V PRAZE. 1595, 20. listopadu. — Koncept v arcib. archivu v Praze. Recepta ab a. 1595.

VMti pane presidente a páni rady nařízené komory království Českého, páni ujcové a švagrové naši zvláště milí. Odeslána nám jest z komory suplikacl s vejpisem privilegií města Pardubic dotýkajíce se faráře ustanovení v městě Pardubicích, čemuž všemu dadouce je sobě přečísti sme porozuměli a VMtem pro další správu v známost uvésti pominouti nemohli: že, ačkoliv nám jest s podivením, kterak Pardubští tak málo se důvěřují a originálu privilegii svých VMtem nepřednášejí, než toliko vidimus od sobě rovných Chrudimských ukazují, ješto v takovejch věcech, zvláště kdež se religii dotejče, málem aneb tolikou jednou literou přidáno i ujato býti může. Ale jak jest koliv, buďto že sou takové obdarování od pana Vilíma z Pernštejna měli, však to na jiné se nevztahuje, než že (mimo jiné kněží katolické v klášteře neb jiných kostelích v témž městě bydlející) při jednom také kostelíku a faře u špitala ti kněží, ješto pod dvojím spůsobem svátost velebnou rozdávají, mají zachováni býti, a ti aby se beze všeho hanění, rouhání neb potupování tak chovali, jakž zřízení zemské vyměřuje.

Oni pak Pardubští až posavad na větším díle kněží zmatečné přijímali, kteří se konsistoří ani žádnou pořádnou vrchností nespravovali, nýbrž mimo všeckno hanění a potupování svobodně tu v Pardubicích od nich provozované, křižma, jenž se při křtu dítek má užívati, tu kdež náleží od arcibiskupství aneb od konsistoře nebrali a toho neužívali, velebné svátosti při voltáři nepozdvihovali, v ornátích a mešném rouše v kostele služeb buožích nevykonávali, ozdoby chrámové, jako obrazy, korouhve, postavniky spustili aneb je vyvrcti dali, a jakž sme to sami, souce tohoto pominulého léta v Pardubicích, vyzvěděli, církevní pořádky netoliko luteriánským ale i kalvínským spůsobem vyřizovali a lid k těm vedli. A tak per non usum et abusům tollitur privilegium.

A kdež dále oni Pardubští v své suplikací oznamují, že sou k napomenutí našejmu toho správce svého vybyli: to sme z povinnosti naší učiniti museli, neb sme, jakž nahoře dotčeno, shledali toho jejich učitele pravým kalvinistem býti, a když ten jistý měl odtud vybyt býti, jich sme oustně i skrze jedno i druhé psaní napomenouti dali, aby sobě jiného řádného kněze optali, kterýž by se tu hoditi mohl. Oni pak nejprve sobě za stížnost pokládali, že žádného dostati nemohou, potomně sme se jim ohlásili, že chceme hodného člověka, kazatele dobrého a příkladného obmysliti: tu sou teprva nám jednoho jmenovali, kteréhož by za správce jmíti žádali; ale my vyrozuměvši jich žádosti, bedlivě sme se na to ptali, kdo by ten byl? V tom nám oznámeno jest od konsistoře, že jeho neznají, nimi že se nespravuje a že by ruhačem všech dobrých pořádkův býti jměl. Protož sme my jednoho kněze, jménem Vavřince Žandovského, od konsistoře vzali a jim ho Pardubským jakožto člověka dobrého, příkladného a dosti učeného představili.

A VMtí za to žádáme, že na místě JMCské etc, pána nás všech nejmilostivějšího, při nich to naříditi ráčíte, aby téhož kněze k sobě přijali, nebo nemaje on nebohý kněz na ten čas žádného opatření musel by až do svatého Jiří s svou nemalou škodou bez fary býti. Kdež pak i toho Pardubští dokládají, že by se obávati bylo, aby se obec naproti tomu nepostavila a nepozdvihla: to vše jejich chytrosti a obmyslové sou, nebo to vědomá věc jest, že sami nebozí prostí lidé při tom městě lítostivě to nesou, že se jim služba buoží pořádně, jakž od starodávna bývalo, nevykonává a slovo buoží podle náležitosti nekáže; aniž také sobě toho stěžovati mohou, že by jim pod obojí podávání pořádně hájeno býti jmělo, poněvadž kněz od konsistoře vzatý jim se podává.

I sme k VMtem té naděje, že to všecko ráčíte tak vedle jisté vuole buoží a JMCské etc.pána našeho v tom nařízení napraviti a v dobrej řád je Pardubské i k lepšímu poslušenství uvésti. Datum v Praze v domě našem arcibiskupském v pondělí po památce svaté Alžběty léta etc. 95°.