Já to tedy na úvod ve dvou minutách jenom poruším a dovolím si krátký komentář obecně. Já jsem za poslanecký klub KDU-ČSL u té debaty přípravy novely insolvenčního zákona byl do loňského 29. června. Přiznám se, že když jsem opouštěl tu debatu, tak jsem žil v domnění, že jsme v zásadě na všem zásadním dohodnuti, a po prázdninách začne první čtení, nebo vláda přes prázdniny a potom první čtení, a my máme duben nebo konec dubna a jsme teprve ve druhém čtení. Tak to jenom ukazuje složitost celé té debaty, řekl bych nejenom složitost koaliční, ale i tu věcnou, s odbornou veřejností na jedné, na druhé, na třetí straně.

Já jsem byl skutečně v předchozím volebním období u tématu exekucí a insolvencí. Je potřeba pečlivě rozlišovat, jsou to skutečně dva odlišné procesy, jakkoliv to jsou do určité míry spojité nádoby, a vždy jsem byl motivován tím, hledat vyvážený režim, který by respektoval oprávněná práva věřitelů a který by zároveň respektoval i to, že jsou tady dlužníci - a tady nemůžeme zevšeobecňovat. Jsou tady dlužníci, kteří skutečně ať už vlastní vinou, nebo neznalostí, čímkoliv, prostě udělali chyby, a jsou tady dlužníci, kteří se chtějí chovat odpovědně, ten problém skutečně řešit. A pak je na místě, aby systém, který definuje stát, aby ten systém byl pro tyto případy takto nastaven. Čili máme tady na straně jedné seriózní věřitele, máme tady bohužel i šmejdy, kteří nejsou seriózními věřiteli, a tam bychom neměli hledat žádné slitování. K těmto neseriózním věřitelům se musíme chovat tvrdě, protože i oni musí respektovat pravidla celého systému. A na straně druhé máme odpovědné dlužníky, kterým máme hledat cestu, jak pomoci zpátky do standardních socioekonomických vztahů, a kde i stát prokazuje určitou míru beneficia, dobrodiní. A pak jsou samozřejmě dlužníci, a to já samozřejmě moc dobře vím, kteří to mají jako životní styl, a těm stát holt nepomůže a ani by pomáhat neměl, a my hledáme tady ten balanc.

A co tady tedy v té debatě, kterou já jsem v rámci nějakých pracovních povinností, jak jsem odbíhal, se snažil poslouchat, tak tady moc nezaznělo. Přece my se tady nebavíme pouze na úsečce věřitel-dlužník, my tady máme společnost, máme tady stát, máme tady zájem státu opodstatněný, oprávněný, abychom dokázali ty odpovědné dlužníky dostat zpátky do systému, protože pokud budou platit standardně zdravotní, sociální pojištění, daně a tak dále, budou ve standardních socioekonomických vztazích, tak to bude ku prospěchu nás všech. A to je jeden z cílů - za mě tedy říkám - novely insolvenčního zákona.

A když jsme tady s kolegou Patrikem Nacherem v minulém volebním období vlastně dělali první novelu insolvenčního zákona, tak jsme se taky snažili hledat balanc mezi oprávněnými požadavky a očekáváními věřitelů, seriózních věřitelů, a mezi tím, abychom dokázali dlužníkům pomoci, abychom rozlišili zvlášť zranitelné skupiny, jako jsou senioři, jako jsou lidé se zdravotním postižením, handicapovaní a tak dále. Myslím, že to všechno se do té debaty má a mělo by promítnout. Já si tady nechci osobovat - jsem nakonec odpovědný za jiný rezort, a jak říkám, u té debaty jsem teď nebyl - nechci komentovat práci svých kolegů z Ká desítky, kterou moderuje pan ministr spravedlnosti, protože by to bylo opravdu za mě neseriózní, nebyl jsem u těch debat, vlastně ani do těch detailů a nuancí finální návrh neznám, ale co chci říct: My, když jsme se o tom na začátku bavili, tak - a tady musím trochu rozporovat některá vystoupení, která tady zazněla třeba od opozice - my jsme nikdy neříkali, že půjdeme čistou transpozicí, právě proto, abychom se třeba dostali tam, jak mají definované dlužnické systémy nebo oddlužení, insolvenční systémy, na západ od nás. My ho máme historicky nastavený velmi přísně, a právě proto nedokážeme třeba zcela naplnit cíl pomoci těm odpovědným zpátky do systému. Proto jsme jasně říkali od začátku, máme to v koaliční smlouvě, že součástí transpozice povinné u právnických osob bude i řešení dluhu, který si vedeme a na kterém nebyla shoda za vlády předchozí, a že se tedy pokusíme v rámci této transpozice, což tedy mimochodem už jsme debatovali i za minulé vlády, provedeme i doplněk o ty fyzické osoby, zkrátíme oddlužení na tři roky. Ale prosím pěkně, a to je nesmírně důležité, za - a teď to řeknu velmi obecně - za velké přísnosti, to znamená, to zkrácení bude vykoupeno velmi přísným dohledem nad tím, jak tři roky probíhá ten proces oddlužení, jaké povinnosti skutečně a zda tyto povinnosti skutečně ten dlužník plní. Proto musí být přísnost na vstupu, proto musí být ten test, na základě kterého to bude jasné, jaké povinnosti ten dlužník, který může pracovat, má ruce a nohy, jak tady zaznělo, tak potom pracovat má, a potom tedy mají být naplněna minimálně zčásti očekávání ze strany věřitelů. To je naprosto v pořádku. A právě ta přísnost je, vlastně znamená, že ty tři roky by nikdo z vás v té insolvenci nechtěl být. To je skutečně o tom, že žijete na úrovni životního minima z ruky do úst, bez jakýchkoliv nadpožadavků... dovolené... nadstandardů, děkuju pěkně, ano. To je vlastně cíl té novely a v tom spočívá ta vyváženost. Proto ty tři roky, ale vykoupené tou přísností.

Do detailu jít nechci. Jak jsem si rychle pročetl pozměňovací návrhy pana ministra spravedlnosti Pavla Blažka, tak si myslím, že v zásadě to je směr, na kterém shoda byla, to bych považoval za logický a přirozený výsledek, jakkoliv respektuji to, že se o tom ještě koaliční debata povede. Takže tolik jsem chtěl jenom říct na okraj. Nechci komentovat detaily, protože jsem u toho nebyl. Ale myslím si, že tohleto je vlastně to, co od nás i společnost očekává a co je respektem vyváženosti celého systému. A určitě vlastně o tom se tady mnohokrát vedla debata. Ten problém přece spočívá v tom, že nám lidé zůstávají v exekucích, a to vícečetných exekucích, a ať už to je návrh, který tady představil pan ministr spravedlnosti, nebo kolega Patrik Nacher, to jsou ty cesty, jak se máme snažit dostat lidi z exekucí do insolvence, protože tam je cíl jasně daný. V exekuci nebo ve vícečetných exekucích cíl zpravidla žádný není, ti lidé zůstávají v šedé zóně ve svůj neprospěch, v neprospěch státu jako takového, v neprospěch společnosti, a to je to, co chceme otočit. Chceme otočit a motivovat lidi, aby šli do procesu oddlužení, aby i věřitelé, věřitelům se naplnila očekávání alespoň zčásti, která mají, a jsou to očekávání oprávněná.

Co chci říct - ještě jednu věc, poslední. Ten problém je tam, kde máme definované nedobrovolné věřitele, to chápu a to myslím, že ještě musí být předmětem nějaké debaty. Protože ano, byli tady mnohokrát zmiňováni vlastníci bytových jednotek, tam skutečně ten problém nastává. Já bych ani tolik do krve nehájil práva věřitelů, kteří se rozhodli, že věřitelem budou, bylo to jejich svobodné rozhodnutí a nesou nějakou míru rizika, to je prostě byznys. Ale v okamžiku, kdy se stanete nedobrovolným věřitelem, tak samozřejmě tam myslím, že by bylo dobré, ten systém aby toto zohlednil.

Jenom úplně na závěr představím pozměňovací návrh, který jsem si dovolil načíst a který bude nějakým předmětem debaty před třetím čtením, a pak se k tomu zcela jistě i jako koalice postavíme. On směřuje někam jinam než k tomu, co tady zatím zaznělo, a to je schopnost dlouhodobě a stabilně financovat oblast řešení dluhového poradenství - nejenom to, aby byli schopni dlužníci podat návrh na insolvenci, ale aby s nimi bylo pracováno i v rámci finančního a dluhového vzdělávání a poradenství. Bohužel, přestože toto máme dokonce definované v § 398 zákona s účinností předchozí novely od 1. června 2019, tak to soudy jednak příliš neukládají, povinnost čerpat toto poradenství, a jednak není úplně jasné, kdo by to měl finančně krýt čili kdo by se měl podílet na financování tohoto poradenství. Já jsem si dovolil představit tady se svým týmem návrh, na základě kterého by tady vznikl fond prevence úpadku, z kterého by právě toto poradenství mohlo být financováno. Jenom pro představu, když jsme napočítali, že by v současné době mohl dosahovat ten podíl poskytovaných služeb 2 milionů hodin, pokud bychom řekli, že jedna hodina bude za 500 korun, tak jsme na 1 miliardě korun, která do toho systému logicky nemůže nebo nemá v tuto chvíli ani z čeho dávat stát, státní rozpočet, ale potom je namístě tedy hledat to mimorozpočtové krytí a fond prevence úpadku by mohl být touto cestou. ***