[1595, 13. června praes.]. — Orig. t archivu arcibisk. v Praze. Recepta ab a. 1595.

Důstojný a osvícený kníže, pane pane arcibiskupe Pražský, pane otče mně v pánu Bohu laskavě příznivý etc. Nejednou ale několikráte byl jsem toho oumyslu, abych VknMti navštívíc oznámil, kterak mi se jak v povolání mém kněžském, tak taky i v živnosti mé na Prosíku vede, ale za některejmi příčinami toho sem vykonati nemohl. Nyní pak maje sobě danou příčinu k tomu takovou od sedlákův, k témuž zadusí Prosickému od starodávna přináležejících, obzvláštně pak poddanejch urozeného pana Jiřího Bryknara z N. a na Libni, jmenovitě Ambrože Šafránka a Vrány z Kobylis a Martina Nimry z Libně, kteří zapomenuvši se nad pánem Bohem svým a povinností, kterou jeho knězi, jako služebníky etiti a předcházeti mají a potom čím povinnovati jsou Bohu, ze všech věcí každého roku desátky dáti a vykonajíc to víceji se na to nikdy nepotahovati, ale služebníku jeho knězi a faráři svýmu toho příti a nechati. Však oni na ten desátek, kterej pozůstal v stodole, dvojí toliko obilí, žito a voves a to ještě v skrovnosti, neb toliko 37 strychů žita bez věrtele bylo a vovsa 113 bylo všeho, a když dlouho na hromadě ležel mnoho nedělí těch 13 strychů se jeho seschlo a na vrch na míru zase vyšlo a od myší, holubů a vrabců snědeno, po dobrý paměti knězi Václavovi Benešovským léta 94, faráři tu na Prosíku, který umřel a já týž desátek do sv. Jiří od vánoc sem dosloužil, na něj se potáhli, jakoby jim a záduší jejich náležel, an Buoh z loupeže ctěn býti nechce, příčinu položivše takovou, že by chtěli krov na věž dáti udělati, o kterej se prvé za živobytí nebožtíka kněze Václava na den sv. Jana Křtitele snesli a dáti se jistou sumu peněz uvolili, však nic žádnej nedali, a chtíc předešlého roku týž krov na věž do sv. Václava vyzdvihnouti a dáti udělati, však až posavad toho ničehož nevykonali a ani ještě dříví dubovýho na podkladky pod hranici neskoupili a nemají. Ti tento pátek po hodu slavném Ducha svatého do dvoru farního přijevši s vozem přišli, abych jim takové obili vydal, na díl jim náležející k záduší ode mne je míti chtěli, kterého prvé odvezli na ouvěrek Martin Nimra z Libně 12 strychů vovsa, Vydra z Kobylis 16 strychů též vovsa a Daněk do Vysočan 6 strychů též vovsa, a syn nebožtíka Valenty z Hrdlořez 6 strychů žita a ještě 12 strychů žita pozůstávalo. Já vida to, že se k žádnému stavění nemají a toliko že takový obilí mezi sebou rozvěřili, poněvadž faru velmi hrubě spustili tak že střechy všeckny děravý i na stodole, když prší, teče, trámy, podlahy, lati i zdi hnijí a scházejí a nebude-li to časně opraveno, že dům farní spustnouti musí, k tomu ke všemu polí knězi k užívání náležejících mi neukázali, jsouc ode mne několikráte v tom hledáni a žádáni, jich pustejch, nevositejch, trávou porostlejch, z kterých sobě pastviště udělali, do vosmi kop záhonův ležeti nechali a mně zrazujícího, abych odtud nic nevzal, ochudili, ani jich vorati a dělati nechtí. Vinici, která faráři k užívání vždyckny náležela, poněvadž na ní mnoho stromoví jest, v kopě groších do druhého kolena nějakému Jírovi, jinak Jirkovi, sousedu v vosadě sv. Jindřicha v Novým městě Pražským, manželce i dědicům jeho pronajali a zapsali, a co sem tu na tý faře ani malýho peníze z důchodův zádušních na víno k službě boží mně, jsa tím oni povinni, nedali, ani hrstky mouky na voplatky, berouc oni k sobě všeckny peníze k témuž zadusí z vinic i od jinud jim přicházející a počtu se mnou, co sem nač vydal učiniti nechtíc: zbraňoval sem se jim takového obilí vostatku vydati, rozuměje tomu, že jak fary vopravovati, tak ani mně co sem vydal peněz za víno navrátiti nebudou chtíti, zavřevši po sobě parkán aby mi pokoj dali, poněvadž tu jiných starších k též vosadě náležejících nařízenejch jak z poddaných VknMti z Ďáblic, z Letňan pana pana Adama z Valštejna, ze vsi Vysočan poddanejch k děkanství sv. Apolinářiše náležejících nebylo. Tu týž svrchu jmenovaný Šafránek s druhým sedlákem Vránou řečeným outok na dvéře farní činili a je kvaltem a mocí vyraziti a vysaditi chtěli, nemaje toho se v domu farním a v místě vejsadním dopouštěti, neb by toho sedlák žádnej žádnému na svůj dvůr jmenovaného pana Bryknara nechtěl dopustiti činiti, čeho jsou se ti sedláci opovážlivě a nestoudně žádného se nebojíc na cizích gruntech a zádušních, domnívaje se, že jim vše sluší a poddaní to činiti směli, hrozíc mi, neotevru-li jim a nedám-li toho obilí, že na mne k šturmu velikejm zvonem udeří a proti mně sedláky zbouří. A Martin Nimra z Libně ten ještě jich ponoukal, mluvíc ke mně do vokna, z kterého sem já s nimi mluvil: co si na nás dorostl, vyrazíme dvíře, však za ně nic nedáme, a týž Šafránek, že jest tý fary pánem a toho záduší že dobré opatruje, že mne vyhází, ven z fary vyháněl a Vrána mluvil, že mne od jinud vyhnali, oni taky, točíce sekyrou, jakoby chtěl ke mně hoditi, že mne s palicemi vyženou. Ráčí VknMti odpustiti, v hrdlo lží mi nadávali, že mně míti nechtí, proto že jim bez zpovědi ani dítkám malým těla božího nepodávám; co jest po tý zpovědi a k čemu jest, že jak živi k tomu nuceni nebyli od žádnýho, jako ode mne a co sem za víno dal, komu sem jím sloužil, poněvadž bez zpovědi nepodávám, že sem to víno sám vyžral. Tak lehkomyslně o služebnosti božský a rouhavě o tý oběti na mši svatý nejsvětější mluvil Šafránek, což sem vše čeládkou téhož Šafránka i jinejmi sedláky tu přítomnejmi na něj osvědčil, a že kážíc o tý zpovědi víceji lidi zhoršuji nežli vzdělávám. Že káži, kdo se knězi z hříchův prvé nezpovídá a od něho rozhřešení nevezme, že žádnej hodně svátosti velebný nepřijímá, ani Ducha sv. že nemá, a on že tak dobře jako já má Ducha sv. Ano taky na květnou neděli mi mluviti směl v kostele po svatý mši týž Šafránek, abych já se jemu zpovídal a otče náš říkal, a poněvadž je odháním od voltare, kteří u zpovědi nebyli a jim neposluhuji, že mi oni taky desátku, letníku a zelenýho čtvrtku dávati nebudou a sedláci k zpovědi ani do kostela že nepůjdou. A po týmž Šafránkovi všickni jiní sedláci postupují a jeho kostrbaté a neústupné hlavě, že jest bo-hatej a na větším díle se s sedláky skmotřil, tak že mu žádnej sedlák nic říci nesmí, ale jeho vyřknutím všickni se spravují, tak že s nim předešlí tu farářové dosti činiti mívali i k vůli mu se naplakali. Jakož pak zelenýho čtvrtku z pěti vsí toliko 80 vajec mi odeslali a teď nyní čas vybíráni letníkův přichází a potom i žně a svožování desátku přijde; a týž Šafránek čtyry statky drží a z jednoho toliko letníky a desátek platí, z jiných nic. A Vrána statek Piknuskovský, z kterého čtverého obilí každýho roku: žita, pšenice, ječmene, vovsa vedle rajster jejich zádušních po 17 mandelích platívali, a on každýho roku po sedmi mandelích předešlým farářům zadržoval a neplatil; v Libni šest sedlákův desátek snopný platívali a rybářův šest plat peněžitý dávali a nyní toliko jeden platí desátek ze vší Libně.

Za to VknMti pokorně prosím, prohlídnouc předkem k lásce boží a potom k těm pracem upřímnejm, které sem vedl, starajíce se o to, aby náboženství katolické v této zemi české zase vzrůsti a průchod svůj míti mohlo, poněvadž pan Jiří Bryknar jest pán katolickej a k kněžím řádnejm katolicky se chovajícím náchylnej, ano taky i sám týž pan Bryknar, znaje, že desátkové jsou od Boha nařízení a k placení přikázaní, z těch dvorův selských, které drží, nic nezadržuje, rád všecky poplatky a desátky kněžím na Prosík vydával a vydávati poroučí, že se ráčíte milostivě a laskavé k tomu skloniti a za mne k témuž panu Jiřímu Bryknarovi přimluviti, aby to, což mi tak od týchž poddaných jeho ublíženo, tomu místu vejsadnímu k nápravě přivedeno na týchž poddaných jeho bylo, aby se jiní báli. Neb sám sem chodil do Libně, chtíc to sobě pánu do poddaných jeho stlžiti a za strestání jich žádati, poněvadž vím, že pán jich takové nevážnosti, kterou ke mně prokázali, neporučil, aniž taky jim to chváliti bude: ale jeho pana Jiřího doma nebylo, toliko s ouředníkem jsem mluvil a tuto věc všecunu v známost jemu sem oustně uvedl. Ano taky tíž poddaní jeho aby se mnou jako knězem a otcem svým duchovním mně poslouchajíc, k zpovědi svatý chodíc, spravovali a laskavě nakládali, v povolání mé, v správu a v moc mi se nevkládali a nevkračovali a svého hospodářství doma a ne náboženství spravování a faráři vyměřování a ukládání hleděli, žen a dětí i jiné čeládky [...] a takových nekřesťanských věcí víceji nečinili a čím mi za mou práci povinnovati jsou, jako letníky a desátkem, to mi náležitě vyplňovali a platili. Neb tu jsa na tý poušti, od nikud peníze mi nepřijde, a nyní vojáci, lidé vandrovní chudí vždyckny u velikých houfích pro almužny se stavějí a já, kdybych neměl za mou práci sobě poplatků náležitejch danejch, neměl bych taky odkud almužny svatý lidem nebohým dávati, ani sám nač živ bejti. A což tak VknMt pro mne nehodného kněze učiniti ráčí, pán Buoh hojná odplata bude a já nehodnými modlitbami svými za VknMt pánu Bohu modliti se připovídám.