(15.10 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Problematičnost a protiústavnost předloženého návrhu dosahuje takových rozměrů, že není možné jej žádným způsobem legislativně napravit, protože jsou zakódovány v samotných základech myšlenky korespondenční volby jako takové. Protože volební právo je vrcholným občanským a politickým právem, které nesmí být vystaveno sebemenšímu riziku zneužití. Všichni občané mají mít ve volbách stejné a rovné podmínky a musí existovat všeobecně sdílená jistota, že volba probíhá u všech voličů pouze jedním stejným způsobem a že je garantováno, že hlasují jasně identifikovatelní jedinci, kteří mají beze všech pochybností volební právo. Korespondenční hlasování toto všechno mění a neguje. Nezajišťuje tajnost ani rovnost volby, negarantuje, že každý občan bude hlasovat jen jednou, ani to, že hlasují občané, kteří mají aktivní volební právo, ani to, že fakticky hlasují pouze občané České republiky. Negarantuje prostě nic. A pod to já se nikdy nepodepíšu.
Je rovněž nepřijatelné, a proto to zdůrazňují opakovaně, aby byť i jen teoretickou šanci zvrátit volební výsledek vygenerovaný občany z České republiky měli občané trvale žijící v zahraničí. To se mimochodem stalo v předposlední prezidentské volbě v Rakousku, kterou doprovázely i prokázané podvody a manipulace, kvůli kterým se její druhé kolo muselo dokonce opakovat. Budiž nám to mementem a varováním. Tehdy tam v tom opakovaném druhém kole těchto prezidentských voleb zvítězil poměrně těsnou většinou 30 000 hlasů kandidát Strany zelených Alexander Van der Bellen před národně konzervativním Norbertem Hoferem z naší partnerské Svobodné strany Rakouska, a to právě jen a jedině díky zahraničním korespondenčním hlasům. Bez započtení těchto zahraničních hlasů by vyhrál Norbert Hofer.
A znovu ještě jednou zdůrazněme toto: Češi žijící v zahraničí možnost účastnit se českých voleb už dávno mají na našich zastupitelských úřadech. To je zcela ústavně konformní, a kdo chce, tak této možnosti využije. Cesta na ambasádu jednou za několik let není nepřiměřenou cenou za možnost hlasovat o politickém vývoji v zemi, kde ani trvale nežijí. Korespondenční hlasování by také výrazně oslabilo podíl občanů České republiky trvale žijících na jejím území, platících tady daně a nesoucí důsledky těchto voleb na správě věcí veřejných ve prospěch těch osob, které trvale či dlouhodobě žijí v zahraničí. Zavedení korespondenční volby tak může postupně změnit i fundament našeho demokratického politického systému, protože by bylo tvrdým zásahem do tradičního mechanismu, od kterého se odvíjí legitimita všech demokraticky volených institucí.
V Kodexu správné praxe ve volebních záležitostech, Practice in electoral matters, přijatém Evropskou komisí pro demokracii, takzvanou Benátskou komisí působící při Radě Evropy, na jejíž stanoviska se zde někteří zastánci korespondenčního hlasování odvolávají, se mimo jiné uvádí i toto: Poštovní hlasování může být rozšířené v jednom státě a ve druhém zakázané, a to kvůli možným podvodům. Mělo by být povoleno pouze tehdy, jestliže poštovní služby jsou zabezpečené před úmyslným zásahem, ale spolehlivé ve smyslu, že řádně fungují. Nemělo by být naopak podporováno, jestliže problémy s poštovními službami se připojují k ostatním obtížím vlastním tomuto typu hlasování, včetně zvýšeného rizika family votingu, tedy rodinné volby, nebo přesněji volby pod nátlakem.
Tento Kodex správné praxe Benátské komise ve volebních záležitostech se rovněž velmi zajímavě vyjadřuje k otázce rovnosti volebního práva. Rovnost počtu hlasů, equal voting rights, a rovnost váhy hlasů, equal voting power, podle tohoto kodexu zaručuje splnění podmínky stejného počtu hlasů pro každého oprávněného voliče, rovnoměrného rozdělení mandátů mezi volební obvody i shodné hodnoty všech odevzdaných hlasů. Podmínkou rovnosti je i shodná četnost uplatnění voličského hlasu v rámci voleb do jedné instituce. Nerovné volební právo dle tohoto kodexu, a teď pozor, totiž vzniká v situaci, kdy mají někteří voliči možnost odevzdat svůj hlas na více místech či mohou hlasovat opakovaně, popřípadě pokud má určitá část voličů na výběr z více způsobů hlasování. To je přece všecko korespondenční volba. Toto přesně naplňuje navrhovaná korespondenční volba na český vládní způsob, která je tudíž s Kodexem správné praxe ve volebních záležitostech Benátské komise při Radě Evropy v rozporu.
Velmi důležitým aspektem demokratického volebního systému je i to, že má přispívat k důvěře občanů v demokratický proces. Bez důvěry občanů ve volby nemůže existovat demokracie. Tento proces včetně mechanismu voleb musí být nadto pochopitelný všem občanům, což současný klasický prezenční způsob volby splňuje. Je to rovněž způsob prověřený a fungující, který ve své podstatě nikdy nečelil významným složitostem ohledně jeho důvěryhodnosti. Tato srozumitelnost a pochopitelnost volebního procesu je proto i významnou společenskou hodnotou. S prvkem korespondenční volby se tento původně jasný systém zatemňuje a hodnota srozumitelnosti, pochopitelnosti, a tím i uvěřitelnosti a důvěryhodnosti se pro voliče vytrácí. A já na to tady upozorňuju. Říkal jsem to už mnohokrát. Významně to tak může ovlivnit důvěru lidí v demokracii jako takovou.
Za stěžejní atribut svobodných voleb považuji princip tajného a svobodného hlasování. To, co máme dnes v České republice, to, co jsme tady započali po roce 1989, to jsou férové, svobodné, transparentní volby. A to jsme přece chtěli. V otázce výkonu svobodného volebního práva v podmínkách demokratického právního státu se nejedná pouze o zákonnou úpravu podmínek volební procedury, ale rovněž o řádné technické zabezpečení celého volebního procesu, což u korespondenčního hlasování není možné garantovat, čímž nepochybně reálně hrozí zásadní narušení principu tajnosti volebního práva, a tím i ústavnosti celého volebního procesu. A to je zároveň vedle ohromného a velice reálného rizika podvodu při hlasování a sčítání hlasů asi nejsilnější argument pro (proti?) aplikaci korespondenčního, ale i každého jiného dálkového způsobu hlasování v jakýchkoliv volbách do právního řádu České republiky.
Korespondenční hlasování v zahraničí v podání pětikoalice je i fundamentálním a principiálním sporem o to, zda je dominantní hodnotou právo volit držitele (?) mezi občany, kteří žijí na území, kde budou v této moci podléhat, nebo jestli se má zvýšit role těch, kteří nám nutí svou politickou vůli, aniž by s námi žili a aniž by na ně důsledky hlasování jakkoliv dopadaly: No tak co. No, tak jsme zvolili blbě, no, tak stejně tam nežijeme, tak vlastně o nic nejde.
Myšlenku korespondenčního hlasování zásadně kritizují i mnohé veřejné autority, a to včetně těch, kteří rozhodně nejsou voliči ani sympatizanty SPD, ale naopak jde o podporovatele současných vládních stran. Tak například politolog profesor Stanislav Balík korespondenční volbu označuje za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devalvace českého funkčního volebního demokratického systému.***
