V outerý pan Kurcpach shledav se s B. Janem Kálefem nemálo s ním rozmlouval o těch věcech co se tu nyní díti má, při čemž se zamlouval, že na nás pamatovati a o to, abychom při konfesí naší i řádích zůstávati mohli, přičiniti se chce. A poněvadž mezi pány volenci nebyl než jediný z našich pan Albrecht Kamejský, ten k času uloženému, pro nedostatek zdraví svého i manželky své, přijeti nemoha, napsal list panu Šebestiánovi Vřesovcovi a panu Janovi Vratislavovi, aby ho omluvna měli u pánův, a při tom odeslal jim konfesí naši latinsky, německy i česky, žádaje, aby čtena byla podle předešlého zůstání.

My pak pro nepřítomnost pana Albrechta nemálo souce skormouceni, že nic nebudeme věděti co tam dělati a spisovati ti páni budou, na tom sme zůstali s panem Vliňským, aby panu Albrechtovi psal a jeho od nás žádal, můželi jen jak předce aby se tam vypravil a mezi ně přijel. A mezi tím než on přijel, pan Kurcpach napsal cedulku B. Janovi Kalefovi, že za to žádá, abychom někoho z prostředku našeho mezi pány volence na Malostranský rathouz vyslali s pacholetem jeho, po němž cedulku poslal a doložil, aby takový poslán byl, který by latině a německy uměl a jim známý nebyl. I poradivše se na to usoudili sme k té věci B. Jiříka Strejce, a hned s týmž mládenečkem tam sme ho vyslali. Když tam přišel na Malostranský rathouz (nebo tam páni volenci byli) vyšel na síň pán k B. Jiřímu a kázal mu za sebou, oznámiv pánům o něm, že jest jeho kazatel, takž tam mezi jiné uveden. A poněvadž páni odjevše poručili spisovati tu konfesí některým v Praze, jako D. Pressiovi a písaři Kryspinovi, ti něco sepsavše tu pánům čísti dali a oni soudili, každému k volnému přimlouvání se vůli davše, opravovali, přepisovali, berouce něco z augustánské konfesí a něco z naší, v čemž B. Jiří se také jim uděloval, kde co nebezpečného a škodlivého viděl, aby bylo vypuštěno a co užitečného doloženo, až to dokonali a všecko sepsali v pondělí před památkou vstoupení pána Krista v nebe.

Nemálo pak odporu bylo vzniklo hned o předmluvu, v kteréž byli položili, že se zhošťujeme tímto svým vyznáním a potupujeme Ariány, Cvingliány, Calviniány, novokřtěnce i jiné všecky kacíře, při čemž B. Strejc mírně ukázal pánům, že snad páni ne na tom se usaditi ráčili, aby jiné odsuzovali, zvláště nepřítomné, item, souli co vědomi učení Calvínova, poněvadž je odsuzují? ve všem-li jest bludné? item, že sluší se na to ohlídati, poněvadž se buď sami neb děti a přátelé jich tam někdy mezi ně dostati mohou, jakou sobě lásku a dobré jméno u nich vzdělají? též, poněvadž jakož o napravení jiných věcí v království tomto tak také i učení literního pomýšlejí, nebudou-li jiní národové uraženi, aby nikda k akademii pražské chuti neměli a ovšem svých dítek do ní neodsílali. Tyto věci porozváživše, svolili se, aby vypustili Calvina a položili všecky, kteříž se s slovem božím nesrovnávají.

Mezi tím pan Albrecht Kamejský přijel a tam také s nimi býval, s nímž rozmlouvajíce k tomu sme ho měli, aby on s některými těmi pány volenci rozmluvil a jim konfesí naši namítaje, jako již od mnohých osvícených mužů sprůbované, aby odložíce jiných věcí k tomu směřovali, ji přijali, že my s nimi také v jednotu hotovi sme vstoupiti.

On pak, nesrozuměv nám, jednal o to, že toho někteří páni i Bratří starší žádají, aby o některé věci s pány volenci rozmluvili, k čemuž z prostředku svého osoby duchovní i světské vyslati míní, jen aby jim k tomu den a hodinu jmenovali. Takž pan Kurcpach, s nímž o to mluvil, oznámí a vzkáže po B. Strejci, že máme k němu do jeho domu v neděli v 8 hodin na půl orloje dáti se najíti; to teprv mně večer v sobotu oznámeno a B. Kalef již na Tuchoměřice byl ujel a já v neděli také v touž hodinu 8 kázání sem měl u pana Karla z Krajku, takž z toho sešlo, a pan Kurcpach, poněvadž v tu hodinu to býti nemohlo, jmenoval znovu hodinu po polední třetí. I vzav pana Karla z Krajku a pana Jindřicha z Bubna s Bratrem Jiříkem Strejcem šli sme tam a pana Kurcpacha doma nenalezše zase domů sme se vraceli přes přívoz, v tom, než od břehu lodi odstrčena, pán domů přišed za námi poslal, že prosí, abychom se k němu navrátili, a my tak učinili, a jakž sme přišli, uvedeni sme do pokoje jeho, zatím posláno pro pana Španovského, podkomořího císařové, a když přišel pan Španovský uvedl ho k nám a tu na ten rozum promluvil k němu před námi: "Pane švakře milý! Jakož o tom víte, že sme na tom společně zůstali k žádosti pana Kamejského, abychom s Bratřími a osobami některými z pánů se shledali a je vyslechli, poněvadž s námi o některé věci rozmluviti v malém počtu žádostivi jsou, z té příčiny pro vás sem poslal, aby se to vykonalo."

Dal odpověď pan Španovský; "Pane švakře milý! Zůstává mi to v paměti, že sem na tom s V. M. zůstal a teď od V. M. povolán jsa sem přišel, ne jiným úmyslem, než poněvadž o ty věci, kteréž sou cti a slávy boží, jednáme, o ty věci abychom rozmluvili s těmito pány, a protož mají-li co toho, oč by s námi rozmluviti chtěli, já rád poslechnu.

Takž my po té řeči maličko shlukše se o to sme rozmluvili, že sme o takovém zamluvení nic nevěděli, avšak aby pan Kamejský nebyl zlehčen, že jiné spravoval mimo zůstání, a snad že sme nejednomyslní, zůstáno na tom, abych já něco pánům se ohlásil na jich podání; takž sem učinil na ten rozum: V. M. páni mílí! Není jiná příčina, proč bychom byli žádostivi s V. M. se shledati a rozmluviti, než tato největší, že páni, kteříž sou při konfesí naší, súc uraženi a ztěžkáni nad tím nemálo, těžce to nesou co se jim stalo ve všem sněmu, jmenovitě, poněvadž konfesí augšpurská byla čtena, proč k žádosti jich zbraňováno, aby konfesí naše nečtla se, avšak i slyšíc výmluvy osob některých proč se to stalo i ohlášení takové majíce, že od V. M. pánů volenců čtena býti má, na to očekávají a toho se nadějí, že to se tak vykoná. Mezi tím rádi by tomu z V. M. vyrozuměli a zprávu místnou měli (však prosím, že k všetečnosti to nám přičítati neráčíte, poněvadž nám na tom mnoho záleží), k jakému cíli směřovati ráčíte s těmi artikuli, kteříž se v religií spisují, k tomu-li, aby to již potom ode všech jednostejně držáno a ostříháno bylo v království tomto od strany pod obojí, čili toliko kněžím a lidem na panstvích V. M., kteříž nemajíce služebníků jednomyslných, mnohým věcem odporným božímu slovu lid vyučují, těm aby to bylo vydáno a podle toho aby služby se dály, od V. M. žádáme za oznámení. A to příčinou tou, aby potom z nedorozumění nevzniklo nějakých nevolí, poněvadž někteří mezi námi sou, ježto horlivost mají bez umění; my pak, jiného nejsúc žádostivi než pokoje, srozumějíc V. M., budeme moci, ač by kde co bylo na nedorozumění, spravovati naše, a V. M. také srozumějíc, nám uvoditi to v spolu pány volence a potom i v jiné.

Pan Kurcpach odpověděl: "Co se stalo při tom, že konfesí vaše čtena není i na čem sme zůstali, totiž, abychom ji čtli, na díle od vás připomenuto, protož toho obnovovati nebudu. K jiným věcem, totiž tato v religií práce naše k čemu by se směřovala? jistě ne k jinému než abychom my což toho tu nařídíme, to v své uvozovali a vás při vašem zanechali.

Pan Španovský k tomu ohlásil se: že toho úmysla (sic!) on i jiní sou, aby ti artikulové ne od jedněch toliko ale ode všech pod obojí, kdož sou a k J. M. chodili, od těch ode všech aby podali a všickni při tom zachováni býti žádali. Nebo kdyby něco od sebe a něco od jiných podávati měli, non esset ex re, nec esset tempestive, leč by questi byla od J. M: všicknili ste jedno? tu by mohlo býti oznámeno, že všickni, avšak abyste vy předce zůstávali při svých řádích a konfesí, toho budete moci užiti.

Na tu řeč jich snesli sme se, aby pan Karel se ohlásil: že tato řeč a odpověď na naši žádost jest nesvětlá, my toho žádáme, abychom při své konfesí a služebnících zůstávajíce předce tak jako i prvé pánu Bohu sloužiti mohli a jim, což oni nařídí, také jim že příti budeme, abychom obojí v pokoji se snášeti mohli.

Přidal sem já: má-li býti jaké sjednocení a s V. M. se spojení v žádosti a podání těch artikulů J. M. C., že to musí se státi, abychom my jim a oni nám svědectví vydali, že sobě odporni nejsme, a tu quaestiones že vzniknou samo se to ukazuje. Nebo naši toho nikoli nepominou mlčením, při nejmenším když se v sněmu čísti bude to, což se spisuje, ptáti se V. M. budou, jestli čtena konfesí naše a nalézá-li se při ní co zcestného; a tu k tomu přijíti musí, aby od V. M. bylo oznámeno, vydáte-li svědectví tu v sněmu konfesí naší i my se k vaší ohlásíme, a již toho obojího abychom podle toho zachováni byli, od J. M. žádati jednomyslně budeme.

Nestane-li se toho a my i konfesí naše mlčením pominuta byla by, nikoli toho snésti nebudou moci páni strany naší, souc prvé tím káráni, že jim ani ono ohlašování ve všem sněmu při vkladu majestátu krále Vladislava po shoření desk nepostačovalo, přes to všecko na nás ten majestát obraceli a podle toho sužovali, protož se tuto téhož obáváme, když byste ráčili vyvésti věci své a my bychom mlčeli, že by snad někteří tím mohli nás honiti, proč sme mlčeli a nic se neozvali, když o to jednáno bylo. A ač se nám vidí, že i pánům Moravanům, jakožto pánům sousedům, ta věc také měla oznámena býti, poněvadž prvé v takových věcech spolu v jednáních bývali, avšak když již sami ráčili ste začíti a páni také strany naší, zde v království tomto obyvatelé, ku překážce toho nebyli a nejsou, ani my služebníci také toho rušiti míníme. Ačkoli páni Moravané při oblací cantionalu německého dedikovaného J. M. C., žádajíce ochrany J. M. C., mají milostivou od J. M. přípověď, že chce J. M. C., pokudž se v pokoji, tak jakž až posavad se chovali, chovati budou, ruku svou nad nimi držeti, tak aby sobě neměli co slušně do J. M. ztěžovati, však hotovi byli by také i V. M. napomáhati.

Tu v radu opět všedše a dosti dlouho rozmlouvajíce dali odpověď: že oba dva chtějí se k tomu přičiniti, aby tak dobře naše věci jako své jednali, nás při naší konfesí zanechali a J. M. předložili to, že což J. M. C. dovoliti milostivě ráčil, v tom pracovali, vyhledávali učení to nejstarší v království tomto a nalezli, že prvé než v Němcích bylo zde v této zemi se kázalo, čehož důvodem konfesí Bratrská, s níž i naše se srovnává, protož aby nás při tom milostivě zanechati a ochraňovati ráčil.

Pan Španovský řekl: "Co se pánů Moravanů dotýče, pán z Žerotína nám o tom psal a teď tento týden bude zde, tak dobře jim jako i sobě jednáme." Takž sme podle toho naměření, co dále k čemu směřovati máme, se rozjíti chtěli, v tom pan Kurcpach všecky, kteříž sme tu byli, zval nás k večeři, ale pan Španovský maje míti doma u sebe jiné hosti pospíchal domů a my také. A než sme se rozešli, já s panem Španovským tu známě se, za hodné sem usoudil k němu toto promluviti, jakož sem i promluvil: "Pane milý! jest mi o tom od mých milých přátel oznámeno, kterak předešlých dnů v městech některých k správě V. M. náležitých zvláště v Králové Hradci a v Mělníku veliké těžkosti, ručení i vězení někteří, námi se spravující a služeb od Bratří užívající, snášeti měli, v kterýchžto těžkostech když se k V. M. utekli, nebyli opuštěni ale ochráněni. Takového křesťanského skutku já i jiní pobožní lidé a služebníci církve vděčni jsouce V. M. děkujeme a v modlitbách V. M. pánu Bohu poroučíme, žádajíce toho od J. M., aby ten skutek dobrý V. M. zde i věčně odměnil, i dále v takovéž milosti a ochraně V. M. k lidu svému postavovati ráčil."

Dal odpověď: "Což sem učinil, učinil sem rád a znám se tím povinen býti, ačkoli to ne všechněm vděčné bylo, nebo administrátor na mne J. M. C. žaloval, že majíc takové věci já zastavovati, je fedruji, však vida, že J. M. pánem mým milostivým, jakož prvé tak i nyní zůstává a nic mne tím v nemilost neuvedl, na tom dosti mám a na administrátora i jemu podobné nic nedbám." V tom sme se rozžehnali.

V pondělí před vstoupením Páně čtli sobě páni volenci své artikule a již aby tak spraveni zůstávali na místě to postavili.

V outerý odložili sobě, aby konfesí naši také podle zůstání v sněmu čtli, ač tomu někteří odpírati počali, zvláště Mistr Zelotinus i jiní, však pán z Valdštejna s jinými pány předce je přemohli a na tom zůstali, aby ji také čtli, z té příčiny poněvadž ji čísti měli poslali sme tam B. Izaiáše, aby, budou-li se při kterých artikulích neb slovích zastavovati, je spravil. Takž tam uveden a vyhlášen, že jest jedním z služebníkův Bratrských a potom v přítomnosti jeho, opustivše předmluvu, čtli samé artikule, málo na čem se zastavujíce až do konce. Po přečtení přimlouvali se a všickni za pravou ji vysvědčovali, pan Šebestián z Vřesovic některá slova o večeři Páně předkládal, však s tím doložením, že toho v sněmu pro bouřku by nechtěl mluviti než tu privatim, ta slova mu odporná byla z augustány, "že tělo Páně na jednom místě býti musí", jinak poněvadž od Lutera a Melanchtona jest schválena, že on múdřejší nad ně není, aby ji potupovati měl, protož všickni na tom zavřeli, aby v předmluvě své soud a svědectví o naší konfesí položili.

V středu na Staroměstském rathouze o řádích rozjímali v přítomnosti našich ut s., totiž B. Jiříka Strejce a Izaia, a něco z toho i sepsali, a my s B. Kalefem do Boleslavě sme odjeli a zase na den památky vstoupení Páně do Prahy po kázání vyjevše se navrátili, a tam k témuž času i pan Diviš Slavata i pan Jan z Žerotína se dostali.

V pátek ráno po památce vstoupení Krista pána v nebe povoláni sou páni naši k slyšení té konfesí nové od pánů volenců sepsané, při čemž vzkázáno i nám, abychom mezi ně přišli, jakož i pan Slavata napsal o to panu Karlovi tato slova, ve čtvrtek večer: "Můj zvláště milý pane, pane bratře! Od pána Boha V. M. dobrou a šťastnou noc, při tom jiné všecko dobré vinšuji. Srozuměl sem tomu, že zítra ráno páni volenci na rathouze Malostranském pospolu budou a i některé osoby více ze všech tří stavů k sobě přivezmou, aby ty artikule sepsané ještě lépe skorigovali. A i tomu sem srozuměl, že by z našich některé učitele k tomu přivzíti chtěli, jestliže ta žádost na ně vzložena bude, račte se k tomu sami přičiniti, ať proti tomu nejsou, nýbrž se jim v tom propůjčí, neb nyní znám toho platnost býti, aby toho přítomni byli při této již toho všeho závírce, a tu, bylo-li by co proti nám sepsáno, touto přítomností budou je moci z toho všeho sraziti; již to vše k dalšímu uvážení V. M. připouštím."

Mezi tím i pán z Valštejna a pan Kurcpach také nám vzkázali, abychom mezi ně tam přišli: ale my aby se nic všetečně nestalo, uložili sme o to poraditi se s některými ze svých " takž šel sem ku pánu z Žerotína a tam sem našel pana Kavku, předloživ jim co nám radí v té věci, máme-li tam jíti, nejsouc povoláni, než toliko že dva páni nám vzkázali, abychom mezi ně přišli. Oba dva páni ut supra proti tomu byli, že se nám toho netrefí učiniti na žádost a vzkazování některých, dokudž oni z společnosti své pro nás nepošlí, aby potom nějakého posmíšku tam nám neučinili a třebas neřekli, že pro nás neposlali; takž sme tam nechodili ani já ani B. Kalef než Strejc a Izai.

A poněvadž tam pán z Žerotína nepřišel, poslali někteří z pánů B. Strejce pro něho, že pána žádají, aby mezi ně přišel: ale pánu na takové vzkázání mezi ně jíti se nevidělo, protož tomu pan Kavka cestu našel, aby B. Strejc navrátil se zase a řekl, že nedocházeje ku pánu, potkal se s panem Kavkou, a ptán sa, kam jde, že mu oznámil a pán že ho navrátil zase a poručil, chtějí-li pána míti mezi sebou, že se mu vidí, aby pro něj někoho poslali. Takž se stalo, že poslali doktora Tadeáše Hájka ku pánu z Žerotína s tou žádostí, aby pán mezi ně přijíti ráčil: na kteroužto žádost pán, ačkoli měl k císaři jeti a poselství spravovati, však opováživ se všeho, mezi ně šel a tam spolu s jinými jejich tu konfesí čísti slyšel. Po přečtení podali toho páni volenci na pány naše, aby jim oznámili, mají-li co při tom psaní opravovati: oni pak vystoupivše ven na tom se snesli, aby soudu svého nevynášeli o jich artikulích, ale toho požádali, jestliže by páni volenci chtěli, aby páni, kteříž sou při konfesí Bratrské před J. M. C. s nimi předstoupili, jak nyní opatřiti nás, abychom my při své konfesí a řádu zvyklém bez překážky zachováni býti mohli. Protož vstoupivše předložili to skrze pana Slavatu; oni pak, odpověď dáti majíce, myslili s sebou nás smísiti a od našich věcí odciziti, a z té příčiny tuto formuli, že ji v předmluvě na konfesí vložiti chtějí, v těchto slovích podali:

"Dále pak, nejmilostivější císaři! pamatujíce na V. C. nejedno předložení, že bychom ne všickni, kteříž sme o augšpurskou konfesí, jakožto učení v Čechách od drahně let hlásané, při V. C. M. stáli, jednostejně o ní smýšleli, toto poníženě za odpověď dáváme: poněvadž žádný kromě pánů a přátel našich z jednoty Bratrské, kteříž od starodávna pod obojí slouli a v pravdě sou s námi, k V. C. M. nepřistoupili, my šetříce sjednocení a křesťanské lásky, abychom žádnému z pouhého domnění v ničemž a nad to v svědomí neublížili, nepominuli sme v jich konfesí nahlídnouti, bylo-li by v ní co tak hmotného, ježto bychom se od ní odděliti museli, ale nenalezše v ní nic takového, což by s tímto naším vyznáním se děliti mohlo, nýbrž že oni jako i my též o všech předních hlavních a podstatných věcech k spasení smýšlejí, to sme poznali, a protož společně v té jednomyslnosti V. C. M. toto vyznání naše podáváme. A dále, poněvadž oni mezi sebou, jakž toho na díle někteří z nás povědomi sme, dobrý řád církevní mají, V. C. M. za to poníženě žádáme, že jich při tom jako i nás, což tak, jakž dotčeno, dobrého mají, zanechati ráčíte. A my potom, když konsistoř osazena podle dotčeného vyznání našeho a vypsaného řádu bude, jestliže by toho co na odporu býti chtělo, na tom sme se snesli, že s jistým dovolením V. C. M. naše učitele z obou stran k tomu naříditi chceme, aby o to rozmluvení mezi sebou míti a ty věci, na kterýchž spasení nezáleží, jakž dotčeno, přátelsky porovnati mohli."

Tohoto když našim pánům podali, rozsoudivše to kam směřují, že k tomu: 1. aby nás k své konfesí potáhli a v sebe pohltili, abychom spolu s nimi té jedné jich konfesí podali a s naší v mlčení zůstali a hned od ní pustili; 2. aby naši řádové, disciplina a jiné toliko dotud trvalo, dokud oni konsistoře neosadí, když by ji sobě spravili, již i my abychom pod ni slušeli, nebo pro prém lepší slibovali, že i z našich zprávců některé do konsistoře vezmou, aby sobě pomáhali. (Po straně mluvili někteří Mistři, že Bratří musí svých pokoutních shromáždění a sněmů zanechati.) Takž páni někteří jedni proti druhým v tuhé odpory vstoupili a leccos k sobě mluvili, zvláště pan Karel z Biberštejna i zprávců bratrských dotýkal štípavě, že pány vládnou a jim rozkazují, a kdyby jich nebylo, že by snadně srovnali, dotýkal i pýchou, neústupností. Pan Karel z Krajku dal se mu zase v tuhé odpírání, že se nesměřovalo k dobrému, až v to vkročili z obou stran, aby toho sobě do druhého dne odložili a na to z obou stran pomyslíce na něčem místně se snesli; takž se rozešli ten den.

V sobotu pak v 7 hodin na půl orloji opět sešli se na rathouz Malostranský oboje strana a my k témuž času, aby na něčem místném zůstáno bylo, rozmluvivše společně, usoudili sme, aby od našich promluvilo se k straně druhé pánům volencům v tato slova: "Dne včerejšího jací odporové mezi námi a V. M. sou vznikli, žádné libosti nad tím nemáme, aniž sme se toho nadáli, aby to přijíti mělo; však jakž prvé tak nyní jiného nežádáme než pokoje, lásky a svornosti, aby to, což by všemohúcímu Bohu ke cti a slávě bylo i k vzdělání církve jeho a potěšení mnohému lidu, žádostivému se pánu Bohu líbiti a milosti jeho sloužiti, průchod svůj míti mohlo. Z těch příčin rozjímajíce bedlivě včerejšího dne podání V. M. i žádosti své, aby námi nic nescházelo, tyto věci V. M. oznamujeme: že censores dogmatum my býti nemíníme, jiným v theologii dospělejším toho zanechávajíce a ač některé věci, kteréž včera čteny byly, uši naše poobrazily, však ne v věcech podstatných, ale v těch, kteréž potom snadně k nápravě, ač bylo-li by potřeba, přijíti mohly. A protož což tu od V. M. dobrým úmyslem napsáno, potupovati toho nemíníme, ani tou příčinou od V. M. se oddělovati, že my konfesí svou máme a při ní státi míníme, abychom tím V. M. tupiti měli, nýbrž jakž prvé tak nyní o dobré království tohoto a slávu boží věrně se starajíce napomáhati chceme, v tom úmyslu a té naději, že také žádost naši naplniti ráčíte, nás mlčením nepomíjejíce, ale v předmluvě srovnávajíce se s D. M. Lutherem a F. Melanctonem o nás a konfesí naší svědectví vydati ráčíte, zanechávajíce nás při věcech našich, kteréž z milosti boží (nemluvíme k potupě a lehkosti V. M.) máme a jich užíváme.

Nestalo-li by se toho, čehož se nikoli nenadějeme, již bychom museli sami o své věci při J. M. C. jednati a osvědčiti se, že toto takové dlouhé jednání a sněmu protahování ne námi se dálo, ale příčinou V. M. Musili bychom to pánu Bohu poručiti, byli-li by jací nářkové nás od koho v tom se očišťovati, z čehož co by pojíti mohlo, ráčíte tomu rozuměti; mnoho set lidu a na tisíce velice by zarmouceni býti museli, pánu Bohu toužiti, že soužení mnohá léta snášejíce ještě se jim toho přidává. Přátelé dobří v okolních krajinách poznali by, jaká svornost mezi námi, oni s vyhnanými našimi pro tuto víru se sjednotili, jich při konfesí a řádích zanechali, o dobré jejich u vrchnosti své tak jako sami sobě jednali: národ pak náš, vlast naše, páni a přátelé s námi spříznění tomu odpor nám kladou. Jaká pak posila a radost od strany odporné z toho pojde, soudu V. M. to poroučíme.

Toto promluvení s prosbou vzloženo na J. M. pána, pana Diviše Slavatu, kterýž s omluvou uctivou, že nedávno k jednotě přistoupil, není tak zmocněn, jakž by žádal a řídkým znám, aby Bratrem býti měl, to k sobě přijal a skutkem potom i vykonal pěkně tiše, rozumně a příjemně.

Po té řeči páni volenci nemálo pooblomeni, naději majíce jistou, že to, což v úmyslu měli, předce svedou a dokonají, avšak pro lepší a dokonalejší toho na místě postavení a stvrzení žádostivi byli toho, aby někdo z starších služebníkův jednoty mezi ně přišel a zejména mne jmenovali, že toho žádají, abych tomu přítomen byl. Protož poslali pro mne pana Václava Rodovského, pana Krištofa Kapouna a pana Jindřicha Březenského, a rozmluvivše o to s Bratrem Kalefem na tom sme zůstali, abych tam šel. I bral sem se ve jménu Páně s nimi, a tam již prvé byli Strejček a Izai, když sem pak tam byl s našimi pány na síni dobrou chvíli, potom povolali nás do světnice radné, a tu pan sudí nejvyšší s jinými pány volenci všickni stáli a stojíce ku pánům strany naší promluvil pan sudí na ten rozum: "V. M. páni milí! Jich M. páni tito spolu se mnou o to rozmlouvali, což by pánu Bohu ke cti i království tomuto, nám i budoucím potomkům našim v náboženství k užitku duší našich bylo, jak bychom v jednotu svatou uvedeni jsouce všichni jednomyslně toho od J. M. C. žádali, aby nám toho, což bychom podali, potvrditi ráčil, a poněvadž některé věci na odpořích byly dne včerejšího, bedlivě sme je soudili a pokudž by nejlépe býti mohlo, to poznamenané V. M. dáváme a prosíme, že to od nás ráčíte přijíti, k tomu přistoupiti, zanechajíce hloubání mnohého, neboť, ví Bůh! nejsme žádostivi jiného než lásky, pokoje a svornosti křesťanské." I podal napsání tohoto panu Slavatovi a řekl: "Pro pána Boha, milí páni! neračte se od nás děliti"; a on přijímaje pan Slavata řekl: "V. M. prosíme, že ráčíte nám povoliti v to nahlídnouti a o to společně rozmluviti." I dovolili. A my vystoupili ven a do druhé světnice sme šli k rozmlouvání.

To psaní bylo takové: "Také, nejmilostivější císaři! kdež sme položeni byli, jako bychom ne všickni u víře se snášeli, a zvláště páni a přátelé naši, kteří z jednoty Bratrské se jmenují, že by se s námi snášeti neměli a jakoby toliko na oko a pro očistu spolu s námi před V. C. M. předstoupili: i se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, že ač oni předložili konfesí svou, však ve všech artikulích v tomto naší víry vyznání spolu s námi jednomyslně se snesli a společně V. C. M. je teď podáváme. A co se ceremonií a řádův církevních dotýče, když nám od V. C. M. konsistoř dopřína a ta náležitě, opatrně řízena bude, jakž z toho spisu našeho, kterýž V. C. M. při tomto víry naší vyznání podáváme, tomu porozuměti moci ráčíte, tu se také ve všem I zvláštnímu V. C. M. oblíbení a s jistým V. C. M. svědomím a milostivým povolením též srovnati chceme a bohdá srovnáme, nikam od pravidla slova božího a tohoto vyznání víry naší se neuchylujíce."

Přečtouc to jich podání nám, usoudili sme, že nikoli není nám náležité toho přijíti pro ta slova, jedno, "že toliko na oko a pro očistu", druhé, "že ve všech artikulích v tomto naší víry vyznání spolu s námi jednomyslně se snesli a společně V. C. M. je teď podáváme." Ve všech artikulích abychom se snášeli, toho nemohli sme říci, ovšem že spolu s nimi my toho vyznání jich podáváme, s nimi se snesše, již by tu předce naše konfesí byla zamlčána, anobrž tímto přiznáním odečtli bychom se své konfesí; z těch příčin, nemohše toho přijíti, takto sme to napravili.

"Také, nejmilostivější císaři! kdež sme položeni byli, jako bychom ne všickni se u víře snášeli a zvláště páni a přátelé naši, kteříž z jednoty Bratrské se jmenují: protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, že ač oni předešlých let konfesí svou V. M. C. podali a aby při ní zachováni byli, se vší ponížeností V. C. M. sou žádali, a my nyní této podáváme, ne tak jako odpornou jejich ale v předních artikulích snášející se s touto; a poněvadž až posavád při ní zůstávali, také my jich při ní zůstaviti míníme, a společně všickni jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že při té obojí konfesí zůstaveni v ochraně V. C. M. budeme."

Když sme toto spravovali, pan Jan z Žerotína nebyl mezi námi, proto že hodinu uloženou měl od císaře, aby k němu přišel, takž šel pán k císaři, a císař hned měl jeti, již na voze seděl, i uzřev pana Jana, rozkázal mu k sobě do vozu, aby jel s ním, i jeli spolu a mnoho císař tu se pánem mluvil, až i to mezi jinými věcmi: "slyším, že poně pikharté již od konfesí své pustili a k těmto pod obojí přistoupili;" řekl mu pán z Žerotína: "Milostivý císaři! aby od konfesí své měli Bratří pustiti, nic o tom nevím, žádají oni při své konfesí zůstaveni býti a svých řádích." Dí císař: "takt jest nám pravil pán z Hasištejna t. pan sudí"; řekl pán: "není toho, milostivý císaři". Dí císař: "Co pak tomu páni Pražané říkají? oni se hlásají, že sou praví Husité a také při svém náboženství zůstávati chtějí;" řekl pán z Žerotína: "Bratří, kterýmž Pikharté říkají, ti sou, milostivý císaři, praví Husité, oni to náboženství v čistotě mezi sebou zachovali až posavad, o čemž v konfesí své a předmluvě na ni V. C. M. podané široce vypsali." Řekl císař: "Tedy mají Pikharté svou konfesí?" odpověděl: "Milostivý císaři! mají, však ji V. C. M. i kancionál německý podali." Dí císař: "O kancionálu víme, než konfesí aby nám dána byla nepamatujeme se a rádi bychom ji viděli." Pan Pruskovský tu připomenul, že jest podána a že někde v Vídni zůstala. Takž císař: "může býti že jest tam, ale abychom v ní čtli a ji měli, nepamatujeme". Potom dali se do jiných věcí až se vrátili zase.

A my srozuměvše, že pán již doma, poslali sme, pro něho, aby mezi nás přišel, i tak učinil a přišed ukázali sme mu, čeho nám páni volenci podali, takž sme, spolu zavřevše, potom všickni vstoupili mezi pány volence a podali sme jim toho svého napsání a opět sme vystoupili ven a oni sobě to čtli.

Po dlouhé chvíli vyslali z prostředku svého k nám pana Jindřicha Kurcpacha, pana Karla z Vibrštejna (sic), pana Michala Španovského a pana Šebestiána z Vřesovce; kdež pan Kurcpach promluvil takto: "V. M. páni švakrové, páni a přátelé naši milí! Oznamujeme vám z poručení J. M. pana sudího a pánů strany naší, kterak nad tím nemalou ztížnost mají, že se srovnati nemůžeme, a protož V. M. prosí a prosíme, abyste ráčili podání naše první přijíti a při tom zůstati, nebo obáváme se, bude-li oboje podávána konfesí a o ní zmínka v psaní našem učinili se, že ani my ani V. M. sobě nic nezjednáme, budou nás honiti tím, že sme mezi sebou rozdílní, o to snesouce se, potom budeme moci dále o to i o jiné snáze se smlouvati. My vaši konfesí nehaníme, ale svědectví o ní vydávati a v soud hráti, k nám to nepřináleží: než když tyto věci spravíme, tu sněmem chtěli bychom vás opatřiti tak jako sami sebe a sebe jako i vás.