Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslanec Ivan Bartoš: Dobrý den, dámy a pánové, pane předsedající. Já bych se chtěl taktéž vyjádřit k pozměňovacímu návrhu, který byl nahrán do systému, sněmovní tisk 774, který pochází od pana poslance - pana ministra Mariana Jurečky, Marka Bendy, Jana Jakoba a Josefa Cogana. Ono se o tomto pozměňovacím návrhu, respektive o blížícím se termínu plné účinnosti zákona - právo občana na digitální službu - hovoří už i v médiích několik dní, možná i týdnů a pravděpodobně tento pozměňovací návrh byl očekáván jako jakési řešení, jako jakási cesta, dovolím si říct, z bryndy.

Tady byl zmíněn samotný zákon - právo občana na digitální službu, který se také nazývá slangově digitální ústava. A v minulém volebním období se podařilo - iniciováno ze strany opozice, ale následně adoptováno i vládním hnutím ANO i třeba sociální demokracií, byť myslím, že ta práce přesvědčit předsedu sociální demokracie, tenkrát ministra vnitra, o tom, aby tento zákon prošel, byla velmi náročná, nakonec se podařilo zákon schválit a začalo se na něm pracovat. Já chci jenom zdůraznit, že je to pět let.

Ten zákon - právo občana na digitální službu - nabyl tedy účinnosti 1. února 2020, dostal ocenění zákon roku a i přes nelibost některých ministerstev nebo vůbec chápání státní správy se najednou řeklo, že občan ne že má povinnost, ale má vůči státu na něco právo. Já jsem to připodobňoval trošku k zákonu 106, kdy se občan může zeptat na nějaké informace, má právo na to, aby mu bylo odpovězeno, a vlastně dost to měnilo paradigma.

Schválil se zákon, ale možná i to myšlení se stále tak trochu úplně nezměnilo, protože aby ten zákon byl naplněný, tak ty úřady musí vyjít tomu občanovi vstříc, aby to své právo on mohl pohodlně uplatnit. Ten zákon vlastně dává vymahatelná práva klienta veřejné správy na opakované využití již jednou poskytnutých údajů, na technologickou neutralitu, právo na osvědčení o provedeném úkonu nebo právě jednat vůči státu digitální formou.

Vy si občas můžete říci, že máme datové schránky nebo máme i e-maily a v některých případech už i služby jdou řešit přes e-maily, máme Portál občana, že vlastně občan má spoustu nástrojů, jak neposílat doporučený dopis doručenkou přes poštu na úřad, ale jak vlastně ten úřad může kontaktovat skrze třeba ty datové schránky. Bohužel datové schránky nejsou řešením tohoto zákona.

Ten zákon předpokládal a na jeho základě vznikl i katalog služeb. To je seznam, ve kterém jsou vypsány všechny dostupné služby veřejné správy nebo měly by být a na něj navazují interaktivní formuláře s možností načtení těch dat, které už jste státu jednou dali. A když se podíváte na to, na co je ten zákon, z čeho je skládán, já nebudu říkat ta čísla paragrafů, ale jde to za sebou od § 4 - právo činit úkon digitálně, právo na osvědčení digitálního úkonu, právo na využívání údajů, právo na zápis práva, povinností nebo právní skutečnosti, právo na prokázání právní skutečnosti a právo na zápis kontaktního údaje.

Vzhledem k tomu, že občan komunikuje ne se státem jako s nějakou entitou, ale řeší agendu, kterou po něm vyžadují jednotlivé zákony, tudíž agendu, která je gesčně příslušná jednotlivým ministerstvům, jsou to právě ministerstva a úřady, které jsou ve svém vývoji, ve svých technických systémech povinny nebo zodpovědny to digitální poskytování služeb v jejich působnosti těm občanům nabídnout. Ta působnost rezortů, tedy i ty jednotlivé agendy jsou dány kompetenčním zákonem. Tak, jak ten zákon nabíhal - a já si myslím, že tohleto je velmi důležité zejména z pohledu na to, jakým stát historicky i dnes ten zákon naplňoval.

Když to zjednoduším, tak každý povinný úřad, ministerstvo, muselo provést pět kroků.

Prvním krokem k realizaci je evidence všech služeb v základním registru práv a povinností, služby, které poskytuje a které pak občan může žádat.

Druhým krokem je pak vytvoření katalogu služeb, kde každý úřad, který je povinný, ministerstva, ústřední správní úřady, zaevidují svoji agendu a řeknou, přes jaké kanály tuto agendu mohou obsluhovat. Jenom dám příklad. Pokud je to nějaká věc, která skutečně vyžaduje fyzický kontakt s tím úřadem, například dáváte biometrii při občanském průkazu, nebo je tam ta nutnost někde něco takto ověřit, tak samozřejmě ten kanál je fyzický a ta konkrétní služba třeba v danou chvíli zdigitalizovat nejde, což zmíním, proč je toto důležité.

Třetím krokem bylo, že každý úřad musí definovat popis služby tak, aby bylo naprosto srozumitelné, co ta uvedená služba představuje a co vlastně občanovi poskytuje. Proč je toto důležité? Když se podíváte třeba na Anglii, která samozřejmě tou cestou gov.uk šla výrazně dříve než Česká republika, tak oni pochopili, že úřednické - a já to nemyslím nijak zle, ostatně všichni jsme v tom i v politickém prostředí načuchli tou hantýrkou politickou, kterou zde používáme, když se bavíme o legislativě, takže popsat srozumitelně ty služby, co dělají, co je jejich výsledkem.

A teď přichází ta důležitá část, kde vzniká ten problém a proč tady máme tento, řekl bych, až velmi velkorysý pozměňovací návrh vůči státu od stran vládní koalice. Čtvrtý krok je totiž vytvoření interaktivního formuláře a ten znáte určitě z Portálu občana u některých služeb, který sám načítá data, která už jste státu jednou dali. Takže to říká ne, ne, ne, není to datová schránka, ale je to formulář v aplikaci nebo formulář na stránkách ministerstva, který, když už ten úřad ví nějaké informace, ne pouze ty, které jsou uloženy v základních registrech, tedy ty základní, jméno, příjmení, datum narození, bydliště, tak je do tohoto formuláře načte.

A pátým krokem je vytvoření ideálně portálu, přes který občan ke službám přistupuje a kde jsou veškeré ty informace, včetně služeb těch formulářů. A celé je to ještě zabalené takovou důležitou věcí, a to je to, že občan nemá obíhat úřady, ale mají je obíhat data, to vše musí být podloženo těmi sdílenými daty.

To je to, co se mělo stát, to, co se mělo dít od 1. 1. 2020, pardon, 1. 2. 2020 do 1. 2. 2025. Tedy k naplnění těchto kroků měla úkoly již vláda minulá a postupovala s nimi i vláda současná. Tedy k datumu 1. 2. 2025, což je bratru za tři měsíce, by měl mít občan všechny služby státu v digitalizované podobě, ten zákon má začít platit absolutně a ten občan se vyřízení své služby digitálně může domáhat. Ten zákon taky definuje to, že když už jste ta data jednou tomu státu dali, tak už je nemá chtít znova.

Tady si odskočím, jestli jste vyplňovali v poslední době něco na Portálu občana nebo nějakou rezortní agendu nějakého ministra, ministerstva, tak už se vás to zeptá, jestli chcete ty údaje, které jste tam zadali, uložit, uložit pro ten jeden případ, nebo uložit trvale. Samozřejmě pokud dáte pro ten jeden případ, tak když do té stejné služby vlezete později, tak se vám neobjeví, protože jste nedali svolení k těm doplňujícím údajům. Ale takto by to mělo fungovat.

Ještě jeden z problémů je, že pokud ten občan takto obsloužen není, tak se může právně domáhat toho, že tak obsloužen být chce, anebo to může udělat trochu na punk, jak bych řekl, a poslat to jakoukoliv formou, takže třeba e-mailem. No, nechci si představit, jak by fungovala komplexní agenda úřadu, kdyby věci nechodily ani datovkou, ani přes portál v nestrukturované podobě, ale žádosti by chodily ve volném textu ještě s laickou interpretací, co od toho státu chci nebo co mu sděluji e-mailem. To by došlo k naprostému kolapsu.

Ta vláda minulá, v jejímž období se schválil tento zákon, si definovala nějaké úkoly, které se týkaly evidence agend v základním registru práv a povinností a vytvoření katalogu služeb. Tyhlety úkoly nebyly tedy naplněny a ani ty termíny, které byly dány, nebyly splněny k danému datu. Podle mě to je důležité, protože tam, kde minulá vláda skončila, současná vláda navázala.

Vznikl tedy katalog služeb, jak již jsem říkal, obsahuje ta dostupná data veřejné správy a ty kanály s popisem služeb. Ten katalog služeb je definován zákonem, podobně tak jako další prvky. Zákon o základních registrech například stanovil, že katalog služeb veřejné správy vzniká v Registru práv a povinností. ***