Ve čtvrtek potom někteří přijevše nahoru, čekali na jiné až se prodlilo k hodině osmé, obávajíce se pak ti, kteříž tu byli, aby J. M. C. k hněvu nepopudili, šli všickni což jich pospolu bylo, a v tom nás pan kamermejstr v placu potkal oznamujíc nám, že J. M. C. na nás očekávati ráčí a že se diví k hodině od J. M. jmenované, že se k J. M. stavové nenacházejí, i oznámeno od pana sudího, že již jdem.

A přišedše k J. M. v počtu nemalém, oznámeno jest od nejvyššího pana sudího J. M. C.: kterak stavové království tohoto pod obojí způsobou přijímající dne včerejšího z příčin velikých, slušných a hodných sešli sou se, poněvadž se tomu srozumívá, že tak u J. M. C. sou osočeni a obžalováni, jakoby oni u příčině takového prodlévání s jednáním o artikule J. M. [byli], protož že poníženě J. M. C. prosí, aby tomu, by oni měli u příčině takového prodlévání býti, nikoli neráčil věřiti; ale poněvadž stavové se hned s počátku na tom snesli, aby nic nebylo jednáno ani co před se jiného bráno, dokavadžby tento artikul o religí nebyl na místě postaven, protož že stavové očekávají na to, aby J. M. C. podle milostivé přípovědi jim to ujistiti a utvrditi ráčil. Což když se stane, tedy všickni, nedadouc toho jiným nic napřed, hned na artikule J. M. nastoupíc jednati a k tomu se přimlouvati chtějí, tak že J. M. nad tím své zvláštní oblíbení míti ráčí.

Na to jim J. M. C. odpovědíti ráčil: "Neuznávám, aby kdo u příčině byl nežli vy, vidím, že o věci mé nic nejednáte, mně nevěříte a také se mnoho chlubíte, jako bych vám mnoho povoloval a víceji sliboval nežli sic v pravdě jest, nebo mám to všecko slovo od slova zapsáno, což sem vám sliboval proto, abyste také i na mé artikule nastoupili a jednali. Nebudete-li tedy jednati, již bych já také neměl chuti, abych vám měl co učiniti neb to ujistiti."

Po té odpovědi císařské shlukše se někteří ku panu sudímu promluvili spolu a potom žádali J. M. C., aby mohli o to spolu promluviti, čemuž J. M. ráčil dovoliti. A vyšedše z pokoje císařského šli do zeleného pokoje, a tu od pana sudího předloženo, aby radili, co se má činiti. I byly tu rozličné rady. Někteří přestrašeni jsouc radili, aby hned nastoupili na artikule císařské a na nich aby asi za dva dni poseděli, aby tak J. M. C. zase ukrotili, jiní: aby všeho tak nechali a počkali co dále bude; jiní: aby o ujištění předce stáli, toho nebude-li, že pojedou domů; jiní pravili těm: pojedou-li, že budou zavírati sami sněm, a oni zas: budou-li bez nich svolovati a zavírati, že také sami budou platiti. Až naposledy na tom zůstali, aby do soudnice mezi pány pod jednou šli a jim aby se omluvili, že jimi neschází, že se nesněmuje, ale že, jakž ten artikul o náboženství na místě postaven bude, tedy hned také oni k tomu skutečně se přičiniti chtějí, aby věci J. M. C. vyřízeny býti mohly; protož že Jich M., jakožto pánů a přátel milých, prosí, aby se ráčili k J. M. C. přimluviti, aby jim to, což milostivě připovědíti ráčil, ujistiti neprodléval, což když se stane, že oni také podle nejvyšší možnosti Jich M. věrně pomáhati chtějí. A tak zůstavše na tom šli všickni do soudnice, kdež páni pod jednou a pan komorník mezi nimi byli, a přišedše tam promluvil pan sudí tak podle zůstání a jakž. svou řeč dokonal, tedy pan komorník vytrhl se a takto k stavům pod obojí promluvil: "Já také se všemi, kteříž se mne přidržejí, nejsem ku překážce sněmovnímu jednání, ale vy ste ti, kteříž překážku činíte, nebo my sme ti praví pod obojí vždycky v dobrém řádu zůstávající, řádnými kněžími se spravující, my sme ti, kteříž sme se s pány přátely pod jednou vždycky sjednávali, k nám se také povinnost neb přísaha J. M. Kr. vztahuje, my sme také ti, na kteréž se zřízení zemská vztahují," a mnoho víc mluvil.

Na to pan sudí odpověděl: "Nenadáli sme se toho do pána, aby v tomto místě pán nás tak potupovati měl a všeho řádu dobrého i práva odsuzovati a zbavovati. Protož chceme o to spolu promluviti." [In margine: "Tvrdě mluvil pan sudí proti [komorníkovi] až do kordu téměř."] A vzavše odpuštění od strany pod jednou šli všickni do zeleného pokoje a tu rozmluvivše a poradivše se, zůstali na tom, aby šli s tím k J. M. C. a to co se jim přihodilo, oznámili a při tom za odpověď strany náboženství aby žádali.

Přišedše pak k J. M. C., toto jest od nejvyššího pana sudího promluveno: "Nejmilostivější císaři! Že tak často V. C. M. zaneprázdňujem a tak často nacházíme, za to poníženě a poddaně prosíme, že nám milostivě za zlé míti neráčíte; jestiť pak tato příčina našeho předstoupení. Když sme řeč ku pánům a přátelům svým pod jednou učinili, žádajíce jich, aby se k tomu přičiniti ráčili, abychom od V. C. M. odpověď na žádost naši míti mohli a potom ty artikule sněmovní předsevzaty a vyřízeny býti mohly, tu pan Jan z Valštejna, nejvyšší komorník, dal se v řeč a promluvil k nám takto: poněvadž se stavové království tohoto pod obojí jmenujem, že on o tom neví, ale že on jest s těmi, kteříž se starodávní věrou pod obojí spravují, a že jich při sobě ne na sta ale na tisíce má, také že on ten jest s svými, kteříž se řádnými kněžími od starodávna spravují a my že bychom nějací novověrci byli, také že oni sou ti, na kteréž se zřízení zemské vztahuje, také že ti sou, na kteréž se povinnost krále českého vztahuje, také že ten jest s svými, na kteréž se smlouvy se stranou pod jednou vztahují a s ní se srovnávají, a tak nás jest znamenitě zhaněl a nařekl, že již téměř sami nevěděli bychom zač se míti; neb kdyby zřízení zemské, povinnost krále českého na nás se nevztahovala, tedyť bychom ani k sněmovnímu jednání nenáleželi, ani krále voliti mohli, ba ani V. C. M. berni dávati byli bychom povinni. A protož V. C. M. poníženě pro pána Boha prosíme, že nás v té věci milostivě opatřiti a zastati, jako pán náš nejmilostivější, ráčíte. Neb i zprávu toho máme, že včerejšího dne osoby shledávány, komorníci po krajích rozsíláni a psaní činěno bylo, aby při pánu stáli, ale že se jich nevidí než oni dva se panem Zdenkem z Vatmberka, a ten primas Staroměstský že jest obeslal některé sladovníky, jakoby s nimi něco o jich řemesla jednati chtěli a pod tím že sou s nimi k V. C. M. nahoru šli, a když se o religí mluviti počalo, teprva že tomu srozuměli a toho litovali a zjevně mluvili potom, že sou podvedeni. (Tu J. M. ráčil říci: "Měliť sou to zde mluviti a ne tam.") Při tom také J. M. pokorně připomínají a žádají, aby J. M. C. ráčil milostivou odpověď; co se religie dotýče, dáti, tedy že jimi nic nemá scházeti, ale chtějí, jako věrní poddaní, J. M. s jinými volni býti."

Na to odpověď od J. M. C. tato dána jest: že takové disputací škodné a překážející tomuto pilnému jednání o věci znamenité, na nichž netoliko říši ale i mně, ano i vám a tomuto království mnoho záleží, povstávají, sem tomu velmi nerad a nad tím slušně sobě ztěžuji, že se za jednáním o religii tyto věci meškají a odtahují, a protož vás pilně napomínám, abyste s tím více nedlili a neodtahovali, poněvadž o tom dobře víte, že já vždycky věrně a pilně na to myslím, aby vám na žádost vaši odpověď dána býti mohla, ale od vás já toho nespatřuji, aby mé věci fedrovány býti měly. A jakžkoli o snešení a sjednocení mnoho mluvíte, však i toho před vámi tajiti nemůžeme, že sou nám Bratří, neb jako je jmenují Pikharté, svou konfesí také podali, kterouž s bedlivostí sem přečetl a nacházím to, že se s augšpurskou nesrovnává, a tak ze dvou věcí nemůžte jednu učiniti. Také mnoho mluvíte o konfesí augšpurskou a vidím vás tu některé, ješto kdybych se vás optal: co jest to konfesí augšpurská? tedy byste mi odpovědíti neuměli. A v tom ve všem obmýšlel-li sem co zlého vám, dejž Bůh! aby se to na mou duši i tělo obrátilo." A tím zavřel.

Na tu pak ztížnost všech stavů, jakby je v tom opatřiti ráčil, ani slova neodpověděl. Po té odpovědi požádali páni, aby mohli ven vystoupiti a o to spolu promluviti; a promluvivše spolu vyslali z sebe některé osoby k J. M. C. a žádali, aby J. M. ráčil milostivě toho dopustiti, aby mohli dolů do zeleného pokoje sjíti a o ty věci dále promluviti. I tak se stalo a přišedše dolů promlouváno o tom bylo, co by s tím činěno býti mělo. Až potom pan sudí s panem Španovským zasedli, aby něco sepsali, co by se J. M. C. podati mělo a v tom psaní aby připomenuto bylo, co jest jim J. M. slibovati ráčil hned s počátku sněmu, že mimo ten artikul o religii nic jednáno a nic zavíráno býti nemá, a jestliže by se toho nestalo, že oni k ničemémuž přistoupiti nechtí a nemohou. Tu bylo také na naše tuze se doptáváno, jakou sou to konfesí J. M. podali a o to, jak neupřímně s nimi zacházejí, se domlouvali; i dal odpověď pan Vliňský tak: aby nyní pod tímto jednáním co toho od Bratří z jednomyslnosti státi se mělo, my, kteří sme přítomni, o tom nic nevíme. Až potom nějaký pan Rabchop pravil, že jest jemu pravil Pavel Pacovský, kazatel Mikulášenský těch plačtivých Bratří Pecinovských starší, že jest také konfesí J. M. C. podal, a takž naposledy byl z toho smích a svezlo se to na Mikulášencích. Naposledy poručivše sepsati to, co by se mělo podati, zůstali na tom, aby se ráno zase sešli a potom to přeslyšeli, a s tím se rozešli. Ještě pak ten den večer J. M. C. ráčil poslati komorníka svého pana Jiřího z Martinic ku panu sudímu nejvyššímu s tím poručením, aby se u J. M. v pátek tím raněji s některými osobami najíti dal. Což se i stalo.

A tak v pátek po sv. Jiljí nejjasnější kníže a pán Maximilian římský císař, uherský a český král, ráčil jest všem třem stavům království tohoto Českého pod obojí způsobou tělo a krev Krista pána přijímajícím [In margine: "Mezi nimiž a s nimiž Bratří byli."] na poníženou a poddanou žádost jich strany artikule o náboženství a religí jich ujištění vlastními ústy svými císařskými tuto odpověď milostivou dáti a to po osobách zejména těchto: [In margine: "Kteréžto osoby na místě všech stavův přijímaly odpověď od císaře."] panu Bohuslavovi Felixovi Hasenštejnském z Lobkovic a na Líčkově a Chomoutově, nejvyšším sudím království Českého, panu Jaroslavovi Smiřickém z Smiřic a na Kostelci, J. M. C. dvoru maršálkovi v království Českém, panu Janovi z Valštejna a na Sečicích, hejtmanu Menšího města Pražského, panu Henrychovi Kurcpachovi z Trachmburku a na Stolinkách, panu Karlovi z Bibrštejna a na Děvíně z pánův, a panu Burjanovi Trčkovi z Lípy a na Světlé nad Sázavou, podkomořím království Českého, panu Janovi Leskovcovi z Leskovce a na Cerekvici, panu Michalovi Španovském z Lisova a na Pacově, Její M. císařové, jakožto králové české, podkomořím v témž království Českém, panu Šebestiánovi z Vřesovic a na Tauchovicích a Bystrci, panu Václavovi z Vřesovic a na Byšicích. Předkem, že jest sobě J. M. C. včerejší stavův promluvení k milostivé paměti přivésti ráčil, kteréžto ve dvou artikulích obsažené bylo a jest: předně o důtku, kterouž jest pan Jan z Valštejna a na Hrádku nad Sázavou, nejvyšší komorník království Českého, k stavům učinil, a druhé o odpověď, které stavové na artikul strany religie a náboženství jich očekávají a žádají. A co se prvního artikule dotýče: J. M. C. tomu nerad býti ráčí, že sme se v takové nesrozumění [In margine: "Neníť nesrozumění ale labisství veliké."] vespolek dali, před čímž J. M. stavy vždycky vystříhati a abychom se v zbytečné hádky a odpory nevydávali, napomínati ráčil; neb že někdy mnohý tak mnoho mluví, kdyby se na všecko odpovídati mělo, že by mnohá zbytečná zaneprázdnění z toho pojíti mohla, jakž pak toho příklad na panu komorníkovi a stavové na sobě sami sobě vzíti mohou, z čehož jaká zkyselení jedněch k druhým pocházejí; tomu že dobře rozuměti mohou, což v pravdě J. M. C. k veliké škodě království tomuto býti uznávati ráčí. Ale však nicméně poněvadž J. M. C. to z jisté zprávy srozumívati ráčí, že ztížnost stavův, nejináč než jakž od stavův na J. M. vznešena byla, v pravdě tak jest, [In margine: "Divnější mluvení v té odpovědi."] nad čímž velikou nelibost míti a to uznávati ráčí, že sou velice dotčeni, a kdyby to tak býti mělo, že by to nemohlo jináč rozumíno býti, než že by stavové za takové vykládáni býti museli: ale poněvadž pan komorník není než toliko jedna samotní osoba a ani králem ani knížetem země není, aby jaká práva neb řády ustanovovati, koho odsuzovati, anebo komu na jeho spravedlnosti ukracovati mohl, a že taková jeho řeč podstaty a gruntu žádného nemá, aby on stavy za takové učiniti mohl, a že takové promluvení stavům na žádnou škodu a ujmu býti nemůže a nemá. [In margine: "Čistší ochrany a nápravy před komorníkovým uprskáním stalo se."] Neb že J. M. C. i jiní všickni poctiví lidé, kdo a co stavové sou, dobře vědí, totižto pod J. M. C. milostivou ochranou a ke všem řádům a právům království Českého náležející, kteréžto J. M. C. za své věrné poddané držeti a míti ráčí, a protož aby se nad takovou pana komorníka řečí stavové nic neobráželi a zvlášť poněvadž sme mu zase, nešetříc ho v tom nic, dostatečnou odpověď na promluvení jeho dali, však nicméně, že J. M. C. toho jemu panu komorníkovi předložiti a ztížiti, aby potomně věděl co mluviti, pominouti neráčí, [In margine: "Přípověď a ukojení dětí."] tak aby znáti mohl, že J. M. C. žádného oblíbení nad tím míti neráčí, a aby se potomně v příčinách těm podobných věděl jak střídměji chovati, a že se J. M. C. k tomu milostivě přičiniti ráčí, aby ta věc k slušnému spokojení přivedena byla.

Co se pak druhého artikule dotýče: že J. M. C. stavům to v pravdě oznámiti moci ráčí, že jest ráčil se vší nejvyšší možností s stavy pod jednou i s těmi druhými jednati, aby žádost stavův strany ujištění jich artikule o náboženství, aby buď do sněmu nebo do desk zemských vjíti mohl, ale že jest toho ničehéhož při nich obdržeti moci neráčil, [In margine: "Což jest bylo do toho jednání s pod jednou; zdaž to na nich záleželo?"] nýbrž že od nich J. M. tato odpověď dána jest, že o takovou věc již dávno mezi sebou smlúvami starými [In margine: "Sou, aby jim v jich náboženství pod obojí nevkračovali a neutiskali: proč toho neměl i tu potvrditi, rozumí se."] též i mnohými sněmy spokojeni a tak v tom utvrzeni jsou, že sebe z toho propustiti a to zjinačiti téměř nemožná věc jest, [In margine: "Však netřeba propouštěti než nechati v pokoji pánu Bohu sloužiti a toho potvrditi."] a protož že J. M. prosí, poněvadž J. M. na zdržení toho všeho i povinností vysokou zavázán býti ráčí, aby toho ničehéhož k proměnění nebo zjinačení přijíti dopustiti neráčil, anobrž toho změňovati moci žádné že by míti neráčil. [In margine: "Netřeba nic jemu měniti, než pod obojím náboženství potvrditi."] Těmi a takovými velikými slovy skůro i drobet ztížně na povinnost J. M. domlouvati se směli. Z kteréžto odpovědi stavové snadně tomu vyrozuměti mohou, čím dále ta věc na odkladích státi bude, že tím víc a víc odporův a nesrozumění mezi stavy zejde, [In margine: "A kdož tím vinen? proč odkládáš? kdyby potvrdil, dávno by konec byl. Co Římanům po tom? Však sami na počátku pravili: když s nimi jinak v pokoji budou, že jim po jejich náboženství nic není."] čehož aby pominuto bylo, že by J. M. nic vděčnějšího, ani také stavům co dobře platnějšího se státi mohlo; [In margine: "Ba velmi platno, aby pochodně mezi stavy zůstala."] jakož pak stavové příklad toho z toho mezi sebou a panem komorníkem na ten čas vzíti mohou.

Strany pak ujištění stavův: že J. M. v dobré paměti všecka o to s stavy promluvení a učiněné přípovědi míti ráčí, jak a v jakých slovích takové sou se staly, [In margine: "Onť bezpochyby má, ale..."] a že ještě žádného jiného oumyslu než téhož a jednostejného, abychom, pokudž by nejvýše možné býti mohlo, ujištěni byli, býti neráčí. A protož jakž předešle tak i nyní že na svou dobrou víru a duši to přijímati, že s stavy věrně a upřímně míniti ráčí, aby se na J. M. slova a tak časté přípovědi ubezpečili, [In margine: "To právě verba obscura a paradoxa."] neb že J. M. C. to po dobroněmecku a česku upřímně a srdečně míniti ráčí, a že jim stavům v náboženství a religí jich překážky sám od sebe činiti ani jiným dopustiti činiti pod žádným způsobem ovšem neráčí, a to, což stavům připovídati ráčí, že pevně a nezměnitedlně držeti, na čež se ubezpečiti mohou, oumyslu býti ráčí. Neb že stavové vědí, že jest jim osobou svou nikdá žádné překážky činiti neráčil, jestliže jest se pak od jiných co toho činilo, že ne s vůlí J. M. to jest bylo; že pak přes to jim se překážky činívaly, tak jakž ztížnost stavův předně na pana arcibiskupa a konsistoř pražskou nejvíce se vztahuje, [In margine: "Nemaláť i to přípověď jest všechněm stavům."] jaké ublížení stavové a kněžstvo jich od nich snášeti sou museli, aby se již toho stavové nic nebáli, že J. M. C. je před sebe obeslati a při nich i jinde tak opatřiti ráčil, že se toho dopustiti více nikoli nemají, anobrž že i pod pokutou i skutečným trestáním jim to přísně zapovědíti chtíti ráčí. A jestliže by z kterékoli strany kdy oč jací odporové vznikli, aby na samu osobu J. M. C. vznášeno bylo, a J. M. na to pomysliti ráčí, aby se žádné straně v ničemž neublížilo, neb že J. M. dobře v to trefiti a je na uzdě tak zdržovati uměti moci ráčí, tak že se budou museti v tom ve všem náležitě chovati. Dále také, že J. M. C. jak předešle připovídati, tak ještě k tomu milostivě přivolovati ráčí, aby stavové sobě a mezi sebou jistý počet osob voliti moc měli, kteréž by nad religií a náboženstvím stavův ochrannou ruku držely, tak jestliže by jim kdokoli v náboženství a religii jich vkročovati chtěl, ty volené osoby, aby to opatřiti, je chrániti a také i na J. M. vznášeti bezpečně a svobodně mohly. Nad takovou asekurací a ubezpečení že J. M. nic vyššího platnějšího a pevnějšího, tak aby ze všech stran mezi stavy dobrý pokoj a láska trvati a zůstati mohla, věděti ani vymysliti moci neráčí, než toliko přípověď svou vlastní. [In margine: "Vědělť by o ní, než neráčí. Přípověď tajná, jiným neznámá, neb nechtěl, aby byla zjevena. I což a proč to? Ne o něhoť, ale o jiné běží."] Nebo jestliže by stavové již J. M. řeči a slovům víry přikládati neráčili, že J. M. tomu rozuměti neráčí, kterak by psaním a listům J. M. více věřiti mohli; zase také kdyby J. M. jináče mysliti a jináče činiti ráčil, nežli mluviti ráčí, že by se vždycky za to styděti a to o sobě mluviti, že slov svých a přípovědí nezdržuje, slyšeti a sebe samého za lehkého a ničemného člověka odsouditi, anobrž za takového, který by, aby mu co kdy věříno býti mohlo, hoden nebyl, držeti museti ráčil, čehož milý pán Bůh uchovati rač. A protož jiného vyššího ubezpečení býti a také jiný způsob k zachování stavův v lásce a v svornosti nalezen s těžkem býti může, nebo že J. M. nic výše a více na péči nikdá nebylo a není než to, kterak by všecky země své v dobrém pokoji až do smrti své zachovati moci ráčil, v tom příklad na vrchnostech královských a zemích cizích národův, kteří přípovědi své nedrželi a víru svou rušili, pročež jest pán Bůh je hrozně pokutovati a trestati ráčil, dávajíc, a tak v tom příklad ten na sebe sám J. M. potahujíc, že kdyby J. M. víru a přípověď svou učiněnou také zdržeti chtíti neráčil, že by ne jiného než téhož na sebe očekávati musiti ráčil, ale že by ráčil mnohem raději smrt podstoupiti nežli víru a přípověď svou změniti neb nezdržeti. A tak milostivě žádajíc, aby nadepsané osoby dole očekávajícím stavům takový milostivý úmysl a přípověď J. M. C. dostatečně v známost uvedly, s obšírným a častým opakováním J. M. v té věci úmyslu k stavům a k takovému ujištění religí a náboženství jistě celého věrného a neošemetného a k obecnému dobrému království toho prospěšného a náchylného, [In margine: "Našichť přemnoho očekávalo na to, a ten úmysl a přípověď jim oznámena s přijata a potěšením."] a vedle toho také aby stavové napomenuti byli, aby na tom již přestali a přikročili k jednání jiných artikulů J. M. příslušejících; nebo že J. M. nejsouce v tom povolání jako jiná obecní osoba než v mnohem vyšším, že také musí ne na jednu osobu toliko ale i na další příležitosti se ohlídati, a k tomu, aby ze všech stran pokoj a svornost zachována býti mohla. Při synu pak svém že to tak opatřiti chtíti ráčí, že touž měrou stavům, jako i J. M. C., zavázán býti má; a ačkoli synové J. M. na ten čas katoličtí sou, ale však že J. M. C. ve všem tak poslušni jsou, že tím jist býti ráčí, že proti vůli a nařízení J. M. nic před sebe bráti nebudou. Neb ačkoli o nich to vyhlášeno jest, že by něco toho proti maršálku rakouskému a Papenheimovi předsevzíti míti chtěli, kudy by usmrceni býti mohli: však že J. M. na svou pravdu a podle svého dobrého svědomí to věděti moci ráčí, že se Jich M. v tom křivda stala a že Jich M. v tom nevinně v křik lidský přišli a toho že v skutku nic na Jich M. shledáno není, neb že mnoho lidí jest, kteříž nic jiného na práci nemají a neobmýšlejí, nežli kudy by skrze lidské různice a nesvornosti sobě nějaký užitek přivésti mohli. Ale však, že J. M. té celé důvěrnosti a naděje k stavům býti ráčí, že takovou věc právě rozvážíc a k srdci připustíc, tím ničímž se rozpakovati dáti nedopustí ani k tomu přijíti nedadí, aby mimo takovou J. M. přípověď, stavův ujištění a ubezpečení co jiného a většího žádati měli. Neb že J. M. C. v pravdě za to míti a držeti ráčí, že tím a takovým ujištěním stavové před J. M. C. i jiným každým dostatečně a dobře bezpečni a jisti býti mohou, a že někdy příhodnější čas se trefiti bude moci, že té věci lepší průchod k utvrzení toho všeho budou moci míti.

Po kterémžto J. M. C. milostivém promluvení nadepsaným osobám to milostivé a oustní jisté poručení od J. M. se jest stalo, aby to všecko, jakž od J. M. promluveno jest, se vší pilností ostatním stavům na to očekávajícím v známost uvedly. Což přijavše od J. M. C. s velikou vděčností a se vší poddanou ponížeností z takové milostivé odpovědi J. M. poděkovavše, oznámily, že by jim nic příjemnějšího býti nemohlo, než aby všickni stavové ostatní takovou milostivou a otcovskou odpověď z J. M. oust a promluvení sami byli slyšeti mohli, ale však nicméně že takové J. M. oustní milostivé promluvení se vší pilností stavům v známost uvésti chtějí, pokudž jen jich paměť postačiti bude moci. Na to J. M. C. tu milostivou odpověď dáti ráčil, aby tak učinili, a jestliže by co tu v pamětech svých snésti nemohli, poněvadž z prostředku jich pan Václav z Vřesovic, co tak J. M. mluviti jest ráčil, poznamenával, že bude moci co potřebí bude k paměti při oznámení stavům přivozovati.

Potom nazejtří totiž v sobotu stavové sšedše se do zeleného pokoje, odtud šli všickni k J. M. C. v 7 hodin, kdež od nejvyššího pana sudího promluveno k J. M. takto:

"Nejjasnější a nejmilostivější císaři! Podle včerejšího V. C. M. poručení tak sme učinili, stavům to v známost uvedli a předložili, nejprvé co se pana komorníka nejvyššího řeči a nás tak velikého zhanění dotýče, že V. C. M. nás tak očišťovati a to k nápravě přivozovati ráčíte, toho velmi vděčni stavové jsouce V. C. M. poddaně a poníženě děkují." (Tu J. M. C. na tu řeč ráčil jest promluviti takto: "Byl jest u mne před malou chvílí pan komorník a velmi se omlouval, že jest tak v řeči své nemínil, jak jest vzat a chtěl i popírati (zasmáv se k tomu J. M.), jako by ne tak mnoho mluvil, ale jest jemu povědíno, žetě sobě srozuměti mohl, neb já vás stavy za věrné, povolné, poddané mám a míti chci).

Dále řekl pan sudí: "Druhé, nejmilostivější císaři! strany religie a náboženství, že nám milostivě toho dopouštěti ráčíte, abychom je bez překážky i V. C. M. i každého člověka vésti mohli, z toho též V. C. M., jakožto císaři a pánu našemu nejmilostivějšímu, velice děkujeme, i z toho, že pana arcibiskupa i konsistoř obeslati a jim přísně, aby nám v dědictví naše a fary nesahali a kněžím našim nepřekáželi, milostivě poručiti ráčíte, a že netoliko od osoby V. C. M. tu odpověď máme, ale že i J. M. budoucího krále našeho, syna V. C. M., též k tomu přivésti ráčíte, aby nám též to připovědíti ráčil. Z toho ze všeho se vší poddaností a vděčností V. C. M. děkujeme a na budoucí časy toho se i hrdly i statky svými i s budoucími svými poddaně odsluhovati chceme.

K tomuto J. M. odpovědíti ráčil: "Tak jak jest jednou ode mne oznámeno, nemá se jináč od osoby mé státi, leč by mi pán Bůh rozumu odjal, a co se syna mého dotýče, tak ještě pravím, že též k tomu přivésti chci, že též takovou přípověď učiní, neb poněvadž já to, co jest pan otec můj ustanovil, držím, též on povinen jest, co já ustanovím, držeti, jakož pak vím, že to bude zachovávati, neb jest mne poslušný. A již sem té naděje, že na artikule mé nastoupíte a k místu a konci vésti budete. A s tím odešli.

Když pak pan komorník od J. M. C. vyšel, nešel do sněmu ale hned dolů po stupních k domu jel, jehož když potkal pan Smiřický řekl: "Odkudžto V. M. ráčíte jeti co od zpovědi?" na to pak pan komorník nic neodpověděl, ale jel sklopě hlavu předce. Jakou pak lázeň u J. M. měl, jeden, kterýž toho povědom byl, řekl, že mezi mnohým zuřivým domlouváním J. M. ráčil říci: Vy, pane komorníku, více ste mi ku překážce nežli ku pomoci, já dávno s svými radami to sem byl již zavřel, co sem učiniti chtěl a již učinil; ale aby někdo neřekl, že příliš prudce to činím, prodléval sem, zvláště když ste vy slibovali cosi mnoho dovésti a z toho všeho nic ste k místu nepřivedli a mně ste překážku učinili, že se to až posavád protáhlo, a skrze to mne k velikým outratám a škodám ste přivedli a všecko mi zmátli.

Druhého pak týhodne stavové, poručivše panu Kurcpachovi a panu Vácslavovi z Vřesovic a Rozinovi, aby řády sepsali a potom stavům ukázali, sami se stranou pod jednou sněmovali a na artikule J. M. C. zasedli.