(12.30 hodin)
(pokračuje Martin Kolovratník)
Zkrátka ty teze, ten konzervativní pohled na volby jako takové vy těmito kroky totálně boříte, totálně ničíte. Zkrátka korespondenční volba, jak je nyní navrhována, je paskvil. Je vymyšlena špatně a má spoustu problémů, ale nepřinese nic dobrého.
Pokud se na to podívám z pohledu vládní koalice, je zřejmé, že bez zavedení tohoto způsobu hlasování asi opravdu nemáte šanci na nějaký přijatelný výsledek a chcete to vylepšit právě tou nadějí na zaslání obálek ze zahraničí. Je smutné, že vaše politická existence závisí na hlasech spoluobčanů, kteří často - a doufám, že se nikdo neurazí - s tou vládní nekompetencí, s životem tady v České republice mají velmi malou nebo žádnou osobní skutečnost. Jsem přesvědčen, že kdyby tomu tak bylo, tak i tady ta vaše poslední naděje by se rozplynula jak pára nad hrncem.
Je proto důležité, aby změny volebního systému byly prováděny uvážlivě a pečlivě. Musíme brát ohled na konsekvence, na dlouhodobé důsledky. A jsem hluboce přesvědčen o tom, že naším cílem by mělo být skutečně zlepšit volební proces pro všechny občany České republiky na celé zeměkouli, ne pouze pro krátkodobý volební zisk současné vládní pětikoalice. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, pane poslanče. Mám zde jednu faktickou poznámku pana poslance Karla Raise. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Karel Rais: Dobrý den. Mě zaujala myšlenka mého předřečníka, co se týká využití honorárních konzulů, protože samostatný příspěvek, kterým budu žádat o podporu svého pozměňovacího návrhu v oblasti tajné volby, dodám později, pokud na mě dojde řada.
Tak co se týká těch honorárních konzulů, já to samozřejmě velmi podporuji. Ono dá se použít i řada krajanských spolků, které by určitě propůjčily ty prostory, protože to není potřeba nic velkého. Je potřeba si uvědomit, a tady mám údaje z Českého statistického úřadu, v 30 zemích není počet potenciálních voličů ve volebních seznamech ani 50, čili tam jde v podstatě o malé prostory. Spolků třeba v Americe je víc než 160, které vznikly v několika migrantských vlnách. Čili domnívám se, že zahuštěním stávající sítě volebních středisek by se výrazně zvýšila dostupnost volebních místností pro české spoluobčany, kteří studují třeba v zahraničí nebo kteří tam dlouhodobě pobývají. Co se týká studujících, to jsou desítky, maximálně stovky studentů v průběhu toho konkrétního měsíce, čili zase jde relativně o malá čísla, a prostě měli by tu možnost dostat se do těch provizorních volebních místností. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní přihláška s přednostním právem pana ministra Šalomouna. Prosím.
Ministr pro legislativu ČR Michal Šalomoun: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem tady poslouchal tu rozpravu, ne úplně celou, ale myslím si, že její podstatné části. Myslím si, že bychom si mohli něco říct vlastně o těch principech právních nebo ústavněprávních, tak jak je tady popisujete: všeobecnost, rovnost, přímost, tajné hlasování.
A jak vlastně vůbec chápat právní principy? Jestli opravdu platí to, co v některých vašich projevech i zaznívá, že pokud ten princip takříkajíc není naplněn sto procenty, tak jako by nebyl, anebo to tak není? Ten princip není jako pravidlo, že by to platilo nebo neplatilo. Ale i v právní literatuře se o principech přemýšlí jako o určitých ideálech, které by měly být naplněny, o určitých cílech. Nebo kdybych to měl popsat slovy Lona Fullera, kterého velice rádi citujete ve svých návrzích k Ústavnímu soudu, z jeho díla Morálka práva, kdy on tam taky rozlišuje morálku povinnosti a morálku aspirace, jak tady ty principy jsou vlastně někde, kde bychom byli v té aspiraci dělat co možná nejlépe. Nebo dobrý příklad je třeba německého právního filozofa Roberta Alexyho, že ty principy jsou příkazy k optimalizaci, takže se snažíme je v tom konkrétním řešení naplňovat pokud možno v co nejširším rozsahu. Ale stejně se nám to asi nepovede úplně. Nepovede se nám to úplně, protože mnohdy ty principy jdou proti sobě nebo jsou v různé kolizi a nemohou platit úplně stoprocentně všechny. Anebo se nám to prostě nepovede z nějakých provozních důvodů.
A samozřejmě že i obsah těch principů se modifikuje a vyvíjí i v čase. Pokud vezmeme rovnou ten první princip všeobecnosti, tak všeobecnost voleb, volebního práva, to už jsme měli jako po Francouzské revoluci v Deklaraci práv člověka a občana, měli jsme to i v amerických ústavních dokumentech. A samozřejmě všeobecné volební právo se týkalo občanů. Problémem trochu bylo, že tedy ženy se nepovažovaly za občany, takže stejně to bylo jenom pro chlapy. Postupem času, jak se společnost vyvíjela, tak i ta všeobecnost se čím dál tím více rozšiřovala a cizelovala, takže ve 20. století už se týkala i žen. Na evropském kontinentě prvně ve Finsku v roce 1906, pak k tomu přistupovaly skandinávské země, po první světové válce a po vzniku nových států v souvislosti s rozpadem rakousko-uherské monarchie mimo jiné i Československa, tak vlastně bylo zavedeno i na našem území.
Samozřejmě jsou různé limitující faktory i u té všeobecnosti a to je třeba věk. My sice tvrdíme, že to všeobecné právo jako máme, ale je tady otázka, jestli limitace věku to tedy nějakým způsobem jako neomezuje. Ale samozřejmě že omezuje, protože i historicky se začínalo na nějakých 25 letech, pak tam bylo 21, dneska máme 18. Jsou státy, které mají 16. Historicky tady byly i různé nápady, většinou z lidové strany, že třeba by to mělo být úplně všeobecné, tedy včetně dětí, že to volební právo by vykonávali rodiče. A z různých praktických důvodů se to prostě neděje. Takže tenhleten princip všeobecnosti také nemáme v té nejširší možné podobě, ale logicky.
Pak ten další princip, princip rovnosti - a o něm je jako přínosné uvažovat v jeho třech atributech, které má. První atribut je rovnost hlasů. To je v pohodě, to máme. Historicky to tak nebylo, zejména když se volilo ve volebních kuriích, kde většinou ta poslední kurie byla nějaká sběrná. A ti, co volili už předtím, tak volili potom i v té sběrné kurii, takže někdo měl dva hlasy, někdo jeden. Nebo to bylo třeba nadesignováno ještě úplně jinak. Ale tady v tomhle problém není.
A pak je problém rovnosti váhy hlasů. To taky vlastně úplně jako stoprocentně naplněno není a ani nikdy nebude, protože poměrný systém prostě je založen na tom, že pokud se tedy týká voleb do Poslanecké sněmovny, tak je to třeba nadesignovat tím způsobem, aby vznikla nějaká smysluplná většina a aby ani ty menšiny nebyly extrémně fragmentované. Proto tam máme různé uzavírací klauzule, proto tam máme volební formule, které takříkajíc bonifikují vítěze. A pak samozřejmě, když si to srovnáte, tak vlastně počet hlasů na mandát pro toho vítěze je podstatně menší než počet hlasů ostatních, které jsou potřeba na získání toho jednoho mandátu. Takže i tady je vidět, že i rovnost váhy hlasu je prostě modifikovaná praktickou potřebou a stejně tam vlastně stoprocentně není a ani nikdy nebude.
A teď jsme u toho posledního atributu rovnosti a to je to, co se nazývá jako rovnost v příležitosti. A tam míří i ta korespondenční volba. Protože v momentě, kdy na našem území, ještě když máme dva volební dny, volební místnosti máme ve městech pomalu po půl kilometrech, pokud jsou to vesnice, a těch máme vlastně největší počet na počet obyvatel, tak do deseti kilometrů si troufám říct, že jste schopni prostě odvolit. Ale v zahraničí to právě neplatí. ***
