1575 od 4. října až do 10. prosince. - MS. souč. 2. G. 10. v museu král. Českého.

D. seniori Carmelitano. [Bratří čeští nazývali Mladou Boleslav "hora Karmel".]

S. D. Mi charissime pater. Pospěšně Vám toto psaní činím za příčinou tou: pan Hrzán ke mně psaní učinil, Vám je k přečtení pro širší vyrozumění odsílám a k paměti Vám přivozuji, když sem u Vás s panem Hrzánem byl, na čem sme zůstali, to vše při J. M. pánu, panu z Valdštejna od nás jest pánu v známost uvedeno, a poněvadž sem Vás, jeda z Dobrovice, doma (maje Vás o tom co sme tam zjednali spraviti) nenašel, a mne zatím toto psaní došlo, Vám oznamuji, že J. M. pán tuto radu dal, abychom záhy do Prahy, kteříž obesláni jsme, se sjeli a suplikací sepsali pánům (totiž pánu z Valdštejna a panu sudímu a panu Španovskému) jakožto ochráncům, jich že žádáme za ochranu, poněvadž tuto nic jiného nečiníme než to, oč sme se s nimi za jedno snesli a srovnali, aby nás, poněvadž sme obesláni, také ochránili a neopouštěli, a my také co sme připověděli podle toho a při Jich M. že státi a dosti tomu činiti že míníme a chceme, poněvadž jest pak J. M. nám k tomu i dovoliti ráčil, a ta suplikací aby byla což může nejkratčeji sepsána, tak aby nás neměli za co ujíti, a pány ochrance abychom defensory nejmenovali než ochrancemi v též suplikací, administrátora a kněží v ní za nepořádné abychom nejmenovali a nekladli, abychom se v nějakou při nepletli. - Druhé, i tato rada od J. M. jest dána, když již se postavíme na hradě Pražském, a nás po jednom neb po dvou slyšeti kdyby chtěli, nikterakž v to abychom se nedávali a se neodtrhovali jedni od druhých, než abychom pro podstatu při sobě stáli a pohotově suplikací měli a v ní doložili, poněvadž jest jisté sněmovní snešení a k tomu od J. M. C. slovy stvrzeno i dovoleno, a my mimo to nic jiného nečiníme, že žádáme, při tom zachováni býti, a s ní hned, jsouce tak pospolku, abychom od sebe buďto pánům místodržícím (jestli by od krále jim poručeno bylo Vás vyslyšeti) nebo J. M. Kr. z prostředku našeho vyslati a skrze ně od sebe oznámiti dali, že teď všickni sme se podle obeslání postavili a se roztrhnouti že nemíníme, nýbrž žádáme tak podle toho zachováni býti. A v té suplikací abychom se zejména obeslaní podepsali a ji prvé než stání přijde k skorigování pánu z Valdštejna přinesli, že on ji bohdá k našemu dobrému s panem sudím uvážiti a skorigovati chce a nás v ničemž neopouštěti, a kdyby zaneprázdnění pán neměl, že by sobě nelitoval práce do Prahy sjeti a při pánu z Rožmberka a jiných vyzvěděti na čem věc jest, a že tím jist jest, že z toho obeslání nic nebude, než toliko že chtějí rádi pokoštovati, mohlo-li by se co z. toho přetrhnouti při nás. To také pán pravil, nyní na vás a potom na nás kdyby co tu mohli provésti. Bylo by mnoho psáti o všem co pán mluvil. Aby ste mohli porozuměti, pan Hrzán kdež dokládá naše společné zůstání, abych jej spravil co sem vyřídil, nic jiného se nemíní, než když sem měl z Dobrovice jeti zůstáno bylo, abych se zastavil u Vás a Vás, na čem jest ta věc, spravil a Vás žádal, abyste nám tu suplikací sepsali: i prosím možné-li, jestli nemůžete ji dnes sepsati, ale panu Hrzánovi prosím oznamte, jak by ji měl dáti sepsati, neb již veliký čas jest, poněvadž pán z Valdštejna v Praze jest a mně též po mém pacholeti odpověď že mi dáte, abych mohl pana Hrzáně odpovědí spraviti, nebo posel jeho u mne čeká a prosí, že má poručení, aby hned zase vypraven byl, jeho abych nemeškal; tak držím, že pan Hrzán do Prahy se strojí. Což věřím a prosím, pokudž Vám může čas postačiti, že nás, můj zvláště milý pane otče, radou Vaší neopustíte v těchto našich potřebách. Bene valete můj zvláště milý pane otče, a pán Bůh račiž popříti nám v dobrém zdraví shledání. Datum na Sionu v outerý po sv. Michalu archandělu léta 75.

Toto jest odpověď páně kanclířova, kterouž dává nejvyššímu panu komorníkovi království Českého na jeho psaní, kteréžto odpovědi datum jest v Řezně 12. dne Octobris l. 75.

Po odjezdu J. M. C. z Prahy že ste nemálo lidí a zvláště přespolních vypraviti ráčili, dobrý skutek vyřízen, nad čímž i J. M. C. oblíbení nésti ráčí. A poněvadž ste strany věci své panu Jaroslavovi z Martinic psáti a jemu tu solicitací poručiti ráčili, vidí mi se za neškodné k tomu přivésti, aby J. M. Kr. za V. M. svou přímluvu učiniti ráčil; na mně v té příčině, dokonale věřiti račte, menší věcí scházeti nemá a nebude. Aby to bratrské do Boleslavě sjíždění, o kterémž oznamovati ráčíte, k přetrhnutí časně přišlo, jest jistě obzvláštní potřeba a vykonáním také toho dlouho se protahovati nebude. S tím milost boží popříti rač našeho v dobrém zdraví šťastného shledání."

Toto jest také pan komorník na zvláštní škartičce napsal svou vlastní rukou a do listu vložil: "I to mi se zdálo za potřebné V. M. oznámiti, že mi jest dnešního dne praveno o tom, kterak včerejšího dne, totiž v sobotu, mnoho vozů potkali, kteříž sou do Boleslavi do sboru jeli, a tak oni tam zjevně svá pikhartská náboženství provozují, a protož jest příliš veliká potřeba to přetrhnouti."

Toto jest post scripta, kteráž pan kanclíř psal a do listu pánům místodržícím náležitého položil: "Ty bratrské sjízdy, které se do Mladé Boleslavi dějí, nic mi se nelíbí a sám důležitou potřebu uznávám, což také i fedrovati budu, aby ta jiskra ne k roznícení ale k udušení a přetržení což nejdříve přišla."

S. D. Otče v Kristu pánu milý! Pamatuje na žádost Vaši, abych dostana psaní těch od císaře poslaných městům i místodržícím, Vám abych je odeslal, což tak činím; z nichž dále budete moci porozuměti, jaká jest vůle jeho proti pravdě, aby byla zahlazena a podle toho naši nepřátelé co o nás myslí, jest poněkud vědomé, a netoliko nepřátelé ale i přátelé, kteříž sou se k nám poněkud přihlásili. Neb sem dnešní den slyšel od jednoho z našich dobrého přítele, jaká jest byla řeč u pana komorníka, při čemž ten dobrý pán byl a také i pan Kapoun, purkrabě Hradecký! A tu řeč mluviti začal pan komorník v tato slova: "Jáť sem slyšel cosi velikého, že by Bratří Boleslavští měli býti všickni kalvínové, a svou pejchou že sou pyšní a neústupní a o sobě mnoho smýšlející a jiné že všecky potlačují a toho že jest pan Kapoun potvrdil, že jest to tak; a k té řeči že se jest ozvati nesměl ten, kterýž tu byl přítomen z našich, t. pan Malovec, místopísař, vida, že by sám málo byl proti nim postihl; než to mi pravil, že by pan komorník to vzíti měl od pana sudího nejvyššího, ale já tomu milostivě věřím, neb jest komorník takový střelec, že mu často míra chybuje. To jest mi také pravil pan Malovec, že se panem komorníkem mnoho mluvil o ty nevole a nesnáze, kteréž se tuto vidí a k zlému se schyluje, aby proto na ty věci myslil, co za tím jde a coby i jemu odtud přijíti mohlo, aby raději ku pokoji mezi císařem a tímto královstvím a stavy jeho příčin pohledal: ale on předce jako vzteklý proti tomu se postavuje a s jinými zapálen jest, kdyby jen mohl k tomu přivésti, aby to způsobil co jinde jest, ač někdy trochu se spokojil a hned zase na způsob prvnější přišel, ač sem jemu mnoho příkladů připomínal, co odtud přicházelo a jak pán Bůh hrozně trestával, nic sem nemohl na něm porozuměti, aby ku pokoji směřovati měl, a ještě toho doložil, darmoť jest, než jim to jejich náboženství přetrhnouti. Item, také dnes psaní opět jest čteno císařské, poroučející pod zbavením milosti císařské a pod skutečným trestáním, aby osady, kteréž kněží luteriánské míti chtěly, jich nikoli nepřijímaly, ale aby kněžími od konsistoře, kteréž by jim dala, se spravovaly a řídily jináč nečiníce nikoli, že jest na tom konečná vůle J. M. A kněží kališní nepřestávají štváti lidi divným nás haněním, ohyzďováním i shromáždění našich, a že v těch svých nočních scházeních všecky peské neřády, hanebnosti provodíme, a že sme chtěli z jejich chrámů svatých nadělati stodol a malování svatá zkaziti i obrazy, to jest Malostranský tuto neděli zjevně mluvil. Administrátor pak na ta slova "co jest císařovo, dejte císaři," že všickni povinni sou císaře a kněží t. nás poslouchati, neb nám, hle našim věrným milým píše: a kdo by toho nečinil, v pekle býti musí, a že hle ne nadarmo kníže nese meč, než aby trestal sektáře bludné, a ten meč jest šatlava, kat, šibenice, kterýmžto má zabíjeti a mordovati, kdož by nechtěli poslouchati císaře a nás kněží; a divné tlachanice jiné jest žval ten vymořený a proklatý béél. Pán Bůh a Hospodin náš, račiž sám hanebným lvům litým zuby jich vyraziti, aby stádečka jeho milého nerozsápali, jakož pak tak naději mám, že pán podle svých slibů milostných učiniti ráčí a svůj lid zachová; a pakli pán co dopustí pro zkušení, přidá trpělivosti svaté i stálosti a potom prospěch učiní i užitek, a my jeho budeme chváliti po všecky dni života našeho. A s tím Vás pánu Bohu v jeho svatou ochranu a mocné opatrování poroučím a Vám se jako otci milému v Kristu i modlitbám Vašim dóvěřuji. Datum v místě Vám známém dne 8. Novembris léta ut supra.

Poslušenství synovské s žádostí dobrého Vám vzkazuji otče v Pánu nejmilejší. Když Vám pán Bůh opět nemálo robot v pokoji odbýti a ve zdraví se navrátiti popřál, z tohoť velice potěšen sem, zprávu o tom maje od Bratra Jana a z psaní Vašeho porozuměv, že co by se u nás dálo, žádáte věděti, načež sem vždycky pilně pozoroval, aby se to tak stalo; prodlelo se pak tím, že naši nepřátelé také nevelmi kvapili nám se zjeviti co by dělati s námi umínili. Toho pak, co sou již v tom času s námi učinili, suma krátká jest tato: mandát ten sobě od posla císařského koupili v Litomyšli (bojíc se, aby posel snad Landškrouna nechybil,) s ním ouřad šel k ouředníkovi, aby on jej Bratřím ohlásil, on tím od sebe strkal. Oni v pondělí (ut infra) poslali, aby 12 osob z našich na rathouz se postavilo; vyslali sme toliko šest, oni jich pustiti před se nechtěli, protože prý úředník poručil O 12 osobách, toho že měniti nesmějí. Protož tak se stalo těm 12. Nejprv mluvili, že jim nesnáze nepřejí, než což činí, že musí; druhé, mandát jim přečtli a poručili se jim tak chovati. Na to naši žádali, aby to jiným oznámiti mohli a s nimi se poraditi a potom že jim odpověď dadí. Tak se stalo. My spolu promluvíc to dali sme za odpověď: 1. že nám dobrého přejí a ne zlého jim děkujeme; 2. co se mandátu dotýče, že Bratří v něm toho najíti nemohou, by se na ně vztahoval, poněvadž zejména o Bratřích nic není a poněvadž náboženství své ne postranně ale zjevně vedeme a to ne jiné učení než v konfesí zavřené, s kterouž Bratří ne po koutech se kryli ale přednesli prvé a nyní v plném sněmě to učení schválili, císař slíbil při něm zachovati, a protož že jich za to žádáme, aby se oni o to spokojili, toho mandátu na nás nestrkali, ale čekali, až by J. M. C. dále vysvětlila, koho jím a které postranní náboženství míniti ráčí. Na tuto odpověď se hanebně (jako řezníci) zbouřili, všickni křičeli, že se na nás vztahuje a že. sobě to zapsati musejí, že sou jej nám přečtli, důvod prej neb psáno: kdybych jim nemluvil hříchu by neměli, item, dejte císaři co... a Bohu.... Takž předce psali to, jak dole uzříte, a naši odešli. Já je hned vyslal zase s tím, že žádného zápisu Bratří na se učiniti nedopustí a že žádají, co sou tu koli naznamenali, aby toho měli výpis. A takž povolili, aby se naši s písařem o něj smluvili, kteréhož sme dosti těžce potom dostali; ale o tom by bylo mnoho. Já pak boje se vždy, aby nás nepodvedli, šel sem ku panu ouředníkovi, učiniv mu poctivost, ptal sem se: ví-li o tom, co činí ouřad s našimi a jestli jeho poručení? Odpověděl a zapřel: že neporučil jim toho, o mandátu že ví. Dále ptal sem se: on-li jim poručil o 12 osobách, že ouřad tak tvrdě na tom stál (ouřad to proto činil aby, když by jich veliký houf byl, tím větší posměch jim před nepřátely činěn byl), k tomu odpověděl: že lhou, že jim neporučil, a dále mnoho mluvil, že my můžem míti pokoj, sloužiti Bohu a pilně se scházeti a nedbati na ně nic, že nejsou než bloudi a troupi, a by moudří byli, že by se v to nedávali. Já: že rádi chceme, na tom hned přestáváme, toliko se toho nedopustíme, aby zápisem měl na nás ten mandát obrácen býti. On řekl: že nic nám netřeba se toho báti, poněvadž se zápis bez povolení druhé strany učiniti nemůž. A s tím dal sem mu dobrou noc. On hned ráno v outerý ouřad k sobě obeslal, spis mu museli ukázati, pro kterýž je velmi ulál, až někteří s pláčem dolů šli, nejvíce pak proto na ně těžek byl, že sou jeho napřed postavili, jakoby to vše z jeho rozkazu děláno bylo, tu že řekl: že oni tím vinni budou, že za nepřítele bratrského všudy po všech Čechách roznesen bude a všecky pány že proti němu zbouří. Oni pak ouřad všudy běhali, prosili, aby jim ten výpis [Výpis: Léta Páně 75 v pondělí před památkou svatého Martina z poručení urozeného pana Adama Bukovského z Hustiřan, ouředníka ty časy na Landškrouně, za pana purmistra a primasa Faltysa Janyše, Faltysa Pyfle, Faltysa Brunclíka, Pavla Řezníka, Jakuba Nogle, Prokše Rouhy, Jiříka Zigle, Martina Biskupa, Matouše Prchlíka, Ondřeje Štrosa, Petra Moudrého, Matouše Garštmanového zetě a v přítomnosti starších obecních těchto: Jana Podušky, Jiříka Kluga, Januše Hereše, Václava Garštmana, Martina Štefka, Jana Vysockého obesláni jsou starší Bratří, na místě jiných Bratří všech, a to tito zejména: Václav Zahrádka, Jiřík Trnka, Kristel Rysener, Bartoloměj Quirin, Lorenc Reichel, Petr Šrámek, Albrecht Soukeník, Martin Chládek, Martin Ludvík, Lorenc Havránek, Šimon Žemlička, Pavel Kavka a jest jim mandát od J. Vel. C., pána, pana našeho, všech nejmilostivějšího, přečten, kteréhož datum v městě říšském v Řezně v středu po sv. Jeronýmu 75, a jest jim přísně přikázáno, aby se tak a nejinak chovali, jak v mandátu stojí poznamenáno.] navrácen byl; naši je tím odbyli, že jej odeslali pryč a kdo ví kam se nedostal, že, poněvadž všech třech stavův se dotýče předně a teď pak oni Bratří mezi ně pojati býti mají, že se musí poraditi s těmi, jichž se předně dotýče a zejména, mezi tím že žádají při pokoji zachováni býti. To suma té bouřky. - My předce sloužíme pánu Bohu, jiným to divné, mnoho jich chodí na zvědy co děláme a co tomu říkati budeme; o to pracuji, aby nic nového neslyšeli ani zmínky o té bouřce. K pobožnosti jako i prvé předce sobě sloužíme a k tomu od Boha pomoci žádáme, věřím, že i Vy v tom nám pomocni předce budete, a co se tomu jejich psaní říkati má, čili mlčením pominouti, prosím, že poradíte. Datum v outerý po sv. Martině léta ut supra.

S. D. Oznamuji Vám po tomto naschválním poselství o tom, co se stalo v Doubravici neděle pominulé, že jest pan ouředník na Nových Hradích beze všeho poručení panského tak mocného z návodu toho kněze nešlechetného všecky ty Bratří, kteříž sou se spolu k boží poctě v chvilku nešporní shromáždili, obeslal skrze rychtáře, a přijda do shromáždění rychtář tu promluvil k Telcovi starému, že jest poručení pana hejtmana: aby ty Telče i se všemi těmi, kteříž dnes týden i dnes v zboru byli, aby se nahoře postavil jinak nečiníce. Takž oni ihned po nešpoře na zámek jíti musili, a tu ten hejtman přísně se na ně domlouval, proč se nechovají podle mandátu J. M. C.? Tu jim jej četl, podle své libosti k němu přidávaje, pokudž mu se zdálo. A když oni pěkně zprávu dávali, jakž ode mne zprávu měli, že se takový mandát na ně nevztahuje a že my nejsme žádní postranníci: takž je on ukřikal a naposledy jim toho podal, aby nebo připověděli, že toho scházení do příjezdu panského zanechají a nechtějí-li, aby u vězení do příjezdu panského čekali. Oni pak majíce jméno boží oslaviti a raději se dáti vsaditi nežli tu přípověď učiniti, i připověděli, že tak zanechají shromažďování až do příjezdu panského. I pak, můj milý otče, co tu činiti, mají-li tu přípověď zachovati, čili předce přes to choditi? Neb i to Vám oznamuji, že sou všickni na zámek nešli, než toliko sedm osob přednějších a ti se tak zavázali slibem, jiní všickni aby těmi sliby měli vázáni býti, mně se nevidí. Protož Vás v takové pilné a důležité potřebě za radu žádám, neb sem jim připověděl, že dáli pán Bůh v sobotu nejprv příští jim oznámím, jakby se zachovati měli, jíti-li do sboru čili zanechati. Raději sem chtěl k Vám se vypraviti sám a oustně s Vámi o ty věci rozmluviti, ale pro práci, kterouž s lidem božím vedu, na ten čas mi není možné. Věřím Vám, že mne v tom výmluvna míti budete. Pominulého týhodne u otce milého sem byl na Karmeli, zdráv (děkuje Hospodinu) byl i jiní všickni. S tím milý pán Bůh rač způsobiti naše šťastné shledání. Dán v Stříteži před svatou Kateřinou 75.

Poslušenství synovské vzkazuji Vám, Bratře Jene a otče v Pánu nejmilejší. Mám za to, že v paměti máte mé předešlé psaní strany našich Landškrounských a toho zápisu, jejž sou proti nám učinili a výpis jeho nám dali, nevím pak nic, co Vy tomu říkáte. Oni Landškrounští jej již mocí od nás zase míti chtí, proto že jich ouředník z ouřadu propustiti dříve nechce, leč jemu i svůj i náš dadí. Ouředník pak proto jej míti chce, poněvadž jeho tam postavili, a praví, že z poručení jeho to vše se dálo, čemuž on odpírá, oni zase svědčí a jistí živým Bohem, že on jim to pravil. A včera celý den o to s Kvirinem zacházel ouřad, aby jim ho vrátil neb uručil, že chce jej k jistému času položiti, ale když jim v nic jíti nechtěl, tedy večer do vězení jeho dali a tamž ho ještě drží. My se bojíme, abychme jim nepodešli, když bychom jim to psaní vrátili, a snad by potom jím proti nám dělati chtěli a to na nás cpáti. Tou příčinou s radou Bratra Jana tohoto posla naschvál k Vám sme vypravili a prosíme, že radu a úmysl svůj při té věci co nejdříve nám oznámíte. Mezitím Kvirina tam v šatlavě necháme, leč by se sám ouřad jináč rozmyslil a jeho propustil. Obávám se také, aby nedobudou-li nic na samém Bartošovi, aby snad i jiných, kteříž v zápisu stojí, k němu nevstrčili. S tím pánu Bohu poručeni buďte. Léta 1575 v sobotu před adventem.

Službu svou vzkazuji urozený a můj zvláště milý pane kmotře a bratře, pane Jindřiše Vliňský. Pán Bůh všemohoucí z milosti své svaté ten rač Vám dáti zdraví a v něm své svaté požehnání, toho bych Vám se všemi Vašimi a milými mými věrně rád přál. Můj milý pane kmotře! Podle žádosti našeho milého otce tak sem učinil, k nejvyššímu panu sudímu sem sjel, se pánem sem volné promluvení měl, pán mne pěkně ve všem volně ráčil vyslyšeti samého v pokoji svém a mne jest velmi vděčen. býti ráčil, ač jest pán ráčil míti mnoho hostí, svadební veselí ráčil jest držeti, po mém se pánem rozmluvení. O těch mandátech pánu kdy sem oznámil, že sou již vyšly, služby boží že by se jimi zapovídaly, zbraňovati chtěly od J. M. C., i toho sem pánu doložil v své řeči, poněvadž páni Bratří, obyvatelé království tohoto Českého, sou se s V. M. snesli jednomyslně v městě Menším Pražském o artikule podstatné, čemuž místo dáno bylo, i jest to snešení všem vůbec v soudné světnici na katedře přečteno a není v tom nic opraveno nýbrž schváleno ode všech tří stavů většího počtu tu přítomných dobrých lidí stavu panského, rytířského i měst jakž pak i společně k J. M. C. sme všickni šli a za to sme společně J. M. C. žádali, abychom při tom našem společném snešení náboženství provozování v kostelích, na zámcích, tvrzích zachováni byli bez překážky nám činění, správců našich braní: načež sme laskavou odpověď od J. M. C., pána našeho, dosáhli s nemalou přípovědí a závazkem nám to činíc. To sem J. M. nejvyššímu panu sudímu já mluvil. Na kterážto má slova pán jest mně ráčil toto za odpověď dáti, když sem pánu i toho doložil, že někteří z pánů z Bratřích vědouc, že v tu stranu k V. M. jedu a že sem se jim dal v tom slyšeti, že chci k V. M. zajeti, že sou mne za to žádali, abych s V. M. o ty mandáty zmínku učinil a radu vzal, co by se tu dále činiti mělo, všecko pánu sem. to oznámil, i o tom, že sou zprávu měli, a tak slyšeli spolu se mnou, že ste ráčili míti býti na Mělníce s některými pány přátely, tu že sou chtěli páni Bratří někteří k V. M. vyslati a některé promluvení míti, radu s V. M. bráti, sami od sebe že sou nic nechtěli učiniti, až i mne sou se k V. M. dožádali předce sjeti, co by měli proti těm mandátům jak se chovati? pán ráčil jest mně to oznámiti, že tam v Linci s J. M. C. nemalé promluvení míti jest ráčil i o ty mandáty, kdo pánu našemu k nim radil, že nedobře pánu našemu radí proti přípovědi J. M. všem stavům třem tohoto království. J. M. že jest panu sudímu to ráčil zase oznámiti: že ten mandát není na Vás než toliko na Pikharty ty Boleslavské. Pan sudí J. M. zase to jest oznámil: však se oni k tomu neznají, aby jací Pikharti měli býti, s námi sou se při tomto sněmu snesli a my sme je k sobě přijali, protož milostivý císaři, račte na to jináč pomysliti, aby mohlo dobře býti bez nějakých pomluv, dalších odporů; což J. M. C. ráčil panu sudímu to oznámiti, že ráčí na to ještě dobře pomysliti a se rozmysliti. S tím že jest se s J. M. C. rozjel. A tuto radu mně jest pan sudí nejvyšší ráčil dáti, aby od pánů Bratří J. M. C. povlovné psaní bylo učiněno, o tom mandátu oznámeno, že se na nás nevztahuje podle některých lidí výkladu, poněvadž sme našeho učení víry vyznání všech dobrých pořádků, řádů oznámení učinili a s Jich M. všemi třmi stavy pod obojí způsobou v podstatných věcech duše spasení se snesli a to všecko společně před J. M. C. přednesli a za to J. M. C. sme žádali společně, aby nás milostivě při našem dobrém starobylém pořádku, víře, v službách pánu Bohu v našich kostelích; na zámcích, tvrzích zanechati ráčil, podle své milostivé nám přípovědi toho nám všem ráčil dopříti, za to, aby J. M. od nás ještě žádáno bylo skrz psaní; [In margine od J. K[alefa]: "Potom skrze pána z Valdštejna na Dobrovici odpornou radu této dali po odpovědi jim od císaře, abychom nic bez nich nečinili, ale s nimi spolu vše činili přišlo-li by co, na mandáty nic nedbali, místo zboru kostel říkali a místo tajných zjevná shromáždění mívali, i nebude nic proti mandátům postranního a bude což i svoleno císařem dovoleno.] zboru aby se nedokládalo, než kostel místo zboru aby v psaní jmenován byl, tak k tomu psaní pán radí, aby J. M. C. bylo učiněno, pod tím služby boží aby se dály, pikhartství aby bylo odpíráno, poněvadž sme s stavy pod obojí způsobou snešeni a za žádné pikharty sme nebyli vyhlášeni. Můj milý pane kmotře, mnoho jest se mluvilo s J. M. panem sudím, krátce se to vypsati tak nemůže; i toho sem nepominul doložiti, nerci sám J. M. C. ráčil nám přípověď učiniti, ale i za syna svého krále českého ráčil nám přípověď učiniti, i sám král. Oč by pak psaní bylo učiněno, tomu sem jináče nemohl vyrozuměti, než o ten mandát a města, tak se praví J. M. C. spravedlnost a vrchnost míti nad duchovenstvím, totižto farami všech tří měst Pražských, a ráčil žádati, aby mu se stavové v to neráčili vkládati, to že jest pan sudí přezvěděti ráčil na Pražanech. Páni Pražané tu zprávu že toho činí, že by ta všecka duchovenství, fary měli koupiti, a na to že mají majestát, že jich to věc jest, a tak i o tom J. M. C. se oznamuje i za to se žádá, aby ty všecky věci v dobrém uvážení při J. M. C. byly. Víc Vám nevím co psáti. Můj milý pane kmotře, to můžte našemu milému otci oznámiti, bude se věděti čím spraviti a dál na něco dobrého, užitečného a pánu Bohu líbezného pomysliti. Víc sem nemohl způsobiti. S tím Vás i sám sebe milostivému pánu Bohu k ochraně a opatrování poručena činím, milost boží rač býti s námi a nám popříti v dobrém zdraví shledání. Datum na Vobřiství v sobotu po sv. Mikuláši léta u. s.

Když pak navracoval se císař z Řezna do Vídně, na té cestě obeslal k sobě do Lince ouředníky zemské z království Českého, mezi nimiž byl pan sudí, kterýž místa příhodného k mluvení s J. M: C, šetříc audiencí žádal, ale císař rozuměje oč s ním mluviti chce, odkládal, pravě, že má jiné činiti, až naposledy kázal jemu v 6 hodin k sobě přijíti. A chtěje aby nezmeškal, pospíšil a přišel v 5 a císař již v 4 hodiny byl na lodi, avšak něčím se pozdržel, že ještě pan sudí se k němu dotřel a s J. M. promluvil, že zprávu má, že by mandátové nějací vyšli, kteříž by proti slovům J. M. něco se vztahovali. Ale císař nedada hned vymluviti, oznámiti ráčil: "Však sou nevyšli nežli proti Pikhartům." A pan sudí odpověděl: že o žádných Pikhartech nevíme, a že sme se snesli. A J. M. řekl: "Vkládáte mi se v města, ješto víte, že sou komora naše a já sem nejvyšším kolátorem podací městských, a vím, že by vám bylo těžko, kdybych já se vám v vaše kolátorství vkládal." Odpověděl: "Nejvyšší císaři! Zachovejž toho pán Bůh, což by koli V. M. náleželo, abychom v to se vkládati měli, ale my ve vší poddanosti, jako věrní poddaní, k V. M: se chovati chceme a míníme." A tak na ničemž ta věc není postavena.

Toto pak jednání v Praze že jest býti mělo o vyzdvižení nějakého řádu mezi kněžstvem, ale poněvadž města od nich odtržena jsou, že sou nic toho nevěděli jak před sebe vzíti; než podle snešení k J. M. poselství učinili a napsali, žádajíc J. M., aby J. M. C. jich podle přípovědi své milostivě zůstaviti a jim v tom překážky činiti dopustiti neráčil, aby snad na slova J. M. nějaké zlehčení nepřišlo. Oba dva páni téměř v ten rozum Vám oznámili, a že pan Španovský přípisy s sebou vzal a žádných z pánův že jich nemá, než pán z Valštejna hned poručil panu Španovskému psáti, aby jemu to odeslal, jakž by pán domů z Prahy asi po témdni přijel. Řekl sem: že ku pánu se pánem z Krajku přijedem, a on že nám to vše ukázati ráčí, doloživše, vezměte s sebou některého starého, rád ho uhlídám; a že radu pilnou dává, abychom panu sudímu psaní učinili a se ohlásili, co bychom činiti měli. A na tom zavříno, že ku pánu z Valštejna přijedeme, a uhlídajíc ten přípis z toho že se porozumí, co by se činiti mělo: