Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.30 hodin)
(pokračuje Barbora Urbanová)
To znamená, snažili jsme se vymyslet konstrukci, jak se do té minulosti můžeme podívat. A ono, když se na to podíváte trošku neprávním, ale laickým pohledem člověka, který s právem nemá nic společného, tak to vlastně jednoduché je, protože my tu trestní minulost těch lidí známe a máme ji napsanou v Rejstříku trestů, který je plně funkční a digitalizovaný od roku 2005, což je důvod, proč Dětský certifikát sáhne do skutku od roku 2005. A my jsme si řekli: fajn, tak si řekněme, že novým kvalifikačním kritériem pro vykonávání určité profese, která souvisí s dětmi, je to, že nikdo z těch lidí nemá zápis v Rejstříku trestů. A vytvořili jsme zvláštní část Rejstříku trestů, kde budou právě tito pachatelé a budou tam i pachatelé z minulosti.
Samozřejmě to spustilo debatu, jestli nebo jaké trestné činy. A my jsme tenkrát došli k názoru, že... Za tím já si opravdu stojím, já opravdu tady nechci dělat olympiádu v tom, jestli větší trauma, když to uděláte čtrnáctileté dívce, pohlavně ji zneužijete, nebo pokud znásilníte sedmnáctiletou dívku, anebo pokud dvacet let mlátíte svoji manželku a ta má tak, tak velké následky týrání, že to spadne až do toho trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, odst. 2 a 3, to znamená, cituji: "zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, těžká újma na zdraví, páchali po delší dobu, způsobili-li tím smrt".
Já nevím, jestli vy chcete tuhle tu olympiádu tady rozjet, můžeme, není to takový problém, ale my jsme do toho se nepouštěli, protože se zase vrátím k tomu původnímu prohlášení: chceme chránit děti od osob s násilnými sklony. A násilný sklon není jenom, když spácháte - pohlavní zneužití už vůbec ne - není jenom, když spácháte znásilnění, není to ani jenom to týrání, není to jenom obchodování s lidmi, není to jenom vražda. Je to nějaký projev člověka, který násilné sklony má a které asi nechceme, aby aplikoval na děti, ať už naše, nebo cizí.
Takže my jsme k tomu přistoupili takhle a vytvořili jsme seznam trestních činů, které tam jak napadají, do této části Rejstříku trestů z minulosti, takzvaně automaticky. Tito lidé získají možnost se... požádat soud, aby zvážil, jestli ten zápis této skutečnosti do této části trestního rejstříku je důvodný, nebo ne. Ten prostor na to mají, právo rozhodně. A potom do budoucna už to funguje jako jiné sankce - typicky ochranné opatření, kdy soud rozhodne o tom, jestli ten zápis dát u jiných trestných činů než ty, které jsme vyjmenovali, anebo u těch trestných činů, které jsme vyjmenovali naopak soud zváží, jestli náhodou ten zápis neprovede.
Takže tohleto je design toho celého řešení, které splňovalo dvě podmínky, které jsme měli. Za prvé nedělat to jenom na dětech a za druhé jít i do minulosti těch pachatelů. Myslím si, že je to naprosto legitimní debata, samozřejmě řeší se - a já to naprosto chápu - ústavnost toho opatření, když saháme do minulosti pachatelů. Ústavní soud už v minulosti řešil podobnou kolizi dvou práv. Najděte si - klidně vám ho pošlu - rozhodnutí Ústavního soudu ze 17. února roku 1999, kdy se jistý pán bránil proti tomu, že kdysi spáchal trestný čin, za který ale tedy dostal pouze peněžitý trest a díky tomu nebyl bezúhonný pro držení zbraně. A on měl pocit - opět legitimní debata - že je krácený na svých právech, nicméně Ústavní soud ve svém rozhodnutí řekl, že právo na bezpečí veřejnosti je nadřazeno nad právem jednotlivce. Což si myslím, že přesně odpovídá pro tuto situaci. A ano, můžeme vést debatu nad tím, jaké trestné činy do toho dáváme. Nicméně ty, které my jsme tam dali, souvisí s vážnými následky násilí páchaném nějakou osobou, která za to byla pravomocně odsouzena. Není to jedna paní povídala.
Další věc, kterou bych k tomu chtěla říct, že když potom se tedy ten dětský certifikát zkonstruoval - a já za to velmi děkuji pracovníkům Ministerstva spravedlnosti, které samozřejmě to řešení napsalo, je to velká legislativa - tak jsme narazili na další věc, a to je to, po jakou dobu vlastně ten zápis lidé budou mít. A tady se vrátím vlastně k dvěma verzím, které nám přistáli ve Sněmovně, byť ústavně-právní výbor si osvojil tu naši s doživotním zápisem. Nicméně ta druhá obsahovala konstrukt - který já naprosto chápu v ideálním světě, to znamená, kdybychom tady my všichni - troufám si to tady říct na mikrofon - kdybychom neměli pochybnosti, zda za to násilí na těch lidech, dětech, všech, padají odpovídající tresty. A myslím si, že nejenom my, ale i veřejnost si nemyslí, že takové tresty za věci, které mají takové následky, jako má třeba to, že někoho znásilníte, zavraždíte nebo týráte, takže prostě neodpovídají, rozhodně ne všude. A ve chvíli, kdybychom to - tu konstrukci doby zápisu navázali na to, jaký trest za to kdo dostal, tak se nám tady objeví spousta lidí, kteří tu podmínku opravdu dostali, dostali ji na pět let, po pěti letech mají trest zahlazený, ale ten záznam v tom Dětském certifikátu budou mít jenom dalších pět let. Což je většina těch příkladů, které jsem tady přečetla. To znamená, ti lidé by - kromě toho jednoho, co měl za to dostat to vězení osm let, ten by měl další záznam - ale většina těch lidí by opravdu nemohla s dětmi ve škole pracovat pouhých 10 let, což se nám zdálo málo.
Další věc, pak následovala olympiáda, jak to tedy postavíme? Ona totiž ta konstrukce celá byla převzata ze zákona o zbraních, z toho, že tedy vy dostanete nějaký trest a potom nějaký počet let nebudete moci s tou zbraní nakládat. Jenže já mám pocit, že - na tomhle padala shoda - že vlastně my jsme se na to dívali úplně jinak. Zbraně, to není ten stejný případ - že jdete a využijete zbraň k nějakému násilí - jako to, že využijete svého postavení k tomu, abyste si nějakým způsobem zpracovávali druhého člověka nebo na něm to násilí páchali. Je to trošku jiný princip. A tak jsme hledali, kde jinde v zákoně se bezúhonnost vlastně konstruuje právě podle toho vztahu člověka, který má být pro výkon té profese bezúhonný, vůči té veřejnosti, vůči těm, vůči kterým to násilí může páchat.
Našli jsme zákon o bezpečnostních sborech, kde je bezúhonnost konstruovaná tak, že pokud spácháte úmyslný trestný čin, který má horní hranici trestní sazby - to taky málokdy padá - horní hranici vyšší než pět let, tak se členem bezpečnostních sborů nestanete vůbec nikdy. Nemůžete být policistou, ale nemůžete být ani hasičem, takže nemůžete to co jste spáchal, ani vrátit společnosti tím, že zachraňujete lidi z hořících domů. My jsme si řekli, že tohleto je vlastně ten stejný princip, který my hledáme. Člověk, když je policistou, tak má nějaké postavení vůči těm ostatním a znamená to, že je jim nadřazen a někteří lidé toho můžou využívat. A právě ti pachatelé úmyslných trestných činů, zejména těch násilných - a jenom ještě do závorky, u těch bezpečnostních sborů je to vlastně mnohem širší záběr, než který jsme zvolili my, je tam mnohem více trestných činů - tak vlastně právě oni, co je jim znemožněno tu profesi vykonávat kdykoliv. Je to proto, že policie, když dělá nábor, tak vlastně do trestního rejstříku, do trestní minulosti i zahlazených trestných činů má přístup už teď, takže nepotřebuje k tomu žádnou zvláštní část Rejstříku trestů, nepotřebuje k tomu žádný nový koncept. Ale už teďka to dělá a dělá se to naprosto běžně a musím říct, že tady kvůli tomu taky nikdo na těch barikádách nebyl, jo, že těmhle lidem zakazujeme vlastně být policista nebo hasič.
My jsme vlastně vzali tenhle ten princip a aplikovali jsme ho Ctrl+C, Ctrl+V do toho našeho dětského certifikátu, což způsobilo to, že pachatelé různých trestných činů vyjmenovaných mají ten... budou mít, pokud soud zváží, nebo pokud je z toho zpětného zápisu nevymaže, tak je budou mít opravdu doživotí. ***
