 19. dubna schválil opatření Lichtenštejnova a slíbil, že žádost jeho předloží sjezdu nejv. úředníků a soudců zemských království Českého, který se sejde dne 27. dubna. [List císařův z 19. dubna 1605 v arch. místodrž. v Praze, sv. 114 fol. 81. Císař tu kvituje list Lichtenštejnův z 14. dubna a schvaluje, že "patenty o vyzdvižení lidu jízdného i pěšího po zemi rozeslal." O vyzdvižení hotovosti na Moravě zmiňuje se častěji ve svých listech Karel ze Žerotína. V listě z 24. dubna (Brandl, Spisy Karla ze Žerotína II. str. 362 č. 456) píše, že je zkormoucené mysli také "pro výpravu, ku kteréžto země tato za příčinou té bouřky v Uhřích povstalé na poručení p. hejtmana se chystati musí." Listem z 5. května nařizuje Žerotín Přerovským, "aby s desátým člověkem pohotově byli, tak abyste takový lid, když by Vás poručení pana hejtmana aneb mé došlo, kamž by Vám oznámeno bylo, vypraviti mohli"; a 7. května píše p. Vilímovi z Roupova: "p. hejtman zemi vyzdvihl, sám do Hradiště jede, kdež se všichni sjíždějí. Také Löwenthal, Chronik der Stadt Iglau (vyd. d'Elvert 1861) str. 230 vypravuje: "Den 7. maii sein 7 patent vom h. Carl herrn v. Lichtenstein... hieher kommen des inhalts, weil der Wotschkai numehr an die mährische grantzen gelanget und schaden thut, soll eilend der fünfte man im land auf sein und gehn Hradischt ziehen, allda ihr Gn. auch verwarten wollen, Drauf sein von hinnen der fünfte mann, nemlich 80 personen, 2 feldstücklein und 10 reuter den 10 maii geschikt worden." A Lichtenštejn sám v patentu ze 14. května 1605 (souč. opis v arch. česk. musea v Praze) píše stavům moravským: "Jakož podle předešlých patentů mých... na větším díle dvacátého, desátého a pátého člověka, poddané Vaše, do města Hradiště jste vypravili." Z toho všeho vysvítá, že patenty, o nichž 14. dubna Lichtenštejn oznamoval císaři, nařízeno bylo vypravení 20., 10. a 5. člověka a že v polovici května většina hotovosti byla již v Hradišti. Je tedy nesprávné tvrzení Kameníčkovo v Čas česk. mus. 1894 str. 259 a ve spise Sněmy moravské II str. 371, že hotovost 20., 10. a 5. muže do zbraně svolal "po delších úradách" teprve stavovský výbor zvolený na sjezdu v Hradišti dne 15. května.] O několik dní později, ve dnech 27. - 29. dubna se konal v Brně sjezd nejv. úředníků a soudců zemských i krajských hejtmanů markrabství Moravského a odtud vysláni poslové k císaři i k nejv. úředníkům zemským král. Českého i osobám voleným posledním sněmem k nařízení veřejné hotovosti tou dobou na sjezdu v Praze shromážděným, se zprávou o hrozícím nebezpečenství a s prosbou o rychlou pomoc.
Nejv. úředníci čeští již brzy po skončení sněmu hromničného byli císařem upozorňováni na nebezpečí hrozící Moravě a žádáni, aby krom toho, co bylo svoleno sněmem, poskytli ještě dalších pomocí na válku. Nejv. úřadníci nevěřili však, že by nebezpečí bylo skutečně tak vážné; nejv. hofmistr p. Kryštof z Lobkovic v poradě nejv. úředníků o žádosti císařově (konané dne 7. března), přímo vyslovil mínění, kdyby skutečně k něčemu přišlo, že páni Moravané bez pochyby by to oznámili; o zlých věcech vždycky že se oznamuje, o dobrých pak nikda. Není tedy divu, že nejv. úředníci odepřeli vyhověti žádosti císařově a toliko mu poradili, aby urychlil najímání lidu jízdného i pěšího z kontribuce sněmem svolené a jmenování nejvyšších z osob navržených sněmem. [O těchto věcech se dovídáme jednak ze zápisků o poradě nejv. úředníků konané 7. března (v arch. místodrž. R. 109 14; opis zem. archivu měl nemožné datum 1. května, jehož se přidržel Kameníček, Sněmy II. str. 307) jednak z memoriálu nejv. úředníků zachovaného v několika opisech, jenž byl předložen tajnou radou dne 15. března císaři se zvláštním dobrozdáním. Zápisky, memoriál i dobrozdání tajné rady najdou se doleji v oddělení B.] Nedlouho potom rozhodl se císař užíti sněmovního snesení stran opatření veřejné hotovosti a svolal sjezd nejv. úředníků a soudců zemských i osob zvolených sněmem.
Dříve než k sjezdu došlo, vyslovily se jak dvorská komora, tak válečná rada o tom, co by se na něm mělo jednati. Dvorská komora spokojila se připomenutím, že nařízení veřejné hotovosti nemá býti na újmu svolené kontribuci válečné [č. 48]. Válečná rada však podala dne 23. dubna delší dobrozdání (č. 49), v němž vypisuje nepříznivou válečnou situaci tehdejší a upozorňuje zejména na to, že povstalci jsou již nedaleko hranic moravských a že by mohli snadno Moravou vpadnouti až do Čech, při čemž mohli by prý strhnouti i poddaný lid k boji proti šlechtě. Proto navrhovala válečná rada, aby se ihned ve všech krajích vykonal mustruňk každého desátého člověka a z krajů blízkých Moravě aby se ihned vypravila pomoc tam, kde by bylo nebezpečí největší. Mělo se však žádati, aby tato hotovost byla povinna, kdyby potřeba nastala, hájiti netoliko Ostřihoma, Ujváru a Komárna, nýbrž i Rábu a Vídně.
V proposici předložené sjezdu nejv. úředníkův a soudců zemských nepochybně dne 27. dubna [č. 51] líčí se nejprve slovy přejatými skoro beze změny z dobrozdání válečné rady tehdejší situace válečná a nebezpečí hrozící zemím českým, líčení to se však doplňuje zprávou nejv. hejtmana moravského o dobytí Privice a Pravnova. Ve věci odchyluje se proposice velmi podstatně od návrhu válečné rady. V prvotním konceptu proposice byl sice zcela podle toho návrhu položen požadavek, aby byla vykonána přehlídka každého desátého člověka, ale dodatečně požadavek ten pozměněn, tak, aby se žádalo toliko postavení každého 20tého člověka. Tato přehlídka se nejen měla vykonati co nejrychleji, nýbrž mělo býti hned ustanoveno místo, na kterém by se lid zmustrovaný shromáždil, kdyby nastala potřeba táhnouti do pole. Také měl býti zvolen nejvyšší a opatřena střelba a munice. Žádalo se dále, aby lid z království Českého vypravený mohl setrvati v poli aspoň tři měsíce a byl povinen, kdyby obléhány byly pevnosti Ujvár, Ostřihom, Ráb, Komárno nebo Vídeň, přispěti jim svou pomocí. Žádost, aby stavové nesráželi náklad na hotovost od berně domovní, jak navrhovala ji dvorská komora i válečná rada, do proposice vůbec nebyla pojata.
Rozhodnutí nejv. úředníkův a ostatních účastníků sjezdu o těchto žádostech bylo publikováno 5. května [č. 54]. Shoduje se v podstatě s rozhodnutím podobného sjezdu z r. 1604, jež se tu většinou slovně opakuje. Svoleno, aby 24. května konaly se v krajských městech přehlídky, k nimž by postaven byl z poddaných každý dvacátý člověk a z měst každý patnáctý člověk jako pěší, a vedle toho z 5000 kop českých statku pozemského a z 12.500 kop peněz uložených na úroky jeden rejtar. K vykonání přehlídek zvolena z každého kraje jedna osoba stavu panského a druhá stavu rytířského za mustrhery. Kdežto předešlého roku za nejvyššího nad tímto lidem jízdným a pěším navrženy tři osoby, z nichž císař sám některou měl zvoliti, ustanoven tentokráte, ovšem s vůlí císařovou, přímo p. Adam ze Šternberka, nejvyšší komorník království Českého. Za to jako obyčejně ponecháno císaři a nejv. úředníkům ustanoviti místo, na němž by se, kdyby k vyzdvižení hotovosti došlo, lid měl sejíti; toliko připojena výminka, že lid, který by měl táhnouti do Moravy, má se shromážditi ve Znojmě, a ten, jenž by měl táhnouti do Slezska, ve Zhořelci. Podobně jako loňského roku omezeno svolení hotovosti výminkou, že může jí užito býti toliko k ochraně království Českého a zemí k němu připojených a vedle toho jenom tehdy, kdyby byla obléhána Vídeň, Ujvár a Komárno, k nimž letos přidán ještě Ostřihom. Stejně jako r. 1604 stanoveno, že stavové jsou povinni svolaný lid chovati v poli nejvýše tři měsíce, ale municí a střelbou že jej má opatřiti císař; kdyby pak došlo k vyzdvižení hotovosti, že si stavové mají v náhradu za to ponechati dva díly berně domovní.
Zatím co v Praze rokovali nejv. úředníci s výborem stavovským o opatření veřejné hotovosti, staly se již první vpády povstaleckého vojska uherského do Moravy, jimž císařský vojevůdce Basta, sevřený se zbytkem svého vojska v Prešpurce, nemohl zabrániti. Dne 1. května udeřili povstalci k Uherskému Brodu a nedosáhnuvše toho, aby město se vzdalo, zničili ves Straní. V následujících dnech vpády opakovány, při čemž pleněna a pálena městečka i vesnice, lid mučen, pobíjen anebo odváděn do zajetí. Pokusy povstalců strhnouti k odboji proti císaři stavy moravské a zejména Karla st. ze Žerotína se sice nezdařily, ale také se tu vojsko jejich nesetkalo s odporem dosti důrazným. V polovici května byla již v Hradišti na větším díle shromážděna hotovost 20., 10. a 5. člověka, nařízená patenty zemského hejtmana, [To patrno z patentu zem. hejtmana ze 14. května, jenž uveden nahoře v pozn. 51. Již 7. května psal kterýsi z vůdců uherských ze Skalice Lichtenštejnovi: "Slyším, že se ňáký lid na pomezí království Uherského a Moravského sebral, nevím, co před sebe bráti má" (opis toho listu v arch. Kutnohorském). A pap. nuncius Ferreri oznamoval 16. května do Říma: "il signor Carlo di Liechestain capitano di Moravia è uscito con cinque o sei mila soldati collettitii a scorrere i confini, né ha potuto però impedire, che non siano di già stati abrugiati luoghi e da Tartari, che sono coi rebelli, depredate una quantità d'anime" (arch. Vatik., Borgh. II. 152 list 7).] a touž dobou sjeli se tu k vyzvání zem. hejtmana stavové moravští k poradám o obraně země. Tu zvolen byl od stavů zemský hejtman Karel z Lichtenštejna nejvyšším generálem nad zemskou hotovostí, s tou však výminkou, že nesmí lid válečný vypravovati za hranice země, leč se svolením dvanácti osob od stavů k němu přidaných. Dána mu také moc s radou těchto osob opatřovati jménem země peníze na vojsko půjčkou, ano i, bylo-li by toho třeba, uložiti stavům nějakou snesitelnou berni. Usneseno také, aby nákladem země najímán byl jistý počet lidu jízdného i pěšího, zejména Kozáků. [O tom všem podrobně jedná Kameníček v Čas. čes. mus. 1894 str. 257 násl.] Ale všechna tato usnesení nemohla zadržeti postup a řádění povstalců. Stavové moravští, zdá se, že více naděje skládali v pomoc cizí než ve vlastní síly. Především arci očekávali pomoc z království Českého.
Ale i na tuto pomoc bylo jim dlouho čekati. Ze svolení učiněného prvním sněmem nebylo lze nic podniknouti. Již koncem května byla všechna válečná kontribuce podle doznání dvorské komory anticipacemi docela vyčerpána, hlavně proto, že se jí užívalo na zaplacení 1500 jezdců, vypravených pod vedením Thurna a Vřesovce z loňské kontribuce, kteří byli ponecháni ve službě i po uplynutí šesti měsíců sněmem svolených, jakož i k placení 500 jezdců, kteří měli býti nově vypraveni pod Adamem Eckern z Lobkovic. [Viz dobrozdání dvorské komory z 15. března a z 25. května otištěná doleji v odd. B.] Jízdy té, která ostatně ani mnoho neznamenala, bylo však potřebí v Uhřích. Mohlo se tedy dostati Moravě pomoci toliko z hotovosti svolené na sjezdu nejv. úředníků. Skutečně se činily v květnu přípravy k přehlídce této hotovosti, ustanovené na 24. května. Přehlídka byla tu nařízena cís. mandátem dne 4. května, a již o dvanáct dní později, 16. května, jiným mandátem stavům ohlášeno, že asi bude potřebí hned po vykonání přehlídky vytrhnouti do Moravy nebo do Slezska. Sotva přehlídka byla u konce, nařízeno mandátem ze dne 2. června, aby všechen lid zmustrovaný ihned se vypravil do Brna na pomoc Moravanům.
Současně však se pomýšlelo na opatření pomocí dalších. Patentem z 9. května [č. 56] rozepsán ke dni 31. května nový sněm obecní království Českého. Za příčinu svolání nového sněmu udává se v patentu poznání, že "tou nařízenou vejpravou nepřátelům by se odolati nemohlo" a že tedy bude třeba nových prostředků. Ale zdá se, že příčina byla ještě jiná. V dobrozdání dvorské komory podaném tajné radě den po rozepsání sněmu [č. 57] vyslovuje se mínění, že bylo by lepší místo vyzdvižení hotovosti vyžádati si od českého sněmu dva pluky německých žoldnéřů. Jest prý se obávati, že poddaní, dostanou-li zbraň do rukou, mohli by následovati příkladu Uhrů, kteří tolik mluví o svobodách a že by se také mohli od vojáků naučiti lecčemus nepěknému. Také papežský nuncius udává v zprávě, poslané 16. května do Říma [č. 58], tuto obavu za hlavní příčinu, pro kterou sněm byl znova rozepsán. Koncem května podaly dvorská komora a válečná rada svoje dobrozdání o tom, co by se mělo od stavů žádati. Válečná rada navrhovala [č. 66], aby se žádalo buď svolení k vyzdvižení hotovosti každého pátého, aneb aspoň každého desátého muže, anebo místo toho raději vypravení dvou pluků německých knechtů a 2000 jezdců. Skoro totéž navrhovala i dvorská komora [č. 65], která však vedle toho si přála, aby stavům předloženy byly podle možnosti ještě jiné žádosti. Mělo se na nich žádati, aby vzali na sebe placení 2000 jízdného lidu Turnova, Vřesovcova a Lobkovicova, který dosud byl vydržován z válečné kontribuce svolené prvním sněmem, protože tato kontribuce byla již docela vyčerpána. Dále měla se obnoviti žádost za vypravení koni dělostřeleckých a profantu, jež byla předešlým sněmem zamítnuta, i žádost, jež sice předešle byla připravena, ale sněmu nepodána, aby se totiž stavové uvolili platiti část úroku z půjčky jednoho nebo dvou milionů, jež císaři nabízel Petr Joannini z Florencie, a to obnosem 40.000 nebo 50.000 ročně po 25 let.
Podle tohoto dobrozdání sestaven byl v české kanceláři po úradách nejv. úředníků [č. 69.] definitivní text proposice [č. 71.], v němž se setkáváme jen s některými ze žádostí navrhovaných dvorskou komorou. Požadavek o opatření veřejné hotovosti formulován po různých změnách posléze tak, aby postaven byl k přehlídce co nejdříve každý patnáctý, desátý a pátý člověk a z každých 5000 kop grošů statku dva koně, tak, aby podle nastalé potřeby buď 15 nebo 10 nebo 5tý člověk ihned mohl býti vypraven do pole. Ponecháno však stavům, aby rozhodli, nechtějí-li raději místo toho vydržovati v poli svým nákladem po 4 měsíce dva pluky najatých žoldnéřů po 3000 mužů a 2000 jezdců. Dále žádáno, aby se stavové zavázali platiti po 25 let ročně 40.000 zlatých na úrok dvoumilionové půjčky, nabízené císaři "jistou osobou ve Vlaších". Ostatních požadavků, jež navrhovala dvorská komora, v proposici nenacházíme; za to však vyslovuje se v ní žádost, aby císaři a nejv. úředníkům a soudcům zemským dána byla moc, kdyby nastala náhlá potřeba, naříditi vše, čeho by bylo třeba k obraně země.
K jednání o těchto žádostech došlo za poměrů velmi pohnutých. Obě sousední země císařovy Morava i Rakousy byly zaplaveny vojskem povstalců uherských a obavám, že by mohli vtrhnouti i do Čech a proniknouti až k samé Praze, nemohla se již upírati oprávněnost. Sami přední rádcové císařští netajili se těmito obavami, které děsily je tím více, že se k nim družil strach, aby také domácí obyvatelstvo z důvodů náboženských i z nespokojenosti s vládou Rudolfovou nepřidalo se k povstalcům. A skutečně není pochyby, že v obyvatelstvu zvláště nekatolickém bylo nemalé vření. Již počátkem května psal o tom bavorský agent Manhard svému pánovi z Prahy; podle jeho slov zdálo se, jakoby chtěl vzplanouti v zemi znova oheň jako někdy za časů Žižkových. [Viz č. 53. Je zajímavé, že o něco později s podobnou myšlenkou setkáváme se i jinde; v listě Václava Budovce Grynaeovi z 18. července 1605 (Glücklich, Václava Budovce z Budova korrespondence z let 1579 - 1719, Historický archiv České akad. 30, Praha 1908, str. 37 č. 21) čteme: "etenim incidimus vere nos Bohemi in tempora, qualia, uti recte mones, ab ao. 1410 regnum Bohemiae non sensit."] A v prvních dnech června, kdy sněm byl již shromážděn, došlo po výtržnosti, která se stala při slavnosti Božího Těla nerozvážností dvou italských šlechticů v kostele sv. Jakuba, i k pouličním útokům na mnichy. [Viz zprávu Benátského vyslance z 13. června [č. 86]; srv. Fischer, Blutige Excesse bei einer Prager Frohnleichnamsprocession im J. 1605 (Mitth. d. Ver. für Gesch. d. Deutschen in Böhm. XXXVIII, 1900, str. 413 násl.). Viz též zprávu Benátského vyslance z 20. června.] Na sněmu samém, jak ještě uvidíme, jen stěží podařilo se zmařiti úsilí nekatolíků o povolení náboženské svobody. Mimořádnost situace tehdejší patrná je zvláště z toho, že nedlouho před začátkem českého sněmu (dne 7. května) sjeli se do Prahy k delšímu pobytu arciknížata Rakouská Matyáš, Maximilian Tyrolský, Ferdinand Štýrský a jeho bratr Maximilian Arnošt, snažíce se pohnouti císaře k rozhodným opatřením proti hrozícímu nebezpečí zahraničnímu i proti nespokojenosti domácí. [Stieve l. c. 735 - 738.] Na mysl císařovu tyto všecky věci působily tak mocně, že vznikla v něm myšlenka odjeti z Prahy do Inšpruka, přenechati správu země i vedení války arciknížeti Maximiliánovi [Viz zprávu Benátského vyslance z 13. června [č. 86]; srv. Stieve l. c. 737.]. Plán ten ovšem proveden nebyl, ale z toho, že mnoho i vážně u dvora o něm bylo rokováno, je nejlépe patrno, jak se smýšlelo v kruzích dvorských o tehdejší situaci. Rozumí se, že za takových okolností s nemalým napjetím se očekávalo, jaké pomoci proti hrozícímu nebezpečí svolí český sněm. Sám papež uznal za dobré vybídnouti nuncia, by se horlivě přičinil o to, aby stavové čeští svolili pomoci pokud možno největší, a nuncius skutečně působil v tom smyslu na stavy. Zejména snažil se jim dokázati, jak nebezpečné je pro ně svolení hotovosti poddaných a oč výhodnější bylo by svoliti císaři pomoc peněžitou. [Viz zprávu nunciovu z 20. června (č. 91).] Arcikníže Matyáš, který až do prvních dnů června meškal při dvoře Rudolfově, usiloval prý o to, aby stavové čeští zavázali se vytáhnouti všichni osobně do pole, jako učinili stavové rakouští [Podle zprávy Benátského vyslance z 13 června (č. 86).]. Nejvíce ovšem záleželo na rozhodnutí českého sněmu Moravanům. Stavové moravští obrátili se k stavům českým shromážděným na sněmě "jakožto oudové k hlavě své" s naléhavou žádostí [č. 72.], aby poskytli jim pomoc "nejen penězi, ale také i osobami svými," a vedle toho hleděli i soukromě působiti na jednotlivce ze stavů českých. [Tak psal dne 30. kv. 1605 Karel ze Žerotína p. Hanibalovi z Valdštejna: "My zde každé chvíle na pomoc Vaši žádostivě očekáváme; prosím, rač se také sem vypraviti a nás pomoci retovati" (Brandl, Spisy Žerotínovy II. str. 388 č. 511; srv. č. 512, 535 a 538).]
Podle mandátu, jímž sněm byl rozepsán, měli se stavové sjeti v Praze 31. května a dne 1. června měli se dostaviti na hrad k vyslechnutí proposice. Ve skutečnosti byla jim proposice předložena teprve o dva dny později, v pátek dne 3. června, a to způsobem poněkud mimořádným. Pohnouti císaře, aby osobně se dostavil k zahájení sněmu, nebylo sice možno, svolil však k tomu, že proposici odevzdá sám deputaci sněmovní, v níž by bylo po třech osobách z každého stavu. Když se v pátek dopoledne tato deputace ubírala k císaři, vniklo za ní do komnat císařových veliké množství lidu, chtějíc se přesvědčiti, je-li král živ či mrtev. Císař dal pak deputaci stavů přednésti nejv. kancléřem po němečku svoje přání, k čemuž jménem stavů odpověděl po česku p. Kryštof z Lobkovic. Když byl obsah této odpovědi od nejv. kancléře císaři vyložen německy, dostala sněmovní deputace písemnou proposici a propuštěna v milosti. [Podle zprávy vyslaného Chebského z 5. června [č. 74] a vyslance Benátského z 6. června (č. 79).]
Po obvyklých poradách všech tří stavů podali stavové dne 8. června písemní odpověď na proposici. Neznáme plného znění této odpovědi, nýbrž máme o ní jen zprávy nepřímé. Vysvítá z nich, že stavové byli ochotni svoliti, aby ke každému 20tému z poddaných postaven byl k přehlídce ještě každý desátý muž a z měst každý osmý, ano že byli ochotni vypraviti se za osobního vedení císařova všichni do pole, kdyby země ocitla se v nebezpečí. K vypravení najatých žoldnéřů a jezdců však svoliti nechtěli. Rovněž zcela rozhodně zamítli žádost stran dvoumilionové půjčky italské Naopak stavové sami vyslovili některé žádosti. Chtěli, aby domovní berně, svolená sněmem r. 1604 na tři léta na vydržování pohraničních posádek uherských, která podle výminky učiněné při svolení veřejné hotovosti neměla býti vybírána, když došlo k vyzdvižení hotovosti, přece tento rok byla vybírána a z jejího výnosu aby stavové mohli užíti 100.000 tolarů na zaplacení důstojníků veřejné hotovosti zemské, dále aby přehlídka pluku Schönburkova, jež měla se vbrzku konati v Chebe, buď byla přeložena na jiné místo, aneb aspoň aby škody, jež z toho vzniknou, byly nahrazeny.
O této odpovědi stavů podala dvorská komora dne 10. června své dobré zdání [č. 83]. Vyslovuje se vněm rozhodně proti nabídce stavů, že svolí hotovost každého 10ho z poddaných a 8ho z měst, a znova dokazuje, že bylo by mnohem výhodnější, kdyby stavové se uvolili vydržovati jistý počet najatého lidu pěšího i jízdného. Za to souhlasila dvorská komora s nabídkou stavů, že v případě velikého nebezpečí všichni osobně vytáhnou do pole, ale zdálo se jí býti na pováženou, že stavové k nabídce té připojili výminku, že v takovém případě měla by pozbyti platnosti hotovost dříve svolená a že důstojníci měli by býti placeni císařem. Žádosti stavů, aby mohli si ponechati 100.000 tolarů z domovní berně, bylo třeba podle mínění dvorské komory vyhověti vzhledem k starším úmluvám, a naopak nemělo se trvati na požadavku stran převzetí úroku z milionové půjčky italské. Pokud šlo o přehlídku pluku Schönburkova, soudila dvorská komora, že nemůže již býti přeložena na jiné místo, ale mělo se stavům dáti ujištění, že bude se dbáti, aby nikomu nevznikla z toho škoda.