V PLZNI. 1598, 27. června. - Orig. v archivu arcibisk. Pražského. Recepta ab anno 1598.

Vysoce osvícené a důstojné kníže etc. Dodáno jest nám těchto dnův nedávno jminulých od VknMti psaní, kterýmž z otcovské o nás péče, jsouce tak v tom od pana faráře našeho spraveni, že bychom nad dobrými starobylými řády města tohoto katolického ruky ochranné nedrželi a netoliko osobám z prostředku radního, ale i některým z obce to, že jsou správy křesťanské při slavnosti a hodu vzkříšení Krista pána v farním kostele nevykonali, přehlídati a někoho také, prve nežli se v náboženství katolickém s námi srovnal, do obce této přijíti měli, laskavě nás, tak abychom nedbanlivostí naší aneb časným nepřetrhováním nic toho, což by k protržení nařízení církve svaté katolické bylo, do obce naší uvozovati nedopouštěli, napomínati ráčíte. I ačkoli, milostivý kníže, z toho potěšeni jsme, že bedlivou paměť z povinnosti ouřadu svého o nás jmíti a k tomu, což my sami za své nejlepší i k povinnosti naší náležité býti poznáváme, nás vésti a napomínati ráčíte: však stížnou nad tím mysl máme, že pan farář náš takovou zprávou svou na zošklivení naše bezpotřebně VknMt zanášeti a nás v takové zlé postranní důmnění při VknMti uvozovati směl, ježto pána Boha svého a našeho dobrého svědomí v tom se dokládáme, že jak předkové naši snažnou péčí svou víru svatou katolickou se všemi chvalitebnými a svatými pořádky církevními nám potomkům svým jako skrze věrné ruce dochovali, tak i my netoliko v té víře svaté upřímně a nepohnutedlně stojíce nad ní i vším nařízením církve svaté křesťanské a katolické, tak jakž sme to od předkův a starších našich přijali, bedlivou a ochrannou ruku držíme, ale také nad to výš ještě všecky starodávný pocty božské a chvalitebné pořádky kostelův našich (chtějlce, aby pěkně a nábožně ode všech vykonávány byly) rozmnožovati hledíme, čehož se také, že to tak v pravdě jest, vždycky a všudy, kdožby nás jinak vykládati a o nás mluviti a smejšleti chtěl, každého času náležitě spraviti hotovi jsme.

Jakož pak i nyní co se od spolusousedův našich správy křesťanské vykonání dotyce, takto se VknMti, jakožto vrchnosti naší duchovní, toho spravujeme, že ačkoli předešle vždycky za správy předkův našich toho jest spolusousedům našim, aby při času veliké noci netoliko v kostele farním, ale také v klášteřích, jednom i druhém, kdožby k tomu zvláštní pobožností veden byl, správu křesťanskou přijímáním velebné svátosti oltářní vykonávali, přáno bylo, v čemž také předešlí farářové naši, poznávajíce takové kláštery jako chrámy filiální kostela farního našeho býti a s řeholníky týchž klášterův, jakožto kollaboratory svými, co se posluhováni duchovních pořádkův dotýče, v křesťanském a jednosvorném dobrém srozumění zůstávajíce, žádného rozmyšlení (čehož VknMti při kostele Pražském dva páni preláti dobře povědomí jsou) neměli, a toho tak, jakoby se nařízení církevnímu od spolusousedův našich v tom zadosti dáti nemělo (jako nynější pan farář náš) nevykládali. Však nicméně když pan farář náš hned roku toho, jakž se k nám dostal, od nás toho, aby tíž sousedé naši od takového obyčeje odvedeni byli a na potom ne jinde než v kostele farním takové náboženství své vykonávali, vyhledával, hned sme se jemu v tom, na to se nic neohledajíce, že bratří týchž klášterův též sobě tu moc, aby při tom času lidem velebnou svátostí posluhovati mohli, od jeho svatosti papežské danou míti oznamují a z toho se panu faráři našemu, s ním o to časté contentiones držíce, vyvésti nedají, ve vší volnosti najíti dali a na tom ho postavili, že takovou vůli jeho při nejprvnějším naší obce shromážděni všem spolusousedům našim v známost uvésti chceme. Což sme pak i tak učinili a roku jminulého jim všem. aby se každý z nich tak zachoval a ne jinde než v samém kostele farním správu svou křesťanskou při času velikonočním dle vůle jeho vykonati hleděl, dostatečné napomenutí učinili, z nichžto mnozí, ač dosti těžce to, že od takové své pobožné náklonnosti, kteráž k týmž klášterům z mnohých příčin a zvláště pohřby předkův svých v nich majíce a mnohé památky v nich učinivše, odvedeni býti mají, nesli, tak za to majíce, že v týchž klášteřích velebnou svátost způsobem katolickým od pořádných kněží přijímajíce v té příčině tak svatým kanónům a nařízení církevnímu jako i ti, kteří v farním kostele to vykonávají, dosti činí, však nicméně proto všeckni takovou křesťanskou povinnost k zvláštnímu oblíbení jeho poslušně vykonali, krom toliko něco málo osob, které od té předešlé navyklosti a pobožné mysli své ještě tak kvapně jednoho roku odvedeny býti nemohou, správu křesťanskou v týchž klášteřích vykonaly, jichžto my jako měšťanův svobodných v moci své nemajíce, k čemu bychom je dále, tak aby v víře svaté katolické zdržáni a zachováni býti mohli, mimo to, což již od nich podle starobylé konstitucí obecní vykonáno jest, an toho jisté certifikaci od bratří řeholníkův, že nejinak než podle nařízení svaté církve katolické v tom se zachovali, nám přednášejí a ukazují, vésti měli, věděti nemůžeme. Než pokudžbyšte VknMt týmž řeholníkům do klášterův našich některé poručení, aby při času veliké noci velebnou svátostí lidu neposluhovali, učiniti ráčili, a oni z privilejí a benefici svých, kteréž se jmíti praví, se vyvésti dáti chtěli: tak za to máme, že by snad na budoucí časy pan farář náš, kterýž v té příčině již ne tak proti spolusousedům našim jako proti týmž řeholníkům, je v tom, že se takového posluhování ujímají, štrafujíc, to vznáší, neměl slušně co proti nám stěžovati. Což vše v dalším VknMti uvážení bude zůstávati, a my také na to, zda-li vykonáváním správy křesťanské v klášteřích našich též tak jako v kostele farním nařízení církevnímu se dosti děje a nebo nic, jistého od VknMti naučení očekávati a vedle toho.se na časy budoucí rádi se všemi sousedy našimi poslušně říditi a spravovati chceme.

Co se pak druhé stížnosti, kterouž na nepodstatnou i dokonce omylnou správu pána faráře našeho, že bychom do obce naší člověka jednoho, prvé nežli se jest v náboženství s námi srovnal, přijíti měli, proti nám jmíti ráčíte, dotýče: v tom se nám dokonce pouhá a svrchovaná křivda před Bohem i před VknMti od něho děje; neb jsme nikda tak zpozdilí nebyli, abychom lidi cizího náboženství do obce naší uvozovati a jim zde při městě živnosti příti měli, pamatujíce na chvalitebný obyčej předkův našich milých, kteříž pro stálost v víře svaté katolické římské jak od stolice apoštolské tak i od JJMtí slavných císařův Římských a králův Českých znamenitých privilejí netoliko pro sebe, ale i pro nás potomky své dostali, že sou též žádného nikda, kdožby se s nimi a s obcí, tak jakž od starodávna bylo, v víře a náboženství srovnati nechtěl, nepřijímali; v čemžto i my šlápéjův jejich následujíce, žádného do obce, prvé nežli-by se s námi v náboženství srovnal a toho dostatečnou jistotu buďto od pana faráře a kaplanův jeho aneb od řeholníkův neukázal, příkladem předkův našich nepřijímáme. A poněvadž pak týž pan farář náš od nás dotazován jsa, kohoby mínil, že by proti privilejím našim a dobrému starobylému pořádku do města přijat býti měl, to na jednoho tovaryše řemesla jirchářského, kteréhož on sám těchto pominulých dnův pod jedním toliko na kázání ohlášením v stavu manželském potvrditi dal, vztahuje, protož jakým způsobem týž tovaryš, prvé před tím mnoho neděl nežli do města přijat byl, od svého kacířství absolvován jest a kdy neb kterého času s obcí touto v náboženství se srovnal, toho VknMti jistý průvod, tak aby poznáno bylo, že v té věci od nás nic, čím bychom slušně štrafováni býti mohli, pochybeno nebylo a není, pod literou A. odsíláme; z čehož také tomu, že ne námi při přijímání osoby jeho, ale panem farářem naším, že neučiniv trinum proclama s potvrzením stavu manželského kvapil, jest přehlídnuto, laskavě vyrozuměti ráčíte. Kterýžto tovaryš, nemoha vyznáni hříchův svých panu faráři proto, že jazyku německého povědom není, učiniti, že se v takové příčině a potřebě své k páterovi kvardianovi utekl a tu rozhřešení dostav, povinnost křesťanskou způsobem katolickým vykonal, nepoznáváme, aby v tom slušně od koho stíhán býti mohl.

A tak z toho všeho, milostivý kníže, poznávati ráčíte, že jsme se ničehož toho, což by scestného a proti nařízení církve svaté katolické a pořádkům starobylým obce této bylo, tak jakž v tom nevinně před VknMtí od pana faráře našeho doneseni jsme, se nedopustili. Pročež VknMt ve vší uctivosti žádáme a prosíme, že nás v tom u sebe omluvena jmíti a o nás nejinak smejšleti ráčíte, než že jako poslušní synové církve svaté katolické se vší pilností netoliko sebe sami, ale i všecku obec tuto v té jednotě víry svaté, v níž zrozeni jsme, zachovati usilujíce, ničehož toho, což by k ujmě téhož náboženství našeho neb svobod a privilejí našich se býti vidělo, přijíti nedopustíme, aniž bohdá námi k tomu příčina podána bude pro nějakou nestálost u víře katolické JMCskou, pána našeho nejmilostivějšího, vznášením na škodu a těžkost vší obce naší zaneprázdňovati. V čemž jsme se VknMti na to otcovské nám učiněné napomenutí poníženě omluvná učiniti a podle toho v laskavou ochranu VknMti poručiti pominouti nemohli. A ačkoliv dosavad, pokudž nejvýš možné bylo, vždycky sme toho šetřili, abychom VknMti z strany náležitého nás a všecku obec tuto kněžstvem opatření zbytečně ne-zaneprázdňovali a tudy v nějaké postranný důmnění, jakobychom s pány faráři našimi srovnávati [se] nemohli aneb je po vůli své, načež jsme nikda nemyslili, jíniti chtěli, nepřicházeli: však pokudžby vždy častopsaný pan farář náš takovými příčinami svými nám tak na rozum, že s námi býti a v té práci dlouho státi nemíní, dávati chtěl, že nás v své laskavé paměti jmíti ráčíte. Jaké by pak ty příčiny jeho a naše proti němu stížnosti byly, ty jsme obzvláštním partikulárním spisem obsáhnouti poručili, kteréž také tuto příležitě pod literou B. VknMti pro širší vyrozumění odsíláme.

Co se pak Adama Hirše, spoluradního našeho, na kteréhož nepochybně ta stížnost pana faráře našeho se vztahuje, dotýče, ten také v obzvláštním spisu pod literou C. omluvu svou přednáší, žádaje, poněvadž jest se dle nařízení církve svaté, jakž certifikací jemu na to pod literou D. daná ukazuje, zachoval, abyste ho při takové omluvě jeho laskavě zůstaviti ráčili. S tím se VknMti poníženě poručena činíme. Datum v městě Plzni, v sobotu u vigiljí sv. Petra a Pavla apoštolův Božích léta 1598.

Předkem, jakož na onen čas s knězem Pavlem Pistoriusem smlouva taková učiněna jest, aby podle jiných služeb Božích také nešpory s zpívanými kumplety každou neděli tak, jakž ten starobylý způsob vždycky zde zachován byl, též také času letního, když dnové delší jsou, puobědní kázání skrze jednoho kaplana vykonával: i poněvadž od času toho, jakž ta smlouva s ním učiněna jest, nic toho od něho vykonáno není, kompletové a kázání puobědní se podle starobylého způsobu města Plzně ne-držívají, vidí se nám, že to slušně při něm napraveno a jemu o tom zvláště pak, poněvadž se mu a platu jeho, na kterýž se ta smlouva vztahuje, nic neujímá, aby též smlouvě dobrovolné a podvolení svému zadosti činil, poručeno býti má.

Druhé. Také i mimo to předkové jeho každého roku na den vejroční seslání Ducha svatého v klášteře černým puobědní kázání slova Božího držívali, což od tohoto s velkým pohoršením lidu obecního jednoho i druhého roku pominuto.

Třetí. Poněvadž nikda to prvé zde za obyčej nebývalo, aby pro ty mše svatý, kteréž se v kostelích filiálních, což se často v roce trefuje, vykonávají, kázání slova Božího a jiné služby zvyklé a obyčejné v předním kostele farním vypouštěné býti měly: protož by také nynější pan farář i toho způsobu starobylého, aby takové obyčejné a fundované služby Boží v témž kostele farním beze všeho přetržení vykonávány byly, šetřiti měl.

Čtvrté. Jest také v tom povinnost jeho, o kněžstvo se časně starati a opatření jich příkladem předkův svých a jiných v království tomto prelátův při VknMti hledati: ale on o to, aby kostel náš farní k službám Božím hojně a náležitě opatrován byl, nevelmi se stará, nýbrž za kaplany, z nichž někteří křtíti ani čísti dobře neumějí a církevních akcentův a zpívání neznají, přijímá, těm pak všem rozpustilost jejich dopouštěje, jim po domích šenkovných ve dne i v noci, skrze což také jeden z nich předešle k ourazu přišel, se protulovati přehlídá a dokonce jich v žádné kázni nedrží; a maje sám kde přes pole odjeti (což se často děje), žádnému se v tom neopovídá a nad týmž rozpustilým kněžstvem žádnému správy a stráže neporoučí, ježto předkové jeho ten způsob zachovávali a o svém odjezdu ouřadu, tak aby zatím na dům farní a kněžstvo bedlivý pozor dán byl, v známost uvozovali.

Páté. Maje také a jsa tím podle smlouvy povinen rektora školního, kantora a varhaníka se čtyřmi kaplany a zvoníkem stravou hodnou opatrovati: v tom se též tak, jakž náleží, nezachovává, neb jaký a v čem po ten veškeren čas nedostatek se jmíti pravili, to sou nám, žádajíce, aby to při něm napraveno býti mohlo, nevelmi dávno v obzvláštním spisu svém, kterýž také panu faráři našemu dán jest, poznamenati dali; ježto pro vychování jich všech jemu každého kvartálu, prvé nežli jich zaslouží, se dávají od obce, kteréžto pohodlí (anbychom mu tím povinni nebyli) proti patrné smlouvě od obce se jemu činí, že ne na vychování, ale za vychování všech těch napřed jmenovaných osob, vždycky toliko při vyjíti zasloužilého kvartálu a ne prve témuž panu faráři našemu platiti se mělo. Tolikéž maje pivo, na kteréž se mu od obce ječné slady vydávají, pro dotčené kommensaly své zanechati, to k vyšenkování a k speněžení do města dodává, tím způsobem také i vepře, ryby a sejry od obce přijímaje peněží a prodává; a ačkoli mu všecko to, nač se smlouva s ním učiněná vztahuje, zouplna a to ještě prve, nežli toho zaslouží, beze všeho ujímání od obce vychází, však proto předce na plat větší a hojnější, s který obec naše, na ten čas v velikých závadách zůstávající, býti nemůže, se táhne a bezděčně nutká: čehož když mu se nedostává, nestydí se o to vuobec na kázání jak před domácími tak i přespolními domlouvati a nás nenáležitě roztřásajíc v rozprávku s nemalým zlechčením povinností a ouřadů nám od JMCské poručených mezi lidi dávati, z čehož i to zle pochází, cožkoli kázáním slova božího při lidu křesťanském vzdělává, že zase to z druhé strany při konci téhož kázáni svého těmi nenáležitými invektivy ruší a kazí.

Šesté. Jest též i tato stížnost nemalá proti němu a kněžstvu jeho, že všecky accidentia a platy jim od starodávna nařízené sobě nadsazují a nadvětšují, a poněvadž by o tom psáti mnoho bylo, toliko to jedno oznámeno bud, že od jedné kopul[ať]í souseda zdejšího, od kteréž více přes tři krejcary dáti se nemá, jednu kopu mís. bráti se neostejchají, den ode dne nové a prve nebejvalé platy sobě vymejšlejíce, z čehož veliké naříkání pochází.