Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.20 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Já si pamatuji, když se poprvé Tomio Okamura prořekl v Českém rozhlase - podle mě je to tak 10 let - tak z toho bylo úplně pozdvižení v celých veřejnoprávních médiích, co si to dovolil ten škaredý Okamura říct, že by veřejnoprávní média mohla být financovaná ze státního rozpočtu a že by se neplatily koncesionářské poplatky. No, a vidíte, od té doby už to dělá většina zemí v Evropské unii.
Tak vám řeknu, jak to vypadá dál s koncesionářskými poplatky za veřejnoprávní média. Platí se pouze v devíti z 27 členských zemí Evropské unie. Víte, které ty země to jsou? Česká republika, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Německo, Polsko, Rakousko, Řecko a Slovinsko. V 18 dalších zemích se prostě neplatí. Takže je to jedna třetina, ta menší, kde se platí poplatky, kam patří Česká republika, proti dvěma třetinám, kde financování veřejnoprávních médií řeší jiným způsobem, ať už přímým napojením na státní rozpočet nebo procentem z HDP, které každoročně veřejnoprávní média dostávají. Já bych ukončil tu svou část a předal slovo dalšímu řečníkovi.
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Ano, v tuto chvíli je přihlášen s přednostním právem Jakub Michálek, kterého ovšem tady nikde nevidím. Z místa se přihlásil znovu s přednostním právem pan předseda Okamura. Prosím, máte slovo.
Poslanec Tomio Okamura: Ano, já bych se tedy soustředil ve svém dalším vystoupení na téma kritiky veřejnoprávních médií. Ve společnosti se objevuje i kritika veřejnoprávních médií. Někteří odpůrci nemohou nalézt smysl jejich existence a představují pro ně plýtvání penězi občanů. Jenom znovu zdůrazňuji, že cituji z té bakalářské práce. Myslím, že je to dobré, protože je to takový pohled zase z další strany a vidíte, že v řadě věcí tady poukazuje autor přesně na ty věci, o kterých tady hovoříme. Není jim líto peněz, ale soudí, že je neumí správně využít a ptají se, k čemu veřejnoprávní média vlastně jsou. Takže vidíme, že i tady úvodní dvě věty v této pasáži přesně pokládají tyto otázky. Ne tedy co nám tady říká právě třeba vládní koalice, jak je to skvělé, ale autor práce si tady pokládá právě ty kritické otázky, protože je správně reflektuje ve společnosti.
Jedním z nejsilnějších argumentů jdoucích proti existenci médií veřejné služby je právě jejich ekonomická neefektivnost. K jejímu fungování jsou potřeba vysoké náklady jak na provoz, tak velký počet zaměstnanců. Tyto náklady jsou pokrývány převážně z veřejných prostředků, financí, tedy od koncesionářů, občanů České republiky. Rozpočet České televize činí cirka 7 miliard korun. Z toho většinu, něco přes 6 miliard, pokryjí právě finance z fondu koncesionářských poplatků. Zatímco v komerčním sektoru působí finanční tlak na inovace a růst kvality, ve veřejném sektoru kategorie zisku nefunguje a tím se snižuje i inovační aktivita.
Sporné jsou i kategorie kvality nebo vyváženosti vysílání, protože jsou empiricky těžko prokazatelné, čímž se mohou dostat jak do centra obhajoby médií veřejné služby, tak do středu jejich kritiky. Kvalita může pro někoho být potvrzena tím, že je po daném zboží poptávka a že je pořad populární mezi diváky. Tím se kritika televize veřejné služby dostává ke kategorii sledovanosti a úvaze o tom, zda o ni má veřejnoprávní médium bojovat. Sledovanost lze pojmout jako projev důvěry diváků v médium veřejné služby a bez té by pak snad vysílání média placeného z peněz občanů nemělo smysl. Stejně tak může někdo případnou snahu média veřejné služby mít vysokou sledovanost vnímat jako hon na úkor předsevzetí, že bude vysílat i pro menšinového diváka.
Jak píše Dana Kovaříková, vysílání veřejné služby v různých zemích má navzdory odlišnému vývoji a doby existence několik společných rysů a pravidel. Mezi těmi figuruje snaha zajistit všestrannou službu, rozmanitý program, vysílání i pro menšiny a postižené, informovat voliče a poskytnout divákům kulturu a vzdělání. K tomu Kovaříková ale dodává. Postupně, jak bylo vysílání veřejné služby konfrontováno s čím dál silnějším tržně ekonomickým prostředím, se neméně důležitým pravidlem stal požadavek na to být sledován dostatečným počtem diváků. Legitimita tohoto požadavku je zřejmá nejen z již zmíněného konkurenčního prostředí, ale nezanedbatelná je i nutnost obhájení veřejných výdajů.
V současné době, kdy se rozšiřuje spektrum dostupných televizních kanálů, je na místě zamyslet se i nad tím, zda si televize veřejné služby v tomto směru počíná správně. Jak blíže popíšu dále, například v roce 2014 má mít veřejnoprávní Česká televize šest stanic. Na některou se raději dívají dospělí, na další děti, fanoušci sportu či milovníci umění. Médium veřejné služby by mělo mít i integrační roli. Ve chvíli, kdy se má například rodina, o které se mluví jako o základní společenské skupině ve společnosti, sejít u jednoho televizoru, může nastat opačný efekt.
Pojďme se podívat na organizační strukturu. V čele České televize stojí generální ředitel. Pod něj pak spadají jednotlivé úseky, jak bude naznačeno dále. Práce se věnuje veřejné službě ve vysílání. Zmíním proto i zde, které části organizační struktury mohou mít výrazný vliv na její naplňování jak skladbou, tak obsahem programů a jednotlivých pořadů. Popisuje také, na které další úseky se tyto sekce dělí. Vývoj pořadů a programových formátů zahrnují tvůrčí producentské skupiny - centrum dramaturgie hrané tvorby, centrum dramaturgie publicistické, dokumentární a vzdělávací tvorby, centrum dramaturgie zábavné, divadelní a hudební tvorby, centrum dramaturgie dětské tvorby a filmové centrum.
Co se týče programu, tak do této sekce spadá programová dramaturgie archivu, výzkum programu a auditoria, centrum převzatých pořadů, plánování a skladba ČT1, plánování a skladba ČT2, programový okruh ČT D, pod ním plánování a skladba ČT D, programový okruh ČT sport, zahrnující domácí operace ČT sport, programový okruh ČT Art. V něm je ještě navíc programová dramaturgie.
Co zahrnuje výroba? Výroba zahrnuje centrum publicistické tvorby a vzdělávacích pořadů, centrum divadelní, hudební a dětské tvorby, centrum hrané tvorby, centrum zábavné tvorby, produkční služby, realizaci převzatých pořadů, scénický provoz a koordinaci výroby. Zpravodajství se dělí na centrum zpravodajství publicistických a sportovních pořadů, zpravodajství, aktuální publicistiku, regionální zpravodajství ČT, tvůrčí producentské skupiny, Reportéři ČT. Je pochopitelné, že každá část České televize svým způsobem plní nebo usiluje o plnění služby veřejnosti.
Sekce ekonomiky a provozu mimo jiné spravuje archiv a programové fondy, majetek a stará se o financování a správu vymáhání televizních poplatků. Stejně nezbytná pro provoz je technika. Oddělení komunikace a marketingu se například stará o komunikaci s diváky nebo charitativní projekty.
V podstatě samostatnými částmi České televize jsou televizní studia v Brně a Ostravě, která mají, pokud jde o program, každé své vlastní sekce programu, výroby, vývoje pořadů, zpravodajství, publicistiky a sportu. ***
