I. Akta o pohřbu císaře Maximiliana a o sněmu, jenž zahájen byl dne 5. února a zavřen dne 2. března 1577.
Když císař Maximilian dne 12. října 1576 v Řezně se světem se rozžehnal, oznámil syn, císař Rudolf, úmrtí otce svého do Čech komoře české a některým svým důvěrníkům, a sice nejvyššímu purkrabímu Vilímovi z Rožmberka, nejvyššímu hofmistru Ladislavu staršímu z Lobkovic, nejvyššímu komorníku Bohuslavu Felixovi z Hasištejna a podkomořímu Burianu Trčkovi z Lípy, s dotazem, jaká by opatření v příčině vlády v království Českém učiněna býti měla. Jmenovaní úředníci odpověděli: poněvadž smrtí císaře Maximiliana povinnost všech nejvyšších úředníků zemských býti přestala, aby zatímně k dalšímu spravování úřadu je zmocnil a mandáty to vyhlásil. Podobná nařízení aby také učiněna byla do ostatních ku království Českému přivtělených zemí. Nejvyšší úředníci prosili zároveň císaře, aby, na kolik možno, brzy do Čech přijel, úřady definitivně osadil a od úředníků přísahy přijal.
Na takovou radu podepsal císař mandát, jímž obyvatelům království Českého oznamoval, že za nepřítomnosti své veškerým úředníkům, radám a krajským hejtmanům na dále moc dává, aby povinnosti své úřední spravovali; nejvyšší však správa v království že svěřena jest čtyřem již jmenovaným úředníkům zemským a purkrabímu kraje Hradeckého Albrechtu Kapounovi z Svojkova, aby s ostatními nejvyššími úředníky, soudci zemskými a radami na hradě Pražském všechny případité věci vyřizovali a jednoho každého v ztížnostech na místě královském ochraňovali.
Žádost, kterouž jmenovaní úředníci zemští prosebně králi byli projevili, aby brzy do Čech přijel a vladařství se ujal, nesplnila se, poněvadž císař v příčině tureckých záležitostí ve Vídni, jakožto hranicím Tureckým bližším sídle, přebývati musel. Oznámení o tom učinil pánu z Rožmberka s tím nařízením, aby 1. 1575 svolená berně jen na zaplacení lidu válečného na hranicích Uherských obrácena byla. Dne 12. listopadu podepsal císař Rudolf II. revers, kterýmž potvrdil všechny svobody, práva království Českého; mezi jinými zavázal se též žádných cizozemcův duchovních ani světských na úřady zemské, dvorské, městské, duchovní nesázeti než Čechy, ani jimi zámkův, měst koruny České osazovati, anebo jim jich svěřovati, přiřkl dále, že žádných zemi, knížetství, měst, zámkův, hradův, manův i jiných zboží od koruny České odtrhovati ani odcizovati nižádným obyčejem nedopustí, a což by již odtrženo, odcizeno bylo, to zase že ke koruně připojiti chce, a t. d. Po vydání takového reversu, jakýmž králové čeští při nastoupení vladařství se zavazovati museli, odejel císař do Lince.
Rudolf II. zakoušel hned při začátku svého vladaření nemalých nesnázi, jakéž mu smutné finanční poměry působily. Kdežto výdaje na vychování dvoru císařského uhrazovati musel jen půjčkami: žádala jej komora česká za opatření, jak by věřitelově dluhů královských mohli býti zaplaceni, poněvadž se peněz pro ně nedostává; anebo oznamovala mu (14. listopadu), že někteří z vyšších stavův zpěčují se za živobytí císaře Maximiliana svolenou berni a posudné odváděti, poněvadž po úmrtí císařově není na ni žádného práva. Na takové oznámení komory odpověděl Rudolf mandátem ze dne 26. listopadu, kterýmž nařizoval obyvatelstvu království Českého, aby svolená r. 1576 berně náležitě odvedena byla, i vyvrátil náhledy těch, kteříž by takovou berní povinni býti nechtěli pro smrt císaře Maximiliana. Téhož dne nařídil komoře české, aby žádných dluhů královských neplatila, ale jen úroky vypořádala, berně pak aby na nic jiného vydávána nebyla, než jen na obranu hranic Uherských.
Rozkaz komoře české byl datován v Linci, kamž císař již přibyl a kdež od některých českých nejvyšších úředníků zemských, kamž je byl obeslal, zvláště od nejvyššího purkrabí Pražského pozdraven, uvítán byl. Rožmberk chválil v řeči, kterouž císaře oslovil, že v příčině pevností na hranicích Uherských lepší řád má býti zaveden, projeviv při tom své zdání, aby porady o tom nedaly se ve Vídni ale v Praze, poněvadž ve Vídni nakažlivé řádily nemoce a Praha jest bližší mnohým německým knížatům, s nimiž v příčině té úřady konati se musejí. Také by přítomností císařovou v Praze odstraněny byly překážky, kteréž se naskýtají v příčině vybírání berně, zvláště ale posudného, jež někteří odváděti se zpěčují; a i jiná důležitá opatření, najmě však v příčině finančních poměrů (komory české), kterýchž znovu uspořádati nemálo jest potřebí, vykonána by býti mohla. Mimo to pravil Rožmberk, že musí císař přijati hold v markrabství Moravském, v Šlezích a Lužicích, má udíleti některým německým knížatům léna a obnoviti smlouvy dědičné. Nejvyšší purkrabí uznával sice ve své řeči, že císař vůči říši německé a jako držitel jiných ještě zemí nemůže stále v Čechách přebývati, projevil ale prosebnou žádost, aby aspoň větší část času svého panování v království Českém strávil. Dále žádal Rožmberk císaře, aby tělo otce svého, císaře Maximiliana, v hlavním kostele hradu Pražského pochovati dal (z čehož viděti, že ještě tehdy o místě, kde by k věčnému odpočinku uloženo býti mělo, nebylo konečně rozhodnuto); v příčině pak polské koruny aby císař naděje se nespouštěl, neboť co císaři Maximilianovi se nepodařilo, může zdařiti se jeho dětem, a protož aby ty Poláky, kteříž dynastie Habsburské se přidrželi, statky své i vlast svou opustili, podporoval, avšak jich ke dvoru svému nepřijímal anebo službou opatřoval. A konec významné řeči své zavřel nejvyšší purkrabí Pražský s žádostí, aby Rudolf mezi dvořanstvo své také některé z Čechův přijal.
Císař odpověděl, že vedle takové dobré rady se zachová a brzy do království Českého se vypraví, aby nutná opatření, zvláště konečné usazení úředníků, vykonati a sněm rozepsati mohl. Po vyřízení však takových záležitostí a po přijetí holdu od přivtělených ku království Českému zemí že musí opět do Vídně se odebrati, aby v příčině hranic Uherských náležitá opatření učiněna býti mohla; do Čech však že opět brzy se navrátí. Císař připomenul také v odpovědi své, že mrtvé tělo otce svého vedle prosebné žádosti nejvyššího purkrabího dá v Praze pohřbíti.
V průvodu mateře své opustil císař Rudolf II. Linec a přibyl dne 23. prosince do Prahy, kdež sněm na den 4. února 15 77 položil. Mezi tím radili se nejvyšší úředníci zemští, jakým způsobem by mrtvé tělo císaře Maximiliana z kláštera Vilringu u Lince, kdež až dosud odpočívalo, do Prahy převezeno býti mělo. Vedle jich návrhu měla mrtvola Maximilianova z Vilringu do kláštera Višňobrodského v Čechách převezena býti a sice v průvodu arciknížat Matiáše a Maximiliana, některých šlechticů z Horních, Dolních Rakous, biskupa Pasovského a jemu podřízených opatů, prelátů a proboštů. Ve Vyšším Brodě aby mrtvé tělo přijato bylo od arcibiskupa Pražského, a kdyby nemocný zůstával, na místě jeho od biskupa Olomouckého, kterýž by v průvodu českého duchovenstva a šlechty z jižních Čech je do Prahy doprovodil. V Praze pak aby přijal mrtvé tělo císař s ostatní šlechtou českou a doprovodil je do kostela sv. Jakuba, kdež by až ke dni slavného pohřbu vystaveno bylo. Kdyby mrtvola na cestě skrze Čechy na některou noc nemohla v některém katolickém kostele vystavena býti, měla pod černým stáném býti postavena.
Císař takové dobrozdání (datované 6. ledna 1577) schválil, a vyzval druhého již dne šlechtu z jižních českých krajů, aby mrtvé tělo na cestě skrze Cechy doprovodila; za několik potom dní vyzvána šlechta ostatních krajů, aby do Prahy se najíti dala. Současně také vyzván byl arcibiskup Pražský, aby se do Vyššího Brodu dostavil. Biskup Olomoucký s vyšším duchovenstvem moravským měl připojiti se k pohřebnímu průvodu v Českém Krumlově. — V slavnostním průvodu pohřebním přibylo mrtvé tělo císaře Maximiliana do Prahy dne 6. února. Císař se svými dvořany a při dvoře meškajícími vyslanci u nové brány je o 1. hodině odpolední očekával, a skrze Prahu, jejíž měšťané v plné zbroji na ulicích stáli, do kostela sv. Jakuba doprovodil. U sv. Jakuba leželo mrtvé tělo šest neděl, v kterémž čase konány přípravy k slavnostnímu průvodu do kostela na hradě Pražském, ku kterémuž také vyzvána byla šlechta z přivtělených zemí. Biskup Olomoucký, jenž mezi tím domů byl zajel, vymluvena se činil, aby přijeti nemusel; však omluva jeho nebyla přijata a císařem mu nařízeno, aby do Prahy přijel a oraci pohřební nad mrtvým tělem císaře Maximiliana vykonal. Na zřízení katafalku v hradním kostele poukázáno 200 tolarů. Komora česká postarati se musela o několik tisíc loket černého sukna na odění 200 chudých lidí a na přikrytí zdí i oltářů v jmenovaném kostele. A poněvadž císař nemalý počet znamenitých hostí očekával, musel také se starati o jich pohoštění; za kterouž příčinou požádal některé z panského i rytířského stavu, kláštery a města, aby mu do kuchyně královské na hrad Pražský pstruhy, lososy, lipany, mihule, lamprety odeslali. Paní Kateřina z Lokšanu byla požádána, aby na některý málo den kredenc od stříbra, mísy, talíře, koflíky, flaše a což by tak měla k uctění ťznamenitých potentatůŤ, knížat z říše zapůjčila. Stavové čeští vypravili ze stavu panského a rytířského posly na Karlštejn, aby klenoty korunní pro slavnost císařova pohřbu do Prahy přivezli. Mrtvola královská v sv. Jakubském kostele hlídána byla pečlivě dnem i nocí měšťany Pražskými.
Dne 22. měsíce března, po vykonání ceremonií církevních nad mrtvým tělem císaře Maximiliana v kostele sv. Jakuba, vyšel slavnostní pohřební průvod, jaký po věky v Praze vidán nebyl. Pět pěších ozbrojenců kráčelo v čele. Nejprve nesen černý kříž, za nímž šlo přes dvě stě starých chudých mužů v černých kuklech s hořícími svícemi v rukou. Potom nesen stříbrný kříž perlami vyzdobený, za kterýmž šli dvořané, služebníci císařští domácí i cizozemci, zvláště Němci, Vlachové a Španělové, také hořící svíce nesouce. V třetím oddělení šli choralisté a kněžstvo pod jednou, a sice vikáři, beneficiati a mniši rozličných řádův. Ve čtvrtém řadu kráčeli poslové z měst království Českého a Pražané, písaři, ouředníci z kanceláře královské, pážata a něco přespolních pánů. Po těch šli císařští radové, za kterýmiž 15 trubačů a jeden bubeník, majíce trouby zavázané a dolů na sobě zavěšené. Za nimi kráčeli dva pěkně vypravení herolti nesouce na sobě erby, jeden uherský a druhý království Českého. Potom neseny korouhve a vedeni koně ze všech zemí císařských, mezi kterýmiž šestnáctou Česká země ku poctivosti mrtvému králi, pánu svému, nádherně vyzdobila, již nesl Vácslav Zajíc z Hazmburku a na Strakonicích, Mistr křižovníkův; krásného koně českého se sedlem a pochvami zlatými i stříbrnými ozdobeného, aksamitem, na němž bílý lev s rozdvojitým ocasem vymalován byl, oděného, vedli Jindřich z Valdštejna a Albrecht Kapoun z Svojkova, purkrabí kraje Hradeckého. Sedmnáctou korouhev fiolné barvy a koně výborného dala země Uherská. Potom neseny dvě korouhve svaté říše bleskem zlata svítící, ty obě čtvero hrabat neslo. Naposledy nesena korouhev císařská a veden kůň zlatohlavem černým oděný, na němž byl kříž bílý; koně vedli kníže Minsterberské Karel a Petr Vok z Rožmberka. Za korouhvemi a koňmi šli kantoři s pacholaty a kaplane císařští, za těmi převorové, kanovníci, opatové ve svých hábitech, s berlami a velikými prsteny na rukou, po nich biskupové, před kterýmiž neseno bylo posvátné nádobí a berly zlatem, stříbrem, perlami drahými se blýštící. Za nimi nesena koruna a jiné české svátosti nejvyššími úředníky zemskými; čehož prvé nebývalo, aby klenotové nejdražší a nejznamenitější království Českého vůbec ukazováni byli. A sice nejprve Jaroslav Smiřický ze Smiřic, nejvyšší maršálek království Českého, nesl meč v pošvě velmi ozdobné a nákladné; druhý za ním, nejvyšší písař zemský, Michal Španovský z Lysova, nesl žezlo zlaté; třetí Adam z Švamberka, nejvyšší sudí zemský, nesl jablko zlaté s křížem, a za nimi kráčel nejvyšší purkrabí Pražský, Vilím z Rožmberka, nesa nejkrasší z ryzého zlata udělanou, nejdražšími perlami, kamením ozdobenou, zlatým leskem se stkvící korunu království Českého, kterouž někdy Blanka, císaře Karla IV manželka, s velikým nákladem dala udělati. Potom nesena regalia království Uherského a obzvláštní okrasy císaře samého, totiž zlaté rouno na polštáři, šturmhaub zlatem potažený a oděv císaři samému náležející, dále regalia říšská: meč, sceptrum, jablko a koruna. Za těmi šli dva herolti sv. říše, a tu neseno mrtvé tělo císaře Maximiliana čtyřiadvaceti osobami z stavu panského z rozličných zemí. Za márami kráčel císař Rudolf, král uherský a český, v černém oděvu, maje i tváře černým suknem zakryté. Za císařem šli arciknížata rakouská Arnošt, Matiáš, Maximilian, bratří císařovi, legat papežský, arcibiskup Kolínský, Vilém kníže bavorský. Za těmi šlo poselství sv. říše a veliký počet pánův a z rytířstva i jiného obecného lidu.
Za průvodem jel na koni muž, jenž peníze na památku pohřbu toho bité mezi lidi, zvláště při radnici Staroměstské, rozhazoval; o kteréž lidé s nemalým křikem velice se drali, a když mezi tlačící se lid i žoldnéři (kteříž dvěma řady jeden vedle druhého od kostela sv. Jakuba přes Staré město, most, Malou stranu až pod schody zámecké stáli) se vetřeli, nastal hrozný hluk, pokřik mezi lidem, a mezi pány některými i osobami duchovními poplach a zděšení. Ano na některé takový strach padl, že zrady pohřebního průvodu se vytrhše, obávajíce se nějaké zrady, pryč utíkali, aby se někde skryli
[L. 1589 povstala z nedorozumění osobních rozepře mezi Janem nejstarším Vchyňským ze Vchynic a Michalem Španovským z Lysova, jejíž předmětem byl poplach při pohřebním průvodu 1. 1577 stalý. Vchyňský vinil Španovského, jenž vedle ostatních nejvyšších ouředníku zemských nesl zlaté žezlo, že nad korunou zradil a s žezlem při tom pokřiku utekl a teprv se navrátil, když průvod zase klidně dále se ubíral. Čemuž Španovský odpíral; jakž všechno poznáváme z položených zde listin, kterýmiž žádají nahoře jmenovaní pánové svědectví v téže příčině na Jiříku z Lobkovic. I čtou se v tato slova:
Urozený pane, pane, Jiří starší Popele z Lobkovic na Libochovicích a Mělníce oc, nejvyšší pane hofmistře království Českého etc. Tohoto svědomí od VMti vedle práva a zřízení zemského, že mi je dekami-zemskými do slavného soudu zemského většího království Českého a to proti urozenému a statečnému rytíři panu Michalovi Španovskýmu z Lysova na Pacově a Vožici, nejvyššímu písaři království Českého, ku při půhonní dáti ráčíte, žádám. Předně, že to VMti dobře vědomé jest a v paměti své míti ráčíte, že léta dc sedmdesátého sedmého již jminulého na ten den, když jest se pohřeb slavný paměti JMU císaře Maximiliana jakožto krále českého etc, v městech Pražských konal a dál, a to v přítomnosti JMCské, krále a pána našeho nynějšího, že jest pan Michal Španovský z Lysova, nejvyšší písař království Českého, majíc sobě klenot království Českého, totižto sceptrum svěřený, tak aby týž klenot, v témž řádu a ordnunku jsouc postaven jako i jiní JJMti nejvyšší páni ouředníci zemští, kteříž jsou korunu a jiné klenoty království Českého nesli, k slavnosti a poctivosti téhož mrtvého těla, i on také v témž ordnunku jsouc postaven, nesl; i v tom, když jest JMCská, pán náš nejmilostivější, za slavnejm tím mrtvým tělem z rynku Starého města Pražského scházeti ráčil, před domem, kdež od starodávna slově ťu VlčehrdlůŤ, když též máry s týmž slavným mrtvým tělem na zem postaveny byly, za JMCskou mezi obecním lidem se nějaký pokřik a hluk stal, tak že někdeří lidé toho pokřiku sou se zděsili: tu že jest týž pan Michal Španovský, nejvyšší písař království Českého, z místa sobě uloženého i nařízeného a z toho ordnunku s klenotem království Českého s sceptrum pryč utekl a se skryl. A potom teprva, když sou se ty věci upokojily, když sme zase v též processi slavného toho pohřbu v nařízeném ordnunku jíti počali, tu že jest častopsaný pan Michal Španovský z ulic těch, kderé k mostu běží, zase zpátkem k mistu sobě nařízenýmu, nesouc sceptrum království Českého pod pláštěm, se navracoval a teprva proti domu, jenž slově ťu zlatýho křížeŤ zase na místo svý se najíti dal.
Potom pak jsouc od mnohých a zvláště pak od VMti tázán: co jest dělal a proč jest pryč utíkal, to za obranu, že jest toliko pozýval, měl, pravě, že jest proto tam běžel, aby lid ten, kderý jest utíkal, zdržel.
Též také i to, že VMti v paměti jest, že někderého času po vykonání již toho pohřbu, když jest mezi mnoho psaným panem Michalem Španovským a osobou mou o někderý řeči někdy pana Vratislava z Pernštejna,
nejvyššího kanclíře království Českého, a osoby mé se dotejkajíc, činiti bylo, tu že sem já jak JMti nejvyššího pana purkrabí Pražského, tak i VMti za to žádal, abyste VMt témuž panu Michalovi Španovskýmu, nejvyššímu písaři království Českého, to předložiti ráčili, že ho za to žádám, aby zoumyslně k osobě mé se nenutkal. Nebo jestliže by toho nepřestal, tehdy že já jemu se v tom ihned vohražuji, že chci mu to zjevně vůbec vyzdvihnonti a o něm to mluviti, že jest při pohřebu JMti slavné paměti císaře Maximiliana s sceptrum království Českého, s klenotem sobě svěřeným, od JMCské, krále a pána svého přítomného, nenáležitě utekl a v tom tak, jakž poctivýmu člověku a povinnosti jeho náleží, že jest se při pánu svým nechoval, a tak to vše, na žádost mou, že ste jemu to v známost uvésti ráčili. Avšak on věda o tom, že sem to o něm zjevně mluvil, že jest až posavad nikda toho s sebe nesvedl a po poctivosti svý nekráčel; ano i to také, že VMti vědomé jest a v paměti svý že míti ráčíte, nejvyšší pan sudí království Českého, pan Jiří Bořita z Martinic, jsouc na onen čas při témž pohřbu za jednoho správci a direktora nařízen, to že jest VMti z oust v uši mluvil a pravil, že jest se s týmž panem Michalem Španovským, nejvyšším písařem království Českého, když jest se z téhož utíkání k ordnunku a místu svýmu zase navracoval, potkal a o takovém často a mnoho psaného pana Michala Španovskýho při témž pohřbu a actu utíkání, že jste ráčil víc než od jednoho poctivého člověka, že to samo v sobě tak jest, slyšeti etc. A což tak VMti v tom dále povědomé jest, žádám, že mi to vše, nic ovšem nevypouštějíc, vedle dotčeného zřízení zemského vysvědčiti ráčíte. Datum cedule v sobotu po sv. Bartoloměji [26. srpna] léta Páně vosmdesátého devátého. Jan nejstarší Vchynský ze Vchynic na Nalžovech, Neprachovech a Zásmucích.
Urozený pane, pane Jiří starší z Lobkovic na Libochovicích a Mělníce etc, JMCské rado, komorníče a nejvyšší hofmistře království Českého! Tohoto svědomí na VMti podle práva a zřízení zemského, že mi je před pány JJMtí a vladyky do plného soudu zemského a to proti urozenému a statečnému rytíři panu Janovi nejstaršímu Vchynskýmu ze Vchynic dskami zemskými ku při půhonní dáti ráčíte, žádám. Že toho povědomí bej ti a v paměti své míti ráčíte, když jest pohřeb JMti císaře Maximiliana, slavné paměti, zde v Praze byl a tělo mrtvé JMti když skrze Staré město Pražské neseno bylo, že v lidu obecném se nějaký hluk a sem i tam běhání začalo, tak že osoby vyššího i nižšího stavu při témž pohřebu jsouce z míst svejch v tom hluku strkány a sem i tam odstupujíc: já jakožto jeden z nejvyšších úředníkův zemských, podle jinejch nejvyšších pánův úředníkův, maje sceptrum zlaté královské v rukou, koliks krokův z toho místa, kdež se ta bouřka stala, sem poodstoupil a lidi obecné napomenuvše, aby tak bez paměti sem i tam neběhajíc se zastavili, zase k svému místu sem šel a před jinejmi pány úředníky zemskými, korunu a jablko zlaté nesoucími, sem šel a sceptrum zlaté v ruce své zjevně sem nesl až na hrad Pražskej. A což VMti o tom o všem více vědomé jest, že mi to podle téhož práva a zřízení zemského seznati a vysvědčiti ráčíte. Dána cedule v outerý po svatém Jiljí [5. září] léta etc LXXXIX0. Michal Španovský z Lysova, nejvyšší písař království Českého.] Císař slyše takový hluk a křik, sňav sukno, kterýmž tváře zakryty měl, tázal se, co by to znamenalo? a když mu odpovědíno, že toho nic není, bral se průvod dále beze vší překážky až do kostela sv. Víta na hradě Pražském. Kdež druhého dne 23. března za přítomnosti císaře Rudolfa, jeho matky, vdovy po císaři Maximilianovi, arciknížat a jiných mnohých knížat, pánů slavná mše se zvláštními ceremoniemi od biskupův Vídeňského, Olomouckého a Vratislavského (toho času arcibiskup Pražský těžce byl nemocen) vykonávána. Tu po ofertoriu všechny korouhve a koně se všemi okrasami, s kterýmiž při pohřebním průvodu neseny a vedeni byli, od předních pánův týchž zemí, jichž erbové na nich vymalováni byli, do kostela a zde mimo oltář, kdež se mše sloužila, opět neseny a vedeni byli. Korouhve pak na památku v kostele zavěšeny. Po ukončení mše svaté mrtvé tělo císaře Maximiliana do hrobu s jistými ceremoniemi a zármutkem nemalým všech přítomných položeno a vedle otce a mateře pochováno.
Vedle příprav k pohřebnímu průvodu císaře Maximiliana konaných, držány také úřady v příčině předloh k sněmu, jenž zahájen býti měl dne 4. února 1577. Komora dvorská i česká podaly dne 12. ledna t. r. svá dobrozdání císaři, jaké by návrhy předložiti měl budoucímu sněmu: 1. aby stavové svolili berni na obhájení hranic proti Turku, kteráž by ročně se páčila nejméně na 200.000 tolarů; kdyby méně sebráno bylo, aby stavové doplnili, kdyby více se sešlo, že by na potřeby zemské obrátiti mohli; 2. stavové aby učinili půjčku 200.000 tolarů na zaplacení lidu válečného; splátka takové sumy díti by se mohla ze svolené berně; 3. aby stavové byli požádáni za pomoc 50.000 zl. na obranu pohraničných pevností proti Turku; 4. posudné aby povoleno bylo na pět let, a sice 4 groše ze sudu a pátý groš pro císařovnu vdovu; 5. na splacení dluhů královských aby povolena byla na deset roků roční suma 25.000 tolarů; 6. kraj Chebský, Loketský a hrabství Kladské aby svolené berně rovněž jako ostatní obyvatelé království Českého povinny byly odváděti.
Císař nepřijal všechny takové návrhy zúplna, chtěl se spokojiti s pomocí 150.000 tolarů na obhájení hranic; o ostatních návrzích měly díti se ještě úřady s nejvyššími úředníky zemskými. Komora dvorská radila ještě k tomu, aby s nejvyššími úředníky zemskými také uvažováno bylo, zda by možné bylo při sněmu 100.000 tolarů na vychování dvoru žádati. Takové návrhy svědčí o tom, že Rudolf se svou vládou v nemalých byl nesnázích o peníze; a to bylo také příčinou, že i polovici posudného, kteréž bylo sněmem svoleno na zaplacení dlužných úroků z dluhů královských, císař vyzdvihl a jinam vydal. Poněvadž ale věřitelé, nedostávše ani úroků, rukojmím dluhů královských exekucí hrozili, což by nejen na ujmu reputace královské i císařské býti a kredit podkopati muselo, prosila komora snažně, aby jí všechno posudné opět ponecháno bylo.
Z proposice sněmu předložené vidíme, jaké změny se staly v původních návrzích, komorou dvorskou a českou učiněných, po úřadě s nejvyššími úředníky zemskými království Českého. Císař žádal 1. za povolení 200.000 kop gr. m. po dva roky na ochranu hranic Uherských, 2. za svolení jisté sumy posudného rovněž na dvě léta, 3. pomoc na udržování a opatření hraničných pevností. Dále dotýkala se předloha královská plavby po Labi, luxusu v šatstvu, pankytování a společné všech zemí císařských defensí.
Zahájení sněmu dalo se obvyklým slavnostním způsobem dne 5. února. Za přítomnosti císaře Rudolfa mluvil nejprve nejvyšší hofmistr k stavům českým, ukazuje na příčiny proč svoláni byli potom četl rada komory české královskou proposici. Po přečtení předlohy královské oslovil císař stavy české německým jazykem, vykládaje obšírnými slovy nesnáze své finanční. Řeč císařovu tlumočil větu za větou dvorský sekretář Schönfeld českým jazykem. Po řeči králově sestoupili se stavové a, rozmluvivše spolu, odpověděli ústy nejvyššího purkrabí Pražského českým jazykem slova díků; kterážto řeč opět jmenovaným sekretářem dvorským slovo za slovem německy císaři vykládána byla. Tři dni potom přednášel nejvyšší purkrabí králi desideria stavův, o kterýchž by rádi byli porady konati chtěli. Žádal za brzké osazení uprázdněných úřadů, slíbil, že stavové mezi sebou o tom jednati budou, jakby vláda za nepřítomnosti královy v zemi opatřena býti měla, žádal za obnovení Ťerbanuňkůvť se sousedícími knížaty, zvláště za reformu smlouvy se saským knížetem, prosil za konečné srovnání hranic království Českého a mince, protestoval proti tomu, že Loketští nechtí na soudní půhony v Praze státi, že Chebsko, Loketsko a Kladsko stejně jako ostatní obyvatelé království Českého berni sněmem svolenou neodvozují, i žádal krále, aby věc taková konečně vypořádána byla. Prosil dále, aby práva městská, poněvadž jedna s druhými se nesrovnávají, přehlédnuta a srovnána byla; stavu městskému aby Ferdinandem I. odňaté právo odúmrtní vráceno bylo. A zmíniv se ještě o některých soukromých záležitostech zavřel svou řeč slibem, že stavové proposici královskou bedlivě uvažovati budou.
Císař v odpovědi své schválil přednesené nejvyšším purkrabím žádosti, načež započalo jednání sněmovní jak o předloze královské tak i o vlastních desideriích stavův; usnesení sněmovní byla na konci t. m. redigována.
V prvním artikuli usnesení sněmovního vysloveny od stavův díky císaři za potvrzení privilegií a za nařízení řádu, jakby spravování království za nepřítomnosti císařovy v zemi opatřeno býti mohlo. Druhé usnesení sněmovní týkalo se svolení berně jako pomoc proti Turku. Na místě jisté sumy svolili stavové berni z pozemků a z domů svých poddaných; k níž přispívati také museli duchovní hodnostáři, manové, dědiníci a nápravníci. Pražané a města zavázali se ročně 25.000 kop gr. m. dáti. Židé přes 20 let staří platili 1 kopu a 30 gr. č. ročně, kterémuž 20 let nebylo polovici, t. 45 gr. č. Posudného bylo svoleno 5 gr. ze sudu. V příčině opatření země bylo svoleno, aby jeden každý z stavův ze 3000 kop gr. č. statku svého jeden kůň zbrojný a jednoho pěšího, když by potřeba toho byla, vypraviti povinen byl. Mince cizí lehká do království Českého nanesená, poněvadž na velikou škodu dobré domácí minci i obyvatelstvu byla a jest, aby ze země vybyta byla, a od času sv. Jiljí aby více brána nebyla. Stavu městskému byla polovice odoumrtí po zemřelých bez dědiců spoluobyvatelích navrácena. Práva městská měla býti od společné komise císařem i stavy zvolené skorigována, pře-hlídnuta a srovnána, kteráž práce začíti měla v pondělí po božím vstoupení (20. května). V příčině mezí a hranic království Českého dána moc nejvyšším ouředníkům a soudcům zemským, aby s kurfiršty a knížaty z okolních zemí odpory v příčině mezí a hranic stalé přátelskou smlouvou nebo právně vyrovnali. Dále žádali stavové císaře, aby erbanuňkové s okolními knížaty brzy obnoveni byli; jednání v příčině plavby po Labi až do moře aby předsevzato bylo. Stavové k přímluvě císařově svolili k tomu, aby obyvatelé země Fojtlandu, kteráž od císaře, jako krále českého, kurfirštu saskému pod léno propůjčena byla, revers od sebe dávati nemuseli, že po úmrtí kurfiršta saského, kdyby žádných potomků mužských nebylo, opět ku království Českému připadnou: nýbrž aby jen kurfirštové saští při přijímání léna revers vydávali a v něm klausulí dokládali, že po vymření jich Fojtland ku království Českému opět připadne. Svoleno k tomu, aby po návrhu pána z Rožmberka některé nepříležité vesnice od úřadu purkrabství Pražského odprodány a za ztržené peníze pro dobré téhož ouřadu jiné statky koupeny byly. Uznáno s díky, že jmenovaný nejvyšší purkrabí o rozmnožení statku téhož úřadu za vlastní peníze horlivě se stará. Dále povolili stavové k tomu, aby statky některé ku koruně náležející k dědictví prodány, směněny anebo sumy peněz na ně zapsány býti mohly. K žádosti Kutnohorských, aby pro vzdělání dolů sněmem 1. i575 svolených 1.500 kop gr. č. vyplaceno bylo: učiněno snesení, aby komise provedené práce za takové peníze ohledala a když shledá, že všechno k dobrému vynaloženo, aby jim zaplaceno hylo. Z usnesení sněmovních viděti, že stavové určitou sumu berní císaři nesvolili, a že svolené daně výši císařem požadovaných asi nedosáhly.
Po ukončení zasedání sněmovního přibyli do Prahy zástupcové města Chebu a rytířstva z chebského kraje, aby, jako již za Ferdinanda I a Maximiliana (zvláště v letech 1570, 1572 a 1574), vyjednávali v příčině požadované od nich berně. Nechtěli jako ostatní obyvatelé království Českého vedle usnesení sněmovního berni odvozovati, nýbrž žádali, aby s nimi zvláště o svolení jako posaváde jednáno bylo. Ve spisu císaři podaném ukazovali na to, že kraj Chebský není ku koruně České při-vtělená, ale jen králi Janovi zastavená země, a sice s tou výminkou, že království České nemá si žádných jiných k ní osvojovati práv, než-li jakých měla říše za času její zastavení. Svobody kraje Chebského bývaly prý vždy potvrzovány a nikdy obmezovány, začež Chebsko střídavě králům českým jistou sumu peněz povolovalo. A nejenom prý právo osvobozuje je v příčině daní od usnesení sněmu království Českého, ale i pro vlastní břemena, jako placení úroků, nemalá cla a výdaje činěné na obranu, jako hraničného města, nemohou berni jako ostatní obyvatelé odváděti. Vymlouvali se, že nechtí býti od daní osvobozeni, však aby se s nimi jako dříve o svolení jisté sumy skrze královské komisaře v Chebu vyjednávalo. Jaké se jim dostalo odpovědi, nevíme, z uveřejněných listin poznáváme, že zavázali se k odvádění sumy 1000 zlatých. Komora česká nebyla s takovým podáním spokojena, i ukázala, že Chebsko r. 1574 zaplatilo 1500 zl., v letech 1575 a 1576 ničeho že neodvedlo: protož aby za ta dvě léta i s rokem 1577 dohromady 4000 tolarů zaplatili. Viděti z takového návrhu, že zatímně přijata úhrná suma, kteráž zajisté byla menší, nežli kdyby byli jako ostatní obyvatelé království Českého vedle usnesení sněmovního berni odvozovati museli.
Jako Chebsko vyhrazovalo si i Loketsko, aby, v příčině placení daní, s nimi vedle jich privilejí zvláštně vyjednáváno bylo. Komora česká navrhla, aby dali sumu 3000 tolarů za dobu 1575—Tj. Císařská komora dvorská schválila návrhy komory české a radila, aby komisaři v příčině vyjednáváni o zaplacení určité sumy do Chebska a Loketská vysláni byli; poněvadž by nebylo radno zaplacení daně od nich odkládati až do té doby, kdy by rozhodnuto bylo, zda-li stejně jako ostatní obyvatelé království Českého berni odváděti mají, neboť by daň za poslední léta k ztrátě přijíti mohla..
K takovému dobrozdání dvorské komory přičinil nejvyšší kancléř pán z Pernštejna poznámku: že Loketsko a Kladsko jsou přivtělená území království Českého, a že by tudíž platiti měli berni stejně jako ostatní obyvatelé království; Chebsko však že náleží k říši, a s těmi tudíž aby skrze zvláštního komisaře o berni vyjednáváno bylo. Císař rozhodl, aby otázka v příčině zvláštního vyhrazení Chebska a Loketská odložena byla do budoucího sněmu.
Po ukončení zasedání sněmovního odebral se císař na Moravu a do ostatních ku království Českému přivtělených zemí, aby přijal, jako králi českému, povinný mu hold. Dříve však nežli opustil Čechy, vydal instrukcí místodržícím, správčím a radám království Českého, jakby se za nepřítomnosti jeho v povolání a povinnostech svých chovati měli. Měli nejprve toho se vší pilností hleděti, což by se cti a chvály boží dotýkalo, svobody; regalie i všechny starobylé pořádky hájiti, erbanuňky, hranice, pomezí opatrovati, aby koruně České nic na ublížení předsebráno nebylo, spravedlivost ke všem stejně aby zachovávána byla. Místodržící měli všickni (deset), nebo alespoň pět nebo šest, v kanceláři od sedmi do desíti hodin dopoledne v pondělí, úterý, čtvrtek a pátek pospolu bývati, kdyby však nutná potřeba toho ukazovala tehdy aby každého dne i v neděli a svátek se scházeli; o všech důležitějších věcech měli císaři zprávu podávati, na správu městskou pilný pozor míti, překupnictví a tudíž drahotu obmezovati, zvláště aby stav panský, rytířský i jiní přespolní lidé od řemeslníků v koupi a prodeji nadsazováni a ztěžováni nebyli; v Praze dobrý řád při ohni, strany klizení ulic, opatření chudých lidí, žebráků, v příčině všelijakých loupeží v zemi aby zachováván, a na cizozemce i neznámé osoby aby v hostinských domích dobrý pozor dán byl. Pro větší důstojnost jich nařízení odevzdal císař Rudolf pečeť svou místokancléři k užívání.
Mezi akty při sněmu tomto ponejprv otištěnými nalézají se svolení jednotlivých nebo všech stavů v příčině přijetí osob šlechtických do stavů nebo za obyvatele království Českého, na zástavu nebo v dědictví dání královských statků.
Vedle instrukce Ferdinandem I. české komoře 1527 dané měla komora dvorská jakési právo sahati v obor působnosti komory české, a poněvadž znala finanční poměry všech zemí císařských i potřeby, povinnosti císařovy, proto činívala také návrhy, jaké berní požadavky měly by jednotlivým zemím býti ukládány: a tím stávala se poznenáhla jako nejvyšším finančním úřadem všech zemí císařských. Listina jedna ukazuje, že společně s komorou českou proposici pro český sněm navrhla. Ze takový rozhodující vliv císařské komory dvorské nebyl v Čechách ani v Uhřích vítaným, jest na bíledni; ačkoliv v království Českém nezjevila se nikdy tak zřejmá oposice proti tomu jako v Uhřích. Jen v případech, kdy komora dvorská příliš do právomocnosti království Českého sahala, na př. když některé komorní statky v Horní Lužici bez vědomí komory české zastavila, ztěžovala si tato, že komora dvorská sahá mimo obor své působnosti. Komora dvorská omlouvala se, že jednala tak jako někdy za císaře Maximiliana se již stalo, a poněvadž nutná potřeba peněz na ochranu proti Turku toho vyžadovala.