Na sněmu léta 1602 dne 21. ledna zahájeném předkládána byla opět ťširokými slovyŤ žádost císaře a krále za pomoc proti Turku a svolení jiných peněžitých sbírek. Rudolf II. ťvděčně a otcovskyŤ uznával, že stavové království již na desátý rok (od doby, kdy válka proti Turku opět počala) znamenité sumy peněz svolovali, omlouval se, že by rád dalších obětí je ušetřil, poněvadž však nebylo možno s tím schytralým pohanem mír uzavříti, válka že vedena musí býti dále. Předloha vykládala, že nebezpečí zachvátilo království Uherské a hrozí Stýrsku, Rakousům i zemím koruny České: stavové aby uvážili, jaká žalost některým královstvím, zemím z toho pošla, že nechtěly v čas potřeby panovníkům svým proti tomu litému nepříteli býti nápomocny, a protož aby císaře, krále, pána svého neopouštěli a pro odvrácení těžkého nebezpečenství žádanou pomoc svolili. Císař žádal, aby do tří let stavové vydržovali 2000 jízdy a 6000 pěších; posudné aby pořádně bylo placeno, nedoplatky berně domovní a jiných sbírek aby byly zvyupomínány. Další desideria císařská týkala se defensí, veřejné hotovosti, drahot řemeslníků, vyzdvižení hor, srovnání práv městských se zřízením zemským, plavby po Labi a řádu v příčině žebráků.

Jakou dali stavové na proposici odpověd, vidíme z repliky na prvotní usnesení sněmovní, v kteréž císař napomíná stavů v, aby zvýšili svolenou pomoc proti Turku, snopné aby opět bylo odváděno, vybírání zbírek ze zlatohlavův a drahých věcí v moc císaři dáno; s jinými svolenými daněmi byl císař dobře spokojen, a také o jiné věci stalo se narovnání. V artikulích sněmovních čteme jako v sněmích předešlých o zbírce na lid válečný, z poddaných, rozličných věcí, ze mlýnů, vlny, komínův, židů, ze zlata a drahých věcí, z dobytkův, kteréž se přes pomezí království ženou a vezou, více o městech horních, bernících, mustruňcích, defensí, veřejné hotovosti, o vyzdvižení hor, minci, o zarážení nových silnic z knížetsví Bavorského, o srovnání práv městských se zřízením zemským, o drahotě řemeslníkův, o mezech a štokrámech, plavbě po Labi, lidech rozpustilých, žebrácích, řečnících, mírách. Jako novější artikule zaznamenány jsou: zápověď o nepořádném manželství, opravování cest i silnic, zápověd bití a střílení laní, o obstavuňcích mezi stavy království a stavy knížatství Slezských, povolení k žádosti Jana z Klenového, nejvyššího písaře, aby k sepisování při, vedených při dskách zem ských, ustanovena a placena byla jistá osoba; Berounští osvobozeni od daní pro škody ohněm jim způsobené a paní Alžbětě z Lobkovic osvobozen dvůr a chalupa v Bubnech od platů, kteréž dávány byly k úřadu nejvyššího purkrabství.

Konečně přijali stavové Konr. Meinle z Hiršpachu za obyvatele království Českého, což do artikulů sněmovních nebylo pojato. Mezi žádostmi na sněm vznešenými byl také list císařův ze dne 28. ledna, kterýmž žádal za svolení, aby pro lepší vychování a rozmnožení zvěře na panství Křivoklátském zvěř na panství Karlštejnské volně přebíhati mohla, a aby císař za tou příčinou nutné lesní služebnictvo na panství Karlštejnském mohl vydržovati, začež purkrabím jmenovaného hradu zvláštní deputát od zvěři měl býti vydáván.

A takž klidně ukončen byl sněm dne 4. února a vytištěn v Starém městě Pražském u dědicův M. Daniele Adama z Veleslavína 8. dne měsíce února.

Jako každého roku sněmem svolené berně císaři nestačovaly, takž i léta 1602. Musel peníze sháněti půjčkou v městech, klášteřích a při jiném kněžstvu. Když však skrovné jen částky se sešly, požádal císař nejvyšší úředníky zemské, aby mu na neodkladné potřeby válečné vyplatili napřed pomoc válečnou na rok 1603 a vedle toho do čtyř dnů mu sami zapůjčili 100.000 tolarů. Úředníci zemští odpověděli: že berni anticipando za r. 1603 dáti nemohou, poněvadž nemají k tomu od sněmu danou moc, v příčině pak rychlé půjčky 100.000 tolarů, že jako rukojmové dají na záplatu jistotu.

Z příprav válečných zmínku učiniti sluší o nařízení císařově, aby města, duchovní stav a svobodníci připravili 600 koní pro vezení těžké střelby, Táborští aby zachystali se potravou, obrokem k přehlídce 1000 koní, kteréž hrabě Matyáš z Thurnu do Uher povede. Na hrad Pražský svoláni nejvyšší úředníci, soudcové zemští a osoby ze všech krajů v sněmem volené, aby vůči nebezpečí tureckému o veřejné hotovosti se usnesli. Což stalo se dne 23. července t. r. Ustanoveno, že z 5000 kop statku pozemského a 12.500 kop gr. č. vypraven býti má jeden jízdný; z poddaných osedlých každý dvacátý, z měst každý patnáctý jako pěší voják. Přehlídky vojska díti se měly v městech krajských dne 14. srpna t. r. Všechen lid válečný měl býti toliko k ochraně zemí koruny České, kdyby však žádné nehrozilo nebezpečí České koruně, měla vojska brániti Vídeň, Komárno a Nové Zámky.

Zmínili jsme se při minulých sněmích několikráte, že ne všechno jednání sněmovní bylo zapsáno úředně do desk zemských aniž vydáno tiskem, čehož doklad máme i při roku 1602, kdy všichni tři stavové na sněmu shromáždění přimlouvali se k císaři, aby vedle žádosti Pražanů židé z měst Pražských byli vypovězeni, i činěna jim naděje, že prosba bude moci býti uskutečněna. Pražané čekali a doufali, že dostane se jim brzy ťmilostivé císařské resoluce, a že takovému pánu Bohu líbeznému, království a zvláště městům Pražským užitečnému skutkuŤ žádná překážka díti se nebude: císař však nařídil, aby mu podána byla zpráva o svobodách židům udělených. Na spis pro-kurátorů podali Pražané císaři odpověd, kterouž dokazovali, proč ti ťproklatí, slovem božím odsouzení, zatracení židéŤ z Prahy a ze všeho království by měli býti vyhnáni. Připomínali, jakých ťhrozných výstupkův dopouštěla se a dopouští ta po vyvrácení Jerusalema po všem světě rozptýlená, zavržená, od církve Kristovy vzdálená proklatá zběř židovskáŤ; ukazovali, že proti majestátům královským, usnesením sněmovním na tisíce starých, mladých židů v Praze přebývá, po království že nesčíslný počet jich se nachází, a jak veliký počet cizích i tureckých židův beze všeho svolení do měst Pražských i jiných míst království se nastěhoval. Dokazovali, že proti přísné zapovědí veliký počet domův křesťanských ven z ulice židovské ležících blízko k několika kostelům, ku klášteru sv. Ducha téměř až k rynku Staroměstskému skoupili; všelijaké podvody, lži, falše, partiky lstivě provádějí: a protož aby ťjako potupníci Krista Ježíše, spasitele světa, jako nepřátelé všech věrných křesťanů pro oslavení jména božího, pro zlepšení živností věrného obyvatelstva a k věčné paměti a pochvale krále, otce vlastiŤ z měst Pražských i odjinud byli vypovězeni. Židé však zůstali v Praze i po království.

Z náboženských akt zaznamenáváme některé kusy, abychom viděli, jak rychlými kroky blížila se katastrofa, jejíž předzvěstí byl mandát císařský proti Bratřím r. 1602 vydaný. Dne 12. ledna t. r. přimlouval se Jindřich Prolhofer z Purkersdorfu, císařský hejtman panství Křivoklátského, k arcibiskupovi Pražskému, aby obec města Nového Strašecí kněze pod obojí způsobou od dolejší konsistoře jí podaného za faráře mohla přijati. Osada Libická žádala Jana Habartického z Habartic, hejtmana panství Poděbradského, aby nebyli nuceni kněze katolického za faráře si vzíti: neboť při oddávání kollatur arcibiskupovi na panstvích královských císař potvrdil dekretem, kdež obyvatelé jsou pod obojí způsobou, takoví také kněží aby jim byli dosazováni, a kdež pod jednou, tu tolikéž takoví kněží, tak aby z obojí strany při pokoji a svornosti mohli býti zůstaveni. ťCísař, pán nás všech nejmilostivější, má rozličný, všeliký národ, vyznavatele jména Ježíše, a také jiný nevěrný, zlý, zarputilý lid, jako národ židovský, kterýž syna božího potupuje a předce při svém náboženství v tomto království zůstává; my pakŤ, postýskují si rychtářové a konšelé všech osadních, ťježto vyznáváme Boha otce, Boha syna, Boha ducha svatého v Trojici svaté Boha nerozdílného, při svém náboženství zůstaveni býti nemůžeme, jedině proto, že nechceme od ustanovení syna Božího a kšaftu jeho posledního upustiti a kněze pod jednou způsobou přijíti.Ť Dne 25. března t. r. oznamovala paní Marie ze Šternberka faráři Ondřejovi Birutovi v městě Nepomuku, poněvadž poddaní její ťz téhož města jinam k posluhování církevnímu se utíkají, načež až do lítosti srdce svého dívati se musíŤ, že jim k prosebné žádosti jich kněze pod obojí způsobou zjednala a protož aby jemu ťpokorně se pohnul a Nepomuckým toho přál.Ť Pne 26. června t. r. žalovala Voršila Tachovská, abatyše kláštera Týnského, arcibiskupovi Pražskému, že obyvatelé ve vsi Pozdní žádali k pouti a slavnosti sv. Jana Křtitele kněze pod obojí ä když jim kněze katolického dávala, že ho nechtěli. Kněz Jan Žižkovský stěžoval si do Přeloučských, že jeho za faráře míti nechtějí a vždy příčiny hledali, aby ho ťvyhleděli a že ho vyhledí mu vzkázali, protože papeže za kápí drží a svaté za bohy máŤ. Probošt Roudnický Jan Kirchperger prosil arcibiskupa, aby jinou farou opatřen byl, připomínaje ťjakou nebezpečnou službu v Roudnici též na Řípě snášel, poněvadž první katolické řády uvozoval.Ť Dne 18. května prosil arcibiskup císaře, aby panství Libochovické nebylo prodáno nějakému nekatolíku, poněvadž by tím víra. katolická utrpěla. Petr Vok z Rožmberka odpověděl arcibiskupovi, že řízení kněžstva na svých kolláturách nemůže svěřiti faráři Krumlovskému pro nepříkladný jeho život. Dne 21. června bránil se kněz Václav Dačický, administrátor kněžstva pod obojí při arcibiskupovi Pražském proti nařknutí, že by nekněží na fary podával a žádal, aby v jurisdikcí a moc konsistoře dolejší nesahal. Po obraně administrátorově obracel se arcibiskup se ztížnými některými žalobami v takové příčině na císaře samého, kterýž také listem ze dne 20. září t. r. nařizoval administrátorovi a konsistoři pod obojí, aby postarali se o napravení faráře Chrudimského i jiných kněží, kteříž ťstarobylých křesťanských od církve nařízených pořádků nic nedbají, z čehož bezbožnost a všecko zlé pocházíŤ. Konsistoř vedle rozkazu poslušně se zachovala, poněvadž však moci jí ubývalo a síly chřadly, nemohla s některými neposlušnými městy ničeho vyříditi. Volala světskou moc k posile, aby z měst Boleslava Mladého, Týna nad Vltavou a Hory Kutné nepořádní kněží vyzdviženi, vypuzeni a pořádnými od ťbiskupů ordinovanýmiŤ nahrazeni byli. Dlouhý spor Zdislava Kaplíře ze Sulevic s arcibiskupem Pražským o kněze ve vsí Jeníšově Oujezdě dostal se až na soud zemský.

Ze všech kusů nejvýznamnější jsou některé listy Jaroslava Martinice, kteréž máme po ruce, z nichž několik řádků ukazuje, jak osudným bylo jeho působení pro národ český. V listu ze dne 25. února t. r. žádal arcibiskupa za dosazení dvou kněží, ťpro obrácení všech poddaných mých na víru katolickou podle jistého předsevzetí mého, kteréž v brzce začíti bohdá [míním] a nepřestanu až skutečně k tomu je přiveduŤ, a skutečně již 7. dubna t. r. hrozil svým poddaným, jestliže na víru katolickou nepřestoupí a v 10 dnech před jeho očima pod jednou způsobou přijímati nebudou, že je horším způsobem k tomu přivede a přísné potrestá.Ť Takové předsevzetí, obrácení všech poddaných na víru katolickou, bylo vytknutým cílem nejen Jar. Martinice, nýbrž i mnohých jiných jeho současníků, kteříž všemi možnými prostředky záměry své prováděli. Jednání Martinicovo schváleno listem z kanceláře české dne 15. dubna 1602, na němž podepsáni vedle císaře velice horliví bojovníci za rozmnožení víry katolické v Čechách Zdeněk z Lobkovic a Jindřich z Písnice. ťCož my sobě netoliko oblibovati, nýbrž tebe i milostivě napomínati ráčíme, aby v tom takovém chvalitebném a pobožném předsevzetí setrval, nedadouc sobě v tom žádnému překážeti. Jakož jsme pak o tom, aby se i na všech panstvích našich v království tomto tolikéž stalo, jisté poručení arcibiskupu Pražskému učiniti ráčili.Ť Martinkovi dostalo se nejen pochvaly, ale i povzbuzení, aby ťv tom dáleji jak zachovati se věděl.Ť [ Roku 1595 dne 14. dubna (Sněmy české IX. 138.) při osazování fary Libišické knězem katolickým odvolával se císař na zřízení zemské A. 33 ťponěvadž tam kněží katoličtí bývali aby i na dále zůstaliŤ; vůči připomenutému nařízení arcibiskupovi, aby převracel poddané na královských statcích, měl míti platnost artikul téhož zřízení A. 32. ťo víře pod jednou i obojí způsobouŤ jenž praví, že ťkrál ráčil jest přiříci obojí straně [katolické a pod obojí] je při zvyklostech a spravedlivostech [náboženství] zachovati.Ť

Po chvále věrných strany pod jednou napsán jako v zápětí na den sv. Maří Magdaleny mandát císařský proti Bratřím. Skála při r. 1602 zaznamenal, že již ode dvou let mluvilo se postranně o nějakých mandátech proti straně evangelické a že dnem 22. července datovaný list proti Bratřím císař Rudolf teprva dne 29. srpna na přímluvné žádosti papežského legata a slibování velikých podpor proti Turku podepsal.

Jaké byly příčiny, že císař, jenž až do té doby k jinověrcům byl tolerantní, zbavil na tři čtvrtiny všeho obyvatelstva království dosavadní svobody, volnosti náboženského vyznání, odňav mu také zákonnou ochranu?

Rudolf II. zdědil po mateři své zastesklou těžkou mysl, kteráž počala jeviti se již v mladých mužných jeho letech. Máme o tom zprávy již k roku 1577 i následujících. [ Stieve: ťDie Verhandlungen über die Nachfolge K. Rudolfs II.Ť ]K zádumčivosti pojila se nerozhodná váhavost až nečinnost, o čemž svědčí hned při jeho nastoupení na český trůn významná okolnost, že otálel vypraviti se na Moravu, aby přijal od stavů přísahu věrnosti a stal se tak pravým pánem země. I při jiných důležitých počínáních vidíme, že nedostávalo se mu častokráte energie, pevného rozhodnutí; vyřizování záležitostí státních bylo někdy odkládáno do nekonečna, audience nebyly udíleny, za to však oddával se alchymistickému, astrologickému blouznění, své lásce k umění a krásnému pohlaví. S věkem množil se, přibýval i neduh císařův. Melancholická mysl měnila se někdy v úzkostlivou podrážděnost, tak že nebylo možno a radno s ním jednati. Byl-li nepříznivými nějakými zprávami ze svého klidu vyrušen, zahořel hněvem, vyhnal jednoho nebo druhého komorníka z komnat císařských a dokud se nevybouřil, obával se každý před něho předstoupiti. Neutěšené zprávy z turecké vojny, z Německé říše, postavil-li se někdo na odpor jeho záměrům, rozčilovaly císaře nanejvýše. Zvláště však otázka následnictví zahájená již r. 1589 papežem Sixtem projednávána vletech 1599—1602 s nemalým účastenstvím členů panovnické rodiny a kurfirštů Německé říše, rozněcovala podrážděnou jeho mysl až k zoufalství. Císař přijímal někdy s nevídanou vlídností zprávy, návštěvy v příčině té, jindy zase nechtěl o ničem slyšeti. Překvapujícím dokladem náhlého převratu mysle císařovy v takovém rozčilení jest odchod jeho z Plzně. K návratu do Prahy nemohl odhodlati se, ačkoliv mor již přestal. Když však mu oznámeno, že arcikníže Matyáš do Prahy chce přijeti k vyjednávání, požádal dvorského radu Unverzagta dne i. června 1600, aby zamýšlená cesta arciknížete na příhodnější dobu byla odložena: však v neděli dne 4. června 1600 před obědem nařídil císař náhle zpáteční cestu do Prahy. Přípravy a odchod děly se s takovým kvapem, že přední císařův hodnostář Rumpf sotva mohl na cestu se obléci, rada města Plzně přes všechen pospěch císaře již nezastihla, aby s ním se rozloučila, služebnictvo dvorské, poněvadž vozy tak na rychlo nemohly býti zjednány, muselo jíti pěšky. Dojeli, došli téhož dne do Rokycan, druhého pak dne ušli, ujeli jednu míli cesty a takž císař s družinou od jednoho panství k druhému výjezdy podnikal a honbou v lesích se bavil až dne 12. června přibyli do Prahy. Zpráva o návratu císařově praví, že císař byl úplně zdráv, však netrvalo dlouho. Od těch dob horšila se choroba jeho povážlivě. Stranil se lidí, i při procházkách v zahradě královské nechtěl býti vidin, zavíral se do svých komnat, neměl klidu ve dne v noci, domníval se, že zosnováno proti němu spiknutí, s trůnu že bude sesazen, že mu dáno jedu, mnichem že bude zavražděn jako francouzský král Jindřich III., v čemž prý císaře utvrzoval jeho komorník pověstný Jer. Makovský z Maková. [ Coccaglio, Vita e miracoli del b. Lorenzo da Brindisi (1783) praví, že byl; perfidissimo calvinista, ajutante di camera. ] Z hrozné takové obavy nemohl se nijakž vyprostiti. Počal nenáviděti kněžstvo, odpor jeho rostl proti náboženským záležitostem, nechodil do kostela, svrchovaně byl podrážděn při upamatování, aby vykonal zpověď anebo jiných účastnil se výkonů církevních; arcibiskupa chtěl z Prahy vypovědíti, poněvadž domníval se, že spolu s Vavřincem Brindisim (jenž na podnět arcibiskupův přivedl kapucíny do Prahy) účastní se také tajných porad a spiknutí v příčině následnictví trůnu.

Nemocí císařovou znepokojeni byli všichni členové dynastie rakouské, kteříž viděli v tom, že císař Rudolf nebyl ženat a neměl zákonitých dědiců, možnou ztrátu koruny říšské i jiných zemí a zkázu celé rodiny Habsburské. Držány důvěrné rozmluvy mezi členy rodiny, činěna sdělení kurfirštům říšským, vévodovi Bavorskému o duševní chorobě a povážlivém jednání Rudolfa II. a jak by ustanoven mohl býti následník císařův v Německé říši a v zemích ostatních pod císařským žezlem; ukazováno na nepřátelské smýšlení v říši, ve Francii, Dánsku, v Cechách, Uhřích i jiných zemích dědičných proti následnictví domu Habsburského. À obavy rodiny panovnické nebyly liché. Král francouzský snažil se dosici koruny říše Německé, vyslanec jeho hleděl získati některé kurfiršty, aby nepřekáželi králi, až by ucházel se o korunu v říši. Vévoda Maximilian Bavorský podávaje v příčině té zprávu, co s ním vyslanec francouzský rozmlouval, ujišťoval císaře o své věrné oddanosti: v tajné však instrukcí pro vyslance bavorského dané k vyjednávání s některými kurfiršty o nástupnictví položen také artikul, aby vyzvěděl, zdali vynikající osoby měly by k němu laskavou náklonnost; do Chebu vypraven vévoda Vilém, aby radil se s kurfirštem [Kolínským] o následnictví v říši Německé a o volbě Bavorského Maximiliana za krále Římského [ V pamětním spisu, jejž sepsal tajný bavorský rada Oldřich Speer, pro Groisbecka k vyjednávání s kurfirštem Kolínským o následnietví trůnu napsán artikul 6: ťOb man bei einichem Churfürsten oder bei einichem ihrer fürnehmen Diener ein Affection zu Ihrer F. Dcht. spüre? oder wes doch zu thuen?Ť — Ve zprávě (1601, I. června) o cestě vévody Vilíma Bavorského vykonané do Chebu za příčinou volby Maximiliana Bavorského za krále Římského napsáno: ťDie Hauptsach selbs betreffend, seind Ihr Cf. Dcht. noch ihrer vorigen Meinung, dass nämlich Ihr Dcht. Herzog Maximilian wohl praetendiren und nach der Krön stellen mögen und sollen, und dass aber doch die Wahl verschoben müsse werden, bis der Kaiser Tods verscheide. Des Bilie Bedenken seie, es wurde das Einkommen bei Herzog Maximilian zu Aushaltung des Kaiserthums zu gering sein, es wäre dann Sach. dass Ihr Dcht. Beheim bekämen.Ť (Orig. konc. v král. tajném státním archivu v Mnichově 134—1.) ] ano mluveno také o tom, poněvadž by důchody vévody Bavorského jako krále Římského byly skrovné, že by bylo záhodno, aby byl také králem českým. V Čechách pak vedle zprávy tajného bavorského rady Oldřicha Speera jevili vysocí někteří hodnostáři jakousi zvláštní náchylnost k vévodovi Bavorskému, kteráž vtělovací se v náhled, že by nástupcem císařovým na trůnu českém nemusel býti arcikníže domu Rakouského nýbrž vévoda Bavorský.

Celá rodina Habsburská, arciknížata, dámy i nezletilé ještě děti měli zúčastnit se (aspoň podpisy) akce, aby ve spojení s příbuznými, známými svými zachránili trůn v říši, v Čechách, v Uhřích, aby zabráněna byla záhuba rodiny a pohroma víry katolické. Vedle udílené rady přátel a známých psal i papež Klement VIII. dne 22. listopadu 1601 ťnejdražšímu v Kristu synuŤ císaři Rudolfovi II.: jak velice děsí a trápí se srdce jeho již od mnoha let záležitostí volby krále římského, v čemž spočívá obecné dobro, pokoj světa křesťanského, zachování katolického náboženství v Německu, blaho a klid vznešené rodiny rakouské, království a zemí.Ť Zapřísahal císaře při slávě boží, aby pro užitečné křesťanského lidu, zachování katolické víry a udržení důstojnosti, majestátu dynastie rozhodl se, kdo by zvolen býti měl jeho nástupníkem za krále Římského [ Orig. v c. k. státn. arch. Vid. sub Wahlakten des K. Mithlas. ]. Ani slova svatého otce otázku následnictví nerozhodla. Vyjednavatelé využitkovali však dané příležitosti, aby dosáhli jiného kýženého cíle. Připravovali se dlouho; doba byla příhodná.

Papež, dynastie, přátelé rodu Habsburského, všichni spatřovali v tom, jak již praveno, že nebyl nástupce císařův v říši a jiných zemích ustanoven, nejen nebezpečí pro panovnickou rodinu, ale také pro víru katolickou, kteráž právě toho času rozhodností svou vítězně postupovala. V některých zemích rakouských prováděna nebo provedena již protireformace, v království Polském vítězící katolictví se šířilo, v Bavorsku seděl na trůně jesuity odchovaný Maximilian; na Moravě zatlačoval malý houfec výbojných Římanů nekatolíky z rozhodujících posicí, v Cechách šířila se moc jesuitův ve školách, mezi šlechtou i mezi městským a sedlským lidem. Proto s nemalým udivením až leknutím uslyšeli předáci katoličtí v Cechách, že císař Rudolf vedle nelibosti až odporu projevovaného kněžím i jiným věcem náboženství katolického, počal nenáviděti řeholníky řádu kapucínského, jichž ochráncem byl arcibiskup Pražský a jich vůdce Vavřinec z Brindisi. Jmenovaní řeholníci měli pomáhati jesuitům v šíření náboženství katolického, a také ve věci té hned z počátku horlivě si vedli. Nekatolíci zvláště protestante a Bratří čeští pohlíželi s nedůvěrou na nově budovaný klášter kapucínský na Pohořelci, obávajíce se, že z této bašty podnikány budou nové proti nim výboje. Proto hleděli vliv nových řeholníků seslabiti nebo zcela zameziti, což státi se mohlo jen mocnou intervencí císaře samého. Poněvadž však všechny skoro úřady a hodnostáři při dvoře rozhodní byli katolíci, stal se prý Tycho Brahe přímluvčím a žalobníkem. Zasmušilého hvězdáře počala noční zvonění k modlitbám z nedalekého kláštera vyrušovati v myšlénkách a práci hvězdářské. Snad že do duše vmluvil a do mysli vložil také císaři nelibost k zvonkům kapucínským: zvuk zvonu zavznívající do královského hradu rozrušoval podrážděnou mysl císařovu za bezesné noci; a poněvadž Brahe prý mu předpověděl, že mnichem bude zavražděn, lekal se císař zvučícího hlasu klášterního zvonu jako vyzvánění na cestu poslední. Proto zakázal císař noční zvonění. Vedle zdání některých nesrovnávalo se uvedení nového klášterního řádu do království s domácími zákony, bylo proti zřízení zemskému, a poněvadž kapucínům nařízené modlení, aby císař sproštěn, osvobozen byl od domnělého začarování, nemělo žádoucího účinku, ano nemoc spíše se horšila: nařídil císař arcibiskupovi, aby kapucíni z Prahy se vystěhovali. Arcibiskup a vyslanec papežský snažili se však marně o odvolání takového nařízení. Ani k návrhu Dietrichštejnově z Vídně do Prahy přivolaný P. Vavřinec z Brindisi, aby výmluvností a modlitbou císaře potěšil a těžkomyslnost jeho zapudil, nebyl k audienci připuštěn, řečeno mu, že příchod kapucínů do Prahy zbavil císaře poklidu, připravil mu zármutek, a proto aby odešli. Arcibiskup listem ze dne 5. listopadu 1600 představoval císaři, že jenom nenávist nekatolíků kapucíny chce z Prahy vypuditi: císař však při zákazu svém setrval, ano nařídil Zdeňkovi Vojt. Pop. Lobkovicovi, aby vlastnoručním přípisem oznámil arcibiskupovi, že kapucíni musí z Prahy býti vyvedeni, poněvadž jich nikterakž nechce míti. Kanclíř dovolil si učiniti nějakou přímluvu s připomenutím, že císař, když po příjezdu z Plzně prohlížel si nedokončenou stavbu kláštera, ujišťoval řeholníky královskou a císařskou svou milostí: císař však přímluvy takové si nepovšimnul, ano když Lobkovic odešel, komorníka dvakráte k němu poslal se vzkázáním, že kapucíni musí pryč, a jestliže se nevypraví, že císař jiné cesty najde, které se líbiti nebudou. [ List arcibiskupovi zaslaný čte se: ťŠťastnej dobrej večír VknMti s vinšováním všeho nejlepšího vzkazuji a ozná miti pominouti nemohu, že jest JMCská ráčil mne dnešního dne povolati a mně přístně poručiti, abych VknMti pověděl, aby ste ráčili kapucíny odsud vypraviti, že jich JMt nikterak zde neráčí chtíti míti. Co jsem já,oznamoval jménem VknMti, žádnýho místa nemohlo najíti, nýbrž když jsem od JMti odešel, tehdy dvakráte kamerdienera ke mně poslati ráčil, abych to oznámil a že JMt neráčí chtíti jináčeji, než aby odsud byli vypraveni, a jestli se odsud nevypraví, že JMt ráčí jiný cesty najíti, které snad se líbiti nebudou, potom ať se žádnýmu vina nedává. Což jsem dle poručení JMti oznámiti pominouti nemohl. VknMti lásce se poroučeje 18. Novembris 1600. VknMti služebný ujec a syn oc. Zdeněk z Lobkovic m. p.Ť (Orig. v arch. arcib. v Praze). ] Však nařízení císařské ihned nebylo vykonáno. Mocní příznivci kapucínů s arcibiskupem v čele přičiňovali se, aby v Praze zůstali. P. Brindisi připravoval se na odchod. Před odjezdem loučil se na kazatelnici se svými příznivci. Výmluvná jeho slova posluchače velice dojala, z nichž někteří mocnější odebrali se k císaři, aby přímluvou milost kapucínům vyprosili. Mezi tím člen téhož řádu P. Kosmas zaslal císaři krásný obraz sv. Tří králů, jejž sám vymaloval, čímž umění milovný císař stal se poněkud laskavějším. [ Fr. Eckert ťPosvátná místa Prahy I.Ť]. Přímluvy příznivců domácích podporovali a mocnou intervencí ke konečnému vítězství dopomohli členové dynastické rodiny a její přátelé, kteříž vylíčili císaři, jaké povážlivé následky mělo by vypovězení kapucínů ťod Pikhartů nastrojené.Ť

Císař měl býti od věrných, upřímných přátel svých nanejvýše prošen, varován; mělo na to ukázáno býti, v jak hrozném by byl podezření, že nařízení svá dává vykonávati na rady Pikhartů, kteříž císaře hanebně klamou falešným předstíráním, že mají jen dobro země na paměti a zákony že musí býti šetřeny. Zřízení zemská, zákony že nejsou proti řeholníkům kapucínským, kteříž jsou starodávným řádem Františkánským, však zákon zemský že jest zřejmě proti Pikhartům, a že vedle všech přísahami králů stvrzených zřízení, vedle zapsaných v deskách zákonů Pikhartové, nikoliv však kapucíni měli by býti vyhnáni. Kdyby císař uposlechl rady Pikhartů, padl by v podezření, že jest protivníkem víry katolické: proti nepříteli katolíků zprotivili by se všichni cizí katoličtí potentati, knížata, kurfirštové, stavové říše, a protož kdyby ťjedovatou praktikou Pikhartů svésti se dalŤ, přijíti by musela úplná jeho zkáza. Faleš, klamy Pikhartů nejsou na škodu kapucínům, však na záhubu císaře samého i jeho zemí; katoličtí kurfirštové, stavové říští nesvolí pomocí proti Turku, kterýž pak zabere všechny ostatní krajiny Uherska, vpadne do Rakous, dobude Vídně, Prahy; nekatoličtí pozvednou své neposlušné hlavy a zvolí si jiného panovníka. Konečná záhuba přijíti musí na země císařské, nebudou-li Pikharti vyhnáni. [ Viz listiny vytištěné v tomto dílu na str. 92—101 a .j ]

Proti takovým výboj ným slovům císař se neubránil. Odpůrce kapucínů slavný Tycho Brahe, jenž z hvězd nebeských pozemské budoucí věci císaři vykládal, zemřel 24. října 1601; těch několik málo, kteříž měli ještě přístup ke dvoru, bylo odstraněno, z nekatolíků jako odpůrců římských naděláni nepřátelé dynastie. P. Vavřinec Brindisi, jenž vojskům císařským v Uhřích proti Turkům k vítězství neohrožeností svou dopomáhal, zvolen jenerálem řádu, dostavěný kostel kláštera kapucínského vysvěcen 16. června 1602 za přítomnosti předních dvorních hodnostářů a množství lidu arcibiskupem Pražským, a řeholníci za přestálý strach a všeliké nesnáze císařem bohatě obdarováni. Bylo rozhodnuto.

Mandát proti Pikhartům byl dne 2. září s okázalou pompou herolty království Českého vyhlášen na Hradčanech, Malé straně, Novém a Starém městě. Oznámeno, že přes přímé někdejšími králi českými i sněmy obecními vyhlášené zápovědi osoby mnohé vyšších i nižších stavův sekty pikartské nebo Bratří čeští po zámcích, tvrzech, sídlech, městech, městečkách, všech, dvořích i v městech Pražských na rozdílných místech sbory a schůze mívají, učení bludná, kázání, zpěvy provozují, a takž ta škodná kompaktáty, sněmy odsouzená pikartská sekta se rozmnožuje a zvelebuje. Poněvadž pak zřízením zemským jest zakázána a jí právo neslouží, sloužiti nemá a schůzky takové proti jistým králův se stavy snesením i proti přísaze královské čelí: protož napomíná císař těch, kteříž jedem pikartským jsou nakaženi, aby k starožitnému svaté víry křesťanské náboženství se navrátili. Zapovědíny všecky schůze náboženské, kázání Bratří českých, sbory měly býti zavřeny, dvéře jich kolím zaraženy; kde by v kostelích bratrské učení se hlásalo, kázalo, takoví kazatelé aby odbyti a kněžstvem řádným nahrazeni byli. Kdo by pak proti tomu nařízení, zákazu zjevně nebo tajně něčeho se dopouštěl, ten každý jako rušitel práva, nepřítel obecného zemského dobrého jiným ku příkladu skutečně ztrestán býti měl.

Vedle listu císařského měli v království nadále býti trpíni toliko vyznavači strany pod jednou a pod obojí. Poněvadž pak katolíků tehdy bylo sotva čtyři ze sta všeho obyvatelstva, starých pod obojích stále ubývalo pře vracováním na protestantské a bratrské vyznání, možno říci s pravdou, že vydaným mandátem bylo na tři čtvrtiny obyvatelův v království, proti právnímu řádu, usnesením sněmovním, proti potvrzení ubezpečení císaře Maxmiliána o svobodě náboženství, zbaveno ochrany zákona, vyloučeno z řádu zemského. Kdyby nařízení císařské bylo bývalo důsledně prováděno, musela by násilná protireformace v království Českém byla začíti již dříve než po bitvě na Bílé hoře. Odvahy k tomu nescházelo, nedostávalo se však moci k exekutivě. Přes to však přičiňovali se mnozí všemožně, aby světu ukázali, že zvítězili. Takž nejvyšší kanclíř chytrý a neohrožený bojovník, kterýž byl předním původcem, že majestát krále Vladislava proti Bratřím byl obnoven, již do. září (tudíž osmého dne po vyhlášení) dotazoval se úřadu všech měst Pražských, proč nevykonává se exekuce na Pikharty? Odpověděli, že žádný nechce se znáti býti Pikhartem, osoby pak panské a rytířské, které bratřími se spravují a domy v Praze mají, aby si sám obeslal, oni že s nimi o to nesnadniti se nebudou, když i císař trpí je v svých úřadech. [ Pavla Skály ťHistorie česká I. 31. 32.Ť etc. ] Poněvadž však Pikhartům, Bratřím a protestantům i jiným vedle mandátu právo sloužiti nemělo a byli mimo zákon, využitkovali někteří výsledků a zdráhali se odpovídati před soudem osobám vyznání bratrského, jiní nechtěli povinných dluhů platiti a opět jiní chtěli povzbuditi, roznítiti vášně, aby prý dobrý dali příklad. Takž pan Lacek ze Šternberka, křížovník a komorník arciknížete Matyáše, nechtěl ve při o nářek poctivosti s paní Johankou Švihovskou před soudem zemským státi, poněvadž jmenovaná ťnakažena jest jedem bratrským, jejž po otci, bratřích, sestrách zdědila a pikarticí s nemalým počtem svých poddaných zůstáváŤ. Někteří zase okázalým způsobem vzdávali díky panně Marii za dosažené vítězství, jako učinil nejvyšší hofmistr, jenž z osmnácti loket červeného damašku již před r. 1602 připravenou korouhev s obrazem panny Marie do kostela v Krupce obětoval a sám také na pouť tam se odebral. [ Pavla Skály ťHistorie česká I. 31. 32.Ť etc. ] Mandát třebas nemohl v důsledcích býti prováděn, zavdal mnohým zvláště mocnějším pánům strany pod jednou omluvitelnou příčinu k utiskování evangelických poddaných, osmělil stranu úřednickou v městech k přísnějšímu přidržování cechů, sousedů při vykonávání processí i jiných obřadů, podnítil sfanatisované k užití hmotné moci proti projevenému odporu; strana pod jednou dychtila nedočkavě, aby ku konečnému panství a nadvládě již dostati se mohla. [ Tomek v Čas. česk. mus. 1848, I. 459.] Spolek s Římem, s Španělskem, s Bavorskem a jinými dodával jí síly, moci, vůdcové katoličtí počínali již říditi trůn [ Tomek v Čas. česk. mus. 1848, I. 459. ] a pevnou měli naději, že za nedlouho panovati budou i nad národem. A vůči takové výbojné moci, kteráž nič neohlížela se na práva, svobody, řády zemské, zavládla mezi lidem i stavy vyššími jakási mdloba, ne-všímavost, pohodlí, lenost duševní; čímž vysvětliti můžeme, že národ, ač v ohromné většině nedovedl nadchnouti se, povstati k odporu pro uhájení svého práva. [ Tomek v Čas. česk. mus. 1848, I. 459. ]

Vypravuje se, že při publikování císařského mandátu dne 2. září lidé hojně se zbíhají, aby slova královská vyposlechli. Někteří prý takového zákazu hrozně se ulekli, že již ani k pánu Bohu volně modliti se nesmějí, jiní zvláště z stavu vyššího nehrubě na to dbali. A tak snad by sobě mnozí byli ani nepovšimli, že vrata k hrozící záhubě vlasti již se otvírala, kdyby proti mandátu císařskému nebyli s nebe dolů na zemi Českou posláni veřejní listové ťs trůnu velebnosti božskéŤ, jeden podepsaný Hospodinem, Janem Evangelistou, svatými Petrem, Pavlem a služebníky božími Janem Husem i Martinem Lutrem; druhý pak datován ťna pravici otce nebeského a podepsán Ježíšem Kristem a kanclířem království Kristova Janem Evangelistou. Ale mandátové nebeští ťproti pohrůžkám světa a ku potěšení, povzbuzení zarmoucených i soužených nějakým pobožným mužem sepsaníŤ zanikli bez ohlasu, když autora Sixta Palmu zatkli a v Bílé věži na hradě Pražském uvěznili.

Důsledky však pozemského mandátu jevily se vždy více citlivěji. Skála píše jako na omluvu císaře Rudolfa, že domýšlel se, jakoby mandát vztahoval se jen na města královská a nikoliv na stav panský i rytířský. Se skutečností nijak se nesrovnává, neboť veřejný list císařský nadepsán ťvysoce urozeným, urozeným, statečným, slovutným a poctivým pánům, rytířům, vladykám, Pražanům a městům i jiným všem obyvatelům ze všech stavův království ČeskéhoŤ; v textu pak listu samého viní se osoby vyšších i nižších stavův, že přidržují se Bratří českých a že po zámcích, tvrzech a t. d. učení takové provozují. Také byl mandát po poslích komorních osobám stavu vyššího rozeslán skoro současně, když hejtmanům krajským uloženo [1. října], aby rozkaz císařský v městech královských oznámili. Několik jen málo máme zpráv, jak takové nařízení vykonáno bylo. Takž oznamují Jaroslav Bořita z Martinìc a Gothart Florian Zdářský ze Zdaru, hejtmane kraje Slánského, že ouřad konšelský i všechnu obec města Slaného na radnici povolali, mandát přečísti a po přečtení jeden na radnici a druhý na bránu městskou přibíti dali, potom jménem císařským přísně poručili, jestliže by mezi osobami radními neb obcí kdo byl, jenž by se s vírou pod jednou neb pod obojí nesrovnával aneb k bratřím se přiznával, aby ihned od takového bludného sektářství odstoupil. Na to byla hejtmanům krajským od císařského rychtáře na místě ouřadu konšelského i vší obce dána odpověd, že mezi nimi ani v obci jich žádné osoby mimo náboženství pod obojí není, a že by v městě žádného Pikharta ani netrpěli, což jim také při obnovování úřadu konšelského p. podkomořím nebo hofrychtéřem oznamováno a poručeno bývá, aby žádného Boleslavského bratra mezi sebe nepřijímali. Hejtmane kraje čáslavského oznámili císaři, že z Čáslavských žádný proti mandátu na odpor se nepostavil. V Žatci také o žádných sektářích nevěděli, neboť ťvšichni obyvatelé do jednoho kostela k posloucháníŤ slova božího a přijímání velebné svátosti se scházejí. Jinače však to vypadalo v Týně nad Vltavou a Boleslavi Mladé, kdež dne 11. listopadu po přečtení císařského mandátu na radnici úřadem téhož města za přítomnosti hejtmanů krajských zboř bratrský zavřen, kolím zaražen a pečeťmi hejtmanův upečetěn byl. Žádný ničemu na odpor se nepostavil, až teprv na nové nařízení císařské ze dne 6. prosince t. r., aby dům bratrský s kostelíkem, školou, kolím také zaražen a upečetěn byl, shrnul se nemalý počet lidí, kteříž před hejtmany hájili toho, že ten dům není bratrský, nýbrž k obci náleží. Čtyři z nich (Jiřík Slovák, Václav Zídek, Tobiáš Feterle a Jan Homolka) na rozkaz císařský zatčeni a v Bílé věži skoro rok vězněni byli [ Skála I. ]