Z "Akt těch všech věcí" etc.

Šesté, když jest na Hendrycha Vidpacha vedle vyšlého naň obeslání tehdáž také třikrát zavoláno bylo a on jest nestál, obeslání předkem jest přečteno a potom vejpověd jest naň učiněna.

(Na začátku výpovědi uvádějí se obyčejná, často již jmenovaná provinění, jichž se Vidpach dopustil spojiv se s ostatními proti králi; potom čtena dále výpověď v tato slova):

A tak dotčený Hendrych Vidpach jest se k dotčenému Tumshirnovi a k jeho lidu válečnému přivinul a k němu se přibral, a neohlédajíc se na to, že sou království J. M. Kr. Českého a téhož království obyvateluov z stavuov J. M. poslušných zhoubce a škuodce zemští byli, s nimi jest předce táhl, jim skutečně pomáhal, zámek a město Chomutov mocí vzíti pomočen byl; a nad to on Hendrych Vidpach beze všeho gruntu mnohé šeredné a neslušné věci o J. M. Kr. lidu válečném osobám zřízeným od některých osob z stavuov království Českého pod titulem, jménem a sekretem jeho, podle některých spolutovaryšuov jeho, psáti pomohl. A o císaři J. M. i J. M. Kr., k znamenitému ourazu a ublížení J. M., nestydatě a všetečně oznamovati směl, že J. M. C. a J. M. Kr. jak se ve Hbě spolu sjeti a strhnouti ráčí, že úmysl jistý jich jest, že chtí Českou korunu navštieviti; pak poněvadž v koruně České se shledati mají a toho úmyslu sou, zdá se jemu spolu s tovaryši jeho, poněvadž od Kadaně do Hba není než deset mil, že by je v Žateckém kraji velmi spěšně válkou hroznou ztěžovati mohli a nenabytou škodu jim že by učinili, nežli by oni a jiní krajové, kteří v tom snesení sou, o tom zvěděti mohli, a snad netoliko na statečku jich, ale i na hrdlech jich svou vůli vykonali, a tak a tudy jako dnes v jich Žateckém kraji a potom v jiných krajích by se stavili, protož mu se s jinými zdá, poněvadž to jistotně ví, jestliže se tomu zlému předsevzetí boží pomocí a mužskou rukou neobrání, že tu jim žádná vejprosa nepostačí. Protož jim to zatajiti jemu se nezdálo, aby to dnem i nocí opatřeno bylo, tak když by to na ně přišlo, čehož jsou před pánem Bohem na těch nezasloužili, kteří to proti nim před se bráti chtí, aby jim s boží pomocí, jako praví křesťané, lítost majíce nad českým jazykem a vlastí, odpírati a odolati mohli; nepochybujíc o nich, jako o milovnících víry křesťanské a národu i jazyku českého, že to, co naj spěšněji možné jest, opatří a nařídí, aby ta ďábelská vuole pruochodu neměla; a co najblíž při pomezí možné jest, aby znamenitý počet lidu válečného shromážděn byl a střelbou, a což dále k tomu náleží, opatřen. Také to jim oznamujíc, že dva tisíce husařuov ještě přitáhnouti mají a že nevědí kudy projeti skrze Moravu, jak o tom hlas jest, že mají úmysl k Pašovu a odtud k Plzni táhnouti, a tak by neškodné bylo, aby podtají se na ně osadilo, aby i tudy vyklouznouti nemohli. Protož z takových velikých, těžkých, náhlých nastávajících těžkostí a potřeb u něho a jeho tovaryšuov že se snáší, že by neškodné bylo, aby mohli přezvěděti na knížeti kurfirštu saském, co by retuňkem a pomocí k takové náhlé nastávající potřebě podle nich chtěl učiniti a čeho by se zase na nich tro-štovati mohl, kdyby těžkost naň se valiti chtěla! poněvadž na jevě jest a o tom vědí, že na žádného živého člověka tato válka začatá a ten lid najat není než na česku korunu aneb na kurfiršta saského. A tak se jim nesluší v takových nebezpečných časích meškati, než kdež mohu a co najspíš přátely a retuňky sobě jednati. A o tom zprávu jistu má, že najvyšší hofmistr království českého k týmž osobám voleným vypraven jest na ten zpuosob, aby bedlivost a najvyšší pilnost přikládal a o to po osobách i při osobách jednal, aby to snesení jich, které z boží vuole se vykonalo, ďábelským návodem v roztržku a v nic obrátiti se mohlo; ale že on té naděje není, aby co prospěl a silně věří, že jich spasitel brzo ďáblu moc odejme a to zlé předsevzetí svou božskou mocí přetrhne. A to pro nic jiného vypraven jest, aby jednal, než proto, aby pod tím lahodným zpuosobem císař a král J. M. i jiní k tomu náchylní se strhnouti mohli a tudy, když by jemu věřeno bylo a oni se na péči nemajíc, mohli tím lépe nad nimi svou vůli provésti. Za to prosíc rady tajné a co se jim nezdá, aby každý o tom věděti měl, aby v tom opatrnosti užívali, neb jest pilně osazeno, aby král J. M. o jich všeckem jednání mohl vědomost míti; neb řeči proskakují, že by král o jich všelijakém jednání vědomost dobrou míti ráčil. Jakž to psaní v sobě to šíře zavírá, kteréhož datum v outerý po neděli Judica léta tohoto 47. Což pak samo v sobě tak jest a všem vuobec vědomé a pravdivé a zřetedlné jest a svědectví toho vydává.

A tak z toho ze všeho zřetedlně a světle se rozuměti muože, kterak a co jest on Hendrych o J. M. Kr., králi a dědičném pánu svém, obmejšlel, jednal, puosobil a před se bral, čehož J. M. Kr., jakožto králi křesťanskému a spravedlivému dle povolání a mocnosti J. M. Kr., mlčením pominouti slušné ani náležité není.

Tu najjasnější kníže a pán, pan Ferdinand, římský, uherský, český ac král, infant v Hispanii. arcikníže rakouské a markrabě moravský, lucemburské a slezské kníže a lužický markrabie etc. J. M., jakožto král český, majíc při sobě knížata a rady J. M. Kr. z stavu panského a rytířského v znamenitém počtu z markrabství Moravského i z obojího knížetství Slezského a z Horního i Dolního markrabství Lužického, ráčiv dáti přečísti to obeslání J. M. Kr. naň Hendrycha Vidpacha vyšlé a dotčené psaní jeho, k kterémužto obeslání, když jest naň třikrát vedle pořadu práva bylo zavoláno, on Hendrych Vidpach jest nestál a majíc se té vší věci, jakž obeslání to v sobě ukazuje a zavírá, spraviti, toho jest neučinil a tak věda, že se svého všem vuobec vědomého předsevzetí a přečinění v najmenším spraviti, ani se toho očistiti a neviny své pokázati nemuože, se jest nepostavil. Z těch všech svrchu psaných duoležitých, znamenitých věcí a hodných příčin, nemohouc toho J. M. Kr. slušně pro vrchnost, mocnost a duostojenství své královské pominouti, než toho všeho pilně a bedlivě pováživše, takto o tom vypovídati ráčí: poněvadž on Hendrych Vidpach, jakožto neposlušný zlý člověk a svévolný, poddaných J. M. Kr. buřič, nad povinností svújest se zapomenul a takového nešlechetného přečinění a znamenitého J. M. Kr. vrchnosti a mocnosti ublížení i hrozného ourazu J. M. Kr. duostojenství se jest skutečně dopustil a tudy v nemilost, trestání a v spravedlivý hněv i v pokutu J. M. Kr. upadl, z těch příčin on Hendrych Vidpach podle všech práv čest, hrdlo i statek svuoj proti J. M. Kr. jest propadl a ztratil.

Stalo se na hradě Pražském v sobotu dne sv. Apolinářiše léta 1547.

Na tejto vejpovědi s J. M. Kr. seděly všecky ty osoby nahoře dotčené a jmenované.

Aus den "Akten aller Handlungen" etc.

Zum sechsten als man auf den Hainrich Widpach neben der ausgangen Beschickung dreimal geruft und aber er nit gestanden ist erstlich die Beschickung verlesen und als dann das Urtheil wie hernachfolgt über ine ergangen.

(In dem Urtheile werden zuerst die gewöhnlichen Beschuldigungen, dass sich Widpach in das Bündniss wider den König eingelassen habe, angeführt; dann heisst es weiter):

Es ist auch bemelter Hainrich Widpach mit obgeschribnen Thumbshirn und seinem Kriegsvolk, ungeachtet das sie irer kün. Mt. Landbeschediger gewesen, fort geruckt und inen das Sloss und die Stat Chomutau mit Gewalt einzunemen verhilflich gewest. Und uber das hat er Hainrich Widpach vil grausamer und unzimlicher Sachen mit Ungrund von irer kün. Mt. Kriegsvolk den verordenten Personen von etlichen Personen des Kunigreichs Behaim unter seinem Petschaft und Namen neben etlichen anderen seinen Mitverwonten zuschreiben helfen, auch der röm. kais. und irer Mt. zu merer Belaidigung, Verletzung und Verklainerung mit allem Ungrund furgeben dürfen, das ire Liebden die kais. und kün. Mt., sobald sie zu Eger zusamben stossen, entlichen dahin bedacht weren, die Cron Behaim haimbzusuchen und zu überziehen. Dieweil sie dann in der Cron Trehaim zu Häuf kumben solten und von Caden nit meer dann zehen Meil geen Eger weren, so möchten sie ine auch andere in dem Satzer Krais bald überfallen und ein unüberwindlichen Schaden zufügen, eemaln dann andere Krais und die verpundnen soliches innen möchten werden, durch welichs sie also nit allain an irem Gütlein, sonder auch dem Leib iren Willen mit inen verfuren kunten und wurden heut in irem und morgen bald in einem andern Krais sein. So were sein Bedunken, dieweil er soliches gewiss waiss, wo sie soliches Übels mit Hilf des Almechtigen und manlicher Hand nit erwerten, daz sie kain Bite helfen würde, weliches er inen nit verhalten habe wellen, damit sie soliches zeitlich bey Tag und Nacht furkomen, also damit ob was soliches auf sie kumben wurde (weliches sie doch umb die, so dasselb gegen inen furzunemen gedenken vor Got nit verdient) sie inen auch als die gerechten Christen, weliche die behamisch Nation und ir Vaterland erbarmen thut, Widerstand thun möchten. Und er zweifle auch nit, sie werden als die Liebhaber des Christlichen Glaubens, der behamischen Nation und ires Vaterlands auf das eist es muglich, Fursehung und Verordnung thun, das solcher Will des Teufels seinen Furgang nit bekome, damit aufs aller nehnist, so es immer muglich, ain ansehenliche Anzal Volks bey den Granitzen versamblet, mit Geschütze und andern darzu gehörigen Noturften versorget werde. Daneben inen auch angezaigt, das die zway Tausent Hussaren noch kumen solten, und nit wissen, wo sie durch Merhern komben möchten und als man sagt, so sein sie Willens auf Passau zu ziehen, konte derhalben nit schaden, damit die Granitzen also in der Stil besetzt wurden, auf das sie nit also haim-lich hindurch schlaiften. Derhalben aus solichen hochwichtigen trefflichen Ursachen und Geferlig-kaiten, so bedunke in mit sambt seinen Mitver-wonten nit schedlich zu sein, das man bey dem Ghurfursten zu Sachsen erfure, wie stark Rettung und Hilf er inen in solicher eilunder Gefaar neben inen thun und was sie sich auf sie verlassen und vertrösten möchten, wann auf sie ein Beschwerung feilen wolt, dieweil es offenbar ist und sie es wisten, das wider kainen lebendigen Menschen diser Zug geschehe und solich Kriegsvolk alain wider die Cron Behaim oder wider gedachten Curfursten bestelt, so welle inen auch nit gepüren, das sie sich in solichen geferlichen Zeiten säumen, sonder, wo sie könden und mügen, aufs eilundist Freund und Rettung suchen und werben, und wie das er entlichen Bericht empfangen, das der obrist Landhofmaister in die Cron Behaim zu den verordenten Personen allain derhalben abgefertigt, seinen höchsten Fleiss furzu-wenden, auf das die verpundne Verainigung, so durch Gottes Willen beschehen, durch teuflische Anfurung zertrent möchte werden. Aber er sey mit der Hoffnung, das er was ausrichten werde, sonder glaube festiglich, das ir Seligmacher dem Teufel sein bös Furnemen mit göttlicher Gewalt zertrennen und nemen werde und das bemelter Landhofmaister allain derhalben abgefertigt, das die kais. und kuniglich Mt. unter solichen iren lieblichen Worten und Handlungen zusamenstos-sen möchten und wo man ime glaubte und sie nit in Achtung weren, möchten sie iren Mutwillen desto besser an inen volfuren, sie höchlich darfur bittund, daz sie die Gehaim des Raths nit öffnen und was sie bedunket, das nit ein yeder darumben wissen solt, hierinen fursichtiglich geprauchen, es sey auch mit ganzem Fleiss bestelt, das ir kön. Mt. umb alle ire Handungen ein Wissen haben möcht. Dann man etliche Reden hört, das numals ir kön. Mt. von allem irem Handel gut Wissen trage. Wie dann solch sein Schreiben weiteuftiger in sich helt, weliches datum am Erichtag nach Judica im M. D. xlvii. Inmassen dann ditz alles an ime selbst war auch wissentlich und öffentlich am Tag, aus welichem allem klar und lauter zu vernemen, wie er Hainrich Widpach es der kün. Mt. seines Kunigs und Erbherrns halben gemaint und gehandelt habe, weliches ir kün. Mt. als einem christenlichen gerechten Kunig also stilschweigund Mngeen zu lassen ires obligenden Ambts halb nit gepurt noch gemaint ist.

So hat der allerdurchleuchtigist Fürst und Herr Ferdinand römischer, hungerischer und beha-mischer etc. Kunig, Infant in Hispanien, Erzherzog zu Osterreich, Marggraf zu Slesien, Marggrafen zu Lausitz etc. als ein behamischer Kunig in Beysein irer Mt. Fürsten und Räthe, so ir kön. Mt. in ansehenlicher Anzal aus dem Herren und Rittestand aus irer Mt. Marggraftumb Merheren, Fürstenthumb Oberund Nider Slesien, Marggrafthumb Ober- und Nider Lausitz bey sich gehabt gedachts Hainrich Widpachs Beschickung, mit der er von irer Mt. citirt worden, auch berurte seine Schreiben verlesen lassen und nach solichem dreimal neben dem Rechten auf ine, ob er gesteet, geruft, daz er sichs ditzs alles, wie die Citation in sich vermag, ausfure und entschuldige, welches er nit gethan und darumen, daz er seine obberurte ungetreue, hochstrefliche offenbare thetliche Verhandlungen im wenigisten zu verantworten oder entschuldigen nit gewust, auch weder kan noch mag, nit gestanden. Demnach haben ir kün. Mt. nach Erwegung aller diser Sachen aus Erforderung der unvermeidlichen Noturft, nach dem ir kun. Mt. soliches pillichen, von wegen irer Mt. Hochait, Reputation und Auctoritet nit umbgeen mugen, nach genugsamben statlichem Erwegen, obbemelten Hainrich Widpach als irer Mt. ungehorsamben widerspenigen, pflichtbruchigen, aufrurischen pösen Unterthanen, welicher die Unterthanen des Kunigreichs wider die kön. Mt. zu Empörung bewegt und aufgewigelt Belaidigern und Verechtern irer kun. Mt. Hohait, in derselben irer Mt. Ungnad und Straf und sonderlich in die Peen, Puss und Strafe des erschrockenlichen Lasters der belaidigten und verletzten Mt. und nemb-lich den Verlust neben allen Rechten seiner Eeren Leibs und Guts erkent.

Actum auf der kön. Mt. Sloss Prag am Tag Appollinaris anno M. D. xlvii.

Und bey solichem Sentenz seind alle hievorbenante Personen neben irer kun. Mt. gesessen.