(11.40 hodin)
(pokračuje Alena Schillerová)
Problémy předloženého návrhu zákona jsou významné, jsou nepřekročitelné a dají se rozdělit do tří klíčových rovin: nesoulad s ústavněprávními zásadami volebního práva v České republice, hrozba destabilizace systému, narušení důvěry veřejnosti v řádný průběh voleb, obsahové nedostatky samotného návrhu zákona.
A nyní k jednotlivým problémovým oblastem podobně. Proč je návrh v nesouladu s ústavněprávními zásadami volebního práva? Vysvětlím ve třech bodech.
Za prvé, narušení principu přímosti volby, tedy osobního hlasování. Ústavou chráněný princip přímé volby znamená, že je volba prováděna přímo voličem. Předložený poslanecký návrh však umožňuje podat žádost o korespondenční volbu prostřednictvím osoby, která se prokáže plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče. Jinými slovy, volič žijící v zahraničí se nemusí osobně vůbec dostavit na příslušný zastupitelský úřad. Žádost o výkon volebního práva formou korespondenční volby za něj může podat i jiná osoba. Následně takový volič nebo jím pověřená osoba obdrží nezbytné podklady pro hlasování, identifikační lístek, obálky a tak dále a tyto může bez dalšího již odeslat poštou. V navržené korespondenční volbě ze zahraničí tak absolutně nelze garantovat ani ověřit, že volič hlasoval přímo, osobně, tak jak požaduje ústavní pořádek České republiky a jak je důsledně vymáháno a kontrolováno v případě provádění voleb na našem území. K přijetí navržené úpravy by podle našeho mínění bylo nepochybně potřeba změnit ústavu.
Poslanecký návrh přichází s jakousi tvrzenou pojistkou osobního výkonu volebního práva, kdy při korespondenční volbě bude v takzvané doručovací obálce sice muset být přiložen identifikační lístek, který má volič osobně podepsat, ale zfalšovat podpis, promiňte mi, přece není složité. V návrhu zákona není přitom dán ani požadavek na ověření podpisu pro podpis hlasovacího lístku, stačí podpis obyčejný. Nadto i v případě, že by se jednalo o skutečný podpis zákonného voliče, který vykonává své volební právo, nelze zkontrolovat ani garantovat, že za voliče hlasovací lístek před odesláním nikdo - třeba člen rodiny, osoba, která odesílá obálku, nebo dokonce někdo, kdo zaplatil voliči za to, že hlasovací právo vykoná za něj - nevyměnil. Je zde tak velký korupční potenciál. V souvislosti s korespondenční volbou se často zmiňuje například fenomén takzvaného rodinného volení, kdy celá rodina z rozhodnutí jednoho jejího člena hlasuje pro jím vybraný subjekt.
Za druhé, narušení principu tajnosti hlasování. Princip tajného hlasování vyžaduje, aby byly zabezpečeny takové podmínky pro výkon volebního práva, které znemožňují zjistit, jak konkrétní volič hlasoval. Podle komentáře k Listině základních práv a svobod přitom platí, že tajné hlasování musí být povinností, nikoliv právem voliče. Opačný přístup totiž může vést k nátlaku na voliče, aby hlasoval veřejně, a tedy i určitým očekávaným způsobem. I zde je proto jasně patrný nesoulad s Ústavou České republiky.
Za třetí, narušení požadavku svobodného hlasování. Princip svobodných voleb bývá označován za pátý princip voleb, jenž je však ostatním principům nadřazen. V korespondenční volbě bude ale svoboda hlasování těžko garantovatelná a kontrolovatelná. Výhrůžky, nátlak nebo potenciální korupce jsou skutečnosti, které vylučují princip svobodného hlasování.
Další významnou oblastí, kde je u zákona potřeba zpozornět, je úskalí destabilizace systému a narušení důvěry veřejnosti v řádný průběh voleb. Přínosem navržené korespondenční volby ze zahraničí má být podle předkladatelů poslaneckého návrhu čistě a pouze to, že někteří občané České republiky žijící v zahraničí mají dalekou cestu na zastupitelské úřady. Naproti tomu záporů je celá řada. Kromě již uvedených je potřeba vzít v úvahu i možnou destabilizaci systému voleb, který v České republice dlouhodobě funguje bez větších problémů. Vykazuje velkou míru důvěry obyvatel v řádný průběh voleb, které nejsou zpochybňovány, jak to můžeme vidět v některých jiných státech světa. Pro druhé kolo volby prezidenta republiky v roce 2023 bylo u českých zastupitelských úřadů pro účely hlasování ze zahraničí zapsáno 29 000 voličů, v posledních volbách do Poslanecké sněmovny pak hlasovalo v zahraničí pouhých 22 000 voličů, jedná se tak o marginální počet voličů.
U každé nově navrhované právní úpravy je potřeba poměřit přínosy a zápory. U změn s ústavním dopadem to platí dvojnásob. V tomto případě je tedy jednoznačné, že zápory zavedení korespondenční volby významně převýší její přínos. Jak se věci jeví veřejnosti, je tedy podstatnější, než jaké věci skutečně jsou. I kdyby korespondenční volba probíhala dle zákonem stanovených pravidel a tato pravidla byla v souladu s ústavním pořádkem České republiky, důvěra veřejnosti v systém voleb v České republice může být změnou systému zásadně narušena. Navržené změny mají mít kvazipozitivní dopad na mizivé procento voličů, a jsou proto zcela neproporcionální k deklarovaným záporům a hrozbám, které korespondenční volba představuje pro volební systém České republiky.
A na závěr, ale nikoliv v poslední řadě, má zákon i významné obsahové nedostatky.
Za prvé jde o jeho účinnost. Návrh na zavedení korespondenční volby je nyní předkládán nejen jako návrh poslanecký, ale je předkládán s dělenou účinností. Podle záměru předkladatelů má stávající poslanecká novela zákona nejen novelizovat ještě neúčinný zákon o správě voleb, ale má zavést korespondenční volbu ještě o celý rok dříve, než bude zákon o správě voleb účinný, tak aby bylo korespondenčně možno volit už do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Návrh je tak zjevně nesystémový a zcela účelový. Jeho jediným cílem je evidentně pomoci vládní koalici alespoň k nějakým dalším hlasům, když její volební preference setrvale klesají. Jestliže by bylo potřeba věc skutečně řešit, předkladatelem návrhu by byla vláda prostřednictvím ministra vnitra. Návrh by také musel připravit rezort, který disponuje experty na tuto problematiku.
Za druhé, nedostatky důvodové zprávy a chybějící posouzení korupčních rizik. Předkladatelé se ve svém návrhu nijak nevyrovnávají s korupčními riziky, která s sebou korespondenční volba nese. Návrh zákona neobsahuje ve své důvodové zprávě žádnou detailní ani kvalifikovanou analýzu tohoto reálného rizika. Nenajdeme v něm prakticky žádné informace, jež by měly vyvrátit obavy veřejnosti a i opozice. Legislativní nedostatečnost návrhu je nepochybně důsledkem toho, že je návrh předkládán jako návrh poslanecký, nikoliv vládní, a zcela u něj chybí i zhodnocení dopadů regulace RIA. Zhodnocení korupčních rizik je přitom docela samostatnou a povinnou náležitostí předkládaných legislativních návrhů. A jsou to právě korupční rizika, na něž dlouhodobě upozorňují ústavní experti i politologové v souvislosti s korespondenční volbou jako na největší úskalí korespondenční volby, jak jsem uvedla v úvodu svého projevu. Samostatnou kapitolou jsou pak nedostatky legislativního procesu přijímání předloženého návrhu. Zejména jde o to, že návrh byl předložen jako poslanecký návrh zákona, nikoliv jako zákon vládní. Neproběhlo u něj proto standardní mezirezortní připomínkové řízení, vypořádání připomínek dotčených subjektů, k návrhu nebyla zpracována již zmíněná RIA, neprojednaly jej pracovní komise ani Legislativní rada vlády. Takto zásadní návrh s ústavněprávními dopady by přitom měl být předložen právě vládou, a to řádným legislativním procesem. ***
