182. Vilím z Rožmberka píše z polního ležení u Rábu arcibiskupu pražskému Antonínovi, že nemálo osob z Čechův na uherskou nemoc se rozstonalo, mnozí že již z peněz se vytrávili, někteří nač živi býti nemají, darmo jenom v poli leží a zahálí, a jakž první byli v poli Čechové zase také poslední býti mají.

U RÁBU. 1566, 27. září. Orig. v archivu arcib. Pražsk.

V. M., pane arcibiskupe pražský, muoj obzvláště milý pane a příteli! Račte věděti, že sem z milosti boží zdráv i s jinými přátely svými, ač proto nemálo osob mezi Čechy nemocných se odvézti dalo. Někteří zde po městech leží, však té naděje, že se bohdá brzo zhojí; neb žádný z přednějších osob ještě jest, děkujíc Bohu, na té uherské nemoci neumřel.

My zde nic prospěšného neprovozujem, než darmo ležíme, zahálíme a peněz utrácíme, a nemálo na jiném místě sme země i lidí dobrých ztratili. Pán Bůh rač sám za nás bojovati. Nemohu o tom více psáti, račte bezpochyby od jiných toho více slyšeti.

Strany kláštera Třeboňského při J. M. C. sem to objednal, že J. M. ráčí psáti papežské svatosti a přimlouvá se; aby ten zákon místo prvního tam uveden byl. Ten lotřík převor leccos provozuje, jak zprávu mám, a mi ty dobré lidi rmoutí, což sem se i prvé obával. Psal sem domů, nepřestane-li svého způsobu, aby s radou V. M: byl dán do nějakého opatření a vězení, až bych domů přijel. Prosím, račte sobě pro mne ten klášter a ty dobré lidi poručené míti, a neračte tomu lotru toho průchodu dáti.

Já o tom smýšlím, že již dlouho zde v poli nezůstanem, neb již zima táhne a nic k žádné platnosti nejsme.

Čechové naši velmi se vytrávili, že již nemají nač živu býti. Císař jim některým ráčil po několika zlatých dáti; a já také mnoho set kop grošů českých, což sem skůro měl, těm možnějším rozpůjčil, jedny proto, aby ještě trošku mohli poshověti. Žádné lítosti nad námi býti nechce; jakž sme první v poli, tak chtí, abychom poslední byli.

Jáť osobou svou zuostanu při císaři, než obávám se, že chudí nebudou moci vytrvati.

Páně z Donína syn příliš nevážně se chová, prohrál což měl, i koně; na mé předložení nic nedbá, a nevím sobě s ním co počínati. Otci jeho bych rád o tom napsal, vím, že bych ho příliš velice zarmoutil. Radše mu nic nepíši, ač vím, že se na mne příliš bude hněvati. Dokud živ neřekl bych, aby tak nevážný mládenec byl, a zvláště po tak velikém, přísném otce jeho předložení.

Panu purkrabí račte tento list k přečtení dáti, neb nemám, Bůh ví, té prázdnosti, abych pánu psáti mohl. Než sem tento list napsal, více než třikrát pro mne, abych k císaři šel, posláno. Věřím pánu Bohu, že se spokojím a těch velikých pánů prázen budu.

S tím sem V. M. a panu purkrabímu vždycky. Panu proboštu mou službu. Datum v ležení u Rábu v pátek před Venceslai anno 1566.

V. M. vždycky přítel

Vilém z Rožmberka, rukú vlastní.


 

Velikým pospícháním aniž to psaní nemohl sem zase přečísti; račte lípe rozuměti než psáno.




Přihlásit/registrovat se do ISP