Současný opis v archivu českého místodržitelství.

Při všeobecném sněmu koruny České na hradě Pražském 1. 1556 oznámil Ferdinand král shromážděným stavům, jakou smlouvu s uvážením "předních osob" všech zemí pod žezlo jeho náležejících byl učinil s královnou Izabellou v příčině země Sedmihradské a v jaké další se dal jednání. Po ukončení všeobecného sněmu vyzval opět "přední osoby" z koruny České, aby na sjezd do Vídně vedle zástupců ostatních zemí Rakouských najíti se daly. A takž l. 1556 někdy na podzim opět ve Vídni rokovali a s králem se radili "zástupcové" zemí Rakouských o dalších osudech země Sedmihradské a nárocích královny Izabelly.

Současný opis v archivu českého místodržitelství.

J. M. Kr., pán náš nejmilostivější, předkem od knížat, najvyšších ouředníkuov zemských a rad J. M. i jiných osob z království českého, markrabství Moravského, obojích knížetství Slezských a markrabství Lužických, věrných poddaných svých milých, že jsou se na obeslání J. M. Kr. sem sjeli a poslušně i poddaně najíti dali, milostivě přijímati a dále jim milostivě oznamovati ráčí: že jsou toho některé znamenité příčiny a potřeby, pro které jest J. M. Kr. je k osobě své královské, jakž nyní dotčeno, obeslati ráčil, kteréž se předkem J. M. Kr. i tudíž všech království, zemí a věrných poddaných J. M. dotýkají; a protož té milostivé a jisté duověrnosti J. M. Kr. do výš jmenovaných osob, jako svých věrných poddaných, býti ráčí, že v ty všecky níže položené artikule a potřeby se vší pilností nahlídnú a, pokudž nejvýš možné, bedlivě rozvažovati budu, coby v těch ve všech věcech, předkem J. M. Kr. a J. M. dědicóm, všem zemím a poddaným dobrého, platného a nejužitečnějšího býti mohlo, a po takovém bedlivém uvážení J. M. Kr. jako věrní poddaní na to na všecko zdání a radu svú poníženě oznámí.

Jakož jmenované obeslané osoby beze vší pochybnosti v dobré paměti mají, že J. M. Kr. na minulém sněmu obecním stavóm království českého a poslóm z jiných zemí k témuž království příslušejících milostivě předložiti a oznámiti ráčil, na jaký zpuosob s vědomím J. M. C. etc, J. M. Kr., pána a bratra nejmilejšího, tolikéž stavuov svaté říše, tudíž s dostatečným uvážením a radú J. M. Kr. předních rad a poddaných ze všech království a zemí J. M. všemu křesťanstvu k dobrému, zvláště pak J. M. Kr. království a zemím s královou Izabellú o zemi Sedmihradsku milostivě a otcovsky v jednání se duověrné dáti a smlouvu o to učiniti ráčil; v kteréžto smlouvě a narovnání J. M. Kr. jmenované králové Izabelle a synu jejímu při postupování knížetství Opolského a Ratibořského i také panství Frankšteinského a Minsterberského sumu ostatní když ujišťovati ráčil, kterúž J. M. Kr. strany Sedmihradské země povinnen byl, poněvadž z týchž knížetství a panství duochoduov ročních tak mnoho se nescházelo a vynášeti nemohlo, více toho času z přátelství a milostivé vuole nežli z povinnosti, a než smlouva, zápisy o ty věci v sobě obsahovaly, učiniti a se zapsati ráčil: však proto táž králová mimo všecku náležitost nechtěla jest se upokojiti, a skrze své nenáležité praktiky a obmysly k císaři tureckému se utekla a v tom na něho spolehla, J. M. Kr. poddané k neposlušenství a k pozdvižení, tak že jsou se J. M. Kr. sprotivili, přivedla; nad to výš, že jest J. M. Kr. více než o pět a dvanáctkrát sto tisíc proto vynaložiti musil, připravila, jakž to všecko též osoby sobě ku paměti přivésti mohou, čehož J. M. Kr. nyní se jim dáleji opakovati a znovu předkládati za potřebné nevidí. Neb i to posavad dotčené obeslané osoby v paměti své mají, kterak J. M. Kr. před rokem na jich poddané a upřímné zdání a radu na to jest nastoupiti ráčil, aby J. M. Kr. zemi Sedmihradsku v moci své zachovati byl mohl, poněvadž při sobě toho za pobožné, chvalitebné ani křesťanské býti neuznávaly ani najíti nemohly, aby výš jmenovaná země Sedmihradská dědičnému nepříteli Turku z ruku křesťanských do pohanských měla puštěna býti a přijíti; kdež pak od J. M. Kr. to všecko otcovsky bylo obmýšleno. Neb ani toho J. M. Kr. pominouti neráčil, jakž pak rada a dobré zdání takto rok od osob obeslaných i na nyní minulém sněmu v Praze bylo, s královnu Izabellú a synem jejím skrze J. M. Kr. posly, tolikéž při králi polském, bratru jejím, při královně Boně, mateři její, se vší pilností to jednati, zdaliby o ty věci, kteréž ona královna s synem svým ještě při J. M. Kr. praví se míti, mohlo přátelsky smluveno býti: však toho času v Praze, jakž o tom na větším díle nyní obeslaným osobám vědomo jest, žádné gruntovní odpovědi J. M. Kr. míti neráčil od jmenované královny Izabelly a syna.jejího ani od posluov J. M. Kr.; a tak nemohl J. M. Kr. toho času, což se knížetství Opolského a Ratiborského a panství Frankšteinského a Minstrberského dotýče, nic předsevzíti ani se moci na čem gruntovně ustanoviti.

A poněvadž pak toto všecko jednání, což se Sedmihradské země a těch knížetství a panství jmenovaných dotýče, znamenitě J. M. Kr. království, zemí a věrných poddaných dotýkati chce, a toho času v Praze při též radě a uvažování obeslané osoby, jakožto J. M. Kr. věrní, knížata, ouředníci, rady a poddaní k tomu jsou se podvolili, jakžby strany takových jednání J. M. Kr. odpověď přišla a oni od J. M. obesláni byli, že se k J. M. Kr. poslušně a poddaně najíti dadí, tak aby se to, jakž náleží, uvážiti, před sebe vzíti a vykonati mohlo. Kdež co jest se v té věci těchto časuov zběhlo, toho J. M. Kr. před nimi, jakž nížeji tomu vyrozumějí, také tejna milostivě činiti neráčí.

A předkem J. M. Kr. na jich obeslaných osob, jako věrných poddaných, předešlu poníženu radu a dobré zdání, pokudž nejvýše možné bylo, pro zachování všeliké povlovnosti, i na to se J. M. neohlédajíc jakú odpověď císař turecký předešle dal, že nižádného přiměření (sic!) míti a učiniti nechce, jakž psaní jeho to v sobě siřeji obsahovalo, i ta jeho konečná žádost že jest, aby země Sedmihradská s některými jinými zámky a městy v Uhřích, jakožto Košice, Jula a Varadín krále Janovému synu v moc jeho uvedena a postoupena byla, ráčil jest zase posla svého Augeria z Buzbeku k císaři tureckému vypraviti a s ním dáleji J. M. poručil s pilností jednati, pokudžby jednom na nějaké slušné prostředky příměří přijíti chtěl a dále o zemi Sedmihradsku se neujímal, nébrž jí pokoj dal, to aby s pilností tíž poslové jednali.

Také ihned při králi polském a králové Boně, mateři jeho, jednati dáti ráčil, aby královu Izabellú, jakožto dceru a sestru jich k tomu přivedli, aby posly své, cožby nejdřívěji býti mohlo, k J. M. Kr. vypravila, tehdy žeby J. M. Kr., neohlédajíc se na nižádné předešlé věci, kteréž jest puosobila, k tomu milostivě nakloněn býti ráčil, poddávajíc se podle předešle zdělaných smluv k slušné nápravě těch všech artikuluov, kteréž ještě k svému vykonání nepřišly a na rozdílích byly, k dokonalému místu, k smlouvání přivésti; a při tom neráčil jest J. M. Kr. ani toho pominouti, nežli dotčené psaní od císaře tureckého králi polskému odeslati a J. M. krále polského milostivě a otcovsky napomenuti, aby na to sám bedlivě a křesťansky pomyslil na císaře tureckého oumysl a předsevzetí, kteréž on pod zástěrou a barvou jmenované královny a syna jejího puosobí a jich jménem k postoupení a přijití netoliko země Sedmihradské, nébrž podle jeho tyranského předsevzetí a nenasycení aby dáleji hlavu svú na ostatní J. M. Kr. země, tolikéž do království Polského a jiné křesťanské země vundal, jakž pak posavad to všickni seznati můžeme, že takový jeho konečný oumysl a předsevzetí jest, protož z těch a takových velikých příčin J. M. krále polského sestry královny Izabelly a syna jejího vysoce nebezpečné, nestálé věci aby sám k srdci svému připustil a ji od toho začatého zlého předsevzetí odvedl a odvrátil. Však neohlídajíce se na to na všecko táž králová Izabella žádným zpuosobem od takového svého předsevzetí nijakž odvésti se dáti nechtěla, nébrž také J. M. Kr. věrného, upřímného a otcovského podvolení a předkládání strany srovnání ostatních artikulův, kteréž J. M. na všecky mírné prostředky a cesty úmyslu býti ráčil trefiti, opovrhše, na svém stála a trvala, a svým protahováním ta všecka jednání podle předešlé žádosti, kterúž jest, aby se jí smlouvě zadosti stalo, léta 54 skrze svého hofmistra na J. M. Kr. vznesla, neohlídajíce se na to, že v též smlouvě nižádné zmínky o tom není, nébrž proti tomu všemu jako na opak zavříno bylo [....], a v tom času nežli jest gruntovní odpověď dala, aby své podezření ukázala a vuoli svú vykonala, při císaři tureckém skrze Petroviče a jiné J. M. Kr. protivníky a nevěrné poddané tejně i zjevně jednati a praktikovati dala, a tak to zpuosobila, že jest jí a synu jejímu předkem jmenovaná země Sedmihradská kromě tří zámků, totiž Vivaru, Betlonu a Debanu postoupena a i tolikéž obyvatelé v ní, kteříž nejprve císaři tureckému a potom synu jejímu přísahu a slib učinili. Skrze což se týž císař turecký na pilné jednání poslů vyslaných J. M. Kr. v žádné příměří a jednání dáti ani jich dále slyšeti a na ně hleděti nechtěl, tak že jsou naposledy od Kustam baše jiné odpovědi dosáhnouti nemohli, než poněvadž císař turecký, pán jeho, bez J. M. Kr. povolení anebo vuole země Sedmihradské dosáhl a ji již krále Janovému synu dal, že J. M. Kr. království Uherského také déle nechati nechce, neb že jest je také témuž krále Janovému synu dáti připověděl; tak jakž jmenovaný mladý králové syn skrze královu minci stříbrnú i zlatu bíti dal, na ní latině napsáno stojí "Joannes Secundus Dei gratia rex Hungariae," a česky se ta slova vykládají "Jan Druhý z boží milosti král uherský," a protož aby J. M. Kr. od dotčeného království Uherského hned pustil. Jestližeby pak J. M. Kr. s císařem tureckým strany arciknížetství Rakouského, markrabství Moravského a jiných J. M. Kr. království a zemí v jakú smlúvu vjíti a příměří žádati chtěl, kromě království Uherského, aby se s ním o tribut smluvil aneb se k bránění postavil a strojil.

I poněvadž J. M. Kr. z té odpovědi tomu srozuměti ráčil, že již strany země Sedmihradské dále nižádné jednání trefiti se nemuože ani jaká naděje jest, neráčil jest toho pominouti, byloliby možné, pro zachování pokoje a svornosti, ještě v jiné a další jednání vjíti, ráčil jest poslóm svým do Konstantinopole jiné nové poručení učiniti, pokudžby se jim zdálo, žeby strany země Sedmihradské nic obdržeti ani objednati nemohli, aby o ty tři napřed dotčené zámky jednali, a pakliby ani těch obdržeti nemohli, tehdy teprva aby o ostatek království Uherského a jiné J. M. království a země na slušné a trpělivé prostředky, jakž instrukcí jich ukazovala, pokoj anebo příměří s pilností jednali; kteréžto J. M. Kr. rozkázání a poručení císaři tureckému a jeho bašem tak divné bylo, že jest na schvále jednoho čauše svého k J. M. Kr. vypravil, aby se toho dověděl, jestli taková vuole a oumysl J. M. Kr. Kterýžto posel turecký J. M. Kr. od Ali baše budínského také psaní přinesl, v kterémž J. M. Kr. radí, poněvadž císař turecký, pán jeho, J. M. Kr. zemi Sedmihradsku žádnou měrou pustiti a nechati nechce, nébrž že od posluov Petrovičových, kteří při něm byli, tu zprávu má, že táž země Sedmihradská všecka k rukám pána jeho císaře tureckého, a pod jeho poslušenství uvedena jest kromě těch tří zámkuov. a protož aby J. M. Kr. těch tří zámkuov také pánu jeho nezdržoval, ač žádali J. M. Kr. pokoj a příměří míti.

Srozuměv pak J. M. Kr., že již dále nižádné jednání ani prostředky býti nemohou, ráčil jest se k tomu podvoliti, aby témuž krále Janovému synu ty tři zámky na nížepsaný zpuosob postoupeny byly, však proti tomu, aby to dvoje knížetství Opolské a Ratibořské i také panství Frankšteinské a Minstrberské zase k svým rukám J. M. Kr. ujíti mohl na takový zpuosob, aby císař turecký témuž krále Janovému synu poručil a rozkázal, J. M. Kr. lid válečný, vězně i jiné všecky potřeby válečné z těch zámkuov a z země Sedmihradské beze škody a bezpečně propustiti, a Petrovič aby J. M. zámek Munkač zase navrátil, a potom o ostatek království Uherského aby příměří proti slušnému ročnímu daru uděláno a zpuosobeno býti mohlo.

Takové J. M. Kr. slušné podání a podvolení J. M. Kr. ihned králi polskému skrze biskupa Tynínského oznámil a při něm toho žádati ráčil, aby osobu hodnověrnú za komisaře svého do země Sedmihradské vypravil, kterážby ty tři zámky k třetí ruce ujala a ty potom dále králové Izabelle a synu jejímu postoupila a odevzdala, však aby táž králová i s synem svým králi polskému na místě J. M. Kr. to ujistila, že všecky J. M. Kr., vejvodu, hejtmany a jiný lid válečný s vězněmi, s ženami, s dětmi a všemi statky jich, spíží, střelbou a jinými válečnými věcmi k tomu. náležitými, kteréž J. M. Kr. netoliko na dotčených zámcích má, ale i v Hermštatu a na jiných místech v zemi Sedmihradské míti ráčí, svobodně skrze Petrovice bezpečně propustiti a až do Košic provoditi dala. K tomu také, aby táž králová a syn její J. M. Kr. již dáleji strany jiných zámkuov v království Uherském ven z země Sedmihradské ležících žádných překážek nečinila skrze sebe ani skrze koho jiného činiti nedala, nébrž i k tomu přivedla, aby to všecko, co J. M. Kr. od nevěrných poddaných a rebellů odjato, zase navráceno bylo. Item, aby táž knížetství a panství v Slezště J. M. Kr. zase postoupila a Petrovice k tomu přidržela, aby J. M. Kr. zámek Munkač zase navrátil a postoupil; též také, aby biskup varadínský v zemi Sedmihradské bez překážky zuostal a od J. M. poslušenství nucen a z toho biskupství ssazen nebyl, než pokojně tam, jakž nyní dotčeno, bydlel, však aby králové Izabelle a synu jejímu náležitú věrnost a poddanost zachoval. Item, aby také jiní J. M. Kr. věrní služebníci své statky v zemi Sedmihradské, osobně na nich jsouc, drželi, aneb ty bez překážky svobodně prodati mohli. Item, také komu jest co v zemi Sedmihradské odjato a pobráno, aby každému zase bez uplacování navraceno a postoupeno bylo. Item, též aby všecky J. M. Kr. zápisy, majestáty a privilegia v své celosti a mocnosti zuostaly.

Ale táž králová jest s odpovědí, pravíce, že nedostatečná na zdraví jest, tak dlouho odtahovala, že jest týž biskup, jakožto J. M. Kr. posel, na takové předložené artikule a jmenované prostředky a podvolení žádné odpovědi se v Polště dočekati nemohl, až potom teprva odpovědi J. M. Kr. po nějakém Poláku stavu rytířského odeslána a dodána, kteráž v sobě obsahuje: předkem, svú nevinu beze všeho gruntu, obšírně, však neduovodivě činí, a sumou strany těch všech jednání, a co jest se v té věci prodlévalo a činilo, J. M. Kr. vinu dává a přičítá a dále žádá, aby J. M. Kr. pro uvarování dalšího krveprolití ty tři zámky postoupiti dal, a s vděčností že přijímá J. M. Kr. milostivu vuoli a z toho velmi děkujíc, že se s synem svým zase do Sedmihradské země navrátiti má.

Co se pak království Uherského, knížetství a panství v Slezště, zámku Munkače a jiných artikulů, kteréž jest J. M. Kr. žádati ráčil, dotýče, na ty že nemuože v cizí zemi, poněvadž znamenité artikule jsou a zvláště bez přítomnosti těch osob, kterýchž se ta věc nejvíce dotýče, odpovědi dáti, a bez obecního povolení pánuo a obyvateluov království Uherského nic jednati ani zavírati z dvojí příčiny že nemuože. Předkem, že ty osoby, kteréž nyní při ní jsou, žádného poručení aneb zmocnění ani instrukcí nemají v takových znamenitých věcech co jednati aneb zavírati. Druhé, že jest J. M. Kr. ty věci na císaře tureckého vznésti a oznámiti poručil, bez kteréhož vědomosti a povolení ona nic povoliti a zavříti nemuože, poněvadž jí náleží, aby ona jemu jako svému milostivému dobrodinci a patronu poddanost a poslušnost zachovala a bez přestání děkování činila; než jakž brzy do království Uherského přijede, jakž se pak k tomu se vší pilností strojí, že se o to chce s pány a stavy dostatečně poraditi a, pokudž jí nejvýš bude možné, k vyřízení těch věcí se přičiniti a dále J. M. Kr. skrze krále polského, bratra jejího, jakožto prostředníka mezi J. M. Kr. a jí, avšak s vědomím a povolením císaře tureckého gruntovní odpověď dáti a ty věci k konečnému místu přivésti.

J. M. Kr. pak až po tuto hodinu od ní, králové Izabelly, podle její přípovědi, žádné jiné a další odpovědi neráčil jest dosíci, a tolikéž ani poslové J. M. Kr. v Turcích, beze vší pochybnosti navedeni a praktikami též královny, Petroviče a jiných neposlušných a od J. M. odpadlých, až posavad na jich poslední předložení, prostředky a cesty bez odpovědi v Konstantinopoli se zdržují a chovají. A tak jsou se též věci válečné téhož Turka, Petroviče, Bebeka a jiných jich se přidržujících, J. M. odpadlých poddaných, tyto časy až posavad tou měrou ukázaly a zběhly, tak že J. M. Kr. pro zachování a obhájení zemí a věrných poddaných svých milých také se válečně proti nim postaviti musil. Též také Petrovič, nedočkavše v té věci zavření a skonání, J. M. Kr. hajtmany a správce k vzdání těch tří jmenovaných zámků jest nutil, a ač tíž hejtmane a správce jemu, Petro-vičovi, biskupa tynínského artikule a cesty předešle předkládali, totiž, jestliže král polský mezi J. M. Kr. a královu Izabellú v těchto Sedmihradských jednáních a věcech něco objedná, smluví a zavře, aby to z obojí strany držáno, a na komisaře krále polského aby sečkáno s tou věcí bylo, však Petrovič takové cesty a výminky nikoli přijíti nechtěl, nébrž to všecko opovrhl a to oznámil, jestližeby k jakému jednání, kteréž by skrze krále polského mezi J. M. Kr. a královu Izabellú a synem jejím (kteréhož nejjasnějším knížetem a pánem, Hanušem Druhým, králem uherským jmenuje) zavříno bylo, k zdržení povolil, že by skrze to při císaři tureckém v podezření přišel, a také na žádného komisaře od krále polského že neočekává, neb že on ví dobře své paní jistotný oumysl, že se ona s J. M. Kr. dáleji strany země Sedmihradské v žádné jednání nedá; také že J. M. Kr. k válce náležející potřeby z země Sedmihradské pustiti a vydati nemuože z dvojí příčiny: první, aby skrze to při císaři tureckém v podezření a v nemilost neupadl; druhé, že jest se J. M. Kr. podvoliti ráčil králové Izabelle a synu jejímu za krále Janovu někdejší střelbu, kteráž jest v zemi Sedmihradské a v Košicích nechána byla, jinú střelbu dáti, avšak toho že jest se nestalo.

Dáleji chce strany propuštění obojích vězňuov na tento zpuosob přijíti, aby Dominicus Dabo tak dlouho ve vězení zůstal, až by tu sumu peněz a k tomu ten bozikán, kterýž Dabo Ferencz při zahynutí Gryttyho pryč unesl, zase dal, a tak aby J. M. Kr. ihned Petra Dyáka z Rymule Dominarum a Pavla Matyasňáka proti tomu propustiti dal.

Item, také toho dopustiti nechce, aby J. M. Kr. služebníci v Sedmihradské zemi statky míti měli, léčby se králové Izabelle a synu jejímu poddali; a tak jednomu každému, aby od J. M. Kr odpuštění vzíti mohli, lhůtu dává za šest měsícuov.

Item, ty odjaté statky a kteříž odtud ještě vzati nejsou, o kterýchž on, Petrovič, vědomost má, ty mají pospolu v celosti zůstati; než čehož před rukama není, toho se také navrátiti nemuože, nebo obyvatelé daleko a mnohem větší škodu vzali.

Co se pak spíže na zámcích dotýče, té králová a syn její také potřebují; strany J. M. Kr. majestátuov a lidem učiněných milostí a privilegií, aby k čemu tomu povolovati měl, to že v moci jeho není než králové a syna jejího, a toliko se v tom artikuli a punktu, že jeho hejtmana Doba a jiné J. M. správce po postoupení zámkuov bezpečně a bez překážky z země Sedmihradské propustiti, a je provodíc z zemí králové a syna jejího, dáti chce, v jednání podvolil.

I ač J. M. Kr. na též králové Izabelly psaní králi polskému zase světlu odpovědi dáti ráčil na ten rozum, že jest se J. M. ráčil jiné a lepší odpovědi nežli takové nadíti, a jestli že při tom tak zuostati má, že království Uherské nižádného pokoje se nadíti nebude moci, neb též rady její jí na takové cesty radí a vedu, skrze což netoliko jí králové a synu jejímu, nýbrž všem těm na budoucí časy věčná škoda a zahynutí přijíti musí.

A protož J. M. Kr. nižádným zpuosobem toho trpěti možné není, aby králová a syn její pod zpuosobem a zástěrou země Sedmihradské v J. M. Kr. zemi Uhersku mocí nebo jinače sahati a v ní se vtírati anebo spolu zemi Sedmihradsku, knížetství a panství Slezská držeti měli.

I ač J. M. Kr., jakž svrchu dotčeno, králi polskému o těch všech věcech a jednání obšírně ráčil v psaní předložiti, a podle toho také velikú, nenabytu škodu a nebezpečenství všeho křesťanstva ba i království jeho, kteréž skrze to u velikém pádu a zkažení státi bude, oznámiti, otcovsky, přátelsky a milostivě napomínajíc i žádajíc, aby pro ty všecky příčiny sestru svou královu Izabellu od jejího zlého a škodného předsevzetí přátelsky a bratrsky, pokudž nejvýš možné, se vší pilností odvozoval: avšak ráčí o tom J. M. Kr. pochybovati a neráčí věřiti, aby ona svuoj zlý úmysl změniti a na nějaké dobré prospěšné prostředky a cesty mysliti měla, nežli jakž jest posavad oumysl svuoj zatvrzený ustanovila, neb její ta celá vuole a oumysl jest a tak by tím vuokol jíti chtěla, netoliko zemi Sedmihradsku nébrž i království Uherské a podle toho knížetství Slezská aby dosáhnouti a schovati mohla. A že jest pak ona s těmi odpadlými a nevěrnými poddanými rebelly podle země Sedmihradské i království Uherské sobě přivlastniti a schovati úmyslu jest, to se všecko dostatečně z psaní, kteréž jsou oba vévodové z Moldavské i Valašské země Mikulášovi Bathorovi podle příležících spisů učinili, najíti a porozuměti muože.

I z těch ze všech oznámených příčin jest slušné a spravedlivé, aby táž jmenovaná králová a syn její z Slezských knížetství a panství také ssazeni byli, a zvláště poněvadž syn její až posavad podle náležitosti a smlouvy se nezachoval a netoliko léna nepřijal, nébrž se sám i s mateří svou, královou, k císaři tureckému připojil a jemu se poručil a v moc poddal, a s tureckú pomocí a jiných J. M. Kr. odpadlých poddaných království Uherskému a jiným J. M. věrným poddaným znamenité škody staly jsou se. A protož J. M. Kr. knížat, ouředníkuov zemských, rad a jiných obeslaných osob, věrných poddaných svých, za to milostivě a otcovsky žádati ráčí, aby J. M. Kr., po bedlivém a pilném té vší věci v radě uvážení, své dobré zdání a věrnu radu sepsánu, pokudž náleží, obšírně oznámili a podali: pokud a jak se J. M. Kr. v tom ve všem a zvláště strany knížetství Opolského a Ratibořského i panství Minstrberského a Frankštejnského k dobrému a užitečnému J. M. Kr. království a zemím i všem poddaným J. M. Kr., zachovati má. A J. M. Kr. to od nich milostivě přijíti a jim to vší milostí svou královskou zpomínati i nahrazovati a jich milostivým králem a pánem býti ráčí.