Dána jim odpověď: že bychom my rádi k srovnání přistoupili, ale na ten způsob od nich napsaný že toho učiniti nemůžeme, prohlídajíce na přítomný čas i na budoucí a ne na samy sebe, ale i na jiné nepřítomné, s nimiž jedno sme a konfesí ne novou ale starou máme, a kdež se obávají, kdyby o obojí konfesí zmínka byla, že by nic nezjednali, řekl jim pán z Žerotína: "Divné jest mi, páni milí! na čem se to ráčíte zastavovati, že by to J. M. C., pánu našemu nejmilostivějšímu, za ztížné býti mělo, když by se J. M. o naší konfesí zmínka učinila, a my se snesli, že jedni proti druhým býti nechceme, nemůž to při mně místa, míti, než mé zdání jest, že bychom podle žádosti své u J. M. to obdrželi". Zatím já zastaviv se na těch slovích jejich, že naší konfesí oni svědectví vydávati nemohou a to že k nim nepřináleží, avšak prvé žádali, aby páni naši o jich konfesí soud svůj oznámili, uprosiv sobě, aby mi odpuštěno bylo něco promluviti, řekl sem k vyslaným těm pánům: "V. M., páni milí! ráčíte mezi jinými slovy to předkládati, že konfesí naši nehaníte, ale soud o ní činiti a svědectví vydávati, že to k V. M. nepřináleží, prosím, račtež to souditi, jestliže V. M. nenáleží soud činiti o konfesí naší, jak Jich M. pánům těmto náleží soud činiti o konfesí této vaší, nové a ještě nepřijaté. Našeť jazykem českým, německým i latinským všem vůbec před mnohými lety vydána a od znamenitých, učených předních mužů evangelistských v akademiích slavných čtena a svědectvími jich ozdobena; protož až ráčíte také svou do jiných jazyků přeložiti a dáti jiným k soudu a oni, tak jako naši kommendovali, V. M. také budou tuto schvalovati, snáze Jich M. bude soud jiných rozsuzovati a k němu se připojiti nežli bez toho. Toto ráčili ste, naši prvé majíc, čítati a teď opět, a ráčíte se vzdalovati svědectví nějaké o ní dáti, jakž by Jich M. páni tito vaše toto sepsání, nečítavše ho nikda než čísti jednou slyšavše, říci a vysvědčiti mohli, že ve všech artikulích s J. M. vyznáním se srovnává a nechajíc svého, kterak k V. M. vyznání přistoupiti a jednomyslně se snésti s V. M. mohou? Také zdá mi se, že nějaké nedorozumění mezi V. M. a našimi jest: my žádáme toho, abyste ráčili zjevně položiti, že nás při konfesí naší zůstaviti ráčíte a jednomyslně J. M. C. žádati, abychom při té obojí konfesí zůstaveni byli, V. M. pak neráčíte zjevně toho klásti v svém spisu, ale zdá mi se, dobře-li rozumím, že na to ráčíte míniti tím slovem napsaným od V. M. "a společně V. C. M. je teď podáváme", to slovo je, t. obě dvě konfesí bezpochyby ráčíte míniti."
Takž pan Vřesovec, když nic jiní neříkali, k prvnímu mému mluvení to řekl: že to slovo "je" nemíní na konfesí obě dvě, ale na toto své vyznání.
Z čehož vyrozuměvše, že oni chytrují, v nic sme dále mimo první podání jim jíti nechtěli, než toho jim doloženo bylo, nechtějí-li od nás přijíti našeho podvolení, že my, poručíc to pánu Bohu, sami o své věci jednati míníme, avšak že toho vždy žádáme, aby konfesí naše v sněmu čtena byla, a tak oni opět od nás odešli a co zjednali pánům volencům se panem sudím oznámili.
Po malé chvíli zase mezi nás přišli a oznámili: poněvadž podání Jich M. pánů přijíti nemůžeme a dobrou naději máme, že jednajíc sami bez nich zjednáme, že toho nám příti budou, abychom jednali, avšak že ještě páni volenci sami s Jich M. promluviti chtějí. Takž sme šli opět mezi ně. A pan sudí opět učinil řeč k našim (všickni, oboje strana, stáli): "V. M. páni milí! Dokládáme se pána Boha, já i tito páni všickni, že sme upřímně, věrně s V. M. sjednotiti se chtěli a společně v věcech náboženství při J. M. C. jednati, ale když to býti nemůže nevíme co tomu říci než pánu Bohu to poručiti. Také V. M. oznamujeme, že na tom sme, aby toto naše sepsání v pondělí, dáli pán Bůh, nahoře v sněmě čteno bylo, ráčíte-li při tom býti, to při V. M. bude. Konfesí vaše aby čtena býti měla, jakž toho ráčíte žádati., na nás to malém počtu nezáleží, ráčíte-li to na sněm vznésti, tu dále odpovědí od stavů většího počtu ráčíte se spraviti."
Odpověď dal pan Slavata: "Poněvadž to jinak býti nemůže, přijímáme to od V. M. a již, poručíc to pánu Bohu, chceme mysliti na ty cesty, abychom také o své věci jednali a je spravovali; než já sám od sebe to pravím, neračte nás od sebe strkati." řekl pan sudí: "Uchovej pán Bůh! abychom V. M. od sebe strkati měli." I takž sme se rozešli, okolo 20 hodin, od jitra tam byvše.
Z toho již divné řeči po Praze slyšány. Někteří chválili, že sou stálí Bratří při svém učení, jiní pejchou, neústupností nás obviňovali, a že sme se dlouho s tím kryli, až již to zjeveno, že všecky potupujeme a sebe za nejlepší máme. Římané také těšili se, pan kancléř, arcibiskup a jiní, že Bratří odstoupili od evangelišů (sic!) a že již oni sami bez Bratří nic nezjednají.
My mezi tím k pondělku strojili sme suplikací J. M. C. a konfesí latinskou, německou i českou, poněvadž jest pravil, že jí nemá, aby bylo to vše J. M. podáno, i připravena tato suplikací: [In margine: "Ta suplikací nebylá dodána, poněvadž nebyla toho potřeba, o čemž níže napsáno, však konfesí předce byly dodány ne od Bratří ale od D. Cratona, doktora císařského, poněvadž J. M. nemá jich, aby maje mohl nahlédnouti do nich.]
Nejjasnější a nejnepřemoženější římský císaři a uherský, český králi a pane, pane náš nejmilostivější! V. C. M. k milostivé paměti ve vší poníženosti přivodíme, že jsme teď před některým létem a brzo po smrti J. M., slavné, svaté paměti, císaře Ferdinanda, jakožto krále českého, pána a otce V. C. M., když jste ráčili na místo J. M., jakožto král a pán náš přijatý a korunovaný, v dokonalé vládnutí a spravování království a zemí, jakožto věrných poddaných přijíti, tu jest v městě Vídni konfesí naší v českém i německém jazyku jménem a na místě našem, ačkoliv v skromném počtu, podáno a V. C. M. za to s ponížeností prošeno, abyste V. C. M. touž konfesí milostivě přijíti, přehlídnouti a podle té nás v milostivou ochranu, jakožto věrné poddané dobrého řádu a pokoje i svornosti milovníky, přijíti ráčili, v kteréžto ochraně milostivé V. C. M. až posavád zůstáváme a V. C. M. věrně a upřímně se přidržíme a všecko pro dobré a užitečné V. C. M. hotovi jsouce činiti, svých statkův ani životův nelitujíce.
Ačkoliv pak V. C. M., k nám jste se milostivě naklonivše, na milostivou a konečnou odpověď jste nám na onen čas až do příjezdu šťastného V. C. M. sem do tohoto království odložiti ráčili, však my (ač ne bez častých na nás od nepřátel našich nátisků a nejedněch outoků) chovajíc se jakž i prvé vždycky, tak i nyní pokojně a tiše pánu Bohu všemohoucímu podle dobrých svědomí našich sloužíce, a vidouce V. C. M. v velikém zaneprázdnění a pečování o dobré všeho křesťanstva, jakž ste pak za tou příčinou hned brzo po vykonání na onen čas sněmu v tomto království do svaté říše do města Špejru na sněm se šťastně vypraviti ráčili, toho sme tak na ten čas pozanechali, ale toho oumyslu jsouce, jakž by nejprvé k tomu příležitost sloužila a příčina se dala, abychom V. C. M. o tom připomenuli a V. C. M. v tom následovati hleděli. A poněvadž pak V. C. M. do tohoto království Českého šťastně a oumyslem tím chvalitebným, předkem pro rozmnožení cti a chvály božské a potom také obecního dobrého a ku potěšení V. C. M. i nám všechněm věrným poddaným V. C. M., jste přijeti ráčili, jakož pak nyní na tomto sněmu o náboženství víry svaté křesťanské s povolením milostivým V. C. M. se jedná a od jistých osob ze všech tří stavův k tomu volených se o tom spisuje, a my, majíce také k tomu sobě dané příčiny a jsouce žádostivi lásky, svornosti a pokoje, předjmenované konfesí jsme týmž pánům a voleným osobám od stavův ku přečtení podali, kteřížto davše ji sobě přečísti s pilností vážili a v ní žádného bludu ani nic scestného nenalezli a nalézti nemohli; a tak majíce k tomu takové slušné a příležité příčiny toho jsme pominouti nemohli, nébrž V. C. M. poddaně a poníženě svou takovou předešlou prosbu připomínáme, aby nám naše konfesí i služba boží podle ní osvobozena a v volnější způsob, nežli až posavad, uvedena byla; nebo není to neznámé mnohým lidem i doma v naší vlasti i jiným cizím národům, že táž konfesí naše předešlým císařům a králům českým jest podávána byla, a my také tak, jakž sme to od svých předkův za pravé učení křesťanské přijali, jakožto učení to, kteréž kromě slova božího v písmích svatých změřeného základu jiného nemá, se vší pilností v celosti zachovati sme snažovali, majíce i na to pozor, abychom i té dobré pověsti a svědectví mužův osvícených a vysoce učených, kteráž sou též konfesí naší vydali, žádnou lehkomyslností a nestálostí nepoškvrnili a neurazili, zvláště pak, poněvadž jinde v okolních krajinách má téměř větší zvolnost a průchod táž naše konfesí nežli zde v své vlasti, odkudž svůj začátek vzala. Avšak přes to všelikého dobrého křesťanského napomenutí nebo výstrah sobě od kohokoliv, by pak i nejmenšího poddaných, nikdy jsme nepobíhali ani dosavad toho, co se při nás nalézá, ale v hotovosti, bylo-li by nám co lepšího a místnějšího z slova božího a svatých písem ukázáno, jsme se vždycky ke všechněm ohlašovali a ještě ohlašujeme; ačkoliv pak od některých předešlých let, nejvíce pak tuto v domácích těchto zemích od některých z nenávisti a z nepřízně a od jiných z nevědomosti ohyzdnými jmény více nežli nyní byli sme přiodíváni, avšak vždycky naši předkové v tom sou se všechněm z vyšších stavův i nižších dostatečně spravovali a z toho vyvodili, tak že na ně ani na nás nic není provedeno, pročež bychom spravedlivě s učením a konfesí svou mlčeti a od ní odtiskováni býti měli. A protož podle takového tohoto připomenutí našeho, jakž předešle, tak i nyní vždy předce snažně se vší ponížeností, podávajíce znovu takovéž konfesí naší, jakž v českém jazyku tak i v německém, prositi nepřestáváme, že V. C. M. touž konfesí v tomto království Českém jakž i v markrabství Moravském s naším lepším bezpečenstvím a volností dobrotivě snášeti ráčíte a nám překážek činiti nedopouštěti, a my jsouce tak pod milostivou ochranou a panováním V. C. M. chceme se a budeme vždycky poslušně, poddaně a pokojně, jako na věrné poddané náleží, chovati, ke všem svornost a lásku křesťanskou prokazovati. Jestliže by pak kdo k V. C. M. nás tím donášel, obviňoval anebo naříkati chtěl, že publicis actionibus překážku a protah bychme činili, za to také poníženě prosíme, že tomu věřiti a místa dávati neráčíte, nebo jsme hotovi z toho se před V. C. M. dostatečně vyměřiti, poněvadž sme byli vždycky na tom a býti usilujeme, předkem V. C. M. tolikéž také obecného všeho dobrého pomocníci býti a k V. C. M. se věrně, právě, poddaně a poslušně, jakožto věrní poddaní, pamatujíc na své poctivosti a povinnosti, chovati a to činiti což věrným, upřímným poddaným pánu, králi a císaři svému činiti náleží, jinač V. C. M. nás shledati neráčí. Jsouce té ponížené a jisté naděje k V. C. M., že se V. C. M. k nám v tom milostivě a lítostivě, jakožto král a pán křesťanský a milosrdný, nakloniti a této ponížené, pobožné, slušné a snažné naší žádosti místo dáti ráčíte.
Stavu panského:
Václav Švihovský z Ryzmberka.
Diviš Slavata z Chlumu a z Košmberka.
Jaroslav Sezima z Sezimova Oustí.
Mikuláš z Vartmberka.
Karel Krajíř z Krajku.
Adam Krajíř z Krajku.
Jan starší z Žerotína.
Jan z Oujezdce a z Kunic.
Havel z Vatmberka. (sic!)
Krištof Křinecký z Ronova.
Hynek z Roupova.
Jan z Roupova.
Jindřich Slavata z Chlumu a z Košmberka.
Jan Křinecký z Ronova.
Dobromysl Skřinecký (sic!) z Ronova.
Gotfried Skřinecký z Ronova.
Karel z Vatmberka.
Z stavu rytířského a vladyk:
Jindřich Vliňský ze Vliněvsi.
Ctibor Sluzský z Chlumu.
Albrecht Kamejský z Elstiboře.
Mikuláš Vančura z Řehnic.
Zikmund Vančura z Řehnic.
Vilím Malovec Kosoř z Malovic.
Mikuláš Hroubovský z Zásmuk.
Krištof Markvart z Hrádku.
Bohuslav Kořanský (sic!) z Terešova.
Jan z Bubna.
Mikuláš z Bubna.
Jindřich z Bubna.
Hendrych Homut z Harasova.
Jiřík Homut z Harasova.
Václav Homut z Harasova.
Adam Homut z Harasova.
Václav Hrzan z Harasova.
Jiřík Hrzan z Harasova.
Jan Domovský z Harasova.
Natanael Domovský z Harasova.
Jindřich Hradecký z Bukovna.
Václav Hradecký z Bukovna.
Jaroslav Odkolek z Oujezdce.
Šťastný Pravětický z Pravětic.
Hynek Pravětický z Pravětic.
Adam Pravětický z Pravětic.
Melchysedech Dohalský z Dohalic.
Albrecht Pětipeský z Egrberku a z Chyš.
Jan Vlk z Kvítkova.
Martin z Lebnic.
Vilím Odkolek z Oujezdce.
Fridrich Odkolek z Oujezdce.
Adam Odkolek z Oujezdce.
Zikmund Vaněcký z Jemničky.
Krištof Prog z Velnic.
Tobiaš Prog z Velnic.
Jan Labounský z Labouně.
Jan starší Sluzský z Chlumu.
Karel Sluzský z Chlumu.
Benjamin Sluzský z Chlumu.
Zikmund Sluzský z Chlumu.
Jan mladší Sluzský z Chlumu.
Šťastný Sluzský z Chlumu.
Jan Vranovský z Doubravice.
Smil Vliňský ze Vliněvsi.
Jindřich Lapáček z Rezavého.
Václav Bílský z Kařišova.
Albrecht Rachnberk.
Václav Valkoun z Adlaru.
Zikmund Valkoun z Adlaru.
N. Valkoun z Adlaru.
Vilím Pětipeský z Krásného Dvoru.
Martin Maiminger (sic!) z Loku.
Václav Hrušovský z Hrušova.
Štěpán Šorf z Štiřína.
Mikuláš Šorf z Štiřína.
Jan Jestřebský z Ryzmburku.
Diviš Ještřebský z Ryzmburku.
Vilím Jestřebský z Ryzmburku.
Václav Jestřebský z Ryzmburku.
Mikuláš Pecingar z Bydžína.
Václav Pětipeský z Egrberku a z Chyš.
Jiřík Ota z Losu.
Jan Smrčka ze Mnichu.
Jiřík Vlk z Kvítkova.
Jiřík Fink z Finknštejna.
Jan Habartický z Habartic.
Václav Habartický z Habartic.
Bohuslav Mitrovský z Nemyšle.
Friedrich Zapský z Zap.
Bohuslav Dobřenský z Dobřenic.
Šraňk Bohdanecký z Hodkova.
Zikmund Mladota z Solopisk.
Jan Mladota z Solopisk.
Mikuláš Mladota z Solopisk.
Krištof Ples Heřmanský z Sloupna.
Krištof Kapoun z Svojkova.
Adam Sobek z Kornic.
Jan Vimberk z Náměti.
Václav Rodovský z Hustiřan.
Karel Rodovský z Hustiřan.
Karel Bukovský z Hustiřan.
Jan z Ledské.
Absolon z Ledské.
Jan Sudlička z Borovnice.
Albrecht Sudlička z Borovnice.
Petr Lukavský z Lukavice.
Jiřík Puchart z Voděrad.
Adam Puchart z Voděrad.
Hynek Děbánovský ze Děbánova.
Čeněk Děbánovský ze Děbánova.
Jindřich Sak z Bohuňovic.
Mikuláš Sak z Bohuňovic.
Jan Předborský z Předboře.
Aleš Předborský z Předboře.
Adam Předborský z Předboře.
Jan Kustoš z Zubřího.
Jan Vranovský.
Jindřich Víta ze Rzavého.
Izaiáš Karský.
Jindřich Janovský z Janovic.
Adam Bechyně z Lažan.
Jiřík Milota.
Petr Hamza z Zábědovic.
Jindřich Grysl z Gryslau.
Jiřík Vojický z Nové vsi.
Václav Zalužanský z Zalužan.
Adam Zapský z Zap.
Balcar Pecingar z Bydžína.
Albrecht Pecingar z Bydžína.
Jindřich Pařízek z Pařízku.
Jan Vlk z Kvítkova.
Krištof Tým z Pošky.
Jiřík Tým z Pošky.
Kundrat Tým z Pošky.
Jan Bořický z Hostovic.
Jan mladší Záviše z Vosenice.
Štilfried Lukavecký z Lukavce.
Adam Lukavecký z Lukavce.
Jiřík Mitrovský z Nemyšle.
Adam Voračický z Paběnic.
Mikuláš Vojkovský z Milhostic a z Vojkova.
Karel Čejka z Olbramovic.
Jeroným Čejka z Olbramovic.
Václav Čejka z Olbramovic.
Jindřich Kořanský z Terešova.
Jindřich Volbram z Štěkře.
Jindřich Chlumčanský z Přestavlk.
Jiřík Harant z Poličan.
Jindřich Harant z Poličan.
Aleš z Šamova. (sic!)
Samuel Vikhart z Šanova.
Natanael Hložek z Byslavic.
Bernart Velemyský z Velemyšlovsi.
Pavel Grimiller z Střebska.
Adam Předenice.
Jiřík Zachař Studenecký z Studenic.
Jindřich Hrušovský z Hrušova.
Jindřich Radecký.
Jan Kertof z Kertorfu. (sic !)
Ambrož Klenecký z Klence.
Jiřík Beneda z Nestín. (sie!)
Jiřík Prušák.
Jan Šumburský Polák.
Když pak bylo v neděli pro takové věci vzniklé trochu sme uskrovnili zborů a kázání, zvláště na Šmerhově, kdež před tím v neděli a na boží vstoupení a jinde na dvou místech množství se jich sešlo pánů i zemanů jednomyslných i jiných. A potom v samý večer pan Michal Španovský zastavil se u pana Slavaty a s ním nemálo rozmlouval, jak tomu nerad, že to jednání se rozešlo a že na to i s jinými pány myslí, aby předce začaté dobré se vykonalo, a něco toho že na hotově má a dobře ráno s tím neb sám ku pánu přijde nebo odešle, prosíc pána, aby on také jiné k tomu ohýbal, aby se to neroztrhovalo.