1575, od 21. února do 27. září. Souč. MS. bratrský sign. 2. G. 10. v museu království Českého.

Anno Domini 1575, 21. Februarii sněm obecní všech stavův království Českého při přítomnosti J. M. C. začal se jest v Praze. Po předložení pak artikulů od J. M. C. mnoho stavové mezi sebou o to mluvili, měli-li by ten sněm držeti, poněvadž není svolán s jejich povolením, aby tudy něco proti privilejím nebylo učiněno. Čehož když se na J. M. C. domlouvali, potom zpraveni jsou v tom, proč to sešlo, že podle zůstání a sněmu o božím Těle léta pominulého sněm o svatém Martině držán býti nemohl: nejprv, že J. M. C. těžce nemocen býti ráčil, druhé, pro opatření hranic v království Uherském, třetí, pro jednání příměří s Turkem; však nicméně jakž nejprv J. M. ráčil moci přijeti do tohoto království ten sněm svatomartinský k tomuto času ne pro jiné věci než pro obecní dobré tohoto království jest odložen, protož aby jednali, na ten čas což mohou nejvíc, až do čtvrtku před květnou nedělí a potom po veliké noci aby se zase ve dvou nedělích k jednání sjeli. Na čemž přestavše, zůstáno na tom, aby předce sněm držán byl. A tu pan sudí poručil, aby všickni, kteříž jsou strana pod obojí, na zejtří totiž v sobotu před nedělí oculi ráno v zeleném pokoji se najíti dali. Což když se stalo od některých toliko a jiní pro nedorozumění aneb nedoslechnutí toho poručení [....], tedy odloženo toho bylo do pondělka k hodině 8 na půl orloji.

V pondělí pak ráno, když strana pod obojí do zeleného pokoje se sešla, přišel pan sudí [In margine připsáno asi 50 let později rukou J. A. Komenského: "To byl p. p. Bohuslav Felix z Lobkovic a z Hasenštejna."] naposledy nejvyšší království Českého a tu ke všechněm řeč učinil na ten rozum: poněvadž sněm o obecní dobré začíti se má, prvé než se k tomu přistoupí, vidělo se za dobré, aby začat byl od věcí těch, kteréž se duše naše dotýkají a k spasení jednoho každého přináleží; toho tedy že jest potřebí, abychom se my, kteříž jsme strana pod obojí, pravé tělo a krev pána našeho Ježíše Krista přijímající, v svém religionu obnovili a potom jednomyslně J. M. C. přede všemi věcmi abychom žádali, aby nás zachovati ráčil při tom náboženství pravém a starém, kteréž pán Kristus vydati ráčil [In margine připsal J. A. Komenský: "Náboženství pod obojí starožitné."] a apoštolé jemu vyučovali sou, otcové svatí posloupně od mnoha set let až do Mistra Jana Husi zachovávali, a my až dosavad v něm stojíme a je ostříháme, kteréž také i do okolních krajin a zvláště německých od nás Čechů se jest dostalo a tak rozmohlo, že ze všech stavův J. M. C. Karlovi V. v Augšpurce konfesí neb suma toho učení a náboženství podána jest. Nejprv pak v takovém pravém a křesťanském náboženství k sobě abychom se ohlásili a sjednotili potřebí jest, a potom i k straně pod jednou ve všeliké lásce a dobrém přátelství, jako kdy prvé byli jsme, podle starých smluv a zápisův že zůstávati chceme, abychom se ozvali a toto naše se sjití aby na zlou stranu nevykládali, je za to žádali, a potom tak sjednoceni jednomyslně J. M. C. za to žádali.

To předložení páně sudího jakož stav panský tak i rytířský oblíbili jsou a schválili a k tomu předložení přistoupili. A když naposledy dotazováni byli páni Pražané a poslové z měst vyslaní, co k tomu říkají? rozmluvivše spolu dali odpověď skrze pana Sixta: poněvadž Jich M. páni i rytířstvo k tomu přistupovati ráčí, což od J. M. nejvyššího pana sudího předloženo jest, že také od toho nejsou, aby se s Jich M. neměli srovnati, zvláště když ve věcech podstatních při náboženství jsou jedno, při jiných pak věcech jsou-li jací rozdílové, vidí se jim, že to vše láska spokojiti může. Tu opět sumu toho pan sudí [....], co by mělo straně pod jednou předloženo býti, jestli to s jejich povolením? k čemuž když se přiznali, po takovém sjednocení šli všickni stavové do soudnice, kdež strana pod jednou již byla, a potom za nimi přišel i pan komorník (kterýž v zeleném pokoji s jinými nebyl) a na své místo dosedl.

A usadivše se promluvil nejvyšší pan sudí od strany pod obojí k těm, kteříž tu byli pod jednou: kterak při tom svém náboženství pravém a starém se sjednotili, aby od J. M. C. žádali při něm zachováni býti, jakožto od Krista pána ustanoveném i od svatých apoštolův pošlém a od svatého Mistra Jana Husi obnoveném a posavad trvajícím, ano i od cizích národů přijatém a v Augšpurce zjevně léta 30 před J. M. císařem Karlem V vyznalém, při kterémž ještě stojí a zachováni býti žádají, o tom že jich tejna učiniti nechtěli, ale že se k nim ohlašují, že toho z žádné nenávisti nečiní, ale z veliké spasení svého potřeby, a že s tím se vším jejich dobří přátelé býti chtí, protož aby jim v tom za zlé míti a zle toho vykládati neráčili, jakoby se oni od nich nějak odcizovati tím chtěli. A tak pěknou omluvu učinil.

K tomu pan komorník [In margine: Jan z Valdštejna na Hrádku nad Saz.] promluvil: že jest nám potřebí na to mysliti, abychom bez jiných pánův a přátel v něco se nedávali v této zemi neobyčejného, nebo prý mnoho set tisíc lidu, dobrých a starých, lepších nežli já k Bohu bídný sem, křesťanů, k tomu nesvolí, abychom měli nějakého nového a německého náboženství hledati, ale abychom raději při starobylých pořádcích zůstali, tak jakž od starodávna v tomto království bylo jest zachováváno a aby konsistoř byla obnovena a administrátorovi rada a defensorové aby přidáni byli, a že nic nám není do německého náboženství ani do toho, co jest v Augšpurce vydáno, máme dosti na starobylých zůstáních a sněmích v tomto království Českém stalých, což vše v spis uvedené jest. [In margine připsáno jinou rukou: "By se ho byli zeptali, s kým jest? se stranou-li pod jednou či pod obojí? sám-li chce sněmovati vytrhna se z jiných, či státi s obcí?" A Komenský také in margine při tom odstavci poznamenal: "Pan komorník zůstati při husitském náboženství radí."]

A to pověděv hned rozkázal ten spis od něho sepsaný na katedře předčísti. Kterýžto spis v sobě zdržoval: nejprvé, jak by měla konsistoř obnovena býti, aby jakož administrátor, tak jemu jedenáct jiných k radě přidaných, pobožných a učených mužů aby vybráno bylo, potom těm aby defensorové přidáni byli, kteříž by nad tím, což by administrátor s radou usoudili, ruku drželi a k exekucí přivodili; druhé, aby to opatřeno bylo, aby kněží doma svěceni byli, nebo pro nesnadnost docházení svěcení jest veliký kněží nedostatek, a skrze takový nedostatek mnoho sekt a rozdvojení i rozličných neřádů pošlo jest.

Po přečtení tohoto spisu nejvyšší pan purkrabě pán z Rožmberka těch, kteříž jsou pod jednou, k sobě povolal. [In margine připsáno rukou J. A. Komenského: "Páni pod jednou se radí.] A pan komorník z místa svého vysednouti musil a v tu chvíli se panem Kurcpachem o Bratřích, jak se oni k augšpurské konfesí přiznávají, avšak s nimi se nesrovnávají, mnoho mluvil, až naposledy i to ztěžoval, že nectí pána Ježíše, když ve jménu jeho se neklanějí, ano hned na kázání jej ctíti zapovídají. [In margine rukou Komenského: "Hádka postranní o Bratří."] K tomu přišel pan Karel Krajíř a panu komorníkovi zjevně odepřel a řekl: že to není pravda. A pan Václav Vřesovec chtěje pomoci panu komorníkovi, svědčil, že jest tak, jakž pan komorník praví a že má o tom hned spis, v němž zjevně to píší, že nemají se pánu Kristu klaněti; čemuž pan Karel hned také odepřel a že toho nikdy za pravé neprokáže pravil. A v tom pán z Rožmberka po promluvení s těmi, kteříž jsou pod jednou, propustiv je, otázal se pana sudího: ode všech-li, kteříž jsou pod obojí, tuto řeč jest učinil? a druhé, ten přečtený spis všickni-li podávají a přiznávají-li se k němu, nebo v něm velice i na poctivosti jsou dotknuti. Odpověděl pan sudí: že prvé chce se stavy o to promluviti, nežli co k tomu bude říkati, protož že žádá za vystoupení, což se i stalo. A vystoupivše všickni pod obojí, kromě pana komorníka, šli do zeleného pokoje. A jdouce přes palác, řekl pan Karel Krajíř panu Václavovi Vřesovcovi: medle, že vy smíte to mluviti, aby Bratří měli jaké psaní o tom, aby se ve jménu pána Ježíše neklaněli, vydávati? tehdy on zapřel a pravil, že toho nikdy nepravil, než že on mínil, že kdosi v Slezště o tom psal, načež jsem já také odpověď dal, než abych já měl o Bratřích praviti, toho není. A s tím přišli do zeleného pokoje, a tu od pana sudího dotazováni byli: znají-li se k tomu, což jest mluvil, že jsou jemu to poručiti ráčili a poručili, a druhé, co k tomu spisu čtenému říkají? I ohlašovali se nejvíc k tomu, jakož předně stav panský tak rytířský, že cožkoli pan sudí k straně pod jednou mluviti jest ráčil, že sou to J. M. poručili, k tomu se znají a předce na tom, na čemž nejprvé zůstáno bylo, ještě stojí; co se pak spisu dotýče, kterýž pan komorník čísti dáti poručil, poněvadž prvé nic nebylo mluveno o něm, že k němu se přiznati nemohou: [In margine připsáno: "O to péče a rozmlouvání bylo, nebyl-li někdo zrádce z nich, neb tajně se přízně se panem komorníkem. Když všickni pravili, že o tom spisu od něho podaném nic nevědí, hrubě pan komorník zahanben a sám co kůl při tom spisu stal, neb jej se svými břicháči kališnými učinil. Něco co z otrapí řekl, že on při tom jest a chce o to předně mluviti."] Naposledy páni Pražané s posly z měst odpověděli, že tolikéž se s Jich M. srovnávají, však vidělo-li by se jim, aby strany toho spisu J. M. pan komorník byl omluven, kterýž bezpochyby dobrým to úmyslem učiniti ráčil, že jej čísti dal.

Po tom srovnání zase se navrátili strana pod obojí do soudnice, a tu od pana sudího promluveno: že k tomu, což prvé promluveno bylo, všickni tři stavové se přiznávají, než co se spisu dotýče, o tom že sou žádné vědomosti neměli až jest byl čten, protož že také za něj odpovídati povinni nejsou, bezpochyby že kdož jej spisovali, zprávu toho dadí. Jakž pan sudí řeč svou dokonal, hned se pan komorník ozval a řekl: "Co pak k tomu říkají páni Pražané?" Tedy oni sestoupivše se a poradivše se dali odpověď, že tolikéž s Jich M. pány a rytířstvem se srovnávají, avšak co se spisu dotýče, při tom že J. M. pana komorníka omluvena mají, bezpochyby že to dobrým oumyslem sepsati jest dáti ráčil.

Na to odpověděl pan komorník s hněvem až se třásl: "Není žádná žádnému potřeba mne omlouvati, já vím co sem mluvil a mluvím, z daru pána Boha ještě ten rozum mám, abych nepotřeboval vymlouvání, a také sem mluvil v sněmu, kdež každému svobodno jest mluviti a nikdy to žádnému ve zlé nebylo obráceno, když kdo co mluvil, protož i ještě, když k tomu přijde jako i prvé mluviti chci.

Zatím pán z Rožmberka tuto závírku učinil: "Poněvadž se tu nás znamenitě dotklo a dotýče se veliké věci, abychom my narčení o to volně rozmluviti mohli, protož odkládá se toho nyní a potom, dáli pán Bůh, v středu Vašim M. odpověď dáti míníme." A tak v outerý celý den se radili, nejprv u biskupa, potom u J. M. C. strana pod jednou byli. Potom v středu pán z Rožmberka pro nemoc a pán z Pernštejna do soudnice přijíti nemohli, protož opět toho odložili až teprv ve čtvrtek odpověď skrz pána z Rožmberka dali takovou: že sou toho vděčni, když se k nim v lásce a v dobrém přátelství ohlašují, a že tolikéž i oni v též lásce a dobrém přátelství státi chtějí podle starobylých smluv a snešení v tomto království. A když to pověděl chtěla strana pod obojí vystoupiti, ale pán z Rožmberka kázal tu zůstati a sám s stranou pod jednou domů odešli.

Po vystoupení strany pod jednou mnoho mezi sebou stavové o té odpovědi rozmlouvali, někteří chválili, že pěkná odpověď, jiní haněli a že poklička chytrá pravili; naposledy však na tom zůstali, aby se zase na zejtří shromáždili a předce koncovali. A učinivše tak ve čtvrtek, mnoho o tom vždy rozjímali a na tom zavřeli, aby strany pod jednou požádali, aby s nimi k J. M. C. došli a vedle nich k J. M. za ochranu a zachování při náboženství jejich aby se přimluvili. Tu se byl domlouval pán komorník na pod obojí: proč ho z sebe vyvrhli? I pověděl jemu pán z Bibrštejna: proto sme V. M. nepovolali, že ste ráčili vždycky proti nám býti a v radách s stranou pod jednou proti nám bývati i raditi, a také ráčíte býti dobrým křesťanem toliko tehdáž, když kněz na kazatedlnici, a jakž s katedry sejde, tedy všecko modlářství a papežské bludy držíte a přijímáte i konáte. [Rukou J. A. Komenského in margine: "Pan komorník chce s pod obojími býti, oni ho nechtí."] Mnoho také tu bylo mluveno, jak a zač by J. M. C. žádati měli: někteří aby jim augšpurská konfesí dopuštěna byla; jiní nechtěli, aby jmenována byla augšpurská, a jiní, že mají svou, kteráž starší jest než augšpurská a zvláště od městského stavu pan Sixt mluvě mnoho k tomu spisu páně komorníkovu nakloňoval, aby náboženství zůstávalo podle starobylých snešení v tomto království. Což slyše pan komorník, hned se toho ujal a řekl: "Já sem vždycky se toho obával, aby mezi vámi nebylo rozdvojení a již teď k tomu přišlo", a tak je rozdvojiti chtěl. Však stav panský a rytířský na stav městský nic nedbali a sami bez nich žádati císaře za reformací se ustanovili. A s tím se rozešli s divným křikem na Sixta, tak že se skrývati musil pro křik, že se města oddělila a jim tu mluvili: poněvadž se odtrhli od stavův, že jim přijde na to, co se v Rakousích přihodilo, že města nemají svobody jako páni a rytířstvo v náboženství. Slyšel jsem sám od Sixta, že se mnoho dotírajícím na něho omlouval, že oni jemu neporozuměli, že on tak nemínil, jak jeho vykládají.

Ten den okolo nešporu na mnohou žádost skrz psaní činěnou přijel se panem Adamem Krajířem B. Jan Kálef a shledav se s některými večer poručil, aby se ráno ku panu Karlovi Krajířovi sešli i jiní, kteříž byli z jednomyslných, což se i stalo. A tu po oznámení zdání jednoho každého o nebezpečenství jednoty praveno bylo zase, co by mělo činěno býti. I zavříno naposledy na tom, poněvadž i ozvati se i také mlčeti jest nebezpečno, a nelze než jedno učiniti, tedy tento prostředek toho aby byl, aby se ještě k ozvání počkalo lepších příčin a aby se hledělo času, a předce aby ozvání aspoň pro osvědčení pravdy aby bylo. Po zavírce toho modlení společné bylo.

A tak v pátek před nedělí laetare sšedše se nahoře, města se ohlásila k stavům, že od nich neodstupují, jakž pro nějaké nedorozumění včerejšího dne v domnění byli jsou a že panu Sixtovi oni toho mluviti neporučili, ale že předce při páních stojí a s nimi se v tom srovnávají.

Po takovém snešení žádali skrze pana sudího Římanů, aby s nimi k J. M. C. jíti ráčili a podle nich J. M. za dovolení k tomu, aby mezi sebou nejprv nějaký řád při náboženství naříditi mohli, prosili. Odpověděl pán z Rožmberka: poněvadž na ten čas těch, kteříž sou pod jednou, jest malý počet, že odpovědi místné dáti nemohou, ale odkládají sobě toho do zejtřka. A s tím se ten den rozešli.

Na zejtří v sobotu před družebnou nedělí [In margine připsáno: "Ten den zase odjel senior Carmelitanus se panem Adamem Krajířem."] strana pod jednou od jitra až přes poledne v soudnici byli a se radili; druhá pak strana, pod obojí po paláci se procházeli očekávajíce na odpověď. Až když bylo po poledni poslali toliko pro pana sudího a pana Slavatu a tu jim oznámili, že se ještě všickni o odpověď nesnesli, a když se již tak prodlilo, že se toho odkládá do pondělka, a s tím vyšli z soudnice žádnému nic neříkajíce, až pan sudí naposledy jda oznamoval, že se toho odkládá. Pročež bylo veliké reptání vesměs, že tu jako blázni čekati museli a darmo, což mohli prvé jim oznámiti a k tomu oznámení že jiní také nejsou povoláni do soudnice se panem sudím a tak s hněvem všickni se rozešli.

Ten den arcibiskup byl u J. M. C. a tu J. M. C. mnoho mluvil s arcibiskupem o to: není-li on u příčině, že se to tak prodlívá, že odpověď straně pod obojí není dána, nelibost svou při tom oznamuje, a že by chtěl, aby se v pokoji snášeli, nebo nemůže proti obojím býti, sub una habent mandatum ecclesiae a druzí sub utraque habent mandatum Christi, a J. M. že neráčí býti ani proti Kristu ani proti církvi, protož rád by, aby k pokoji bylo směřováno. [In margine rukou Komenského: "Císařská pěkná resolucí k arcibiskupu."] Tu arcibiskup mnoho se vymlouvaje řekl: "Milostivý císaři! jistě že bych já přerád pokoj měl, ale nikoli mi ho kněží pod obojí nedají, na mne ustavičně nabíhají a žalují, že se sekty rozmáhají, náboženství po domích drží, od nich lid běží, aby byli ochraňováni žádají. [Komenský poznamenal in margine: "Arcibiskup na kněží kališné sčítá."] A když se ptám, činí-li pak co zlého? nic ukázati nemohou; i pravím jim, aby pokoj dali a nechali jich, aby pánu Bohu sloužili jak umějí. Někdy jich hned nechci k sobě pustiti, oni na tom nepřestávají, k místodržícím V. M. C. suplikují, a když ani tu co obdržívají tedy k V. M. C. s tím se utíkají; a V. M. někdy ráčíte mi poručiti něco, a když z toho nesnáz jde, opět jinak ráčíte poroučeti. Pak, milostivý císaři! já již nevím co činiti, než přerád bych pokoje, já při svém řádu zůstávám, nechť mi jest pokoj dán, račte to způsobiti." Na to císař řekl: "Však teď něco sepsati mají, snad bude pokoj."

V pondělí potom po družebné neděli, když zavolala strana pod jednou ty, kteříž pod obojí jsou, dala odpověď skrze pána z Rožmberka takovou: že toho učiniti nemohou, aby s nimi k J. M. C. jíti měli, poněvadž se jich tu nic nedotýče, ale mají-li co mezi sebou, aby sami o své věci jednali, že oni jim toho přejí a s nimi ve všelikém dobrém přátelství a lásce býti chtějí. Pod obojí majíce tu odpověď poradivše se šli všickni stavové k J. M. C. a za to žádali, aby jim ráčil k tomu své dovolení dáti, aby mezi sebou v tom náboženství, kteréž jest staré a pravé, nějaký řád vyzdvihnouti mohli. [In margine rukou Komenského: "První žádost na císaře M."]

Na to jim J. M. C. odpovědíti ráčil: poněvadž se tu nemalých ale velikých věcí dotýče, že na to J. M. pomysliti a což nejdříve možné bude jim odpověď dáti ráčí. A s tím šli páni dolův.

A já jda dolův, že bylo právě v čas obědu, zastavil jsem se u doktora Cratona a obědval jsem s ním a oznámil sem jemu, že páni Čechové žádali J. M. C. za dovolení k nějaké reformací a že nejvíce směřují k konfesí augšpurské. I otázal se mne ihned: také-li naši, kteříž z jednoty, spolu s nimi za to žádají? Odpověděl sem: že také s nimi byli u J. M. a to proto, že se ještě neví, co před sebe a jak to bráti chtí. Nelíbilo se to jemu, že naši při nich stojí a za reformací žádají, pravě, že my lepší konfesí i reformací máme nežli jest augšpurská, a k tomu že toho což v jednotě jest ani augšpurská konfesí, jako řádu a kázně, nemá, a že to jest v církvi potřebné, tomu žádný odepříti nemůže. Protož nikoli bych neradil, abyste měli se své konfesí spustiti a za augšpurskou žádati. Řekl jsem k tomu: tím aby byl jist, žeť se naši své konfesí nikoli nespustí, již pak přijď nač přijď, než kdež se v učení augšpurská s naší srovnává, nemohli ji naši potupiti, ale s nimi podle své konfesí jako s luteriány jedno býti. Odpověděl: aniž v učení se srovnáváte, nebo augustana confessio in articulo de coena Domini aliam doctrinam quam est in vestra confessione continet, augustana affirmat corpus Christi cum pane esse, quod vos negatis, sed simpliciter ut verba institutionis habent panem corpus dicitis, quod ego credo. A k tomu ti, kteříž sou confessioni augustanae addicti, v tom se nesrovnávají, nebo někteří to cum pane vel sub pane intelligunt de loco a jiní de tempore, což jest velmi rozdílné, kterak (prý) tedy páni Čechové rozumějí? Odpověděl sem: že ještě žádní artikulové na placu nebyli a ještě se neví, jak to před sebe bráti míní. I řekl: kdyby mne chtěli poslechnouti Bratří, vím, že bych jich nezavedl, nebo mají císaře k sobě velmi náchylného a laskavého. Já bych radil k tomu, aby, nechajíce kališných, suplikovali k J. M. C. a to krátce, podadouce suplikací i česky, i německy proto, poněvadž on, také rada, když by to přišlo před ně, že by také věděl k tomu co říkati. Aby však od žádného nemohla za nic ujata býti, tedy hned přípis po obědě německy toho udělal, kterýž sem vyložil na česko pro pány naše, kterýmžto bylo k rozsuzování podáno a zní v tato slova:

"Nejjasnější římský císaři a králi český, pane nám nejmilostivější! Vaší císařské velebnosti vždycky sme se všech časův v sprostnosti a v pravdě srdce našeho býti prokazovali a v tom největší pilnost měli, abychom ani učením ani životem jakž proti Bohu tak ani proti V. C. Vel. a spravování nebyli i dobré policie nerušili ani překážky jaké činili, toho nám posvědčuje naše dobré svědomí, a nadějeme se, že jest to V. C. Vel. i mnohým dobrým lidem vše dobře vědomé a známé. Nebo co se našeho náboženství dotýče, to sme od svých předkův tak přijali a opatrovali, aby každého času podle původu církve obecní apoštolské, kteráž žádného jiného Mistra krom Krista Ježíše nemá, spravováno bylo, a poněvadž svůj původ od Krista pána vzalo jest, a my nic sme při něm neproměnili ani co přidali, než toliko což v apoštolské církvi na dobrém základu písma svatého a historiích svatých založeno a držáno bylo, a to vše naše konfesí zjevně vydaná a vytištěná ukazuje aneb svědčí, tak že žádných nových artikulův mimo ni k předložení není potřebí, kterážto konfesí u našich milých pánů a přátel, i také milých krajanů v známosti a v dobré paměti zůstává, v níž, za to máme, že se všeho dostatečně spravujeme a při tom žádného nepotupujeme ani bludujeme, kohož by boží slovo a pravda jeho nepotupovala a jeho vlastní svědomí i život zlý neobviňoval by; a také se netoliko všelikému křesťanskému napomenutí anebo výstrahám neprotivíme, ale toho velmi žádostivi sme; anobrž nic jiného nevinšujeme, než aby všickni křesťané v Kristu pánu jedno byli a spasení došli. Poněvadž pak, nejjasnější císaři a pane náš milostivý, ta konfesí naše, kteráž V. C. Vel. jako i písně evangelitské podána byla a již všudy mezi lidi roztroušena, od některých osob zhanína a velice dotknuta jest, tou příčinou my poníženě prosíme, aby na nás ta vina, jako bychom my měli tudy publicis actionibus překážku činiti, vzkládána nebyla, a také aby V. C. Vel. milostivě toto náboženství naše v tomto království snášeti anobrž volnosti a průchodu jeho potvrditi ráčila, abychom tak podle vůle boží po cestách jeho v pravdě choditi mohli, a za takovou milost V. C. Vel. my, jakožto poddaní a poslušní, se vším, což sme od Boha přijali V. C. Vel. vděčnost navracujíce povinnost svou konati mohli.

Ale této suplikací pánům našim, dokudžby nezvěděli co J. M. C. za odpověď dáti ráčí, nevidělo se jim ji podati, v čemž také i u doktora sem pěkně je omluvil a jeho za to prosil, aby příhodného času zmínku před J. M. C. učiniti nepominul, co bychom dále činiti měli, radou aby nás neopouštěl: k čemuž se velmi ochotně ozval, že, což na něm jest, nic neobmešká, připomenul tu i to, co na cestě v Znojmě při přítomnosti císařově a pana maršálka moravského J. M. C. po mnohém rozmlouvání o nynějších sektách řekl: "Milostivý císaři! mezi těmi všemi reformacími a což jich koli odstoupilo od římské církve, já nenalézám žádné podobnější býti první církvi apoštolské, quae faciem primitivae ecclesiae repraesentaret, tak jakž se z psaní apoštolských i skutkův vyhledati může, jako jest fratrum Valdensium seu Piccardorum." Na to J. M. C. odpovědíti ráčil: "Tak jest, pravdu pravíte Crato, aniž my nenalézáme. [Komenský in margine poznamenal: "Svědectví o jednotě Bratrské doktora Cratona i samého císaře Maximiliana."] A protož (řekl ke mně Crato) můžete rozuměti, že máte milostivého císaře et qui nobis bene esse vult, a nezjednáte-li vy sobě za tohoto svobody, tedy jí již nečekejte zde. Ale poslechněte mne, vím, že mi děkovati budete, a já také, což na mně, nic neobmeškám. Z čehož jsem jemu velice poděkoval a odešel.

V outerý ráno J. M. C. stranu pod obojí k sobě povolav, jim velmi laskavou a milostivou odpověď dáti ráčil, že k tomu své povolení dávati ráčí, aby o náboženství spolu se snesli ano i řád nějaký učinili, nebo proto J. M. do tohoto království přijeti ráčil, aby všem stavům i jednomu každému, cožbykoli kdo potřebovali, náprava se státi mola, protož i jim toho dovolovati ráčí, aby jednali, však aby bez povolení J. M. nic nezavírali, ale prvé vše J. M. v známost uvedli. Poděkování učinivše navrátili se všickni a šli do zeleného pokoje, a tu pan sudí oznámil i pro ty, kteříž u J. M. C. nebyli, jakou J. M. odpověď dáti ráčil, a že jistě máme z čeho chváliti pána Boha, že sme toho dočkali, což nikdy v České zemi jest nebylo, aby tak o náboženství svobodně jednáno a mluveno býti mohlo, [Komenský in margine poznamenal: "Radost pod obojích."] pročež, poněvadž jest to věc velká a spasení duší našich se dotýkající, potřebí jest na to pilně pomysliti, a protož dnešní den na to se odkládá, aby se každý z nich připravil a kdožbykoli co toho, což by se náboženství pravého pod obojí dotýkalo, za sebou měl, aby to ráno s sebou přinesl a předložil. Povoleno také bylo i pánům Mistrům pražského učení, aby mají-li co toho, také se s tím na zejtří postavili. Tomu všickni stavové když povolili a na tom se snesli, tedy spolu všickni do soudnice k Římanům šli a tu jim o tom dovolení císařském oznámili a potom rozešli se. - Já pak jda s hůry se panem Slavatou, dotazoval sem se, co se tu J. M. zdá za dobré učiniti? V čemž když soud svůj oznámil i to také pověděl, že když J. M. C. poslati ráčil, on se pánu z Rožmberka otevřel v tom, že jest Bratrem a již i J. M. C. v tom zjeviti se míní. Pán z Rožmberka podiviv se, že na to přišel, čehož se nikdy do něho nenadál, radil mu, aby na ten čas J. M. C. o tom nic nepravil, že ještě toho není čas; podle kteréž rady zachoval se pan Slavata. A doprovodiv pana Slavatu do domu pána z Hradce, sám sem se u doktora Cratona [zastavil] a k čemu nyní přišlo, oznámil sem. On pak řekl po odchodu pánů Čechů bylo mnoho mluveno od J. M. C., kterak ti všickni, kteříž slovou pod obojí, mezi sebou sou velmi rozdílní, avšak nejpravější sou Bratří. A nějaký pan Šenfeldt sekretář řekl k tomu: "Milostivý císaři! já také tak držím." A protož, inquit Crato, ego adhuc sum in ea sententia, abyste suplikovali a za potvrzení řádu i všeho náboženství již ostříhaného žádali, nebo to, čehož tito hledají, vy již to všecko máte, pročež se jich držíte a předce v tom domnění s nimi zůstáváte, že překážku činíte k jednání sněmovnímu o věci J. M. C., ješto kdyby ste se k tomu ohlásili, že byste rádi aby přistoupeno bylo k dalšímu jednání a že vámi v tom nic neschází, tedy zvláštní milost byste obdrželi.