MS. v knihovně knížete Jiřího z Lobkovic v Praze

Jakož jsou na J. M. Kr. sněmovní předložení, vznešení a milostivou žádost stav panský na větším díle, znajíc takovou znamenitou potřebu toho býti, na tom se snesli, že by J. M. Kr. pomoc peněžitou učinili a ze sta kop grošův po jedné kopě grošův, aby jistý počet lidu pěšího a jízdného přijat a za 6 měsícův v poli proti Turku neb kdež by potřeba kázala na to držán byl, dáti chtěli, v čemž úředníci a rady krále J. M. z stavu rytířského s stavem panským se srovnali a dokudžby jim jistá a prospěšnější cesta od jiných ukázána nebyla, při tom státi umyslili.

Kdež k tomu větší díl osob z stavu rytířského přistoupiti a peněžitou pomoc svoliti nechtíc, J. M. Kr. jsou oznámili, že tak jakž na předešlých dvou sněmích jejich žádost byla o nařízení hotovosti v tomto království, kterouž by po krajích, když by jim sjezdové od J. M. Kr. položeni a dopuštěni byli, podle toho zač by kdo statku měl, ze dvou tisíc kop grošův tři pěší aneb na to místo jeden jízdný zbrojný uložiti a osoby z prostředkův svých s plnou mocí vybrati a zříditi chtěli, když by J. M. Kr. úředníkům, soudcím zemským, znajíc potřebu, poručiti ráčil na hrad pražský k určitému dni obeslati, aby ty osoby po kraji tak volené a s mocí vydané v tom se poslušně zachovaly a k jednání s jinými stavy na hradě pražském najíti se daly; a když by otec svatý papež a J. M. císař a svatá říše a jiní páni křesťanští J. M. Kr. skutečnou a znamenitou pomoc učinili, aby z té nařízené hotovosti počet slušný podle možností svých dali, a jiného mimo to při sobě najíti a na tento čas mimo snesení v znamenitém počtu jiného že učiniti nemohou a kdyby se víc jiného dáti uvolili, že by J. M. Kr. stálé ani užitečné nebylo. Než Pražané a jiní poslové z měst slyšíc ten rozdíl, J. M. Kr. jsou pověděli, že oni od stavu panského i také ouředníkův a rad J. M. Kr. z stavu rytířského se nedělí a dokudžby jim jistší a lepší jiná cesta ukázána a předložena nebyla, s nimi se srovnávají a k dobrému J. M. Kr. i tohoto království, jako věrní poddaní rádi pomáhati chtějí: tomu jest J. M. Kr., což tak od jednoho každého stavu povědíno a za odpověď J. M. Kr. dáno jest, rozuměti ráčil a na to tuto svou milostivou odpověď všem třem stavům království českého dávati ráčí.

Předkem, že J. M. Kr. od stavu panského, úředníkův a rad J. M. z stavu rytířského, Pražan a jiných poslův z měst, jestli by k jinému užitečnějšímu a společnému srovnání mezi stavy na tento čas vždy přivedeno býti nemohlo, takovou jejich pomoc, jak svrchu dotčeno, svolenou milostivě i vděčně od nich přijíti ráčil, a kdež osoby z druhé strany stavu rytířského podle své odpovědi na hotovost, kterouž by majíc po krajích sjezdy položené a svá společná shledání teprv naříditi chtěli, ukazují: i poněvadž to prvé v tomto království po krajích sněmovati a hotovosti říditi obyčejně nebývalo a věc jest vnově ukázána a předložena proti starodávným dobrým zvyklostem a proti obyčejům, nezdá se J. M. Kr. v takové nové věci se uvazovati a dávati, ani žádnému toho proti předešlým chvalitebným pořádkům dopouštěti, aby lidé k takovým častým pracím, outratám jedno na sněme, druhé na sjezdy po krajích a z těch sjezdův opět k společnému sněmu do Prahy k čtvrtému shledání připravováni býti měli a více nežli komu na pomoc by dáti přišlo, utratiti někteří museli.

J. M. Kr. na stavích království Českého žádati a napomínati ráčí, aby podle chvalitebného obyčeje, kterýž se po všecky časy předešle v tomto království bez přerušení zachovával, bez dalších sjezdův a shledání na jiné neukazujíc na sněmích zavírali, a když větší díl na čemž by se snesli a dva stavové se srovnali, menší počet a třetí stav také tomu místo aby dávali. I poněvadž nejenom dva stavové totiž páni, Pražané a města se srovnali, než také z třetího stavu rytířského úředníci a rady J. M. Kr. k tomu jsou přistoupili a svolili a tak se zachovali, v nové a nebývalé věci, kteréž užitku nenesou jedině působí obmeškání a ztracení času, což jest k znamenité škodě, proti takovému nepříteli Turku, kterýž křesťany zahubiti usiluje, se nedávajíc, nýbrž vidouce takovou znamenitou potřebu všeho křesťanstva i svou vlastní, kteráž větší býti nemůže, o jmenovitou pomoc na tomto sněmě se snesli a jaká pomoc býti má, kdy hotovi budou a dokud ten lid držeti chtí, pověděli; neb turecký císař s velikou mocí osobně na království uherské a jiná království a země J. M. již táhne, chtíc je na zkázu křesťanskou sobě podmaniti, opanovati a na Budíne, čehož pán Bůh uchovati ráčí, stolici svou postaviti a tak moc svou, kterouž prvé znamenitou má, více rozšířiti a křesťanstvo zoužiti, že by potom nebylo možné křesťanům jemu odolati a nadto ani se obrániti, než jistou zkázu jedna země po druhé očekávati by musela.

A stavové i toho u sebe zdravě povážiti mohou, že již žádných zvláštních vod, hor ani toho, což by nepříteli na překážku býti mohlo, k bránění před sebou nemají, než po rovině do Čech, čehož Bůh ostříhati rač, a snadněji nežli těchto minulých časův v Štýrsku a rakouských zemích přes vysoké hory a přívozy, neohlédajíc se na ten znamenitý lid císaře římského i ode vší říše, kterýž před očima pohotově byl, se převedl, ješto nebyla věc lidem k víře podobna, aby tudy pěšky člověk projíti mohl, kudy jest Turek se vším vojskem protáhl, na ně potáhne, sjezdy ustavičnými země, ženy i děti a přátele jich hubiti a kaziti nepřestane.

Než kdyby křesťané jedni druhým v čas pomohli, mohlo by turecké předsevzetí s pomocí pána Boha všemohoucího k potěšení a k upokojení všeho křesťanstva zastaveno býti; ješto pakli se nyní obmešká potom více, což se Řekóm přihodilo, čas k tomu nepostačí a pozdě bude, by pak všecko dáti chtěli kdež co mají, platné a užitečné nebude.

Protož J. M. Kr. vždy bez přestání všech stavův království českého žádati milostivě i otcovsky napomínati a jim všecko všeho křesťanstva i jich samých vlastní nebezpečenství předkládati ráčí, prosíc, aby všichni tři stavové ještě společně se v jednání dali a skutečnou pomoc jednomyslně svolili a to k srdcím svým připustili, ujali a u sebe zdravě povážili, že lépe jest nepříteli v jiných zemích se brániti nežli jeho do domův aneb do země své očekávati a také užitečněji jest u souseda pomáhati hasiti nečekajíc ohně do svého domu; i znajíc, co by zlého skrze to zanedbání a nepomáhání královstvím a zemím J. M. i jim samým přijíti mohlo a jestli na tento čas, když jiní potentáti křesťanští pomáhají, z strany své J. M. Kr. s poddanými svými také se nepřičiní, že potom oni vidouc se opuštěni, J. M. Kr. ani jim nepomohou a z toho nic jiného než samá zkáza křesťanóm bude.

Ješto J. M. Kr. té víry k stavóm království českého ani k osobám obzvláštně býti neráčí, aby se toho dopustiti měli, pamatujíc na chvalitebné zachování, platné a věrné, prospěšné i užitečné předkův svých i jejich samých služby, kteréž jsou po všecky časy předešlým císařům, králům, pánům svým dědičným nejenom v tomto království ale i cizích dalekých zemích povolně činívali, pánův svých nikda neopouštěli, než podle nich hrdel svých i kdež co měli rytířsky, udatně a zmužile nasazovali a skrze to pochvalu u jiných národův znamenitou zejskali, tak jakž dsky zemské i kroniky to vysvětlují.

A poněvadž J. M. Kr. nicméně jako předešlí králové českým králem býti ráčí a ne pro samou svou věc, než pro dobré a obranu všeho křesťanstva i království českého a zemí k němu příslušejících pomoc od stavův proti tak mocnému nepříteli Turku žádá, neráčí rozuměti a té víry míti, kterak by měl v tom oslyšán a opuštěn býti.

J. M. v předešlém svém na stavy vznešení ráčil oznámiti a žádati, aby některé hodné osoby z prostředku svého, kteréž by při J. M. Kr. nynějšího času ustavičně byly, mezi sebou, volili a vydali, kteréžto osoby aby způsob a jakž by se co dalo, každé chvíle viděly a pomoc od království českého svolená podle rady a uznání potřeb od těch osob vydaných se spravovala a řídila. Neb J. M. Kr. jiného oumyslu býti neráčí než tomu by rád, aby ta pomoc J. M. Kr. královstvím, zemím a poddaným, zvláště tomuto království českému k dobrému a užitečnému přivedena a obrácena býti mohla, pokudž na J. M. vůli bude, neráčí v pravdě takové pomoci nadarmo obrátiti.

A poněvadž, jak se svrchu píše, nejenom v samé moci J. M. Kr., než spolu těch osob, kteréž stavové k J. M. zřídí, ta pomoc svolená býti má, J. M. Kr. nepřestává stavův žádati, aby tím povolněji a spěšněji takovou pomoc, jsouc jisti, že bezpotřebně vynaložena býti nemá, svolili a společně všickni tři stavové o jistý počet té pomoci se snesli a čas, kdyby hotová a dokad by se J. M. Kr. na ni ubezpečiti mohl, jmenovali, tak aby v jiných okolních zemích to zočíc, že dostatečnou a jistou pomoc Cechové svolili, tímž příkladem, když J. M. Kr. na sněmy již položené k nim přijeti ráčí, také se ukázali a pomocí svou J. M. Kr. neopouštěli.

Jestli by se to nestalo, kdež té víry J. M. Kr. k stavóm, jakožto k svým věrným milým poddaným býti neráčí, aby v takové znamenité a veliké potřebě z svrchu psaných hodnověrných příčin J. M. opustiti měli, tehdy znáti mohu, že by jiné země tímž příkladem hnuty svých pomocí činiti odepříti mohly.

Ale však J. M. Kr. žádné pochybnosti o stavích míti neráčí než tu celou víru k nim míti ráčí, že hotově, povolně i poslušně se v nynější potřebě okáží a najíti dadí. A když tak učiní, J. M. Kr. vší milostí stavům království toho zpomínati i jich povolnost nahrazovati ráčí.