1547 (?). - Archiv města Hory Kutny.

Najjasnější a velikomocný králi. Jakož času pominulého byli sme k V. Kr. M. posly své do Vídně vyslali, V. Kr. M. pokorně prosíce, což se dotýče práv a privilejí našich, které sme na rozkaz V. M. Kr. na hradě Pražském položili, aby nám od V. M. Kr. milostivě propuštěna byla: i ráčili jste nám po týchž poslích našich odpověď dáti, že jste ráčili V. M. Kr. najjasnějšímu arciknížeti a pánu, panu Ferdinandovi, synu V. M. Kr. nejmilejšímu, milostivé psaní učiniti a vedle tohò i suplikací naši k uvážení odeslati. Potom když jsme k J. arcikn. M. vyslali poníženě prosíce, aby nám na místě V. Kr. M. ráčil milostivu odpověď dáti a nám práva a privilegia naše rozkázati milostivě navrátiti, jest tou vší věcí až do šťastného V. Kr. M. příjezdu vztaženo.

I poněvadž jste V. Kr. M. z daru a milosti pána Boha všemohoucího šťastně do království tohoto již přijeti ráčili, V. M. Kr. jakožto pána svého najmilostivějšího a dědičného se vší poníženou poddaností pokorně prosíme, že nám dotčená práva a privilegia naše milostivě propustiti a navrátiti rozkázati ráčíte: nebo sme my vedle jiných měst proti V. M. Kr. netoliko se na odpor nepostavili, ale ani na to sme nikdá nemyslili, než jakž předkové naši a my po nich k předkuom V. Kr. M., tak potom i k V. M. Kr. vždycky upřímně a věrně se vší poddaností sme se chovali, a Jich M. a nicméně i V. Kr. M. s statky i s hrdly svými vždycky se přidrželi, toho sme nikdá neproměnili a toho jsme i skutkem dokázali, když jest V. M. Kr. vuole byla, že jsme hajtmanu svému s dráby proti kurfirštu k Cvikovu i za Cvikov, o čem p. Šebestian z Vajtmile, na ten čas hajtman polní, dobru vědomost míti ráčí, táhnouti nezhajovali a v tom se na toho pána vědomost a pamět odvoláváme; o čemž V. M. Kr. o všem věděti ráčíte.

O tom pak snášení a pečetění od Pražan ani žádného jiného města, jich jednání a sjezdech nic sme nevěděli, mezi ně nevysílali, v žádných radách s nimi nebývali, ani komu o tom poroučeli; než když jsú přísně s znamenitú pohrůžkú rozpisovali, kdoby se k nim do času vyměřeného nepřiznal, že by ho za nepřítele míti chtěli, na nás se obzváštně zejména vytazujíce: kde jsú Horníci a proč jich zde není? obávajíce se, aby do Hory Kutny, města neohraženého, střelbou i jinými potřebami válečnými neopatřeného nevpadli, o hory V. M. Kr. nepřipravili, města neplundrovali a nezkazili a potom nás s manželkami a dítkami nepomordovali a najméň preč nevyhnali, to přiznání, tak jakž i J. M. páni soudce zemští, z přinucení však s vejhradú práv a svobod svých, která se k V. M. Kr. vztahují, nic v tom proti V. M. Kr. neobmejšlejíce, sme učinili. A mimo to od V. M. Kr. města Hory Kutny žádného sme vyslání neučinili ani hajtmana (ač sme k tomu pohrůžlivě i s potupným domlouváním nuceni byli) vydati nechtěli.

Potom když sme uslyšeli, že Pražané od měst pomoci žádají, ku panu Janovi Salavovi na Malešov sme vyslali a s ním jako na ten čas hajtmanem kraje Čáslavského se snesli, abychom v pokoji byli a když jsú se jiná města hýbala, my sme v pokoji zůstali, a tak proti V. Kr. Velebnosti nic sme neučinili; a tak pravíme, že jako prvé vždycky, tak i nyní s hrdly i s statky svými při V. M. Kr. i také dědicích V. M. Kr. skutečně státi a tomu s pomocí pána Boha všemohoucího, jako věrní poddaní, skutečně dosti učiniti míníme. A protož sme té celé víry a naděje k V. Kr. M., že nás v prosbách o navrácení privilegií a svobod našich ponížených a pobožných milostivě uslyšeti a nám pánem naším milostivým býti ráčíte. S tím se V. Kr. M., pánu svému nejmilostivějšímu, poroučíme. Za milostivu a laskavú odpověď V. M. Kr. poníženě a pokorně prosíme.