Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(11.20 hodin)
Poslankyně Nina Nováková: Jak jsem předpokládala, tak to vypadá jako z jiného světa, ale možná uslyšíte některé informace, o kterých jste neslyšeli. Karel I. patří do dějin našich zemí, a především reprezentuje nejušlechtilejší evropanství. Studoval v Praze, mluvil česky a jeho druhým domovem byl středočeský zámek v Brandýse nad Labem, kde žiji, takže logicky vím o Karlovi I. o něco více, než mnozí jiní.
V roce 1916 - to bylo uprostřed první světové války - se ujal vlády v 50milionové mnohonárodností středoevropské monarchii. Jeho postavení nejlépe vystihují slova spisovatele Anatola France: "Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho." Proto je dnes také nazýván císařem míru. Jeho politická rozhodnutí - tady bych prosila o trošku pozornosti - byla moderní, demokratická a sociálně citlivá.
V roce 1917 jako první na světě vzniklo díky Karlovi I. Ministerstvo sociální péče a národního zdraví. Inicioval zákon o ochraně nájemníků, který byl především zaměřen na pomoc matkám s více dětmi. Navzdory válce a jejím zmatkům obnovil právní stát, svolal Parlament, amnestoval politické vězně - mezi nimi například Rašína, Kramáře nebo Klofáče - a měl promyšlený plán federativního uspořádání monarchie na základě práva na sebeurčení národů. Výrazná byla jeho politická prozíravost. Před svou smrtí ve vyhnanství na Madeiře varoval před nebezpečím sílícího nacionalismu a komunismu, kterému se nově vzniklé malé státy samy neubrání.
Ničivé působení vypjatého nacionalismu potom zažil jeho syn Otto, který po anšlusu Rakouska prestiží svého jména získal tisícům uprchlíků ve Francii statut uprchlíka politického. Jako jediný vystoupil Otto Habsburský ve světovém tisku s prohlášením odsuzujícím okupaci své vlasti a vyzval zahraniční mocnosti k zásahu proti německé říši. To mu ze strany hitlerovského Německa vyneslo zatykač a trest smrti. Během politického působení v exilu byl v kontaktu jak s prezidentem Rooseveltem, tak s Winstonem Churchillem i s exilovým ministrem zahraničí Janem Masarykem.
Navázal na dílo svého otce, protože své politické působení přizpůsobil výzvám dnešního světa. Od roku 1979 do roku 1999 působil jako poslanec Evropského parlamentu a s předstihem čtvrt století se v politických úvahách zabýval vnitřními riziky, kterým bude Evropa muset čelit. Upozorňoval také na nebezpečí válečného konfliktu v souvislosti s imperiálními reminiscencemi Putinovského Ruska. Tady jsem osobní svědek, osobně jsem to od něho slyšela.
Mimochodem, poslední hlava rodu, tedy vnuk posledního českého krále Karla, arcivévoda Karel, od začátku konfliktu na Ukrajině provozuje, často s nasazením života, jedinou soukromou celostátní stanici se zahraničními vlastníky bez vazeb na ukrajinské politiky a oligarchy. Vysílání je koordinováno s vládou a armádou, jak je ve válce logické, nabízí však nezávislý obsah.
Nyní se vracím k výjimečně lidské osobnosti posledního českého krále, císaře Karla I. Své vyhnanství, chudobu a těžké umírání přijímal jako hluboce věřící člověk a jeho život končil se slovy: "Musím tolik trpět, protože doufám, že mé národy znovu najdou cestu k sobě." V roce 2004 byl prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného a po Svatém Václavu je tak naším druhým vladařem, který je pro svou hlubokou lidskost uctíván jako světec. Jeho památka a příklad občana a politika velké morální integrity se v poslední době šíří nejen v České republice, ale dalších evropských zemích a také ve Spojených státech, v Kanadě a v Austrálii.
Dámy a pánové, přes veškerou snahu vymazat Karla z našich dějin a čítanek je zřejmé, že právě on zanechal stopu, která v čase obstála. Poslední český král si zaslouží řád s královským symbolem lva. Stejně jako Řád bílého lva má své předchůdce v českém šlechtickém kříži z roku 1814, došlo by jeho udělením z rukou prezidenta republiky - po vašem souhlasu samozřejmě, dámy a pánové - k přemostění uměle přerušené kontinuity našich dějin. To nejsme dlužni poslednímu českému králi z habsburské dynastie a potomků Přemyslovců a Jiřího z Poděbrad, to jsme, dámy a pánové, dlužni sami sobě.
Omlouvám se všem, kteří se domnívají, že jsem spadla z Marsu, ale my tady budeme hlasovat o mnoha lidech, kteří bez ohledu na to, zda sklidí potlesk nebo posměch jednali podle svého svědomí. Proto to dovolte i mně. Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Vondráček, následuje pan poslanec Berkovec. (Silný hluk v sále.)
Já už přistoupím k tomu, že budu jmenovitě žádat o ztišení, třeba pana předsedu Fialu s panem poslancem Hrnčířem - začnu jimi - a další, protože tady je opravdu neúnosný hluk a veškeré výzvy na ztišení jsou marné. Prosím, máte slovo.
Poslanec Radek Vondráček: Děkuji za slovo. Já vás nezdržím dlouho, protože to není třeba. Přece jenom ještě pár slov předtím, než vystoupím s tím, co jsem chtěl. Uvažme prosím všichni, kolegyně a kolegové, jak jsme pojali návrhy na státní vyznamenání, že vlastně z Poslanecké sněmovny odchází kolik? 150 nebo kolik návrhů? My jsme o tom měli debatu na organizačním výboru i na podvýboru pro udělování státních vyznamenání. Bývalo spíše zvykem, abychom si vydiskutovali, vykomunikovali, několik vybraných jmen, které s o to větší vahou jsou navrženy prezidentovi České republiky, a mají tady určitý smysl, určitou váhu. Jestliže budeme v podstatě posílat tak obrovskou množinu jmen - stejnou takovou posílá Senát, mnohem větší ještě posílá Občanská společnost - tak v podstatě pan prezident je v situaci, kdy vlastně vybírá možná z tisíců, a váha Poslanecké sněmovny je umenšena. Tak to jenom takový úvod.
Teď k tomu, proč chci vystoupit. Miloš Zeman, dvakrát přímo zvolený prezident České republiky, premiér České republiky, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, novodobý otec a zakladatel sociální demokracie. Z jejích řad pochází celá řada premiérů a předsedů Poslanecké sněmovny, ministrů a jiných významných osobností. Prognostik, futurolog, významný představitel listopadu 89 a před listopadem opakovaně člověk vyhazovaný z práce pro své názory. Samozřejmě chápu, že Miloš Zeman díky své povaze, ničím neomezené sebedůvěře ve své vlastní názory a vyhraněnosti svých názorů vzbudil mnohé kontroverze. O jeho vztazích s médii by se možná dalo mluvit jako o vzájemné tiché nevraživosti až nenávisti. Ale já považuji ocenění bývalé hlavy státu za projev určité vyzrálosti společnosti. Stejně tak jako nedávno ocenil Petr Pavel paní prezidentku Čaputovou vysokým státním vyznamenáním. Stejně tak jako Václav Klaus vyznamenal Václava Havla, tak jako Miloš Zeman vyznamenal Václava Klause. Patří to k určité civilizovanosti, aby byla oceněna i hlava státu, a to Miloš Zeman. Ono totiž jednou prezident, vždycky prezident, a není to jen slovo. Vždycky ho budete oslovovat "pane prezidente". ***
