Dokudž pak nahoře ještě byli naši, bylo jim oznámeno, aby ke 20. hodině ku pánu Sluzskému se shromáždili, což se i stalo a s větší stránky co jich bylo v Starém městě přišli, kromě těch, kteříž byli na Hradčanech a na Malé straně; panu Kustošovi také bylo oznámeno psaním, ale nedal žádné odpovědi, ani nepřijel. A když již pospolu byli, nejprvé modlení nešporní sme měli a při tom i za potřeby přítomné zvláštního duchem Páně naplnění i vňukání, což by Bohu bylo líbezné. Po modlení pořád pravili, co by zejtřejšího dne činiti měli, a tak připomenuli všickni a v tom se snášeli, co jest bylo pominulého pátku jim od Bratra Jana Kalefa razeno. [Komenský připsal in margine: "Páni z jednoty radu drží, mají-li s podobojími trhajícími se držeti?"]

1. Aby budou-li předce v roztržce státi luteriáni s konsistoriány a se vaditi, aby oni v tišině zůstávali a že v roztržce jich nejspíš na to přijde, aby potom rozkázáno bylo mocí všechněm pokoj míti při náboženství jako prvé, a tak i nám volněji bude moci býti než prvé; pakli se snesou všickni, což se stalo, že města se zase ku pánům navrátila, tedy aby naši páni zjevně se s opatrností k luteriánům ozvali, prvé než by s Římany k císaři šli, poněvadž oni lépe než luteriáni v jednotě, v řádu, v kázni stojí, jakož sami z nich to nejedni vyznávali, že za to žádají Jich M., aby jich v tom dobrém pořádku zanechali u pokoji a potom neutiskali, když by z lepšího regimentu k horšímu nestáli, ale aby v svém způsobu vzdělání zanecháni jsouc volnost bez překážek a závad, tak dobře jako i jiní oni sloužiti mohli a svobodu měli všudy, a též lid aby měl volnost a svobodu bez outiskův jíti, přistupovati k nám jako i k nim, k komu by kteří chtěli, a jestliže by jim nátisk kdo v tom činiti chtěl, aby podle nich, jako i oni stojí, též stáli; jinak jestliže by mělo potom býti, tedy že by se radše od nich odloučili a sami k J. M. C. šli a jeho podle vydaných konfesí za ochranu milostivou nad sebou žádali, ale jestliže chtí se s nimi bratrsky v lásce snášeti, jim neškoditi, tedy že mají shledati na nich dobré přátely a milé bratří své. My že máme výborně spravenou konsistoř i jiné vše, protož odtud nepůjdeme, aniž my sami můžeme toho učiniti.

2. Strany spisování artikulův nějakých, aby se v to naši nikoli nedávali, [Komenský in margine poznamenal: "A potom se dali."] že toho jim není potřebí.

I. Že vše jest vypsáno v učení Kristovu a apoštolském dostatečně, což sobě za pravidlo vzali, aby se tím spravovali, netřeba nic tu přidávati ani ujímati (Deuteron. 4 a aby v prokletí nepadli Gallat., vše jest v evangelium, tu z toho se můž vzíti.

II. Nemohou toho bez jiných učiniti neb nemají instrukcí od krajův, řeknou-li jak by náboženství měli ustavovati, a kdyby co učinili toho sami, snad by z toho mohly nějaké bouřky a jim nebezpečenství nastati samým, protož odložiti.

III. Věci to veliké sou, ne tak snadně a krátce mohou se spraviti, poněvadž by to již napotom státi pevně mělo.

IV. Také vrchnostem světa toho činiti a vyměřovati náboženství nesluší, tu aby čest dali Bohu, v jednotě že oni náboženství nespravují, než znajíce věrné správce dověrně v nich Krista pána přijímají, by co oni učinili, tedy správcové nestanou k tomu.

V. Věci království přepilné a mnohé sou k jednání, pro ně sněm učiněn, protož aby se na tom nyní nemeškali.

VI. I J. M. C. věci před rukama sou, na něž se žádostivě čeká i nelibě, že se za náboženstvím to mešká, nese, protož aby odmlouvali spisování artikulův a to toliko nyní obdrželi, aby jsouce jedno v přijímání pod obojí v rozdílných řeholách jako u Římanů, když se oni pokojně mezi sebou a bratrsky snášejí i snášeti oumysl mají, jedni druhých pro nějaké rozdíly neutiskajíce a sobě neškodíce, ale jedni každí volnost v službách svých i obcování majíce, toliko to vyžádali na J. M. C., aby podle přísah svých ráčil nad nimi všemi ruku ochrannou jako i nad pod jednou držeti, potom že, bude-li kdy možné, pokojně budeme moci vše mezi sebou spravovati.

Tato rada starého byla připomínána a všechněm se líbilo, podle ní zachovati, aby bylo se ohlášení a konfesí naši podání a k ní se přiznání; a přišlo-li by k spisování jakých artikulův, v to aby se nedávali. A poněvadž nemohla lepší příčina dána býti k ozvání se nežli ta, aby každý, kdož by cokoli, podle poručení páně sudího, náležejícího k tomu pravému náboženství pod obojí za sebou měl, aby to na zejtří přinesl a předložil; kdo by tedy a jak to měl učiniti, mnoho tu o tom bylo mluveno, až naposledy zavříno, poněvadž potaz prvý přijde na pana Karla Krajíře nežli na koho z stavu rytířského, aby on to na sebe přijal, a on od osoby své aby promluvil nejprvé a konfesí latině, německy i česky aby podal, a potom jiní, kteříž sou jednomyslní, aby se k témuž přihlásili a ozejvali. Zůstáno také na tom, aby se toto svolení i jiným oznámilo, aby věděli se čím spraviti, přišlo-li by k tomu. Což sem také potom i vykonal a všechněm na Malé straně i na Hradčanech hospody majícím oznámil. Co by pak a jak pan Karel promluviti měl, pro větší smělost sepsána byla jemu toho notule, aby se jí dobře zmocnil a tak bez strachu (což za příčinu sobě bral) aby mluvil. A s tím se do hospod rozešli, a já ten večer a seniore přijal sem psaní po panu Lorencovi v tato slova: S. D. mi f. Jižliž asa (sic!) o tu víru se snesli, či co se působí, já opět nic nevím. Velmi silný jest to čert, kterýž pod jménem jednoty roztržky způsobiti usiluje a pod jménem pokoje příčiny rozbroje; ale vždyť my žádáme silnějšího nad něho, aby jej přemohl a odění jeho vzal i loupež rozdělil, nechal mu ochotně sloužících všech bláznivých pannen a moudrých světa, a sobě odjal moudré panny a bláznivé u světa a mocně vládl jimi; byt to mělo jíti i s vřeskem satana. O, by jen všichni evangelikové pospolu zůstali a se neroztrhovali a našich z sebe nevyměšovali a také směšovati nechtěli, ale v lásce se s námi a my s nimi snášeli, co by jim mohl nepřítel učiniti? jinak zemdlí i přemohou je. Protož opatrně vnukati komuž náleží povinnost jest a zvláště tu, kdežť sem poručil, snadně by mohl ten, komuž náleží, přetíti to, že nechce nesnází o to, než aby všichni v svých řeholách volnost měli bez překážky. Vale, saluta sanctos.

Po přečtení listu páni zůstali na tom, aby ráno naschvál posla poslali, a hned sami ten večer psali seniorovi in Carmelum, žádajíce, aby co možné nejrychleji přijel do Prahy, a bylo-li jest kdy jeho potřebí, že nyní toho potřeba jest, aby se mohli s ním poraditi. Já, ač sem chtěl prvé zvěděti co se stane a potom psáti, však nemohl sem jim zbrániti, ale na žádost jejich tolikéž psal sem jménem jiných, kteříž za to byli žádali a prosil sem, aby sám starej přijel pro některé strašlivé.

Když pak podle poručení páně sudího nazejtří, totiž v středu před nedělí judica, k sedmé hodině na půl orloje naši přišli nahoru, nemnoho jiných tam našli, i z těch mnozí a zvláště z Mistrů a Pražanů zase odešli, jiní ještě dlouho na pana sudího, všichni což jich bylo, očekávali, nebo tak se čacko k té práci veliké připravovali, aby o spasitedlné věci a poctu boží jednali, že ještě ráno od vína zmoklí byli a pohříchu i naši někteří se jim přioučastnili. - Když pak přišel do soudnice pan sudí, pana komorníka tu nebylo a Pražané s Mistry, kteříž byli zase odešli, ti jeli k arcibiskupovi; však předce učinil řeč pan sudí na ten rozum: jakož podle žádosti naší na J. M. C. vzložené obdrželi sme to, že jest nám dovoliti ráčil konfesí augšpurskou (kteráž císaři Karlovi Pátému podána v Augšpurce byla) čísti i také přijíti a jiné sekty vymísiti, jako kalviniánské, cvingliánské, Ariány, Trideity, novokřtěnce, aby nebyli trpíni v tomto království, protož se již k tomu přistoupí a bude se čísti ta augšpurská konfesí, poněvadž snad nevšickni ste ji čítali. Jakž to pan sudí pověděl, hned pan Karel Krajíř učinil řeč podle včerejšího zůstání takto: "V. M. urození páni, páni, urození a stateční páni z rytířstva, slovoutné poctivosti páni Pražané a poslové z měst, páni a přátelé moji milí! Dnův pominulých jaká jest práce V. M. všech tří stavů království Českého pod obojí přijímajících byla při věcech k spasení nás, jednoho každého nejpotřebnějších to dobře vědomé jest, čehož opakovati není potřebí; dne pak včerejšího z společného snešení poručeno jest bylo, kdož by co toho, což příleží k náboženství, zvláště starého za sebou měl, aby to s sebou přinesl a předložil. Protož já sem se tak zachoval podle poručení a teď konfesí bratrskou českým, německým i latinským jazykem, kteráž mnohem starší nežli augšpurská jest a již několika králům a císařům, až i tomuto nynějšímu byla jest podána, V. M. podávám a za to, aby čtena i souzena byla, žádám; v níž učení zdravé ano i řád a kázeň podle zákona Kristova a učení apoštolského zdržuje se, a při tom i soud a svědectví od skladatelův konfesí augšpurské a zvláště od akademie Witemberské poznamenané najíti ráčíte. K kteréžto konfesí já se přihlašuji a při ní stojím a státi míním i při ní zachován býti žádám," však bez potupování toho, cožkoli, oni mezi sebou naříditi by ráčili, nébrž že to schvaluje a k tomu i rád pomáhati chce a všelijakou lásku a přátelství prokazovati k nim vždycky hotový zůstává.

Odpověděl k tomu pan sudí: aby on měl něco jiného krom konfesí augšpurské přijímati a dáti čísti, že na tom není, nebo by uvedl na sebe veliké nebezpečenství, když by něco jiného předkládáno bylo než což sou jemu prvé poručili. A z toho hned rumrejch se stal; tak že všickni mluvili, jedni pravili, že neporučili žádati za augšpurskou konfesí, jiní, že nebyla hned ani zmínka o ni, jiní, že včerejšího dne jináče zůstali nežli se to koná. A tak žádný žádného slyšeti nechtěl než každý mluviti, až pan sudí okřikl je a rozkázal, aby ale nejprvé čtena byla konfesí augšpurská, potom že se bude moci to i jiné mluviti; takž se utišili. A začal jeden na katedře čísti a že mnoho v ní latinských slov bylo a ten čtenář nic latině neuměl i nemohl jí dobře čísti, protož rozkázáno tomu, kterýž ji byl na česko překládal, čísti, ten ji všecku přečetl a oni přeslechli. V tom čtení když bylo čteno o zlém knězi, že může svátostmi sloužiti, pan Kurcpach kázal počkati a aby to soudili, může-li to býti? Mnozí odpírali a jiní povolovali, a opět jedni proti druhým o to se postavovali: až pan Šebestian Vřesovec prosil, aby nejprvé přeslyšeli všecku a potom soudili, budou-li tak chtíti každý artikul valchovati, že tomu nebude žádného konce. A takž učinili a všecku přeslyšeli.

Po přečtení konfesí augšpurské ozval se pan Slavata a chtěl, aby také konfesí bratrská přečtena byla; ale pan sudí na odpor jemu nastoupil a řekl: "Můj milý pane švakře! já toho nikoli nedopustím, poněvadž sme za to J. M. C. nežádali, pak aby mělo co jiného mimo dovolení J. M. předsebráno býti, ráčíte rozuměti, zač by nám to počteno bylo." A tu hned k tomu přimlouvali se ochotně i jiní z našich a shrnuvše se spolu dotírali na to, aby byla čtena a zvláště pan Markvart tak horlivě mluvil, že se zdálo, že po té za vrch půjdou, a vždy to opakoval: že my máme řád, máme i pořádné kněží a při nich že zůstáváme a od nich neodstoupíme. Až nejedni z pánů jemu slibovali: že my vás při nich zanecháme. Naposledy pak pan Sluzskej tak zticha, když se trochu upokojili, učinil obšírnou řeč zač se tu žádá, že za to, aby věděli, že v učení se srovnává s augšpurskou a poněvadž neráčili ji všickni slyšeti, tedy aspoň předmluvu aby ráčili poslyšeti, pakli ani toho učiniti neráčí, tedy aspoň svědectví akademie Vitemberské, kteréž jest při též konfesí, aby ráčili dopustiti přečísti. Ale nic nemohli žádný obdržeti, převelmi Vřesovci tomu odporovali a při panu sudím tuze stáli. Až naposledy po mnohém potýkání se a křiku tu závírku učinili, aby byly k tomu osoby voleny ze všech tří stavův, kteréž by všecko to, což by se J. M. C. podati mělo, sepsaly; a protož, kdož by co toho náležitého k náboženství měl, ten aby těm osobám to v ruce dal, a ony vyberouce ze všeho což by nejčastějšího bylo, v jakém by způsobu to učení Kristovo staré v Čechách vyzdviženo bylo a řád v kněžstvo uveden. To když by sepsali, aby se stavům předložilo a od nich uvážilo a uvážené před J. M. C. předneseno a za to žádáno bylo, aby J. M. k tomu snešení své povolení dáti ráčil; a když by povolení dosáhli, aby to vytiskli a vůbec vydali a konfesí českou jmenovali, jíž by se aneb podle ní všickni říditi povinni byli a jiných žádných sekt aby mezi sebou netrpěli, jako Kalviniánů, Cvingliánu, Trideitů, Švenkfeldiánů, Ariánů a novokřtěnců. A když se naši domlouvali, také-li je za sektu vyvržení hodnou mají? pravili, že nemají, než za své milé bratří, kteříž lepší řád mezi sebou mají než oni, a téměř všickni našim slibovali, aby se nic nestarali, že oni nás při naší konfesí i také kněžích a řádích zanechati chtějí, aby se o to nic nestarali a že sněmem osvobozeni býti mají. A naši nic více sobě nevinšujíce, dali se tak lahodným řečem namluviti, že již potom nic více k tomu neříkali, toliko, voleni byvše, vymluvili se, jako pan Slavata, pan Karel Krajíř, pan Sluzský, pan Vliňský, kromě pan Albrecht Kamejtský, kteréhož žádnou měrou propustiti nechtěli, ten se nemohl z toho vytáhnouti. Byli pak volili ten den nejprvé po čtyrech z každého stavu, z panského a z rytířského. Mezi pány jeden byl pan Kurcbach, z stavu rytířského pan Šebestian Vřesovec, summus inimicus noster. Potom pan sudí podal toho na pány, Pražany a města, které osoby z sebe vydati k tomu spisování chtějí, aby je jmenovali. I poradivše se páni Pražané s posly z měst, dali takovou odpověď: poněvadž se jest včerejšímu svolení a tomu podání od nejvyššího pana sudího dosti nestalo, aby od nás požádáno bylo toho, což by kdo za sebou měl, ježto by se náboženství dotýkalo, ano také ani na pány Mistry toho není podáno, kteříž podle poručení také nahoře byli se postavili, ale když jiné věci mimo snešení předsevzaty jsou, tedy páni Pražané a páni poslové z měst zvláště v tak malém počtu na ten čas V. M. odpovědi dáti nemohou. A jakž to pověděl, tedy jeden z poslů z města Slaného vyklekna na tu římsu při šraňcích volal: "V. M. páni, nepovolujem tomu všickni, což tento promluvil." A tu hned rumrejch veliký se stal, a pan podkomoří k městům hned šel a tu je srovnával, prosil, přimlouval, a s tím se rozešli na ničemž místně nezůstavše.

V tom psaní za jinými věcmi napřed položenými bylo i toto: My pak navrátivše se domů, co činiti nevíme, zdálo by se nám některým, abychom rady doktorovy poslechli a císaři suplikovali, zvláště nyní majíce sobě příčinu danou, že nás od sebe odstrčili a ani slyšeti nechtěli; ale nechce se do toho většímu dílu, pravíce býti tu věc ne několika osob toliko, ale vší jednoty, protož, by možné bylo, abychom vás zde měli, když tak tempora mutantur et nos in illis. Již nyní na vrch přichází rozdělení a jedněch proti druhým rocení, právě ste uhodli, že pod jménem jednoty čert působí roztržky a pod jménem pokoje příčiny dává rozbroje; tímť my se v tom těšíme, což dokládáte, že nejsilnějšího máme a toho, kterýž klamati nemůže, a ten praví: "Doufejte, jakož sem já přemohl, tak i vy ve mně". Mnozí v té rozmíšce a zvláště pan Kurcpach pravil: "Vy Bratří mějte pokoj, však my vás zanecháváme a zanecháme při vaší konfesí, řádích i při vašich kněžích, toliko se nedělte od nás, abychom obdržeti mohli konfesí augšpurskou." Ale tu neradil sem, anobrž doktor mnoho o tom mluvil, abychom což můžem varovali se dissimulationibus, nebo císaři nic protivnějšího nemohli bychom učiniti, než předce zprosta přiznati se a odděliti, ale to se ne všem líbí a zvláště moudrým a řečníkům. Někteří z našich zvláště pan Grymiller vtrousil mezi mnohé snešení polské; ale já vašeho soudu o něm nikdy sem neslyšel, protož dotazujícímu se panu Slavatovi ani sem nehaněl, ani nechválil a jiným tolikéž. Rozumnějším se tak vidí, což vy při závírce listu vinšujete, že na to přijde, aby císař sua autoritate pokoj přikázal a všecky při svém náboženství zůstavil. Amen, fiat. Amen.

B. Preis o též věci napsal i toto: Již se to zjevně vidí, že toho pyčí evangelíkové, že jsou tak předce to učinili a Bratří od sebe odmísili, bojíc se toho, že se Bratří od nich také oddělí a k císaři se utekou, neb sou jim, totiž evangelíkům také to dnes města učinila, od nich z zámku odešla a se oddělila s tou však omluvou, že se jim podle snešení a výpovědi dosti nečiní. Co se pak dále činiti bude, to sám pán Bůh ví, ano i oni sami, totiž evangelíkové, mezi sebou, tak jakž slyšeti, rozdílní jsou, a tak mluví dosti znamenití mezi nimi, bude-li ta rozmíška mezi nimi, tak jakž se začíná, že raději k Bratřím, poněvadž mezi sebou řád mají, přestoupiti chtějí. A jiní mezi nimi tak praví: "Co to naši blázní, že osoby k spisování nových artikulův volili, a že tím daremně sněm meškají a k outratám mnohým přivozují a k těm artikulům, by je i sepsali i císaři k soudu dali, podle nich že státi ani svého spasení zakládati nechtějí. Naši pak na tom jsou, poněvadž pokojně stavům království tohoto se ohlásili a konfesí podati chtěli, však s tou výminkou, že oni toho, což luteriáni dobrého v své konfesí mají, nehanějí, netupí, alebrž s nimi se v tom srovnávají, ale poněvadž je oni z sebe vymísili ani slyšeti chtěli, že více podle nich státi nechtí, by i od nich nabádáni byli, majíc výmluvu slušnou, že sou se naši od nich nedělili ani úmyslu neměli, ale poněvadž oni sami to učinili, je z sebe vymísili, že oni tomu nevědí co říkati než, Bohu poruče tu věc, na jiné cesty pomysliti. V středu po neděli družebné 4. dne Aprilis.

Pan Ctibor Sluzský též psal v tato slova: Můj nejmilejší pane otče! Nerad bych Vás zaneprázdňoval, poněvadž jiní o našem způsobu píší, a zvlášť co jest se nám přihodilo v outerý, když sme od J. M. C. přišli; pan sudí oznámil, abychom jako včera v osm hodin se sešli a kdož má jaké staré paměti to snesli, že všecko přijíti chtějí. Včera toliko konfesí augšpurskou přečtli a nic víc slyšeti ani dáti čísti nechtěli; než hned osoby vybírali, aby artikule spisovaly a registra způsobily, abychom se v nich všickni podpisovali a kdo nechce těch artikulův držeti, abychom oznámili. Dnes pak trochu povlovněji s námi zacházeli, a tak tomu rozuměti, že chtí, kdož co má těch starých věcí, abychom je spisatelům přednesli. Již tě tu potřeba rady, možné-li jest, že se k nám vypravíte a rady udělíte i retovati budete, co bude míti pan Albrecht z našich vydaný činiti a k čemu se přimlouvati. S tím pán Bůh rač církev svou a nás všecky v ní opatrovati a víc než bychom mohli snésti nedopouštěti. S tím Vás i sebe milosti božské k ochraně poroučím. Datum ve čtvrtek po družebné neděli.,

Ten večer u pána z Rožmberka na večeři bylo mnoho hostí, na větším díle Římanů, i došla je také ta řeč o ozvání se Bratří a že nic není zavříno ten den. Tu pán z Pernštejna poně měl to mluviti: "Ti pikharté vždycky škodliví byli tomuto království, vždycky rotili a bouřili a před lety mnoho pánů o statky i hrdla připravili svou bouřkou, kterouž oni způsobili a i nyní také se o to pokoušejí, protož nejlepší věc by byla, aby všickni byli ven z země vyhnáni, sic jinač pokoje v zemi stálého nemůže býti." - Slyšíce naši takové hlasy přišli na předěšení a zámutky (sic!) veliké, netoliko proto, že nemohli míti slyšení, ale že již na ně ortele se vydávají a divně myslili, co mají činiti a před se bráti. My jim přítomní radu starého předkládajíce nečinili sme jim dosti, proto že k této proměně se netrefovala, a vždy žádostivi byli starého přítomnosti. Protož opět znovu na jejich mnohou žádost psal sem seniori carmelitano a co se ten den zběhlo vše sem kratičce poznamenal, tak jakž čas tehdáž dopustiti mohl. Na kteréž psaní přijal sem také zase tuto odpověď, kterouž slovo od slova poznamenal sem a tutouž pánům přečetl, z čehož nemalé posilnění při nich poznal sem.

Přípis jest tento: "S. Ten, jehož naše pře jest, budiž pomocník i ochrance Váš, amen. Toť máš z té zběři tu jednotu těch, kteříž chtí Krista s Beliálem, světlo s temnostmi, věrného s nevěrnými, pobožnost s bezbožností, chrám boží s modlami smísiti a srovnati, proti tomu již licoměrně praví za základ sobě předkládati všeho předsevzetí v jednání o náboženství Kristovu a apoštolském učení. Námť předobrotivý pán Bůh a otcům našim to jho roztrhnouti a zlé od dobrého, temnosti od světla oddělovati dal, i skutkův temnosti mezi sebou netrpěti, ale raději trestati takové, s světa vyjíti, protož musí nás nenáviděti, že z něho nejsme, jméno naše jako zlé z sebe i nás vymítati, budiž milosti jeho věčná chvála. Kdyžť sou nás ti nejbližší nám bratří z sebe i s naší konfesí vymísili a zavrhli a s tím spolu Lutera, Filipa i nynější theology jeho náměstky, kteříž naši konfesí zjevně srovnávati se s učením prorockým, evangelitským, apoštolským i s jich v konfesí osvědčili, a oni pak hned toho ani slyšeti nechtěli, ješto podle svědectví těch mužův, jenž augšpurskou konfesí dělali, měla tak dobře naše konfesí spolu s vámi jako i augšpurská s nimi průchod míti, a v tom smyslu s nimi a podle nich se stalo. Ale co oni učinili a činí, nenevidíť toho všech věcí spatřitel a časem svým zaplatí jim to nedobré dílo. Pohleď, co by byli dělali s námi potom, kdyby se toho tak v zatmění nechalo, an již honiti nás chtěli, sami davše příčiny zavržením nás s konfesí naší i těch mužův, k jichž se konfesí znají svědectvím, jak tedy přijímají jich konfesí, když svědectví nepřijímají, snadné jest viděti. A by možné bylo, slušelo by jim to ukázati, na to oči otevříti a polamentovati aspoň před některými, jaká to láska; a ačkoli jim neplatno, však proto svědectví má dáno býti pravdě i odporu. To tam. Stanou-li předce na tom a nebudou chtíti tak dobře naší konfesí jako augšpurské spolu s následovníky jejími, bez outiskův jedni druhých, dáti místa, neb my od své konfesí nikoli nepustíme: tedy tak utištění což mají činiti, než osvědče se jim, jak sou chtěli přerádi s nimi bratrsky se snášeti, jako i s těmi, kteříž nás při naší nechali, i kolikrát tam v Vitmberce na důvod tisknouti dali ji; laskavě se přijímali; ale poněvadž oni je zamítají s jich konfesí, že již to musejí Bohu svému poručiti, i každého člověka zdravého rozumu soudu a nejvyššímu defensorovi se s svou při poručiti. Tuť pak nelze našim již v takových příčinách mlčeti, ale od nich a z nich vymíšeni, nebo k J. M. C: suplikovati, jakž i doktor radí, anebo životně jíti a s J. M. mluviti oustně a jakž nejvýše pro Boha; milosrdenství i spravedlnost jeho pokorně prositi, aby J. M. při náboženství jich pravém křesťanském, z něhož počet v konfesí své prvním králům i J. M. podané učinili a v něm vždycky se pokojně bez nesnází, jakž J. M. známé, chovati, spravedlnost k J. M. i ke všechněm činiti hledíce s mnohým outiskův snášením v mlčení, ráčil je milostivě jako prvé pod obojí přijímající ochraňovati a nad námi ruku ochrannou podle přísah pod obojím učiněných držeti, volnosti v náboženství jako i jiným pod obojí příti a nedopouštěti za nepravými nářky nepřátel jich, jimž vždy odpírali a odpírají, totiž nepravým nářkóm, žádajíc těžkosti svízelův činiti a rozličně jich sužovati; to že J. M. v skutku shledati ráčí, že oni se pokojně budou chovati a také že nejlepší pokoj J. M. bude míti, když ráčí všechněm přikázati, aby v pokoji jedna každá částka lidu pod obojí způsobou pánu Bohu volně podle svých konfesí, bez těžkostí jedni druhým činění, sloužila. Na ten rozum aby se ohlášení stalo, jest a bude toho potřebí, prvé než zavrou, učiniti, ať jest asi pravdy boží osvědčení, abychom promlčením tím zlým, kteréž by z toho pojíti mohlo, před Bohem vinni nebyli, neb což zavrou na tom stavěti budou a my těžkostí od svých nesnesitedlných počíti bychom museli; proto předce lépe něco říci než všeho nechati, neb tím nemůž se zle státi, by nic nezjednali, ale mlčením může se mnoho zlého přihoditi, těm pak, jenž je vymísili z sebe nechazť nic nevěří, v žádné vyhledávání regulí v náboženství s nimi se nedávají, však sou v konfesí jich i naši vyhledáni, naši nemohou toho spravovati, ne jich to, ale naše věc jest. Nechzť vždy ukazují na konfesí, výborně jest v ní vypsáno vše, kdyby jen oni chtěli tak činiti, ale nebude nic z toho, když naši všelikou upřímnost, sprostnost zachovají, není potřebí nic více než svrchovanému správci a ochránci se v tom na ruce uložiti, jeho to věc a přejistotně to víme, ráčili on volnůstku dáti, budeme z toho milost jeho ochotně slaviti, pakli kříž doloží, budeme Šimona k nesení přinucovati. Věrnýť jest, víme, že více nedopustí, než by se mohlo snésti, a což doloží, z toho prospěch učiní, jen nechť naši se nestraší, ale jméno boží oslaví, poněvadž jsou jim k tomu dány příčiny dostatečné. Dí pán: "Nebojte se těch, jenž mají moc zabíti tělo; item, neboj se mé maličké stádečko, strachu jich nebojte se". Já nevím co se tu mají báti aneb na koho více čekati, aby, vymustrováni a utištěni jsouce, neměli o to suplikovati aneb oustně radě mluviti, když sou jim k tomu příčiny dány; a k tomuť mé přítomnosti není potřebí, neb nechť se co chce tam děje, tedy my od své konfesí nepustíme. Chtíli nás evangelikové tito při ní jako oni v Němcích zanechati bez těžkosti činění, tedy tak a na ten způsob s nimi staneme; nechtíli a předce jakž odmísili, dokonce odmísí od sebe, tedy nelze než k císaři se ohlásiti, jinač všickni spiknutí povedou na nás mandáty, kalviniánství a jiné věci, a z toho hrozné těžkosti pojíti by mohly: půjdou-li přes to, když se osvědčí pravda, bude nám mileji trpěti. Nad toto dvé já nemám co třetího raditi, bych pak i s vámi vždycky byl; ale i nyní tomu Bůh, bych chtěl, překazil, převelmi mě oči rozbolely, tak že tuto škartu napoly slepý a slzavý psal sem. Již vy s Václavem retujte naše, ať nic jiného před sebe neberou, než z toho dvého jedno ut supra. Již se děj s námi co děj, jiného nebude než co pán náš doloží; aj vlasové hlav našich sečteny. sou, dí Pán.

S doktorem medle rokuj předce, ať tam vnese v špičku, aby mocně přetrhl ty roztržky přikázáním všechněm stranám, aby volně a pokojně jedna každá sloužila Bohu bez zádav, že to míti ráčí aneb chce. Bude výmluva před primátorem, víš kterým, a tito sub utraque nebudou moci jedni druhých viniti, poněvadž tak J. M. C. ráčil učiniti, museli-by všichni na tom přestati a byl by pokoj výborný v zemi tak způsoben, kdyby on jen to chtěl rozumně J. M. předložiti v příhodný čas; a také by se jednání o věci J. M. i království tím nemeškala, neb jestliže ráčí jich tak J. M. nechati, kdy bude konec jich hadruňku. Vale. Datum ex Carmelo."

Po přečtení tohoto psaní pánům, poznal sem při nich veliké posilnění, proto že se s naším předkládáním jim toho prvé, než psaní toto přišlo, srovnalo, ale od nich nevelmi přijímáno bylo, nebo pravili: mladí tito sou a nemnoho zkusili, protož smělí sou. A jeden řekl: jest jim snadno raditi, nikdež nic nemají, také nemají co ztratiti a přijde-li nebezpečenství neb pokušení, tedy se mohou schovati, ale nám jest vždy na placu býti; jiný pravil, že tehdáž, když bylo šlo o čest, statek i hrdlo, za času Ferdinanda krále, že jest se tak nebál jako nyní, ješto žádného nebezpečenství se nevidí. A takovým strachem jsouc naplněni tedy již všecky řeči v podezření měli, jako..i tu, když sem jim v společnosti připomínal, co řekl císař o Bratřích, že sou ti mezi jinými nejpravější; pan Memingar tak vyložil: toť sou pravci, totiž urvalí šíbalé, jakž oni umějí se za jinými krýti a státi. Připomenuto bylo také i to, že pán z Pernštejna přišed od J. M. C. před mnohými okolo sebe stojícími řekl: "Divno mi to co J. M. C. nyní v pokoji říci ráčil, že se tomu nemůž nadiviti, co se jest stalo Bratřím Pikhartům, kteříž v Vídni nám konfesí i také písně německé podali a suplikovali, že nyní mlčí a nic neříkají, tak-li sou již zpyšněli, čili se nás bojí, nemůžeme rozuměti co jest toho." Aby to tak mělo býti nevšickni povolovali a zvlášť ti bojácní, a pakli že jest, tedy že nás chtějí vyštvati, aby se vše na nás svezlo, že se sněm prodlévá, tak to vykládali; proti čemuž my s Václavem ukazovali, že pán Bůh skrze ně sám návěští dává a lásku císařskou k Bratřím skrze mnohé i nepřátely zjevuje, ale vše to bylo u nich špatné, až toto psaní přišlo a našeho potěšování potvrdilo, tožť se uspokojili, očekávajíce co se dále díti bude.

Nazejtří potom ve čtvrtek všickni tři stavové se sešli a znovu každý stav zvláště jiné volence neb osoby k spisování těch artikulův z sebe již po 6 osobách volili a potom je jmenovali zejména a to tyto: z stavu panského pan Jaroslav z Kolovrat, pan Karel z Bibrštejna, pan Vilém z Talnberku; pan Jindřich z Valdštejna, pan Jindřich Kurcpach, pan Václav z Říčan; z stavu rytířského: pan Michal Španovský, pan Bernart z Hodějova, pan Florian Gryspek, pan Jan Vratislav, pan Albrecht Kamejský, pan Šebestian z Vřesovic; z stavu městského: Mistr Matěj z Aventinu, Sixt z Otrstorfu, Mikuláš od Černé růže, Ciprian Lopatský, Mistr Václav Arpin z Žatce, Petr z Kadaně; z kolleje Mistr Zelotinus, Mistr Rozsypal. A když mezi ně pan Albrecht Kamejský, jeden z našich sa, dostal se, kterýž žádnou měrou odtud, jako jiní tak učinili, vymoci se nemohl, a bylo proti radě senioris Carmelitani, co tu již činiti nevědouce, opět znovu sem psal na Karmel a co se stalo oznámil, a při tom také i soudu sem vyhledával o snešení polském a reformací sepsané od B. Jana Augusty, [Komenský in margine poznamenal: "Kde ta?"] kteréžto věci ten den i před tím velmi zhusta na paláci viděl sem mezi sebou čísti. To snešení polské pan Pavel Grymiller tak roztrousil mezi všecky stavy (byl dal víc než 20 exemplářů napsati), že téměř všickni o něm mluvili a všickni schvalovali a páni Pražané na Staroměstském rathouze v radě několikráte je přečtli a každé slovo rozsuzovali až se i snesli, aby nazejtří v sněmu bylo čteno, že se jim to dobře líbí a mimo to nic lepšího nevědí; reformací pak byla roztroušena od pána z Valdštejna, ale ne mnohým a nebyla tak obecná. A mnozí z našich, vědouce o ní, poněvadž od B. Jana Augusty sepsána byla, hned spadli na to a chtěli se toho ujíti, ale bránil sem, pokudž nezvím co k tomu senior bude říkati. Protož hned jiný posel byl vypraven prvé nežli to první psaní přišlo a nejvíce sme žádali, možné-li, aby sám přijel, poněvadž se tak často divné proměny dějí. A pan Švihovský se horšil, že se koutkuje a je opouští.