[1595, 10. června.] — Orig. v archivu arcibiskupském v Praze. Recepta ab a. 1584.

Nejjasnější a nejnepřemoženější, velikomocný Římský císaři, Uherský a Český etc. králi, pane, pane náš nejmilostivější etc. Jaké jest stížnosti JMt pán pan arcibiskup Pražský VCMti na nás podati ráčil, tomu jsme z téhož spisu JMti nám od JJMtí nejvyšších pánův ouředlníkův a soudcův zemských VCMti rad podaného vyrozuměli. A poněvadž nám od JJMtí poručeno, abychom na to svou odpověď dali, tak poddanně činíme a proti té stížnosti JMti pana arcibiskupa tuto pravdivou zprávu VCMti dáváme.

Předně, že město VCMti Rokycany někdy k arcibiskupství Pražskému náleželo, však kterak za slavné paměti krále Vladislava a čí pomocí zástavy osvobozeno bylo, to majestát téhož krále Vladislava ukazuje a tvrdí, že znamenitou pomocí předkův našich, měšťanův Rokycanských; pročež také též město od toho času vedle téhož majestátu nikdy více k zastavení ani ku prodaji nepřicházelo, ale vždycky při komoře JJMtí králův českých zůstávalo až právě do vykoupení svého. Že pak všecken plat roční města a zboží Rokycanského pro rozmnožení a rozšíření v kostele Pražském cti, chvály a služby buoží proboštovi a kapitole téhož kostela Pražského odevzdán byl, toho jiný majestát krále Vladislava, potom smlouva mezi týmiž pány preláty a předky našimi učiněná až i majestát VCMti na osvobození města Rokycan dotvrzuje. A páni preláti s kapitolou kostela Pražského, jimž se takový plat každého roku odvozuje, posavad jakž se nadějeme žádného v tom zkrácení nemají.

Ale aby předkové naši týmž dáním krále Vladislava a majestátem VCMti týmž pánům prelátům sede archiepiscopali vacante aneb panu arcibiskupu Pražskému k jaké další správě a kollatuře poddáni a zavázáni byli, toho se z těch obou majestátův vyhledati ani ukázati nemůže; nebo vejpis majestátu slavné paměti krále Ferdinanda, kterýž pan arcibiskup VCMti předložil, v mnohých punktích a klausulích s pravým majestátem předkům našim na onen čas na zástavu proboštství Rokycanského daným a od nás do komory VCMti navráceným se nesrovnává, jakž VCMt z tohoto přípisu našeho milostivě vyrozuměti ráčíte. Ač pak neodpíráme tomu, že předkové naši i my kněžími z poslušenství kapitoly Pražské a pánův arcibiskupův jsme se spravovali, však i to na dobré paměti máme, že tíž kněží na díle od nás obíráni a s volí naší ne bezděčně od vrchnosti duchovní k nám podáváni a dosazováni bejvali, s námi se v náboženství srovnávali, řády a ceremonie nám obyčejné zachovávali a lidu obecného nikdy od víry jejich neutiskali ani k jiným neznámým a nezvyklým ustanovením a řádům nevedli. A my zajisté nejsme ještě toho oumyslu, že bychom na ublížení ouřadu JMti pana arcibiskupa co toho před sebe bráti chtěli, kdybychom té předešlé svobody strany volení správce duchovního užiti a s volí pana arcibiskupa toho kněze dostávati mohli, kterýžby se obci naší hodil, pokojně se choval a povolání své vykonávaje v náboženství s námi se srovnával a nás proti svědomí našemu k jiným řádům nenutil. Jakož v pravdě to svědectví dáti můžeme knězi Václavovi Rakovnickému od předešlých obou pánů arcibiskupů Pražských vyžádaného a podaného, kteréhož nám nynější pan arcibiskup vyzdvihnouti ráčil, že jest se u nás ctné, šlechetně, příkladně i chvalitebně choval, v lásce a svornosti pokojně s námi se srovnával, slovo buoží v čistotě kázal, řády svaté církve křesťanské vykonával a ničehéhož, cožby k ouřadu jeho kněžskému náleželo, neopouštěl kromě toho, což mu pan arcibiskup za největší vinu pokládati ráčí, že sobě manželku pojal a tudy se nad svou povinností kněžskou zapoměl, k čemuž my mu jsme nikdy neradili, nad to pak původové nebyli, nýbrž o tom jeho předsevzetí dříve nežli se stalo nevěděli, také se to u nás v městě nedalo. Ač kdyby tak přístně jíti mělo, aby tohoto času všickni kněží strany pod jednou i pod obojí v království tomto za příčinou samého oženění z míst a far svých sehnáni býti měli, sám pan arcibiskup tomu vejborně rozuměti ráčí, jakby ta věc těžce k exekuci přivedena býti musela.

Proti tomu, co se kněze Jakuba Franka, Slezáka, člověka mladého a česky dobře neumějícího kteréhož nám pan arcibiskup místo kněze Václava dosadil, dotýče: což jsme o něm předešle VCMti suplikovali, to ještě mu svědectví dáváme, že se k nám pro mnohé příčiny nehodí a zvláštně pro svůj nehodný, nepříkladný a zhola bezbožný život a zlé chování, kázaní slova buožího a jiných služeb svatých obmeškání, po domích šenkovních po nocích ustavičné toulání, každodenní téměř opíjení a zapověděné tamže s lidmi různic tropení, ano i bití se s přísežnými osobami. Kteréhožto však my jakžkoliv na průbu toliko sobě od pana arcibiskupa podaného s velikou obtížností přes zimu trpíce nevyhnali jsme ani před ním sakristie uzavřeli: ale on nemoha napomenuti našeho z strany neřádného obcování svého vytrpěti, sám jednou i podruhé od nás odpuštění vzal a že u nás po času svatého Jiří déle býti nechce, abychom se jiným knězem opatřili, oznámil. A my ho při vůli jeho zanechavše a od zvoníka klíče kostelní přijavše více platu dávati jemu povinni jsme nebyli, než toliko napomenuli jeho, poněvadž u nás býti a pracovati nemíní, aby se z fary vystěhoval: ale až posavad toho se nestalo, neb jest předce na faře naší zůstával, vcházel i vycházel podle libosti své, až i fortny ve zdech městských někdy přes celou noc, s nemalým nebezpečenstvím města a zámku VMCské, otevřené nechával a ještě posavad v též faře naší věci své v zvláštním pokoji zamčené a svým sekretem zapečetěné chová. Od toho tehdy času svatého Jiří my žádného kněze nemáme a kostel náš bez kněze zůstává, aniž jest jaký kněz kalvinský a poběhlý do toho neb druhého kostela na předměstí uveden, kteříž by nám kázali, mrtvá těla vyprovázeli aneb děti křtili, kromě předešlého děkana kněze Václava, kterýžto náhodou k nám se dostav paterým dítkám měšťanův našich křtem svatým posloužil. V té příčině vidi se nám, že jsme ne zle učinili toho dovolivše, nežli bychom dopustili, aby dítky rodičův křesťanských k velikému jejich zármutku a zkormoucení bez křtu svatého s světa sjíti měly. Neb ani toho VCMti s velikou žalostí svou tajiti nemůžeme, že kaplana ve vsi naší čížkově máme, kterýž nám v času této nuzné potřeby naší vedle ouřadu svého povinen jest a rád chce posluhovati: ale tomu archidiaconus Plzeňský psaním svým přístně zapověděl ex authoritate sua et in virtnte sanctae obe-dientiae, aby nám nesloužil bez povoleni děkana, kteréhož však nyní nemáme, nejinak než jakobychom excommunicati a z společnosti svaté církve obecné křesťanské vyloučeni a vyvrženi byli. Což se nám vidí čeliti netoliko proti rozkazu Krista Pána a povolání kněžskému ale i proti zřízení zemskému tohoto království A. 34. a nám, jakožto křesťanům na Buoha pozor majícím a spasení svého horlivě vyhledávajícím, nemůže než velmi lítostivé a stížné býti, že my jsouce toho pravého křesťanského náboženství pod obojí jako i jiní VCMti věrní poddaní ze všech -tří stavův království Českého, na kteréž se jak povinnost VCMti tak i zřízení a dsky zemské vztahují, a majíce sobě svobodu třetího stavu z otcovský lásky VCMti zcela a zouplna propůjčenou a danou, však té zvůle a svobody užiti nemůžeme, abychom naše náboženství podobojí, jako jiná města stavu třetího, bez překážky provozovati mohli, žádných v tom překážek a odporův od moci duchovní netrpěli. A protož ještě jakž prvé i potom vždyckny VCMti poníženě a pokorně pro Buoha a spasení naše žádati a prositi nepřestáváme, abyste nás chudých, ponížených a věrných poddaných svých, kteříž z svobod svých po pánu Buohu toliko samé VCMti děkujeme, při tom náboženství našem pod obojí, v němž jsme se zrodili, zchovali, vyučili a mnozí již i zstarali, milostivě z křesťanské, císařské a heroitské lítosti a útrpnosti, jakožto sám jediný nejmilostivější pán a král náš zde na světě, mimo kteréhož nic po Buohu k žádnému většího zření ani útočiště nikdy jsme neměli, nemáme a míti nemůžeme, ani nechceme, zachovati a ochrániti ráčili; tak abychom buď předešlého děkana kněze Václava aneb jiného správce duchovního pokojného a pobožného, kterýžby nám a náboženství našemu pod obojí protivný nebyl, dostati a užiti mohli. Nebo sám Buoh o tom a svědomí naše nejlépe ví, že v tom ničehéhož jiného neobmejšlíme a nehledáme, než abychom pod milostivou ochranou a v ponížené poddanosti VCMti, jako kuřata pod křídly své slepice, pánu Buohu sloužiti, o své spasení důvěrně a bedlivě pracovati a VCMti povinné služby statky i hrdly svými až do přemožení našeho vykonávati mohli. V tom ve všem VCMti poníženě k milostivé ochraně a laskavé paměti se poroučíme.

VCMti vždycky věrní poddaní

In rubro: JMkn. pánu panu arcibiskupu pražskému těchto spisův o další zprávu podati. Ex cancellarla Bohemica 10. Junii anno etc. 95.