Na sněmu r. 1596 od 11. do 19. září usneseno, kdyby válečné hrozilo nebezpečí, že úředníci a soudcové zemští spolu s císařem vyzdvihnouti mohou veřejnost zemskou a poslati ji do Uher proti Turku. Sotva že sněm byl uzavřen přišly k císařskému dvoru do Prahy poplašné zprávy, že Turek s velikou silou válečnou leží v Hořejších Uhřích u Solnoku, a ač se nevědělo kam se obrati, tušili někteří, že důležitou pevnost Jager oblehne. Dne 26. září t. r. vydán císařský mandát, aby obyvatelé království Českého vedle usnesení sněmovního k válce hotovi byli, dne 4. října t. r. nařízeny přehlídky vojska na 23. října a již dne 24. října t. r. oznamoval císař, že Jager dobyt a že nepřítel na Ostřehom, Komárno, Nové Zámky útok učiní. Branná moc česká do Uher určená měla strhnouti se u Znojma na konci měsíce listopadu: však po truchlivých zprávách o pobití Čechův u Kerestes scházela se branná veřejnost ke krajským přehlídkám ve velmi skrovném počtu v chatrné vojenské úpravě. Ani opětné napomenutí císařské v téže příčině ze dne 5. listopadu t. r., kterýmž vyhrožovalo se pokutou, nespomohlo. Několik jen houfů jízdných i pěších do Uher vytáhlo; mnozí se vymlouvali, že tak na spěch vypraviti se nemohli. Aby po hrozných ztrátách vojsku císařskému v Uhřích ihned spomoženo býti mohlo, zůstal císař s úředníky zemskými na tom, aby na místě nepodařené výpravy válečné najato bylo na útraty stavův 500 zbrojných koní a 1500 pěších. Však ani takový prostředek nemohl býti proveden.A pomoci bylo zapotřebí na vojsku i na penězích. Z Uher přicházely skoro každodenně zprávy o veliké bídě, chudobě a nouzi, kterouž válečný lid pro nečasné placení žoldu snáší a že hrozí nebezpečí, aby Turek i jiných pevností se nezmocnil. V takových nesnázích byla opět koruna Česká císaři nejbližší, k níž o pomoc se uchýlil. Jest skutečně paměti hodné a až s podivením jak velikými prvé nebývalými daněmi království České tehdy pomáhalo křesťanstvu proti ťdědičnému nepříteli TurkuŤ. Listem ze dne 6. prosince 1596 rozepsal Rudolf II. sněm ke dni 23. ledna 1597 na hrad Pražský. Císař dovolával se opět a opět ťstarodávné, věrné, upřímné lásky, jakouž v mnohých platných příčinách od stavův království Českého každého času seznávalŤ a žádal, aby pro obhájení víry křesťanské a zachování království Uherského ťz přirozené šlechetné mysliŤ pomocné ruky poskytli, a jako ťmilovníci vlasti své i ochranu, obranu zemí koruny České na paměti měli.Ť Císař ukazoval na svá jednání o pomoc proti Turku při papeži a jiných křesťanských potentátích, při svaté říši, též zemích jiných a povzbuzoval stavy české, že všichni obzvláště kurfiršti němečtí po příkladu království Českého postupovati chtějí a když země koruny České, poněvadž bližší jsou nepříteli, podstatnou svolí pomoc, že také císaře nechtí opustiti. Přáli koruně České takové přednosti! Však přes všechnu milostivou důvěru císařskou nemohli stavové všem požadavkům na ně vzkládaným vyhověti. Velikými prvé nebývalými daněmi pro obhájení křesťanstva a království Uherského i neúrodou polní byli vysíleni. Po replice královské na předložení stavův učiněno konečné snesení. Sněm uzavřen dne 15. února, zápis do desk stvrzen relatory a pro veřejnost vydán tiskem.

Stavové království Českého svolili císaři na lid válečný zbírku z každého poddaného z vlastního měšce po jedné kopě míš., Pražané a města třetího stavu dali 37.500 kop m., kdo by poddaných neměl, aby dal z každého tisíce kop gr. č. na ourocích šest kop gr. č., kdo by měl jen do jednoho tisíce kop gr. nemusel dáti ničeho. Poddaný každý musel dáti po jedné kopě a 12 gr. m., podruhové, čeládka z každé kopy své služby dva gr. m., ovčák mistr po jedné kopě m., pacholek ovčácký po půl kopě; svobodníci, dědiníci, nápravníci po šesti kopách, farářové po třech kopách, kdo by dvůr poplužní bez lidí poddaných měl po šesti kopách, Pražané a města třetího stavu z každého domu po 48 gr. m. Předešlým sněmem nařízené daně z rozličných věcí (z ryb, vína, páleného, z dobytkův, atd.) z komínův (po 20 gr. m.), z krámův rovněž pro císaře svolené (posudné) na zaplacení dluhův etc, zůstávaly bez umenšení v platnosti; židé mimo zbírky r. 1596 svolené platili z každého domu po čtyřech kopách gr. m.; s Chebskými, Loketskými, Kladskými mělo býti opět jednáno, města horní měla také přispívati, zbírky obecného lidu do pokladniček kostelních obráceny byly na špitál pro chudé lidi v městech Pražských. Za svolení všech těch daní žádali stavové na císaři, aby k válečným práčem i na zámky pomezní, kdež se lidu hraničnému českými penězi platilo, rodilí Čechové nebo ze zemí ku království připojených za plukovníky, rytmistry, hejtmany a jiné vojevůdce byli potřebováni. K usnesení o berních zajímavými jsou mezi jinými uveřejněnými doklady: seznam osob z kraje Hradeckého, které k berni se přiznaly a z kolika lidí poddaných a souhrn berní i sbírek l. 1597 v kraji Žateckém vybraných.

Vedle svolených peněz na vojnu učiněno také usnesení, jak by lidé domácí před cizím lidem válečným, když do Uher táhne, uchráněni býti mohli. Ukázali jsme při roce 1595 jakou byli cizí najatí žoldnéři metlou pro obyvatelstvo, když proti Turku táhli. Všechna dosavadní opatření se neosvědčila. Ani úřední důstojnost krajských hejtmanův a tři až čtyři sta domácích střelcův cizí vojsko skrze české kraje provázející zlovolné zpupnosti nezabránili. Nářky na škody a útrapy domácího obyvatelstva se množily, a proto mimo předešlé ochranné prostředky uzavřeno ještě na sněmu, že plukovníci a rytmistři, kteříž cizí vojsko povedou, na pomezí království Českého musí zaručiti se reversem, že veškeré škody, jež by vojsko způsobilo, nahrazeny budou z jejich služby, žoldu.

Však ani takové pro vyšší důstojníky citlivé opatření nespomohlo. Na groš království Českého pro obhájení království proti Turku najatí Valonové sotvy že na Českou zemi nohou vkročili, hrozně sobě vedli. V Kadani zabili sedm sousedův, v Lounech čtyry, v Malině u Hory dva a jinde více méně. Současné zprávy žalují, že žádný pohan toho by se nedopustil co oni proti Bohu a přirozenému zákonu páchali. Zmíníme se jen krátce o jich pobytu v Praze, kdež podobně chovali se jako na venkově. Ani císaře a krále neuctivými slovy neušetřili, městům Pražským vypálením hrozili, národ, království České všelikými pamflety i pokřikováním tupili. Kradli, drancovali, ženám, pannám násilí činili, sodomství provozovali a kdo s nimi smluviti se neuměl a Čech byl, rukou jich neušel. Míra trpělivosti některých, mnohých lidí, kteříž úst otevříti nesměli vůči takovým lupičům, byla dovršena. Jednoho dne šli čtyři Valoni ze Starého na Nové Město Pražské, dva z nich byli v aksamitových červených šatech, druzí dva pak v prostých kožených. Šli po koňském trhu. Jeden z nich v aksamitovém oděvu (fendrych) chytal mužské za bradu a tak jim vousy třásl až zuby klapali, a když taková zábava ťkřesťanského rytířeŤ omrzela, bral prodavačům z pytlů oves a lidem mezi oči jej házel, a poněvadž lidé jako ovce všechno bez odmluvy snášeli, chopil souseda, kterýž šel domů ze stráže ozbrojený halapartnou a kordem i chtěl mu zbraň z ruky vydříti; když týž však z ruky pustiti jí nechtěl, vydobyl Valon tulych, souseda v pravou ruku udeřil a halapartnu jeho do strouhy do bláta zahodil. Vartýř soused pohlédl na aksamitového fendrycha a vida ho již zády obráceného, vyhrabal si z bláta halapartnu a očistil ji pečlivě slámou. Valon se svými třemi soudruhy hrdě kráčel dále. Na rohu Vodičkovic ulice, kdež četnější byla stráž před domem Bohuslavovic, dobyl fendrych rapíru a sekal po stráži, kteráž když postaviti se chtěla na odpor odběhli tři soudruzi Valonští do domu k Mat. Pekárkovi a hned lermo zhůru zatroubili. Za chvilku, — stráži u Vodičkovic ulice zdálo se že ihned — vyjel s trubačem a dvěma praporci větší počet Valonů na koních, kteříž po lidech stříleli, je bodali, sekali. A již několik zabitých a těžce raněných na zemi leželo. Na rohu před chvílí stojící, již rozražená stráž, vidouc ťže to jsou zlí začátkovéŤ a stálé nepřetržené troubení lerma pronikalo jich uši a srdce, běžela k šatlavě a na zvonec udeřila. S pronikavým hlasem zvonu rozběhli se lidé z ulic, z domů k věžím, kostelům a šturmovali. Mohutný žalostivý hlas velikých mísil se s kvílícím tonem malých rozhoupaných zvonů, volaly všechny na poplach. Lidé vybíhali hrnuli se, valili; Valoni sestavili se do řady a odrážeti museli útok chasy pražské, kteráž všelijak Valony sháněla, takže nejdříve vojáci, potom zase chasa utíkala. Valoni vidouce, že soudruzi jich z Příkopů, z Poříče na pomoc jim přispěti nemohou, poněvadž Pražané je z domů, z ulic nepustili, vystřelili do houfců pronásledující chasy a ujeli rychle za bránu městskou, odkudž však více do města puštěni nebyli, brána zavřína. Část Valonů, kteráž buď utéci nemohla nebo nechtěla, zůstala s koňmi na náměstí státi. Bvlo po vojně. Někteří z rady městské přišli za chvíli na bojiště, aby pozdvižení rozšafné skrotili. Devatenácte mrtvých Valonů leželo na ulicích, deset osob z lidu bylo zabito, nemalý pak počet zraněno. Že taková srážka způsobila v městech Pražských i při dvoře císařském nemalý rozruch jest na snadě. Brzy roznášely se po městech Pražských zprávy, že všichni cizozemci Vlaši a Němci budou vyhnáni. A poněvadž i poslové a legati při dvoře císařském byli by v nebezpečenství, vyvraceli Pražané císaři (8. září 1597) zprávu takovou jako věc smyšlenou.

O válečném opatření korunních zemí Českých smluvili se stavové Češti s Moravskými, Slezskými a Lužickými, aby císař zástupce těchto zemí do Prahy k vyřízení záležitosti svolal.

Zajímavá jsou některá nařízení a učiněné přípravy v příčině příprav válečných proti Turku. Takž ukládá Petr Vok z Rožmberka 18. ledna 1597 městu Prachaticům, aby každý osedlý dobrou zbraní se opatřil, zbraně aby jako předešle i na budoucí časy ve všech městech, městečkách k jednomu každému domu zapsány, zinventovány a pod pokutou od jednotlivých domů odnímány nebyly. Dne 6. června t. r. nařizuje Rudolf II. primasovi Starého města Pražského a administrátorovi konsistoře pod obojí, aby ustanovili po dvou osobách, kteréž by almužny na léky neb na vychování pro zraněné od Turka žoldnéře v městech Pražských vybírati pomáhaly. Dne 16. pak června vyhlášen mandát císařský, aby i v jiných městech almužny takové vybírány a purkmistru Starého města Pražského zasílány byly. jiná listina ze dne 17. března t. r. ukazuje také na opatření však nikoliv proti Turkům, nýbrž proti vzbouřeným pro náboženství sedlákům Rakouským. (Viz při r. 1595 č. 121. na str. 173.)

Vedle berní a výpravy válečné projednáváno na sněmu o žádosti vyslaných z knížetství Slezských v příčině snížení taxy při kladení reversu ke dskám zemským při kupování statků; aby měšťané a poddaní ze Slezska pro cizí dluhy do království povinné obstavováni nebyli, a na žaloby některých lidí do království obsíláni nebyli, ale před právem v Slezsku souzeni byli.

Na sněmích r. 1596 předneseny byly ztížnosti Petra Voka z Rožmberka a některých měst proti knížeti Bavorskému Vilémovi, kterýž všechen obchod se solí (zvláště Halskou) pro sebe chtěl využitkovati. Zakládal, razil nové cesty, silnice, vystavěl most u Vilshofenu na škodu některých měst v Německu (Pasová, Řezna), zvláště však poškozoval hlavní skladiště solní pro Čechy město Prachatice, jehož obyvatelé se sousedícími městy obchodem solním i jiných věcí na staré obchodní cestě ťZlaté stezceŤ dobře se živili. Stavové usnesli se společně s císařem, aby na vyšetření do Prachatic a do jiných měst i na cesty komise byla vyslána. Však vyšetřování svěřené nějaké komisí, již tehdy do nekonečna se odkládalo a takž musel sněm r. 1597 ve věci té učiniti snesení, aby komise bez dalšího odkládání konečně na místa ta se vypravila, všechno vyšetřila a zarážení nových cest v lesích českých aby nebylo dovoleno. císař Rudolf ujal se té záležitosti ve vlastním prospěchu dosti rozhodně, poněvadž solní obchod byl regálem, důchodem královským. Vedle komissionelního řízení v Cechách podporoval také vydatně v téže příčině ztížnost města Řezná, čímž vznikla tajná nevole mezi vévodou Bavorským a císařem.[Viz o tom ťDie Politik Baierns 1591—1607Ť od Fel. Stieve. II.]

Více projednáváno na sněmu Ťo plavbě po LabiŤ, o čemž již mnohokráte dříve uvažováno bylo, i dána stavy plná moc císaři a nejvyšším úředníkům i soudcům zemským, aby vyřízena býti mohla. Jízda na Karlštejn k přehlídnutí privilegií zemských měla vykonána býti dne 5. května t. r. Ustanovena komise v příčině postoupení dvou vsí od purkrabství Karlštejnského k panství Křivoklátskému a aby nemírné mýcení lesův a střílení zvěři na panství Karlštejnském bylo zastaveno. Ujednáno, aby srovnání práv městských se zřízením zemským odkládáno nebylo. Proti drahotě řemeslníkův aby vydán byl řád, mladí, nevážní lidé pro rozpustilosti aby trestání byli. Za obyvatele království Českého přijati Mikuláš Palfy z Erdedu, Jan Barvicius, Petr Pavel z Grangia, František z Nadasdy, a Lukáš Trnovanský z Vořešan.

Jako při některých jiných sněmích jenerálních předkládali zástupcové korunních zemí císaři svá desideria, takž i l. 1597 podali delegáti Moravští císaři Rudolfovi žádost, aby staré zřízení zemské nově přehlídnuté tištěno býti mohlo; při doplňování let sirotkům stavu panského i rytířského, aby opatření vedle zřízení zemského učiněno bylo; Olomúčané aby po dvanácte let zadržovaný plat roční písařům menším zemským vydali.

Zprávy o náboženských záležitostech jsou nemálo zajímavé, ukazují, jaký veden byl boj a jak přiostřovali se zbraně zápasících stran. Při nastoupení svém mírný, laskavý, k horlivosti stále povzbuzovaný arcibiskup stával se vždy bojovnějším. Prosil pro Boha císaře ústně i písemně, aby církev katolickou před kacíři chránil, bránil; žaloval na pána z Rožmberka, Vilíma Popela z Lobkovic, na Kadaňské, že katolické náboženství přehrozným utlačováním vyhubiti usilují: ačkoliv z odpovědí jmenovaných pánů a Kadaňských i jiných zpráv (viz č. 93, 134 aj.) nevidíme žádné hrozné nebezpečí a konečnou zkázu. Nebyla-li prosba arcibiskupova brzy vyřízena, žádal, prosil opět a opět za vyřízení prosebných stížností. Takž dne 21. června t. r. připomínal žádostivě císaři, aby na předešlou jeho suplikaci zvláštní komise vyslána byla do města Lokti pro zachování farního kostela i školy při starém způsobu, a aby vyhnán byl odtudž predikant a nově vystavěný kostel uzavřen. Vyjednával t. 1. při císaři o zařízení kolleje šlechtické na podvrácení vlivu nekatolických škol a sesílení víry katolické v Čechách, byl ve stálém spojení s agenty římské stolice, zvláště rád řídil se radou rozhodného reformátora Melch. Klesla; že pak v důvěrných byl stycích s kollejí jesuitskou v Praze, netřeba připomínati. Dostalo se mu z Říma opět jako r. 1596 pochvaly a povzbuzení (1597, 27. září) za takovou horlivost, jejíž rub jevil však jiný nápis. Takž stěžovali si rychtář a konšelé dolní části Jenišova Újezda vrchnosti své Zdislavovi Kaplíři ze Sulevic (1597, 4ledna), že hejtman v klášteře Oseckém z nařízení arcibiskupova zakázal jich sousedům z horní části obce vykonávati křty, svatby, pohřby v jich kostele vykonávati a že jim klíče od sakristie vzaty byly. Kadaňští proti obviňování arcibiskupa Pr. se při císaři bránili (1597, 3. září). Brandýsští nad Labem pro Boha prosili císařského hejtmana téhož panství, aby jim překážky v náboženství činěny a utiskováni nebyli, kněze katolického jim od arcibiskupa za faráře ustanoveného že za správce duchovního přijati nemohou také proto, že české řeči vynaučen není. Podobně Rokycanští žádali arcibiskupa samého, poněvadž za děkana jmenovaný Jan Scultetus se prohlásil, že pod obojí podávati jim nebude a při kostele pod obojím pochovávati nedopustí, aby jiným opatřeni byli.

Zajímavé jsou taky zprávy o administrátoru konsistoře pod obojí ženatém knězi Václavovi Dačickém. V měsíci červnu t. r. žaloval jistý kněz arcibiskupovi Pražskému na administrátora, že kněží i radní pány do Prahy obesílá, od kněží za ustanovení, od ťpánůŤ aby kněze obdržeti mohli, úplatky bére a sice peníze, telata, skopce, máslo, sýry, slepice, kuřata, medy, korotve, což že žena jeho na koňském trhu každou sobotu zase prodává, k tomu pak že paní administrátorova nahnala si od zlata a od stříbra, že má 25 koflíků, 50 zlatých prstenů, 7 stříbrných pasů a když s dcerami po Praze se toulá, lidé že říkají, že ty damaškové sukně mají z ornátů. V obraně odpovídal na takové obvinění administrátor; ťpřijde li který kněz a přinese-li to jaké kuřátko aneb dáli na dost mále některý groš, sní za to dvě. K velké noci měl jsem jednoho beránka poslaného od pánův Slánských a jednoho jeřábka od pana primasa Starého města Pražského, nic více. Bídy, hladu a nedostatku u mne dosti.Ť Arcibiskup hleděl takové na jmenovaného administrátora sčítané viny využitkovati, aby mu kollatury Pelhřimova a Mladé Boleslavi svěřeny nebyly (1597, 8. července).

Jakým příkrým způsobem jevily se rozdíly náboženské mezi členy rodinnými, toho pozoruhodným dokladem jest stížný list Ladislava z Šternberka k arcibiskupovi Pražskému, kterýmž žaluje na sestru svou Marii, že ze vsi Vrčeni jim společné katolického kněze proti jeho vůli vyobcovala a jiným nepořádným knězem nahradila, téhož do kláštera pod Zelenou horou uvedla; kterak každoroční pouť do společného jim kostela sv. Vojtěcha na Zelené hoře (kdež zemi České sv. Vojtěchem požehnání dáno) přetrhnouti se snaží a lidem do kostela sv. Jakuba v Nepomuku choditi braňuje.