Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.10 hodin)
(pokračuje Jakub Michálek)
To asi není úplně smyslem toho, jak bychom chtěli, aby fungovaly orgány činné v trestním řízení. Takže proto navrhuji doplnit institut trestní politiky státu, kterou by vydávala vláda na návrh ministra spravedlnosti po projednání s nejvyšším státním zástupcem a ústavně-právním výborem Sněmovny, tak jako je to v některých případech třeba jmenování šéfů tajných služeb, že v takovýchto záležitostech, které mají větší přesah, a je zájem, aby nebyly nechávány pouze na vládě, aby byly předmětem nějaké veřejné diskuse, tak aby bylo zajištěno právě to projednání na ústavně-právním výboru, kde to jednání je veřejné, protože to jsou právě záležitosti, které mají být i pod veřejnou kontrolou a diskusí.
Druhý pozměňovací návrh, který předkládám, tak ten se týká prodloužení promlčecí doby u trestného činu vraždy. Česká republika má abnormální systém, ve kterém u té v uvozovkách běžné vraždy je promlčecí doba 15 let, u vraždy, která je kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde je možné uložit výjimečný trest, je to 30 let. Nicméně to, co je zásadní problém, tak je, že právě dneska když máme modernější metody, které dokážou odhalit trestnou činnost, dokážou usvědčit pachatele pomocí testu DNA, pomocí mnoha forenzních metod, tak ta promlčecí doba 15 let se jeví jako disproporčně krátká. Když si to srovnáme třeba se západními státy Evropy, tak tam je vražda nepromlčitelná. V Rumunsku, což je jedna z mála zemí, kde to mají stejně, tak tam mají také 15 let jako v České republice. Takže Česká republika společně s Rumunskem je země, kde ta promlčecí doba u vraždy je nejkratší, a i u všech našich okolních sousedů ta promlčecí doba je výrazně delší než těch 15 let, co máme my. Takže to považuju za krok dobrým směrem a není žádný důvod, aby se někdo po 15 letech v uvozovkách vyvinil z takto závažného, asi nejzávažnějšího běžného trestného činu, o kterém se veřejně diskutuje, když opustíme takové ty záležitosti týkající se vedení útočné války a genocidia a podobně.
Nyní mi dovolte, abych se závěrem vyjádřil k několika pozměňovacím návrhům, kde bych rád vyjádřil náš nesouhlas za poslanecký klub Pirátů. My zásadně nesouhlasíme s těmi poslaneckými návrhy, které jdou směrem, bych řekl, k zlehčování hospodářské kriminality. Na jednu stranu ano, pojďme více využívat peněžité tresty, to je v pořádku, ale byly tady někdy snahy, které šly až příliš daleko. Byl tady zvažován na ústavně-právním výboru pozměňovací návrh, který by zrušil jednu třetinu pro organizovanou trestnou činnost v případě hospodářské kriminality a majetkové trestné činnosti. Takže to by v praxi znamenalo ti pachatelé různých krádeží aut, ale i organizované korupce, ty zločinecké gangy, že by dostávaly o jednu třetinu kratší tresty. Takže to určitě podpořit nemůžeme a nechceme.
Byl tady návrh schválit takzvaný náhubkový zákon, to znamená omezit možnosti zejména novinářů a lidí ve veřejném sektoru, ve veřejné diskusi zveřejňovat jména, totožnost pachatelů, respektive trestně stíhaných osob v tomto stadiu, do doby, než je podána obžaloba. Víme, že v těch případech to často trvá třeba dva tři roky, a víme, že ta veřejná diskuse vytváří určitý tlak na politiky, aby nezavírali oči před korupcí, která je nejzávažnějším problémem, kterému čelíme. Aspoň tedy podle výzkumu CVVM, který probíhal v lednu. Podle aktuálního průzkumu, který hodnotil právě závažnost jednotlivých témat, tak ta největší shoda je právě na korupci, kde to dosahuje asi 65 procent. Čili připomínám, není pravda, že by veřejnost nevnímala korupci jako problém. To, co spíš se děje, je, že veřejnost ztrácí víc a víc důvěru, že politická reprezentace je vůbec schopna nebo ochotna s tím něco dělat. Takže řešme tyto příčiny a předkládejme řešení, která zmenší ten korupční prostor. Ostatně jsme nedávno schvalovali tady zákon o lobbování, takže to jsou kroky dobrým směrem.
Takže pokud jde o náhubkový zákon, my s tím zásadně nesouhlasíme a jsem rád, že tedy už ti kolegové, kteří za tím stáli, začínají brát zpátečku. Je to určitě dobře, protože není žádný důvod, proč omezovat svobodu slova, a v případě, kdy tady máme korupční kauzy, jako je kauza v Nemocnici Motol, kde místo toho, aby šly peníze na léčení nemocných dětí, na výstavbu pavilonu pro léčení lidí nemocných rakovinou, tak místo toho ty peníze potom končily v pozemcích v Kostarice, o které se starala manželka toho náměstka, místo toho, aby ta paní chodila do práce v Motole, kde byla zaměstnána a brala za to mzdu, tak místo toho do té práce nechodila a spravovala ty pozemky právě v té Kostarice. Takže to je typický příklad toho, co bychom neměli dopustit, a v takovýchto případech ten náhubkový zákon by vedl k tomu, že se zakáže novinářům zveřejnit identitu, totožnost třeba těch osob, které se podílely na té korupci a dodávaly zboží do té nemocnice. Vedlo by to samozřejmě i k utajení případů osob, jako je pan Redl nebo aktéři v Dozimetru, a myslím si, že v těchto případech není problém, že se o těch záležitostech mluví, a daleko větší problém je, že se dostatečně neřeší.
Samozřejmě uvědomuju si i, že pokud je někdo nespravedlivě stíhán, tak je to zásahem do jeho osobnosti. Je to citelný zásah a stát se za něj musí omluvit a odškodnit toho člověka takovým způsobem, aby to aspoň změnilo ten dopad do jeho sféry. Na druhou stranu ty důvody, proč zavést takto široké omezování pro zveřejnění, zdaleka nevyvažují ten efekt negativní, který by to mělo na svobodu slova.
Poslední věc, které se chci věnovat, tak je úprava dětského certifikátu. Já to považuju obecně za prospěšnou myšlenku, se kterou máme zkušenost i v některých dalších západních státech, kde se osvědčila. Na druhou oproti té původní variantě, kdy jsme to navrhovali jako systém prakticky bez jakékoliv administrativy, který bude propojen přes internet tak, že třeba ta organizace, která pracuje s dětmi, bude mít neustálý přístup k těm osobám, které jí k tomu udělily souhlas, k tomu certifikátu, a bude si moci ověřit, že jsou bezúhonné pro účely práce s dětmi.
Tak bohužel se to přetvořilo do takového byrokratického modelu, kde se bude chodit s vytištěnými papíry. To já za úplně ideální nepovažuju, protože tam nebude úplně ošetřena situace, kdy dojde ke změně situace, kdy někdo začne být třeba vyšetřován nebo trestně stíhán a tak dále nebo bude odsouzen, a musíme opravdu efektivně zajistit, aby se to ta organizace pracující s dětmi dozvěděla, aby netvrdila rodičům "všichni u nás mají certifikát", ale pak se neukázalo, že někteří ten certifikát sice mají, ale ve skutečnosti se dopustili trestného činu, se kterým už ten certifikát nepočítal. Takže to bychom samozřejmě ohrozili důvěru občanů i těchto organizací ve funkčnost toho mechanismu.
Proto my jsme preferovali spíš tu digitální variantu, ale i v této podobě je to podle mě krok správným směrem, a je samozřejmě logické, že ty lhůty jsou nastaveny takovým způsobem, aby zajistily efektivní ochranu těch nejzranitelnějších, čili dětí, aby to fungovalo v praxi, aby se nám nestávalo to, na co jsme upozorňovali v lednu tohoto roku, když přišel první návrh z Ministerstva spravedlnosti, a my jako Piráti jsme museli upozorňovat na to, že v tom návrhu by to znamenalo, že člověk, který se před pěti lety dopustil trestné činnosti a byl za to odsouzen, tak už po pěti letech může mít čistý dětský certifikát a běhat po dětských spolcích a domovech dětí a mládeže s tím, že chce znovu pracovat s dětmi, a nebylo by žádného způsobu, jak takovou situaci řešit. ***
