NA HORÁCH KUTNÝCH, 9. ledna 1595. — Koncept v archivu Kutnohorském.

Nejjasnější a nejnepřemoženější velikomocný Římský císaři, Uherský, český králi, pane, pane náš nejmilostivější. Na VCMt pokorně a poníženě vznášíme, kterak před pominulou slavností vejroční památkou narození Krista pána, důstojný a ctihodný pan administrátor a páni farářové konsistoře Pražské pod obojí přijímajících psaní jsou nám velmi stížné na ňáké postranní nedůvodné stížnosti a zprávy učinili, a ním správce naše duchovní u předních far totiž svatého Jakuba jinak u Vysokého kostela, u svaté panny Barbory, a u Matky boží jinak u Náměti obývající tím, žeby vší pobožnosti zbaveni byli, svejmi zlejmi a nepřikladnejmi oumysly, co se jim vidí a zdá, proti řádu dobrému vykonávali a ňáké nové věci v církvi začínali a tudy lid od pravé pobožnosti odvozovali, a čím dále vždy více roztržitosti a rozbroje mezi námi činili, naposledy i ouřadu VCMti se ujímali, vysoce obviňují a dotýkají, a od nás to což nám k vykonání jak nemožné tak nebezpečné jest, míti chtí, totiž, abychom s týmiž kněžími našimi předními v konsistoři Pražské na den svaté panny Prysky [18. ledna] v hodin šestnácti, léta tohoto devadesátého pátého se postavili, jakž též psaní v sobě šíře obsahuje a zavírá. Nad čímž, že jsme takovým těžkým psaním k těm hoduom buožím beze všeho ušetření stíženi a zaneprázdněni, my i jiní spoluobyvatelé naši srdečnou lítost jsme jměli, a tím velice zarmouceni jsme. Jedno, že se o nás od téhož práva duchovního tak smejšleti má a smejšlí, jako bychom takměř pána Buoha, potom vší pobožnosti, svornosti a lásky i dobrých řáduov křesťanských se zhostili, roztržitosti a rozbroje následovníci byli a něco proti důstojenství VCMti kněžím našim činiti dopouštěli, čemuž my, aby co toho a k tomu podobného mezi námi se nacházelo a my toho dopouštěti se jměli, zjevně odpíráme a kdyby nám pan administrátor autora takových nedůvodných stížností a zpráv byl zejména dostaviti dal, i jemu bychom odepříti i s ním o to vyslyšáni býti chtěli. Co se pak kněží našich dotejče, při nich nic toho, v čem se od konsistoře Pražské tak obviňují, jsme nespatřili a neseznali a maje dosti veliký počet před sebou sousedův našich a na nich toho s pilností a dostatečně se doptávajíce, zdali by kdo jakou stížnost do týchž správcův měl, neb co toho škodného při nich nacházel, ničehož toho se doptati nemůžeme, než to svědectví o nich činí, že s nimi dobře spokojeni jsou, na učení jich z slova božího a písma svatého vzatém přestávají, jím se řídí, říditi a spravovati chtí i žádostiví jsou i za to, aby se jim překážky v náboženství nedalo, pro Buoha prosí. Jakož i my vedle lidu obecného jiného svědectví dáti týmž kněžím našim nemůžeme, než že učení jich a život pokojnej netoliko těchto časův, ale také předešle jest nám známý a vědomý, nebo všichni tři před mnohými lety prvotiny kněžství svého při obci naší vzali a za kaplany byli a pokojně i pobožně v tom povolaní i jinam od nás se dostávše v kněžství svém se chovali a posavad upřímně a věrně, nic nového nezačínaje, než co zastali a k čemu přistoupili a jak od dávných časův v církvi naší se řídilo a zachovávalo, slovo buoží za pravidlo majíc, vykonávají, v lásce a pokoji mezi sebou i s námi jsou a zůstávají. Podle čehož nemůže nám než lítostivé a žalostivé býti, že pan administrátor s svejmi asesory těch postranných, omylných zpráv jest se tak ujal a takové stížné psaní nám učinil. V druhé pak příčině nad takovou citací srdečnou litost neseme proto, že kdyby k tomu vedle téhož půhonu přijíti jmělo a tíž kněží naši, bez nichž v tak velké obci a mnohém počtu lidu takměř hodiny býti nemůžeme, hejbati a vyzdvihovati se měli, ta věc by netoliko nám, a všechněm pobožným srdečnou lítost a nevypravitedlné naříkání spůsobila, ale také horám jakožto regaliím VCMti, na nichž VCMti a království tomuto českému, vlasti naší, nemálo záleží, škodu nenabytou za sebou potáhla, jakž na některých jiných horních městech příkladové by se najíti mohli. Však poněvadž, slavné a svaté paměti, předkové VCMti pan děd, a pan otec VCMti najmilejší, když podobné věci se zbíhaly a konsistoř Pražská kněží našich se ujímati, před sebe citovati a vyzdvihovati chtěla, ráčili jsou milostivě a laskavě v tom obce naší a horního lidu z rozličných národův tu shromážděného ušetřovati a skrze poručení a dekrety (jichž přípisy A, B, C, D, příležitě k milostivému VCMti toho vyrozumění poníženě přednášíme) taková citování milostivě zastavovati, a od VCMti jakožto krále a pána našeho najmilostivějšího k tomu podobné milostivé laskavé a právě otcovské ochrany za naší paměti po třikráte nám horníkům věrným a upřímným poddaným VCMti jest milostivě uděleno a panu administrátorovi a konsistoři Pražské, když kněží našich se ujímali před sebe citovali a kterého z nich vyzdvihovati chtěli, o tom psaními a dekrety poručeno bylo, aby v předsevzetí svém se spokojili, kněží našich tím způsobem nestěžovali, jim překážky nečinili a tudy hornímu lidu, bez kteréhož bory nikterak státi nemohou, ku pozdvižení a rozbroji na škodu předně VCMti a těch hor příčiny nedávali; jakž z dotčených přípisův to VCMti k milostivé paměti přivedeno jest. I obávaje se, aby nynější předsevzetí jich pana administrátora a konsistoře Pražské za sebou něco škodného horám nepotáhlo a mezi lidem horním rozbroje a pozdvižení, jakž již něco toho se proslejchá, nespůsobilo, za čímž bychom znamenitejch a nenabytejch škod očekávati musili, pročež podle nahoře dostavené omluvy a ohrazení kněží našich i nás všech k VCMti, jakožto králi i pánu svému, v této křesťanské potřebné a spasitedlné příčině se utíkajíce ve vší snažnosti a poníženosti, jakž může najvejšeji prošeno bejti, prosíme a žádáme, že VCMt milostivejm dekretem při dotčené konsistoři Pražské to naříditi ráčí, aby kněží našich, kteříž s námi a obcí naší dobře spokojeni jsou, obec na nich a učení jich přestává, citováním nestěžovali, jimi nehejbali, jich nevyzdvihovali a toho cožby v obci naší roztržitost, nelásku a rozbroj a horám velikou a nenabytou škodu spůsobilo, na takové nedůvodné, nekonečné a od lidí všetečnostných a závistivých smyšlené zprávy před sebe nebrali; ale nám toho, abychom my v upřímné lásce, pokoji, svornosti a v dobrém srozumění, pod ochranou VCMti, krále a pána našeho najmilostivějšího zůstávaje, předně cti a chvály pána Buoha všemohoucího potom povolání a prací svejch a nákladu pro vzdělání a rozšíření hor, toho starožitného klínotu země této České, pokojně a náležitě vyhledávati mohli. S tím VCMti k spravedlivému opatření sebe i hory tyto k milostivé ochraně poroučejíce za brzkou a potěšitedlnou odpověd se vší ponížeností prosíme.

Datum na Horách Kutnách 9. Januarii léta devadesátého pátého.

VCMti věrní poddaní