Všimněme si, že Ústava České republiky stanoví povinnost tajného hlasování na první místo. A když jsme u tohoto tajného hlasování, toto ustanovení mimo jiné znamená, že volič odevzdává hlas takovým způsobem, že přitom nemůže být pozorováno, jaký volební lístek použije nebo jaké úpravy v něm provádí. Stejně tak nesmí být nikdy zjištěno, komu svůj hlas odevzdal. Jde o to vyloučit jakýkoliv osobní, rodinný, politický, sociální, hospodářský, náboženský či jiný nátlak na voliče, a to jak přímý, předcházející volbě, tak i následný. Navíc dle současné právní úpravy má volič celý proces hlasování osobně pod kontrolou, a to hlavně proto, že sám osobně vkládá svůj hlasovací lístek do příslušné volební urny. To, koho konkrétní volič volil, proto nemůže zjistit ani člen volební komise.

Korespondenční volba je brutálním omezením principu tajnosti voleb a prostředkem nátlaku na občany, popřením principu svobodné volby. Dle předkladatelů má být v případě korespondenčního hlasování jeho tajnost zajištěna jakousi předvyplněnou doručovací obálkou, vlastnoručně podepsaným identifikačním lístkem a hlasovací obálkou. V podstatě ale korespondenční doručení zalepené doručovací obálky bude naprosto podobné tomu, jako kdyby dnes volič předával zalepenou úřední obálku se svým hlasovacím lístkem členovi volební komise před volební místností s pokynem, ať jeho hlas do té volební urny tedy hodí. Toto má být zaručení tajnosti volby? Copak asi udělá onen pomyslný člen volební komise? Hodil by ten volební lístek do volební urny například tehdy, pokud by věděl, že občan, který mu jej vložil do ruky, je voličem či členem jiné politické strany, než je on sám?

Další věc. Kdo všechno bude mít vůbec obálku s hlasovacím lístkem při korespondenčním hlasování k dispozici? Podle návrhu zákona to bude poštovní doručovatel, potom zastupitelský úřad, který ji má nejprve uchovat na bezpečném místě určeném vedoucím zastupitelského úřadu a po ukončení hlasování pak předat zvláštní okrskové volební komisi. Zatímco u dosavadního způsobu voleb vkládal hlasovací lístek do volební schránky přímo sám volič bez jakéhokoliv zprostředkování, korespondenční volba přinese minimálně tři nové mezičlánky, kde se ten lístek může různě deformovat. Zabýval se někdo riziky postupu i třeba z hlediska ochrany osobních údajů? Nebo z pohledu zapojení různých zahraničních poštovních a doručovacích služeb, často privátních, a jejich spolehlivosti a rychlosti? S lehkou nadsázkou lze totiž konstatovat, že o podobě výsledku českých voleb a podobě české vlády bude rozhodovat to, jak fungují pošty v Egyptě, na Maledivách a zda stihnou doručit odevzdané hlasy včas.

V případě masového zapojení do korespondenčních voleb osob s českým občanstvím žijících trvale v zahraničí anebo potomků emigrantů ve čtvrté generaci, kterým chce vládní koalice jiným návrhem narychlo a čistě náhodou zrovna teď také přiznat české občanství, půjde v podstatě o hlasování dle toho, jaké budou mít k dispozici informace, o to, jak budou o situaci v České republice referovat určitá vybraná zpravodajská média, často zahraniční. Skutečnou situaci v naší zemi tito občané znát nebudou, protože ji sami neprožívají takříkajíc na vlastní kůži a z vlastní zkušenosti jako my všichni. A na druhé straně tito lidé neponesou za svou volbu žádné důsledky a žádnou odpovědnost a také nepocítí žádné dopady, jak už jsem tady o tom hovořil. Dovedete si, kolegové, představit, že by o umístění skládky nebezpečných odpadů na pozemku konkrétně vaší obce, třeba té, kde bydlíte vy osobně, hlasovali i lidé, kteří v této obci vůbec nežijí, a bylo by vám to jedno, že by o tom hlasovali například lidé z obcí, které jsou okolo? Jak by to asi dopadlo? Bylo by vám to jedno?

Součástí identifikačního lístku pro korespondenční volbu má být i vlastnoručně podepsané, ovšem nikoliv úředně ověřené písemné prohlášení, že tento volič hlasuje osobně. Takže to vlastně může podepsat kdokoliv. Kdo ale relevantně zkontroluje, že tomu tak ve skutečnosti bylo? Nikdo. Prostě to absolutně není možné! Přitom to navrhovaný zákon vyžaduje, tedy vyžaduje to, aby volební komise zařadila mezi platné hlasy jen ty, které jsou doprovázeny identifikačním lístkem podepsaným voličem. Ovšem reálně to prověřit možné není. Zákon je v tomto ohledu nesplnitelný či nenaplnitelný, což je jeho další zásadní legislativní a možná i ústavněprávní vada. Lze si docela dobře představit stav, kdy budou nejmenované agilní subjekty z oblasti neziskového sektoru v rámci ambasád a v prostředí zahraničních krajanských komunit zcela nezištně a bezplatně působit jako poradci v oblasti korespondenčního hlasování, kdy pomohou lidem získat, vyplnit i odeslat potřebnou volební dokumentaci, protože ten nový volební systém je přece složitý a pomáhat si musíme. Jenom nám to tady podepište ve jménu liberální demokracie.

Tajnost hlasování, jeden z naprosto klíčových ústavních základů volebního práva, ke kterému se zde opakovaně a zcela záměrně vracím, lze chápat jednak ve vertikální a rovněž tak i v horizontální rovině, kdy vertikální rozměr zahrnuje ochranu voliče před veřejnou mocí a horizontální rozměr pak jeho ochranu před ovlivňováním ze strany soukromých subjektů. U klasického způsobu hlasování obě roviny do značné míry splývají, neboť jsou obě dvě v české právní úpravě zajištěny stejnými postupy. V případě ochrany voliče před veřejnou mocí je tajnost hlasování, tedy nemožnost spojit voliče s jeho hlasem, zajištěna skrze povinnost každého voliče odebrat se nikým nedoprovázen do volební místnosti za plentu. Jelikož volič svůj hlas následně odevzdá v generické obálce do volební urny, nelze jím vhozený hlas k voliči zpětně žádným způsobem přiřadit. Veřejná moc reprezentovaná ve volební místnosti volební okrskovou komisí tak nemá možnost v žádném okamžiku zjistit, jak konkrétní volič hlasoval. V případě ochrany před ovlivněním ze strany třetích subjektů, typicky členů rodiny, nadřízených, ale i dalších osob, poskytuje hlavní ochranu taktéž odebrání se za plentu. Jelikož se volič v době výběru hlasů nachází za plentou sám, je osobní volba, tedy volba učiněná bez nátlaku, zajištěna.

Korespondenční volba naopak všechny tyto ochranné mechanismy postrádá. Zastánci a propagátoři korespondenčního hlasování nám nesmyslně tvrdí, že férovost tohoto způsobu volby je garantována tím, že volič vloží svůj hlasovací lístek do zalepené obálky, kterou pak vloží do další, větší obálky, ke které připojí listinu se svými identifikačními údaji. To je sice moc hezké, ale jak víme, že tento konkrétní hlas je projevem svobodné vůle člověka, jehož údaje jsou k hlasu připojeny? Nevíme. Nemůžeme to vědět a nikdy to také vědět nebudeme. A tím je férovost tohoto typu volby, následně i výsledek celých voleb zásadně, ale zásadně zpochybněna. Rovněž tak nepůjde někdy zkontrolovat, kolik členů zvláštních volebních komisí na ambasádách podlehlo pokušení rozlepit úřední obálku s korespondenčním hlasem ještě před jejím vložením do volební urny, dle identifikačního lístku se dozvěděli, jak konkrétní lidé hlasovali, a třeba i jejich kolegové z ambasády. Nehledě na to, že kvůli složitosti a nepřehlednosti popisu hlasovacího aktu návrhu zákona mnoho voličů vloží do doručovací obálky pouze svůj identifikační lístek a volební lístek bez úřední obálky, což umožní členům volební komise spojení voliče s jeho hlasem, který pak budou navíc muset hodit do koše, protože bude stejně neplatný.

To, že absence reálného nástroje, jak zajistit, aby volič ve své volbě nebyl ovlivněn další osobou, nebyl na něj činěn nátlak a nedocházelo k případům, aby za voliče nehlasoval někdo jiný, je největší slabinou korespondenčního hlasování. A to připouštějí i jeho zastánci, například z řad příslušníků právní či politologické obce. Předložená novela navíc nejeví ani sebemenší snahu pokusit se do korespondenční volby vnést nějaké ze zahraničí známé prvky a pojistky, které by se aspoň osobní charakter hlasování snažily maximálním možným způsobem zajistit. Jde například o institut nezávislého svědka anebo o institut kontrolní otázky po australském vzoru, o kterém jsem zde též minule detailně hovořil. ***